Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Musel uznat, že je ve smečce opravdu živo. Marně loudil ve svých vzpomínkách, jestli se to tady tolik hemžilo vlky, když tu vyrůstal. Při tom pátrání v paměti se zahleděl na Ovocnou tůň, která mu přinesla pod nos líbeznou vůni sladkého ovoce. Pousmál se sám pro sebe a přesunul pohled na svou mámu a Maeve, které zrovna rozmlouvaly o tom... Vlastně se dalo říct, že o něm a to v něm stále vzbuzovalo jakési rozpaky. Naštěstí to nebylo na dlouho, ačkoliv musel ještě unést zkoumavý pohled mladé vlčice, která si prohlížela jeho nepatrné hnědé odznaky, které zdědil po otci, aby následně mohla poukázat na svou levou tlapku. Aithér se přesvědčil k úsměvu, ale moc nevěděl, co na to říct, protože si nebyl jist, zda je tohle vhodné téma pro někoho, kdo zůstal bez rodiny. Doufal tedy, že si tuhle informaci pamatoval dobře a kdyby přeci jen ne, mlčeti zlato, že ano?
Naštěstí ho z této trapné situace zachránil Awarak, který se s ním dal do řeči. Světlému vlčkovi zaplesalo srdce radostí a zamával ocasem. Přeci jen si něco pamatuje! Měl chuť poskakovat jako malé vlče. Svou radost ale zkrotil na veselé mávání ocasem. "Ano, přesně tak!" prohlásil nadšeně a v očích mu vesele jiskřilo. No nebylo fajn, že si pamatoval aspoň něco? Bylo! Aithér nemusel být zklamaný, že si na něj jeho dobrý kamarád nepamatuje vůbec. "Staral ses o mě, když jsem dočasně oslepnul," připomněl mu jemným tónem a vyčkával, zda si ještě rozpomene. Ono to, že oslepnul, nebyla úplně dobrá vzpomínka. Ale když měl jeden v tu chvíli po boku takového dobráka, jako byl Awarak, dalo se to zvládnout levou zadní.
Maeve se od nich odpojila a k nim se místo ní připojila další vlčice. Aithér hodil zkoumavý pohled na Aranel. Vypadalo to, že plánování lovu je v plném proudu a bílý vlček uznal, že by bylo dobré už dlouho nezaclánět. Jenže nově příchozí se představila, a tak nezbývalo, než se představit také: "Těší mě. Jsem Aithér," představil se v rychlosti, snad aby se nezakoktal. Prohlédl si její náhrdelník a jemně se usmál. "Sluší ti," hlesl v tichosti, že by to jeden sotva postřehl a potom se podíval po všech. "R-rád jsem vás všechny viděl. Nebudu vám už zavazet v plánování lovu, takže se pomaličku rozloučím a... A nechám vás," vysoukal ze sebe. Na větší skupinku vlků se mu nemluvilo vůbec dobře. Nejspíš nebyl zvyklý. Věnoval extra pohled své matce. "Nechej si dařit, mami. Buď na sebe opatrná," otřel se o ni v rychlosti.

Než je stihla vyrušit partička vlků, byl ujištěn, že pokud je mu lépe jako tulákovi, měl by jím být. Maminka mu všechno hezky ujasnila a dobře poradila, jako vždy. Než si stihli popovídat nějak dále, už u nich byl Awarak s vlčicí, kterou neznal. Jeho přítel na něj koukal zmateně a ačkoliv to světlý vlček tak trochu čekal, protože tenhle obraz už jednou viděl, stále se nemohl ubránit pocitu... Zklamání? Ne že by byl zklamaný přímo z Awaraka, spíše z toho, že jeho zapomínání bylo stále aktuální a on si tak stále nepamatoval na někoho, s kým prožil spoustu zábavy a dobrodružství. Chvíli se nechal natolik uchvátit myšlenkami, že se úplně zapomněl představit a svému příteli připomenout, než to za něj musela udělat máma. Vděčně se na ni podíval a jemně se usmál. Hned na to uštědřil jakýsi zvláštní pohled od představené Maeve, ale jakoby si to na poslední chvíli rozmyslela.
"T-taky tě rád poznávám," vyrazil ze sebe a nesměle se usmál, přičemž jí krátce pohlédl do očí, aby svým slovům dodal nějakou upřímnost. Jeho pohled ovšem ihned zase skončil ukotvený v zemi. Byl fakt, že se cítil poměrně dost v rozpacích, jelikož nevěděl, jak v této situaci reagovat. Obrátil pohled na Awaraka. "I mě těší, můj osobní strážce," zazubil se a pak následoval výraz, který upozorňoval na to, že bude klidný, když nebude tmavý vlk vědět, o co se jedná.
A další rozpaky a zmatky nastaly, když se tu ukázali ještě dva další vlci, z toho jeden z nich vyzpíval, že bude smečkový lov. Veškeré dění se začalo ubírat okamžitě jinam a máma mu začala dávat návrhy. Smečkový lov zněl jistě zajímavě, jenže on... Do smečky nepatřil. Nikoho tu moc neznal a bál se, že by svou nervozitou cokoliv zkazil. "Asi volím volbu zde nabrat ještě trochu sil a poté vyrazit dále," kývl hlavou s vděčným výrazem a v rychlosti se otřel lící o její krk. "Buď na sebe opatrná a užij si to," pošeptal jen pro její slechy.

