Gallirea - Příspěvky uživatele

Pokus se připravit nápoj na zahřátí.
Bonus počasí

Aithér ani nějak extra nečekal příjemné přivítání, ze svého věčného cestování a potkávání se s vlky věděl, že ne vždy přijde hřejivá reakce, možná i proto se tak nerad a těžko seznamoval. Ale ticho, co mezi nimi nastalo, bylo takové zvláštní a těžké. Vlk před ním se ani nepohnul. Neodpověděl. Jen na něj hleděl způsobem, ze kterého šlo jen těžko poznat, jestli před sebou má živou bytost, nebo zlomek noční můry, která omylem zůstala venku až příliš dlouho. A když konečně promluvil, zalekl se nejen jeho hlasu, ale i samotné odpovědi. Překvapeně pozvedl hlavu a na moment stáhl uši dozadu. Ta slova se mu zachytila v mysli jako trn, který následně píchl. Pootevřel tlamu, že na to nějak zareaguje, ale než vůbec něco stihl vymyslet, už se cizinec ptal na otázku.
Zase tlamu zavřel a udělal zaskočené umm. Nakonec se trochu pobaveně pousmál. „Šamanů?” zopakoval po něm a oči se mu zaleskly. „Jako... dalo by se to tak říct. Tenhle kraj je protkaný kouzly, až jednoho nutí se mít na pozoru, co se bude dít na dalším území,” pověděl mu, každopádně to říkal s takovou láskou v hlase, že by bylo těžko poznatelné, že ne vždy jsou to příjemné situace, do kterých se tu vlk kvůli magiím mohl dostat. „Takže nejste místní, že? Dorazil jste nedávno?” pokusil se odhadnout zkoumavě a vnímal, jak mu zebou tlapky. Být na takové otevřené pláni v tomhle počasí nebyl nejlepší nápad. Sice tedy sněhová pokrývka, která napadla, zase polevovala a byla nepříjemně mokrá, ale bílý vlček byl už zvyklý na ledaccos. Jen spíše v pohybu, než že by takhle postával a nechával své tělo promrzat. Nutilo ho to přemýšlet, zda bude i tahle zima tak krutá, jako ta loňská. Vzpomněl si na to, jak musel pár dní zůstat v jeskyni, aby to přešel bez úhony. Zima měla své kouzlo, ale jejím fanouškem úplně nebyl. Pár dní by bohatě stačilo.
„Jsem Aithér,” představil se nejistě, zatímco odvrátil hlavu na stranu. Packou ve sněhu uhladil jakousi misku a pak se zasoustředil, aby ji následně mohl naplnit vodou. Nevěděl, zda zvládne i tohle, ale snažil se, aby voda byla teplá, tak akorát, aby se mohli zahřát. A dle toho, jak se z ní kouřilo, to nejspíš klaplo. „Nabídněte si, na zahřátí,” vyzval ho, zatímco se na něj s úsměvem zase obrátil. „Jen... buďte opatrný, ať se neopaříte,” poradil a hned na to by svá slova vzal nejraději zpátky, protože vlk byl přeci jen značně starší a muselo mu to dojít i samotnému. Ale na druhou stranu, kdyby ne, aspoň mu nemohl zazlívat, že ho nevaroval.

2/10 Quercus

Drobek zanechal dovádění v kupce listí a otočil se na něj. "Ahoj,” usmál se na něj a mávl ocasem. Jenže pak ho poměrně zaskočil svojí otázkou. Mladší bráška se totiž okamžitě zeptal, jestli se mu něco stalo. Pozvedl hlavu a našpicoval uši zaujetím nad tím, jak bylo mládě všímavé. Pak hlavu zase trochu svěsil, ale s jemným úsměvem. "Nestalo se mi nic, neboj se,” ujistil ho milosrdnou lží. I když to vlastně lež tak úplně nebyla, byl v pořádku, jen se mu stýskalo po partnerce, která se znenadání vypařila.
Pak se zvídavý vlček zeptal, proč to listí není na stromech. Aithér našpulil tlamu zamyšlením a pohlédl k holým stromům. "No...” začal trochu váhavě, protože hledal správná slova. "To je tím, že se příroda chystá spát. Všiml sis, že i tráva není tak moc zelená? Je to tím, že se zkracuje den, je málo sluníčka a ona nemá dostatek živin. To samé je i u těch listů. Stromy začínají usínat a tím nedodávají listům žádnou životní sílu,” zastavil se v povídání a zkontroloval, jestli to mladší bráška nějak pobírá.
"Za chvíli se z nebes snese bílá studená pokrývka, která všechno zahalí. To je typické pro zimu, která přichází,” ukončil tak své povídání s pochybnostmi, jestli vlče něco pochopilo. Ale moc nadějí tomu nedával, protože dokud zimu nezažije sám, bylo těžké si to nějak více představit, aspoň to si bílý vlk myslel.

