Gallirea - Příspěvky uživatele

// Křišťálový lesík

Zřejmě usnul dříve, než chtěl. Pomalu se začínal probouzet a vlastně ani netušil, jak dlouho spal. Rozevřel oči a zmateně se kolem sebe rozhlédl. Zhluboka se nadechl chladného okolního vzduchu a všiml si známé vůně, která mu ihned do duše vznesla pocit klidu. Byla to Borůvková smečka. Byl od ní jen kousek. Vstal a setřepal ze sebe první vločky sněhu. Mám dojem, že jsem zase o rok starší. Kolikátá je to vůbec zima? Začal uvažovat. Třetí? Čtvrtá? Uvažoval. Asi ano. Čtvrtá, došlo mu posléze. No teda, to utíká! Už nejsem žádný mládenec, pousmál se sám nad sebou rozpačitě. Stále měl vzhled mladého vlka, byl vysoký, ale svalovina na něm nebyla takřka žádná.
Měl bych se sebou něco dělat, uznal potom. Toužil po tom navštívit svou mámu, když byl takový kousek, ale kručení v jeho žaludku bylo už opravdu dotěrné. Vydal se tedy podél řeky, vyhledávajíc cokoliv, co by mohl sníst. Zima klepala netrpělivě na dveře a on si musel něco obstarat, dokud to bylo ještě jednoduché. Ve velké pokrývce sněhu se špatně lovilo. Za nedlouho ucítil pach. Zastříhal ušima a vydal se po něm, aby zjistil, zda se jedná o něco jedlého. Musel uznat, že je opravdu šťastný den, protože našel nějakou mršinu. Zdála se být ještě v poměrně dobrém stavu na to, aby z ní něco málo snědl. Jen se obezřetně ohlédl kolem sebe, jestli tu někdo nebo něco není, co by mu vyprášilo kožich za to, že se živí na cizí kořisti, ale... Nikdo tu nebyl, tak se dal směle do jídla.

Celkový počet bodů: 13

Směnárna:
4 body -> 60 mušliček
9 bodů -> 75 květin

Zaslechl kručení v žaludku. Zprvu si myslel, že to byl ten jeho, protože měl také dost vyhládlo, v podstatě byl pořád tenoučká dlouhá čára, ale nakonec, když se pořádně zaposlouchal, zjistil, že i Awarak je hladový. Nastražil oušky, když se spící vlk nedaleko od nich najednou zvedl a odešel bez zájmu pryč. Vyprovodil ho s neutrálním pohledem a po tom, co ho jeho společník oslovil, se na něj rychle podíval. Zavrtěl zvídavě ocáskem a byl zvědavý, co z jeho osobního ochránce vypadne. Samozřejmě jako vždy to byli samé dobré věci. Navrhoval lov a spánek. Při představě spánku dostal mladý vlček málem závrať. Nevěděl, jestli ho trápí více únava, nebo právě hlad. Polknul a přikývl. Jasně, bylo těžké se teď přemluvit k nějaké akci, ale to, jak to navrhoval Awarak, znělo nejvíce příjemně.
„Jasně, máš pravdu, měli bychom něco uskutečnit. A mám obavy, že kdybychom šli spát teď, tak bychom stejně z toho hladu už neměli sílu na to něco ulovit. Pojďme se napít a projednáme, co si ulovíme,“ vyzval přítele k pohybu. Už se nechtěl dlouho zdržovat a čerpat silami. A hlavně věděl, že co si uloví si také asi moc vybrat nemohou, prostě to nejspíš bude první možný živočich, co se kolem nich ochomítne. Vyrazil tedy k vodě.

