Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Leden 2/10 | Thaummmmm

Zalapala jsem po dechu, když se zamnou ozval chraplavý hlas. Doopravdy jsem málem přepadla dopředu, ale stačila jsem se zachytit. “Kdyby mě někdo neděsil, nepadání by mi šlo o poznání lépe,“ špitla jsem a švihla ocasem, když jsem se na cizince otočila.
Vlk v mém věku, barevně dost silný opak a očka? Očka měl doopravdy krásná. Taková jsem tu ještě neviděla. Oblízla jsem si čumák a čekala, co z něj vypadne. “Podařilo se mi led prolomit, jestli máš žízeň.“ Oznámila jsem a trochu poodstoupila. Snažila jsem se zjistit, co je tento černý flek zač a jestli tomu můžu věřit. Zdejší kraj byl očividně hodně zastoupený nedůvěryhodnými vlky.

<< Tenebrae

Vůbec jsem netušila, jak jsem se dostala do onoho lesa, jakým způsobem jsem se tam dobelhala, ale byla jsem tam! Nebylo to avšak žádné krásné místo, světla tu bylo málo. Ale to znamenalo, že tu nebylo ani tolik sněhu. A já měla pocit, že přes polovinu zdejšího sněhu jsem měla na sobě já.
Zhroutila jsem se na zem a začala opatrně tlapama odstraňovat chomáče sněhu co nejvíc to jen šlo, tahalo to a tahalo, ale nehodlala jsem tu chodit jako vlkulák. A po chvíli se mé přání splnilo. Pořád jsem ale byla unavená a celá promáčená. Ani ten nejlepší kožíšek pod sluncem nedokázal úplně zabránit proniknutí chladu a mokra. A tak jsem se schoulila do klubíčka, snažíc zabránit jakémukoliv úniku tepla. Hlavně, že už jsem nebyla tam venku.

<< Středozemní pláň přes Esíčka

Bylo to nepříjemné. V tomhle stavu se ještě různě dostávat skrz všelijaké rybníky a potoky a řeky a bůh ví co všechno! Co s tím měl jeden dělat?! Nelíbilo se mi to ani za mák. Naštvaně jsem si odfrkla a prodírala se dál tím sněhem, i když už to bylo pomalu z posledních sil. Musela jsem se dostat někam do bezpečí, jak jsem moc netušila, jestli bych se odsud někdy dokázala dostat živá. Spárům smrti jsem ještě neotevírala svou náruč a vidina toho až děsivě tmavého lesa v dáli mě lákala čím dál víc a popoháněla mě dál.

Tmavé smrčiny >>

<< Mahtae Jih přes Medvědí jezírka

Takové věci ale neznamenaly a nikoho neopravňovali k takovému chování vůči druhým. A to mě na tom štvalo nejvíc. Mohla jsem se snažit jak bych si jen přála, ale těžko bych dokázala přenastavit základní nastavení mladého vlčete. Maximálně, kdyby se mě někdy vydala hledat. Asi bych se nebránila a podala jí pomocnou tlapku. Jestli je ale něčeho takového tak hrdé vlče schopno? To bylo ve hvězdách.
Mezitím jsem se soustředila na přechod těžkou a složitou krajinou, která byla složitá vlastně jen kvůli sněhu, který se mi lepil na chlupy a tvořil na nich velké chomáče, které mi pak za chlupy nepříjemně tahaly. Fuj!

Tenebrae přes Esíčka >>

Lot 19 (5/5)

<< Vodopády přes Rozkvetlé louky

Teď, když jsem najednou byla sama jsem mohla po dlouhé době přemýšlet nad tím, co se vlastně všechno událo. Moc jse toho tu ještě nezažila. Ale už jen to mi stačilo na to, abych si o zdejší krajině utvořila obrázek. Wizku byla velmi milá, ale nechala mě tam a použila vůči mně magii, a to jsem nebrala na lehkou váhu. Jen tak si odejít a nechat mě paralyzovanou jako nějaké malé vlče? Ne. Absolutně. A Vlče? Byla to jen zlomená malá holka, která nepoznala za život milého slova. Jak jsem mohla být naštvaná na něco takového? Nemohla za to. Mohla za to, jak se chovala k ostatním, ale mne také utvářely okolnosti. Já měla jen spoustu štěstí, že byly milorsrdné. Tedy alespoň v počátcích mého života, kdy takové okolnosti znamenaly to, jakým směrem se vůbec bude celý můj život ubírat.