Aithér nadšeně pokýval hlavou, ale jakoby měl nějaký vypínač, náhle jeho nadšení zase pohaslo na krátký smutek. "Škoda, že se s námi babička nezdržela déle," posteskl si a podíval se Aranel do očí. "Rád bych ji poznal. Musela být skvělá vlčice. Stejně jako ty," usmál se rychle, snad aby zahnal případné smutky, jak ty jeho, tak jeho matky. Šest let. To je doba. Je mi šest let a nemám... "Nemám v podstatě nic," dokončil svou myšlenku nahlas a díval se tentokrát zmateně a tázavě. "Mami, je v pořádku, aby vlk v mém věku nic nedokázal? Nepatřil do smečky, neměl partnera, vlčata? Stále přemýšlím, co je vlastně úděl vlka... Měl bych se už nějak usadit? Nebo co bych vlastně měl dělat? vyptával se trochu zoufale. Občas takovou existenční krizi poslední dobou měl. A kdo by mu mohl poradit a popovídat si o tom lépe, než jeho maminka? Nikdo!
Bílá vlčice ještě připsala zásluhy Wizku. Aithy nadšeně zpozorněl a zamával ocasem. "Tu jsem potkal!" zahlásil potom nadšeně. "Uhm, myslím, že jsem ji docela rozhodil, protože se mi hrozně líbila a... Asi jsem nebyl úplně korektní, nebo nevím..." upadl do rozpaků. Netušil co udělal blbě, ale Wizku se tehdy jeho lichotky nejspíš příliš nelíbily. Nebo nevěděla, jak na to reagovat? Asi bych se teď před ní propadl hanbou, uvažoval nad tím. Jeho ouško střelilo směrem k nedalekému kýchnutí. A zahlédl velmi známý kožíšek. Srdce mu nadšeně zaplesalo a on sebou trochu cuknul, protože měl samozřejmě tendence se k němu okamžitě rozběhnout, ale okamžitě se zarazil a podíval se na mamču. Ta mu sice kynula hlavou, že by ho mohl jít pozdravit, ale světlý vlček se pousmál a pokynutím hlavou naznačil, že to ještě chvíli počká. Těžko říct, jestli to bylo kvůli ní, nebo zmerčil, že má jeho kamarád dámskou společnost, která ho zaskočila. Ne že by byl natolik slušný a ostýchal se je rušit při nějaké soukromé otázce, spíše se celkově ostýchal před cizími. Sice to většinou trvalo jenom chvíli, než ho počáteční stud přešel, ale špatně se mu to překonávalo.
"Mohl bych to ještě jednou zkusit," navrhl potom. "Mohla bys jít třeba se mnou a při té příležitosti i zjistit, zda spojenectví stále platí," zamával ocasem. Byl sám se sebou právě spokojený. Mám to ale dobré nápady! Spojit příjemné s užitečným, pochválil sám sebe a vyčkával, co bude Aranel na jeho návrhy říkat. Půjde se mnou, nebo má příliš povinností? ptal se sám sebe a rozhodl se, že na odpověď si hezky v klidu počká. Nic jiného mu taky asi ani nezbývalo. Ale bylo zcela zřejmé, že je nedočkavý po odpovědi. Nejspíš už ho zase pálely jeho neposedné tlapky, jelikož nebyl moc zvyklý se zdržovat na jednom místě, ačkoliv se na tom snažil pracovat. Uklidnil se ovšem, když se o něj maminka lehce opřela. Udělal jí ochotně podpůrný bod a čumákem pročechral její srst na krku na známku toho, že je tady pro ni. Cítil, jak se jeho srdíčko zase nechává zalévat čistou mateřskou láskou, která k němu Aranel každým chloupkem vysílala.
Mhmm, magie, no... Upřímně jsem na ní moc nepracoval," přiznal se potom nesměle. Další věc, co by měl jistě vlk v mém věku zvládat a já to mám prostě na háku. Jsem prostě dlouhodobý puberťák kašlající na nějaké povinnosti dospělých, pokáral se trochu v hlavě. "Občas nějaké malé zachvění vody, vlnka, ale... Jinak nic," se studem se podíval znovu do máminých očí a rozhodně neočekával pochvalu. Zdědil magii po ní a ona určitě očekávala, že s ní bude aspoň nějak pracovat a ovládat ji. Bohužel pro Aithéra mělo vždy přednost cestování, objevování světa a jiné lumpárny.

