Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Duben 3/10 | Erlenďátko

Byla jsem vděčná, že se vlk trochu vzdálil. Stále se ale pohyboval velmi blízko a já si nebyla jistá, zdali se mi to líbilo. Totiž cizí vlky jsem velmi nerada pouštěla takhle blízko. Do toho mi ze zad odstraňoval různé větvičky a já polekaně ucukla, než jsem ho nechala. Totiž jsem úplně nerozuměla tomu, že nemluví. A to byl ten největší problém na tomhle celém. Nevěděla jsem, co tak úplně chce. A jeho ticho mě nutilo být ticho taky. Ačkoliv jsem chtěla mluvit z nervozity.
Nakonec se ukázalo, že vlk nemá žádné nekalé úmysly a gesto míru jsem mu tím pádem navrátila. A cože se mi to snažil ukázat? Zamračila jsem se a s mírným zmatením jsem natočila hlavu do strany. Postupně mi to ale docházelo. Vlk, který neuměl mluvit? Nebo nechtěl? Třeba existují vlci, kteří neumí řeč. “Neumíš mluvit?“ zamrkala jsem na něj a postupně ze mě všechen stres z toho kým je opadal. Nedovedla jsem si představit život bez mluvení. “Tak to ti moc děkuji, jsem víceméně v pořádku… Bolí mě noha, ale alespoň už nemám žádné větve v kožichu. Přísahala bych, že před pár měsíci jsem sotva vyčarovala slabý poryv větru a najednou tohle?“ povzdychla jsem si a zavrtěla nad tím hlavou.
“Ještě jednou moc děkuji,“ pronesla jsem a pak si vlka pořádně prohlédla. Měl nádherný kožíšek a taky moc krásnou věc na hlavě. Napoprvé jsem si toho nevšimla. Ale teď jsem si mohla prohlížet.

Duben 2/10 | Erlendínek

Pád nebyl tak hrozný, bolely mě nohy a vlastně celé tělo, ale nemyslela jsem si, že bych měla něco zlomeného. To už jsem předtím zažila. Co mě trápilo víc byla ta další existence, která se ke mně přihnala. Chvilku jsem nevěděla, kde je nahoře a kde je dole a tak jsem si vlčka nedopatřením spletla se supem. “Ještě žiju,“ pípla jsem a zkusila „opeřence“ odehnat.
Až pak jsem otevřela oči jen pro to, abych viděla vlka, kterému patřil studený čumák. Překvapeně jsem zamrkala, nevypadalo to, že by mě chtěl sníst nebo mi jakkoliv ublížit a tak jsem na něj jen koukala a čekala, jestli mi něco řekne. “Jsem… Jsem v pořádku,“ odpověděla jsem na otázku, která ani nebyla vyřčena a pomalu se vyškrábala na nohy. Nedošlapovala jsem na jednu z předních, ale nejspíš to nebylo nic hrozného. Jen jsem byla celá od hlíny se stopami zelené trávy a klacíkama ve srsti.

Duben 1/10 | Erlendisko

Byla jsem ráda, že sníh je pryč, veškerý led a všechno ošklivé, co zima přinášela. Včetně mých dávno zapomenutých vzpomínek. Jako kdybych na jaře začínala zase odznovu. A s novým obdobím jsem také cítila chuť něco děla a něco zkoušet. A zkoušení se ve mně projevilo jako zkoušení magie. Dlouho jsem nekouzlila a když jsem se soustředila, jako kdyby mnou najednou projela obří vlna energie a já začala celkem rychle… Levitovat?! “U všech… U všech skákavých!“ zalapala jsem po dechu a zběsile máchala tlapkama ve větru, který se kolem mě rozjel.
“Dolů! Jak to zastavím?!“ zaječela jsem, jako kdybych byla nějaká hysterka, než jsem si uvědomila, že se stačí přestat soustředit a já si tak užila celkem rychlý pád přímo dolů k zemi mezi kytičky. A to jsem měla být ta starší, ta co se ovládá a co se umí chovat za každých situací. No, ale asi jsem nebyla stavěná na létání.

