Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Wizku odpověď mě překvapila víc, než jí zarazila má otázka. Protože jsem moc nečekala takovou nejistou a zmatenou odpověď. Zamračila jsem se, ale bylo to spíš zmatením než rozčílením. “Asi? Nechceš patřit do Borůvky? Na tom také není nic zlého, ne? Být spíš s těmi, se kterými si jsi blíže,“ pokrčila jsem rameny.
“Roztodivné,“ zazubila jsem se, protože to slovo mi přišlo naprosto roztomilé. Byla bych možná i kopala nožičkama, kdyby k tomu byl prostor. “A jaké věci? Myslím, že jsem toho za svůj život zažila dost na to, aby mě jen tak nic nerozhodilo,“ ušklíbla jsem se a zavrtěla hlavinkou.
Pozorně jsem naslouchala všemu, co mi Wizku chtěla sdělit. Všechno mi to přišlo tak zajímavé. Přikývla jsem na znamení toho, že chápu, ale nesmála jsem se s ní. Protože mi nepřišlo hezké se smát situaci, i když se jí Wizku snažila zlehčit smíchem. Místo toho jsem na ní jen lehce hleděla a přikyvovala. “Třeba se na svou pozici znovu dostaneš, nebo jí získáš v Sarumenu, myslím si, že každá alfa by ocenila pomoc někoho, jako jsi právě ty,“ řekla jsem a zároveň jsem si sama sobě v mysli říkala, že je to pravda a že bych Wizku hned brala.
“Nemůžeš věšet bulíky na nos, to se přece nedělá, zahazovat takhle veškerou naději,“ strčila jsem do ní čumákem. “Nesmíš se toho tolik bát.“

Musela jsem se pousmát. Protože jsem viděla to štěstí, které Wizku ten její Sarumen způsoboval. “A proč nejsi v Sarumenu i ty?“ zeptala jsem se opatrně. Wizku vypadala, jako kdyby vlastně hrozně váhala nad tím, jestli mi takovéhle informace chce sdělovat. Ale vlastně se mě ničím vůbec nedotýkala. Já byla stále spokojená, i když jsem jí trochu záviděla, že ví, kde se její bratříček nachází. Kéž by v tom magickém Sarumenu byla i Antheia. “Různé věci říkáš?“ nastražila jsem uši a také se přisunula k ní, špicovala jsem uši a v očičkách mi zaujatě jiskřilo. “Magické?!“ špitla jsem se smíchem. Zavrtěla jsem hlavou a drcla do Wizku čumákem. Byla vtipná.
Přisunula jsem se o trošičku blíž, když se Wizku rozesmutněla. Moc jsem nechápala proč. “A proč tu pozici už nezastáváš? Nemáte ve smečce vlčata?“ občas se to stává, rok bez vlčat. Potravy je najednou víc, ale o to víc je atmosféra smutnější. “Doufám, že po světě pobíhá víc takových obětavých vlčic jako jsi ty, Wizku,“ řekla jsem a položila si hlavu na tlapičky. Takhle jsem měla oči skoro ve stejné úrovni jako ona. “Ano ano, pár jsem jich už prostřídala. Ale nikdy jsem nedostala tu čest se starat o vlčátka. Ale tak ráda bych…“ Povzdychla jsem si a na moment se nechala unést trochu pochmurnou atmosférou. Ale to jen na moment, v ten další už jsem se znovu jemně smála a lehce mávala po zemi ocasem ze strany na stranu.

