Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Začala jej ujišťovat, že ten pád a následné vyválení se v bahně, nebyla jeho chyba. Chvíli na ni ještě nešťastně koukal, ale když začala mluvit o své nešikovnosti, začal se jemně usmívat. Pokýval hlavou a mávl ocasem ze strany na stranu. "To máš pravdu, trocha bahna ještě nikdy nikoho nezabila... Asi," zazubil se a pak se šel sám očistit. To samé udělala i Sněženka. Byl fakt, že když se zvedla, byla ještě pořád trochu flekatá, ale vypadala rozhodně o dost lépe. Zvedl se ze sněhu a otřepal se, aby trochu oddálil odpověď na její otázku, jak vypadá.
"Je to rozhodně lepší. Ale slušel ti i ten bahenní zábal, neboj se. Vlčici, jako jsi ty, bude vždycky slušet všechno," vystřelil ze sebe upřímně, až ho to samotného překvapilo. Nikdy nebyl extra lichotník. Když vyznával Wizku poprvé, že se mu líbí, tak utekla. Normálně vzala roha a on z toho měl po zbytek života trauma. Takže rozhodně nerozdával lichotky na potkání. Jen co si to uvědomil, rozpačitě si odkašlal a nervózně se zasmál. "No... Takže tak," dodal ještě nakonec, jako kdyby to mělo něčemu pomoci. Ale asi nepomohlo. Ona byla možná nešikovná, co se týkalo zakopávání a jiných věcí, on byl naopak hrozně neohrabaný v konverzacích. Každý měl něco.

<- Jižní Galtavar

V momentě, co do ní přátelsky šťouchl, nastala hotová pohroma. Aspoň v očích Aithéra, protože hned nabyl dojmu, že za všechno může on. Sněženka to totiž nějak neustála a rozmázla se do bahna jak dlouhá, tak široká. V momentě, co ještě ležela celá zmatená v bahně, k ní přiskočil, oči vyvalené šokem a proviněním. "J-jsi v pořádku?!" Vyhrknul ihned bez váhání a sklonil se k ní, aby jí pomohl na nohy. Ale ne-už-bílá vlčice se začala smát, plivat bahno a sápat se na nohy sama. Ačkoliv se snažil nějak pomoci, moc to nešlo, přeci jen neměl moc jak. "Já... Já se omlouvám, nechtěl jsem do tebe strčit tak moc, asi jsem... Asi jsem neodhadl svou sílu," zamrkal překvapeně. Stal se z něj superhrdina s nadpřirozenými schopnostmi? Bude to muset při vhodné příležitosti otestovat! Ale rozhodně ne na nevinných a milých vlčicích!
Poté začala mluvit a on se začal mírně usmívat. "Jasně, ono to je prý zdravé na kůži a srst, jsem slyšel," podotkl pobaveně, ačkoliv stále ještě nevěděl, jestli si z ní takhle utahovat, když to zavinil hlavně on. Ale dle následujících slov se snad vůbec nezlobila, byla pořád rozzářená a v pohodě. Připadala mu v momentální chvíli až roztomilá. Zakroutil nad ní hlavou a povzdechl si. "Hele bahno, máš na sobě kousek Sněženky," zasmál se rozpačitě, snad ve snaze uvolnit sám sebe, ale měl dojem, že mu bylo snad ještě hůře, když si ji takto dobíral.
Nakonec se rozhodl zvolit cestu, která mu byla přirozenější. Přišel ten starostlivý Aithér, který by nenechal nikoho na holičkách. "Mohl bych tě omýt teplou vodou, ale... Pak bys stejně mohla nastydnout," svěsil uši do stran a koukal na ni pohledem, který se stále omlouval. "Jinak je tu ještě dost sněhu na vyválení!" vyhrkl pak nadšeně a bez váhání do sněhu skočil, aby se v něm vyválel. Nebyl na tom tak špatně jako ona, ale čistota pro něj byla důležitá.