//-> Řeka Mahtaë

//<- Šakalí pahorkatina

Aithér pořád cítil na jazyku chuť vody. Docela mu ten kus zledovatělé kapky zavlažil tlamu. Začal přikyvovat na slova Awaraka. Byl hrozně rád, že je zase s ním a že už zase začínají polemizovat nad vším možným i nemožným. „Letní sníh? To zní docela jako dobrý nápad,“ pověděl a zamával ocasem. „Určitě bych to přirovnal ke sněhu,“ dodal pak ještě. Bylo to opravdu zvláštní. Za jeho mladinký život se s tím nepotkal a netušil, jak starý je Awarak, ale zdál se z toho stejně paf, takže očividně také netušil, oč jde. Ale jejich pozornost se za nedlouho přesunula někam jinam. Bouře, co řádila, očividně vytvořila z tohoto lesíku nebezpečné místo. Mladý vlček se zachmuřil a uvažoval, kam by se mohli ukrýt. Zcela věřil úsudkům zkušenějšího vlka, který byl jeho osobním ochráncem. Ale nakonec to vypadalo, že bouře ustává. Mizela v dálce.
„Tak… To by bylo,“ vydechl Aithy poklidně a střihl uchem k nějakému zvuku. Nedaleko byla spící vlčí postava. Měl světlou barvu, takže si ho šlo všimnout na první pohled. Neměli bychom ho rušit ze spánku, uznal nakonec bílý vlček. Tázavě se podíval na Awaraka, o kterém věděl, že se rád kamarádí, co bude říkat on. Vypadalo to, že momentálně Aithér nechal veškeré rozhodování na něm. Nejspíš za to mohla menší únava.

Spokojeně jsem se koupal v jezeru. Bylo to příjemné zchlazení. Jenže jsem tak nějak začal sledovat, že nebe se celé zatmělo a vypadalo to, jako kdyby měla přijít nějaká fakt velká pohroma. A další pohroma se řítila se slovy, že mi ukáže, jak má vypadat bomba do vody. Šinul se ke mně totiž velký vlk, můj kamarád Awarak. Zazubil jsem se a zamával jsem ocasem, přičemž jsem na chvíli zapomněl na tu katastrofu, co se sem řítila. A teď mám zase na mysli to počasí, samozřejmě. Awarak nebyl žádná katastrofa, přeci.
BUM! Nevěděl jsem, co přesně to bylo, jestli hrom, nebo můj přítel padající do vody, každopádně jsem se lekl, že jsem snad málem kníkl. Být o pár měsíců mladší, snad bych to i udělal. Nebyl na to ale ani čas, protože mě smetla řádná vlna a zase jsem se na chvíli ztratil pod hladinou. Když se nad ní má hlava zase ukázala, zahlédl jsem i tu Awarakovu, která rozdávala úsměvy na všechny strany. „Ta se teda povedla, to musím uznat!“ vyštěkl jsem pobaveně. Potom mi ale připomněl ono pekelné počasí, které nás přímo nutilo, abychom odešli z vody. A nejlépe celkově z otevřeného prostoru. Souhlasně jsem pokýval hlavou a následoval jsem ho ke břehu. Taky jsem se celý oklepal, ale to mi už do čumáku narazilo něco tvrdého. Tentokrát jsem opravdu jemně kníkl a vyčítavě jsem se podíval k zemi, co že to bylo. Se stejně zoufalým pohledem jsem se podíval na svého osobního ochránce, jako kdybych ho žádal, aby to laskavě vyřešil, když se tedy na tenhle post pasoval a ještě si na něj dokonce sám vzpomněl! Zrovna on! Jenže on to cosi, co mi málem urazilo nos, zkoumal. Musel jsem k němu přijít, protože jsem byl prostě zvědavka zvědavá a prohlédnout si to taky.
Sklonil jsem k tomu hlavu a očichal to. Nemělo to žádný pach. Zkusil jsem to nepatrně olíznout. Zamračil jsem se a podíval se na něj, přičemž jsem zamlaskal. Nakonec jsem to na jazyk sebral celé. „Mhmmuu, študíí to,“ zamumlal jsem a polkl. „Je to jako sníh!“ zkonstatoval jsem a vyběhl jsem za ním. „Kde by se teď v létě tady mohl vzít sníh? Vždyť před chvilkou bylo hrozné horko! I teď je stále teplo!“ vyptával jsem se zase. Tohle byl teda ale panečku zajímavý jev, opravdu zajímavý! A věděl jsem sice, že Awarak neví o moc více, než já, ale dobře se s ním ovšem přemýšlelo a mě s ním to utváření teoretických úsudků baví.