Jména těch smeček jsem si pečlivě uložila do hlavy. “Jih zní nádherně, musím se tam podívat. I když mám huňatý kožíšek, tak mě před zimou tak dobře nechrání,“ posteskla jsem si. Ale nehodlala jsem si nějak zdlouhavě stěžovat. Přeci jenom jsem mohla být ráda i za to co jsem měla.
Koutky mi cukly nahoru, Wizku byla vážně roztomilá. “Magická v pravém slova smylu nebo jen úchvatná?“ zamrkala jsem, protože případný pohybující se les by byl pádný důvod proč tu nesetrvávat moc dlouho a zase jít o dům dál. Nestálých věcí a změn jsem měla dost.
Hleděla jsem na ni i po její negativní odpovědi. Čekala jsem, že bude pokračovat a také, že pokračovala. Přikývla jsem. Každý hledal právě to. Ale někteří na to neměli štěstí. Já jsem lásku zažila, ale nikdy mi nedala nic dobrého. Jenom nekonečné zklamání a žal. “To je krásný cíl,“ řekla jsem a upřímně se usmála. “A copak bys nebyla zajímavá?“ Nastražila jsem uši a trochu se popošoupla, abych se na Wizku mohla dívat. “Být pečovatelkou zní nádherně, co to všechno obnášelo? Musí být krásné vychovávat budoucí generace vlků.“

<< Armanské hory přes Dlouhou řeku

Wizku mi popisovala zdejší zimu. A tak nějak to znělo podobně jako i jiné zimy. Žádná změna, alespoň že tak. Neměla jsem změny moc ráda. “Možná se na zimu schovám do nějaké smečky, tak to už pár let dělám,“ povzdychla jsem si a trošku přidala. Wizku byla moc sympatická, odpustila mi ten nehezký první dojem, který jsem jí musela dát, a dokonce mě vede k nějakému úkrytu.
“Je to možné, vlastně mi to tu přijde krásné, ráda bych zjistila, že už má celou rodinu někde ve zdejší smečce,“ pousmála jsem se. Bylo by to tak krásné… Nad myšlenkou rodiny se mi ale udělalo trošku zle. Málem jsem tu rodinu měla. Dvakrát. A co z toho? Jenom smutek.
Nakonec se nám podařilo se dotřepat do onoho úkrytu. Rychle jsem se oklepala a přešla hlouběji, kde bylo příjemné teplo, tam jsem si lehla na zem a pozorovala Wizku. “Prosím! Posílat tě tam ven by nebylo pěkné, taky ti musí být velká zima, nemusíš nikam chodit.“ Ujistila jsem jí. “Já ti pověděla něco o sobě, pověz mi něco ty. Hledáš tady také něco?“ pomalu jsem si položila hlavu na tlapky a pozorovala Wizku. Měla tak krásně modré oči.

<< Severní Galtavar

Uchechtla jsem se, příznivější podmínky tedy? O tom jsem nepochybovala. “Ty už tu bydlíš nějakou dobu, že? Pověz, jsou tu zimy kruté?“ to by bylo asi moc fajn zjistit, než se někde utábořím na zimu. V případě, že bych si nenašla žádnou smečku, ve které bych se mohla na to studené období uklidit. “Ale ne, já si z toho nic nedělám, jen to není úplně krásný první dojem. Víš, já nejsem tak nešikovná, to se jen zdá,“ zazubila jsem se, ale byla to pravda. Většinou jsem opatrně kladla tlapky jedu před druhou a zásadně jsem nepadala.
Přikývla jsem. Dokázala jsem si domyslet, že zájem vlčice byl ryze ze slušnosti, ale nehodlala jsem její snahy o konverzaci jen tak přejít. “Ano, dlouho ztracená. Roky jí hledám, nedokážu si představit, že by se jí něco stalo. Někde tu je a já jí najdu,“ zněla jsem odhodlaně. Bylo to minimálně pět let, co jsem byla na cestách. “Má krásné, zlaté oči a spoustu pih na kožíšku, asi tak jako já.“ Rychle jsem ještě doplnila svůj popis.
A Wizku oznámila brzký konec našeho cestování ve vhodnou chvíli, protože tlapka už mě začala pěkně bolet a zbylé nohy jsem chladem už ani necítila. Ještě, že jsem narazila právě na Wizku! Co bych si jinak sama počala?