<- Východní hvozd (přes Mahtae sever)

Sněženčina radost byla nakažlivá a když nadšeně vyhrkla svůj souhlas, musel se chtě nechtě usmívat. Zavrtěl ocasem a pokýval hlavou. "Myslím si to. A dokonce si výjimečně myslím, že se ani nepletu," zazubil se sebevědomě. Jako že by ta vlčice byla celou dobu totální miláček a za rohem by rdousila nemocné vlky? Nebo dělala nějaké tajné krvavé rituály po večerech? To těžko! Kdyby to na něj někdo vybalil, musel by se smát, až by snad skončil na zemi. Sice Sněženku neznal dlouho, v podstatě jen pár hodin, ale nikdo se nemohl takto přetvařovat... Že ne? Navíc byla úplně k popukání, jak najednou byla nervózní z lichotky tentokrát ona a jemně do něj šťouchla. Aithér se krátce zasmál a opravdu jen zlehka, až galantně jí šťouchnutí opětoval.
Pak ale přišlo na ponurejší téma, které sám začal. A bílá vlčice pro něj měla taková krásná slova, až se z toho dojal. Jeho modrá očka se zatřpytila, což jí ukázal ve chvíli, kdy k ní krátce vzhlédl z cesty s posmutnělým úsměvem. "To... To je hrozně hezky řečené, Sněženko. A je na tom také kusy pravdy," přikývl hlavou a pak zase sledoval raději cestu, aby náhodou neuklouzl, nebo se nedostali do nějaké břečky. Přeci jen už tak bahno stříkající od jeho tlapek pomalu ale jistě špinil jeho nohy a bříško. Tohle období moc nemusel.
"Za chvíli ze mě bude polomáčený, nebo aspoň tak jsem tomu rád říkal každé jaro. Ale letos je to vylepšené, letos budu polomáčený s borůvkovým přelivem," zasmál se a podíval se na ni, aby zjistil, jak je na tom. Ale na spoustě území bylo ještě docela dost sněhu. Vypadalo to, že za chvíli si bude moci zase oddechnout a očistit se o sníh.

-> Armanské hory

Vypadalo to, že nápad na to, že by mohla v nastávající smečce dělat pečovatelku, ji uklidnil. Nijak dále se k tomu sice nevyjadřovala, ale ihned přistoupila na to, že by ji Aithér mohl doprovodit někam, kde by se to mohlo stát jejím domovem. Přála si spíše menší smečku, což si Aithér nebyl úplně jistý, která z nich to mohla být, ale vsázel docela na tu Ageronskou. U té si zaprvé byl jistý, kde vůbec je, zadruhé nikdy neslyšel o tom, že by byli nějak velcí. "Tak dobře, není problém, zkusíme asi co je nejblíž a uviděla bys, zda je to tvůj vysněný domov, co ty na to?" Navrhl přátelským tónem. Pak jí naznačil, že tedy půjdou a vydal se na cestu.
Pak to ale vypadalo, že má nějakou námitku. Na okamžik zvážněl, když začala slůvkem ale, po kterém následovala krátká pauza, ale hned po tom, co větu dokončila, se zase usmál a zavrtěl hlavou. "Já doufám, že ne. Dlouho jsem nepotkal tak milou duši, jako jsi ty, Sněženko," pověděl jí naprosto upřímně a jeho rozzářené modré oči od sluníčka na chvíli spočinuly v těch jejích, zatímco zpomalil tempo chůze. Pak zase s úsměvem, přidal do svižného kroku. Nespěchal, sníh tál a terén nepříjemně klouzal a čvachtal. Už teď mu bylo jasné, že jejich krásné bílé kožíšky budou za chvíli jak polomáčené. "Měl bych si udržovat nové přátele. Ti staří... Postupně zmizeli, nebo mizí," povzdechl si a vzpomněl si zase na Wizku. Jeho srdce se bolestně sevřelo.