Aithér zahlédl pohyb nedaleko od sebe. Zatímco mu déšť stékal po tváři, snažil se rozeznat, zda se jedná o vlka, či něco jiného. Pak nastražil uši, byl to opravdu nějaký cizinec. Váhavě se k němu vydal. Nesnášel seznamování, byl z toho hrozně nejistý a znervózňovalo ho, ale teď se nedalo jinak. Musel se zeptat, zda tu jeho drahá polovička třeba neprošla, jestli ji nepotkal. Jakmile u něj byl už docela blízko, teprve teď si všiml toho, jak byl vlk tmavý. Kontrast mezi nimi byl skoro úsměvný. Aithér svítil jako značka ve tmě, na kterou se posvítí a ten cizinec se v šeru téměř ztrácel.
"Z-zdravím," hlesl polohlasně a zastavil v uctivé vzdálenosti, aby nenarušil ani svůj, ani jeho osobní prostor. V rychlosti hledal nějaká slova, kterými by zformuloval otázku. Jako kdyby na tom bylo něco těžkého. Jo, pro něj rozhodně v těchto situacích bylo. Opravdu mu to nesedělo. A to byl jinak docela upovídaný a milý týpek. Jen cizinci mu fakt nedělali dobře, zvlášť, když kolem sebe na první pohled nešířily dobrou náladu. "Já... se omlouvám... někoho hledám. Vlčici, přes horní polovinu těla má černý pruh, od čumáku až po špičku ocasu, modré oči a přes zadní stehno ozdůbku s hvězdami. Nepotkal jste ji?" vychrlil ze sebe překotně a se zoufalou nadějí v modrých očích na něj hleděl.

<- Mahtae

Déšť mu stopování moc neusnadňoval. Ztrácely se v něm nejen pachy a to opravdu rychle, ale také stopy. Sice na žádnou stopu ztracené Wizku nenarazil, ale rozhodně by byl klidnější, kdyby tak ustavičně nepršelo. Nespokojeně si zafuněl pod čumák a zavrtěl hlavou. Kde se mohla ztratit? A jak jsem mohl dovolit, aby se vůbec ztratila? Pomyslel si nešťastně, zatímco dorazil na obrovskou otevřenou pláň. Měl tu dost dobrý výhled na to, aby zjistil pouhýma očima, že tu jeho novopečená družka taky není. Trochu ho popadla bezmoc a zoufalost. Samozřejmě, že o ni měl strach, protože nebylo normální, aby se vlčice jenom tak vypařila a prostě najednou nebyla. Nebo to normální bylo, protože vlastně Gallirea uměla tolik kousků, že ho stále nepřestávaly překvapovat, ani po těch letech, co zde žil. Ani fakt, že se tu vlastně narodil, nijak nepomáhal, protože prostě tahle země uměla čarovat tak precizně a nepředvídatelně, že se tu nikdo nenudil.
Jenže on by se mnohem radši třeba nudil. Viděl se zalezlý někde v noře, přitulený k Wizku. Radši by společně s ní sledoval dopadající vodu z nebes na zem a přemýšlel nad prkotinama, než tu chodil a hledal ji. Ocenil by teplo jejího kožíšku, místo toho, aby se tu teď jemně chvěl zimou, protože byl durch zmoklý, unavený a hladový. Ale přece její hledání nemohl vzdát tak snadno, ne? Pořád byl dost zkušený tulák a cestovatel, takže ho nemohl nějaký déšť zaskočit. Sice roky přibývaly a tím hůře to snášel, ale to si stále nepřiznával.