//<- Les

Chápavě přikývl hlavou. "Neuvěřitelné, jak čas rychle utíká, že? Vlk ztrácí přehled," zasmál se krátce. On ještě neměl co mluvit, ale připadal si hrozně důležitě, když takovou věc vypustil z tlamy. Tak nějak... Důležitě. Dospěle. A přitom Aithér si v některých ohledech jen sotva uvědomoval, že už je opravdu dospělý a měl by se tak už aspoň trochu chovat. Jenže to s ním bylo jako na horské dráze. Pro něco byl třeba vyspělý až až, někde to úplně vázlo. V cestování to byl větrem ošlehaný vlk, ovšem ve vztazích k ostatním vlkům to byl totální nekňuba, co měl pravděpodobně svoji bublinku, do které moc vlků za svůj život nepustil. Rád vzpomínal právě na Awaraka, na bláznivého Fiéra no a pak měl svou maminku. Potřeboval vůbec k životu něco více? Awarak mu nabídl osobní stráž, kterou sice chudák ani nemohl dodržet, protože si to buď nepamatoval, nebo mu prostě Aithér zdrhnul na toulky a Fiér byl vlastně kdo ví kde, ale byla s ním sranda, to se muselo nechat. Bylo málo vlků, před kterými se Aithér osmělil, tak jak před těmito dvěma.
Rád myslel i na nesmělou Winter a krásnou Wizku, ale obě to byly vlčice a krom své matky tenhle mladík prostě s vlčicemi moc mluvit neuměl. Aspoň to tak vypadalo u těch dvou výše zmíněných, protože ty konverzace byly vždy fiasko, na které úplně nerad vzpomínal. S Winter ještě možná v pohodě, ale chudák Wizku z něj byla minule pěkně na prášky. Napadlo ho se zeptat, jestli tu náhodou ještě není, ale to se kupodivu začal stydět a raději se na to vykašlal. Nebude s mámou probírat vlčice. Asi. "Je od vás hezké, že jste jim poskytli domov," vyjádřil se nakonec s hrdým úsměvem raději k sirotkům, čímž tohle téma také zakončil. Ta vlčata musela mít opravdu zajímavý a ne zrovna lehký životní příběh a Aithér si čím dál víc vážil toho, že se narodil a vyrůstal v "teple" Borůvkové smečky.
Ovocná tůň byla snad ještě krásnější, než si ji Aithér pamatoval. Nadšeně se mu rozhoupal ocas a koukal před sebe, přímo na ni. Viděl, jak tu pobíhá se svými sestrami a hraje si. Viděl sám sebe, jak dostal zásah sněhovou koulí přímo do očí a panikaří, že nic nevidí. Jemně si povzdechl a trochu se usmál, než svůj pohled obrátil zpět na Aranel. Svou otázkou ho vrátila zpátky na zem. Rád bych ti řekl, že ano... Ale lhát ti nemůžu, napadlo ho a stáhl uši jemně dozadu. "Bohužel jsem ani jednu nepotkal. Niké už opravdu dlouho a Auroru jsem chtěl navštívit v Asgaaru, ale nebyla tam tehdy přítomna, nejspíš," povzdechl si. Doufal, že nebude máma příliš smutná z této informace. Dle otázky je také pekelně neviděla a muselo jí to dělat starosti. "Nejspíš mají ještě toulavější tlapky, než já," zkusil matku povzbudit.

Aithér pokýval hlavou a v jeho očích se zračilo pochopení. "Byl alfou nejspíš vcelku dlouho, ne?" zeptal se se zájmem a zastříhal ušima. Byla to spousta novinek, kterou byla potřeba vstřebat, proto si mladý světlý vlk všechno postupně ukládal do paměti a zpětně přemítal. Samozřejmě si Blueberryho nijak výrazně nepamatoval, nedokázal mu přiřadit žádné charakterové rysy ani třeba nějakou specifickou grimasu ve tváři. Přesně jak předpokládala Aranel, pamatoval si hlavně jeho výrazné červené odznaky, zvlášť potom ponožky, protože vlastně výše pořádně tehdy Aithér jako vlče nedohlédl, každopádně to byl určitě jeden z mála, co mu utkvěl nějak v paměti i se jménem.
Bílá vlčice načala téma ohledně svého bývalého partnera a Aithérova otce. Trochu zpozorněl a sledoval, jak to vlastně jeho matka bere. Nezahlédl ovšem ani stopu třeba po rozčílení, smutku, nebo čehokoliv jiného. Vypadalo to, že se s tím už smířila. Aithér úplně nevěděl, jak se k tomu vyjádřit. Nad svým otcem měl vždy spousty otazníků, které nejspíš nikdy nezmizí, pokud by ho nepotkal osobně. Pamatoval si ho jen trochu a jakoby v mlze, spíš jako neznámou postavu ze snu. Znal ho spíš jen z mámina vyprávění. Každopádně se bavili spíše o sirotcích, kteří se ve smečce objevili, takže se snažil Aithér přesunout svou pozornost a myšlenky spíše k nim. "A stejně..." zamumlal nejistě a podíval se Aranel do očí. "Ať je kolik chce možností, opustit svá vlčata by přeci měla být až úplně ta poslední možnost, spíš tedy nemožnost, hm?" pronesl spíše více tázavě, než rozhodně. Měl pocit, že byl ještě nedávno vlčetem a tedy ještě upřímně vůbec nepřemýšlel nad založením rodiny. Sotva si užil nějaká dobrodružství a až na jednu menší zápletku, které ani nevěnoval příliš vážnosti, nepřemýšlel ani nad druhou polovičkou, se kterou by měl strávit život.
Následně ho máma ujistila, že Baghý určitě jeho přítomnost ve smečce vadit nebude a na to se rozešli k Ovocné tůni. Mladý vlček zamával nadšeně ocasem. Byl zvědavý, jestli si ji pamatuje dobře a bude vypadat obdobně, jako ji měl v hlavě, nebo se jeho představy za ty dlouhé měsíce přikrášlily a změnily. "Jasně, moc rád se tam podívám," souhlasil nadšeně a na matčinou pošťouchnutí se zvedl a vydal se za ní.