-> Jižní Galtavar (přes Mahtae sever)

Sněženka se zdála být nejistá, což tak Aithér rozhodně nemohl nechat. „Neboj se, pokud to nebudou nějaké vybíravé alfy, u kterých stejně není určitě o co stát, nebudeš mít problém nikde,” ujistil ji přátelským a přesvědčivým tónem, u čehož na ni optimisticky mrknul. „S tvojí povahou... teda nevím, jak to máš s vlčaty, ale vy vlčice k nim většinou náklonost máte,” zazubil se nejistě a mávl ocasem. „by ses určitě ujala třeba jako dobrá pečovatelka? A dávala pozor na smečková vlčata, třeba?” zkusil ji navést aspoň na tento směr. „Navíc, ve smečkách bývají většinou skupinové lovy a pokud budeš v pozici naháněče a poslouchat rozkazy hlavního lovce, můžeš být také dost prospěšná.”
Pak se rozpovídal o smečkách a když skončil, vlčice mu poděkovala. A on byl zvědavý, jestli ji vlastně něco zaujalo, nebo to nakonec zkusí na vlastní tlapky a prostě si jich zkusí pár projít, než se pro nějakou rozhodne. „Tak co, zaujalo tě něco? Pokud bys chtěla, mohl bych tě klidně doprovodit,” navrhnul jí zkoumavě. Říkal si, že už by se sám měl vrátit do Borůvky, podívat se na mámu a mladší sourozence, ale věřil tomu, že všechno zvládají i bez něj.

Rozpačitě se zasmál. "Dobré, dobré, nemusíš se omlouvat, vlastně... Vlastně je to hrozně milý, ale... Ale, no. To je jedno," snažil se ze sebe něco vysoukat, ale zjistil téměř v polovině, že vlastně ani neví, co má říct. A tak se prostě jen pochechtával jako puberťák, který se cukroval s vlčicí poprvé v životě. A to se ani necukrovali. Nebo snad ano?
Pak naštěstí změnila téma. Na něco, co se dalo probírat trochu seriózněji a on k tomu vlastně mohl něco říct, protože vlastně maličko přehled měl. Nejspíš ne o všech smečkách, co zde byly, protože se v nedávné době docela dost rozrostly, ale pár z nich rozhodně znal. "Myslím, že tebe nebudou mít problém přijmout nikde," ujistil ji s milým úsměvem a povzbudivě na ni mrkl. "Já teda jako taky ještě nikde nežádal, upřímně," zasmál se a zavrtěl nad sebou hlavou. Doufal, že ani nebude muset žadonit o přijmutí. Vlastně celou dobu počítal s tím, že až bude chtít být znovu oficiálním členem Borůvky, prostě si řekne a situace bude vyřešená, až teď ho napadlo... Že to tak být nemusí.
"Ale tak základ je zůstat slušně na hranicích, dát o sobě způsobile vědět a pak už to tak nějak půjde samo. Uvidíš, určitě nic hrozného," zamával ocasem a rozhlédl se po okolí, aby jí mohl nějak více popsat, kde nějaké smečky najde. "Vidíš támhle tu sopku?" kývl čumákem mezi koruny stromů, kde se tyčil vrcholek sopky. "pod ní je nějaká větší smečka, co vím, ale na název si nevzpomenu. A teda upřímně ani nevím, jestli ještě funguje, dlouho jsem tam nebyl." Potom namířil pohled k jezeru, od kterého dorazili. "A jak jsme byli u toho jezera, kdyby ses vydala kousek podél řeky, co z něj ústí, narazila bys na mou rodnou smečku, Borůvkovou. Co vím, tak členů je tam až až!" Zazubil se hrdě. Netušil, zda Sněženka toužila spíše po větší, nebo menší smečce.
"No a hnedka u toho jezera, co ses tam klouzala, je les plný obrovských stromů, tam jsem také cítil náznak smečky, možná bys to mohla zkusit omrknout. A pak! Támhle, pod tím obrovským pohořím, je kouzelný les a co pamatuji, také by tam měla být smečka. Svítí tam v noci mech, aspoň myslím, hehe," zasmál se trochu rozpačitě, protože si nebyl svou pamětí jistý.
"A vedle Borůvkové smečky, přes obrovskou propast, je další velká smečka, Asgaarská. Pokud se nic nezměnilo, tak tyhle dvě smečky spolupracují." U toho se trochu zachmuřil, jelikož si moc dobře pamatoval návštěvu toho nepříjemného Beliala, který zkoušel na Erlenda nějaké psí kusy. Jak to dopadlo, to netušil.
"A pak hodně daleko na jihu, tam, kde jsou vidět Narrské kopce, kde sídlí samotný Život, sídlí ještě jedna obrovská smečka, Sarumenská," vydechl s námahou a s náznakem, že skončil s vyprávěním. Nechal jí chvíli, aby všechno vstřebala a zvídavě na ni koukal. Mohla si vůbec vybrat? A ona ho zaskočila otázkou. "No... Heheh. Já asi ještě chvíli počkám, nevím," odpověděl zamyšleně a značně nejistě. Ano, chtěl se přidat zpátky do Borůvkové smečky, zvlášť, když ho přemohlo tušení, že Wizku jen tak nenajde. Chtěl být nablízku mámě, chtěl být po boku svých mladších sourozenců, ale... Pořád se musel tak nějak vnitřně přesvědčovat.

