Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//<- Kopretinová louka

Aithér zavrtěl ocasem a souhlasně pokýval hlavou. „To máš naprostou pravdu. Já rád vzpomínám na dětství. Na to jak jsem řádil se sestrami. A na strýčka s červenými tlapkami. A určitě jednou budu vzpomínat i na to, jak jsem se ztratil, s úsměvem,“ pověděl tak trochu zasněně. Koukal u toho kamsi do dálky. Bylo krásné na mladých, životem nepoznamenaných vlcích sledovat, jak život milují a nejsou jím otráveni. On byl přesně ten případ, kdy pro něj bylo všechno naprosto úžasné. A byl takový typ povahy, že možná bude trvat dlouho, než ty růžové brýle sundá.
Mladý vlček udiveně pootevřel tlamu. „No teda! Snad se nějak naklonovali, po dobu, co jsi je měla u sebe!“ hlesl zapáleně. Takové informace jej vždycky úplně rozpálily. Zase věděl novou věc! A i když k Životu neplánoval jít dlouho, ač jej to neuvěřitelně lákalo, rozhodně se mu taková informace hodila do karet. Naprosto se zasnil nad tím, jak posbírá spousty kamínků a když přijde k Životu, bude jich mít dvojnásobek a smění je s tím polobohem za něco opravdu užitečným. Po cestě si nad svou myšlenkou poskočil a pousmál se.
Jak tak kráčeli, najednou se zarazil. „Uh?“ vzešlo z něj překvapeně. Zamrkal a začala se kolem sebe rozhlížet. Hledal nějaký zdroj vody. „Opravdu?! No páni, takže modré? Mohla by to být magie vody po mámě! Co myslíš, Winter?“ vřískal nadšeně, zatímco běžel k vodě. Zůstal na okraji řeky a zahleděl se na svůj odraz. Koutky měl roztažené do šťastného úsměvu a celým tělem mu projížděl pocit štěstí. Ať chtěl magii jakoukoliv, nakonec to dopadlo, jak to dopadlo a on byl naprosto nadšen. Ani nevěděl, o jakou se přesně jedná, ale ke štěstí mu naprosto stačilo, že se očividně projevovala. Chvíli ještě sledoval svůj odraz, poté se narovnal, vyprsil hrudník, dojatě se usmál na Winter a vydal se dál na cestu. Novým, energetičtějším tempem.

//-> Jezevčí les (přes říční eso)

//<- Ohnivé jezero

Aithér se pousmál. „To máš naprostou pravdu. Můj původní plán byl také prozkoumat Gallireu a nakonec jsem se ocitl úplně mimo ni,“ zazubil se a potřásl nad sebou hlavou. Tu chybu už by v životě zopakovat nechtěl. Ale už tak nějak tušil, jak je Gallirejská hranice vyznačená a snad už ji nikdy nemine. Nic ho za hranicemi nenadchlo, i když Winter říkala, že tam je i krásně. Ale nejspíš zrovna narazil na špatné místo, nebo tak. Pokračoval nadále po boku Winter. Začínal mít její společnost čím dál raději a tím více to komplikovalo jeho touhu ukázat se doma. Nechtěl se od ní odtrhnout, po takové době, co spolu strávili.
Už už se nadechoval, že ji osloví, ale včas se zarazil, zrovna když jeho bílá společnice začala povídat o té mlze a o kamíncích. Prý se nejspíš dají nalézt i někde jinde. Ona je také prý někdy našla na nějaké pláži. Usmyslel si, že se jednou na nějakou pláž podívá a zkusí po kamíncích kouknout. Ale byl fakt, že po nich úplně tak neprahnul. „Ahá, no tak uvidíme, zda někdy na nějaké narazím,“ pověděl s jemným úsměvem. Winter pak pověděla, že sama neví, čím to, že slyšela svou pečovatelku, ale připsala to magii. Jo, ty byly mocné. Sám tedy ještě nevěděl jak moc, ale věděl, že jsou. „Nu… Rád bych se už vrátil domu, ale ještě předtím… Bych navrhoval ještě někam zajít,“ zazubil se rošťácky a rozklusal se novým směrem. „Půjdeš?“ vyzval ji, když se po pár metrech zastavil a s úsměvem se na ni otočil.

