Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Březen 1/10 Proxima

Po několika dnech, které strávil zavřený v úkrytu, bylo příjemné pro tohoto vlka se zase najednou toulat. Musel si přiznat, že je na tom opravdu závislý a neobejde se bez toho. Vypadalo to, že po téhle kalamitě dokonce přijde hned na řadu jaro. Bylo to k nevíře, protože si Aithér myslel, že se přeci jen s tímhle zima protáhne o něco více. Ale obloha byla úplně čistá a za obzorem vycházelo slunce. Ježiš to bude nááádhera, pomyslel si obdivně a spokojeně se vydal směrem k jezeru, kde uznal, že by bylo fajn tuhle parádu sledovat. Zahlédl, že není jediný, kdo se u jezera nachází. V dálce bylo pár vlků a tam, kam zrovna mířil, byla osamocená mladá vlčice.
Navzdory tomu, že nesnášel seznamování, protože z toho byl hrozně v rozpacích a nevěděl, co a jak, se vydal k ní. "Dobré ráno, mladá dámo," zdravil ji už po cestě s mírným úsměvem. Asi začínal mít opravdu dobrou náladu z přicházejícího krásného dne. Pak se u ní v uctivé vzdálenosti zastavil a pohodil hlavou směrem ke slunci, které se odráželo na jezeře, na němž už polevoval led. "V-vypadá to, že nás čeká krásná podívaná a ještě krásnější... den, že?" nadhodil už o něco nejistěji, než předchozí pozdrav a nervózně se usmál. Co když ji rušil? Nechtěl se vtírat, ale nebavila ho trávit tato krásná rána o samotě. Za ty roky už to stačilo.

Únor 10/10

A tak jo. Budu se nad tím muset ještě pořádně zamyslet. Půjdu na nějaký pořádný poslední výlet. Užiju si to. A pak prostě půjdu domů. Požádám Baghý o místo ve smečce. Budu s mámou, Awarakem, sourozenci a možná i Wizku? Nebo s kýmkoliv, s kým si tam ještě sednu, uznal nakonec a naposledy si povzdechl. Setřásl tím ze sebe zbytek negativních pocitů, které v sobě měl. Jako kdyby mu tohle rozhodnutí nějak ulevilo. A taky že ulevilo. Byl najednou o dost odhodlanější a klidnější. A taky vím, kam půjdu. K Životovi. Musím se konečně aspoň naučit ovládat magii. Bude to mnohem jednodušší potom a konečně uzavřu aspoň tuhle prozatím marnou kapitolu. Jo. Přesně tohle udělám. A pak se vydám ještě... Ale ne! Dost o přemýšlení nad výlety! Pokýval souhlasně hlavou nad tím, jak si tyhle myšlenky odepřel a spokojeně pokračoval dále.

Únor 9/10

Potřásl nad myšlenkami hlavou a raději se zase rozešel. Přece jen mu vždycky chůze ulevovalo od všech útrap světa. Měl tedy pocit, že mu to dává čím dál méně, jako když si narkoman dělá návyk na látku, kterou užívá. Po každém užití mu dávala méně a méně. A tak navyšoval dávku, ale byl to nekonečný koloběh a dávalo to čím dál méně. Takže následně už to užíval jen tak ze zvyku, spíše ze závislosti. A takhle nějak bílý vlček fungoval poslední dobou. Cestoval jen ze zvyku a tak trochu ze závislosti, ale vlastně mu už to nic moc nedávalo. Jen měl pocit, že by bez toho nevydržel. Ale bylo tomu opravdu tak? Neměl by zkusit něco změnit? Na nějakou dobu se zastavit, zamyslet se nad tím, jestli je to pro něj ještě stále to pravé? Kdyby se přeci jen vrátil domů a své závislosti se zbavit, nebylo by to lepší?

