Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zatímco se v pozadí odehrávalo nějaké nepříjemné drama, Aithy s Aranel se věnovali sobě navzájem. Mladý vlček se nemohl nabažit toho, že je zase se svou matkou. Každopádně v něm stále narůstala zvědavost, kde je zbytek členů jejich rodiny. „Určitě ti všechno povyprávím,“ pověděl hned a krátce se zamyslel nad její otázkou. Netušil, zda chce svůj život znovu zasvětit smečce, nebo spíše poznávat nadále Gallireu. Jediné věděl ovšem jistě – lákalo ho být prostě tam venku více, než plnit smečkové povinnosti. Aspoň prozatím. „No, víš, mami… Chtěl bych poznávat ještě svět. Teď, když už rozeznám Gallirejské hranice, chci poznat svou rodnou zem. Toulat se a poznávat nové, sbírat zkušenosti,“ začal povídat rozvášněně. „Ovšem chci být pár dní s tebou a chci svou rodnou smečku navštěvovat, než se rozhodnu se jednoho dne usadit a dohlížet na tebe a… Kde je vlastně táta? A sestry? Zkoumají také svět?“ zeptal se konečně na otázku, která jej hlodala.
V pozadí se začalo dít nějaké drama. Přišla světlá vlčice se zvláštní ponožkou a šátkem, díky které se pravděpodobně dostala Styx do vzduchu. Blueberry ihned na to začal svéráznou vlčici peskovat. Jeho slova zněla přísně, proto mladý vlček ihned uznal, že tohoto vlka nebude brát na lehkou váhu. Mám dojem, že z vlčecích let si jej pamatuji jinak, vzpomněl si. Jen matně si pamatoval, jak si hrál s jeho šátky. Vzájemná sympatie se možná během měsíců vytratila. Nebo se nejspíš vytratila společně se zmizením Aithéra. Styx nakonec byla vyhnána, tak, jak se zdálo, mohla nastat klidnější atmosféra.

Pohledem zabloudil ke Styx, která si pochutnávala na borůvkách. Také by je rád zase ochutnal, jedl je naposledy jako vlče a to právě tady v lese, ale věděl, že teď není správná chvíle, což mu bylo potvrzeno i Stormem, který vlčici upozornil, že se to nehodí. Ta ovšem ve svých počinech neustávala. Aithér byl vcelku netrpělivý, těšil se na rodinu, proto jen občas neklidně přešlápl a vyhlížel, kdo za nimi dorazí. Když v dálce zahlédl dva známé kožíšky, rozkmital se mu nadšeně ocas ze strany na stranu. Nebyla to žádná zběsilá gesta, spíš trošku stydlivá a mírná, přesto se úplnému projevu radosti prostě neubránil. V těle mu projela silná vlna nadšení a zároveň neskutečné úlevy, že Borůvkovou smečku konečně našel.
Nedočkavě vykročil naproti Aranel. „Mami!“ Vydechl nadšeně, když se k ní přitiskl. Jen stěží si všiml, že svou mámu přerostl. Byl vysoký, ale zatím spíše drobnější. Zřejmě ještě nestačil úplně zmohutnět a nabrat řádnou svalovou a ani tukovou hmotu, ale to se jistě čase napraví. „Už jsem ani nedoufal, že to tady znovu najdu,“ pověděl lehce dojatě, když o kousek od své matky couvnul. S úsměvem si Aranel prohlédl a poté jeho pohled spočinul na Blueberrym, který jej oslovil. „Ahoj,“ pozdravil pouze nesměle, neboť si nebyl úplně jistý jménem, stejně jako u Storma. „Uhm… No… Ztratil jsem se. Za hranice Gallirey a… Chvíli trvalo, než jsem našel cestu zpět,“ párkrát se zadrhnul, protože nečekal tak vlažné přivítání. Ale nehodlal se nechat zastrašit do kouta. Chtěl vidět svoji rodinu, svou rodnou smečku a doufal, že s tím nebude mít novopečená alfa problémy. Podíval se nejistě na mámu a poté jeho pohled zase spočinul na alfě, když mluvil ke Styx. Ta mu bez servítek odpovídala. Mladý vlček cítil, jak houstne atmosféra a automaticky se stavěl ochranitelsky před Aranel.

