Gallirea - Příspěvky uživatele

//<- Les

Chápavě přikývl hlavou. "Neuvěřitelné, jak čas rychle utíká, že? Vlk ztrácí přehled," zasmál se krátce. On ještě neměl co mluvit, ale připadal si hrozně důležitě, když takovou věc vypustil z tlamy. Tak nějak... Důležitě. Dospěle. A přitom Aithér si v některých ohledech jen sotva uvědomoval, že už je opravdu dospělý a měl by se tak už aspoň trochu chovat. Jenže to s ním bylo jako na horské dráze. Pro něco byl třeba vyspělý až až, někde to úplně vázlo. V cestování to byl větrem ošlehaný vlk, ovšem ve vztazích k ostatním vlkům to byl totální nekňuba, co měl pravděpodobně svoji bublinku, do které moc vlků za svůj život nepustil. Rád vzpomínal právě na Awaraka, na bláznivého Fiéra no a pak měl svou maminku. Potřeboval vůbec k životu něco více? Awarak mu nabídl osobní stráž, kterou sice chudák ani nemohl dodržet, protože si to buď nepamatoval, nebo mu prostě Aithér zdrhnul na toulky a Fiér byl vlastně kdo ví kde, ale byla s ním sranda, to se muselo nechat. Bylo málo vlků, před kterými se Aithér osmělil, tak jak před těmito dvěma.
Rád myslel i na nesmělou Winter a krásnou Wizku, ale obě to byly vlčice a krom své matky tenhle mladík prostě s vlčicemi moc mluvit neuměl. Aspoň to tak vypadalo u těch dvou výše zmíněných, protože ty konverzace byly vždy fiasko, na které úplně nerad vzpomínal. S Winter ještě možná v pohodě, ale chudák Wizku z něj byla minule pěkně na prášky. Napadlo ho se zeptat, jestli tu náhodou ještě není, ale to se kupodivu začal stydět a raději se na to vykašlal. Nebude s mámou probírat vlčice. Asi. "Je od vás hezké, že jste jim poskytli domov," vyjádřil se nakonec s hrdým úsměvem raději k sirotkům, čímž tohle téma také zakončil. Ta vlčata musela mít opravdu zajímavý a ne zrovna lehký životní příběh a Aithér si čím dál víc vážil toho, že se narodil a vyrůstal v "teple" Borůvkové smečky.
Ovocná tůň byla snad ještě krásnější, než si ji Aithér pamatoval. Nadšeně se mu rozhoupal ocas a koukal před sebe, přímo na ni. Viděl, jak tu pobíhá se svými sestrami a hraje si. Viděl sám sebe, jak dostal zásah sněhovou koulí přímo do očí a panikaří, že nic nevidí. Jemně si povzdechl a trochu se usmál, než svůj pohled obrátil zpět na Aranel. Svou otázkou ho vrátila zpátky na zem. Rád bych ti řekl, že ano... Ale lhát ti nemůžu, napadlo ho a stáhl uši jemně dozadu. "Bohužel jsem ani jednu nepotkal. Niké už opravdu dlouho a Auroru jsem chtěl navštívit v Asgaaru, ale nebyla tam tehdy přítomna, nejspíš," povzdechl si. Doufal, že nebude máma příliš smutná z této informace. Dle otázky je také pekelně neviděla a muselo jí to dělat starosti. "Nejspíš mají ještě toulavější tlapky, než já," zkusil matku povzbudit.