//-> Ježčí mýtina (přes řeku Tenebrae)

Aithér se trochu nervózně usmál. Byl z té mlhy ještě pořád nějak rozhozený. Velkým faktem bylo to, že měl panickou hrůzu při ztrátě viditelnosti. Jak se mu trochu zastřel zrak, znamenalo to pro nj hroznou hrůzu. „Jsem v pořádku, neboj. A ty?“ ujistil ji, zatímco si ji prohlédl. Taktéž vypadala, že se jí nic nestalo. Pověděla, že ta mlha byla zvláštní, na což souhlasně pokynul hlavou. Objevila se z ničeho nic, a jako kdyby se držela jen na jednom místě. Bylo to zajímavé. „Tohle asi nebyl ideální nápad na výlet. Pojďme si to vykompenzovat něčím jiným,“ navrhl smírně.
Poslouchal, co Winter v té mlze zažila. Prý byl za mlhou nějaký strom s kamínky. Pootevřel tlamku a zamrkal v překvapení. „Páni, opravdu? Já jak v té mlze neviděl, měl jsem strach. Nejspíš bych ji k tomu stromu nepřekonal. Určitě ale najdu nějaké kamínky i jinde, ne?“ řekl poslední větu o něco pozitivněji. Celý se oklepal a poskočil si. Překypoval energií n další výletování. Už se těšil. Jakmile jej Winter vyzvala, že by mohli jít, rozhopkal se nadšeně za ní. Kampak jej jeho přítelkyně vede tentokrát? „Jak je možné, že jsi vlastně mohla slyšet svou pečovatelku?“ zeptal se zvídavě po cestě.

//-> Kopretinová louka

Mladičký Aithér vstoupil do mlhy, která jej pohltila. Neviděl na krok. Okamžitě ho pohltil strach. Co by strach, ale přímo panika. Stáhnul ocas mezi nohy a s kňučením začal couvat. Prudce se kolem sebe rozhlížel a následně zůstal přešlapovat neklidně z místa na místo. „Winter?“ kníkl bojácně. „Pomoc,“ dodal ještě. Ale jeho hlásek byl tak slabý, že ho nemohl téměř nikdo postřehnout. Nikdo nemohl zaslechnout a zahlédnout bílého vlčka v husté mlze, který měl panický strach z toho, že nevidí. Polévalo ho hrozné horko. Čumák měl suchý, téměř vyprahlý jako saharu a stejně tak i jazyk, který měl vypláznutý venku tím, jak se mu zrychlil dech. Naprosto tápal a zoufal. Vůbec nepřemýšlel nad tím, jak se z mlhy dostat ven, aby zase něco viděl, vnímal jen ten nesnesitelný strach. Jakoby se mu přímo vtíral a nutil ho, aby myslel jen na něj.
Kap.
Na jeho čumáček dopadla kapka vody. Pomalu sklouzla až na jazyk, který zlehka osvěžila. Aithér hned jazyk schoval a zamlaskal. Kapka vody ho přivedla zpět ke smyslům. Zaslechl hlas své přítelkyně. Našpicoval uši tím směrem a rychle zvedl hlavu. „Winter?“ ozval se okamžitě, o něco hlasitěji než předtím. Snažil se nevnímat ztěžklý dech a prudce bušící srdce strachem. Když ji uslyšel znova, rozklusal se napříč mlhou přímo za jejím hlasem. Byl to táhlý a dlouhý krok, aby se odtud dostal co nejrychleji. A povedlo se. Mlha se rozestoupila a on zahlédl jemu známé, Ohnivé jezero. Vlk by ani nevěřil, jaký kámen ze srdce mu momentálně spadl.
Rychlým pohledem se rozhlédl okolo, a když zahlédl bělostný kožíšek, pousmál se a pádil přímo k němu. „Úplně jsem se v té mlze ztratil,“ vydechl ještě za cesty. Když stanul u své kamarádky, ani netušil, že se na něm něco změnilo. Jeho zlatavá očka dostávala modrý nádech. Prozatím to byl tak slabý odstín mísící se s původní zlatou, že si jeden nemohl být jistý, zda se jedná o magii vody, či vzduchu.

