Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Odpočíval pár chvilek na půli cesty. Věděl, že jeho cíl je na dosah, ale už se přemáhal jen horko těžko, aby pokračoval v cestě. Musel se na chvíli položit na zem, ale byl opatrný, aby se nesvalil až dolů, případně nesklouzl po písku, který byl zákeřný hned v mnoha věcech. To poznal už před nějakou chvílí, respektive skoro hned, co vykročil na poušť. Pálil do tlapek, bořil se, lepil se na všechny jeho části těla, se kterými přišel do styku, prostě vopruz. Znechuceně si odfrknul a zatnul zuby. Byla potřeba pokračovat! A tak vyrazil. Dal se do dalšího náročného postupu po kopci, aby už tam konečně byl. Tentokrát ale nespěchal. Snažil se našlapovat co nejopatrněji, aby se už tolik nebořil a nebylo to až tak moc namáhavé.

-> Vrchol Narrských kopců

<- Poušť

Nemohl uvěřit tomu, že k těm vrškům opravdu došel. Musel se kolem sebe několikrát rozhlédnout, zda tomu tak bylo. A vskutku. Cítil, jak stoupá do kopce, že to nebyl pouhý optický klam. Stoupal přímo do vršků. Konečně! Už jsem myslel, že se fakt nedočkám! Zaradoval se, zatímco zdolával kopec. Nebylo to jednoduché. Tlapky se mu bořily do písku a čím více se snažil zabrat, aby šel rychleji, tím hlouběji se mu bořily do písku a jeho pohyb naopak zpomalovaly. Netrpělivě zavrčel a na chvíli se zastavil, aby se vydýchal. Musel si dát na chvíli pauzu. Cítil své srdce, jak zrychleně tluče a jak mu tepe ve spáncích. Bylo to opravdu nepříjemné. Na sucho polkl a toužebně se zahleděl směrem, odkud přišel. I odsud tu oázu viděl a nejraději by se vrátil zpátky. Věděl ale, že za chvíli tam bude. Nechtěl to vzdát.

<- Pouštní oáza

Objevení oázy bylo opravdu super. Nejen, že si zchladil vyprahlé hrdlo, ale vlastně se zchladil celý a zároveň se konečně po zimě vykoupal, takže se cítil být opravdu čistý, ačkoliv na něj ulpěl nějaký ten písek, jak ležel ve stínu palmy. Ale i tak to byl pocit k nezaplacení. A nezbývalo nic jiného, než dokončit svoji cestu a dorazit úspěšně k Životu. Plahočil se pískem. Zase mu bylo horko a cítil, jak ho pálí tlapy. Na svých cestách zažil mnoho nepříjemných pocitů a musel uznat, že tento byl jeden z nejintenzivnějších. Nejhorší na tom bylo, že ten kopec, kde pan Život žil, se vždycky zdál tak blízko a přitom byl tak daleko. Zrak v poušti ho dočista šálil.

-> Narrské vršky

<- Poušť

Větší štěstí ho potkat nemohlo. Tohle byl vyloženě ráj na zemi! Nic tak krásného dlouho neviděl. Přesto úplně neztrácel čas kocháním se. Na to měl přeci jen čas. Musel se první napít. Nahrnul se bez váhání k vodě. Byla úžasně průzračná a nebyla vůbec ledová. Naopak. Chtivě se napil a užíval si každý doušek. Jaká úleva! Nakonec se rozhodl, že se půjde do vody zchladit a zároveň se po zimě pořádně vykoupat. Kdo by nevyužil koupele na konci zimy, kdy se ještě nedalo moc někde jinde koupat kvůli neutuchající zimě? Navíc měl zablácené břicho a tlapky z cesty. Úlevně vydechl, když do vody vstoupil a koupání si náležitě užíval. Na očistě si dal velmi záležet. Nakonec z vody vyšel, naprosto spokojený a zase plný energie. Na chvíli schnul ve stínu palmy, než se zase vydal na cestu. Už byl tak blízko!

-> Poušť

<- Savana

Najednou se jeho tlapy zarazili do teplého písku. Překvapeně pootevřel tlamu a deprese byly ty tam. Miloval tyhle chvíle. Miloval poznávání těchto zvláštních krajů. Proč si Život vybral zrovna takovéto místo? Zapřemýšlel, zatímco si užíval teplo ve svém kožichu. Bylo to úžasné. Vážně, po tom, co přežil tak krutou zimu, to bylo vážně perfektní. Zahlédl jakéhosi živočicha, který putoval pískem. Zvídavě naklonil hlavu na stranu a zamrkal. "Co ty jsi?" otázal se nechápavě, ale neměl odvahu se přiblížit. Viděl, že je živočich ozbrojen.
Jak tak šel, už mu nebylo teplo, ale horko. A v tu chvíli zjistil, že mu opravdu dost vyschlo v hrdle. Zaprvé ušel dost velký kus cesty, aniž by se napil, zadruhé ani tohle podnebí tomu příliš nepomáhalo. Musel najít nějakou vodu. Bylo to v tomhle peklu vůbec možné?