//-> Ovocná tůň

Povzbudivě se na ni usmál. "Určitě mám," přitakal přesvědčivě a ještě na ni jedním očkem mrkl. Následně se dala Aranel do povídání, jak se vůbec stala betou Borůvkové smečky. Věděl, že měli v rodině spíše alfáctví, ale nechtěl mámu rozebírat úplně dopodrobna a ptát se na tyhle věci, ačkoliv samozřejmě uvnitř sebe plně toužil znát všechny odpovědi. Věděl ovšem, že některými otázkami by mohl i ublížit, i když by to třeba nedala na sobě tolik znát. Neměl ovšem zapotřebí jí nějak záměrně ubližovat. Proto si v tichosti vyslechl příběh a když zmínila strýčka Blueberryho, zbystřil. "A jak se vůbec daří strýčkovi? Už se na to necítil? Asi už je docela starý, že?" začal se vyptávat tedy aspoň na to, co mohl a co jej také zajímalo. Vybavoval si sice strýčka s červenými ponožkami jen matně, ale stále vybavoval. Čas plynul docela rychle, kdo ví, kolik zim už bývalá alfa Borůvky přežila? Zdálo se, že Aranel je s jeho nástupkyní spokojená. "Hmmm, spoluvedoucí smečky..." zopakoval obdivně. Přeci jen se geny nezapřou, napadlo ho a začal si představovat, jestli vůbec on bude někdy schopný se někde usídlit a časem stoupat po žebříčku hierarchie. Moc se na to zatím necítil, ale nijak vnitřně necítil, že by to měl být jeho úděl. Usmyslel si akorát, že jakmile bude jeho máma opravdu stará, přidá se sem a postará se o ni, ale zatím se zdála plna sil. Naštěstí pro něj.
Potom spustila o oněch sirotcích, kteří se ve smečce ukázali. Připadalo mu zvláštní, jak mohlo přijít tolik sirotků. Tolik vlčat bez rodičů. "A co se stalo s jejich rodiči, mami?" zeptal se trochu posmutněle. Ale samozřejmě to potřeboval vědět. Musel vědět, co se musí stát, aby se takové vlče samotné někam zatoulalo. "Měli ohromné štěstí, že našli tuhle smečku a tebe," usmál se na ni. Měla opravdu dobré srdce. Nejspíš všichni v Borůvkové smečce ho tu měli. Jako vždy tu panoval pocit klidu a dobré atmosféry, přesně tak, jak si to mladý Aithér živě pamatoval. Přesně takhle na Borůvkovou smečku vždy myslel a vzpomínal, takhle se mu ukazovala ve snech. Pořád to byl jeho rodný domov.
Aranel následně vychválila Awaraka, že je to spolehlivý vlk a prý se stal lovcem. Páni, to je ale pašák! Napadlo ho okamžitě pochvalně. Kdyby ho tak měl poblíž, už by jej plácal po pleci, jaký je to frajer. Samozřejmě i on se ohlédl, zda se k nim třeba náhodou neblíží, ale nejspíš měl nějaké smečkové povinnosti, nebo Aithéra ještě nezačul. Byl fakt, že Aithérův pach, krom jemného ovonění mladého lískového dřeva, neměl žádnou stálou podobu, kvůli tomu, jak moc cestoval. "Moc rád se zdržím, pokud to nebude Bag... hý?" zaváhal trošku u jména nové alfy a podíval se do očí jeho matky, aby se ujistil, že jméno říká správně, "Pokud to nebude Baghý vadit," usmál se a otřel se o ni také. Netušil, nakolik je takové mazlení v jeho věku s matkou přijatelné, ale měl ji rád a nehodlal si to nechávat pro sebe. Navíc byli teď sami, takže v tom neviděl problém. Prostě se k ní ještě jednou přitulil. "A pak už jsi tu největší šéfka ty, takže jsem klidný," zazubil se do jejího voňavého kožichu.

