Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Přikývla jsem, to bylo moc krásné. Velmi ráda Nickolase poznám, usmála jsem se na Wizku, aby věděla, že se na to moc těším. A taky se mi líbilo, že semnou už prakticky počítala, už jsem byla její společnice! “Magicky očarované,“ zapřemýšlela jsem, ale nedokázala jsem to úplně pobírat. Do toho ještě nějaká zdejší magická bytost a hlava mě bolela s každou myšlenkou. “Víš ty co? Projdeme si to tu a ty mi o tom všem povíš až se vrátíme, bolí mě z toho hlavinka, víš toho tolik! Studna moudrosti,“ zubila jsem se a drcla do Wizku bokem.
“Že ano?“ přitakala jsem, protože měla pravdu, lépe se to ani vystihnout nedalo. Jenže Wizku už mířila pryč. A tak jsem ptáka nechala být ptákem a utíkala jsem za ní. I mě překvapovalo, jaké klima vládne tady. Zalapala jsem po dechu, když mi řekla, že voda je teplá a rozeběhla jsem se kupředu. “O plážích jsem jenom slýchávala!“ vyjekla jsem nadšeně a šplíchala všude kolem sebe, nebyla jsem zbrklá, ale uměla jsem si užívat života. Šplíchla jsem po Wizku vodu a smála se na celé kolo.
To bylo kdy se mi do zorného pole dostalo něco maličkého. Šedého. Ne, nebylo to maličkého. Bylo to vlče, odrostlé. Překvapeně jsem se zarazila a pohlédla na Wizku. Vlče očividně nemělo naše vychování, ale co se dalo dělat. Nasadila jsem přívětivý úsměv a přešla blíže. “Ano?“ zamrkala jsem, “No… já čarovat umím jen trošku, ale tady kamarádka toho umí dost,“ usmála jsem se a posadila se do písku, aby vlče mělo nějakou tu „převahu.“

Říjen 4/10 | Roland

Byl moc milý. Což byl můj okamžitý dojem a zdá se, že dlouhotrvající dojem. A uměl vyprávět. Protože jako kdybych tu jeho malou představu sama viděla před očima. “Mluvíte o tom krásně. Kéž by to takhle vidělo víc vlků, přijde mi, že jsou v posledních letech všichni zaseknutí v tom, co bylo a co bude. Ale nad životem v přítomnosti se nikdo nepozastaví,“ povzdychla jsem si. Bylo tady tolik věcí, nad kterými přemýšlet a zamýšlet se!
“To ti ale musím oplatit tvá slova, říkám pouze čistou pravdu,“ zazubila jsem se a pokračovala s občasném chytání lístků, mezitím co jejich konverzace plynula dál, jako voda. Přikývla jsem. Automaticky jsem to brala, jakože se zde narodil. Než mi to sám vyvrátil. “Z dalekých zemí? Tolik vlků se sem musí toulat, jako kdyby tu byla nějaká přitažlivá síla, která nás sem všechny táhne. Ani já nejsem zdejší, hledám svou sestru,“ vysvětlila jsem. Ta poslední věta byla moje mantra, opakovala jsem ji skoro každému, do té doby, až mi slova přestávala dávat význam. Musela jsem si v hlavě zopakovat, co jsem Rolandovi pověděla, aby se mi v očích opět rozehrála malá, drobounká jiskra naděje. “Neznáš někoho se jménem Antheia, Rolande?“