Středozemní pláň přes medvědí jezírka>>

Lot 18 (4/5)

<< Západní úkryt přes dlouhou řeku

Vlastně jsem se už ani moc nesoustředila, jestli zamnou ťape ta malá piraňa. Nechala jsem rozhodnutí na jí. Já jen nabídla, že nemusí vlastně už ani být tolik sama. Mohla být semnou. Ale pochybovala jsem, že by se tak nespoutanému vlčeti něco takového líbilo. Jednou jsem se jen ohlédla, jestli někde vzadu není náznak šedi, ale žádný jsem neviděla. A to bylo moje znamení, že jsem měla prostě a jednoduše pokračovat dál a nevěnovat tomu moc velkou pozornost.

Mahtae jih přes Rozkvetlé louky>>

Lot 17 (3/5)

“Ty taky,“ ušklíbla jsem se. Ale bylo mi Vlčete líto. Určitě nemohla být od základů jen prolhaná a ošklivá na všechny ostatní, jestli jí tohle udělala její matka, tak mi vlastně bylo zle i ze mě, že jsem se k ní nechovala mileji. “Na to mám svůj kožich až moc ráda,“ pronesla jsem a zavrtěla hlavou.
Tentokrát jsem její slova nenechala dolehnout, nebrala jsem si je vůbec k srdíčku. Spíš jsem je úplně odignorovala. “Budu si dávat pozor až mě začne svrbět kožich,“ vzala jsem si její varování ke srdíčku a pak se zvedla. “Bude nejlepší, když odejdeme. Jestli chceš. Nemůžeme tu zůstat zabarikádované, dokud to jen jde, musíme se odsud dostat. Nelíbí se mi to tu,“ pronesla jsem a švihla ocasem. “Pojď. Nebo ne. Ale nabízím ti to,“ a s tím jsem se vrhla do té ošklivé zimy.
Vodopády přes Dlouhou řeku>>

Lot 16 (2/5)

Thaum | Leden 1/10

Protáhla jsem se a zvedla čumák do vzduchu, abych zavětřila. Zima byla v plném proudu a já se cítila celá nesvá, jako by mělo přijít něco horšího. Ale to jsem házela na své blížící se stáří a to, že jsem si zažila nespočet krutých zim. Už když jsem se rozhlédla kolem sebe, něco mi nesedělo. Ačkoliv jsem racionálně věděla, že to nejhorší už je snad dávno pryč. Oklepala jsem ze sebe poprašek sněhu, který mě delal ještě víc pihatou, než jsem doopravdy byla a prodrala se sněhem k vodní ploše tam, kde byl led ještě tenký a pár údery tlapek jsem ho rozbila, abych se mohla napít. Voda mě mrazila v hrdle, ale co jsem měla dělat? Nemohla jsem jí jednoduše ohřát.

Loterie 12 (3/5)

Ti dám troubu. Chtěla jsem jí to říct, ale už jsem to tak trošku vzdala. Neměla jsem sílu na to se s ní neustále o něčem dohadovat. Jen jsem si povzdychla a nechala to být.
“A to víš jak, třeba jo?“ ušklíbla jsem se, já se měla jako malá jako v kolíbce. Až do doby, kdy se to všechno začalo mést přes sebe a bylo to horší a horší a horší. “V létě je ale líp spíš tobě než mě,“ zkoušela jsem jí ukázat druhou stránku věci. Ačkoliv mě můj kožich držel při podobné teplotě celoročně, tahat se s huňatým kožichem v létě nebylo zrovna příjemné ani tak. Kdybych to mohla všechno na léto shodit, byla bych spokojenější.
“Tak bych to neřekla, moje byla celkem fajn. Jen už jsem nemohla zůstat,“ ale názor jsem jí nebrala, chyběla mi máma. Ale ta už na mě dost pravděpodobně shlížela ze shora. A její pochybný lovecký techniky? Raději jsem se nevyjadřovala. “Tak ať, ale žádný jsem z tebe skákat neviděla, tak to snad nebude tak hrozné,“ pokrčila jsem rameny a pomalu se uklidnila. I když hned vedle mě ležela malá piraňa.