//-> Křišťálový lesík

Hlasuji pro: 14.-15.8, 21.-22.8, 28.-29.8
A v září všechny vikendy po 11.9 (včetně)

Aithér se na svého přítele podíval se soucitem v očích. Zahlédl, jak je z toho smutný. „Ty jsi takový ňufka, že?“ zeptal se ho jemným tónem. Drkl do něj zlehka čumákem, aby si z toho nic nedělal. Nechtěl vidět tohle vlčisko smutné. „Byl to řádný smrádeček, to jsem ještě neviděl. Takový šuspajzl,“ zavrtěl hlavou znechuceně. Chtěl na to už ale přestat myslet. Jenže jeho protivná mysl k tomu vždycky zabředla zpět. Bylo jasné, že by mladý vlček raději podnikal nějaké poťouchlosti, než aby myslel na takové nepříjemnosti, ale jen horkotěžko to vypouštěl z hlavy. Naštěstí se k tomu už i Awarak stavěl lépe, jako před chvílí, snad jako kdyby si na uklidnění potáhl nějakou levanduli. Levandule snad uklidňuje, ne? Nebo snad kopřiva? napadlo ho. Měl sto chutí se Awaraka zeptat. Vždyť se ho i předtím pořád na něco ptal. Ale tentokrát uznal, že bude lepší, když na to přijde sám. Ať není za hlupáka. Tak levandule voní. Kopřiva pálí. Co na ní může být uklidňujícího? Vůbec nic. To bych si raději zašňupal ze smrku, jak z kopřivy, uznal nakonec.
Najednou si ho začal jeho společník měřit pohledem a prohlásil, že mu dluží jídlo. Aithérovi se rozjely koutky do úsměvu, když kýval hlavou, že ne. Nakonec na to ale Awarak přišel. Mladý vlček začal kývat hlavou na souhlas a poskakovat jako nějaká poletucha. „Ano, ano! Páni, Awaraku, jak jsi to dokázal? Takhle si vzpomenout? To je úžasné!“ dojatě se podíval na kamínek a pak zase na něj. „Jsme velcí kamarádi,“ přitakal se stálým dojatým úsměvem. Připadal si jak nějaké naměklé cháračisko. Musel vymyslet nějakou srandu, aby se tolik nedojímali. To nebylo zdravé. „Hele, dovedeš si představit, jak letím tamhle do té vody?“ zeptal se ho, hravě ho plácl tlapou a doufal, že stačil uskočit, pokud mu to jeho přítel chtěl vrátit a už už běžel k té vodě, do které co nejdelším skokem skočil. Na chvíli se úplně ztratil pod hladinou, než vyplaval na povrch. S usušením si hlavu vůbec nelámal. Přeci jen bylo horko.

Opravdu ho moc těšilo, že Awarak má stále ten kamínek od něj. Ani by to nečekal. Vrtěl mírně ocasem a potěšeně vlka sledoval. V očích mu nadšeně jiskřilo. Hlavou se mu však honila otázka, zda si vůbec ještě mohou rozumět úplně stejně, jako se jim to dařilo předtím, než jeho kamarád zapomněl a dal se na útěk. Ale klidně by mu všechno připomněl! Všechno převyprávěl! Třeba… Třeba by si na něco vzpomněl. Přátelsky se podíval i na odcházející vlčici. Pokýval jí hlavou na rozloučení a jeho modré zraky tentokrát padly na dalšího příchozího. Ten ovšem pozdravil jen Awaraka. Aithér přivřel oči a díval se na něj, aniž by se pozdravu dožadoval. Cítil se teď tak trochu jako vzduch, když se ti dva spolu vybavovali o magiích. Co mohl říct on? Že se mu oči dobarvily až u Života? Spíše díky němu? Že do té doby nevěděl, zda se jedná o magii vzduchu, nebo vody? Navíc stejně vypadalo, že to nikoho nezajímá, takže…
Pak ale slyšel samé nehezké věci. Jako třeba že ti se zlatýma očima jsou něco víc, jak on s barevnýma a kdesi cosi… Mladý vlček se začal pomalu nafukovat a vřelo to v něm jako v papiňáku. Zhluboka se nadechl, a když se pustil ten šedej oblud do Awaraka, už to nevydržel. „Zavři tu svoji odpornou tlamu, ty umachrovanej debílku! A sám si ten kaďák vyčisti, visí ti u něj docela dost nechutný hnědý něco!“ zavřeštěl za ním a celý se naježil. „Asi to bude hovno! Úplně stejný, jako jsi ty!“ Zakřičel ještě za tím náfukou tak, aby ho moc dobře slyšel, když už byl na odchodu a nebyl schopen čelit následkům jeho prořízlé tlamy.
Aithér se dopáleně otočil na svého přítele. „To byl ale hlupák, že?!“ prskl dopáleně. Tak nebyl dlouho naštvaný! Mračil se a byl z toho celý rozladěný. Přešlápl neklidně z tlapky na tlapku a dlouze si povzdechl. Jak tohle může vlastně běhat po světě jen tak bez zákonného zástupce? napadlo ho.