//<- řeka Mahtaë

Když Storm vyrazil, Aithér se po jeho boku, ač stále dodržující svůj osobní prostor, vydal za ním. V břiše měl snad milióny motýlků, jak moc se těšil do Borůvkového lesa. Na svůj rodný les, na svou rodinu. Už teď se cítil hrozně dobře, když tu byl Storm. Měl pocit, že konečně něco dokázal. Pro někoho to možná mohla být malá věc, ale mladý vlček už chvílemi nevěřil, že svůj domov znovu najde. Nastražil zvídavě ouška, když se mu dvě neznámé vlčice představily. Jedna se představila jako Wizku, to byla ta opatrná a sympatičtější. Druhá Styx, která mu po svém představení se věnovala tak nepřátelský pohled, že snad i zaváhal udělat další krok kupředu. Pak si ale uvědomil, že to on je tu skoro doma, tedy… Nebyl členem smečky, ale byl si jistý, že aspoň někdo si jej tu pamatuje a tahle vlčice by na tomto území byla v určité nevýhodě, rozhodla-li by se Aithymu škodit.
Nechal Šedou být, protože překonali hranici smečky. Jeho světlounké tlapky dostávaly namodralý nádech téměř ihned. Přesto se borůvčím s láskou v očích kochal a zvedl po chvíli skoro dojatý pohled ke Stormovi. Hořel netrpělivostí. Moc se na všechny a všechno těšil. Zastavil se a rozhlížel se po všem možném i nemožném. Lhal by, kdyby tvrdil, že si to tu úplně pamatoval. Už to byl nějaký ten pátek, co se odsud vydal pryč a ztratil se.

Když Storm potvrdil, že je z Borůvkové smečky, jeho očka se nadšením rozzářila. Ve výrazu se mu rozlil jemný nepatrný úsměv a párkrát zamával ocasem na důkaz svého štěstí. Bylo mu také připomenuto Stormovo jméno. Pokýval hlavou a zároveň se podíval i na Wizku, která se jej ptala na jeho. „Ano, Aranel je má máma. Jmenuji se Aithér,“ pověděl tak nějak své jméno mezi všechny tři, aby se snad každému nemusel představovat extra. Čím méně toho musel říci, tím lépe pro něj, teď momentálně. Ač jím zmítala radost, že se blíží do rodného lesa, stále si držel možná až nezdravý odstup. Rychle se pousmál na Wizku, která pověděla, že ve větším počtu se to lépe táhne a souhlasně přikývl, ačkoliv… Myslel to aspoň jeden z nich upřímně a opravdu tomu věřil?
Storm nakonec navrhl, že můžeme jít všichni společně. Aithér s tím tak nějak počítal, vzhledem k tomu, že on tam šel stoprocentně, Wizku se tam chtěla jít podívat, Storm tam patřil a Styx… Asi byla kamarádka Wizku, protože se nadšeně hlásila, že půjde také. Nebo aspoň to si mladý vlček myslel, když se na druhou vlčici vcelku lepila a moc se od ní nevzdalovala. Za to Aithy se rozhodl, že se spíš raději bude držet Storma. Nepatrně se tedy přiblížil k němu a vyčkal, až starší vlk vyrazí také.