Aithér pokýval hlavou a v jeho očích se zračilo pochopení. "Byl alfou nejspíš vcelku dlouho, ne?" zeptal se se zájmem a zastříhal ušima. Byla to spousta novinek, kterou byla potřeba vstřebat, proto si mladý světlý vlk všechno postupně ukládal do paměti a zpětně přemítal. Samozřejmě si Blueberryho nijak výrazně nepamatoval, nedokázal mu přiřadit žádné charakterové rysy ani třeba nějakou specifickou grimasu ve tváři. Přesně jak předpokládala Aranel, pamatoval si hlavně jeho výrazné červené odznaky, zvlášť potom ponožky, protože vlastně výše pořádně tehdy Aithér jako vlče nedohlédl, každopádně to byl určitě jeden z mála, co mu utkvěl nějak v paměti i se jménem.
Bílá vlčice načala téma ohledně svého bývalého partnera a Aithérova otce. Trochu zpozorněl a sledoval, jak to vlastně jeho matka bere. Nezahlédl ovšem ani stopu třeba po rozčílení, smutku, nebo čehokoliv jiného. Vypadalo to, že se s tím už smířila. Aithér úplně nevěděl, jak se k tomu vyjádřit. Nad svým otcem měl vždy spousty otazníků, které nejspíš nikdy nezmizí, pokud by ho nepotkal osobně. Pamatoval si ho jen trochu a jakoby v mlze, spíš jako neznámou postavu ze snu. Znal ho spíš jen z mámina vyprávění. Každopádně se bavili spíše o sirotcích, kteří se ve smečce objevili, takže se snažil Aithér přesunout svou pozornost a myšlenky spíše k nim. "A stejně..." zamumlal nejistě a podíval se Aranel do očí. "Ať je kolik chce možností, opustit svá vlčata by přeci měla být až úplně ta poslední možnost, spíš tedy nemožnost, hm?" pronesl spíše více tázavě, než rozhodně. Měl pocit, že byl ještě nedávno vlčetem a tedy ještě upřímně vůbec nepřemýšlel nad založením rodiny. Sotva si užil nějaká dobrodružství a až na jednu menší zápletku, které ani nevěnoval příliš vážnosti, nepřemýšlel ani nad druhou polovičkou, se kterou by měl strávit život.
Následně ho máma ujistila, že Baghý určitě jeho přítomnost ve smečce vadit nebude a na to se rozešli k Ovocné tůni. Mladý vlček zamával nadšeně ocasem. Byl zvědavý, jestli si ji pamatuje dobře a bude vypadat obdobně, jako ji měl v hlavě, nebo se jeho představy za ty dlouhé měsíce přikrášlily a změnily. "Jasně, moc rád se tam podívám," souhlasil nadšeně a na matčinou pošťouchnutí se zvedl a vydal se za ní.

//-> Ovocná tůň

Povzbudivě se na ni usmál. "Určitě mám," přitakal přesvědčivě a ještě na ni jedním očkem mrkl. Následně se dala Aranel do povídání, jak se vůbec stala betou Borůvkové smečky. Věděl, že měli v rodině spíše alfáctví, ale nechtěl mámu rozebírat úplně dopodrobna a ptát se na tyhle věci, ačkoliv samozřejmě uvnitř sebe plně toužil znát všechny odpovědi. Věděl ovšem, že některými otázkami by mohl i ublížit, i když by to třeba nedala na sobě tolik znát. Neměl ovšem zapotřebí jí nějak záměrně ubližovat. Proto si v tichosti vyslechl příběh a když zmínila strýčka Blueberryho, zbystřil. "A jak se vůbec daří strýčkovi? Už se na to necítil? Asi už je docela starý, že?" začal se vyptávat tedy aspoň na to, co mohl a co jej také zajímalo. Vybavoval si sice strýčka s červenými ponožkami jen matně, ale stále vybavoval. Čas plynul docela rychle, kdo ví, kolik zim už bývalá alfa Borůvky přežila? Zdálo se, že Aranel je s jeho nástupkyní spokojená. "Hmmm, spoluvedoucí smečky..." zopakoval obdivně. Přeci jen se geny nezapřou, napadlo ho a začal si představovat, jestli vůbec on bude někdy schopný se někde usídlit a časem stoupat po žebříčku hierarchie. Moc se na to zatím necítil, ale nijak vnitřně necítil, že by to měl být jeho úděl. Usmyslel si akorát, že jakmile bude jeho máma opravdu stará, přidá se sem a postará se o ni, ale zatím se zdála plna sil. Naštěstí pro něj.
Potom spustila o oněch sirotcích, kteří se ve smečce ukázali. Připadalo mu zvláštní, jak mohlo přijít tolik sirotků. Tolik vlčat bez rodičů. "A co se stalo s jejich rodiči, mami?" zeptal se trochu posmutněle. Ale samozřejmě to potřeboval vědět. Musel vědět, co se musí stát, aby se takové vlče samotné někam zatoulalo. "Měli ohromné štěstí, že našli tuhle smečku a tebe," usmál se na ni. Měla opravdu dobré srdce. Nejspíš všichni v Borůvkové smečce ho tu měli. Jako vždy tu panoval pocit klidu a dobré atmosféry, přesně tak, jak si to mladý Aithér živě pamatoval. Přesně takhle na Borůvkovou smečku vždy myslel a vzpomínal, takhle se mu ukazovala ve snech. Pořád to byl jeho rodný domov.
Aranel následně vychválila Awaraka, že je to spolehlivý vlk a prý se stal lovcem. Páni, to je ale pašák! Napadlo ho okamžitě pochvalně. Kdyby ho tak měl poblíž, už by jej plácal po pleci, jaký je to frajer. Samozřejmě i on se ohlédl, zda se k nim třeba náhodou neblíží, ale nejspíš měl nějaké smečkové povinnosti, nebo Aithéra ještě nezačul. Byl fakt, že Aithérův pach, krom jemného ovonění mladého lískového dřeva, neměl žádnou stálou podobu, kvůli tomu, jak moc cestoval. "Moc rád se zdržím, pokud to nebude Bag... hý?" zaváhal trošku u jména nové alfy a podíval se do očí jeho matky, aby se ujistil, že jméno říká správně, "Pokud to nebude Baghý vadit," usmál se a otřel se o ni také. Netušil, nakolik je takové mazlení v jeho věku s matkou přijatelné, ale měl ji rád a nehodlal si to nechávat pro sebe. Navíc byli teď sami, takže v tom neviděl problém. Prostě se k ní ještě jednou přitulil. "A pak už jsi tu největší šéfka ty, takže jsem klidný," zazubil se do jejího voňavého kožichu.