Cože? Že by z nebe spadl kámen? O tom jsem ještě neslyšela, nebo slyšela, ale rozhodně jsem to nezažila. Obrátila jsem při jeho slovech zamyšleně hlavu k nebesům – představovala jsem si jak to tenkrát asi muselo vypadat. “Pokažená skládačka tedy, třeba bohové chtěli vlky zmást,“ aby si užili trochu srandy, mezitím co vyděšení vlčci hledají své ztracené domovy. Jaký to mělo smysl? Vlastně jsem cítila takový osten krátké averze vůči nim.
A averze vůči těm vlkům, kteří ublížili Kenaiovi. Neznala jsem ho dlouho, ani jsem nepotřebovala, měla jsem empatie až až. A očividně jsem chápala, že čeho je moc, toho je moc. “Takže jsi se na svůj úkor obětoval a utlačoval sám sebe? Cesta odstrkovat ostatní mi nepřijde úplně vhodná, kdyby k tomu došlo, ale někdo tě musí respektovat a mít tě rád i když se vychyluješ normálnosti, ne snad?“ ptala jsem se dál. “Třeba si kolem sebe měl jen špatné vlky, to se taky mohlo stát.“ Nabídla jsem vysvětlení, ačkoliv jsem počítala s tím, že zrovna Kenai takové věci moc nepotřebuje.
“Tak to by bylo doopravdy nemilé, raději bych se možná vrátila do té zimy, než abych tu byla zaseklá s těmi zvířaty,“ postěžovala jsem si a držela se blízko Kena jako mého osobního strážce proti škorpiónům a bůh ví čeho dalšího.

Oáza >>

Přemýšlel nad tím. Viděla jsem to. Ale pak nad tím přemýšlet přestal a raději to smetl tlapkou ze sněhu. “No dobře,“ pronesla jsem prostě a pokrčila rameny. Za tu krátkou dobu s Kenaiem mi došlo, že nejspíš nebylo úplně rozumné do toho rýpat.
Cože? Zamračila jsem se. “To je hloupost,“ vrtěla jsem hlavou a pohledem sledovala stejné věci na které Kenai poukazoval. “A viděl to někdo na vlastní oči? Jak to probíhalo, vždyť to muselo být hrozné,“ nechtěla jsem si představovat, jak strašně… Velký musel být přesun takhle gigantických kopců z písku.
Nastražila jsem uši. Protože Kenai mluvil o sobě. A já se snažila nějak pochopit a poskládat imaginární skládačku, která mi v budoucnu asi beztak k ničemu nebude. “Jak hůře? Copak si dřív nebýval tvrdý a nezvyklý?“ ptala jsem se, ale sama jsem dostala střípky vzpomínek. “Obávám se, že dobré věci se málokdy vrátí, nechápu proč,“ mlaskla jsem.
Mám zač? To asi ano. Uchechtla jsem se, protože mi to přišlo vtipné. Takhle z ničeho nic a ten způsob jakým to řekl? Ah. “Raději bych šla k oáze. Víš kudy? Nehodlám lézt do písečných kopců, třeba se to změnilo i tam a je to tam ještě horší,“ řekla jsem a podívala se na svoje tlapky, které mi už takhle zapadaly do písku. Jih asi nebude moje oblíbené místo.

“Nostalgii? Omlouvám se, ale nepřipadáš mi jako vlk, který by se lehce nechal unášet něčím takovým jako je nostalgie, nebo nechat se tím ovlivňovat,“ přivřela jsem oči, možná pod tou slupkou bylo víc. Ale to si vždycky jeden vlk naivně myslí a já se od naivity už dávno odprostila. “Tak drastické počasí jsem nikdy nezažila, nic jiného než magie mě nenapadá,“ pokrčila jsem rameny. Magie dokázala životy zachraňovat, ale i je brát. “Děje se to tu často? Že je krajina neustále ovlivňována magií?“ ptala jsem se. Bylo dobré to vědět.
“Mně to je přijde tvrdé, nezvyklé. Často jsou slova všech zaobalená do různých omáček, aby byly příjemnější pro uši ostatních,“ přikývla jsem. Stále mi ale vrtalo hlavou, jak tedy musel Kenai vyrůstat, aby se dostal do téhle podoby. “A za to ti děkuji. Ale jestli je tu takových zvířat hodně, tak se raději přesunu z tohohle nekonečného pískoviště někam dál.“ Říkala jsem mezitím co jsem natahovala čumák blíže k té divné věci. A hle. Jedovatý? Ucukla jsem rychle pryč a zamračila se. Raději jsem popošla dál od té věci. Ale když jsem se zaměřila na své okolí, jako kdyby všude na mě něco číhalo. Jih asi nebude moje nejoblíbenější místo zdejších krajin.