Aithérova tlama se rozjela do širokého úsměvu a hrdě vypnul hruď. "Samozřejmě, že nedovolí," přitakal souhlasně a zamával ocasem. Kdo by si na mamku taky dovoloval! Je nejhezčí, nejsilnější, nejchytřejší, prostě nej! Projelo mu hlavou, zatímco na Aranel obdivně hleděl. Jeho ocas se stále pohupoval ze strany na stranu v pomalém tempu. Vypadalo to, jako kdyby se do své hlavy momentálně zasekl až moc. Nebo se nemohl vynadívat na svou mamku? Byl fakt, že po tak dlouhé době, co ji neviděl, by se tomu jeden ani nedivil.
Začal se nakonec vyptávat, co je nového, na což mu Aranel odpověděla se zvláštním výrazem v očích, že nic moc nového není a očividně ji myšlenky zavály také trochu jinam. Mladý vlk naklonil hlavu zkoumavě do strany. Jelikož už byl také ve věku, možná i trochu za věkem, kdy toužil hledat a objevovat lásku, samozřejmě i ho napadlo, zda bílá vlčice přemýšlí nad možností nového partnera, či zda dokonce má někoho v merku. Jenže čím více dospíval, tím méně se mu o tomhle chtělo mluvit. Dříve, jako vlče, se bez problémů zeptal, kde je jeho otec a jestli se vrátí. Teď si nebyl jistý, jestli svojí matce nebude takovými slovy ubližovat. Dlouze se nadechl, aby ze sebe nakonec vypustil: "Neboj se, mami, jistě tě čeká něco krásného. Zasloužíš si to," usmál se na ni povzbudivě.
Nakonec přeci jen jedna velká novinka přišla. Tak ona je betou smečky a vzpomene si na to až kdo ví kdy! Pomyslel si pobaveně, zatímco jeho tlama udělala písmenko "o" v údivu. Trochu od ní poodstoupil, aby ji mohl rovnou sjet dalším pohledem. "No teda mámo!" Vyhrkl nadšeně. "Jsem vždycky říkal, že jsi prostě nejlepší! Tedy jako alfa to není, že jo, ale je to hnedka druhá nejlepší, takže... Ehm..." zarazil se, když si uvědomil, že se nějak moc rozjel. chrlil to ze sebe jako vodopády a omluvně se usmál. "Hlavně buď na sebe opatrná," řekl ještě o něco mírněji a představil si ji, jak vychovává ty chudáky sirotky. Mají štěstí, když narazili na ni, pomyslel si. "Tak kolik mám nevlastních sourozenců?" zeptal se s úsměvem a znovu zamával ocasem.
"Awarak?! Teda, nevěřil bych, že by se kdy přidal do smečky! Je super, že je zrovna tady!" prohlásil potěšeně. "Občas se zachoval trochu zvláštně, ale asi to k němu prostě patří," zasmál se a nakonec si také kecl na zadek. "Měl jsem se poměrně dobře. Jen kdybych měl okolní kraje srovnávat s Gallireou, je na tom asi nejlépe. Pořád je tu prostě nejkrásněji," pokýval hlavou na přesvědčení.

Pobaveně se zazubil, když jej máma zatahala za ucho a cítil, jak mu pocuchala srst na hlavě. Přivřel u toho ještě jedno oko a naklonil líci vstříc jejímu jazyku, aby si mohl plně vychutnat olíznutí, které mu láskyplně věnovala. Pohlédl jí se stálým úsměvem do očí a na moment se zatvářil ustaraně, když se Aranel posadila se slovy, že tu již zapustila kořeny. Horko těžko zadržovala slzy, na což se nemohl dívat, proto ze sebe rychle vyhrknul onu lichotku, díky které ji přinutil se usmát a krátce na to ji znovu objal. Zdálo se, že se rozhodla, že Aithéra umačká, protože měla opravdu pevný stisk, ze kterého by se nejspíš jen tak nevymanil, tedy pokud by chtěl, což v jeho případě nehrozilo. Nasával z jejího kožíšku tolik známou borůvkovou vůni. Voněla stále úplně stejně, jak si pamatoval. Těžko říct, zda by se na jejím pachu něco změnilo, kdyby Borůvkovou smečku opustila, ale to naštěstí neměla dle všeho v plánu.
"Stárnou?" zopakoval a zasmál se. Jeho hlas už byl zcela vyspělý. I vzhledově už nebyl žádné odrostlé škvrně. "To ti tady doufám nikdo nepovídá, že ne?" zeptal se zkoumavě. Jestli jo, ukaž mi kdo, hned si ho podám, napadlo jej. Těžko říct, zda by byl schopný jen tak za někým nakráčet a vyhubovat mu, protože to byl stále docela ostýchavý mladík, ale kdo ví, co všechno by mohlo být v afektu u něj možné. A taky by záleželo, jestli a jak moc by byl na jeho mámu škaredý, to je jasné!
"Byl bych dorazil dříve, nezlob se, mami, ale toulky mimo Gallireu se protáhly více, než bych čekal," omluvil se jí upřímně, když se od ní zase odtáhl, aby se mohl dívat do jejích očí. Doufal, že už se jí nebude chtít plakat. Leč se jednalo o slzy štěstí, nějakým způsobem v tom něm vyvolávalo zvláštní pocit. Věnoval jí zářivý úsměv a posadil se naproti ní. Párkrát zabouchal ocasem o zem a naklonil hlavu zkoumavě na stranu. "Tak pověz, co se v tvém životě událo nového? A co smečka? Starají se o tebe jak nejlépe umí?" začal chrlit jednu otázku za druhou. Hořel touhou znát každou novinku v mámině světě.