<- Sekvoj

Ani nevěděl jak, ale najednou se ocitl sám. "Wizku? Lásko, kde jsi?" houkl a vrátil se několik set metrů směrem, odkud přišel, jestli se třeba někde nepozastavila. Pochyboval o tom, že by mu to uniklo, jeho oči a celá pozornost patřila jen a jen jí, měl pocit, že ho to ani tak rychle nepustí, ale... Nikde nebyla. Nechápal, jak se mohla jenom tak vytratit a srdce mu ztěžklo starostí. "Wizku?" zavolal ještě a zopakoval to několikrát, jen pokaždé na jiné části lesa, nebo prostě území. Ale nebylo po ní ani vidu, ani slechu. Zkroušeně sklopil hlavu. Snažil se zavětřit její vůni, ale neměl ani stopu, prostě nic. Rozhodl se ale nevzdat a pokračoval v hledání nadále. Měl pocit, že se několikrát vrátil na to samé místo, ale nevadilo mu to. I kdyby se na něj měl postavit a stát tam měsíce, byl by schopný to pro ni ustát. Ale nemělo to očividně cenu. Rozhodl se nakonec, že zkusí jít hledat na území vedle, jestli třeba nějakým nedopatřením neodbočila jinam.

-> Středozemka

1/10 Quercus

Procházel se lesem, přemýšlející, kam se asi vytratila jeho novopečená druhá polovička. Dělal si trochu starosti, na druhou stranu věděl, že přebíhat mezi smečkou a jím nebyla zrovna nejlepší úspora času a natlapaných kilometrů. Jednou k té smečce měla nějak úvazek, musela plnit povinnosti, tak to prostě bylo. Ale stýskalo se mu. Chyběla mu více, než vůbec čekal. On byl tady v Borůvce a ta byla jeho domovem, ačkoliv ne stále úplně oficiálním. Měl by to už konečně vyřešit, ale teď, když byl s Wizku, si tím nebyl úplně jistý. Pořád čekal, co z toho vyplyne, jestli se on přidá do smečky k ní, nebo to nakonec nedá jí a vrátí se do Borůvky.
Jak tak procházel lesem a přemýšlel, zahlédl a vlastně i zaslechl šustící kopku listí. Zpozorněl a našpicoval uši, aby se šel podívat, co se to tam děje. Bylo tam nějaké zvíře? Veverka, nebo zajíc? Pomalu přistupoval k té hromádce, než z ní vykoukl ocásek vlčete. Pousmál se, Borůvkový les byl teď docela plný vlčat, co si tak všiml. Tenhle tmavě hnědý ocásek mu byl ale více, než povědomý, tak to prostě zkusil: "Quercusi?" oslovil ho tázavě.

Vypadala, že se jí ulevilo, že se vrátil. Láskyplně se na ni usmál a olízl jí čenich, zatímco Wizku byla zvědavá, o co šlo. „Byl to cestující obchodník!“ vyzradil ji nadšeně. Ani vlastně nevěděl, proč je z něho tak nadšený. Možná kvůli tomu, že sám se považoval za velkého cestovatele a poutníka, ale tohle byl ještě vyšší level. A očividně tomu odevzdal celý svůj život, zatímco Aithér s tím pomalu, ale jistě skoncoval. Měl rodinu, měl partnerku, velkou část světa prochozenou, možná větší, než vůbec chtěl, takže byl spokojený momentálně tak, jak byl.
„Něco málo jsem s ním vyobchodoval,“ pověděl ještě, aby jí bylo jasné, co že to tam spolu tak dlouho řešili a spokojeně kráčel vedle ní. „Je tak krásné mít tak úžasnou vlčici po svém boku,“ řekl z ničeho nic. Prostě to tak cítil. Byla pro něj vzácnost, že byl někde na výletě a šel s ním někdo tak výjimečný. Většinu života cestoval sám, jen občas se k němu někdo připojil, ale většinou šlo o někoho náhodného, kdo měl stejný směr. Tohle bylo něco úplně jiného.
Pak navrhl návštěvu její smečky a řekla, že je to kousek. „Veďte mě, krásná slečno,“ vyzval ji se šibalským úsměvem a vydal se za ní. I tohoto si moc vážil a měl z toho radost – že tentokrát vede někdo jiný a ne on.