loterie 9
//<- Středozemní pláň

Mladý vlček pokýval hlavou. „Ano, to ano! Jaro… Když všechno kvete, v létě krásné teplo a celkově je tak nějak všechno krásné a poklidné, na podzim plno barev a v zimě… Zima,“ zasmál se krátce. „A znovunabytá schopnost naší neviditelnosti. Vlastně bych se nechtěla narodit jako barevný vlk. Třeba černý! Ti musí vyloženě svítit v zimě. Ehm, tedy něco jako my dva v létě, že? Vlastně černý vlk má ale výhodu, že ho nejde vidět ve tmě… A tma je každý den!“ rozvášnil se ohledně tématu „černý vlk“.
Hrozně se podivoval nad tím, že vlk, jako vlk samec, může mít partnera. Jako taky samce. Tomu opravdu nerozuměl. Winter se mu to snažila vysvětlit, ale prostě mu to nešlo do hlavy. „A Winter, oni mohou mít spolu i vlčátka?“ zeptal se zvídavě. Stále byl udiven. Tohle byla asi nejzvláštnější věc, co za poslední dobu slyšel. Myslel si, že funguje láska jen mezi vlky opačného pohlaví. A teď najednou, že by se mohl zkusit družit i s vlky? Nesmýšlel o tom nějak negativně, spíše mu to přišlo nové, zvláštní a nezvyklé. Podíval se na Winter. Viděl, že ji jeho odpověď nepotěšila. Nerad byl poslem špatných zpráv, ale opravdu si žádného Suzumeho nevybavoval. Řekl by, že byl malý a že se nepamatuje dobře, ale nechtěl jí dávat zbytečné naděje. To se nedělalo. „Ahá, neochutnávala jsi je? Můžeme to zkusit, až tam budou,“ navrhl zvesela.
Aithy zahlédl jezero a zarazil se. „No páni!“ houkl ohromeně. „Čím to, že má takovou barvu?“ zamrkal a podíval se znovu na svoji společnici. Zamával ocasem a přesunul pohled zase na rudé jezero. To je ale zajímavé místo, pomyslel si. Zahleděl se do dálky. „Heleď… Vidíš tam také ten velký osamělý strom? To vypadá jako opravdu zajímavé místo. Půjdeme tam,“ rozhodl za oba dva a podél jezera se vydal k onomu stromu.

//-> Osamělý strom
//Tak mi to včera vůbec nevyšlo, bohužel :(

loterie 8
//<- Třešňový háj

Aithér se zazubil. Byl fakt, že nebylo nad to, když ulehnul jako malý do sněhu a tím naprosto zmátl své sestry. Ten pocit, když ho zmateně hledaly, byl k nezaplacení. Musel tedy šikovně skrývat své jemné, hnědé odznáčky, ale ty zase nebyly takovou překážkou. Tohle šprýmovaní ho hrozně bavilo. Po sestrách se mu stýskalo a doufal, že je brzy potká. Chtěl s Winter navštívit ještě jedno místo a potom… Potom asi pomalu zamířit do smečky, aby mohl zkontrolovat svoji rodinu. Kéž by tak věděl, že na něj z rodiny čeká jen jeden jediný člen… „Zima má své kouzlo, ale musíš uznat, že takové to řádění ve vodě v létě je taky prostě úžasné,“ liboval si, když si představoval rozjařené vlky, jak po sobě cákají vodu. Musel se sám pro sebe usmát.
Zpozorněl, když jej jeho společnice oslovila. Vyslechl si její otázku a přemýšlel. Chvíli mu trvalo, než se vůbec dal do odpovědi, protože se snažil vybavit si, jestli se tam se strejdou Bluem vůbec někdo muchloval. A pak… „Cože?“ vyhrkl zmateně. „Partnera? Jak jakoooo… Partnera?“ vyptával se nechápavě. Jakože… Jestli tam neměl Blueberry nějakého parťáka na… Lov? Dobrodužství? „No ale nepamatuji si, že by se okolo něj někdo ochomítal. Byl věčně sám. Žádného Suzumeho si nevybavuji,“ odpověděl nakonec přímo na její otázku, zatímco zahloubaně pokračoval v cestě. Ale partner je od slova… Druhá polovička, ne? Nespletla se jen? uvažoval.
Zastavil se, když Winter začala zkoušet jeho návrh. Prostě vyzkoušet každý ze živlů, který znají a mají na dosah. Pozorně ji sledoval, snad u toho i tajil dech. Byl hrozně zvědavý, jestli se to Winter povede. Snad u toho sledování zapomněl zavřít tlamu, kterou zaklapl nakonec, až Winter konstatoval, že zem a voda to nejsou. „Tak to je tedy záhada. Záhadná magie!“ prohlásil okouzleně. No teda, takže má kamarádku, co má tajemnou magii! To je teda žůžo!
Mladý vlček se vyptával, co to jsou třešně. Prý červené kuličky, co rostou na stromě. „Páni, dají se jíst? U nás ve smečce rostou borůvky. To jsou zase takové malé modré kuličky na keříčkách. Taky hrozně barví, to ti povím,“ zazubil se, přičemž se vydal znovu na cestu. Doufal, že tak nějak míří správně. Jeden nikdy nevěděl, jak je to s jeho orientací. Když se ztratil jednou, mohlo se to stát i podruhé. Ale byl s Winter, takže byl klidnější.

