Příspěvky uživatele

< návrat zpět

4/10 listopad se Zurri

“Takže jsi ho nepojmenovala ty,“ přikývla jsem spíš sama pro sebe. A ačkoliv bych normálně ten neskutečně upřený pohled s láskou opětovala, poštolka mě jaksi znepokojovala, a tak jsem to raději vzdala a pohled odvrátila. “Tak to bych si také ráda sehnala nějakého toho ptačího kamaráda,“ mumlala jsem, ale doufala, že ne každý ptačí kámoš je takhle mrzutý.
Vlčice mi zlepšovala náladu pokaždé co něco řekla a její pozitivita se na mě ukázala. Usmála jsem se na ní a přikývla. “Moc děkuji, i tvůj je moc krásný,“ vypadal lesně, jako že sem doopravdy patří.
Zasmála jsem se, chudák ptáček. “A jsi si jistá, že se třeba nebojí létat po takové době?“ řekla jsem, ale měla jsem úsměv na čumáku, protože doopravdy spíš vypadal, že mě zabije, nebo že to čeká odemně, než aby byl vyděšený.

Listopad 3/10 | Zurri

Proč se na mě tvářila překvapeně? Trochu jsem se nad tím pozastavila, protože jak si nemohla všimnou ptáčka na jejích zádech? Očividně jí to, ale velmi brzy docvaklo a tak jsem si mohla oddychnout, že jí nijak nepřekvapuji. “Zurri a Démon,“ zopakovala jsem po ní a usmála se. Její dobrá nálada byla velmi nakažlivá a brzy jsem se i já smála. “Démon? Vypovídá to něco o něm?“ zamrkala jsem a opatrně si ptáčka prohlížela, ovšem tak, abych ho nedejbože neurazila. Vypadal inteligentněji než většina ptáčků kolem.
Ten však zaskřehotal a já se ve svém soustředění lekla a trochu ucukla. “Promiň, že se tolik ptám. Ale nikdy jsem neviděla, že by se divoké zvíře takhle drželo vlka,“ vydechla jsem, ale očividně jsem zapomněla na celou svou slušnost. “A já se jmenuji Agape, málem bych na to zapomněla.“ Celá tahle situace mě uváděla do rozpaků, protože jsem moc nevěděla, jak naložit s takhle hodnou ale neuvěřitelně zajímavou společností. “Chudák, měl štěstí, že na tebe narazil! A teď už lítat může, nebo je vázaný jen… Na vlčí přepravu?“

“Když jsem cože?“ zamrkala jsem, ale dál jsem se urážet nechtěla. Na tohle jsem byla příliš stará, abych tady chápala mladou generaci. Tohle byl prostě slovník mimo moji momentální úroveň a vlčí chápání. I když já za svého mládí byla právě za kůl grl.
No představ si, že doopravdy kujeme pikle, ušklíbla jsem se sama pro sebe, ale pak jsem nechala Wizku, ať provede své. Sama jsem se lekla a ucukla před bleskem, ke kterému jsem stála zády. S mým huňatým kožichem jsem byla úplná koule a měla jsem co dělat, abych se nahlas nerozesmála. Jinak jsem do toho neskákala, pouze jsem sledovala do magie dělá s malým vlčetem a jak se s tím popasuje. A obdivovala jsem všechno, co umí Wizku.
“Vlče? Tak hloupé jméno mít nemůžeš,“ možná, ale jen možná jsem tomu věřila. Ale chtěla jsem jí nějak vrátit ty urážky. “Ale vypadá to, že tě několik blesků trefilo,“ další, očividná poznámka k těm plešatým místům v jejím kožichu. Možná, že jsem byla od přírody milá, ale rozhodně jsem si nenechala volně skákat po hlavě. “Teď se tu schováváš taky,“ poznamenala jsem, ale hodně brzy mi došlo, o co Vlčeti jde. A když skočila po Wizku, skočila jsem taky, abych jí strhla do písku mimo Wizčin obličej.