-> Oáza

<- Uhelný hvozd

Tlapky ho pořád táhly dále. V dálce už se objevovala žlutá krajina a ten hlavní bod. Narrské kopce! Nadšeně se usmál a oči se mu rozzářily. Opravdu se těšil, až Života uvidí. Tolik toho o něm už slyšel, ale ještě nikdy ho neviděl. Dávno zapomněl, že u něj jako mladý byl. Bylo tomu tak dlouho a pravděpodobně tam proběhlo něco, kvůli čemu zapomněl. Kdo ví, kolik toho ještě zapomněl? Důležité bylo, že si uvědomoval ty nejhlavnější věci. Do koho byl zamilovaný, kde měl domov a kdo je jeho máma. Nic více vlastně v životě ani pořádně neměl. Bylo to smutné. Začínal být unavený z toho trávit život sám. Zvlášť po tom, co zjistil, že jeho máma má další vlčata. A on? Nebyl schopný si za celý život najít ani partnerku. Zklamaně nad sebou zavrtěl hlavou.

-> Poušť

<- Ohnivé jezero

Pořád byl trochu zaskočený z toho jezera. Přeci jenom, co kdyby se na své dlouhé cestě chtěl napít? Jasně, mohl sníst nějaký ten sníh, který tam ještě byl, i když ne mnoho. A tady? Tady už skoro vůbec nebyl. Musel uznat, že je to docela úleva jít po půl roce zase po zemi, kde nebyl sníh. Byl fakt, že země byla ještě docela dost nasáklá a pod tlapkami mu to nepříjemně čvachtalo. Jak tak šel, měl za chvíli celé břicho ostříkané bahnem. Trochu zoufale se na svůj kožíšek ohlédnul. Docela si na něj potrpěl a byla to i potřeba, když měl barvu, jakou měl. A tohle trochu hůře nesl. Každopádně ho pořád táhla kupředu vůle a představa, že už tam bude. A skutečně! Nebyl příliš daleko.

-> Savana

<- Středozemní pláň

Ale není nutnost to hned vzdávat. A já to jenom tak nevzdám. Nechci o ni přijít a chci ji mít ve svém životě. Udělám pro to cokoliv, abych ji v něm měl, rozhodl se zarputile, zatímco si prohlížel krajinu. Zatím nepociťoval únavu, či cokoliv jiného a to už nějaký ten kus ušel. Trochu ale začínal pociťovat, že se už blíží k jižnějším částem kraje. Připadalo mu, že tu bylo krapet tepleji, než v Borůvce. A dokonce měl dojem, že už v dálce viděl i zlatý kopec, kde Život sídlil.
Dorazil k jezeru, které bylo rudé. Zastavil se při okraji a na chvíli se na něj zahleděl. Opatrně k vodní hladině přišel a ponořil do vodu tlapku. Překvapeně zamrkal. Páni. Je docela teplé, došlo mu ihned užasle. Ale když tlapku vytáhnul a viděl ten blivajs, co mu na ní ulpěl, znechuceně se zašklebil. "No tak to by teda na koupel nebylo," zahlásil si sám pro sebe a zakroutil hlavou. Vydal se znovu na cestu.

-> Uhelný hvozd

<- Medvědí jezero

Ohlédl se za sebe. Musel si mapovat cestu, aby věděl, kudy případně může jít zpátky. I když si nebyl jistý, za jak dlouho zpátky vůbec půjde. Pospíchat určitě nebudu, ale nebudu pryč ani tak dlouho, jako předtím. Máma bude určitě ráda, když dorazím zase brzy, uznal a pořád mu vrtalo hlavou, kam vlastně bude směřovat jeho cesta. Měl naděje, že to klapne s Wizku, ale jejich poslední rozhovor příliš daleko nezašel. Bylo mu líto, že to mezi nimi zůstalo nevyřešené. Zklamaně si povzdechl. Nevěděl, co si představoval, když se jí takto po letech vyjádřil. A hlavně se v podstatě ani neznali. Ano, takhle se znali a dokonce roky, ale neměli možnost se moc poznat blíže. Tahle vlčice okolo sebe musela mít spoustu vlků, se kterými se znala lépe. Neměl ses celej život toulat. Mohl jsi být mezi nimi, vynadal si a zakroutil nad sebou hlavou.