8/10

Na svém kožíšku cítil, jak sluneční paprsky trošku hřejí. Nebylo to nic světoborného, ani nic, co by vlka prohřálo pořádně, ale bylo to opravdu příjemné. Jen tak chvíli stál a nasával atmosféru. Sem tam zastříhal uchem po nějakém výraznějším zpěvu nějakého ptactva, které se pomalu uklidňovalo, jelikož ono zmiňované slunce pomalu ale jistě zapadalo. V tomhle případě spíše rychle, jelikož dny byly ještě stále krátké. Zavrtěl nad tím hlavou. Všechno ubíhalo hrozně rychle. Den, dny, týdny, měsíce, roky. A on byl pořád ten stejný vlk. Pořád bez závazků, sám, cestující. Jen už o něco starší. Sám na sebe se zachmuřil. Proč se k tomu zase vrátil? Byl to opravdu vopruz. Chtěl se těchto myšlenek zbavit, ale stále se vracely jako bumerang.

Únor 7/10

A nebylo by lepší, kdybych se do Borůvky přeci jen přidal? Budu mít více možností potkávat jiné vlky a hlavně vlčice a s někým se více zblížit, přemýšlel, zatímco se zaposlouchal do švitoření ptáčků v okolí. Začínalo ho to trochu uklidňovat od těch ponurých myšlenek. Možná, že to bylo jen tím, jak dlouhá tahle zima byla. Každý z toho musel mít deprese, ne? Krátké dny, nedostatek sluníčka, nedostatek vitamínů z něho, nedostatek jídla a prostě nedostatek všeho. A dostatek prostoru zrovna pro takového myšlenky. Znovu si dlouze povzdechnul, jako kdyby mu to nějakým způsobem ulevovalo a pomáhalo uvolnit napětí z těla. Na chvíli se zastavil a zahleděl se po okolí. Těšil se, až jaro udeří v plné parádě.

Únor 6/10

Ačkoliv se snažil, aby to tak nebylo, hlava se mu stále vracela k předchozímu tématu. Uvažoval, proč se mu tohle vůbec začalo honit poslední dobou hlavou. Proč nad tímhle nepřemýšlel už dříve? Možná, že kdyby byl dorazil za Wizku dříve, nemusel teď přemýšlet nad tím, na čem vlastně je. Jestli u ní má vůbec nějakou šanci. A kdyby neměl, mohl třeba hledat štěstí někde jinde. Tu příležitost měl, třeba se Sunstorm. Ale teď mu připadalo, že možnost ztratil u obou a zůstal na ocet. Povzdechl si. Ale co měl dělat? Srdce ho roky táhlo k Wizku. Byla jeho platonickou láskou hrozně dlouho na to, aby to vzdal. Nešťastně se za sebe ohlédnul. Cestovat o samotě už bylo taky občas na hlavu. Nevěděl, čím to bylo, že měl najednou tak těžké myšlenky. Do nedávna mu to nevadilo, ale teď? Zjištění, že má Aranel místo vnoučat další svá vlčata mu nejspíš zatěžovalo hlavu docela dost. Začínal uvažovat nad tím, že by měl ve svém životě taky nějak pokročit a to ne zrovna v cestování.

únor 5/10

Musel stále přemítat nad tím, co se za poslední dobu stalo. Nad tím, že si máma našla nového partnera, který byl zároveň kdysi jeho nejlepším kamarádem. Na ta dobrodružství, která s ním tenkrát zažil a kolik u toho bylo legrace. Měl s mámou mladší sourozence. Jeho matka měla vlčata po letech. Dřív, než je vůbec stačil mít on. Protože on neměl s kým. Vzpomněl si na Wizku, které se poprvé přiznal, že se jí líbí, ale moc to nedopadlo, stejně jako nedávno. Pořád netušil na čem je a to ho vnitřně svíralo. Doufal v to, že to klapne, že se vrátí do Borůvkové smečky, nebo ona naopak odejde a budou si spolu užívat konečně život. Ale zdálo se, že mu nebylo přáno. Nechtěl to každopádně ještě tak jednoduše vzdát. Muselo to přeci jednoho dne klapnout, nebo ne? Dlouze si povzdechl a snažil se zase znovu dostat na tu příjemnou vlnu přicházejícího jara. Než nad tímhle začal přemýšlet, zdál se svět mnohem veselejší.