Mojí magie si vlče ani nevšimlo, ale nemohla jsem se jí divit, a tak jsem to nechala být, jen jsem zavrtěla hlavou. Wizku na rozdíl ode mě předvedla pěknou show. Koukala jsem, jak se kuličky ve vzduchu honily a pak zmizely. Já jsem byla v úžasu, vlče bylo ale těžký kritik. “Ale notak, soudíš něco, co očividně neznáš,“ mračila jsem se na vlče a pohoršeně švihla ocasem. Kdo tohle vychovával?
Do toho se Wizku rozhodla, že najednou chce odcházet. Ale nepřišlo mi, že by byla bůh ví jak přesvědčená, a tak jsem do ní žďuchla čumákem. “Zůstaň,“ neznělo to jako příkaz, ale jako taková tichá prosba. “Můžeš tomu vlčeti rozprsknout vodu o čumák? Třeba by jí to naučilo o něco víc,“ řekla jsem, ačkoliv jsem měla vlčata neskutečně ráda, také jsem měla ráda sebe, a i svou novou kamarádku. Nechápala jsem, co má slečna za problém.
“Také, že to byla jenom ukázka, copak si myslíš, že by na vlče někdo poslal bouři blesků?“ nadzdvihla jsem oči a projela si vlče od hlavy až k patě. Škoda, že já jsem neuměla něco víc. Tohle byl… Smutný kalibr oproti tomu, co uměla Wizku. Ta se ale očividně trochu vlčete bála, nebo mi připadala odtažitější. Nevěděla jsem proč. “Pověz, vlče, jak se vůbec jmenuješ?“

Listopad 2/10 | Zurri

V dálce jsem slyšela hlasy, ale nedávala jsem jim příliš velkou váhu. Spíše mě zajímalo, jak vypletu ze své vlastní šlamastiky a co budu dělat dál se svým životem. To k jezeru ale došla slečna, kterou následovala poštolka. Překvapeně jsem na ně hleděla. Proč… Cože? Ale nezdálo se, že by vlčice byla nepříjemná, spíš naopak. Její pokus o zlepšení nálady jsem prokoukla, stačil mi na to jediný pohled kolem.
“Ale to vůbec nevadí,“ zavrtěla jsem hlavu, “Je krásná, ale trochu studená, zavání to tu zimou,“ usmála jsem se zpátky a pohledem přejela od vlčice k poštolce. “Víš… Že máš poštolku na zádech?“ opatrně jsem vlčici upozornila, protože… Třeba si toho nevšimla, nebo to byla nějaká magie… Každopádně překvapení na mé tváři bylo naprosto evidentní, nestačila jsem se tomuhle celému divit. Že by se vlci nyní kamarádili se zvířaty?

Listopad 1/10 | Zurri

Rok skoro končil. Znamenalo to několik věcí, brzy budu o další rok starší a už to dlouho nepotrvá a po těle se mi rozjedou šediny. A i když jsem si uvědomovala, že mám dost bílou srst na to, aby nebyly vidět... Nelíbilo se mi to. Druhá a o dost závažnější věc byla nepřítomnost Anthei, která mě trápila stále. Povzdychla jsem si a pohlédla na svůj odraz v jezeře. "Copak jsem ti nebyla dostatečně dobrou sestrou? Pověz, Antheio, proč si mi zmizela?" zamrkala jsem na svůj odraz a představovala si tam Antheiu. Její usměvavý výraz a dobré slůvko pro každého. Byly jsme perfektní, já a ona. Akorát, že to takhle být nemělo. "Asi prostě nemám v životě být šťastná," ale neznělo to, jako kdybych se litovala, znělo to spíš jako fakt. Protože to taky fakt byl, oba patrnery, které jsem měla mít jsem ztratila. Stejně tak sestru a rodinu. Rychle jsem zavrtěla hlavou a spíš přemýšlela nad tím, jestli jsou v tomhle jezeře nějaké ryby.