//-> Borůvkový les

S napnutými svaly, ač jich prozatím moc nebylo, sledoval, jak se na něj všichni tři dívají. Nejistota v něm stoupala, stejně jako adrenalin v krvi. Dlouho kromě Winter na vlky nenarazil a už vůbec ne na menší skupinku a byl momentálně z toho všeho v rozpacích. Ale když zaslechl uklidňující slova Storma, spadl mu kámen ze srdce. Je to on! Zajásal ve své hlavě. Nemohl to být nikdo jiný, přeci. Smečku opustil velmi mladý a zrovna s tímto vlkem se moc nesetkával, ale bylo mu všechno jasnější. Tmavší z vlčic se z něj zdála stejně rozhozená, jako byl on z nich. Šedivá pro změnu okamžitě atakovala slovy. „A-ahoj,“ vyrazil ze sebe rozpačitě ke všem třem. Hodil krátký omluvný úsměv po neznámé, která ho na pozdrav upozornila.
Zůstával ve své bezpečné vzdálenosti, ač byl již trochu klidnější. „Známe se, že? Jsi… Jsi z Borůvkové smečky,“ ujišťoval se, když znovu převedl pohled na Storma. V očích mu nadějně blyštělo. Pokud někdo doufal ze všech nejvíc, že zase jednou najde svou rodnou smečku, byl to právě on. Jeho pozornost si získala zatím nenápadná vlčice, která se stranila a následně se ptala Storma, zda může navštívit území smečky. Jemně mávl ocasem. „Nechci tě odsud vyhánět, prosím, zůstaň, chceš-li,“ zažadonil nejistě. Nepřišel, aby někoho odpudil. Jen chtěl vidět Storma. Ujistit že, že je opravdu tam, kde si myslí, což mu on a vlastně i Wizku svými slovy potvrdili. „Já… Jdu do Borůvkové smečky také. Pozdravit rodinu a… tak,“ svěřil se potom trochu zdráhavě. Nejspíš tím nabízel svůj doprovod, jen to neuměl říci narovinu.

//<- Velké vlčí jezero

Bílý vlček pokračoval ve své cestě za domovem poměrně svižným tempem. Bylo k údivu, že ještě zvládá tolik pohybu, když jej únava zmáhala již několik dní. Přesto jí nedovoloval, aby ho zmohla úplně. Ne, dokud bude na místě. Tak hrozně moc se těšil, až je všechny uvidí. Až se s nimi přivítá a poví jim, co zažil, až jim poví, jak moc se mu stýskalo. Byl hrozně zvědavý na to, jak vyrostly jeho sestry. A jak se daří jeho rodičům. Určitě museli být ve smečce již na vyšší pozici. Jistě tam byli důležití! Jak smutné, že Aithér nic netušil. Běžel podél řeky, jako už poslední kilometry a již s naprostou přesností poznával okolí Borůvkového lesa. Byl pevně přesvědčen, že konečně trefil. Že je správně. A když zahlédl jeho okrajové stromy, nic mu nemohlo nalhávat, že to není on. Rozkmital svůj ocas a koutky mu vyjely do nadšeného úsměvu. Dlouze se nadechl a... Nedaleko ucítil známý pach. Nastal boj v jeho hlavě. Hrozně moc chtěl domů, ale také toužil zjistit, komu ten povědomý pach patří. Šlápl packou kupředu, směrem k Borůvkovému lesu, ale hned na to do boku, směrem k siluetám vlků v dálce.
Zvědavost vyhrála. Rozklusal se k nedaleké partičce. Les mi nikam neuteče, když už jsem ho konečně našel, pomyslel si. Čím více se přibližoval ke skupince, tím více ubíral na tempu, až nakonec zastavil kousek od nich. Dělila ho od nich vzdálenost, která byla bezpečná. Nedůvěřivě na ně hleděl ne zcela dobarvenýma očima. Ty se poté zaměřily na spirálu ve Stormově srsti. Celé postavení mladé vlčka vypadalo, že kdokoliv z nich by na něj vybafl, dal by se na úprk. Přesto rozechvěle koukal na nejtmavšího vlka z této skupinky a horlivě přemýšlel. Jak jen se to... Pozastavil se. Něco mu na něm ovšem chybělo, pokud to byl on. Je to opravdu on? Váhal. Pamatoval si vlka ze smečky s náramkem. Ten ho jako vlče zajímal nejvíce. Tenhle vlk ho ale neměl. (//je to tak, že jo?) Ale někde v podvědomí tenhle pach měl. Vedle borůvek byl jeden z nejsilnějších, co ve smečce šel cítit. "J-já... omlouvám se," zakoktal se, marně hledajíc další slova.