Vcelku netrpělivě vyhlížel modrým pohledem jakoukoliv známku života. Měl opravdu obavy, jestli zde jeho maminka opravdu ještě je. Jestli se nerozhodla pro životní změnu, nebo nedejbože již nezemřela. Jeho nervozita stoupala každou minutou, co čekal. Neměl jsem být pryč tak dlouho... Jak dlouho jsem mámu nenavštívil, dvě zimy? Tři? Nervózně přešlápl z tlapky na tlapku a zastříhal ušima, když opodál zaslechl zakřupání větviček. Otočil tím směrem hlavu a jeho srdce nadšeně zaplesalo, když zahlédl bílý kožíšek. Tak moc známý bílý kožíšek, který zdědil i on. Okamžitě se mu rozkmital ocas ze strany na stranu a měl co dělat, aby po Aranel okamžitě neskočil jako malý kluk, ale stále trochu ostýchavě očekával, jakou reakci bude mít. Šeptem ho oslovila a bylo znát, že je celá rozechvělá dojetím. Nechtěl svou milovanou mámu takhle emotivně rozhodit, ale co vlastně čekal? Samotnému Aithérovi spadl kámen ze srdce, že ji vidí v pořádku, celou a zdravou.
"M-mami!" vyhrkl a nedočkavě k ní přiskočil, aby se na ni mohl s láskyplným zakňučením, kterým dával najevo, jak moc rád ji vidí, pořádně přitisknout. Pořád se u toho všemožně kroutil, protože nemohl svou radost ani trochu ovládnout, navíc Aranel byla jedna z mála, před kterou se neostýchal projevovat své emoce. Po dlouhém vítání se trochu odtáhl a dlouze jí olízl líci. "Jsem tak moc rád, že jsem tě tady našel a zdravou!" vydechl, přičemž mu v očích létaly jiskřičky štěstí. Byl zase doma a zase s mámou. Po jeho různých dobrodružstvích v posledních měsících to byla neskutečná úleva a štěstí. Mohl děkovat Borůvkové smečce, že mu stále na mamku dávali pozor. Prohlédl si ji od hlavy až k patě, jestli opravdu nemá pocuchaný ani jediný chloupek a široce se usmál. "A stále nejkrásnější pod sluncem!" Vyhrkl a znovu se k ní přitiskl. Nemohl prostě odolat.

//Omlouvám se za prodlevu, teď už to bude lepší :)