//-> Ohnivé jezero
//Moc se omlouvám, vůbec jsem si postu nevšimla! :( Jestli máš dnes nebo ještě zítra čas psát, napiš vzkazík v kolik a můžeme si ještě zahrát trochu aktivněji

loterie 7

Mladý vlk pokýval souhlasně hlavou. „Je pravda, že jsme téměř neviditelní, což? Výhodu ten sníh pro nás má stoprocentně. Ale jak povídáš, v létě jsme jako píchnutí do očí,“ zasmál se krátce. Celý se oklepal, snad jakoby z kožichu dostával nějakou špínu. Pravdou bylo, že zatím byl hezky čisťoučký, ale kdo ví, co přijde, až bude tát sníh, že? Jistě bude zase všude plno bláta a jeho kožíšek to schytá všemi možnými směry. Takže byl vlastně za tu zimu i rád. Až teď si uvědomil, že by se na to tající jaro, které pomalu a jistě přicházelo, těšit neměl. „Tahle teplota je vyhovující. Lepší jak v létě ta horka. To aby pak jeden zůstával pořád ve stínu a chladil se u vody,“ pověděl. Ale na druhou stranu se těšil. Na letní koupání a řádění ve vodě. Takže vlastně ani sám nevěděl, co chtěl. „Víš co by bylo úžasné? Kdyby to pak rovnou přeskočilo na léto. Ne?“ zeptal se spíše řečnicky, ale určitě nějakou odezvu očekával.
Zazubil se, když do něj Winter šťouchla a znovu pokýval hlavou na otázku. „Velká záhada. A vsadím se, že i když vlci o magiích vědí, stále nikdo neví všechno. Podle mě je tohle zrovna věc, kterou bude vlk poznávat do konce života. Zvlášť pak, jestliže těch magií vlastní více!“ nadchnul se, protože si opravdu uvědomil, že tohle je velmi krásné a rozmanité téma, které by mohl studovat hodně, hodně dlouho. A to byla sakra výzva! Takže se v jeho hlavince vytvořil plán, že se bude každého, s kým bude mluvit, vyptávat na jeho magie a jeho zkušenosti s nimi. To bude sranda!
Vyptával se tedy na magie jeho společnice, která pověděla, že má magii vzduchu od Života a nějakou, o které nic neví. Aity byl nedočkavý zvědavostí, když naznačila, že by mohla některou z nich vyzkoušet. Zamával ocasem a očima, která se mu třpytila zvědavostí, ji pozoroval. A když začal pociťovat jemný větřík v jeho srsti, nadšeně se usmíval. „No páni!“ houkl nadšeně. „Skvělé!“ pochválil ji, jako by snad měl radost i za ni samotnou. A pak ho napadlo něco skvělého. Zhluboka se nadechl a narovnal. „A co takhle to zkoušet u určitých živlů? Zkus třeba pomyslet na to, že necháváš něco vyrůst. Nebo vyzkoušet něco u vody. Nebo… Nebooo… No, prostě vyzkoušet všechno, co nás napadne!“ poskočil si horlivě.
Aithér si vyslechl její teorie a názory ohledně magii země. Opět souhlasil. „No a taky si myslím, že každá magie se dá určitě nějak obrátit ve zlou. Nejen země. Když se nad tím zamyslíš… Nevím jak daleko může vlk se svou magií a její silou zajít, ale když umíš ovládat vítr, mohla bys určitě vytvořit nějakou větrnou smršť. S magií vody vytvořit vodní vír. S magií země nějaké svazující kořeny? Díry v zemi?“ uvažoval. Tyhle teorie se mu líbilo. Rád myslel a přemýšlel.
Poté se kochal nezvyklým lesíkem. Jak se zdálo, Winter pro ně měla slabost. Byl sice úplně jiný, jako ten předchozí, ale velikostně se vcelku rovnali a oba prostě byli tak… Odlišný. Byl zvědav, jak to tady Winter pojmenovala. Prý tu rostou třesně. Zvídavě zastříhal oušky. „Třešně?“ zopakoval zvídavě. Nikdy se s nimi nesetkal. Nedovedl si představit, jak to může vypadat. Potom se ovšem zvedl ze země a přešlápl. „Také mě napadlo jedno místečko. Půjdeme?“ zeptal se nadšeně a vyrazil.