Únor 4/10

Procházka po tak dlouhé a kruté zimě přišla vhod. Hladilo ho to na duši. Nebyl zvyklý na to, že by byl někde tak dlouho zavřený na jednom místě, takže se teď opravdu cítil svobodně. Prohlížel si krajinu, která se vzpamatovávala po zimě stejně jako samotný Aithér. Větve stromů byly povadlé pod předchozí tíhou sněhu, který postupně roztával a mizel před očima. Bílý vlček dlouze vydechl a užíval si vlny přicházejícího jara. Procházelo celým jeho tělem a cítil to až ve špičce jeho ocasu. Takové příjemné brnění, které jej zároveň vnitřně prohřívalo a dodávalo ztracenou energii. Vesele zamával ocasem a v modrých očích mu nadšeně jiskřilo. Život byl ihned o dost veselejší, když ta ukrutná zima polevovala. Otevíralo to zase spoustu možností, co by mohl dělat a kam by mohl vyrazit. A to miloval ze všeho nejvíce. Tedy až po jeho rodině a rodném lesu. Ten byl ze všech míst nejkrásnější.

25

Aithér byl překvapený, že to Cynthii na jihu připadne divné. "Ne? Jak to?" otázal se a zamrkal zaskočeně očky. Byl od přírody zvědavý, právě možná i proto rád navštěvoval stále nové kraje a destinace, ale komu by se nelíbilo být v zimě někde v teple? Sice tedy přežít celou zimu někde, kde opravdu řádila, jako třeba letos tady, bylo docela dobrodružné, ale někdy o život. Byl fakt, že momentálně měl taky pocit, že se mu žaludek požere sám zevnitř, jaký už měl hlad. Doufal, že se brzy už někdo objeví, nebo si udělá alfa čas a Cynthii si přeberou, aby se mohl jít konečně po něčem podívat a něco zdlábnout. Nebo třeba půjde smečka na lov a on bude moct přiložit tlapku k dílu, kdo ví?
Cynthia pak podotkla, že je docela na nic, že neumí nic s magií, ale aspoň nezleniví a že se dá podplatit Života, aby ho něco naučil. Pokýval souhlasně hlavou. "Pravda. Právě se tam zrovna chystám, až ukončím návštěvu tady," svěřil se se svými plány do blízké budoucnosti. "Spíše až pomine to šílené počasí tam venku. Ani jsem nečekal, že když sem půjdu navštívit mamku, tak tu zkejsnu tak dlouho kvůli kalamitě," zakřenil se pobaveně. Nevadilo mu to, aspoň zde strávil více času, poznal své mladší sourozence a vlastně taky poznal Cynthii. Potencionální spolusmečkovnici, pokud bude přijata a když se jednou přidá i on. Aspoň zde bude znát více vlků, než doposud. Na její uvažování, že nejspíš uklízejí nepořádek po té příšeře, pouze mlčky přikývl hlavou. Dělalo mu to vrásky. Začínalo se to táhnout jako nudle z nosu. Tu začal ten vlk, co tu měl vlče, zpívat. Zaujatě na něj otočil hlavu a poslouchal, přičemž občas zastříhal oušky. Bylo to uklidňující, to s muselo nechat a do této situace to přišlo vhod.