-> Ohnivé jezero

<- Borůvka (kolem Středozemní propadliny)

Byl hrozně rád, že strávil tolik času v Borůvce. Přemítal si zpětně, co se událo. Navštívil po dlouhé době mámu a bylo to opravdu úžasné a dojemné setkání. Viděl Awaraka. Poznal své mladší sourozence. Stále ještě nemohl uvěřit tomu, že je má. Sám pro sebe se usmál a zavrtěl hlavou. Mrzelo ho, že neviděl mladšího bráchu. S tím se opravdu toužil seznámit. Všechno má svůj čas. Určitě to má svůj důvod, ujistil sám sebe, zatímco pokračoval v cestě. Doufal, že jde dobře. Ale dokázal poznat za ty roky, zda kráčí na jih, či sever. To věděl s naprostou jistotou. Sice přicházel večer, ale zdálo se mu, že se nikterak neochladilo. Teplota byla víceméně stejná, jako přes den. I když ho celý strávil v úkrytu.

-> Středozemní pláň

<- Úkryt

Mámu nemusel dlouho hledat. Potkal se s ní v podstatě skoro u úkrytu, asi už byla společně s ostatními na cestě. Všechny sjel pohledem a úlevně vydechl, když zjistil, že jsou všichni zdraví a živí. "Mami, měl jsem strach, když jste se tak dlouho nevraceli," vydechl a v rychlosti se k ní přitulil. "Potřebuji si jít něco vyřešit. K Životovi. Vypadá to, že se počasí umoudřilo," oznámil jí a pomalu se odtáhl. Nechtělo se mu od ní. Ale věděl, že teď ji bude potkávat častěji. Neměl v plánu už tak moc cestovat. Rozhodl se tak přeci nedávno, že už to stačilo. Musel už konečně udělat tlustou čáru za touláním a dělat něco se svým životem, i když se pořádně ještě nerozhodl co. Právě proto musel navštívit Života. Zaprvé aby mu pomohl s magií, zadruhé aby s ním probral nějaké ty útrapy.
"Cynthii už je lépe. V úkrytu je i alfa, ale něco bokem probírá s nějakým vlkem. Vrátím se co nevidět," ujistil ji a pořádně olíznul po líci. "Tak se zatím mějte!" prohlásil ke všem a vyrazil ven z lesa. Byla potřeba prásknout do koní. K Životu to nebyl zrovna kousek, ale měl teď dost nastřádané energie.

-> Medvědí jezírka (kolem Středozemní propadliny)

37

Aithér se krátce zasmál a přikývl na souhlas. „To každopádně ano,“ pověděl zúčastněně a ještě jednou si ji prohlédl, jestli je v pořádku. Nakonec se zase podíval k východu, kde mizela rodinka s tím malým vlčetem. Připadalo mu, že tu sedí už věčnost. Alfa smečky stále byla vedle s tím tichým velkým vlkem a nikdo z boje s příšerou se nevracel, i když to v lese už dávno utichlo. Podíval se znovu na Cynthii, které se rozpovídala, že mrazy už pominuly a cesta na jih by tedy měla být přístupná a tak nějak jej ujistila, že odejít bude v pořádku.
Vděčně se na ni usmál a přikývl hlavou. „Taky si myslím, že tu nic nevyvedeš. Najdu každopádně ještě mámu, než odběhnu,“ pověděl spíše jen tak do větru. „Inu, nakonec z toho hlídání byl příjemný pokec. Snad se tu zase potkáme, Cynthie. Přeji ti hodně štěstí v této krásné smečce,“ popřál jí s úsměvem a na rozlučku k ní pokynul hlavou. Pak se pakoval v rychlosti ven. Už se těšil na čerstvý vzduch a až si protáhne tlapy.

-> Borůvka

březen 4/10 Proxima

Chvílemi na ni koukal docela nechápavě, chvílemi stále nervózně a všechno to potvrzovala soustředěnost. Dost ho zajímalo, co má vlčice proti jinému oslovení, než právě jejím jménem. Nakonec se usmál a pokýval hlavou. "Jasný, rozumím," pověděl a stále se usmíval. "Přijde mi vtipný, že jsme se vlastně rozmluvili na základě jednoho oslovení, víte?" objasnil a v očích mu pobaveně jiskřilo. Cítil se konečně trochu uvolněně a nebyl tolik v křeči. A dopomohlo tomu i to, že se vlčice trochu rozmluvila o původu svého jména. Zůstal užasle hledět a zaujatě zastříhal ušima. "To je moc hezké!" prohlásil obdivně. "A vlastně... Taky máme takovou tradici, trochu... Nevím, jak daleko se táhne, ale vím, že dědečkovo jméno začíná na "A", mámino, pak moje a teď i mého mladšího bratra," usmál se. Bylo hrozně hezké, že se tahle tradice táhla tak dlouho. Kdyby měl možnost, rozhodně by v ní pokračoval.
Jenže pak přišla ta trapná situace a vlčice zmínila, že je špinavý a taky že zrovna hezky nevoní. Věděl, že to po zimě nebude žádná hitparáda, ale netušil, že je to až tak hrozné. A bylo mu z toho fakt úzko. A přiloženo bylo i ve chvíli, kdy narazila na otázku ohledně magie. "N-ne... Já... Já se omlouvám, asi fakt... A-asi fakt půjdu," vykoktal skoro až zoufale a naprosto bez váhání, skoro až ve spěchu, se vydal k vodě, do které zaplul i navzdory tomu, že byla ukrutně ledová.