Aithér zjistil, že zde nuda je, uznal, že asi pomalu vypluje. Všichni přítomní se rozcházeli, nejspíš tolik vlků při sobě nesnášeli. Mladý vlček podíval se na Awaraka, snad ho nebude považovat za hajdálaka. Že na Aithéra zapomněl jistý si byl, leda by si nějak místo v jeho paměti vydobyl. Chvíli vyčkával zda něco se bude dít, že snad o něj někdo zájem bude mít. Bohužel ale nedělo se tak, bílého vlka trefil by z toho šlak. Zamával svou oháňkou, když rozpačitě se usmál, chtěl zase vyrazit, než packy mu ochabnou a další cestu ustál. "Awaraku měj se krásně, snad zase uvidíme se včasně," rozloučil se se svým přítelem, jeho tehdejším léčitelem. Modrým pohledem všechny prohlédl si, pokud tu ještě zůstal kdosi a k jezeru rozešel se, aby zahnal sucho v puse.
Co já vlastně vymyslím, smutno mi je, když na mámu pomyslím, měl bych ji jít navštívit, její i své dny zase potěšit, přemýšlel vlček urputně, když vychutnával si osvěžující chutě. Voda byla studená, v odraze zahlédl svá očka upřená. Počkat, počkat, něco je jinak! Koukejte na jeho modrý zrak! Již zcela modrý je, voda je jeho vrozená magie? Usmál se nadšeně, že po mamince přece je, hned by se měl sebrat a jít jí to ukázat, doufal ale, že se mu po cestě nepodaří se umazat! Naposled prohlédl se v odrazu, shlédl se ve svém vlastním obrazu a rozešel se směrem k rodné smečce, uznávajíc, že dnes slunce docela dost peče. Cesta už to ovšem nebyla dlouhá, zbývala mu překonat řeka pouhá. Tak hurá na cestu, podrobit se dalšímu testu.
Když tu náhle otázka zazněla, Aithéra velmi potěšila. Awarak se ptal, zda právě od něj kamínek se vzal. Mladému rozzářily se oči, radostí se mu snad hlava točí. "Ano, ten je ode mě! Dostal jsi ho ještě skoro v zimě!" radostně vyhrkl, nejraději by se na kamaráda vrhl. Super že ho ještě měl, snad úplně nezapomněl.

//<- Louka vlčích máků (přes Středozemku)

Tady už mu to bylo poměrně známé. Tušil, že už není daleko od Borůvkové smečky, protože tohle bylo jedno z míst, které v minulosti navštívil několikrát. Nu, na druhou stranu už to není taková sranda jako tam dole na jihu, kde jsem nic neznal a všechno mi přišlo zajímavé, uznal nakonec. Jo, tady to také bylo pěkné, ale už takové... Okoukané. Přešel k jezeru, ze kterého začal pít. Ona ta cesta přeci jen trochu vlka zmáhala. A proto uznal, že tady by se mohl zastavit. Rozhlédl se kolem, jestli tu není nějaké příjemné místo na odpočinek, když tu... Ucítil hodně známý pach. Otevřel tlamku v údivu a prudce se kolem sebe rozhlédl. A pak zahlédl skupinu vlků. Sice se v něm prala stydlivost, ale... Musel ho aspoň pozdravit.
"Awarakuuu!" zahučel na celé kolo a rozeběhl se ke skupince vlků opodál. Sice už si vážně myslel, že mu upadnou tlapky, ale ještě se to nějakým způsobem dalo zvládnout. Doběhl a jemně do velkého vlka drcl. "Awaraku! Já vím, že si to nebudeš pamatovat, ale kam ses propána ztratil, ty blázne?" vyhrkl a zubil se. Vrtěl nadšeně ocasem, měl opravdovou radost, že ho vidí. Potom se rozhlédl po všech přítomných a okamžitě se zklidnil. Byl tu nějaký vlk na odchodu, tmavá vlčice a ještě jedna zvláštně zbarvená vlčice. "Ehm," odkašlal si a nevinně se usmál. "Moc vás zdravím, já jsem Aithér," pozdravil je mladý vlček, který momentálně překypoval dobrou náladou, jinak by byl jisto jistě trochu přízemnější. Ale teď mu to nedalo.