24

Přikývl hlavou na její poznatek. Mluvila pravdu. "Jo. Nejlepší je se s předstihem sbalit do teplejších krajin," zazubil se. Tak se to snažil praktikovat on. Někdy to vyšlo a někdy ne. Pak se musel ohánět, přesně jak zmiňovala vlčice, nebo prostě trpět hladem a vypadat po zimě jako troska. To se mu bohužel už také jednou stalo. Naštěstí vše dobře dopadlo a on zimu nějak přežil, i když sám nejspíš pořádně nevěděl jak. Musel dát bokem spoustu svých životních priorit tehdy. Když ovšem Cynthie zmínila magii, trochu zkoušeně sklonil pohled k zemi. "Když já nic moc neumím. V tomhle bych si nepomohl," povzdechl si, protože jej to už začínalo trápit. Celý život magii k životu nepotřeboval. Nebo si to aspoň myslel. Jenže jeho společnice měla pravdu v tom, že by to mohlo život dost ulehčit. Už nad tím taky párkrát přemýšlel, jenže... Když bez ní přežil do teď, už to bez ní mohl i doklepat, nebo ne? Zavrtěl hlavou, aby tyhle myšlenky prozatím zahnal. Ale musel se pustit později do nějakého koumání, jak to změnit.
Sdělila mu své pocity ohledně vlků a on k ní vrátil pohled plný pochopení. On osobně se u nikoho ještě moc nespálil. Bylo to tím, že preferoval být na svých cestách spíše sám. A když se vrátil sem, vyhledal spíše známé dobré tváře, než aby se seznamoval s někým jiným. Moc mu to ani nešlo. I když tadyhle s Cynthií našel řeč a ani vlastně nevěděl jak. Byla mu ve finále sympatičtejší, než očekával. Ta nakonec zmínila, že se to venku uklidnilo a on se zadumaným výrazem a pohledem ke vchodu do úkrytu souhlasně přikývl. Čekal, kdy se tu objeví Aranel, ale zatím se nic moc nedělo. Byl pořád trochu nervózní. Co když se tam opravdu něco zvrtlo a oni třeba někoho oživují. Neklidně si poposedl. "No... Jo. Ale proč se pořád nikdo nevrací?" zeptal se úzkostlivě a stejně tak koukl po Cynthii.

23

S přicházejícím velkým hladem na Aithéra přicházela trochu nespokojenost, ale nedával to nikterak najevo. Jen začínal uvažovat nad tím, jak se v tomhle počasí dostat k nějakému kusu žvance. Jenže dokud se nevyřeší vyhrocená situace v Borůvce, nemohl a ani nechtěl odejít. „No, mě právě připadne, že v tomhle se nic jiného, než válet šunky, nedá. Válet šunky a brečet, jaký máme hlad, protože… Co v tomto chceš najít?“ zeptal se a se zájmem se na Cynthii podíval. Bylo to docela aktuální téma, aspoň pro něj. Takže pokud by věděla vlčice cokoliv, co on ne, mohlo by to přijít vhod. Ale moc nepředpokládal, že by měla nějaké tajné zdroje potencionální potravy. Podotkla, že Ovocná tůň zní až moc dobře, na což nadšeně přikývl. Byla vskutku kouzelná, to se muselo nechat. A rád by se na ni brzy podíval, když mu ji vlčice připomněla.
Zasmál se její reakci na zakručení v jeho žaludku. Vypadalo to, že ve finále sdílí úplně stejný problém, takže nervozita z toho, že přechozí téma neklapne, docela opadla. Možná se společně s ním pustí do uvažování, kde by co mohli sežrat. Nebo to prostě jenom vzdá a bude doufat, že se brzy něco naskytne, těžko říci. Očividně se ale divila jeho tázavému pohledu a začala objasňovat situaci. „No jasně, já taky ne,“ odvětil pobaveně a souhlasně pokýval hlavou. „Tvoji volbu naprosto chápu. Spíš jsem uvažoval, jestli jsi tak podezřívavá i vůči těm, které znáš,“ objasnil s úsměvem. Snažil se být stále tiše, protože trojice vlků nedaleko se stále věnovala vlčeti.
Hned po tom, co ho ujistila, že by jeho pobyt zde měl být v pohodě, se objevila okřídlená vlčice, která je zpražila přísným pohledem a zavrčením. Aithér trochu sklonil hlavu, aby dal najevo, že tu rozhodně nemá v plánu dělat nějaké potíže. Doufal, že přicházející kroky nasvědčují to, že sem míří Aranel, ale tak se opět nestalo. Ale co věděl určitě, byla tohle Baghý, alfa smečky. Nechala je ovšem být a odchytla si toho tichého vlka, co byl u páru s vlčetem. Oddechl si a podíval se na Cynthii. „Tak to vypadá, že si za chvíli budeš moct vyřešit to, co potřebuješ,“ pověděl jí povzbudivě a ohlédl se, kde dvojice vlků zmizela.