Kdžy se zeptala na něj a zmínila, že je docela zadýchaný, začal se rozpačitě smát. „No, eheheh,” zasmál se rozpačitě. „jsem to říkal, že už nejsem nejmladší kus!” Prohlásil nakonec se zubisky venku v širokém úsměvu. Pravdou ale bylo, že byl téměř celoživotní tulák, který s vášní procestoval kus země, takže kondičku měl dobrou, ačkoliv poslední dobou tomu moc nedával, takže šla trochu dolů. Navíc bylo pro takového tuláka ne vždy dostupné nějaké jídlo, protože lovit v jednom nebylo zrovna jednoduché. Samozřejmě si uměl ulovit dobře, ale asi každý tulák věděl, že ne vždy je to legrace.
Sněženka potom podotkla, že počasí bude lepší a měla pravdu. Sněhová bouře ustala. Pokýval souhlasně hlavou, jenže pak ho zase začala zahrnovat komplimenty. A on se zase culil jak puberťák, co nikdy neto... No, puberťák už dávno nebyl, ačkoliv se tak mnohdy cítil, ale to druhé bylo, bohužel pro něj, pravda. „Sněženko, Sneženko!” pokusil se ji zastavit s rozpačitým smíchem. „Ještě chvíli a místo modré srsti se mi bude červenat,” zavrtěl nad ní hlavou, ale se s úsměvem. Byla neskutečně milá, tahle vlčí slečna.

<- Vvj

Musel uznat, že to byl opravdu fičák. Až si chvíli ani nebyl jistý, jestli jdou správně, protože okolo nebylo nic, jen bílá tma. Vítr rozcuchával jeho srst a pískal mu v uších, zatímco se snažil co nejrychleji se Sněženkou dostat mezi stromy. Když tam konečně dorazili, byl znatelný rozdíl, ale ne moc. Museli zajít ještě hlouběji do lesa, aby na ně vítr neútočil s tím množstvím sněhu, jako na otevřené pláni.
Když se zastavil, byl celý zadýchaný a vytřeštěnýma očima hleděl na Sněženku. Vyloženě se v tom bílu, co bylo okolo, ztrácela. Kdyby neprosvítaly hnědé kořeny stromů, asi by ji úplně ztratil. „Páni, tak to byla mela,” vydechl, když se snažil popadnout dech. Ani nevěděl, čím o něj přišel, jestli tím, jak se brodili v rychlosti tím sněhem, nebo spíše adrenalinem, který při tom pociťoval. Přejel ji zkoumavým pohledem. „Jsi v pořádku?” zeptal se starostlivě. Bylo by mu líto, kdyby se jí něco stalo, byla to milá vlčice. „Nebylo by špatné najít někde něco, kde bychom se mohli trochu ohřát, že? Nebo je to v pohodě? Vypadá to, že bouře ustává.” Poznamenal zamyšleně, zatímco jeho pohled směřoval tam, odkud právě doběhli.