Měkně? Jestli teď byl měkký, asi jsem si mohla jen domýšlet jakým vlkem byl předtím, než na Gallireu vkročil. “Slyšela jsem, že zdejší krajina je magická, ale že by až takhle? Že by dokázala měnit vlka jako takového?“ uchechtla jsem se, počítala jsem s tím, že to nebyla magická moc, která ho změnila. Ale to snad pocho… Ne, asi nepochopí, co? “Ne, že bych dávala za vinu magii, že jsi podle tvých slov změknul, jen mi přijde, že v zdejších krajích magie může za spoustu věcí,“ dovysvětlila jsem, abych se vyhnula dalšímu zmatení.
Proč by to dělal? Mhm. “Nevím, ale znělo to tak. Asi to je tím, jak všechno pokládáš tak… Fakticky, jakoby na tom ani vlastně moc nesešlo,“ řekla jsem, když jsem uznala, že vlka asi těžko urazím. Bylo asi nejlepší, abych s ním mluvila narovinu. “Právě, že neznám. Nepocházím z písečných krajů, proto mě takové potvory spíš děsí, ještě když slyším, že kvůli nim můžu přijít o život.“ Zavrtěla jsem hlavou a pozorovala vzdálenou věc, která byla škorpión. Dokud to o mě nejevilo zájem, tak bych měla být v pořádku, ne snad?

Neměla jsem se ptát. Věděla jsem to. Trochu jsem ztuhla a jen na něj koukala. Vypadalo to, že nehodlal dál pokračovat, ale já nevěděla, jaká by byla vhodná reakce na takovou věc. No. Možná, že jsem se mu cítila zavázána, ale to neznamenalo, že bych chtěla o svůj život zase honem rychle přijít. Naštěstí to doplnil. “Chvilku jsem se bála, že mluvíš o vraždách – o těch zabitích, které jsou jen z nudy, ne z nutnosti,“ přikývla jsem a trošku si oddychla.
S Kenaiem jsem se cítila ohrožená, v bezpečí a zároveň i jako malé vlče. Nechápala jsem, jak to zvládal všechno najednou. Bezpochyby to bylo kvůli tomu, jak se vyjadřoval. “Mhm. A jak tě to napadlo, nabídnout mi svou pomoc za zpětnou službu v budoucnosti?“ tohle byla alespoň konverzace, ve které jsem mohla být v klidu a nepřemýšlet nad tím, jestli se tu nebavím s nějakým vrahem.
Ale dobře. Myslela jsem si, že s děsivými řečičkami skončil. Dělal to snad schválně? Nebyla jsem žádná dámička, ale stejně tak jsem nebyla pouštní vlk, bůh ví, jestli jsem někdy v nějaké poušti byla. Zdejší fauna i flóra byly jednou velkou neznámou. Kdo by v takové situaci neměl starost. “Poslyš. Říkáš mi to jako varování, nebo se mě snažíš co nejvíc vyděsit. Jsem ti velice vděčná za záchranu, ale takhle zníš, jako kdybych měla obratem zemřít.“ Postěžovala jsem si, protože už jsem nechtěla být jen tak mírná pro nic za nic.

No… Na moment jsem se raději zdržela jakéhokoliv slova. Protože jsem nedokázala pochopit, proč to on nedokázal pochopit. Protože kdo by na takový vtip, i když třeba nepovedený, odpověděl takto? “Máš v tom praxi?“ zeptala jsem se a upřímně litovala, že jsem se vůbec zeptala. Nebyla jsem si jistá, jestli zrovna toužím po odpovědi. Takže jsem raději trošku poodešla, nenápadně, maskovala jsem to za krátké prozkoumávání okolní krajiny.
“Tak to bych ti mohla posloužit, nevím jestli jej zvládnu, dlouho jsem na svou magii nesahala a tady by to asi nebylo zrovna moudré,“ dokázala jsem si představit obří písečné tornádo, které mi házelo písek do očí. Ale nyní jsem alespoň věděla, co se čeká a přikývla jsem. “Dluží ti hodně vlků?“ zeptala jsem se jen tak. Tohle mě i zajímalo.
Měl pravdu. I proto jsem mu nemohla nic říct ani namítnout. Ale ještě jsem se nesetkala s někým tak… Hluchým? I když jsem mu svoje jméno prakticky řekla u jeho ucha? Hmpf! Svoje podráždění jsem ale nemohla dát najevo, protože přeci to byl vlk, který mi zachránil život. A tak jsem polkla jakoukoliv poznámku, zachovala ledový klid a představila se ještě jednou: “jsem Agape.“ A švihla ocasem k tomu.