// Se s dovolením vetřu :)

//<- Řeka Kiërb

Poměrně příjemně zchlazený, za to špinavý a nepříliš voňavý pokračoval ve své nejisté cestě. Byl stále smutný z toho, že se Winter někde ztratil, ale místo jejího hledání raději volil to, co už nechtěl dlouho odkládat. Najít svou rodnou smečku a shledat se se svou rodinou. Pokládal v rychlosti tlapku za tlapkou. Bolely ho, byl unavený. Cestoval se svojí přítelkyní již dlouho a potřeboval by si odpočinout. Ovšem touha najít rodinu jej hnala kupředu a mladistvá krev kolující v jeho těle stále poskytovala nějaké tajné zásoby energie. A potom ho uviděl. Velké jezero, které si matně pamatoval. Proboha tady to znám! Pomyslel si nadšeně. Koutky se mu rozjely do úsměvu. Rozeběhl se, pln nadšení, přímo na pláž jezera. Já to tady znám! Já jsem skoro doma! Jásal ve své hlavě, zatímco bez přemýšlení vběhl přímo do vody. Párkrát si radostně poskočil do větší hloubky, kde mu už nezbývalo nic jiného, než plavat. Užíval si to, že je konečně v čisté vodě, osvěží se a umyje. Že přijde domů krásný a čistý, aby bylo znát, že se o sebe stará. Chvíli ještě se spokojeným výrazem plaval, poté se vydal ke břehu. Chvěl se nedočkavostí, až dorazí domů. Vůni borůvek cítil už z dálky!

//-> řeka Mahtaë

//Promiň Winter, trhám se
//<- Zarostlý les

Mladý vlček se musel nejspíše moc zamyslet, nebo opravdu netušil, co se stalo. Stanul na břehu nevlídně vypadající řeky a když se ohlédl za sebe, aby se zeptal své společnice, zda ji opravdu budou překonávat, nebyla tam. Překvapeně zamrkal a rozhlédl se zmateně kolem sebe. "Winter?" Houkl nejistě do éteru. Ale odezva žádná. Neklidně přešlápl. Po dlouhé době zase zůstal sám. Byl s tou vlčicí opravdu dlouho. Ještě stále stál na stejném místě a čekal. Nechtěl ji jen tak opustit. Smutně svěsil uši a ocas. Byl opravdu nešťastný z toho, že se od sebe odloučili bez loučení. Opravdu doufal, že to nebylo naposledy, co se s ní viděl. Byla to první vlčice, kromě matky a sester, co se mu dostala pod kůži. Dlouze si povzdechl a otočil se. Byl čas najít domov. Cítil v kostech, že od něj není daleko. Jen s velkou neochotou vstoupil do řeky. Bylo sice hrozné vedro a ovlažení by za jiných okolností uvítal více, ale tahle voda mu příliš nevoněla. I tak ji statečně bělavý vlček překonal na druhý břeh. Tam se oklepal a vydal se po toku řeky směrem... Ani pořádně netušil kam. Jen doufal, že tentokrát se neztratí. Bez jeho super průvodkyně si nebyl úplně jistý, ale byl rozhodnutý, že svůj domov najde za každou cenu.