//Pardon ale taky se vetřu :D

//<- Jižní hornatina (přes Zlaťák)

Vyšel z lesa a málem oněměl úžasem. Před jeho modrými zraky se rozprostřela louka plná vlčích máků. Nádherné, přenádherné červené květiny, které mezi tou vší zelení tak nádherně zářila, až to bylo... Dokonalé. Mohl na tom oči nechat. Hned se rozeběhl a začal mezi vlčími máky poskakovat, u čehož se vesele smál a užíval si pocit volnosti a radosti. Taky to jednou muselo ven, ne? Byl na sebe poslední dobou hrdý a měl z toho radost. Měl radost ze života. Co by taky nemohl? Vždyť život byl krásný, od té doby, co našel zase cestu domů. Nic moc mu k životu nechybělo. Jo, sice by chtěl vidět celou svou rodinu pohromadě, ale to se asi jen tak nepovede, takže... Se musel smířit s tím, jak to bylo. Hlavně že tu byla aspoň máma a jedna ze sester.

//-> Medvědí jezero (přes Středozemku)

//<- Hrušňový sad (přes Vrbový lesík)

Chození bylo už vcelku dost. Ještě před chvílí chválil sám sebe, jak to hrozně zvládá, ale... Nakonec to nebylo zase tak slavné. Když viděl další hory, přestalo se mu do toho nějak chtít. Uznal, že by nakonec bylo lepší se přeci jen vydat severněji, aby mohl co nejdříve pozdravit svou mámu. Ale... Když už je tady, tak si prohlédne aspoň něco, ne? Přece nebude až takový loser. To by takhle nešlo. Musel na sebe být trochu tvrdý, aby z něj byl pořádný chlapák, přeci. Pokýval hlavou nad svými myšlenkami a pomalu se tedy vydal na průzkum i tohoto území. Zahleděl se nahoru na ty hory a přivřel oči. To je... Sníh? zeptal se sám sebe a přešlápl z tlapky na tlapku. Až když pořádně zaostřil, zjistil, že se opravdu o sníh jedná. Celý sebou otřásl. Br, tak tam nejdu teda! Zavrhl okamžitě... On se tam se tam vlastně ani nechystal, ale po tom, co viděl, uznal že se mu tam nechce ještě víc.
Tak jo, je čas se pomalu, ale jistě začít přesouvat k Borůvkové smečce... Jo a mohl bych taky zajít pozdravit svou sestru. To je hodně dobrý nápad, uznal. Musel prostě nechat, že dneska mu to opravdu pálí. Ne že by se chtěl nějak vychloubat, ale vlastně... Vlastně jo. Zamával energeticky ocasem a rozklusal se napříč lesem směrem na sever. To se mu najednou, panečku, chtělo, že?

//-> Louka vlčích máků (přes Zlaťák)

//<- Ronherská skála

Sotva vyšel z toho sympatického lesa, o kterém uznal, že by to mohlo být bývalé smečkové území, objevil se na dalším krásném místě. Že já na to mám ale štěstí! Jih je opravdu krásný! Měl bych se tu podívat po nějaké smečce... Sice jsem srdcem Borůvkáč, ale... Tady mě to táhne taky, začal snít, když procházel pod velkými hrušněmi. Ale ne. Slíbil jsem mámě, že se o ni na stará kolena postarám. To bych jí nemohl udělat. To ne, musím do Borůvkáče jednoho dne, zavrhl pak svou myšlenku o bydlení na jihu. Ale stejně bych se mohl jít tak či tak podívat, no ne? Jasně, za podívání nic nedám. Navíc stále nevím, kde která smečka je. A že jich tu prý pár je. Takže to prostě omrknu, uznal nakonec a mávl ocasem. To nebyl špatný nápad.
Zastavil se a zvedl hlavu, aby se mohl podívat do košů těchto atypických stromů. Nebyly to stromy, na které byl všude jinde zvyklý. Byly jiný. Trošku mi připadají jako ty, co byli v Třešňovým háji, zalapal po dechu, jako kdyby se jeden na něco vzpomněl, z ničeho nic. Proboha! Třešňový háj! Musím se tam jít podívat! Ale už jsem to určitě propásl! Winter říkala, ať se tam na jaře jdu podívat, ale... Ale ono už asi není jaro, co? došlo mu. Sklíčeně si povzdechl, sklonil hlavu a vydal se zase kdo ví kam.