//-> Středozemní pláň

loterie 6
//<- řeka Midiam

Aithér zamyšleně následoval Winter. „Já jsem moc zim nezažil. Ale narodil jsem se v pozdní podzim, takže jsem nejspíš více otužilý,“ usmál se spokojeně. „Ale tahle zima byla tedy nepříjemná, to ano. Hlavně ty hrátky počasí. Ten silný nepříjemný vítr, který navál sněhové vločky i tam, kam jsi nechtěla,“ zazubil se. Vzpomněl si jak ho z toho štípaly oči a když pootevřel tlamu, vločky neváhaly nalétnout i tam. Zadíval se na bělavý ocásek jeho společnice, který se před ním pohupoval v rytmu chůze. Ani mu nedocházelo, že měl výhody, které možná u Winter nikdo neměl. Samozřejmě si všiml toho, jak ji zpočátku zaskočil, ale netušil, že by taková plachá tato vlčice mohla být pořád. Jediné, co věděl je, že mu je s Winter dobře a hrozně si ji oblíbil.
Vyptával se jí na téma ohledně magií, tedy spíš jak to s magií měla ona a její rodná smečka a momentálně pozorně poslouchal odpovědi. „No páni. Takže o magiích se vlastně ví nejspíš jen tady, že ano? Nebo myslíš, že i někde jinde? Mě by zajímalo, kdo na to přišel první. A po kolik generací se tahle informace vlastně tady šíří. Je to tedy hodně zajímavé, že?“ nadchnul se a zrychlil na kroku, aby mohl jít podél boku Winter. Zjistil, že Winter své magii moc nerozumí a moc ji nepoužívá. „No a co ty ostatní magie? Jestli máš tušení, že ještě nějakou máš, máš tušení, o jakou by se mohlo jednat? Zkoušela jsi ji nějak… Objevit? Nejspíš už trochu víš a umíš magie používat, takže už určitě i trochu víš, jak na to, ne?“ vyptával se stále. Bylo až neuvěřitelné, jak byl tento vlček zvídavý. Snad jakoby jeho život byl postavený jen na neustálých otázkách. Nebo se snad ptát přestane, až se mu dostane všech odpovědí, které potřeboval?
„Možná magii země. Připadne mi krásná a rozmanitá. Táta nám ukazoval, jak nechává vyrůst květinu. A jistě toho uměl mnohem, mnohem více, ale nejspíš nás nechtěl příliš zaskočit. Byli jsme malincí,“ začal se jemně usmívat při vzpomínce na své sestry. Stýskalo se mu po nich. Běhaly pořád po světě, nebo se už vrátily zpátky za mámou a tátou do smečky? Netušil a doufal, že již brzy si své otázky zodpoví. Začínal mít nutkání navštívit Borůvkovou smečku co nejdříve. Ale také se mu nechtělo spěchat pryč od Winter. Zamyslel se nad její větou, že se jednou všem všechno vrátí. Přikláněl se ke stejnému názoru.
Poté se zahleděl na háj, ke kterému se blížili. Zaujatě si jej prohlížel, a když se dostali mezi stromy, prohlížel si je. „Páni, jsou tak jiné. Čím to, že jsou tak jiné? Viděl jsem spoustu druhů stromů, ale takové ještě ne,“ žasnul a obrátil se s úsměvem na svou společnici, která si hověla na jednom z kmenů. „Musíme sem na jaře zajít společně. Co ty na to? A jak to tady vlastně nazýváš?“ optal se na další otázku. To aby náhodou třeba nezklamal.

loterie 5
//<- Medvědí jezero

Aithér pokračoval sněhem přímo za Winter. „Zdá se, že se trochu oteplilo, že ano?“ pronesl jen tak do okolí větu ohledně počasí. Ne, že by mezi nimi řeč stála, možná spíše chtěl přidat další téma, o kterém se bavit. Jednalo se o dost komunikativního jedince, čehož si už určitě Winter všimla. Byl znovu udiven nad jejími slovy. „Až tady? No pááni! Tam u vás nikdo magie neovládal? Nebyli jste tam na ně zvyklí? Nebo ti o nich prostě nikdo nic neřekl?“ vyptával se zase horlivě. „Magii myšlenek? Jak to funguje? Čteš ostatním vlkům myšlenky? A dokáže i něco jiného tato magie? Můžeš třeba nějak ovlivnit myšlení vlka, nebooo… Něco jiného?“ chrlil na ni další otázky, ale pak trochu zpomalil, věnoval jí rychlý pohled a omluvný úsměv.
No a potom začala Winter vyprávět o té záhadné mocné vlčici. Prý se jmenuje Smrt, ale nikdy u ní nebyla. A existuje i nějaký Život, který také dokáže něco naučit a dokonce vylepšit srst. A také mu ihned poradila, čím u těchto dvou platit. „No páni, děkuji za informace, Winter. Takže předpokládám, že ta vlčice bude zlá. Už jen dle toho jména. Ale třeba taky nemusí, že? Kdo ví. Ani jeden z nás ji ještě neviděl,“ pokrčil rameny, zatímco za ní kráčel. „Máma řekla, že bych mohl mít pravděpodobně tři magie. Vodu po ní či po babičce. Vzduch po dědovi a nebo zemi po mém tátovi,“ poradi jí, jakou by mohl oplývat magií. Ale sám netušil. K ničemu nějak více netíhnul, nebo mu to tak aspoň připadlo.
Aithér se zamyslel a poté zase koukl po své společnici. „Třeba by takovýmto vlkům pomohlo pořádně vyprášit kožich, hm?“ zeptal se o něco veseleji, než mluvil o tomto tématu doposud. Navíc se snažil pozvednout náladu i Winter. Zdálo se mu, že co se týče tohoto tématu, byla taková smutná a skleslá. „Máš pravdu, nejspíš bude potřeba, abych to zakusil sám,“ pokynul hlavou souhlasně a přeměřil si zlatavým zrakem řeku. Opatrně se vydal za Winter. Byl si nejistý a párkrát mu to podjelo, ale bez újmy se dostal na druhou stranu. Nadšeně se usmál, když mu pověděla, že se již blíží a stejně tak se zápalem ji následoval v cestě.