//-> Velké Vlčí jezero

//<- Lužiny

Šel asi o hlavu pozadu za Winter a držel se jejího tempa a směru. Připadalo mu, jako kdyby nabral druhý dech a nedělalo mu zase problém bojovat s únavou. Byl opravdu zvědavý, zda se trefí a dorazí někde do míst, kde to znají, někde okolo Borůvkové smečky. Čím déle šli, tím více v něm rostla zvědavost, co všechno se v jeho rodné smečce změnilo. Jak vypadají rodiče? Jak vypadají sestry? Hrozně se těšil, až se se všemi potulí. Chtěl to udělat, všechny je vidět, chvíli s nimi strávit čas a poté zase vyrazit na cesty. Usmál se na Winter a pokýval hlavou. „Také tomu věřím a kdybys chtěla, můžeš se klidně přidat!“ prohlásil nadšeně, ačkoliv tušil, že jeho společnice by se spíše už ráda usadila, než se neustále někde potulovala, ale kdo ví, co nakonec bude a nebude, že?
Společně se po cestě kochali zasněženými horami v dálce. Představa, že se vyválí v tom studeném sněhu se mu opravdu zamlouvala. Měl morální dilema, zda jít prvně tam, nebo už opravdu domů a pak teprve tam. „Svět je fascinující místo!“ prohlásil vesele a ještě přidal na tempu.

//-> řeka Kierb

//<- Spáleniště

Světlý vlček zpozorněl, když mu jeho společnice pověděla, že v této části Gallirey ještě nikdy nebyla. On samozřejmě také ne, měl Gallireu prozkoumanou jen velmi málo. Ještě aby ne, když ses ztratil někde za hranicemi, ty trdlo, pomyslel si na svůj účet trochu posměšně. Jak tak kráčeli a opouštěli Spáleniště, přecházeli do dalšího zajímavého místa. Byl tu příjemně vlhký vzduch a celkově o trochu lépe, než někde jinde. Bylo teprve ráno, svítalo, ale Aithymu připadalo, jako kdyby už teď byl pořádný pařák. Není to tak dávno, co byla zima, že? Ten čas utíká opravdu rychle, žasnul a s úsměvem se podíval po Winter. „To je teda pravda. Jedno zajímavější místo za druhým. A věřím tomu, že se tady toho dá ještě spousta najít a prozkoumat. Tohle nebude z daleka vše!“ prohlásil s nadšením a zamával ocasem. Únava jakoby se někam vytratila. Najednou byl zase pln energie a nadšení do dalšího dobrodružství. Lákala ho představa jakéhokoliv zkoumání, a že se to teď momentálně týkalo severu, to mu vůbec nevadilo.
„Třeba vyhledáme nějaké chladnější oblasti. To by bylo fajn, že? Když se podíváš támhle do dálky… Je tam ještě sníh,“ naznačil čumákem směrem k Zubaté. Byl tím fascinován. Byl fascinován tím, že tady bylo pekelné horko a tam, někde daleko, byl příjemný chladivý sníh. Nemohl ale výhledu v dálce věnovat příliš pozornosti, protože se raději díval, kam šlape. Nerad by se zase někde natáhl jako předtím. Usmál se na Winter, když ho přesvědčovala o tom, že na něj vlčice poletí. Moc se mu tomu věřit nechtělo, na druhou stranu věřil tomu, co jeho společnice říká. Byla to dle něj naprosto upřímná vlčice. Byl rád, že ji potkal. Nenechal se dlouho pobízet, aby ji následoval.