Aithérova tlama se rozjela do širokého úsměvu a hrdě vypnul hruď. "Samozřejmě, že nedovolí," přitakal souhlasně a zamával ocasem. Kdo by si na mamku taky dovoloval! Je nejhezčí, nejsilnější, nejchytřejší, prostě nej! Projelo mu hlavou, zatímco na Aranel obdivně hleděl. Jeho ocas se stále pohupoval ze strany na stranu v pomalém tempu. Vypadalo to, jako kdyby se do své hlavy momentálně zasekl až moc. Nebo se nemohl vynadívat na svou mamku? Byl fakt, že po tak dlouhé době, co ji neviděl, by se tomu jeden ani nedivil.
Začal se nakonec vyptávat, co je nového, na což mu Aranel odpověděla se zvláštním výrazem v očích, že nic moc nového není a očividně ji myšlenky zavály také trochu jinam. Mladý vlk naklonil hlavu zkoumavě do strany. Jelikož už byl také ve věku, možná i trochu za věkem, kdy toužil hledat a objevovat lásku, samozřejmě i ho napadlo, zda bílá vlčice přemýšlí nad možností nového partnera, či zda dokonce má někoho v merku. Jenže čím více dospíval, tím méně se mu o tomhle chtělo mluvit. Dříve, jako vlče, se bez problémů zeptal, kde je jeho otec a jestli se vrátí. Teď si nebyl jistý, jestli svojí matce nebude takovými slovy ubližovat. Dlouze se nadechl, aby ze sebe nakonec vypustil: "Neboj se, mami, jistě tě čeká něco krásného. Zasloužíš si to," usmál se na ni povzbudivě.
Nakonec přeci jen jedna velká novinka přišla. Tak ona je betou smečky a vzpomene si na to až kdo ví kdy! Pomyslel si pobaveně, zatímco jeho tlama udělala písmenko "o" v údivu. Trochu od ní poodstoupil, aby ji mohl rovnou sjet dalším pohledem. "No teda mámo!" Vyhrkl nadšeně. "Jsem vždycky říkal, že jsi prostě nejlepší! Tedy jako alfa to není, že jo, ale je to hnedka druhá nejlepší, takže... Ehm..." zarazil se, když si uvědomil, že se nějak moc rozjel. chrlil to ze sebe jako vodopády a omluvně se usmál. "Hlavně buď na sebe opatrná," řekl ještě o něco mírněji a představil si ji, jak vychovává ty chudáky sirotky. Mají štěstí, když narazili na ni, pomyslel si. "Tak kolik mám nevlastních sourozenců?" zeptal se s úsměvem a znovu zamával ocasem.
"Awarak?! Teda, nevěřil bych, že by se kdy přidal do smečky! Je super, že je zrovna tady!" prohlásil potěšeně. "Občas se zachoval trochu zvláštně, ale asi to k němu prostě patří," zasmál se a nakonec si také kecl na zadek. "Měl jsem se poměrně dobře. Jen kdybych měl okolní kraje srovnávat s Gallireou, je na tom asi nejlépe. Pořád je tu prostě nejkrásněji," pokýval hlavou na přesvědčení.

