Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Byla jsem ráda, že se mi podařilo to rozlousknout. Neměla jsem celkově ani pomyšlení na to, co by se vlkovi mohlo stát kdybych ho nenašla. Zemřít, obzvláště v tomto studeném a tmavém místě uprostřed ničeho? To by byl krutý osud.
“Nic se neděje, můžeš se trochu zapřít, já to zvládnu,“ řekla jsem, ale cítila jsem, že by to nebylo tak jednoduché už v ten moment, kdy do mě nechtěně vrazil a já se sotva udržela. Rozdíl byl znatelný, ale copak jsem se měla jen tak vzdát? A i když se rozešel a nepotřeboval mou pomoc nijak zásadně, udržovala jsem se v neustálém pozoru, kdyby se nedejbůh rozhodl spadnout zpátky do jehličí. “Kdyby ti byla zima, můžu tě zkusit usušit magií, ale trochu se bojím, aby tě neodneslo tornádo,“ pronesla jsem ve chvíli ticha a sama jsem se tomu zasmála. Těžko se zapomínalo na můj první pořádný pokus využít svou magii v plné síle, následný pád a pak starostlivého vlčka s korunkou na hlavě a polární září na zádech. A pochybovala jsem, že bych se někdy dozvěděla jeho jméno, tak jsem musela začít přemýšlet, jak mu říkat. Ale to až u té vody.

Tenebrae >>

Trpělivě jsem čekala na všechno co mi vlček chtěl „říct“. Očividně potřeboval chvilku, aby posbíral všechny svoje myšlenky do jednoho pytlíčku a vytřídil si je. A tak jsem čekala a čekala, v momentě kdy jsem se zrovna rozhlížela po okolí, jako kdyby tu měl být ještě nějaký ztracený vlk, se mi právě ten můj ztracený vlk roztřásl. “Co se děje,“ špitla jsem a lehce do něj drkla. Bylo to těžké, když nemohl mluvit, těžko se cokoliv odhadovalo, ale nepřišlo mi, že by bylo zrovna chladno…
Ani zima ani hlad. Přikývla jsem a snažila se dekódovat co to po mně vlastně chce. Chvilku to trvalo a mezi námi se rozlilo ticho. “Ah! Ty chceš napít, že?“ konečně jsem to pochopila, ale zrovna do úsměvů mi nebylo, protože bych přísahala že sušší les jsem dlouho neviděla. Přemýšlela jsem seč mi síly stačily a nemohla jsem přijít na nic… Kromě nedaleké řeky, kolem které jsem se sem dostala minule. “Dokážeš vstát? Pomůžu ti, musíme jít k řece, tady žádná voda není,“ řekla jsem a lehce se od něj odlepila, abych mohla fungovat spíše jako pomocná opěrka než jako zahřívací polštářek. “Kdybys padal, padej na mě. Já tě k té vodě dostanu, ničeho se neboj,“ a i když mi bylo jasné, že to bude pořádně těžký úkol, odhodlání mi nechybělo.

Nic se nedělo. Dlouhou chvilku, která mi připadala jako celé dekády, se nic nedělo. Vlk jen mělce dýchal a ve mně dál rostla panika. “Notak, probuď se,“ řekla jsem zoufale a knedlík v mém hrdle neustále rostl a bránil mi v pohodlném dýchání. Cítil se takhle i on?
Ale přeci jen se něco změnilo. Najednou se vlk začal probouzet, z hrdla mi unikl úlevný povzdech a na tváři se rozlil ustaraný úsměv. “Jsi v pořádku?“ špitla jsem, jako kdyby se měl chudák rozbít, kdybych promluvila normálně. Jeho úsměv mě ale zrovna moc neuklidnil a marně jsem čekala, až něco řekne. Agape, on nemluví, připomněla jsem si a zavrtěla nad sebou hlavou. Ale jeho bezradný pohled nepotřeboval žádná slova, tušila jsem na co se ptal, pomalu jsem zavrtěla hlavou. “Netuším kde ses tu vzal. Šla jsem směrem od pouště skrze hory až sem, našla jsem tě tu ležet jako kdybys byl mrtvý, bůh ví jak dlouho tu jsi,“ pokrčila jsem rameny a ještě jednou si ho celého prohlédla abych se ujistila, že neutrpěl žádnou fyzickou újmu. Taky jsem z jeho kožichu dostala chaluhy, detail kterým jsem se mohla zabývat, když už jsem věděla, že neumírá.
“Je ti zima? Máš hlad? Můžu ti něco ulovit, ale nechci jít pryč kdyby to znamenalo, že bys akorát promrznul,“ dodala jsem po chvilce, s vlčetem se manipulovalo daleko lépe, mohla jsem jej vzít do zubů do bezpečí, ale s dospělým? No, tam to bylo horší.