//-> Zarostlý les

Aithér měl radost, že Winter souhlasila s jeho nápadem. Jít prozkoumat sever nebyl vůbec špatný nápad, i když on by souhlasil se zkoumáním snad úplně každé části této země. Byl prostě v každém případě, jak se jednalo o cestování, pro. Když tedy nebudeme počítat výlety mimo Gallireu, to už nechtěl. Nelíbilo se mu tam a již chtěl zůstat tady. Tady se mu líbilo a bylo mu dobře. Zde se narodil. Poté se zrodil skvělý nápad, že by mohli pokračovat k Borůvkové smečce a od ní dále na sever. Mladý vlček zamával nadšeně ocasem a přikývl. „To zní skvěle! Navštívil bych rodinu a poté bych klidně mohl vyrazit dál!“ zahlásil radostně.
Opětoval jí úsměv, ve kterém zahrála vděčnost, když pověděla, že jeho rodiče musí být skvělí a on to má po nich. Dostal od rodičů dobrou výchovu a oba dva byli velmi všímavý, takže jemu i jeho sestrám věnovali tu nejlepší výchovu. A co jim nemohli dát rodiče, jim tak nějak předal zbytek smečky, takže nejspíš ze všech tří byli vychovaní vlci. Nerozebíral tohle téma dále, protože ho více zajímalo následující téma, aneb partnerství. Vyptával se Winter nejspíš na poměrně citlivé věci, což si úplně neuvědomoval, protože netušil, jak chutná neopětovaná láska, či zklamání, které z ní občas může vzniknout. Přesto jeho společnice upřímně odpovídala, bez toho, aniž by se nějak čeřila. Pokýval chápavě hlavou. „Určitě na tebe někdo někde čeká,“ pověděl přesvědčeně. Věřil tomu, protože on měl Winter rád a měl na ni kladný názor. Neměl důvod si myslet, že Winter nemá šanci si najít partnera. „No teda…“ vydechl. „složité to opravdu je, o tom žádná,“ pověděl zamyšleně. Asi mu to teď vcelku vrtalo hlavou a musel si na to udělat svůj vlastní názor. Po jejím šťouchnutí ale vypadl z myšlenek a zazubil se. „Myslíš?“ Zeptal se zvesela ohledně její „lichotky.“
Probírali neznámého vlka opodál, přičemž Aithéra jeho společnice ujistila, že až bude starší, bude mít také větší rozhled a také ho uklidnila v tom, že tohle místo není spálené čerstvě, tudíž neznámý nejspíš nemohl být původcem toho, jak tohle místo dopadlo. Následně oba vyrazili na další cestu. „Tušíš, kudy jít?“ zeptal se, zatímco s ní srovnal krok. Navzdory únavě šel stále zvesel a energeticky. „Já jen okrajově.“

//-> Lužiny

Aithér pozorně naslouchal a přikyvoval. Bylo fajn, když dostal rozvinutou odpověď, ve které se mu postupně zodpovídaly i další otázky, které mu lezly na jazyk. A pro druhého určitě bylo dobré, když chvíli mlčel a na nic se neptal. Také nejspíš nevědomky uměl svými otázkami po čase rozpovídat snad každého, kdo ví. „Ah, takže by to chtělo více cestovat!“ pronesl okamžitě rozhodnutým tónem. Jako kdyby to prostě na drzo rozhodl za Winter. Což samozřejmě nemohl a to věděl až moc dobře, ale nebylo nad dobré rozhodnutí, no ne? „Takže by se ti líbilo na severu? Mohli bychom tam pomalu zamířit a po něčem se podívat, co ty na to?“ navrhnul rozveseleně. Jak tady tak stáli, celkem si odpočinul. Ale každopádně by asi bylo dobré, kdyby se také prospal. Aspoň na chvíli. A také najedl. A nejspíš to potřebovala i Winter. Jenže tohle místo vypadalo docela nehostinně. Něco na svačinu by se tu nejspíš hledalo těžce, aspoň dle Aityho nezkušených očí.
Sklonil hlavu. „No, dlouho jsem je neviděl. Měl bych to napravit. Ale teď to ještě určitě zvládají naprosto sami. Jsou totiž úžasní,“ vychválil s pyšností své rodiče. A také by rád vychválil i své sestry, ale nechtěl skákat mezi tématy. Ale chyběly mu stejně tak, o tom žádná. Když Winter pouze v krátkosti odpověděla, že partnera nemá, pokýval hlavou. „Ještě se ti nikdo nelíbil?“ zeptal se opět bez otálek. Prostě ho to zajímalo. Ano, zajímalo ho i téma láska a všechno s tím spojené. Přeci jen začínal procházet pubertálním věkem a byla otázka času, kdy se v něm hormony probudí na tolik, že je bude potřeba u někoho vybít. Kdo ví, kde se kdy do koho zakouká. Tohle všechno samozřejmě netušil, ale tohle téma jej pomalinku zajímat začalo. „Ani ty ses nikomu nelíbila?“ otočil ještě předchozí otázku a omluvně se usmál.
Poté společně uvažovali, co se na tomto místě mohlo stát. Mezi tím se tedy mladý vlček uvelebil na zem. Únava se jej přeci jen začínala domáhat. „Teda, líbí se mi tvůj rozsáhlý pohled na svět. Já hned viděl jen jednu možnost!“ pochválil ji užasle. Usmíval se, téměř stále. Poté se ale rozhlédl. Cizí pach cítil také. Podíval se na Winter a zase pomalu vstal. „Co když je to ten, co tomuto místu provedl tuhle hruzu?“ pošeptal. „Nebo se tady taky zasekl tak jako my?“