“Hebké jako mech? Ale není to rostlinka? Wizku, drahá, přijde mi to jako hádanka, to co mi tu povídáš,“ smála jsem se, ale přikývla jsem na znamení toho, že jí vlastně rozumím. Někdy se nějaké věci prostě nedaly jen tak vysvětlit z ničeho nic. “Oh… Věc hebounkou jako mech chápu, ale propíchnuté uši, jeminkote, vždyť to musí hrozně bolet? A křídla? Křídla musí být hrozně těžká,“ ustaraně jsem vrtěla hlavou, tohle bylo přeci nemožné! Aby vlci snášeli takové útrapy jenom kvůli pěkným věcičkám. “Modré odznaky? Ach, to zní ale moc krásně, takové bych sama chtěla,“ usmála jsem se a pohlédla Wizku na čelo, protože jsem si chtěla představit nějaké ty odznáčky.
“Ale notak, neboj se,“ smála jsem se, protože ona se toho tak moc bála! A to se mi potvrdilo, když polekaně ječela běžela zamnou. Sama jsem se jich lekla a prakticky jsem se na Wizku nalepila, ale neodolala jsem a přiblížila jsem se k jednomu z ptáků, který byl stejně zvědavý jako já. “Ale copak by se mi mělo dít?“ mrkla jsem po starší vlčici. A pak jsem pohlédla na toho ptáka, kterého myslela Wizku. “Tohle je na orla moc… Nemasivní,“ poznamenala jsem a nehýbala jsem. “Ale nevím co to by to mohlo být, nikdy jsem se s ničím takovým nesetkala.“ Švihla jsem ocasem a zazubila se na ní, “pořád si myslíš, že bychom s měly urychleně vrátit?“

Říjen 3/10 | Roland

Usmála jsem se. Byl velmi milý. A za to jsem byla ráda, zatím jsem nepotkala žádného burana, který by mi nějak kazil dojem z této krásné země. “To mi velmi lichotíte,“ věnovala jsem mu upřímný úsměv a nechala jo, aby se kousek ode mě usadil.
Sledovala jsem i jak chňapl po lístku a zasmála jsem se tomu. Že by také sbíral lístečky? “Máte takovou pravdu, myslím si, že je třeba si užívat úplně všeho, dokud to jde. Jinak bychom tu všichni brzy zešíleli,“ zavrtěla jsem hlavou a doufala, že se mi vlček také představí. Roland. Nádherné jméno. Přikývla jsem a chňapla po listu, který plul na vodní hladině. Tenhle byl ale kompletně hnědý a já musela začít novou kupičku pro hnědé lístky. “Máš, jestli ti nevadí tykání, moc krásné jméno. Jsi zdejší?“ třeba to byl právě takový cestovatel, jakým jsem byla já. Znovu jsem se na něj obrátila, abych nevypadala jako buran a ocásek si lehce stočila vedle těla.

<< Záapdní úkryt

“Tak to hold nepomůžu, komu není rady, tomu není pomoci. Nemám pravdu?“ zasmála jsem se, ale nemyslela jsem to vůči Wizku vůbec nijak zle. Jen potřebovala trochu posunout hranice, jinak se to úplně nedalo. Nedalo se svítit, takzvaně. “Čehosi? Nějaké trávy? Liány třeba?“ usmála jsem se, “ale je to velmi krásné. Je skvělé, že takhle na svého bratříčka myslíš,“ mrkla jsem, protože to doopravdy krásné bylo. Mrzelo mě, že jsem já nic takového Antheie dát nemohla, protože nebyl žádný důvod, proč bychom se dalšího rána neviděly. Ale přesto se to stalo.
Ty krápníky byly doopravdy to nejhezčí, co jsem za dlouhou dobu viděla. Zazubila jsme se dozadu na Wizku. “Pod mořem?“ nastražila jsem uši a doopravdy. Ten tlak jsem ítila taky. “Voda nás nezaplaví, notak, Wizku. Moc panikaříš, nic se nám nestane.“ Promluvila jsem a raději přidala do kroku.
Vynořila jsem se na nádherné písečné pláži na ostrově obklopeném mořem. A pohled to byl neskutečný. Zalapala jsem po dechu a hleděla všude kolem. “Wizku, Wizku! Rychle!“ šeptala jsem, ale zírala jsem na toho nádherného červeného ptáka, který seděl na nedaleké větvi a koukal přímo na mě.

Říjen 2/10 | Roland

Cizince jsem ucítila ještě než jsem zaslechla jeho hlas. Ten ale nezněl vůbec nepřátelsky, takže jsem neměla žádný důvod k panice. Otočila jsem na vlka hlavu a lehce se usmála. Projela jsem si ho pohledem od hlavy až k patě, chudák neměl oko, ale nechtěla jsem být neslušná a tak jsem na tom prázdném místě pohledem vůbec nesetrvávala.
"I vám," usmála jsem se na něj a slušně přikývla. Dokonce měl i vybrané způsoby! Pohlédla jsem na svých pár hromádek a trochu se pod tou srstí začervenala. "To se ví, že můžete, tyhle krásy tu nejsou jen pro mne. Ani ve snu by mě nenapadlo vám je odpírat," zavrtěla jsem hlavou a trochu se poposunula ke své hromádce listí, jako kdyby tu nísta nebylo dost. "Je to trochu hloupé, ale zabíjela jsem čas lovením lístků... Mimochodem, jmenuji se Agape, jaké je vaše jméno?" rozhodla jsem se, že by mi byla nějaká ta společnost velmi příjemná.