5/10 Varja

Souhlasně pokýval hlavou. „Je fakt, že už je to docela dost roků,” souhlasil s ním. Ale věřil tomu, že pokud se tahle rána myšlenkami obnovila, stále bolela stejně a docela čerstvě. Nel musela mít starosti o své nejstarší dcery, o tom žádná. I Aithér musel stále přemýšlet, kde jim je konec. Jen už je prostě nehledal, to vzdal před lety. Věřil tomu, že jsou někde živé a zdravé... A hlavně šťastné.
Varja ohledně jeho přiznání, že by se rád přidal do smečky, měl očividně radost a ujistil jej, že se všichni do Borůvky vejdou. A pak začal mluvit o alfách a navrhl, že by přidání do smečky mohl probrat právě s mámou. Aithy zamyšleně přikývl. „To bych vlastně i mohl, že?” pověděl a s nevinným úsměvem se podrbal za uchem. Bylo znát, že mu to nejspíš do teď nedošlo a nenapadlo ho to, jinak by to dávno udělal. „Zkusím se jí zeptat, jakmile dorazím domů,” ujistil ho nakonec nadšeně. Jelikož se dilema s Wizku vyřešilo, i když ne úplně příjemně, měl už jasno - prostě zůstane se svou rodinou v Borůvce, tam, kam patřil. Mrzelo ho, že byl ochotný se kvůli vlčici, která ho po chvilce opustila, se přidat do jiné smečky.
„Tak si vem, že já jsem třeba na světě devátou nebo desátou zimu, asi... Tak nějak. Takže mamce musí být... No, docela dost,” zasmál se a zakroutil hlavou. „Ale je neuvěřitelná, stále vypadá dobře,” poznamenal spokojeně. On si už pár let zpět představoval, jak se bude o starou mámu starat a pečovat o ni, ale ona se rozhodla vypít elixír mládí a přivést na svět další potomstvo. Neuvěřitelné.

4/10 Varja

Souhlasně přikývl. Byla pravda, že Aranel musela odchod jeho sester nést docela špatně. První odešel Coeden, o pár měsíců později i Niké a Aurora. Také si na ně občas vzpomněl, ale bylo tomu tolik let, že ta vzpomínka už ani tolik nebolela. Určitě se někde měly dobře a byly šťastné. Byl fakt, že ve finále měly ještě více toulavé tlapy, než on sám. „Máma přede mnou nikdy nedala pořádně najevo, jak moc ji trápí odchod mých sester a otce, ale muselo jí to nechat na duši pořádný šrám,” povzdechl si a sklonil hlavu. „proto se snažím, aby aspoň jednou za čas viděla mou maličkost,” zazubil se.
Varja podotknul, že má cestovatelské časy dávno za sebou. Když ho Aithér přejel pohledem, uvažoval, jestli je opravdu tak starý, nebo rychle dospěl. Byl fakt ale, že spousta vlků cestovala v mládí a pak se usadila. On to tak neměl dlouho, vlastně nad tím začal uvažovat nedávno. „Také bych se rád zase vrátil zpátky jako plnohodnotný člen, ale nepodařilo se mi sehnat alfu,” pověděl zamyšleně. Kdyby ji byl sehnal, byl by pravděpodobně členem už dlouho. Ale pak by měl výčitky, protože teď se pro změnu toulal z donucení, vzhledem k tomu, že hledal Wizku.
Přikývl souhlasně hlavou. „Někdy si dělám legraci, že si máma pořídila vlčata i za mě, když zjistila, že se vnoučat asi jenom tak nedočká,” začal se smát, navzdory tomu, že mu z toho samotnému bylo momentálně trochu smutno. Fakt byl, že si na vlčata nikdy extra nepomýšlel, až do nedávna. A teď ty myšlenky zase musel zahodit, protože mu zmizela partnerka. „Dva roky? Páni! To vážně přicházím o hodně.”