-> Mahtae jih

6/10 Zestarian

Trochu se zarazil. Nad možností, že by nemusel zdědit magii po rodičích, vůbec nepřemýšlel. Bylo to možné? „No jako… Asi jo. Život rozdává své magie,“ zamumlal zamyšleně a měl pocit, že se v tom teď sám ztratil. „To jsou takové ty základní, voda, vzduch, oheň a… ehhh… země! A iluze? No prostě je jich hodně, takže… Výběr je velký. Asi bude dobře, když to budeš zkoušet,“ zazubil se nervózně a byl rád, že je Zestarian tak namotivovaný to testovat. Musel se ale upřímně usmát nad tím, jaké pohledy házel na vodu. Byl opravdu k popukání.
Pak ho ale začalo mrazit z toho, co říká. Mámu kouzlit neviděl, ale až ji zase uvidí, tak se zeptá? A táty taky? Jak dlouho své rodiče, chudák neviděl? Tlamička mu ale stále jela až moc na to, aby ho mohl pozastavit a začít se trochu ptát. „N-no, to záleží, jaká barva se ti líbí? A ve finále, kdyby se ti náhodou očka nezbarvila, nebo zbarvila barvou, která se ti nelíbí, může ti s tím pomoci Život! Za nějaký ten úplatek, samozřejmě,“ zasmál se a věnoval mu povzbudivý pohled. Byl snad Zest jedno z těch zatoulaných vlčat mimo Gallireu? „Poslyš příteli, Javorový les je někde tady, že jo? V Gallirey? Vypadá to, že bych se měl brzy vydat na průzkum, mám mezery,“ usmál se nevinně. Snažil se na to jít nenápadně.
To už se ale zajímal, jaká magie je nejlepší. „To asi záleží na tobě, Zeste. Každému sedí něco jiného. Někdo se narodí s magií, která mu sedne na první dobrou, jiný si raději dokoupí u Bohů jinou, která mu sedí více,“ odpověděl mu diplomaticky. Aithér sice žil dlouho, ale tím, že celý svůj život zasvětil cestování, se o magie až tak příliš nezajímal.
Další věc, co pověděl, byla zase dost šokující. Smrt mu dala mrtvého bráchu? Znamenalo to, že tohle vlče mělo bratra, co už stačil zemřít a následně se vrátit? Díky Sunstorm věděl, že to možné je, ale nepřestávalo ho to šokovat. A ještě více ho děsilo, že by se tenhle mládenec vydal za Smrtí sám. „E-eh, no t-to… S tím bych ještě chvíli počkal,“ zakoktal se vyplašeně a třeštil na něj zděšeně oči. Rozhodně nechtěl mít na kožichu to, že motivoval vlče naběhnout do spárů Smrti.
Pokýval hlavou a pak překvapeně zamrkal, když zmínil Arsena. Aithér se celý rozzářil. „Fakt?!“ vyhrkl nadšeně. „To je můj mladší bráška!“ pochlubil se ihned. Za mladší sourozence byl hrozně rád. Zvlášť pak, když měl tu čest být u jejich narození. Byl to neskutečný zážitek.

5/10 Zestarian

Vlače bylo opravdu zvídavé. To se Aithérovi líbilo, protože co se týče jeho nejmladších sourozenců, zatím se ničeho takového nedočkal. Nejvíc zvídavá vůči němu byla Einor, ale i ona byla oproti Zestovi dost odtažitá. Tomuto vlčkovi tlamka jela na plné obrátky. „No, mě se zbarvily oči podle magie, takže tam nebylo moc o čem. Mám magii po mamce,“ sdělil mu a pozorně poslouchal jeho další slova. Usmál se a pokýval hlavou. „Určitě nic špatného na tom, že to budeš zkoušet, není, ale abys pak nebyl zbytečně zklamaný,“ podal mu tak opatrně, jak to jen šlo. Doufal, že vlček nebude příliš zklamaný.
Na otázku ohledně dědění magií přikývl. „Tak to by mamča mohla mít buď magii vody, nebo vzduchu,“ pověděl zamyšleně a nadechl se. „No a ohledně těch zlatých očí, to je trochu problém. Není to tak, že by jako neměl žádnou magii. Jen se mu dle ní asi nezbarvili oči. Tam je to pak těžké,“ vydechl, aby dal najevo, jak moc složité to je. „To už pak nezbývá nic jiného, než všemožnými způsoby zkoušet, pokud se neprojeví sama. Mě se to třeba stalo tak, že jsem byl rozrušený a z řeky najednou vytryskl hejzír vody. Docela jsem se lekl,“ zasmál se.
Znovu pokýval hlavou. „To můžeš. Za nějaký nemalý úplatek pro Smrt,“ dodal a zkoumavě si Zesta prohlížel, jestli náhodou nebude zaskočený i ze zmínky o Smrti. Ale co si tak stačil všimnou, bývalo to u vlčat docela žhavé téma, takže o tom nejspíš už něco věděl. Jeho poznámce se uculil. „Já jsem z Borůvkového lesa.“