říjen 6/10 | Roland

Úsměv jsem mu oplatila, protože tohle by bylo vskutku krásné. Ale obávala jsem se, že to je jen ideální situace a taková magie tu prostě není. “Obávala bych se, že něco takového bych musela nejdříve vidět, abych tomu věřila,“ pronesla jsem. Život byl krutý a chvíle klidu jako právě tato byly… Vzácné. Děsivě vzácné.
“To nevadí. Myslím, že to je z nějakého vyššího důvodu. Třeba jsme tu pro něco dobří a každý v něčem sehrajeme nějakou roli,“ zavrtěla jsem ocasem, ale trochu jsem se s tím filozofováním rozjela, a tak jsem se zase raději trochu ztišila.
Když mi začal znovu vyprávět o tom, jak vypadá ta jejich Světluška, vlastně jsem získala doopravdovou naději, že by to mohla být ona. Ale… Antheia? V rozepři se stromy? “Tak to se obávám, že doopravdy nebude ona, i když to vypadá, jako že zde má svoje dvojče,“ ušklíbla jsem se. “Antheia je inteligentní, empatická a vždy má pro každého dobrého slova,“ řekla jsem a zavrtěla hlavou. Byla jsem z toho pochopitelně smutná. Po tolika letech se zdálo, že jsem na dosah tlapky, ale beztak se ukázalo, že z toho nic není. “Ale moc ti děkuji, já stále věřím, že jí tu někde objevím. Ale ta vaše Světluška… Je v pořádku? Stromy doopravdy neuhýbají,“ zamrkala jsem.

říjen 5/10 | Roland

Byla to naše malá filozofická chvilka, trochu jsem se sama zamýšlela nad tím, co bylo a co by mohlo být. Mohla jsem být partnerka alfy, mohla jsem skončit jako ozdoba, matka. Ale nakonec jsem skončila sama, bez lásky, bez vlčat, bez smečky a bez sestry. Se vším jsem se ale tak nějak dokázala vyrovnat, když jsem zavřela oči, už jsem neviděla ty děsivé obrazy a smrt, která za nimi stála. “To tedy,“ přikývla jsem, když jsem se znovu vrátila do přítomnosti. “Je to věčná škoda, kéž by existovala nějaká magie, která by dokázala ostatním dát chvilku klidu,“ pokrčila jsem rameny.
“Ale pak tedy za jakým důvodem, netušíš, Rolande? Co je tu na tom tak zvláštního? Kromě té magie a nádherných krajin?“ ptala jsem se, ale tušila jsem, že se ptám na otázky, na které by sotva nějaký smrtelník znal odpovědi. Což se mi dokázalo i později, neznal mou sestru. Znal někoho, kdo se jmenoval Světluška a to mi nepomáhalo. “Jsme si podobné, Antheia má jen výraznější barvy než já. A krásné, zlaté oči,“ špitla jsem, “ale Světluška se nejmenuje.“ Vrtěla jsem hlavou a položila si hlavu na tlapky. “Doufám, že ji zde najdu. Třeba se mi jednou poštěstí.“

Smála jsem se, protože Wizku byla doopravdy sympatická. A milá. Děsně milá. “Líznout?“ zamračila jsem se a hleděla na její tlapku. Tohle byla děsně divná věc co říct, ale i tak jsem našla, jak natahuju hlavu dopředu a dělám to, co říká. A jazykem mi projela ta nejhnusnější chuť. Znechuceně jsem se odtáhla a civěla na ní, sůl. Když jsem se na to zaměřila, celá ta voda smrděla jako sůl. “To je nechutné!“ zakňučela jsem a pšíkla.
Díky bohu, že přišlo to vlče, protože jinak bych se asi i zkusila napít. Wizku se lekla a já jí jenom věnovala povzbudivý úsměv. Totiž to vlče znělo, jako kdyby nás právě chytlo při něčem hrozném. “Copak ty žádné kouzlení neumíš?“ pousmála jsem se, ale kolem nás se zvedl takový jemný vánek, který v sobě měl ještě závan léta. “Ale nic víc než to neumím, Wizku umí spoustu věcí,“ řekla jsem a pobídla jí, aby něco vlčeti předvedla.