Začal se rozpačitě smát, když mu Sněženka pochlebovala, že vůbec není starý. A říkala to tak přesvědčivě, že by tomu byl i věřil, ale každého starého mládence jednou dožene vědomí, že má své roky, zvlášť když stihl mít partnerku tak na měsíc a nikdy nezplodil ani potomky. Vlastně neměl nic, krom spousty zážitků z nekončících cest, které měl jednou v úmyslu vykládat svým vlčatům, místo toho je mohl povídat možná tak mladším sourozencům, protože se jeho máma rozhodla plodit vlčata i za něj, když už uznala, že se vnoučat nikdy nedočká.
„Oh, děkuji, jsi opravdu zlatá,” hihňal se stále, jako kdyby byl rozněžněná puberťačka. Prostě na takové věci reagovat neuměl, vůbec. Byl fakt, že ve spoustě ohledech se zasekl v pubertě, ať už se to týkalo jeho prvotní ostýchavosti, nebo lichotek od ostatních. „Ale máš pravdu, že se na své roky ještě necítím, ani trochu,” usmál se nakonec, když se trochu sebral.
Povšiml si, jak se nepříjemně zvedá vítr. Až měl dojem chvilkami, že kvůli němu ztratí rovnováhu. Překvapeně zamrkal a podíval se na Sněženku, než mu došlo, že by měli urychleně zvednout zadky a jít se někam schovat. „Pojď, musíme odsud zmizet, rychle,” popohnal ji spěšně a začal mířit co nejrychlejší cestou k lesu, po boku bílé vlčice, kterou gentlemansky podpíral, aby náhodou neuletěla. Viditelnost začala být také mizerná, takže šel spíše po paměti do lesa, ze kterého před chvílí přišel.

-> Východní hvozd

Jak očekávala, byla překvapená z toho, co jí vyprávěl. Krátce se zasmál, když na to konečně reagovala a zamával ocasem. „Jo, ale musím ti říct, sice jsem se tu narodil a mám už nějaký ten rok na krku, ale občas potkám někoho, kdo mě svým vzhledem naprosto překvapí,” zavrtěl hlavou, zatímco utichnul, aby ji nechal mluvit dále. Rozplývala se nad křídlama, čemuž se nedivil. Taky si několikrát představoval, jaké by to mohlo být. A také by je ve svém životě občas ocenil, aby se někam dopravil rychleji, ale ve finále... Miloval, když se toulal krajinou, rozplýval se třeba nad kameny hezkých barev či tvarů, nad kreativitou přírody, bavilo ho překonávat obtížné cesty, které na něj mnohdy při cestování čekaly. S křídly by o všechno tohle přišel. Nevěděl by, že támhle je dobrý kout na přespání, protože byl tak dobře ukrytý, že jej nenašel, dokud do něj skoro nevrazil čumákem, přišel by o spoustu věcí. Ale další by mu to možná dalo, to zase ano.
„Stoprocentně to má něco do sebe,” přitakal nakonec souhlasně a sklouzl pohledem zpátky na její obrázek ve chvíli, kdy reagovala na pochvalu jejího jména. Vypadala z toho taky trochu rozhozeně, a tak, asi aby nebyla sama tolik v rozpacích, se rozhodla, že do nich vrátí zpátky i Aithéra. Začala to tam střílet tak od boku a on se zase kroutil, uhýbal pohledem a nervózně se culil. „No jako, už trochu starý jsem,” zasmál se rozpačitě a podíval se na ni. „Ale moc děkuji, Sněženko, takových titulů jsem nedostal asi celý život,” dodal s úsměvem.
A pak přišlo téma na magie. Byl překvapený, že o těch něco ví, protože někdy nově příchozí nevěděli ani to. Ale pak se vše objasnilo, někoho totiž potkala a následně si sama vyzkoušela nechat vyrůst kytku. S údivem pootevřel tlamku, když mu to následně i ukázala. „Woow, páni!” vyhrkl překvapeně. „To ses do zdejších kouzel dostala dříve, než jsem vůbec stačil já...” podotknul, ještě stále zaskočený.
Bohužel, vypadalo to, že bráchu ztratila a nedařilo se jí ho najít. Přemýšlel, jak by jí mohl zlepšit náladu, nebo ji podpořit, ale nebyl v tom příliš dobrý. A tak plácl první věc, co měl na srdci: „Mi se před zimou ztratila partnerka. Od té doby chodím, ptám se a hledám. Bezúspěšně,” povzdechl si. Nechtěl se poddávat tomu pocitu, že už ji nikdy nenajde. Ale uvnitř sebe bohužel cítil, že to tak je. Přesně tak, jako se stalo s dalšími vlky před ní. Špatně snášel pocit, že mu dala okusit, jak by jejich partnerství chutnalo, ale už jej nenechala si to užívat dále. „Mohli bychom oba hledat spolu, pokud bys chtěla.”