//-> Třešňový háj

loterie 4

Mladý vlček se zlehka pousmál. „Něco mi máma pověděla,“ odpověděl na její otázku. „Ale stále jsem se nějak s magií nesetkal. Myslím s tou svou. Mamča nám něco ukázala jo a! Winter! Něco mi hrozně leží v hlavě. Vlk prý má svou magii vrozenou. Jednu jedinou. Ale! Mamča řekla, že prý můžeme získat další. Od nějaké mocné vlčice. Řekla tehdy, že se k tomu dostaneme později, ale už jsme se k tomu nedostali,“ objasnil rychle a koukal na ni s očekáváním v očích. „Ty víš, o jakou vlčici se jedná? A kde se nachází? Co všechno umí? A jak to, že vlastně umí takovéto věci?“ ptal se horlivě, toužící po všech odpovědí a informacích o této neznámé vlčici.
Následně se Aithérovi dostalo na další jeho zvídavou otázku. Poslouchal bedlivě. S údivem pootevřel tlamku a zastříhal ušima. „Bezdůvodně? Přetvařovat? Ach jo, myslím, že tomu přestávám rozumět,“ povzdechl si. „Navíc nemohu uvěřit tomu, že je náš druh opravdu tak podlý,“ dodal ještě o něco nešťastněji. Zmateně pohlédl na svou společnici. „Tedy, ne že bys to vysvětlila špatně, to ne, ale víš jak, prostě… No asi na to budu muset narazit a vyzkoušet si to na vlastní kůži,“ otřásl se. Ta představa se mu nelíbila ani náhodou. Ale tušil, že se tomu stejně nevyhne. Divil se, že se tomu zvládnul vyhýbat do teď. A doufal, že tím, že tohle teď už věděl, na sebe takové vlky nebude přitahovat. Winter jej nakonec vyzvala, že ji má následovat a rozešla se dalším pro něj neznámým směrem. Usmál se, zamával ocasem a vykročil odhodlaně za ním.

//-> Midiam

loterie 3

Poslouchal Winter stále se stejným zájmem a zápalem, jako kdykoliv předtím. Přemýšlel nad jejími slovy a snažil se na všechno udělat svůj vlastní názor a obrázek. Uvažoval nad tím, jak moc by život mohl být zlý a podlý. Upřímně, tohle tvrzení mu trochu nahnalo hrůzu. Čeho všeho se měl bát? A byla vůbec potřeba se bát? Jak si již s Winter potvrdili, špatným situacím se vlk nevyhne, i kdyby se o to snažil sebevíce. Takže vyčkávat je ve strachu nejspíše byla ta nejhorší varianta. Nemluvě o tom, že by to vlku určitě způsobilo újmy na zdraví. A to Aity nechtěl. „Bohužel,“ dodal tedy tiše k tomu, že jsou i špatné chvíle. Jak se zdálo, Winter z toho byla smutná. Mladý vlček jemně drkl do jejího bělostného kožíšku a věnoval jí chlácholivý úsměv.
Byl poučen, že je třeba si dávat na vlky pozor. Prý že někteří můžou být pěkně prohnaní. „Pověž, Winter, za jakým účelem může vlk podrazit svého druha?“ zeptal se zvídavě. Nechápal to. Myslel si, že vlci jsou si věrni a stojí při sobě. Ale upřímně? Nevěděl, jestli je to jeho mladičkou naivitou a tím, že svět pro něj byl stále ještě růžový, ale Winter věřil každé slovo a neměl důvod jí nevěřit to, že někteří mohou být pěkně zlý. Zatím nikoho takového nepotkal a nevěděl by nejspíše, jak na někoho takového reagovat a jak se s někým takovým vypořádat. Měl by ho kousnout? Porvat se s ním? Na tohle úplně tak nebyl. „Není vůbec zač, myslím to zcela upřímně,“ odvětil jí potom s úsměvem na poděkování. Čím déle s Winter byl, tím více ji začínal mít v oblibě.
Když jej Winter chválila, zase by se byl červenal on, kdyby mohl. Nadšeně, ačkoliv trochu rozpačitě se na Winter usmál a potom se na její radu začal soustředit na zaječí pach. Ten mu byl naštěstí dosti znám. Byl to jeden z mála tvorů, co si zvládl ulovit sám. Ale zastihnout pach zajíce už byl vcelku problémový. A to mu Winter potvrdila slovy, že se vzdaluje. Dlouze si povzdechl. „Tak snad narazíme na něco dalšího,“ pověděl. Zahleděl se na vlky, kteří po chvíli zmizeli v dálce a přikývl souhlasně na otázku jeho společnice. „Asi ano,“ odsouhlasil odchod.