<< Prstové hory

Byla jsem sama. Antheiu, nebo Světlušku, jak si teď říkala, jsem nechala za sebou. I když i to ve mně vzbuzovalo obrovské vlny nejistoty a necítila jsem se o moc lépe než předtím. Tak dlouho jsem jí hledala, až jsem jí opět ztratila. Věděla jsem, že bych se měla co nejdříve vrátit, aby nedejbůh neodešla a já jí zase nemusela několik let hledat, ale teď jsem na návrat ani neměla pomyšlení, musela jsem to zpracovat.
Nadechla jsem se a s letmým otřením čumáku od slz jsem se vydala na procházku tmavým lesem. Nelíbilo se mi tady o nic víc než v těch úzkých průchodech z pískovce. A něco mi tu nesedělo. Házela jsem to na interakci se svou sestrou, ale nedokázala jsem to ze sebe setřást. Moje obavy se zhmotnily, když jsem vyšla zpoza keře a o kus dál jsem viděla mrtvé vlčí tělo. Alespoň zdánlivě. Ztuhla mi krev v žilách a bezmyšlenkovitě jsem se rozeběhla k bělavému vlkovi, který v té tmě zářil jako hvězda na obloze. Ještě víc po tom, co jsem si uvědomila, že ho znám. To je ten… Ten němý vlk od jezera, pomyslela jsem si s protáhlým zakňučením. “Ale notak, ztrát už bylo dost,“ špitla jsem a drkla do vlka. Až v ten moment jsem si všimla toho nepatrného pohybu. Dýchá.
A to mě dalo do pohybu, ignorovala jsem veškerou nesmyslnost chaluh v kožichu a i to, že byl mokrý a voněl jako kdyby se před chvílí vymáchal v moři. Sotva jsem tušila, co bych měla správně udělat a i přesto, že nebyla zrovna zima, obmotala jsem se kolem něho co nejvíc to šlo, abych ho zahřála a přitom jsem mu svým čumákem drkala do toho jeho. “Vstávej, pro pána. Kde ses tu takhle vzal? Co já vím, jestli ti je zima, ale s mokrým kožichem asi ano, co? Tohle není místo na umírání, pro pána,“ šeptala jsem si v tiché panice. “Kdybych tak měla použitelnou magii,“ i když… No, raději jsem rychle zahodila myšlenku použití magie, s mým štěstím bych na nás poslala tornádo.

Bylo mi úzko. Před očima jsem viděla Antheiu jako stejně malou, schoulenou malou kuličku neštěstí. Ale měly jedna druhou a já jsem si odmítala přiznat, že by to mohlo skončit takhle tragicky. Asi se bouchla do hlavy. Třeba si časem vzpomene, ale pro mě tohle bylo přespříliš smutné. “Já… Já… Počkej tady, Antheio, chci vidět kde žiješ, prcky… Ale je mi trochu zle,“ zakuckala jsem se a se slzama v očích jsem se rozeběhla pryč. Ne co nejdál. Doopravdy mým jediným cílem bylo to trochu rozdýchat, ale to se dělalo horko těžko, když jsem v běhu lapala po dechu a plakala jako malé dítě. Nohy jsem skoro necítila, bylo to jako kdybych chodila po vodě, ale pod tlapama se mi terén měnil z divně stavěných pískovců na mech a kolem mě se rozevřel tmavý les.

Tmavé smrčiny >>

Červenec 5/10 | Ten co se meje až moc

“Tak to to tady budeš muset vydržet,“ odfrkla jsem si. Tohle byla doopravdy konverzace na úrovni. A dost mě štvala.
Tak nějak už mi došlo, že tohle nemělo vůbec žádnou cenu a ani hodnotu. “Tak fajn no, tak jsem ti znečistila jezero, nemeju se, jsem špinavá, ty jsi krásný a úžasný, tak už drž zobák,“ rezignovaně jsem mu to raději všechno odkývala, jen abych se s ním už dál nemusela plácat. Byla jsem z toho tak neskutečně otrávená a ještě horší bylo, když se ten jeho hloupý obličej objevil zase přímo přede mnou.
Nakrčila jsem na něj nos a přes oči si raději dala obě packy. “Jak dospělé.“