Přikývla jsem, to bylo moc krásné. Velmi ráda Nickolase poznám, usmála jsem se na Wizku, aby věděla, že se na to moc těším. A taky se mi líbilo, že semnou už prakticky počítala, už jsem byla její společnice! “Magicky očarované,“ zapřemýšlela jsem, ale nedokázala jsem to úplně pobírat. Do toho ještě nějaká zdejší magická bytost a hlava mě bolela s každou myšlenkou. “Víš ty co? Projdeme si to tu a ty mi o tom všem povíš až se vrátíme, bolí mě z toho hlavinka, víš toho tolik! Studna moudrosti,“ zubila jsem se a drcla do Wizku bokem.
“Že ano?“ přitakala jsem, protože měla pravdu, lépe se to ani vystihnout nedalo. Jenže Wizku už mířila pryč. A tak jsem ptáka nechala být ptákem a utíkala jsem za ní. I mě překvapovalo, jaké klima vládne tady. Zalapala jsem po dechu, když mi řekla, že voda je teplá a rozeběhla jsem se kupředu. “O plážích jsem jenom slýchávala!“ vyjekla jsem nadšeně a šplíchala všude kolem sebe, nebyla jsem zbrklá, ale uměla jsem si užívat života. Šplíchla jsem po Wizku vodu a smála se na celé kolo.
To bylo kdy se mi do zorného pole dostalo něco maličkého. Šedého. Ne, nebylo to maličkého. Bylo to vlče, odrostlé. Překvapeně jsem se zarazila a pohlédla na Wizku. Vlče očividně nemělo naše vychování, ale co se dalo dělat. Nasadila jsem přívětivý úsměv a přešla blíže. “Ano?“ zamrkala jsem, “No… já čarovat umím jen trošku, ale tady kamarádka toho umí dost,“ usmála jsem se a posadila se do písku, aby vlče mělo nějakou tu „převahu.“

Říjen 4/10 | Roland

Byl moc milý. Což byl můj okamžitý dojem a zdá se, že dlouhotrvající dojem. A uměl vyprávět. Protože jako kdybych tu jeho malou představu sama viděla před očima. “Mluvíte o tom krásně. Kéž by to takhle vidělo víc vlků, přijde mi, že jsou v posledních letech všichni zaseknutí v tom, co bylo a co bude. Ale nad životem v přítomnosti se nikdo nepozastaví,“ povzdychla jsem si. Bylo tady tolik věcí, nad kterými přemýšlet a zamýšlet se!
“To ti ale musím oplatit tvá slova, říkám pouze čistou pravdu,“ zazubila jsem se a pokračovala s občasném chytání lístků, mezitím co jejich konverzace plynula dál, jako voda. Přikývla jsem. Automaticky jsem to brala, jakože se zde narodil. Než mi to sám vyvrátil. “Z dalekých zemí? Tolik vlků se sem musí toulat, jako kdyby tu byla nějaká přitažlivá síla, která nás sem všechny táhne. Ani já nejsem zdejší, hledám svou sestru,“ vysvětlila jsem. Ta poslední věta byla moje mantra, opakovala jsem ji skoro každému, do té doby, až mi slova přestávala dávat význam. Musela jsem si v hlavě zopakovat, co jsem Rolandovi pověděla, aby se mi v očích opět rozehrála malá, drobounká jiskra naděje. “Neznáš někoho se jménem Antheia, Rolande?“

“Hebké jako mech? Ale není to rostlinka? Wizku, drahá, přijde mi to jako hádanka, to co mi tu povídáš,“ smála jsem se, ale přikývla jsem na znamení toho, že jí vlastně rozumím. Někdy se nějaké věci prostě nedaly jen tak vysvětlit z ničeho nic. “Oh… Věc hebounkou jako mech chápu, ale propíchnuté uši, jeminkote, vždyť to musí hrozně bolet? A křídla? Křídla musí být hrozně těžká,“ ustaraně jsem vrtěla hlavou, tohle bylo přeci nemožné! Aby vlci snášeli takové útrapy jenom kvůli pěkným věcičkám. “Modré odznaky? Ach, to zní ale moc krásně, takové bych sama chtěla,“ usmála jsem se a pohlédla Wizku na čelo, protože jsem si chtěla představit nějaké ty odznáčky.
“Ale notak, neboj se,“ smála jsem se, protože ona se toho tak moc bála! A to se mi potvrdilo, když polekaně ječela běžela zamnou. Sama jsem se jich lekla a prakticky jsem se na Wizku nalepila, ale neodolala jsem a přiblížila jsem se k jednomu z ptáků, který byl stejně zvědavý jako já. “Ale copak by se mi mělo dít?“ mrkla jsem po starší vlčici. A pak jsem pohlédla na toho ptáka, kterého myslela Wizku. “Tohle je na orla moc… Nemasivní,“ poznamenala jsem a nehýbala jsem. “Ale nevím co to by to mohlo být, nikdy jsem se s ničím takovým nesetkala.“ Švihla jsem ocasem a zazubila se na ní, “pořád si myslíš, že bychom s měly urychleně vrátit?“