<<Tmavé smrčiny přes Prstové hory

Vlastně jsem se takhle cítila, jako kdybych se právě upsala čertu. Asi to tak i bylo. Vlk byl pořád jako rampouch, ani se neusmál, sotva nasadil nějaký tón, mluvil pořád tak jako stejně… “Sbíráš vlky, co ti mohou něco dlužit, aby sis je pak mohl najít a donutit je… Nevím… Někoho pro tebe zabít?“ zeptala jsem se, trošku jsem se i uchechtla, ale on to asi jako vtip zrovna brát nebude. Trochu mi z toho běhal mráz po zádech, i když už jsme byli v teplých krajinách.
“Kenai. Těší mě Kenai,“ pronesla jsem a to jméno jsem si rychle uložila do mysli. Měla jsem takový pocit, že se mi asi do budoucna bude hodit ho znát. Nakonec jsem ale seskočila z jeho zad a dopadla tlapama v písku. Neměla jsem ráda písek, ošklivě lezl mezi tlapky, ale nestěžovala jsem si. Byla jsem ráda za přísun tepla. A mezitím co on mi doporučoval, ať si dávám bacha, kam to šlapu, jsem vyzkoušela, jak dobře se udržím na nohách. K mému překvapení lépe. Protože jsem si za tu cestu měla možnost odpočinout.
“Moc ti děkuji, doopravdy jsem ti zavázána a nějakou službu ti prokážu ráda, Kenai. Jsem ráda, že jsi mě tam nenechal jen tak umrznout,“ pomalu jsem sklonila hlavu na znak svých díků a usmála se. Ať to byl kdo to byl, pomohl mi. Takže nemohl být tak surový a vypočítavý, ne snad?

2/2
A tak se cesta táhla dál. Snažila jsem se udržet při životě, i když od umírání jsem měla ještě docela dost daleko. Ale s přibývajícím sněhem jsem měla víc a víc starostí i o toho vlka, co mě nesl. Kdo to vůbec byl? Kdo byl ten vlk, co tu pro mě obětovával vlastní sílu, i když mě vůbec neznal. “Omlouvám se za mou nezdvořilost, měla jsem se nejdřív představit… I když tohle na to nejsou úplně vhodné podmínky, já jsem Agape,“ řekla jsem prostě, a tak nějak doufala, že to vezme a představí se mi taky. Ale s tím, jak krátce odpovídal jsem tak nějak i počítala s tím, že na to jen přikývne a půjde dál. Zvláštní to typ vlků.
Mezitím se ale okolní krajina konečně měnila a vzduch se doopravdy oteploval. Mezitím jsme přešli skrz podivné hory, které mě děsily víc, než jsem chtěla. Všude kolem nás se to hemžilo podivnými zvuky a přísahala bych, že jsem v dálce viděla, jak se tam něco mihlo, ale nepřísahala bych. Přeci jen, oslabená mysl si vymyslí cokoliv, jen aby svou schránku udržela při životě. Raději jsem se opětovně soustředila na to teplo, které mě pomalu ale jistě zalévalo. A také na příslib toho, že nezmrznu někde zahrabaná ve sněhu v temném lese.
Poušť přes Prstové hory>>

