Příspěvky uživatele

<< Severní Galtavar

Uchechtla jsem se, příznivější podmínky tedy? O tom jsem nepochybovala. “Ty už tu bydlíš nějakou dobu, že? Pověz, jsou tu zimy kruté?“ to by bylo asi moc fajn zjistit, než se někde utábořím na zimu. V případě, že bych si nenašla žádnou smečku, ve které bych se mohla na to studené období uklidit. “Ale ne, já si z toho nic nedělám, jen to není úplně krásný první dojem. Víš, já nejsem tak nešikovná, to se jen zdá,“ zazubila jsem se, ale byla to pravda. Většinou jsem opatrně kladla tlapky jedu před druhou a zásadně jsem nepadala.
Přikývla jsem. Dokázala jsem si domyslet, že zájem vlčice byl ryze ze slušnosti, ale nehodlala jsem její snahy o konverzaci jen tak přejít. “Ano, dlouho ztracená. Roky jí hledám, nedokážu si představit, že by se jí něco stalo. Někde tu je a já jí najdu,“ zněla jsem odhodlaně. Bylo to minimálně pět let, co jsem byla na cestách. “Má krásné, zlaté oči a spoustu pih na kožíšku, asi tak jako já.“ Rychle jsem ještě doplnila svůj popis.
A Wizku oznámila brzký konec našeho cestování ve vhodnou chvíli, protože tlapka už mě začala pěkně bolet a zbylé nohy jsem chladem už ani necítila. Ještě, že jsem narazila právě na Wizku! Co bych si jinak sama počala?

Západní úkryt přes Dlouhou řeku >>

<< VVJ

Pousmála jsem se a snažila se tolik nepřemýšlet nad bolavou tlapou. Díky bohu, že jsem už taková zranění za svůj život zažila. Stačilo být jenom trochu opatrnější pár týdnů a všechno bylo v pořádku. Třeba jsem si s tlapkou jenom trošku hnula a ani naražená nebyla. “Jsem, nevím, kde zdejší kraje začínají, ale přišla jsem do zasněžené tundry,“ řekla jsem a pokrčila rameny. “Nikdy jsem tu předtím nebyla, vůbec jsem netušila, že by to jezero mohlo být tak hluboké hnedka ze začátku.“ Zavrtěl jsem nad svým neštěstím hlavou.
Pořád jsem doufala, že by Wizku mohla Antheiu znát, ale ani zde jsem své štěstí nenalezla. “To je v pořádku, zkouším to už roky, ale stále nic,“ pousmála jsem se, “ale to nevadí, vždyť ona se někde objeví.“ Nehodlala jsem se tím nechat zesmutnit.
Brzy mi ale lehce došlo, že Wizku je doopravdy příjemnou vlčicí. “Já to nějak zvládnu, neboj,“ řekla jsem, ale sama jsem si tím tak jistá nebyla. Pořád mi byla velká zima a klepala jsem se, jen ten pohyb mi s tím pomáhal.

Armanské hory>>

Díky všem bohům, že vlčice se nijak nebránila tomu, že by se mě musela dotýkat. Naopak velmi pohotově přiskočila ke mně. Usmála jsem se na ní. “Moc děkuji,“ špitla jsem a zlehka jsem se o ní opřela, jen tak aby se mi dobře chodilo i po třech nestabilních nohách. Wizku. “To je nádherné jméno,“ přikývla jsem, “já jsem Agape.“ Dobrá. Takže v této zemi se jim tykání moc nezdálo. Povzdychl jsem si, ale snažila jsem si nadále na své tváři udržovat úsměv.
Wizku se však ještě po několik minut vrátila. Co že jsem to… Ah!“ “Vzpomínám, Wizku, vzpomínám,“ přikývla jsem, “neměla jsi to štěstí a nepotkala zde Antheiu? Milá vlčice, podobná mně, ale trošku tmavší,“ otázala jsem se a podívala se na černobílou vlčici. Doufala jsem, že dostanu nějakou stopu, cokoliv, co by mě mohlo zavést za mou sestřičkou. “A mimochodem, to, jak jsi mě zachránila… Moc ti děkuji, to by neudělal každý.“

Severní galtavar>>

Teď se do mě začala dávat jiná zima. Kousavá a nepříjemná, která se zhoršovala s každým poryvem větru. A tady nebyl žádný úkryt, žádný strom, který by vánku bránil se mi zarývat dál a dál pod srst. Musela jsem vypadat šíleně, zátylek mě lehce bolel, ale nehodlala jsem si na to stěžovat, cizince jsem dlužila celý svůj život.
Mezitím, co ona se stala o sebe, já se starala zase o tom, abych vykašlala všechnu vodu. A pak jsem se opět zkoušela postavit. Byla jsem celá rozklepaná a stálo mě to spoustu úsilí, ale dokázala jsem se postavit na tři nohy. Bohužel ta čtvrtá zůstávala nejistě zvednutá nad zemí. “Já nevím, jestli tam dojdu, mohu se o vás opřít?“ zašeptala jsem a věnovala jí nejistý úsměv. Také by se mi hodilo to malé teplo, které by mi její blízkost poskytla. Opatrně jsem popošla, abych alespoň už nestála ve vodě. Děkovačka bude až budeme v suchu a teple.