“Někdy se vlk prostě musí dostat z komfortní bubliny, Wizku,“ mrkla jsem po ní, protože jsem doopravdy moc nevěřila na to, že vlk je naprosto limitován svými predispozicemi. “A moc ráda bych a ráda poznám i tvého bratra. A o jakém náramku to mluvíš?“ zamrkala jsem překvapeně a naklonila hlavu na stranu.
Ucukla jsem, když se voda rozehnala do stran, ale pak mi došlo, že není, čeho se bát a tak jsem přešla blíž. “Chodba?“ vydechla jsem a pak přikývla. “Jdeme, na co čekáš?“ zasmála jsem se tomu a vrhla se do té mělké vody, kterou Wizku vytvořila. Nehodlala jsem se jen tak zdržovat a bát se. A brzy jsem se dostala do velké chodby, kde byla velká spousta krápníků. Doopravdická nádhera.

Papouščí ostrov >>

Říjen 1/10 | Roland|

Pomalu jsem se přiblížila ke zdejšímu jezeru, bylo celé rozvlněné silným větrem, který snášel barevné lístky na vodní hladinu. Lehla jsem si k jezeru a pořádně se zachumlala do svého kožíšku, aby mi nebyla zima ani trošičku. Celá unešená jsem sledovala hru na vodní hladině až jsem se skoro chtěla zapojit taky. Díky bohu jsem měla dost skákání do vody, a tak jsem se jenom připlazila blíž k okraji a začala se bavit tím, že jsem lovila lístečky, které pluly kolem mě. Vždycky jsem po nich vystartovala, jako kdybych chtěla chytit rybu. A tak se místečko kolem mě začalo plnit lístečky úhledně srovnanými do hromádek podle toho, jak moc žluté, nebo jak moc hnědé byly.

// oh no

“Ah… Tak to se mi moc nelíbí,“ uchechtla jsem se. I když mi Wizku říkala, že smrt nezabíjí, těžko se něčemu takovému věřilo. Nelíbila se mi ta představa, že bych měla svůj život svěřit do tlapek nějakého samozvaného boha, který prodává tretky.
“Tam musíš začít chodit kolem, hledat si známosti u vlků, kteří vypadají, že by mohli tvé věci pomoci. Já jsem si tě také vypíchla z tolika vlků, protože si mi přišla sympatická,“ pousmála jsem a zavrtěla hlavou. “Každý někde musel začít, s nedůvěrou k sebe samé se nikam nedostaneš,“ řekla jsem. Mohlo to znít tvrdě, ale byl to fakt. Wizku si musela začít věřit. A když to viděla skoro naprosto cizí vlčice, kdo další to viděl?
Můj vlastní kožíšek už také prakticky vyschnul. A když se Wizku postavila, udělala jsem to samé a zkusila svou tlapku. Pořád trochu bolela, ale očividně nebyla vůbec naražená, a tak jsem mohla chodit prakticky bez potíží. “Průchod?“ zamračila jsem se a přešla k tomu místu, ke kterému ukazovala. “Asi ano, vypadá to tak… Chceš se tam jít podívat?“