22

S úsměvem přikývl, když řekla, že se na jaro těší. "Tahle zima je náročná, hm?" pověděl zamyšleně a podíval se směrem ven. Pořád se nikdo neukázal a on z toho byl čím dál více nervózní. Nejraději by se tam šel podívat. Musel se ale ovládnout. Věřil tomu, že všichni a všechno budou v pořádku. Věřil ve schopnosti Aranel a Awaraka. Musela to být silná dvojice, to si byl jistý. "Oooo ano a jaké chutné!" zahlásil nadšeně a v ten moment na kousek šťavňatého ovoce dostal chuť. Nejspíš to bylo ale tím, že už začínal mít ukrutný hlad. Nejedl ani nepamatoval. Trochu zoufale si povzdechl, když mu zakručelo v břiše a omluvně se po vlčici podíval.
Cynthie podotkla, že aspoň ví, co od vlků, které tu zná, může čekat. Zkoumavě si ji prohlédl. Očekávala snad od někoho nějakou podlost? Byla tak nedůvěřivá? Chvíli nad tím přemýšlel, ale nebyl schopný jí položit nějakou konkrétní otázku. Možná mu něco poví, když postřehne jeho zkoumavý pohled. A možná taky ne, ostatně počítal s jakoukoliv možností. Každopádně na tom, že není členem smečky, ale je tu, dle ní nebylo nic divného. Zazubil se. "Možná. Ale ne každý mě tu zná, tak se trochu bojim, aby mě někdo nevynesl v zubech," vysvětlil jí, proč kolem toho dělá takové tajnosti. Mohli tu mít jen trochu nevrlejšího zapáleného obranáře a měl by o zábavu postaráno. Každopádně doufal, že jeho podobnost s Aranel je natolik zřejmá, že by to bylo v pohodě.

21

Byl rád, že se vlčici podařilo trochu prospat. Opravdu před tím šlofíkem nevypadala nejlépe. Teď už to bylo lepší, i když bylo jasné, že asi není ještě úplně v kondici. Pověděla ale, že to přežije. Aithér se zazubil a kývl hlavou. "To nepochybně," houkl tiše a pobaveně. Nebyla moc komunikativní, ale nebyla ani vyloženě protivná, nebo odmítavá, takže neměl problém se s ní bavit. Nejistota z toho, že se nijak neznají sice převládala a upřímně kdyby neměl za úkol ji v úkrytu hlídat, asi by ji raději nechal samotnou, ale rozkaz od mamky a zároveň bety místní smečky zněl jasně. Čím více nad tím přemýšlel, že ji tu hlídá jak nějakého vězně, tím více z toho byl nervózní, ale snažil se situaci nějak odlehčit a bavit se s ní normálně, jako s každým, aby se ani ona necítila nekomfortně.
"Ta tůň je opravdu kouzelná a krásná. Těš se na jaro," pošeptal se zasněným úsměvem a sám se na ni těšit začal. Neviděl ji tak dlouho! Vždycky si dal jen pokec s mámou a zase si šel po svých a na tu tůň si ani nevzpomněl. Jak jen mohl? "Oh, takže tu nebudeš úplně mezi cizími. To je jistě velká výhoda," přikývl. Sám moc dobře věděl, o čem mluví. Kdyby on měl vlést někam, kde nikoho nezná, dost pravděpodobně by vzal rychle nohy na ramena. Seznamování byla opravdu jeho fobie. Tady s Cynthií to měnila situace, ve které zrovna byli, jinak by se taky možná choval úplně jinak. Ve finále mu přišla docela v pohodě. "Eh, no..." začal nervózně. Naklonil se k ní trochu blíže, ale jen do uctivé vzdálenosti, aby mohl mluvit ještě tišeji a neslyšelo ho ostatní, co byli opodál. "Já totiž nejsem členem," šeptal a v rychlosti zkontroloval, jak se vlčice tváří. "Narodil jsem se tady a Aranel, moje máma, je tu betou. Chodím sem jednou za čas na návštěvy. Ale ještě jsem se neodhodlal vrátit zpět úplně," přiznal se tiše a zase se od ní odtáhl.