loterie 2
//<- Křišťálový lesík

Aithér se mírně pousmál. „Doufám, že těch bolestivých situací moc nebude, ale vyhnout se jim nejspíš také nedá, hm?“ Položil spíše řečnickou otázku, než že by se opravdu zas tak hloupě ptal. Pro něj bylo třeba bolestné to, že se ztratil a byl takovou dobu sám. Vůbec mu to neudělalo dobře, ale teď už se jeho srdce pomalu z toho traumatu zase léčilo, když cestoval a povídal si s Winter. Bylo pro něj super narazit na takovou vlčici. Byla moc milá a očividně zkušená. Už si toho od ní pobral tento mladý vlček vcelku dost. A cítil se v její společnosti prostě fajn.
„Mhmm, také se cítím psychicky starší. Ale ono si to v podstatě o sobě může myslet každý hlupák, že?“ zasmál se. „Ale tobě to věřím, ty jsi taková rozumná,“ usmál se zamával ocasem. Povšimnul si, že jsou tu v blízkosti nějací dva vlci. Roztěkaně na ně pohlédl a stejně tak vrátil pohled na svou společnici. Hrdě se zazubil. „Děkuji! Budu trénovat co to dá!“ Naprsil se a zaměřil pohled zase na ty dva v dálce. Zdálo se, že budou lovit. Když zavětřil, cítil také stádo vysoké, na kterou se chystali. Ono tu vlastně byla spousta pachů, co mladičkého Aithéra hrozně mátla. Cítil i něco, co v životě neviděl, ale ten pach se mu nelíbil. Nejspíš tady něco takového sem tam prošlo. A zrovna v tu chvíli, jak cítil neuvěřitelnou spoustu pachů, se zeptala Winter, zda to cítí taky. Rozpačitě se usmál. „Umm, co přesně?“ Omluvně se zazubil. Byl teď trochu zmatený a roztěkaný a šlo to na něm vidět.

// velká omluva za čekání

Aithér ji pozorně poslouchal a sem tam u toho střihnul ouškem. Jeho výraz byl, jako kdyby vstřebával každou informaci, kterou Winter poví. Jako kdyby zpracovával každé slůvko a dával všemu tak nějak vlastní význam. Nakonec pokýval hlavou. „Ano, jak se říká, všechno je k něčemu dobrý, že ano?“ pousmál se. On moc špatných zkušeností zatím neměl. Nejvíce ho sebralo to, že zabloudil, byl dlouho sám a dost hladověl, než se naučil nějakému loveckému umu. Hlavně ta samota, tu nesl těžko. Neseděla mu, neměl ji rád. Byl to vcelku společenský tvor.
„Určitě,“ ujistil ji vesele ohledně jejího věku a opět si pozorně vyslechl její moudro, na což zamával ocasem. „Takže se cítíš po fyzické stránce mladší? A co po psychické? Taky, nebo spíše starší? Já se třeba cítím starší!“ Vyprsil se. Fyzicky to byl naprosto zřejmý, dospívající vlk. Ještě nebyl úplně narostlý a byl spíše drobnější, protože svalstvo se stále vyvíjelo a dorůstalo. Šlo znát, že ještě není na vrcholu svých tělesných proporcí. Přešlápl z tlapky na tlapku a olíznul si čumák. Šlo znát, že moc dlouho na jednom místě nevydrží. Nejspíš byl natěšený a plný nadšení, až zase někam vyrazí a on bude moct pozorovat krásy místní krajiny. Už teď ji miloval.
„Máš pravdu. Někdy to bohužel nejde a rády se připomínají sami, ale povede se něco vystrnadit pryč,“ souhlasil, a když viděl, že se jeho společnice zvedá, bez váhání vstal taky. Byl jako na pružinkách, energetický. „To je dobrý nápad. Něco bych si dal rád,“ usmál se, mávajíc ocasem. Ještě trpělivě vyčkal, až se Winter mlčky s lesíkem rozloučí a potom se za ní nadšeně vydal. Jeho pohyb byl lehký, takřka elegantní. A hlavně plný mladistvé energie.