//-> Jižní Hornatina (Přes Vrbový lesík)

//<- Pahorkatina dlouhých uší (přes Zlaťák)

Spokojený sám se sebou ze zdařilého lovu pokračoval dále ve kzoumání jižních území své rodné země. A musel uznat, že s najezeným bříškem se přeci jen hned dělalo všechno lépe. Vykračoval si pln energie, na to, kolik toho jeho tlapky v poslední době nachodili. Také to byl mladý vlk plný elánu! Byla by ostuda, kdyby to nezvládal, ne? Snažil se poslední dobou pokořit sám sebe, proto se pustil do takových výprav. Mrzelo ho ovšem, že na to byl zase sám. Fiér vypadal jako dobrá společnost, ale bohužel se tak trochu ztratil. Nu což, jsem soběstačná jednotka. Nějak to zvládnu i sám. Mám ale chuť už zase jednou vidět mámu. Takže se asi za chvíli vypravím směrem na sever. Snad teda poznám, kde je sever. "Hehehe," zasmál se nad vlastní myšlenkou nahlas.
Jak si takhle ťapal, najednou narazil na nějakou skalku. Byla uprostřed tohoto krásného lesa poněkud zvláštní. Natočil zkoumavě hlavinku na bok a vydal se blíž. A hle! Skála ukrývala krásnou tůňku s křišťálovou vodou. Připomíná mi naši ovocnou tůňku. Možná tady byla kdysi smečka? Napadlo ho, když si tohle lichotivé místo prohlížel. Neodolal a šel se z tůňky napít, protože byl po spořádání zajíce poměrně žížnivý. Když zahnal svou žízeň, ještě se nějakou dobu kochal. Musel uznat, že Gallirea je plná nádherných míst. Bylo ještě co prozkoumávat a na to se mladík těšil.

//-> Hrušňový sad

//<- Oblý vrchol (přes Ronherský potok)

Zase se napojil k potoku, kolem kterého šel předtím. Byla to úleva, že se opravdu zvládl neztratit. A samozřejmě, že ho výstup na Oblý vrchol poměrně vyčerpal, takže první co udělal, když k potoku došel, bylo, že se napil takovým způsobem, že mu málem došel dech a ve vodě se téměř utopil. Chvíli to rozdýchával, než zase ztracený dech popadl. A když už bylo takové horko, samozřejmě, že by bylo nejlepší, kdyby se zchladil! Takže vlezl do vody a pořádně se vymáchal, aby své rozhycované tělo pořádně zchladil. To se za chvíli povedlo, tak mohl vodu opustit a vydat se zase dále na cestu. Jenže, on v tom horku ten kožich schnul docela dost rychle. Za nedlouho mu zase bylo úplně stejné horko, jako předtím. Rozmrzele mlaskl. Měl bych to někam zakempit, uznal nakonec. Ale kam? Rozhlédl se kolem sebe.
Tu náhle se natáhl na zem jak dlouhý tak široký. "Jauvajs!" sykl a rychle se posbíral. S vyčítavým pohledem se ohlédl po noře, do které šlápl a kvůli které zahučel. Tu ale zahlédl dlouhé uši a... Lov mohl začít! Mladý vlk bez váhání cvakl zuby, ale ušák vyběhl ven a začal pádit pryč. Aithér se nenechal odradit a vyrazil za ním. Kličkování zajíce bylo opravdu nepříjemné, ale nakonec se mu jej podařilo polapit. Jedním pohybem jej usmrtil, až byl sám ze sebe překvapený, jak se mu lov povedl. Nikdy nebyl úplně zdatný lovec. S naprostou spokojeností si odnesl ušáka do stínu a tam si ho v klídku snědl. Po chvilkovém odpočinku se líně zvedl a pokračoval dále.

//-> Ronherská skála (přes Zlatavý les)