<- Velká houština

Les se halil do podzimu a přes barevné listy prosvítalo první ranní světlo. Vypadalo to ale, že sluníčka se dneska nedočkají. Jemným pohledem zkontroloval Wizku, která kráčela po jeho boku a věnoval jí něžný úsměv. Nemohl se na ni vynadívat. Vzduch voněl vlhkou hlínou, zetlelým listím a vzdálenou zimou, která se teprve chystala převzít vládu. Ale na to snad byl ještě čas. A v téhle směsici podzimních vůní ucítil cizí pach. Nebylo to nic k údivu, po této zemi přeci jen běhala spousta jiných vlků a živočichů. Tohle byl vlk, ale šel cítit úplně jinak. Podobnou v těchto končinách ještě nikdy necítil.
Aithér zpomalil krok a tázavě se podíval po své drahé, zda si všimla taky. Pak jí naznačil, že má počkat a vyrazil se podívat. Někde mezi kmeny zaznělo tlumené cinknutí a hned po něm se ozval kašlavý smích. Bílý vlk se prodral mezi keři a konečně ho spatřil. Stál tam vlk. Stáří mu zbarvilo srst do popelavě šedé barvy. Ani se nedalo odhadnout, kolik mu mohlo být, ale určitě hodně. Na boku měl vyšívanou koženou brašnu, která voněla. A kdykoliv se ten vlk pohnul, cosi v ní zacinkalo a šustilo. A jeho oči? Hluboké a moudré se leskly jiskrou, kterou mohl mít jen ten, který celý život sbíral příběhy a tajemství.
A co Aithéra překvapovalo ještě více, měl kolem sebe takovou podobnou auru, jako kdyby se díval na Život či Smrt. Cítil k němu ihned úctu a respekt. „Nuže, nuže,“ ozval se najednou stařík, hlas měl sice hrubý, ale zněla v něm jistá pobavenost. Aithy si až teď uvědomil, jak dlouho na něj beze slova zíral. „Copak tu máme? Vlče s očima plnýma vody. Ty musíš být z těch, co se neumí držet na jednom místě, že?“
Bílý vlk poplašeně zamrkal. Ta přesnost ho zaskočila, ale pak se pousmál. „D-dobrý den,“ vyhrkl ze sebe ve spěchu a hledal slova. „Možná,“ připustil potom. „A vy?“
Stařešina se uchechtl. „Já? Já jsem jen poutník, co sebou nosí víc, než by měl a v hlavě má víc, než by chtěl! Říkají mi Stařešina. A ty, mladíku… Mohl bych mít něco, co tě zajímá!“
Aithér cítil, jak jeho zvědavé nitro poskočilo radostí. Nejenže byl sám vášnivým cestovatelem a poutníkem, ale ještě mu něco nabízel? Ať už by to měl být jen nějaký příběh, od někoho takového by bral cokoliv. Starý vlk k němu zvedl oči a on měl pocit, že ho ten pohled úplně rozebral. Sklopil uši, nejistý sám sebou a Stařešina mezitím otevřel brašničku. Zatřpytily se v ní předměty, které mu byly známy. Došlo mu to, musel to být potulný obchodník.
„A ty?“ naklonil hlavu Stařešina. „Cos přinesl ty? Protože já ti mohu nabídnout kdeco! Kus bohatství, trochu šikovnosti, nebo třeba dárek, co potěší… Ale všechno má svou cenu!“
Aithér polkl. „Mám…“ začal nejistě. „Mám nějaké perly. A květiny,“ vyřkl rychle a s nadějí v očích se na starouše díval, jestli s tím nějak uspěje.
„Hm. Perly. Raritka, chlapče. Ty já rád,“ pokýval hlavou. „Můžu ti je vyměnit za něco, co se ti bude hodit více,“ pověděl mu spokojeně. „A květiny? Za ty bych ti mohl pomoci se v něčem zdokonalit. Koukám, že ty bys to potřeboval jako sůl, mladíku,“ zasmál se a v očích mu provokativně zajiskřilo. Aithér si to osobně nebral. Věděl to. Celý život cestoval a rozvoji svých schopností se začal věnovat až teď, v pozdním věku.
„To zní dobře, pane Stařešino. Perel je opravdu hodně a nenašel jsem pro ně využití. Co mi za ně dáte?“ zeptal se zkoumavě. Stařešina si všiml, že mladšího vlka zaujal a sám pro sebe se usmíval.
„Tadyhle za deset perel ti dám šedesát kytek. Nebo za dvacku nějaké mušle či oblázky,“ nabídl mu a sledoval, co si mladík zvolí.
„Podívejte, čeká na mě láska mého života. Takže tuhle si vemte, co využijete a já zase budu chvátat, ano?“ pověděl Aithér a ohlédl se do míst, kde nechal Wizku. Nesnášel, když musel na něco čekat a když musel někoho nechat čekat.
Stařešina se začal smát. „Jsem tě odhadl správně, mladíku,“ pověděl, zatímco tlapkou přehrabával poklady. „Radost obchodovat s těmi, co ani nesmlouvají, to si vždycky aspoň namažu brašnu!“ smál se, když všechno balil a zase mizel mezi stromy.
„D-děkuji pane. Na shledanou!“ zavolal za ním, ještě chvíli sledoval jeho tělo mizící mezi stromy, pak zavrtěl hlavou, usmál se a vrátil se k Wiz.