//->Medvědí jezero

Aithér se rozpačitě pousmál, když se Winter začala smát jeho údivu, že jí trvalo tak dlouho se sem na Gallireu dostat. Nakonec ale sama potvrdila, že je to sakra dlouhá doba, takže mladý vlček svůj úsměv rozšířil a pokýval hlavou. „To muselo být putování a putování, že ano? Musela jsi vidět a zažít spoustu neuvěřitelných věcí!“ pronesl fascinovaně. Ani si nedovedl představit, co by za takovou dobu mohl prožít všechno on, ale rozhodl se, že svůj čas také využije naplno. Prozkoumá, co se dá! Jo! Stanu se velkým průzkumníkem! Odhodlal se nadšeně. Několik let cestovat, to je můj plán do dalších let! Přemýšlel a přemýšlel, dokud jej jeho společnice nepřekvapila odpovědí na nevyřčenou otázku. Nevyřčenou? Opravdu jsem ji neřekl nahlas? Jeho rozpačitě překvapený pohled musel dávat zcela najevo, že se s tímhle ještě nesetkal a má teď momentálně morální dilema.
„Osm? Takže osm! To toho máš hodně před sebou ještě, přeci,“ pověděl bez váhání a stejně tak dodal: „A taky hodně za sebou, že,“ zazubil se bez okolků. Neuvědomoval si, že by mohl být upřímný až moc. „Podle mě je to zlatá střední cesta… Ten tvůj věk. Prostě tak akorát,“ zavrtěl ocáskem a zlatavýma očkama znova pročesal okolí, aby si vzezření lesíku zapamatoval co nejlépe.
Když potom bílá vlčice pověděla, že na rodnou smečku nemá nejlepší vzpomínky, nevěděl tak úplně, co říci, či jak se zachovat. „Máš pravdu, nepěkné si raději nepamatovat, že?“ vysoukal ze sebe potom nejistě a pousmál se. Poté se pomalu usadil také a stále očima kroužil po okolí. Taktéž mu neunikl zajíc v dálce. Něco by si dal, ne že ne. „To je v pořádku, počkám. Jak říkáš, dlouho jsi tu nebyla. Je to tvá chvíle. A mě čas nehoní,“ ujistil ji.

//<- Medvědí řeka

Aithérovi málem spadla čelist až na zem, když pověděla, že jí trvalo dorazit sem tak dlouho. Své překvapení opravdu neskryl a neskryl by, i kdyby chtěl sebevíc. „No páni, to je doba!“ Houkl užasle a prohlédl si ji. Kolikpak jí asi musí být? Přemýšlel, zatímco se jí držel. Nešel úplně za ní, ale asi o hlavu pozadu, aby mohl být stále veden. Vcelku se mu ulevilo, když zjistil, že řeku překonávat nebudou a pomalu se od ní vzdalovali. „To mě mrzí, Winter,“ politoval zase na druhou stranu ji. Muselo být vážně smutné si nepamatovat svou rodnou smečku. Musela to jistě být už dlouhá doba, co tam byla naposledy. Vždyť už těch pět let, co putovala sem, byla opravdu darda. Nedovedl si představit, jak na tom bude on se svou pamětí za pár zim. Je pravda, že třeba věděl, že má babičku, ale nemohl si vzpomenout na to, jak vypadá. Poznal by ji vůbec, když by ji potkal, nebo by kolem sebe nevědomky pouze prošli?
Čím déle šli, tím více byl netrpělivý a natěšený, až zahlédne ono kouzelné místečko. Pro Winter kouzelné místo. A jak ji tak sledoval, těšila se snad ještě více, než on. Samozřejmě, že se těší více jak já! Vždyť ona už ví, kam a do čeho jde, poučil sám sebe chytrácky a vypozoroval, že se blíží k nějakému menšímu lesíku. Už z dálky si jej prohlížel. „To určitě ano!“ Souhlasil s ní ohledně zkoumání Gallirei a byl nadšen z toho, že Winter souhlasila s tím, že by mohli objevit něco nového. „No paráda! Až mi ukážeš všechna svá oblíbená místa, jistě se tam můžeme vydat na průzkum!“ Prohlásil odhodlaně. Tolik se těšil na nová dobrodružství!
Následně začali míjet malé břízky a tak celkově menší listnaté stromy, když vstupovali do malého lesíka. Aithérova domněnka se potvrdila, jelikož mu jeho společnice oznámila, že jsou tady. Mladý vlček zkoumavě nakláněl hlavu na všechny strany a se zájmem si všechno prohlížel. V očích mu jiskřilo, když pohled vrátil zpět na bílou vlčici. „Je super! Takový nezvyklý. Opravdu krásný,“ pověděl, mávajíc ocasem a zase mu očka jezdila všude možně.