Zdálo se mu, že Witer nad něčím přemýšlí. Jeho zvědavost jej nutila se ptát, o čem asi. On většinou moc nepřemýšlel, tedy aspoň ne potichu. Když měl možnost, ihned to všechno vyslovoval hned na hlas. Polemizování nahlas mu nedělalo problém. Ale tady ti starší, ti to asi měli jinak. Byli u toho potichu a soukromničili. Aithér tedy přemýšlel, nad čím tito dospělci uvažují, když je to tak hrozně tajné. Jistě to bylo něco hrozně zajímavého. Díky bohu pro Winter, než se stihl ptát, začala chválit jeho plány. Bílý vlček se pousmál. Bylo fajn vědět, že svým zápalem pro cestování nasbírá hodně zkušeností. Přesně to chtěl a potřeboval! „Opravdu? A máš nějakou smečku vyhlédnutou? Mohla bys se mnou jít navštívit Borůvkovou, ne? A, nebo co si pamatuji, přes kopec v takovém velkém lese prý také jedna sídlí. O dalších zatím sám také nevím, ale chci to zjistit. Ale kdybych se měl přidat do smečky, zvolím opět naši Borůvkovou. Kvůli rodičům víš, abych se o ně mohl starat, až budou staří,“ pousmál se. Těšil se, až je zase uvidí.
„A vůbec, máš partnera?“ zeptal se zcela bez otálek. Když přemýšlí nad rodinou, asi by měla mít, ne? Na druhou stranu je se mnou už docela dlouho a nikdo se po ní neshání. A ona o nikom taky nemluví. No proč asi! Protože přemýšlí POTICHU, zkoumavě se na svou společnici podíval, ale to už dorazili na to místo, které ho nějak znepokojilo. Rozhlížel se a prohlížel si každý detail. „Zapálil? Proč myslíš, že by to někdo dělal? To by přece bylo hrozné! Nedovedu si představit, co to musí být za vlka! Nějaký… Umm, nechci být vulgární,“ první mluvil hodně emocionálně, ale poslední větu jen tak vtipně zahuhlal.