Březen 3/10 Proxima

Pokýval hlavou. "Proxima, dobře... Proxima," zopakoval zamyšleně, než mu to došlo. Trhl k ní pohledem. "Ale proč? Uráží vás to nějak? Chtěl jsem jen být trochu... zdvořilý, t-tak... Promiňte?" vysoukal ze sebe nejistě a stejně tak na vlčici zamrkal. Nejistě a zároveň omluvně. Tu mu pochválila jméno. Zaskočilo ho to, neboť se mu asi ještě nestalo, že by mu někdo chválil jméno. Ale dala mi ho máma, tak věděla, co dělá, ne? Pomyslel si hrdě a vděčně se na svou momentální společnici usmál. "To je neobvyklá, ale hezká pochvala," vyřkl pak tiše a rozpačitě sklonil pohled ke svým tlapkám. "A-ale, vaše jméno mi taky něco připomíná. Pomůžete mi si vzpomenout?" požádal ji zase s o něco jistějším tónem. Pořád si to jméno přehrával v hlavě a snažil se na to přijít.
Došlo na téma, co s dnešním dnem a tu přišel nějaký zvláštní pohled, která na něj mladá vlčka vrhla. Nakrčila čumák? Aithér se lekl a okamžitě si začal starostlivě prohlížet svůj bílý kožíšek, na který tolik dbal. "C-co se děje? Jsem někde umazaný?!" vyhrkl a měl obavy, že se před vlčicí totálně znemožnil nějakou nehezkou skvrnou. Jenže kde nic, tu nic, ať koukal jak chtěl. A pak tomu nasadila korunu, když navrhla společnou koupel. "Eeh, pokud nějak nepříjemně zaváním, tak se moc omlouvám. Já... Já... Možná to válení ve sněhu m-moc nepomáhá, n-nebo... A-le... Na koupel je ještě dost zima, nemyslíte, Proximo? M-mohla byste nastydnout," mluvil v rychlosti vyplašeně, než se zastavil, aby se nadechnul.

Březen 2/10 Proxima

Cítil se opravdu nejistě, když vlčici rozrušil očividně s nějakého rozjímání. Nebo spíše s kochání? Nejspíš z obojího. Její nejistý pozdrav mu ihned prozradil, že jsou ze sebe rozpačití očividně oba dva. Dlouze vydechl a snažil se své ostýchavé já zahnat někam do kouta, ale to se vrátilo zase v momentě, kdy se mladá vlčice ohradila, že není dáma. "E-eh, no... Omlouvám se, slečno?" vyrazil ze sebe překotně s nevinným úsměvem, který byl stále trochu křečovitý. Bože, Aithére, ty a to tvoje seznamování, zvlášť s vlčicemi, pomyslel si a nejraději by nad sebou protočil panenky. Ale věděl, že by to mohlo vypadat zvláštně, tak se na poslední chvíli ovládl. "Slečno Proximo, těší mě," dodal hned na to a cítil se o trochu jistější, když se sama od sebe bez okolků představila. "J-já jsem Aithér," dodal ihned pohotově a otočil zase pohled na vycházející slunce, když s ním souhlasila, že den bude jako ze škatulky.
"No a... Jak plánujete tenhle hezky vypadající den trávit?" zeptal se a opět přišla ta nervozita. Co si o něm bude myslet, když takto vyzvídal? Nevyplaší ji příliš? Zatím to vypadalo, že jsou ze sebe opravdu na vážkách. U bílého vlka s blátivou tlapkou a špičkou ocasu to nebylo při seznamování nic neobvyklého, ale již za svůj život poznal pár vlků, na které svou nervozitu přenesl. Možná tím působil nedůvěryhodně. Někdo se naopak hned uklidnil, protože od takového nervózního ťunti nečekali žádné podlosti. Upřímně, kdyby mu vlčice řekla, aby táhl k čertu, prostě by stáhl ocas mezi nohy a pravděpodobně by odešel. Tolik průbojný byl.