Pobaveně se zazubil, když jej máma zatahala za ucho a cítil, jak mu pocuchala srst na hlavě. Přivřel u toho ještě jedno oko a naklonil líci vstříc jejímu jazyku, aby si mohl plně vychutnat olíznutí, které mu láskyplně věnovala. Pohlédl jí se stálým úsměvem do očí a na moment se zatvářil ustaraně, když se Aranel posadila se slovy, že tu již zapustila kořeny. Horko těžko zadržovala slzy, na což se nemohl dívat, proto ze sebe rychle vyhrknul onu lichotku, díky které ji přinutil se usmát a krátce na to ji znovu objal. Zdálo se, že se rozhodla, že Aithéra umačká, protože měla opravdu pevný stisk, ze kterého by se nejspíš jen tak nevymanil, tedy pokud by chtěl, což v jeho případě nehrozilo. Nasával z jejího kožíšku tolik známou borůvkovou vůni. Voněla stále úplně stejně, jak si pamatoval. Těžko říct, zda by se na jejím pachu něco změnilo, kdyby Borůvkovou smečku opustila, ale to naštěstí neměla dle všeho v plánu.
"Stárnou?" zopakoval a zasmál se. Jeho hlas už byl zcela vyspělý. I vzhledově už nebyl žádné odrostlé škvrně. "To ti tady doufám nikdo nepovídá, že ne?" zeptal se zkoumavě. Jestli jo, ukaž mi kdo, hned si ho podám, napadlo jej. Těžko říct, zda by byl schopný jen tak za někým nakráčet a vyhubovat mu, protože to byl stále docela ostýchavý mladík, ale kdo ví, co všechno by mohlo být v afektu u něj možné. A taky by záleželo, jestli a jak moc by byl na jeho mámu škaredý, to je jasné!
"Byl bych dorazil dříve, nezlob se, mami, ale toulky mimo Gallireu se protáhly více, než bych čekal," omluvil se jí upřímně, když se od ní zase odtáhl, aby se mohl dívat do jejích očí. Doufal, že už se jí nebude chtít plakat. Leč se jednalo o slzy štěstí, nějakým způsobem v tom něm vyvolávalo zvláštní pocit. Věnoval jí zářivý úsměv a posadil se naproti ní. Párkrát zabouchal ocasem o zem a naklonil hlavu zkoumavě na stranu. "Tak pověz, co se v tvém životě událo nového? A co smečka? Starají se o tebe jak nejlépe umí?" začal chrlit jednu otázku za druhou. Hořel touhou znát každou novinku v mámině světě.