Byla to čirá bezmoc, která se mnou rozjela. Od špičky ocasu po uši se mi rozjel chlad a já začala panikařit. Akorát, že voda už byla studená a můj kabátek začal pod tou vodou těžknout a těžknout, končetiny mi přestávali fungovat a jedna tlapka mě od toho pádu bolela. Do hlavy se mi naplavovaly vzpomínky na tu studenou zimní noc u řeky, kdy jsem málem vydechla naposled. To teplo…
To se ke mně ale dostat nestačilo, nestačilo po mně sápat své dlouhé pařáty, protože mě něco rychle chytlo za zátylek a o sekundu později jsem měla hlavu na hladinou. Okamžitě jsem začala vykašlávat vodu, pořád jsem se dusila, plíce jsem měla plné vody… Ta ale musela ven. Kašlala jsem jako šílená, mezitím co jsem se snažila dostat na nohy jen proto, abych celá rozklepaná zase spadla zpátky na zem. Vděčně jsem se podívala na svou zachránkyni a přikývla. “Ano, a-ano,“ vydralo se ze mě, hlas poničený od vody. Byla mi zima. Taková zima, klepala jsem se jako osika. No to je trapas.

<< Gejzírové pole přes Východní hvozd

Pořádně jsem se protáhla. Podařilo se mi dostat z velmi nehostinných krajů do těch příjemných, i když stále trošku chladnějších. Štěstí, že jsem měla svůj huňatý kožíšek, který mě před jistou dávkou chladu dokázal ochránit. Sotva jsem se vynořila z temného lesa, otevřela se přede mnou velká vodní plocha, která měla kolem sebe spoustu vlků. Překvapeně jsem zamrkala, stála jsem na hlinité pláži a hledala, jestli není nějaký vlk poblíž. Potřebovala jsem se poptat na sestřičku.
Do oka mi padla krásná černo-bílá vlčice, která si hrála s vlnkami, to jsem dokázala poznat i na takovou dálku. A tak jsem se usmála, urychleně si upravila kožíšek a vzala to nejkratší cestou – přes vodní hladinu. “Prosím! Milá slečno, mohu se vás na něco zepta-aAA,“ zkusila jsem zvolat, ale větu jsem nedokázala dokončit, jelikož jsem naprosto ztratila půdu pod nohama. Zdá se, že jsem narazila na místo, kde voda šla z velmi mělké do velmi, velmi hluboké. V jednu sekundu jsem byla celá nad hladinou a v druhou jsem se řítila do hlubin jezera, hezky po čumáku. A v tom překvapení jsem se té vody taky pěkně nadýchala.

<< Tundra přes Kiërb

Už z dálky jsem viděla, jak do vzduchu střílí voda, ze které se kouřilo, jako kdyby byla horká jako rozpálená zem. A vlastně se mi to potvrdilo, když jsem celá rozmrzlá přišla dřív. Gejzír. To jsem znala. Byly velmi nebezpečné, ale také mohly posloužit jako zdroj tepla pro takové zbloudilé duše jako jsem byla právě já. A tak jsem se přiblížila dostatečně blízko na to, abych mohla čerpat jejich teplo. Po chvilce mě ale začalo děsit jejich neustálé vybuchování, a tak jsem se musela urychleně vydat dál, než mě nějaký ten gejzír trefí.

VVJ přes Východní hvozd>>

<< Minulost

Byla tu taková zima. Oklepala jsem se a raději přidala do kroku. Jistě, mohla jsem se pohybovat na jižnější části zeměkoule, ale tohle byla nejjednodušší cesta, jak se dostat dál. Kladla jsem tlapku před tlapku a rozhlížela se po nehostinné krajině. “Antheio, kdepak jsi, kampak mi tě vítr zavedl,“ špitla jsem a od tlamy se mi táhl kouř. Taková zima… Musela jsem se brzy dostat do nějakých přívětivějších krajin, nebo to tady také nemusím tak dobře zvládnout. A tohle můj konec rozhodně být nemohl.

Gejzírové pole přes Kiërb>>