Přikývla jsem. Kolébka magie. Tak to bylo nádherné. “To je úžasné,“ vydechla jsem a švihla ocasem. To, že jsem omylem zabloudila do té hlavní země, ze které vzkvétá všechno ostatní? Nádhera. Přímo skvělé. Jestli bych někde měla hledat Antheiu, bylo to právě tady. Každopádně se zdálo, že bohové měli plné tlapky práce, než aby obdařovali ostatní životem, nebo jim ho brali. Spíš dávali různé cetky? “Ale proč by někdo vůbec chodil za Smrtí? Nechtěla bych, aby mi někdo vzal můj život jen kvůli tomu, že si zajdu za špatným bohem,“ zavrtěla jsem hlavou.
A bingo, podařilo se mi Wizku trochu rozveselit. Nechala jsem vlčici se unášet její vlastní tajemnou představou se vřelým úsměvem. “Taková tvoje mateřská školka,“ přikývla jsem, jenže její nadšení zase přešlo. “Ale ne, Wizku, to že někdo má málo přátel ještě neznamená, že je ztracený případ. Já mám jenom tebe, ale už jen to mi stačí ke štěstí. Proč nevezmeš to, co máš a neuděláš něco z toho? Nemyslím si, že na vyčarování nádherné věci a přátelského prostoru potřebuješ hodně. I z mála si vlk vystačí,“ špitla jsem a Wizku věnovala velký úsměv.

Překvapeně jsem zamrkala. Tohle byla velká věc, co mi Wizku sdělila. “Ale možná je na čase, abys vylétla z hnízda a usadila se tam, kde budeš doopravdy šťastnější,“ ale cizinku jsem neznala tak dobře, abych jí tu dávala rady do života. Jednalo se pouze a jen o mé prosté nápady.
Wizku mě nepřestávala udivovat, překvapeně jsem zamrkala, když spustila o bozích. V životě jsem nečekala, že bych se někdy mohla setkat s něčím takovým. Zamračila jsem se a snažila se to pochopit. Ztělesněná Smrt a Život? “A co… Ale proč? A proč kralují zrovna v těchto krajích? To je to tu taková kolébka magie?“ naklonila jsem hlavu na stranu, ale srdéčko mi bilo o trošku rychleji než předtím. Zajímalo mě to.
Smála se, smála se tak moc, že mi bylo jasné, že pod tím vším je jen velká spousta bolesti. “Tak proč ne? Proč by sis nemohla založit vlastní smečku?“ usmála jsem se povzbudivě, “třeba by to mohla být smečka, kde se budou moct usídlit malá vlčata, která neví, kam složit hlavu.“ Pokrčila jsem rameny, ale usmála jsem se na ní, protože jsem věděla, proč se mračí. “I ten, co radí někdy potřebuje poradit.“

Wizku odpověď mě překvapila víc, než jí zarazila má otázka. Protože jsem moc nečekala takovou nejistou a zmatenou odpověď. Zamračila jsem se, ale bylo to spíš zmatením než rozčílením. “Asi? Nechceš patřit do Borůvky? Na tom také není nic zlého, ne? Být spíš s těmi, se kterými si jsi blíže,“ pokrčila jsem rameny.
“Roztodivné,“ zazubila jsem se, protože to slovo mi přišlo naprosto roztomilé. Byla bych možná i kopala nožičkama, kdyby k tomu byl prostor. “A jaké věci? Myslím, že jsem toho za svůj život zažila dost na to, aby mě jen tak nic nerozhodilo,“ ušklíbla jsem se a zavrtěla hlavinkou.
Pozorně jsem naslouchala všemu, co mi Wizku chtěla sdělit. Všechno mi to přišlo tak zajímavé. Přikývla jsem na znamení toho, že chápu, ale nesmála jsem se s ní. Protože mi nepřišlo hezké se smát situaci, i když se jí Wizku snažila zlehčit smíchem. Místo toho jsem na ní jen lehce hleděla a přikyvovala. “Třeba se na svou pozici znovu dostaneš, nebo jí získáš v Sarumenu, myslím si, že každá alfa by ocenila pomoc někoho, jako jsi právě ty,“ řekla jsem a zároveň jsem si sama sobě v mysli říkala, že je to pravda a že bych Wizku hned brala.
“Nemůžeš věšet bulíky na nos, to se přece nedělá, zahazovat takhle veškerou naději,“ strčila jsem do ní čumákem. “Nesmíš se toho tolik bát.“