Vcelku netrpělivě vyhlížel modrým pohledem jakoukoliv známku života. Měl opravdu obavy, jestli zde jeho maminka opravdu ještě je. Jestli se nerozhodla pro životní změnu, nebo nedejbože již nezemřela. Jeho nervozita stoupala každou minutou, co čekal. Neměl jsem být pryč tak dlouho... Jak dlouho jsem mámu nenavštívil, dvě zimy? Tři? Nervózně přešlápl z tlapky na tlapku a zastříhal ušima, když opodál zaslechl zakřupání větviček. Otočil tím směrem hlavu a jeho srdce nadšeně zaplesalo, když zahlédl bílý kožíšek. Tak moc známý bílý kožíšek, který zdědil i on. Okamžitě se mu rozkmital ocas ze strany na stranu a měl co dělat, aby po Aranel okamžitě neskočil jako malý kluk, ale stále trochu ostýchavě očekával, jakou reakci bude mít. Šeptem ho oslovila a bylo znát, že je celá rozechvělá dojetím. Nechtěl svou milovanou mámu takhle emotivně rozhodit, ale co vlastně čekal? Samotnému Aithérovi spadl kámen ze srdce, že ji vidí v pořádku, celou a zdravou.
"M-mami!" vyhrkl a nedočkavě k ní přiskočil, aby se na ni mohl s láskyplným zakňučením, kterým dával najevo, jak moc rád ji vidí, pořádně přitisknout. Pořád se u toho všemožně kroutil, protože nemohl svou radost ani trochu ovládnout, navíc Aranel byla jedna z mála, před kterou se neostýchal projevovat své emoce. Po dlouhém vítání se trochu odtáhl a dlouze jí olízl líci. "Jsem tak moc rád, že jsem tě tady našel a zdravou!" vydechl, přičemž mu v očích létaly jiskřičky štěstí. Byl zase doma a zase s mámou. Po jeho různých dobrodružstvích v posledních měsících to byla neskutečná úleva a štěstí. Mohl děkovat Borůvkové smečce, že mu stále na mamku dávali pozor. Prohlédl si ji od hlavy až k patě, jestli opravdu nemá pocuchaný ani jediný chloupek a široce se usmál. "A stále nejkrásnější pod sluncem!" Vyhrkl a znovu se k ní přitiskl. Nemohl prostě odolat.

//Omlouvám se za prodlevu, teď už to bude lepší :)

//<- Řeka Mahtae

Lhal by sám sobě, kdyby neuznal, že mu je po překonání řeky zima. Ono ještě nebylo úplně nejtepleji na to, aby jeden přecházel řeku jen tak, ačkoliv si vybral hodně známé místo, které bylo hluboké jen po břicho. Sice ze sebe umyl nečistoty, kterými se potřísnil, když sem tak hrozně spěchal, ale rozhodně by raději volil v zimě jinou cestu. Oklepal ze sebe zbytky vody a s neutuchajícím nadšením pozoroval les, ke kterému se blížil. Čím blíže byl, tím rychleji mu tlouklo srdce. Moc se těšil, až zase obejme mámu. Doufal, že stále v jeho rodné smečce je, zdravá a plná sil, stejně tak doufal, že ještě dlouho plno sil bude mít, jelikož se opravdu připravoval splnit svůj slib a postarat se o ni, až bude jednoho dne stará, ale ještě se úplně nechystal se ve smečce usadit. Ačkoliv do byl dobrodruch každým coulem a už toho protoulal opravdu mnoho, jemu to stále bylo málo. Ještě toho bylo tolik na zkoumání! Jistě ani Gallireu nestihl celou projít a prozkoumat! Samozřejmě, že nestihl, když už dvakrát skončil omylem za jejími hranicemi a nevěděl dlouho, kudy kam.
Konečně se dočkal a vstoupil mezi stromy. Zastavil se a dlouze nasál do čumáku tu krásnou vůni. Takhle voněl jeho domov, ačkoliv nebyl oficiálním. Tahle vůně mu připomínala dětství, sestry a maminku... Znovu se sám pro sebe usmál a šťastně si povzdechl. Modrým zrakem přejel nejbližší okolí a zvídavě zastříhal ušima. Jelikož to byl v rámci mezí slušně vychovaný vlk, zaklonil hlavu a zhluboka zavyl, aby o sobě dal vědět. Potom se narovnal, párkrát si olízl čumák a netrpělivě se rozhlédl. Samozřejmě byl celý nedočkavý a těšil se na to, kdo se tu objeví, ať už to měla být hned Aranel, nebo kdokoliv jiný. Byl to sice stydlín, ještě stále, ale spíše přátelský stydlín. Přešlápl z jedné tlapky na tlapku a s dalším olíznutím čumáku se posadil. Nezbývalo nic jiného, než vyčkávat, i když to Aithérovi momentálně už teď přišlo úplně nekonečné. Zívl si a našponoval se tak, že mu prokřupalo pár obratlů, což doprovodil úlevným vydechnutím. Nezdálo se, že by byl příliš zvyklý na něco čekat, proto pořád něco vymýšlel, než někdo přijde.