Seděl mlčky na stráži a doufal, že to peklo venku už opravdu skončilo a že jsou všichni v pořádku. Občas letmo koukl po spící Cynthii a docela jí spánek záviděl. Taky by se nejraději prospal. Teplo, které tu bylo, docela uspávalo a jemu docela těžkla víčka. Udržoval se ale při životě nervozitou, která v něm celou tu dobu kolovala. Zaprvé byl nervózní z cizích vlků okolo, zadruhé z toho, že vlastně jako vetřelec hlídal vetřelce a hlavně z toho, že se bál o matku i ostatní členy smečky.
Náhle kousek od sebe v kožešinách postřehl pohyb a za chvíli tmavá vlčice zdravila. Otočil k ní svůj modrý pohled a usmál se. "Dobré... Dobrej večír," usmál se, když se taky malém napálil a prohlédl si to, co z ní bylo v těch kožešinách vidět. "Prospala ses trochu? Ten kašel nezní moc hezky. Je ti lépe?" zeptal se s neskrývanou starostí v hlase. Proč se vlastně tak staral o cizinku, to asi věděl jen on sám. Ale byl prostě takový. Máma ho vychovala tak, aby se (nejen) k vlčicím choval hezky a s úctou.
Kupodivu si pamatovala i položené otázky, takže jí začal věnovat plnou pozornost. Myslel si, že ji sem vyhnalo počasí, ale bylo tomu tak trochu jinak. Nadšeně pootevřel tlamku a na poslední chvíli si uvědomil, že musí být tiše. "Ty jo!" hlesl polohlasem. "Tak to je super, že jsi narazila zrovna na Borůvku," dodal šeptem a zamával ocasem. "Opravdu dobrý výběr. Budu ti držet tlapky při přijetí," pokračoval trochu nesměle a stejně tak se podíval do země. Měl by to už taky konečně udělat. Ale dokud si nepromluví s Wizku, muselo to počkat.

19

Chvíli od příchodu dostali oba upozornění, že se mají ztišit. Přišlo od vlka, co u sebe měl vlče, které se snažil uspat. Jestli má hlad, tak ho těžko uspíš, pomyslel si trochu otráveně, jelikož měl dojem, že od chvíle, co drobka spatřil, se snažil být tiše. Jestli mu vadilo kašlání Cynthie, s tím se nedalo nic dělat. Přešel to ale dost rychle, protože Aithér byl docela splachovací a taky dostatečně empatický. Vrhl po vlkovi pouze omluvný pohled a přešel to bez komentáře. Beztak vlčatům ani tak nerozuměl, jen tak s tím hladem hádal, když nikde neviděl matku. Vlk ho asi nenakojí a to bylo jediné, co o vlčatech znal.
Vrátil pozornost na Cynthii, která promluvila. Pouze mlčky přikývl na její slova ohledně alfy a když vyčkával na své odpovědi, dozvěděl se, že se jich prozatím nedočká. Potřebovala se nutně prospat. Kývl hlavou a letmo se usmál "To je pochopitelné. Dobrou," popřál jí a klepl ocasem o zem. Pak svůj ustaraný zvuk přesunul ke vchodu do úkrytu, když zaslechl kroky. Čekal mámu, nebo někoho, ale objevila se tu dost nabroušená vlčice. Měla kolem sebe opravdu temnou auru a dívala se přímo na něj, přičemž vrčela. Bílý vlček nehnul ani brvou, ani v jeho výrazu se nic moc nezměnilo. Na svých nekončících cestách narazil na kde co a kde koho a strach měl spíše ze seznamování, než že mu někdo cizí ukousne hlavu. Ve svém nitru ucítil nejistotu, ale na venek ji nedal znát. Naštěstí se cizinka rozešla k vlkovi s vlčetem a nechala jeho i Cynthii na pokoji. Dlouze vydechl to, co v sobě zadržoval a znovu upřel modrý pohled na vchod. Zdálo se mu to, nebo to v lese náhle utichlo?