Vlčice pověděla, že si také ráda kreslí do sněhu. Aithér zprvu překvapeně zamrkal, protože nechápal, jak to, že také, než ho napadlo se podívat na svou tlapku, kterou se nervózně vrtal ve sněhu. Trochu se narovnal, když mu to došlo a usmál se, zatímco naklonil hlavu zvídavě na stranu. "Opravdu?" zeptal se s nefalšovaným zájmem, přičemž sledoval, co tam bílá vlčice vytváří. Bylo jisté, že se jedná o nějaké veledílo, což se mu nakonec potvrdilo. Začala mu na obrázek ukazovat a on začal naklánět hlavu do různých úhlů, aby v tom našel ten smysl. Každopádně to úplně nešlo, tak nakonec vstal, přešel vedle vlčice a posadil se do stejného úhlu, aby viděl obrázek z jejího pohledu. "Aaaaah!" hlesl, když už to tam konečně viděl. Tedy... Aspoň trošku.
"No fakt že jo! A dokonce to vcelku sedí i barvou," podotkl a zazubil se, přičemž několikrát plácl ocasem do sněhu. Kdyby se mu nezbarvil kožíšek do modra, tak by to krom té kapičky hnědé, co zdědil po otci, opravdu sedělo dokonale. Teď byl ale jak melírovaný borůvčím, ale tenhle detail se dal odpustit. "To se ti povedlo," pochválil ji a zvedl pohled do jejích očí. V těch jeho přátelsky jiskřilo a veškerá napjatost byla fuč. Aithérovi stačilo málo k tomu, aby to z něj opadlo. Ale ty začátky pro něj byly vždy těžké, nejhorší prostě bylo k někomu přijít, pozdravit a začít nějakou konverzaci. A to byl jinak tak zkušený poutník, který na svých cestách potkával kde koho. Možná právě proto to tak měl, protože se v minulosti párkrát spálil.
"Inu, neříkám, že je to až tak moc obvyklé, ale vlastně i docela ano. Gallirea je protkaná magií křížem krážem. A potkáš zde spoustu vlků, kteří na sobě budou mít nějaké barvičky, nebo serepetičky. A pozor, můžou tě dokonce zaskočit i vlci okřídlení, nebo s jakoukoliv jinou nezvyklostí," varoval ji nadšeným tónem. V tomhle byla tato země opravdu unikátní. "A většinou jsou vlci, kteří se zde nenarodili, nebo tu nejsou příliš dlouho, z těchto věcí zmatení - tak jsem to poznal," usmál se na ni, aby dal najevo, že je to naprosto v pořádku. Zajímalo by ho, jak by pochodil ve světě mimo Gallireu momentálně, jelikož všechno to, co měl na sobě, získal teprve nedávno, když se sem vrátil. Pamatoval si, jak někteří vlci reagovali vyplašeně už jen na jeho vyprávění i místních bozích a jiných věcech, co se tu děly.
Vlčice se nakonec představila jako Sněženka, což se k ní, samozřejmě, naprosto hodilo. "Také mě těší, Sněženko. To je pěkné jméno. Hodí se k tobě," mrkl na ni přátelsky a zase se od ní trochu vzdálil, aby jí nenarušoval osobní prostor. "A podařilo se ti už bráchu najít?" zeptal se starostlivě. Věděl, jaké to je, když jeden ztratí sourozence. Jeho sestry zmizely kdo ví kam. Bohužel po těch letech už nepočítal s tím, že by se někdy potkali, ale třeba se na stará kolena vrátí domů.