1/2
Málokdy se někomu stane, že narazí na docela ochotného vlka, který by byl tak svolný k tomu, aby mě odnesl. Nevěděla jsem, jestli mu to věřím a jestli mě prostě někam neodtáhne, aby mě zakousnul. I tak mi ale připadal dostatečně důvěryhodný a jakou jinou možnost jsem měla, než mu věřit? Jenže to už počasí začalo dost silně přituhovat a cesta se tak poměrně rychle prodlužovala. Nelíbilo se mi to ani za mák, cítila jsem, jak se pod ním sníh propadá a jak ztěžka mu chůze jde. A já? Já jsem si válela šunky na jeho zádech. Ale nabídl mi to sám a já už dávno nebyla mladá a hloupá, věděla jsem, že kdybych slezla, dost pravděpodobně už se odsud jen tak nevrátím.
“Čím?“ oblízla jsem si čumák, ani tak mě nepřekvapovalo jeho sdělení jako to, jak to řekl. Všechno pokládal jako fakt nebo jako příkaz. I když to bylo prachsprostré oznámení. Nevěděla jsem, co si o tom myslet. “Kdykoliv někdo mluví o splácení dluhů, většinou už má něco na mysli,“ pronesla jsem unaveně, ještě před pár dny jsem v klidu spala v úkrytu u moře a teď jsem se vezla na zádech chudáka vlka. Ale co, nedalo se svítit.

Ať se chválí. V tenhle moment mi to bylo prakticky šumák. Nakonec se ale i tenhle ne zas tak mluvný vlk přemohl k odpovědi a já přikývla. “Třeba ho najdeš při cestě dál,“ ale celá tahle část konverzace byla jen nudným smalltalkem. I jemu muselo být jasné, že to dělám spíše jen ze zdvořilosti, než z doopravdového zájmu. Měla jsem totiž trošku větší potíže než tohle.
Vlastně jsem ale tak trochu čekala, co vlk udělá. A k mému překvapení něco udělal. Myslela jsem si, že po mě vyjede a na moment jsem se připravila se ochable bránit. Nehodlala jsem se jen tak vzdát. Ale k mému překvapení si… Lehnul? Zaraženě jsem zamrkala. Ale v mém stavu jsem neměla moc buněk na to odporovat a tak jsem udělala jak řekl. Vzhledem k tomu, že většinu mé váhy tvořil kožich, který byl ale nyní z poloviny promoklý… No. “Omlouvám se, že tě takhle zatěžuji. Brodila jsem se sněhem a snažila se dostat dál, ale celý kožich a tlapy jsem měla plné kuliček sněhu, nedalo se v tom chodit. A pak už jsem neměla moc sil na to pokračovat dál,“ řekla jsem znaveně. Protože… no. Nechtěla jsem být na obtíž. I když tomuhle vlkovi se zdálo být všechno tak lehce jedno.

Zalapala jsem po dechu a pohled obrátila na nově příchozího. Neznala jsem ho. Neznala jsem tu zatraceně skoro nikoho, ale přesto polovina z nich vypadala stejně chladně. Nebo mi to tak jen připadalo, byla jsem dostatečně frustrovaná a zoufalá na to, abych si něco takového doopravdy myslela. “Chytrá to rada,“ procedila jsem a zkusila se postavit na nohy, věděla jsem, že se sotva zvednu, ale chtěla jsem tomu cizinci ukázat ten důvod, proč nejsem na hony daleko odsud.
Tedy postavit se mi podařilo, ale nevypadalo to, že by mě moje nohy chtěly nést daleko. “Chtěla jsem najít nějaký úkryt, ale dál se sotva doplazím,“ přiznala jsem. Normálně bych nic takového neříkala, cítila jsem se celkem zostuzeně a raději jsem vlkovi nevěnovala ani pohled. Kdyby chtěl, mohl by mě jednoduše zabít. Protože jsem vypadala, a dokonce jsem i byla slabá, hlavně jsem to všechno přiznávala. “Co tu děláš ty?“

Leden 3/10 | Thoman

Šprýmař. Jasné. Švihla jsem ocasem a věnovala mu krátký, podrážděný pohled, který ale zmizel. Protože proč bych se měla neštvávat na cizince, který měl prostě a jen lepší den, než jsem ho měla já? “Samozřejmě, proč bych se nepodělila,“ přikývla jsem a dál pozorovala cizince, který na mě působil až příliš sebevědomě.
Na ten pohled jeho očí se těžko zapomíná, protože bych přísahala, že jsem nikdy předtím neviděla tmavého vlka s fialovými očky. Lezl mi z toho mráz po zádech. “Kdo jsi, cizinče?“ protože dámy se snad nepředstavují jako první, že ano, gentlemane? Avšak jsem to pronesla mile, urychleně jsem z kožichu setřásla jakoukoliv stopu po nejistotě a podezření. Nemohla jsem se spoléhat na to, že každý zdejší vlk je stejný jako ten druhý. Roland byl výjimka.