Západní úkryt přes Dlouhou řeku >>

<< VVJ

Pousmála jsem se a snažila se tolik nepřemýšlet nad bolavou tlapou. Díky bohu, že jsem už taková zranění za svůj život zažila. Stačilo být jenom trochu opatrnější pár týdnů a všechno bylo v pořádku. Třeba jsem si s tlapkou jenom trošku hnula a ani naražená nebyla. “Jsem, nevím, kde zdejší kraje začínají, ale přišla jsem do zasněžené tundry,“ řekla jsem a pokrčila rameny. “Nikdy jsem tu předtím nebyla, vůbec jsem netušila, že by to jezero mohlo být tak hluboké hnedka ze začátku.“ Zavrtěl jsem nad svým neštěstím hlavou.
Pořád jsem doufala, že by Wizku mohla Antheiu znát, ale ani zde jsem své štěstí nenalezla. “To je v pořádku, zkouším to už roky, ale stále nic,“ pousmála jsem se, “ale to nevadí, vždyť ona se někde objeví.“ Nehodlala jsem se tím nechat zesmutnit.
Brzy mi ale lehce došlo, že Wizku je doopravdy příjemnou vlčicí. “Já to nějak zvládnu, neboj,“ řekla jsem, ale sama jsem si tím tak jistá nebyla. Pořád mi byla velká zima a klepala jsem se, jen ten pohyb mi s tím pomáhal.

Armanské hory>>

Díky všem bohům, že vlčice se nijak nebránila tomu, že by se mě musela dotýkat. Naopak velmi pohotově přiskočila ke mně. Usmála jsem se na ní. “Moc děkuji,“ špitla jsem a zlehka jsem se o ní opřela, jen tak aby se mi dobře chodilo i po třech nestabilních nohách. Wizku. “To je nádherné jméno,“ přikývla jsem, “já jsem Agape.“ Dobrá. Takže v této zemi se jim tykání moc nezdálo. Povzdychl jsem si, ale snažila jsem si nadále na své tváři udržovat úsměv.
Wizku se však ještě po několik minut vrátila. Co že jsem to… Ah!“ “Vzpomínám, Wizku, vzpomínám,“ přikývla jsem, “neměla jsi to štěstí a nepotkala zde Antheiu? Milá vlčice, podobná mně, ale trošku tmavší,“ otázala jsem se a podívala se na černobílou vlčici. Doufala jsem, že dostanu nějakou stopu, cokoliv, co by mě mohlo zavést za mou sestřičkou. “A mimochodem, to, jak jsi mě zachránila… Moc ti děkuji, to by neudělal každý.“

Severní galtavar>>

Teď se do mě začala dávat jiná zima. Kousavá a nepříjemná, která se zhoršovala s každým poryvem větru. A tady nebyl žádný úkryt, žádný strom, který by vánku bránil se mi zarývat dál a dál pod srst. Musela jsem vypadat šíleně, zátylek mě lehce bolel, ale nehodlala jsem si na to stěžovat, cizince jsem dlužila celý svůj život.
Mezitím, co ona se stala o sebe, já se starala zase o tom, abych vykašlala všechnu vodu. A pak jsem se opět zkoušela postavit. Byla jsem celá rozklepaná a stálo mě to spoustu úsilí, ale dokázala jsem se postavit na tři nohy. Bohužel ta čtvrtá zůstávala nejistě zvednutá nad zemí. “Já nevím, jestli tam dojdu, mohu se o vás opřít?“ zašeptala jsem a věnovala jí nejistý úsměv. Také by se mi hodilo to malé teplo, které by mi její blízkost poskytla. Opatrně jsem popošla, abych alespoň už nestála ve vodě. Děkovačka bude až budeme v suchu a teple.