3/10 Varja

To vlčisko vypadalo opravdu přátelsky, takže netrvalo moc dlouho a Aithér se začal uvolňovat. Ihned se zajímal, proč z Borůvky odešel. „No, já jsem vlastně nikdy úplně neodešel, snažím se docela pravidelně vracet za mámou,” ujasnil mu ihned po začátek. Z jeho tónu šlo znát, že má pro smečku slabost a mluví o ní s láskou, stejně jako o mamce. „odešel jsem dost mladý a od té doby docela dost cestuji, takže vždycky záleží, jak daleko se vzdálím. Ale poslední dobou se zdržuji už jen v Galli a právě v Borůvce. Tebe jsem ale ještě nepotkal?” Podal poslední větu trochu nejistě, protože si tím nebyl úplně jistý, ale spíš se přikláněl k tomu, že to tak opravdu bylo. Takového vlka by si stoprocentně pamatoval, vynikal od ostatních docela dost.
Začal mluvit o jeho mladších sourozencích. Zprvu se bílému vlkovi rozzářila modrá očka, ale pak je trochu posmutněle sklonil k zemi. Tráví se sourozenci více času, než já... Měl bych se stydět, napadlo ho, ale jakmile Varja začal znovu mluvit, zaujatě pohled zvednul. „Opravdu? To moc rád slyším! Já jsem Aranelin nejstarší syn,” vyzradil na sebe bez váhání. Ta počáteční stydlivost byla fuč, ten seveřan si ho během pár vět naprosto získal. „Jak dlouho patříš do smečky, Varjo? Jsem pořád překvapený, že jsme se míjeli,” usmál se mávl ocasem.

Po jeho pozdravu se vlčice obrátila a celá rozzářená ho nadšeně pozdravila, jako kdyby snad byl nějaký její starý známý. Aithéra to chtě nechtě přinutilo lehce povolit, co se týče nervozity, jelikož přesně tento typ vlků naprosto zbožňoval. Takže když bílá vlčice pověděla, že se na ledě klouže dobře, zatímco se jí rozjížděly nohy do stran, musel se usmát. Věřil tomu, že to musela být legrace, jen on na legraci jaksi tuhle zimu chuť neměl, když se jen potuloval celý nešťastný celou Gallireou, aby našel svou ztracenou partnerku. A v posledních dnech se mu už do hlavy drala ta nepříjemná myšlenka, že ji jenom tak nenajde. Ať se snažil přemýšlet sebevíc optimisticky, tohle tušení se v něm usazovalo hlouběji a hlouběji a rostlo v něm jako zhoubný nádor, který ho pomalu připravoval o síly - hlavně ty psychické.
"To rád slyším!" prohlásil tedy, zatímco houpl ocasem z jedné strany na druhou. Byl by ještě možná něco řekl, kdyby ho neznámá okamžitě nezaskočila otázkou, zda něco provedla. "Eh?" vydal ze sebe zaskočeně a v očích se mu objevila panika. "N-ne, to... Ne, vůbec. Vůbec nic jsi neprovedla, teda... Ehm... Ne mně, aspoň" zasmál se nervózně a podrbal se za uchem. Pak se narovnal, když se přiblížila a začala si prohlížet jeho novou ozdůbku. Trochu nejistě zamrkal. "Jen..." začal o něco tišeji a nervózně si pohrával přední packou ve sněhu, zatímco k ní sklopil zrak. "mi bylo sympatický, jak se tu bezstarostně kloužeš," vypadlo z něj zcela upřímně a zvedl k ní stejně tak vyhlížející oči.
Pak z ní ale začala padat jedna lichotka za druhou. Prvně pochválila právě přívěšek, pak jeho kožich a nakonec oči. Kdyby neměl Aithér srst, byl by rudý až za ušima, protože na co rozhodně nebyl celý život zvyklý, to byly právě lichotky od vlčic. "P-páni," vydechl pouze zaskočeně a chvíli vypadal, že minimálně omdlí. "Já... děkuji. Ty v této zemi asi nejsi dlouho, viď?" zeptal se zkoumavě. Za ty roky, co žil zde, i mimo Gallireu, věděl, že vlci jsou z věcí, co jsou zde normální, docela zmatení. Byla to ale zásadní otázka k tomu, jak pokračovat dál a objasnit jí všechny ty věci, co na sobě má. "Mimochodem, já jsem Aithér. A ty?" zeptal se, zatímco se přátelsky usmál.