Říjen 3/10 | Roland

Usmála jsem se. Byl velmi milý. A za to jsem byla ráda, zatím jsem nepotkala žádného burana, který by mi nějak kazil dojem z této krásné země. “To mi velmi lichotíte,“ věnovala jsem mu upřímný úsměv a nechala jo, aby se kousek ode mě usadil.
Sledovala jsem i jak chňapl po lístku a zasmála jsem se tomu. Že by také sbíral lístečky? “Máte takovou pravdu, myslím si, že je třeba si užívat úplně všeho, dokud to jde. Jinak bychom tu všichni brzy zešíleli,“ zavrtěla jsem hlavou a doufala, že se mi vlček také představí. Roland. Nádherné jméno. Přikývla jsem a chňapla po listu, který plul na vodní hladině. Tenhle byl ale kompletně hnědý a já musela začít novou kupičku pro hnědé lístky. “Máš, jestli ti nevadí tykání, moc krásné jméno. Jsi zdejší?“ třeba to byl právě takový cestovatel, jakým jsem byla já. Znovu jsem se na něj obrátila, abych nevypadala jako buran a ocásek si lehce stočila vedle těla.

<< Záapdní úkryt

“Tak to hold nepomůžu, komu není rady, tomu není pomoci. Nemám pravdu?“ zasmála jsem se, ale nemyslela jsem to vůči Wizku vůbec nijak zle. Jen potřebovala trochu posunout hranice, jinak se to úplně nedalo. Nedalo se svítit, takzvaně. “Čehosi? Nějaké trávy? Liány třeba?“ usmála jsem se, “ale je to velmi krásné. Je skvělé, že takhle na svého bratříčka myslíš,“ mrkla jsem, protože to doopravdy krásné bylo. Mrzelo mě, že jsem já nic takového Antheie dát nemohla, protože nebyl žádný důvod, proč bychom se dalšího rána neviděly. Ale přesto se to stalo.
Ty krápníky byly doopravdy to nejhezčí, co jsem za dlouhou dobu viděla. Zazubila jsme se dozadu na Wizku. “Pod mořem?“ nastražila jsem uši a doopravdy. Ten tlak jsem ítila taky. “Voda nás nezaplaví, notak, Wizku. Moc panikaříš, nic se nám nestane.“ Promluvila jsem a raději přidala do kroku.
Vynořila jsem se na nádherné písečné pláži na ostrově obklopeném mořem. A pohled to byl neskutečný. Zalapala jsem po dechu a hleděla všude kolem. “Wizku, Wizku! Rychle!“ šeptala jsem, ale zírala jsem na toho nádherného červeného ptáka, který seděl na nedaleké větvi a koukal přímo na mě.

Říjen 2/10 | Roland

Cizince jsem ucítila ještě než jsem zaslechla jeho hlas. Ten ale nezněl vůbec nepřátelsky, takže jsem neměla žádný důvod k panice. Otočila jsem na vlka hlavu a lehce se usmála. Projela jsem si ho pohledem od hlavy až k patě, chudák neměl oko, ale nechtěla jsem být neslušná a tak jsem na tom prázdném místě pohledem vůbec nesetrvávala.
"I vám," usmála jsem se na něj a slušně přikývla. Dokonce měl i vybrané způsoby! Pohlédla jsem na svých pár hromádek a trochu se pod tou srstí začervenala. "To se ví, že můžete, tyhle krásy tu nejsou jen pro mne. Ani ve snu by mě nenapadlo vám je odpírat," zavrtěla jsem hlavou a trochu se poposunula ke své hromádce listí, jako kdyby tu nísta nebylo dost. "Je to trochu hloupé, ale zabíjela jsem čas lovením lístků... Mimochodem, jmenuji se Agape, jaké je vaše jméno?" rozhodla jsem se, že by mi byla nějaká ta společnost velmi příjemná.