„Viděla jsi ho? Ten byl ale zajímavý!“ vydechl užasle. "Poslyš a nechtěla bys mi ukázat, kde že to vlastně teď přebýváš? A seznámit mě s bráchou? Jak že se vlastně jmenuje?" zazubil se nejistě, protože mu přišlo trochu ostudné, že neví ani to.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------
OBJEDNÁVKA
1x bonus štěstí - 7 perel
1+1 hvězda do vrozených vlastností - obratnost + taktika lovu - 40 kytek + 2 perly

Výměna
- 10 perel za 60 kytek
- 20 perel za 60 mušlí

Celkem zaplatím: 39 perel a 40 květin

4/10 Zest

Aithér se rozpačitě zasmál. „No, ehm… Ano i ne,“ pověděl a zamával smířlivě ocasem. „V podstatě nejtěžší je na to vůbec přijít. Na to, jak v sobě tu magii probudit, ale pak to jde už více méně samo. Trošku potrénuješ a když už víš, jak na to, tak si můžeš s magií dělat, co se ti jen zamane,“ pokusil se mu objasnit přátelským tónem a sledoval, jak se začal čeřit, když zjistil, že magii ovládne už v dospělosti. Trochu se usmíval, ale jen tak, aby vlčka neurazil. „Ano, velkej teda už dozajista jsi,“ souhlasil s ním, aby ho trošku podpořil.
Nad jeho dalšími otázkami se na chvíli zamyslel. „Budeš mít pravděpodobně magii po rodičích. Víš, jaké magie tvoji rodiče mají?“ zeptal se trošku opatrně, protože tím zároveň chtěl tak trochu záměrně zjistit, kdo a kde jeho rodiče jsou. Dělalo mu to trošku vrásky, protože v jeho věku už by měl o magiích něco vědět. „Magií je spousta! Co vím, tak magie vody, tu mám já. Magie myšlenek, země, větru, ohně, emocí a počasí… A to jsem určitě ještě nevyjmenoval všechny. Někteří vlci mají třeba své vlastní magie! Byli pravděpodobně speciálně odměněni jedním z Bohů,“ pokýval hlavou přesvědčeně. Pak se vlček představil jako Zestarian. Z Javorového lesa, prý. Aithér o žádném takovém ještě neslyšel. „Hmmm aha, v Javorovém lese je smečka?“ zeptal se zkoumavě.