//<- Západní Galtavar

Plný nadšení se ocitl u řeky dřív, než by kdy doufal. A to i navzdory nepříjemně mazlavému sněhu, který tál a byla z něj spíše břečka, než hezká sněhová pokrývka, ve které splýval jeho kožíšek, který zdědil po Aranel. Na druhé straně řeky již viděl svůj rodný les. Nadšeně zavrtěl ocasem a na chvíli se zastavil. S úsměvem se díval směrem k Borůvkovému lesu, do kterého pomalu, ale jistě mířil. Pořád nemohl uvěřit tomu, že Gallireu znovu našel. Doufal, že stejně úspěšně najde i svou mámu. Slastně vydechl a na chvíli zavřel oči. Musel nasát tu krásnou atmosféru, která ho obklopovala. Netušil, co vše se v této zemi od doby, co Gallireu opustil, změnilo, každopádně Aithér nebyl ten typ vlka, který by hned sklouzával k těm nejhorším variantám. Gallireu stále naivně viděl jako bezpečný a krásný svět. No nic, na co čekáš? Jdeme překvapit mámu, pobídl sám sebe, když zase otevřel oči.
Musel najít místo, kde bezpečně řeku překonat. A muselo být jasné, že pokud se ani na řece nic nezměnilo, tak tento mladý vlček přesně věděl, kde ji přejít. Přeci jen ji musel jako mladší překonávat často. A i když zde dlouho nebyl a dlouho ji překonat nemusel, poměrně bez problémů místo našel. Byl to vcelku příjemný brod, ale teď bylo velkou komplikací tání. Voda byla trochu víc vášnivá a zakalená. Světloučký vlček si i tak byl jistý, že voda nebude příliš hluboká, maximálně po břicho. Aspoň si umyje tlapky a podvozek od bahna... Jediné, na co si musel dát pozor bylo, aby mu silnější proud nohy nepodsekl a neodnesl si jej sebou, ale... Přeci jen už z mladého vlčka, který tu byl naposledy, dospělý vlk.

//-> Borůvkový les

//<- Mimo území Gall

Cítil uvnitř sebe zvláštní pocit. Jakoby veškerá tíha světa spadla z jeho srdce, z celého jeho těla a duše. Něco z něj odešlo a rozplynulo se to do éteru. Zastavil se a zmateně se rozhlížel. Co to bylo za zvláštní pocit? Pomyslel si a zvídavě zastříhal ušima. Cítil se najednou hrozně lehký. Dobrá nálada se mu rozlévala v každém chloupku jeho srsti. Vypadalo to, jako kdyby překonal hranici starostlivosti a naprosté euforie. Jenže to nebyla tahle hranice. Byla to hranice jeho domoviny! Jeho očka se úplně rozjasnila. Jsem doma. Jsem zpátky, že jo? Tohle je Gallirea! Doplo mu to ihned, když v dálce viděl velké, velmi známé jezero. A kousek od něj musela být jeho rodná smečka! Bílý ocas s hnědou špičkou se rozvrtěl nadšeně ze strany na stranu. V návalu štěstí si poskočil a u toho štěkl. Jeden by ho nejspíš měl za blázna, kdyby ho viděl. Ta radost byla téměř neskutečná, jelikož ani nedoufal, že se někdy vrátí. Říkal si kdysi, že už za hranice nikdy nevkročí, ale stejně ho tam cosi hrozně táhlo a porušil svůj vlastní slib. Teď už si byl ale jistý, že Gallireu nikdy neopustí. Musím se jít ukázat mámě! Napadlo ho ihned. Hrozně doufal, že je jeho maminka ještě naživu a v Borůvkové smečce. Moc ji chtěl spatřit a být jí zase chvíli po boku. Byl zvědavý, jestli se nějak změnila, či zestárla. Měl trochu strach, že se bude zlobit, jelikož se dlouho neukázal, ale... Strašně moc ji chtěl vidět.