//<- Řeka Mahtae

Lhal by sám sobě, kdyby neuznal, že mu je po překonání řeky zima. Ono ještě nebylo úplně nejtepleji na to, aby jeden přecházel řeku jen tak, ačkoliv si vybral hodně známé místo, které bylo hluboké jen po břicho. Sice ze sebe umyl nečistoty, kterými se potřísnil, když sem tak hrozně spěchal, ale rozhodně by raději volil v zimě jinou cestu. Oklepal ze sebe zbytky vody a s neutuchajícím nadšením pozoroval les, ke kterému se blížil. Čím blíže byl, tím rychleji mu tlouklo srdce. Moc se těšil, až zase obejme mámu. Doufal, že stále v jeho rodné smečce je, zdravá a plná sil, stejně tak doufal, že ještě dlouho plno sil bude mít, jelikož se opravdu připravoval splnit svůj slib a postarat se o ni, až bude jednoho dne stará, ale ještě se úplně nechystal se ve smečce usadit. Ačkoliv do byl dobrodruch každým coulem a už toho protoulal opravdu mnoho, jemu to stále bylo málo. Ještě toho bylo tolik na zkoumání! Jistě ani Gallireu nestihl celou projít a prozkoumat! Samozřejmě, že nestihl, když už dvakrát skončil omylem za jejími hranicemi a nevěděl dlouho, kudy kam.
Konečně se dočkal a vstoupil mezi stromy. Zastavil se a dlouze nasál do čumáku tu krásnou vůni. Takhle voněl jeho domov, ačkoliv nebyl oficiálním. Tahle vůně mu připomínala dětství, sestry a maminku... Znovu se sám pro sebe usmál a šťastně si povzdechl. Modrým zrakem přejel nejbližší okolí a zvídavě zastříhal ušima. Jelikož to byl v rámci mezí slušně vychovaný vlk, zaklonil hlavu a zhluboka zavyl, aby o sobě dal vědět. Potom se narovnal, párkrát si olízl čumák a netrpělivě se rozhlédl. Samozřejmě byl celý nedočkavý a těšil se na to, kdo se tu objeví, ať už to měla být hned Aranel, nebo kdokoliv jiný. Byl to sice stydlín, ještě stále, ale spíše přátelský stydlín. Přešlápl z jedné tlapky na tlapku a s dalším olíznutím čumáku se posadil. Nezbývalo nic jiného, než vyčkávat, i když to Aithérovi momentálně už teď přišlo úplně nekonečné. Zívl si a našponoval se tak, že mu prokřupalo pár obratlů, což doprovodil úlevným vydechnutím. Nezdálo se, že by byl příliš zvyklý na něco čekat, proto pořád něco vymýšlel, než někdo přijde.

//<- Západní Galtavar

Plný nadšení se ocitl u řeky dřív, než by kdy doufal. A to i navzdory nepříjemně mazlavému sněhu, který tál a byla z něj spíše břečka, než hezká sněhová pokrývka, ve které splýval jeho kožíšek, který zdědil po Aranel. Na druhé straně řeky již viděl svůj rodný les. Nadšeně zavrtěl ocasem a na chvíli se zastavil. S úsměvem se díval směrem k Borůvkovému lesu, do kterého pomalu, ale jistě mířil. Pořád nemohl uvěřit tomu, že Gallireu znovu našel. Doufal, že stejně úspěšně najde i svou mámu. Slastně vydechl a na chvíli zavřel oči. Musel nasát tu krásnou atmosféru, která ho obklopovala. Netušil, co vše se v této zemi od doby, co Gallireu opustil, změnilo, každopádně Aithér nebyl ten typ vlka, který by hned sklouzával k těm nejhorším variantám. Gallireu stále naivně viděl jako bezpečný a krásný svět. No nic, na co čekáš? Jdeme překvapit mámu, pobídl sám sebe, když zase otevřel oči.
Musel najít místo, kde bezpečně řeku překonat. A muselo být jasné, že pokud se ani na řece nic nezměnilo, tak tento mladý vlček přesně věděl, kde ji přejít. Přeci jen ji musel jako mladší překonávat často. A i když zde dlouho nebyl a dlouho ji překonat nemusel, poměrně bez problémů místo našel. Byl to vcelku příjemný brod, ale teď bylo velkou komplikací tání. Voda byla trochu víc vášnivá a zakalená. Světloučký vlček si i tak byl jistý, že voda nebude příliš hluboká, maximálně po břicho. Aspoň si umyje tlapky a podvozek od bahna... Jediné, na co si musel dát pozor bylo, aby mu silnější proud nohy nepodsekl a neodnesl si jej sebou, ale... Přeci jen už z mladého vlčka, který tu byl naposledy, dospělý vlk.

//-> Borůvkový les

//<- Mimo území Gall

Cítil uvnitř sebe zvláštní pocit. Jakoby veškerá tíha světa spadla z jeho srdce, z celého jeho těla a duše. Něco z něj odešlo a rozplynulo se to do éteru. Zastavil se a zmateně se rozhlížel. Co to bylo za zvláštní pocit? Pomyslel si a zvídavě zastříhal ušima. Cítil se najednou hrozně lehký. Dobrá nálada se mu rozlévala v každém chloupku jeho srsti. Vypadalo to, jako kdyby překonal hranici starostlivosti a naprosté euforie. Jenže to nebyla tahle hranice. Byla to hranice jeho domoviny! Jeho očka se úplně rozjasnila. Jsem doma. Jsem zpátky, že jo? Tohle je Gallirea! Doplo mu to ihned, když v dálce viděl velké, velmi známé jezero. A kousek od něj musela být jeho rodná smečka! Bílý ocas s hnědou špičkou se rozvrtěl nadšeně ze strany na stranu. V návalu štěstí si poskočil a u toho štěkl. Jeden by ho nejspíš měl za blázna, kdyby ho viděl. Ta radost byla téměř neskutečná, jelikož ani nedoufal, že se někdy vrátí. Říkal si kdysi, že už za hranice nikdy nevkročí, ale stejně ho tam cosi hrozně táhlo a porušil svůj vlastní slib. Teď už si byl ale jistý, že Gallireu nikdy neopustí. Musím se jít ukázat mámě! Napadlo ho ihned. Hrozně doufal, že je jeho maminka ještě naživu a v Borůvkové smečce. Moc ji chtěl spatřit a být jí zase chvíli po boku. Byl zvědavý, jestli se nějak změnila, či zestárla. Měl trochu strach, že se bude zlobit, jelikož se dlouho neukázal, ale... Strašně moc ji chtěl vidět.