Lot 6 (1/5)

“Celou dobu se tak ke mně chováš, já ti jen to chování poctivě vracím,“ řekla jsem, ale všimla jsem si té změny. Nevěděla jsem, jestli tomu úplně věřím, ale zase na druhou stranu… Třeba to tentokrát nebude tak zlé jako předtím. A taky že vlastně ani nebylo. Chvilku jsem na ní jen tak koukala, jestli to, co z ní vypadlo myslí vůbec vážně. “A to soudíš podle čeho?“ zeptala jsem se a následně jsem prakticky zdarma dostala další malou součást puzzle, které jsem ani nevěděla, že skládám. “Byla jsem, ale rodinu už kolem sebe nemám a dlouhá léta jsem neměla, rodina není všechno, co na světě můžeš mít,“ krčila jsem rameny a upřímně čekala, že mě zase odsekne.
Ale musela jsem uznat, že měla kuráž na mě takhle zavrčet. Znepokojeně jsem švihla ocasem a raději jí nechala být. “Srnu? Sama?“ zeptala jsem se a potlačila ušklíbnutí se. Nakonec se mi ale Vlčete zželelo a jen tak mimochodem jsem kolem ní obtočila svůj ocas.

Lot 2 (2/5)

Oblízla jsem si tlamu, protože ubližovat malým vlčatům bylo špatné. Musela jsem držet klid, tak jako jsem to dělávala vždycky, měla jsem přeci být alfa, dřív, ne snad? A jedno nezbedné vlče mě snad nemůže jen tak přemoci... "Určitě, jak říkáš Vlče. Říkej si co chceš, mě to nějak nezajímá. Vlastně... Tohle vlčata dělají, ne? Že se snaží být lepší než všichni ostatní, i když jsou pořád malá," pokrčila jsem rameny a prohlédla si to vypelichané zvířátko. Já oproti ní měla kožíšek báječný a huňatý, vlastně by mi vlčete bylo i líto, kdyby se nechovala jako arogantní cácorka.
"Pochybuju, že někoho posloucháš, ale proč jsi pořád tady kolem mě? Když jsem tak pod tvoji úroveň, tak bys snad měla jít hledat někoho, kdo ti sahá alespoň k těm kotníkům, ne snad?" zubila jsem se a švihlaocasem. Nevěděla jsem, kdo to sakra byl Stín, asi její táta, ale nevěděla jsem, na koho jsem naštvaná víc. Protože takové věci vždycky začínaly výchovou. Bylo málo výjimek. Ale co já jsem věděla, co? Pozorovala jsem Vlče, které zrovna čumělo ven, byla to asi moje nejoblíbenější část setkání s ní, protože byla ticho, nic neříkala a jen koukala. Bývalo by se mi jí i zželelo a možná bych se opětovně pokusila se dní dostat blíže, kdyby se nerozhodla si na mě tak nevybraně lehnout.
Zavrčela jsem a posunula se, pořád jsem ale nedokázala být tak úplně ošklivá a nechala jsem jí se mě alespoň dotýkat bokem. Nechtěla jsem být vyloženě hnusná a také stát za tím, že tu mrzne vlče. "Copak si neumíš něco ulovit, když jsi tak skvělá a všemocná? To mi nějak nesedí, Vlče."

<< Papouščí ostrov

17. Obdivuj krásu zimy z útulného místečka

“To tak, jsi zakrslá, vypelichaná a špetku vychování nemáš,“ odvětila jsem. Očividně tohle zvíře bylo schopné vypudit jakoukoliv špetku pozitivity, kterou jsem v sobě měla. A kdo by se mi divil. Moje kamarádka se rozhodla, že mě tu nechá s nekontrolovatelným vlčetem a já co? Měla jsem z toho mít snad radost? “Třepu se pryč a smečku nemám, hele víš ty co? Nechceš si jít po svých, když tak nemáš ráda magiče?“ protočila jsem očima a švihla jsem ocasem, snad abych jí flákla přes čumák.
“A já nejsem prašivej klysák, já po žádné smečce zatím netoužím a nikam se cpát nebudu,“ dokončila jsem a nacpala se zpátky do jeskyně, ze které jsme přišly. Mezitím stihla začít zima v plném proudu. Zívla jsem si a lehla si do pěkného koutku, odkud jsem mohla pozorovat zdejší dění.
Cítila jsem chlad, který šel ze zimy venku, všechno se hezky třpytilo, hezky to vypadalo a já se nestačila divit nad tím, jak moc mi zima chyběla. I když byla důvodem mých největších traumat a vždycky znamenala pouhé trápení. “Kam se třepeš vůbec ty? To jen otravuješ kolemjdoucí?“ zeptala jsem se, ale upřímně jsem neočekávala nějakou doopravdovou konverzaci, ale nějaké posměšky. Asi jsem nemohla dělat nic jiného než to zkoušet ignorovat. Třeba jí to omrzí a buď se vydá dál, nebo se začne chovat normálně. Do té doby jsem ale mohla alespoň pozorovat zdejší kraje, poslouchat vzdálený oceán a nechat se tím zvukem odnášet. Bylo to krásné. Ale ještě hezčí by bylo, kdybych tu měla někoho, na kom mi záleží. Bůh ví, kde jsou tací?