//-> Řeka Mahtae (sever)

Zdálo se, že otázky pokládal úplně zbytečně. Šedivá vlčice totiž neodpovídala, ba naopak reagovala čím dál více vyděšeně. Ty vado, co mám dělat, řekni mi prosím tě někdo, co mám dělat! Zpanikařil a zhluboka se nadechl, že zase zkusí něco vyžbeptnout, ale v tu chvíli se objevila černá vlčice se zajímavě zabarvenými odznaky. I ty její oči byly hrozně zajímavé. Ještě takové neviděl. Ptala se, co se stalo. Než vůbec mladý vlk stačil odpovědět, vlčice, co do něj narazila, se pod tu tmavou nahrnula a zůstala u ní schovaná. Aithér překvapeně zamrkal a zmateně se podíval na nově příchozí.
"S-spíš co se JÍ stalo?" zeptal se tím nakřápnutým hláskem zmateně. Momentální situace jej vyvedla opravdu z míry. Šedivá vlčice se tvářila, že jí hrozně ublížil, přitom to byla ona, kdo do něj vrazil a překvapila ho, ačkoliv nejspíš sama nechtěla. Ucítil nepříjemné svědění za uchem. V rychlosti se podrbal a pohlédl zpět k dvojici. "Omlouvám se za nezdvořilost. Jmenuji s Aithér," představil se potom už o trochu klidněji, ale musel si odkašlat. Stále mu nepříjemně přeskakoval hlas. "Asi jsem se nachladil," usmál se nesměle.

Přece nemůžu být takový srab... Přece... Přece jsem už dospělý. Dospělý vlk je odvážný, ne? Začal v panice přemýšlet, zatímco se zadíval na řeku. Červené zbarvení již zmizelo, ale jeho myšlenky se stále držely. Může tam být někdo, kdo potřebuje pomoc a ty tady stojíš a váháš! Křičel na sebe. Nejistě zakňučel, stáhl ocas mezi nohy a od řeky couvl. V tu chvíli do něj něco vrazilo. Stále ve stejném postoji uskočil a zůstal tak stát. Jen jeho ouška zmateně stříhala a zaražený modrý kukuč padl na šedivou vlčici před ním.
J-j... Já," zakoktal se nakřápnutým hlasem a zamrkal. Zarazil se. Byla zraněná. Za sebou nechávala krvavé stopy a šla přesně ze směru, odkud tekla červeně zabarvená voda. To musí být ona! "J-jsi v pořádku?" vykoktal se znovu tím nemocným hlasem nejistě si ji prohlížel. Jeho oči se téměř vůbec nezastavovaly v pohybu. Mohli si dát klidně soutěž o to, kdo v tuhle chvíli více vyplašený. "Ublížil ti někdo, p-potřebuješ pomoc?" vyhrkl ze sebe rychle. Musíš být statečný, musíš být statečný, popoháněl se ve své hlavě. Je to vlčice. Zraněná vlčice. Pokud jí někdo ublížil, měl bys mu ublížit taky. Druhé vlčice opodál si nestačil ani všimnout.

Byl hrozně rád, že měl takové štěstí a na mršinu narazil. Už byl dlouho hladový a tohle přišlo opravdu vhod. Co musel ovšem uznat, že u řeky byla nepříjemná zima. A vychládlá mrtvola čehosi, co předtím bylo zvíře, které ani nedokázal identifikovat, jej taky moc nezahřála. Nejspíš proto jej každý další polknutí nepříjemně zaškrábalo v krku. Nebyl ovšem ještě plný a nehodlal se šetřit, proto jedl dál. Ustalo to. Tak je asi všechno v pořádku, oddechl si ve své hlavě.
Po jídle už jen spokojeně odpočíval, když tu sjel jeho namodralý pohled směrem k řece. Znepokojeně se zamračil a zvídavě zastříhal oušky. Podíval se směrem, odkud načervenalá voda tekla. V některých ohledech na sebe byl hrozně opatrný, ale zároveň byl hrozná zvědavka. Rozhodl se, že to půjde prozkoumat. Hlavně jeho morálka jej nutila. Co když byl někdo v nesnázích? "Tak jo..." zarazil se nad svým hlasem a odkašlal si. "Půjdu," dodal ještě. Hlas měl stále nakřápnutý. A co když se tam někdo pere? A ty ses v životě nerval. A oni tě do toho zatáhnou... Zastavil se a v rozpacích přemýšlel, na půl cesty tam.