//-> Řeka Mahtae (sever)

Zdálo se, že otázky pokládal úplně zbytečně. Šedivá vlčice totiž neodpovídala, ba naopak reagovala čím dál více vyděšeně. Ty vado, co mám dělat, řekni mi prosím tě někdo, co mám dělat! Zpanikařil a zhluboka se nadechl, že zase zkusí něco vyžbeptnout, ale v tu chvíli se objevila černá vlčice se zajímavě zabarvenými odznaky. I ty její oči byly hrozně zajímavé. Ještě takové neviděl. Ptala se, co se stalo. Než vůbec mladý vlk stačil odpovědět, vlčice, co do něj narazila, se pod tu tmavou nahrnula a zůstala u ní schovaná. Aithér překvapeně zamrkal a zmateně se podíval na nově příchozí.
"S-spíš co se JÍ stalo?" zeptal se tím nakřápnutým hláskem zmateně. Momentální situace jej vyvedla opravdu z míry. Šedivá vlčice se tvářila, že jí hrozně ublížil, přitom to byla ona, kdo do něj vrazil a překvapila ho, ačkoliv nejspíš sama nechtěla. Ucítil nepříjemné svědění za uchem. V rychlosti se podrbal a pohlédl zpět k dvojici. "Omlouvám se za nezdvořilost. Jmenuji s Aithér," představil se potom už o trochu klidněji, ale musel si odkašlat. Stále mu nepříjemně přeskakoval hlas. "Asi jsem se nachladil," usmál se nesměle.

Přece nemůžu být takový srab... Přece... Přece jsem už dospělý. Dospělý vlk je odvážný, ne? Začal v panice přemýšlet, zatímco se zadíval na řeku. Červené zbarvení již zmizelo, ale jeho myšlenky se stále držely. Může tam být někdo, kdo potřebuje pomoc a ty tady stojíš a váháš! Křičel na sebe. Nejistě zakňučel, stáhl ocas mezi nohy a od řeky couvl. V tu chvíli do něj něco vrazilo. Stále ve stejném postoji uskočil a zůstal tak stát. Jen jeho ouška zmateně stříhala a zaražený modrý kukuč padl na šedivou vlčici před ním.
J-j... Já," zakoktal se nakřápnutým hlasem a zamrkal. Zarazil se. Byla zraněná. Za sebou nechávala krvavé stopy a šla přesně ze směru, odkud tekla červeně zabarvená voda. To musí být ona! "J-jsi v pořádku?" vykoktal se znovu tím nemocným hlasem nejistě si ji prohlížel. Jeho oči se téměř vůbec nezastavovaly v pohybu. Mohli si dát klidně soutěž o to, kdo v tuhle chvíli více vyplašený. "Ublížil ti někdo, p-potřebuješ pomoc?" vyhrkl ze sebe rychle. Musíš být statečný, musíš být statečný, popoháněl se ve své hlavě. Je to vlčice. Zraněná vlčice. Pokud jí někdo ublížil, měl bys mu ublížit taky. Druhé vlčice opodál si nestačil ani všimnout.

Byl hrozně rád, že měl takové štěstí a na mršinu narazil. Už byl dlouho hladový a tohle přišlo opravdu vhod. Co musel ovšem uznat, že u řeky byla nepříjemná zima. A vychládlá mrtvola čehosi, co předtím bylo zvíře, které ani nedokázal identifikovat, jej taky moc nezahřála. Nejspíš proto jej každý další polknutí nepříjemně zaškrábalo v krku. Nebyl ovšem ještě plný a nehodlal se šetřit, proto jedl dál. Ustalo to. Tak je asi všechno v pořádku, oddechl si ve své hlavě.
Po jídle už jen spokojeně odpočíval, když tu sjel jeho namodralý pohled směrem k řece. Znepokojeně se zamračil a zvídavě zastříhal oušky. Podíval se směrem, odkud načervenalá voda tekla. V některých ohledech na sebe byl hrozně opatrný, ale zároveň byl hrozná zvědavka. Rozhodl se, že to půjde prozkoumat. Hlavně jeho morálka jej nutila. Co když byl někdo v nesnázích? "Tak jo..." zarazil se nad svým hlasem a odkašlal si. "Půjdu," dodal ještě. Hlas měl stále nakřápnutý. A co když se tam někdo pere? A ty ses v životě nerval. A oni tě do toho zatáhnou... Zastavil se a v rozpacích přemýšlel, na půl cesty tam.