<- Medvědí jezírka

Wizku podotkla, že je to šílené a je ráda, že to přežil, na což se zazubil. "Jo, to já tedy taky," zasmál se trochu nejistě. Znovu by se do něčeho takového rozhodně nepouštěl. Trochu zpomalil v chůzi, když podotkla, že by z lodi vyskočila. Úplně ho z té představy brala hrůza. Jak se její tělíčko ztratí v divokých vlnách toho nekonečného oceánu. Kdyby mohl, asi by v tu chvíli byl bledý jak stěna. A to si to jenom na okamžik představil. Jenže pak řekla něco, co ho šokovalo. "C-cože?" vybalil ze sebe jako opařený a rovnou se zastavil. Koukal na ni jako tele na nové vrata a párkrát zaskočeně zamrkal. "Dýchat pod vodou?" vydechl užasle a ohlédl se za jezírky, kolem kterých před chvílí prošli. Sakra, měl by to vyzkoušet! Jenže co když to on neumí? "Měl bych to vyzkoušet. Ale co když je to nějaké tvé speciální kouzlo? Bych to pak vyzkoušel poprvé a naposledy," zasmál se, zamával ocasem a zase se rozešel.
V ten moment mu to došlo. "Eheheh, ale jestli to umím... Tak jsem se bál úplně zbytečně! A mohl jsem fakt z lodi vyskočit a doplavat na pevninu, aniž bych se s tím zvláštním týpkem musel podílet na dalších podivnostech!" Byl z toho chudák celý rozhozený. Přišel si teď zpětně jako panická hysterka. Jasně, ještě netušil, jestli to umí taky, ale ta možnost tam byla a velká. Ono to pro někoho, kdo svoji magii ovládl teprve nedávno, bylo těžké zjišťovat. Vůbec ještě teprve zjišťoval, co se svou magií vlastně umí. Ve svých letech to ani nechtěl extra přiznávat.
Ukonejšila ho ohledně sourozenců a Aithér se vděčně usmál. Díval se na ni očima, které byly plné lásky. Dokázala právě to, o čem se před chvílí bavili - uklidnit jej, když upadá do nejistoty. Tak jak si vzájemně slíbili. Jemně se o ni otřel a v rychlosti olízl její líčko. To gesto bylo tak nakažlivé, že se musel držet, aby to nedělal pořád. "Určitě ano. Těším se, až vás představím. A znáš vůbec moje prostřední sourozence? Arminia, Kezi a Sib?" zeptal se zkoumavě. Ani netušil, jak dlouho není v Borůvce, ale musela to už být nějaká doba. On se vrátil těsně před zimou a ta se zase hopem blížila. Vůbec se na ni netěšil, doufal, že nebude tak krutá, jako ta minulá.
Zasmál se společně s Wizku a přikývl. "Beztak! Podivín jeden starej," podotkl ještě se smíchem, snad aby si ulevil.

-> Sekvojový les

<- Borůvka

Vypadalo to, že je překvapená stejně jako on, že potkali toho stejného starého blázna. „Jo, je to k nevíře,“ zasmál se pobaveně, zatímco prostupovali zamlženou krajinou, která se pomalu míjela. Nikam se nehnal, byla to spíše taková procházka. S tou nejlepší vlčicí po svém boku, což byla ta nejhezčí změna v jeho životě. Většinu svého času kráčel sám, se svou samotou a myšlenkami, které se často sbíhaly k ní. A teď tu najednou šla s ním. Neskutečné… A přesto dokonale krásné. „Spíš si myslím, že jsme se museli minout po tom, co jsi od něj utekla,“ smál se jemně nad tou představou.
„No, byl jsem zvědavý, jak jinak, takže jsem přijmul nabídku na prohlídku paluby. A ona se ta loď rozplula! A najednou… Najednou jsme byli na moři. Bylo mi hrozně špatně. Myslel jsem že umřu. Upřímně, byl jsem už v mnoha situacích, ale nejspíš jsem v životě neměl víc nahnáno, jako tam,“ zakroutil hlavou. „to prostě nemůžeš nic. Úplná bezmoc a jen se modlíš, ať dopluješ někam na pevninu, což se stalo, ale… Byl to nějaký ostrov. Myslel jsem, že jsem navždy ztracen,“ povzdechl si, ještě teď se v něm ty emoce promítly. „Myslel jsem, že jsem navždy ztratil možnost být s tebou a s rodinou. Pak se tam objevil jeho bratr a společně jsme se motali kolem nějaké záhadné truhly. Asi s pokladem, nevim, protože ti dva senilní vlci ji prostě nechtěli otevřít.“ Dokončil prozatím příběh, ještě stále se smíšenými pocity. Bylo to celé postavené na hlavu.
„No, každý je úplně jiný a tak, ale asi to není tak, jak jsem si to představoval. Myslel jsem, že se ke mně budou mít víc, ale jak jsem kašlal, asi se mě štítili,“ pověděl pobaveně a podíval se na ni svými láskyplnými zraky. Pak si to uvědomil a nadšeně zalapal po dechu: „Tvoje láska uzdravila i ten můj kašel!“