// Křišťálový lesík

Zřejmě usnul dříve, než chtěl. Pomalu se začínal probouzet a vlastně ani netušil, jak dlouho spal. Rozevřel oči a zmateně se kolem sebe rozhlédl. Zhluboka se nadechl chladného okolního vzduchu a všiml si známé vůně, která mu ihned do duše vznesla pocit klidu. Byla to Borůvková smečka. Byl od ní jen kousek. Vstal a setřepal ze sebe první vločky sněhu. Mám dojem, že jsem zase o rok starší. Kolikátá je to vůbec zima? Začal uvažovat. Třetí? Čtvrtá? Uvažoval. Asi ano. Čtvrtá, došlo mu posléze. No teda, to utíká! Už nejsem žádný mládenec, pousmál se sám nad sebou rozpačitě. Stále měl vzhled mladého vlka, byl vysoký, ale svalovina na něm nebyla takřka žádná.
Měl bych se sebou něco dělat, uznal potom. Toužil po tom navštívit svou mámu, když byl takový kousek, ale kručení v jeho žaludku bylo už opravdu dotěrné. Vydal se tedy podél řeky, vyhledávajíc cokoliv, co by mohl sníst. Zima klepala netrpělivě na dveře a on si musel něco obstarat, dokud to bylo ještě jednoduché. Ve velké pokrývce sněhu se špatně lovilo. Za nedlouho ucítil pach. Zastříhal ušima a vydal se po něm, aby zjistil, zda se jedná o něco jedlého. Musel uznat, že je opravdu šťastný den, protože našel nějakou mršinu. Zdála se být ještě v poměrně dobrém stavu na to, aby z ní něco málo snědl. Jen se obezřetně ohlédl kolem sebe, jestli tu někdo nebo něco není, co by mu vyprášilo kožich za to, že se živí na cizí kořisti, ale... Nikdo tu nebyl, tak se dal směle do jídla.

Celkový počet bodů: 13

Směnárna:
4 body -> 60 mušliček
9 bodů -> 75 květin

Zaslechl kručení v žaludku. Zprvu si myslel, že to byl ten jeho, protože měl také dost vyhládlo, v podstatě byl pořád tenoučká dlouhá čára, ale nakonec, když se pořádně zaposlouchal, zjistil, že i Awarak je hladový. Nastražil oušky, když se spící vlk nedaleko od nich najednou zvedl a odešel bez zájmu pryč. Vyprovodil ho s neutrálním pohledem a po tom, co ho jeho společník oslovil, se na něj rychle podíval. Zavrtěl zvídavě ocáskem a byl zvědavý, co z jeho osobního ochránce vypadne. Samozřejmě jako vždy to byli samé dobré věci. Navrhoval lov a spánek. Při představě spánku dostal mladý vlček málem závrať. Nevěděl, jestli ho trápí více únava, nebo právě hlad. Polknul a přikývl. Jasně, bylo těžké se teď přemluvit k nějaké akci, ale to, jak to navrhoval Awarak, znělo nejvíce příjemně.
„Jasně, máš pravdu, měli bychom něco uskutečnit. A mám obavy, že kdybychom šli spát teď, tak bychom stejně z toho hladu už neměli sílu na to něco ulovit. Pojďme se napít a projednáme, co si ulovíme,“ vyzval přítele k pohybu. Už se nechtěl dlouho zdržovat a čerpat silami. A hlavně věděl, že co si uloví si také asi moc vybrat nemohou, prostě to nejspíš bude první možný živočich, co se kolem nich ochomítne. Vyrazil tedy k vodě.

//-> Řeka Mahtaë