Červenec 4/10 | Morgo the koko
Mluvil jetě. “Tak si vaše královská výsosti běžte někam jinam,“ pobídla jsem ho ještě jednou a doufala jsem, že tímhle to končí. Ale ne. Fakt ne. On si pořád plácal ty svoje hlouposti, které sice dávaly smysl, ale trochu jim unikala moje pointa. Ušklíbla jsem se.
“A ty mě máš za co? Za zablácenou vlčici co se ani neumí postarat o čistotu svého kožíšku co se myje jednou za rok? Tak to jsi na omylu hochu milej mladej. Víš, když mluvíš o tom sluníčku a horku, tak by ti mělo dojít, že se někdo chce jen schladit. A nemyslím si, že za tu minutu, co jsem tam stihla být, jsem ti ten tvůj drahocenný vodní zdroj zvládla dostatečně znečistit,“ vyštěkla jsem a pak jsem se od něj odvrátila. Naprosto odmítajíc s ním promluvit dál.

Červenec 3/10 | Margot

Aha no. Tak to jsem byla velmi ráda, že jsem se tímto elegantním způsobem dozvěděla, s kým že mám tu čest. “Elegáne, tak si běž jinam, když ti to tak překáží, tebe doma neučili, že nemáš být moc vybíravý?“ a puntíčkářský a hloupý. “To si myslíš, že tady kolem toho všichni poskakují jako ty? Jako balerínky?“ já jsem se neobtěžovala s tím, to zakrývat do milých a přátelských omáček. Ale taky jsem toho měla už moc a tak jsem vstala z vody, (taky se pořádně oklepala tak, aby alespoň něco dopadlo na vlka), a místo toho se šla slunit na sluníčko. “Ne všechny vedli doma ke slušným mravům a základům slušného jednání s ostatními, já tomu naprosto rozumím. Ale víš ty co, takovým by se mělo pomáhat, nemyslíš?“ tentokrát jsem ale ani já neodolala tomu sladkému hlásku a úsměvu.

Červenec 2/10 | Mág

Věděla jsem, že se někdo přibližuje. Byla jsem naučena alespoň trochu vnímat svoje okolí ať se děje co se děje. Ale vůbec jsem nečekala, že cizinec, nebo cizinka, přijdou rovnou zamnou a ještě si budou stěžovat. Zamručela jsem a okamžitě jsem po vlkovi švihla ten nejošklivejší pohled, kterého jsem byla schopna. “Víš, vlkům nic nebrání jít na druhý břeh a napít se odtud, jako kdyby ti nebylo jasné, že nejsem jediná, kdo se sem chodí schladit, suchare,“ vyjela jsem po něm nevrle a okamžitě jsem se otočila zpátky, odhodlána si ho nadále nevšímat. Hňup.

Červenec 1/10 | Morgoth, tak se ukaž bejku

Neměla jsem dobré období. Vlastní sestra mě nepoznávala, nepoznávala ani sama sebe. Byla jsem vůbec já Agape? Celej vesmír byl prostě obráceně a já už neměla sílu na to se tady s tím vypořádávat. Zamrumlala jsem si něco pod vousy a lehla jsem si na mělčinu nedalekého jezera, abych se schladila. Moje srst nebyla zrovna stavená na nějaké vedra a já tak s radostí hltala chladnou vodu a najednou, najednou život byl sladší. Ale pořád to neměnilo nic moc na tom, že jsem se neměla zrovna nejlépe a dokázala bych sekat hlavy kvůli naprostým, malinkým problémům. Život byl prostě hrůza a děs a já nevěděla, co teďka se sebou.

Uhodila se do hlavy. Jisto jistě. Začala jsem čirým zoufalstvím slzet, tohle byl zlý sen. Tak dlouho jsem Antheiu hledala jen proto, abych zjistila, že nemá tušení, kdopak jsem? Odkud jsem, co jsem vůbec zač? Zoufalství mnou projelo jako osten a já se pomalu smiřovala s tím, že jsem svou sestru asi ztratila. “Ale… Ale ty,“ řekla jsem s důrazem na „ty“, “Ty jsi Antheia. Moje sestra.“ řekla jsem v poslední, zoufalé snaze. Na její nabídku jsem jen dokázala jen přikývnout, motala se mi hlava já byla jako ve snu.
“Prcky?“ zamrkala jsem, trochu mě to probralo, protože jsem moc nepochopila, že to nejsou její prcci, ale té „jasné“. “Ty máš vlčata? Kde?“ babrala jsem dál zmateně a moje tělo mi připadalo, jako kdyby to mělo každou chvíli vzdát.