//<- Jezevčí les

Aithér působil zamyšleně. Bylo až k údivu, jaký tento mladý vlček plná energie umí mít vážný výraz, když přemýšlel. Nedalo se říci, že by mu to neslušelo, ale přeci jen, není nad krásný zářivý úsměv, že ano? „Takže… Teď je mojí prioritou cestování a poznávání této země… A později to může být třeba to, že si budu hledat smečku? Nebo budu chtít založit rodinu? Nebo, eh… Cokoliv jiného, prostě?“ zazubil se, během toho, co se vyptával. Sám si uvědomoval, kolik otázek pokládá. „Opravdu? Nepřipadnu ti s tím otravný? Je těžké na mé otázky odpovídat, nebo se ptám na běžné věci?“ zajímal se upřímně. Kdyby mu Winter řekla, že je poněkud otravný, jistě by se své chování pokusil aspoň trochu změnit. Třeba své otázky polknout, nebo by na ně hledal odpovědi sám, či později, u někoho jiného.
Zajímala ho teorie jeho společnice ohledně rozmnožování drahých kamenů a taky odpověď na to, zda si Život bere kamínků dost. Winter si prý mohla dovolit vše, co chtěla a taky prý netuší, kam se kamínky ukládají, ale nejspíš se jedná o nějakou imaginární skrýš. Aithy zamrkal. „Ano! To bude ono! Když je Gallirea tak čarovná, jistě zvládne i tohle. Ale! Zajímalo by mě, zda je ta imaginární skrýš pro všechny existující vlky na jednom místě… Jen si to představ! Kolik tam toho dohromady musí být. No páni!“ žasnul nad představou nekonečných kopců blyštících se drahých kamenů. To muselo být něco!
Už mi připadalo, že jdou dlouho. Začínal být unavený. Tu ale překročili jakousi pomyslnou hranici a jeho tlapka se zabořila do zeminy, kterou ještě neznal. Jak tak měl pohled již unaveně skloněný k zemi, náhle jej zvednul a rozhlédnul se. Zhluboka se nadechl. Nebyla to úplně vábivá vůně. „Co je toto za místo?“ špitnul, jakoby se bál, že jej někdo uslyší a zmateně se podíval na svou společnici. Jakoby jej toto místo znepokojovalo a děsilo. Neděsilo ho obvykle neznámo, ale toto bylo jiné.

//<- Ježčí mýtina

Zvídavý mladý vlček měl pořád chuť se své starší kamarádky na všelicos vyptávat. „Je to dospíváním? Tím, jak stárnu? Co se mi zdá hrozné teď, mohu za pár let brát jako směšné?“ vyptával se za cesty. Kam to vlastně kráčel? Sám nevěděl. Nevěděl, kam jde, šel přímo za čumákem a byl rád, že Winter jde s ním. Hodlal prozkoumat nějaká území, trochu se ještě loudat a pak navštívit svou rodinu. Těšil se na ně, ale zároveň se také těšil z cestování s Winter. Byl plný elánu a nezdolné energie po tom, co zjistil, že má pravděpodobně magii po mamince. A vůbec byl nadšen, že se u něj projevil nějaký náznak magie, konečně. Měl sto chutí něco vyzkoušet, ale nakonec uznal, že si to nechá na chvíli, až bude mít více klidu. Nebo spíš až on bude více v klidu.
„Ano, zajímavé to je moc. Rád bych tomu přišel na kloub. Ty máš nějakou teorii? A vůbec, chce Život těch kamínků moc?“ vyptával se opět. No jo, typický Aithér. Najde si otázku na cokoliv, co mu není úplně jasné. Nic nenechá jen tak a o všem musí vědět. A když nebylo možné to zjistit, rád dělal vlastní dedukce, jako se právě o to snažil teď. Hodlal vést s Winter nějaké zajímavé teorie, jestliže se zapojí.
Jak si takhle vykračovali Jezevčím lesem, Aithér se najednou před zraky Winter téměř vytratil. Jeho tlapka zapadla do Jezevčí nory a on se natáhl jak dlouhý, tak široký. Jak tak byla krásně rozmočená zem rozpuštěným sněhem, všechny části mladého vlka, které se jí dotkly, byly dokonale zbarveny do hněda. Vlček první rozlepil oči, které měl vystrašeně zavřené, loupl jimi po Winter, zvedl hlavu a ze široka se zazubil. Poté pomalu vstal a oklepal se. „No, ehm ehm…“ odkašlal si trochu poníženě, leč s úsměvem. „Dělejme, že se nic nestalo,“ řekl, zatímco se zase rozešel.

//-> Spáleniště