-> Velká houština

Září 3/10 Zestarian

Musel se pousmát nad tím, jak byl maličký překvapený z toho, že na magii není nic těžkého. Byl fakt, že tomu tak úplně nebylo a Aithér si do nedávna ještě myslel, že magii ani nikdy neovládne. Nevěděl, jakým kouzlem se teď stalo, že to nakonec zvládl. Po tom, co několik let kráčel po této zemi. „No, jako… Jo, je, ale ne zase tolik, jak jsem si myslel,“ opravil se potom omluvně a zamával ocasem. Sledoval, jak se vlček snaží soustředit a magii ovládnout. Bylo to úsměvné, to ano, ale musel ho v tom snažení přeci jenom zastavit, aby nebyl zbytečně zklamaný.
„Zadrž na chvíli,“ požádal ho mírně, zatímco na něj upíral své mírumilovné zraky. „Je to přesně tak jak říkáš,“ přikývl na jeho slova. „ale, magie se většinou ukazuje až v dospělosti, víš? Navíc, ty ani nemusíš mít magii vody. Je jich více, říkal ti někdo o tom? V podstatě dokud se magie neobjeví, vůbec nevíš, kterou ovládáš.“ Rozpovídal se trochu a zastavil se, aby se ujistil, jestli zatím všemu rozumí. Musel si dávat pozor na to, jak s ním mluví. Rozhovor s ním mu určitě pomůže v tréninku, jak mluvit se svými sourozenci. Nejsmutnější na tom bylo, že tenhle tuláček vypadal mnohem komunikativněji, jak Arsen s Quercusem a Einor dohromady. Aspoň co se jeho týče. „Já jsem mimochodem Aithér, kdo jsi ty?“ zeptal se zvídavě.

Začal se culit, když slyšel její slova. Byli si v něčem více podobní, než by sám připouštěl. Ale to, že to měla stejně, mu v jakési míře navozovalo jakýsi zvláštní pocit úlevy. Aspoň si v tomhle budou rozumět a jak sama řekla, mohou se navzájem hlídat. „To zní jako skvělý plán, drahá. Jeden druhému hlídat packy, aby si je zbytečně nezamotal,“ usmál se vesele a přikývl hlavou. Její blízkost ho hřála u srdce a připadal si lehčí, než kdy dřív. Nejspíš z těchto dvou byl ten optimističtější, ale věřil tomu, že naučí jednou i ji, aby neměla strach z toho, že všechno dopadne nějakou katastrofou. Společně jistě dokáží a překonají i nemožné.
Když zmínila svého bratra, zaujatě zastříhal oušky. Neznal ho a napadlo ho, že by bylo dobré to někdy napravit. Byl rád, že aspoň někoho v té smečce měla po svém boku. Ale mrzelo ho, víc než dával najevo, že to není on sám, kdo by ji tam podržel. Snažil se to ale na základě předchozí konverzace vytěsnit z mysli. Ale ihned myšlenku ztratil, když popsala, co se jí stalo. „C-cože?“ hlesl pouze překvapeně a zamrkal. Pak se rozpačitě zasmál a podrbal za uchem. „No tak to já jsem mu na to skočil. A musim říct, buď ráda, že jsi utekla,“ smál se napůl pobaveně, napůl nervózně, takže šlo zcela vidět, jak ho celý ten zážitek vzal.
Na její pobídku ohledně sourozenců se ale jeho výraz změnil zase na nadšený. "Pojď, půjdeme se kousek projít, popovídám ti o nich," vyzval ji, ještě se k ní jemně na chvíli přitulil a pak ji čumákem jemně pošťouchl k pohybu, zatímco na ni vyzývavě mrkl. Jeho neposedné tlapky ho zase někam táhly. "Upřímně... Jsou zvláštní," začal se smíchem. Těšil se, až bude moct rodině oznámit, že je Wizku jeho drahou polovičkou.

-> Medvědí jezírka