7. Zavzpomínej na svou první zimu

Wizku na mě byla velmi milá. Podporovala mě a i když nám pak oběma zabránila v pohybu, asi jsem jí to moc za zlé neměla. I když… No. Nebyl to můj nejpříjemnější ani nejoblíbenější zážitek a vlastně jsem dost v jeden moment panikařila. Nemohla jsem dělat vůbec nic, i když jsem se Wizku prostě a jednoduše snažila předtím bránit.
A pak nás pustila, jako kdyby se nechumelilo. Vlče mě ještě koplo do žeber a já v reakci jen naštvaně zavrčela. “Měj se, Wizku,“ řekla jsem, ale zrovna do zpěvu mi nebylo, jenže to už byla Wizku pryč a já jsem mluvila spíš jenom do větru. Do toho se ještě začalo ozývat to vlče, ale já už na ni neměla, a tak jsem po ní hodila naštvaný obličej. “Z tebe? Všichni,“ zamumlala jsem.
“Hele, víš ty co? Já jdu taky pryč, doufám, že tě na tomhle ostrově něco sežere,“ švihla jsem ocasem a vydala se pryč. Bylo mi fuk, jestli mě bude následovat, protože jsem už nechtěla Vlčeti věnovat ani sekundu svého času. Měla jsem chuť Wizku následovat, ale očividně moc o mou přítomnost nestála a já se tak spíš začala utápět ve vzpomínkách.
Cítila jsem ve vzduchu chladný závan zimy, který přicházel z toho místa, odkud jsme s Wiz přišly. Vzpomínala jsem na svou první zimu, kde jsme s Antheiou dělaly naprosté blbosti. Válení se ve sněhu a dělání iglú? Jasně, proč ne. To jsme ještě tenkrát mohly, nebyly jsme zatížené starostmi, které nás už brzy potom přepadly. Bylo to… Nádherné. Mrzelo mě, že jsem nemohla i tuhle zimu trávit s Antheiou a místo toho jsem tu tvrdla s cizím vlčetem a ani moje kamarádka o mně očividně moc nestála. Pamatovala jsem si, jak velké mi přišly vločky, jak jsem zkoušela plavat ve sněhu a… A no… To bylo všechno pryč.

Západní úkryt>>

Listopad 6/10 | Zurri

Překvapeně jsem na Zurri zamrkala, protože občas mě prostě jen zmátla. “Trošku,“ uchechtla jsem se, protože jí to asi došlo. “Spíš s řekami,“ dodala jsem, ale no, to nebylo zrovna nejpříjemnější věc na kterou vzpomínat.
“Ale očividně ne zrovna chtěné, občas, že?“ ten její kostrbatý projev mi dodal celkem přesvědčivý dojem, že i ona si tohle opakuje před spaním jako mantru. “Když jsi starší, občas to jinak ani nejde, Zurri,“ alespoň mně to nešlo, pokrčila jsem rameny a popošlápla si. “Nechtěla jsem tě rozesmutnit, to se omlouvám. No… Občas je dobré se vypovídat, asi to je hloupé, ale někdy prostě mluvím jen tak k sobě. V jezeře se vidím, tak to působí jako doopravdová konverzace alespoň,“ zasmála jsem se sama nad sebou a doufala, že vlčici alespoň trochu zlepším náladu.

Listopad 5/10 | Zurri

Ucukla jsem, když pan poštolka promluvil, protože jsem to moc nečekala. Nevyšla ze mě ani hláska, pouze jsem sledovala, jak se Démon vznesl, zakroužil a pak přistál. Nevypadal, že by se bál, ani že by jeho zranění mělo nějaké těžké důsledky. “Vel.. Velmi, pardon,“ omluvila jsem se, kdybych ho náhodou nějak urazila, ale asi bude nejlepší, když ho prostě nechám být. A tak jsem i udělala.
“Ale ne, vůbec, neshazuj se,“ zavrtěla jsem hlavou, “jen jsem našla jezero a rozhodla se, že to je takové krásné místo na to se utápět ve vzpomínkách,“ pokrčila jsem rameny. “Roky plynou a spousta věcí se mění, ty to také musíš znát, ne?“