Byla to čirá bezmoc, která se mnou rozjela. Od špičky ocasu po uši se mi rozjel chlad a já začala panikařit. Akorát, že voda už byla studená a můj kabátek začal pod tou vodou těžknout a těžknout, končetiny mi přestávali fungovat a jedna tlapka mě od toho pádu bolela. Do hlavy se mi naplavovaly vzpomínky na tu studenou zimní noc u řeky, kdy jsem málem vydechla naposled. To teplo…
To se ke mně ale dostat nestačilo, nestačilo po mně sápat své dlouhé pařáty, protože mě něco rychle chytlo za zátylek a o sekundu později jsem měla hlavu na hladinou. Okamžitě jsem začala vykašlávat vodu, pořád jsem se dusila, plíce jsem měla plné vody… Ta ale musela ven. Kašlala jsem jako šílená, mezitím co jsem se snažila dostat na nohy jen proto, abych celá rozklepaná zase spadla zpátky na zem. Vděčně jsem se podívala na svou zachránkyni a přikývla. “Ano, a-ano,“ vydralo se ze mě, hlas poničený od vody. Byla mi zima. Taková zima, klepala jsem se jako osika. No to je trapas.

<< Gejzírové pole přes Východní hvozd

Pořádně jsem se protáhla. Podařilo se mi dostat z velmi nehostinných krajů do těch příjemných, i když stále trošku chladnějších. Štěstí, že jsem měla svůj huňatý kožíšek, který mě před jistou dávkou chladu dokázal ochránit. Sotva jsem se vynořila z temného lesa, otevřela se přede mnou velká vodní plocha, která měla kolem sebe spoustu vlků. Překvapeně jsem zamrkala, stála jsem na hlinité pláži a hledala, jestli není nějaký vlk poblíž. Potřebovala jsem se poptat na sestřičku.
Do oka mi padla krásná černo-bílá vlčice, která si hrála s vlnkami, to jsem dokázala poznat i na takovou dálku. A tak jsem se usmála, urychleně si upravila kožíšek a vzala to nejkratší cestou – přes vodní hladinu. “Prosím! Milá slečno, mohu se vás na něco zepta-aAA,“ zkusila jsem zvolat, ale větu jsem nedokázala dokončit, jelikož jsem naprosto ztratila půdu pod nohama. Zdá se, že jsem narazila na místo, kde voda šla z velmi mělké do velmi, velmi hluboké. V jednu sekundu jsem byla celá nad hladinou a v druhou jsem se řítila do hlubin jezera, hezky po čumáku. A v tom překvapení jsem se té vody taky pěkně nadýchala.

<< Tundra přes Kiërb

Už z dálky jsem viděla, jak do vzduchu střílí voda, ze které se kouřilo, jako kdyby byla horká jako rozpálená zem. A vlastně se mi to potvrdilo, když jsem celá rozmrzlá přišla dřív. Gejzír. To jsem znala. Byly velmi nebezpečné, ale také mohly posloužit jako zdroj tepla pro takové zbloudilé duše jako jsem byla právě já. A tak jsem se přiblížila dostatečně blízko na to, abych mohla čerpat jejich teplo. Po chvilce mě ale začalo děsit jejich neustálé vybuchování, a tak jsem se musela urychleně vydat dál, než mě nějaký ten gejzír trefí.

VVJ přes Východní hvozd>>

<< Minulost

Byla tu taková zima. Oklepala jsem se a raději přidala do kroku. Jistě, mohla jsem se pohybovat na jižnější části zeměkoule, ale tohle byla nejjednodušší cesta, jak se dostat dál. Kladla jsem tlapku před tlapku a rozhlížela se po nehostinné krajině. “Antheio, kdepak jsi, kampak mi tě vítr zavedl,“ špitla jsem a od tlamy se mi táhl kouř. Taková zima… Musela jsem se brzy dostat do nějakých přívětivějších krajin, nebo to tady také nemusím tak dobře zvládnout. A tohle můj konec rozhodně být nemohl.

Gejzírové pole přes Kiërb>>