Tlamu jsem nezavřela. Antheia jen tak v klidu dohopkala až ke mně, jako by se nechumelilo a jen tak mě zdravila, jako kdyby mě neznala. Mozkem se mi prohnal tucet emocí, ale než jsem nějakou stihla zpracovat a vyjádřit, tak už byla nahrazená naprosto jinačí. “Vždyť… Vždyť ty jsi Antheia,“ špitla jsem zoufale, protože to bylo, jako kdyby do ní uhodil blesk. Tohle byla tupá sranda teda. Mluvila blábol za blábolem, hloupost za hloupostí a já to nedokázala unést. “O čem to mluvíš, Antheio? Jaká Světluška! Nedělej si ze mě srandu, vždyť já tě tak dlouho hledala!“ vyštěkla jsem z ničeho nic, naprosto pobouřená myšlenkou, že by si mě snad vlastní sestra nepamatovala. Pobouřeně jsem k tomu všemu přešlápla a začala pochodovat.
Jenže očividně si rozpomínala. Zastavila jsem se a s vydechnutím začala přikyvovat. “No jasně že má! Antheio, pro pána, já jsem Agape,“ přiskočila jsem k ní a hněv ve vteřině vystřídalo zoufalství. Ťukla jsem do ní čumákem, “neříkej mi, že nevíš kdo jsem.“ Prostě ne.

Vůbec jsem netušila, že by tu někdo poblíž mohl být. Mimo mě, samozřejmě. A vůbec jsem nečekala, že to co tu semnou bylo, mi změní život. To ale přeskakuju. Najednou, jako burácení hromu, se zdejšími horami proneslo „Ahoj“. Ale fakt, fakt nahlas. Tak moc, že jsem polekaně nadskočila a snažila se okamžitě najít zdroj toho zvuku, ke kterému se přidalo moje vyděšené zaječení. Wow. Dobře. Ale proč mi ten hlas zněl tak povědomě?
Zamračila jsem se a stála na místě jako přikovaná. A vůbec, druhý vlk o mně musel mít nějaké povědomí, protože jinak by mě nezdravil, ne snad? “Kde jsi?“ vyštěkla jsem, stále trochu rozklepaná. Po chvíli jsem ale slyšela rychlé ťapkání drápků o suché kamení. A možná by mě to nemělo tolik děsit, ale znělo to, jako kdyby se ke mně hnalo doopravdové nebezpečí.
Asi si kdokoliv dokáže představit můj výraz, když se z nebezpečí vyklubala vlčice, hopkající jako horská koza, šťastná a plná života. Rozhodně ne nebezpečný panther nebo něco takového. Ale i to by mi v ten moment bylo úplně ukradené. “Antheio…“ vydechla jsem, tlama otevřená do kořán, rozklepaná kolena a vykulené oči. “Kde… kde jsi byla? Jsi to vůbec ty?“

<< Oáza přes poušť

No nakonec jsem se do těch hor dostala. Byly velmi zvláštně stavěné, občas neskutečně vysoké a v další moment tak malinké. Pod tlapkami jsem měla na každém kroku drobný prach z toho, jak se všechno kolem mě postupně drolilo a já se začala obávat, aby se na mě ta vysoká a mohutná stavba nezřítila.
A jak jsem kladla tlapku před tlapku a proplétala se v úzkých chodbičkách, než jsem narazila na otevřenější prostranství, které navazovalo na nějaké zalesněné prostředí, tam jsem ale nešla. Místo toho jsem si prohlížela kosti, které bych jen horko těžko vytáhla z oné hory. A tak jsem se zájmem přemýšlela nad tím, jaké zvíře tu asi před nějakou dobou existovalo a jak by se jim líbilo tu a tady.

<< Poušť

Poslouchala jsem svého společníka a pokyvovala hlavou. “Jsi zvláštní,“ pronesla jsem, ale usmála se, aby mu bylo jasné, že to nemyslím zle. Nebo spíš, že to nemyslím jako výsměch. Ale po pár krátkých konverzacích mi Kenai oznámil svůj odchod a já pomalu přikývla. “Tak ti moc děkuji!“ zvolala jsem za ním a pak jsem tedy byla odkázaná sama na sebe. Což bylo po tom, co mě každý druhý musel nějakým způsobem zachraňovat velmi krásné.
Ale i po nějaké době mě začal stresovat nic neříkající život u oázy a tak jsem se rozhodla, že se vydám pryč. A zamířila jsem si to k těm podivným horám. Nevěděla jsem jak je nazvat, ale hodlala jsem někdy něco vymyslet. No nic. Čas jít.

Prstové hory přes poušť >>