Musela jsem se pousmát. Protože jsem viděla to štěstí, které Wizku ten její Sarumen způsoboval. “A proč nejsi v Sarumenu i ty?“ zeptala jsem se opatrně. Wizku vypadala, jako kdyby vlastně hrozně váhala nad tím, jestli mi takovéhle informace chce sdělovat. Ale vlastně se mě ničím vůbec nedotýkala. Já byla stále spokojená, i když jsem jí trochu záviděla, že ví, kde se její bratříček nachází. Kéž by v tom magickém Sarumenu byla i Antheia. “Různé věci říkáš?“ nastražila jsem uši a také se přisunula k ní, špicovala jsem uši a v očičkách mi zaujatě jiskřilo. “Magické?!“ špitla jsem se smíchem. Zavrtěla jsem hlavou a drcla do Wizku čumákem. Byla vtipná.
Přisunula jsem se o trošičku blíž, když se Wizku rozesmutněla. Moc jsem nechápala proč. “A proč tu pozici už nezastáváš? Nemáte ve smečce vlčata?“ občas se to stává, rok bez vlčat. Potravy je najednou víc, ale o to víc je atmosféra smutnější. “Doufám, že po světě pobíhá víc takových obětavých vlčic jako jsi ty, Wizku,“ řekla jsem a položila si hlavu na tlapičky. Takhle jsem měla oči skoro ve stejné úrovni jako ona. “Ano ano, pár jsem jich už prostřídala. Ale nikdy jsem nedostala tu čest se starat o vlčátka. Ale tak ráda bych…“ Povzdychla jsem si a na moment se nechala unést trochu pochmurnou atmosférou. Ale to jen na moment, v ten další už jsem se znovu jemně smála a lehce mávala po zemi ocasem ze strany na stranu.

Jména těch smeček jsem si pečlivě uložila do hlavy. “Jih zní nádherně, musím se tam podívat. I když mám huňatý kožíšek, tak mě před zimou tak dobře nechrání,“ posteskla jsem si. Ale nehodlala jsem si nějak zdlouhavě stěžovat. Přeci jenom jsem mohla být ráda i za to co jsem měla.
Koutky mi cukly nahoru, Wizku byla vážně roztomilá. “Magická v pravém slova smylu nebo jen úchvatná?“ zamrkala jsem, protože případný pohybující se les by byl pádný důvod proč tu nesetrvávat moc dlouho a zase jít o dům dál. Nestálých věcí a změn jsem měla dost.
Hleděla jsem na ni i po její negativní odpovědi. Čekala jsem, že bude pokračovat a také, že pokračovala. Přikývla jsem. Každý hledal právě to. Ale někteří na to neměli štěstí. Já jsem lásku zažila, ale nikdy mi nedala nic dobrého. Jenom nekonečné zklamání a žal. “To je krásný cíl,“ řekla jsem a upřímně se usmála. “A copak bys nebyla zajímavá?“ Nastražila jsem uši a trochu se popošoupla, abych se na Wizku mohla dívat. “Být pečovatelkou zní nádherně, co to všechno obnášelo? Musí být krásné vychovávat budoucí generace vlků.“

<< Armanské hory přes Dlouhou řeku

Wizku mi popisovala zdejší zimu. A tak nějak to znělo podobně jako i jiné zimy. Žádná změna, alespoň že tak. Neměla jsem změny moc ráda. “Možná se na zimu schovám do nějaké smečky, tak to už pár let dělám,“ povzdychla jsem si a trošku přidala. Wizku byla moc sympatická, odpustila mi ten nehezký první dojem, který jsem jí musela dát, a dokonce mě vede k nějakému úkrytu.
“Je to možné, vlastně mi to tu přijde krásné, ráda bych zjistila, že už má celou rodinu někde ve zdejší smečce,“ pousmála jsem se. Bylo by to tak krásné… Nad myšlenkou rodiny se mi ale udělalo trošku zle. Málem jsem tu rodinu měla. Dvakrát. A co z toho? Jenom smutek.
Nakonec se nám podařilo se dotřepat do onoho úkrytu. Rychle jsem se oklepala a přešla hlouběji, kde bylo příjemné teplo, tam jsem si lehla na zem a pozorovala Wizku. “Prosím! Posílat tě tam ven by nebylo pěkné, taky ti musí být velká zima, nemusíš nikam chodit.“ Ujistila jsem jí. “Já ti pověděla něco o sobě, pověz mi něco ty. Hledáš tady také něco?“ pomalu jsem si položila hlavu na tlapky a pozorovala Wizku. Měla tak krásně modré oči.