Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<<Tmavé smrčiny přes Prstové hory

Vlastně jsem se takhle cítila, jako kdybych se právě upsala čertu. Asi to tak i bylo. Vlk byl pořád jako rampouch, ani se neusmál, sotva nasadil nějaký tón, mluvil pořád tak jako stejně… “Sbíráš vlky, co ti mohou něco dlužit, aby sis je pak mohl najít a donutit je… Nevím… Někoho pro tebe zabít?“ zeptala jsem se, trošku jsem se i uchechtla, ale on to asi jako vtip zrovna brát nebude. Trochu mi z toho běhal mráz po zádech, i když už jsme byli v teplých krajinách.
“Kenai. Těší mě Kenai,“ pronesla jsem a to jméno jsem si rychle uložila do mysli. Měla jsem takový pocit, že se mi asi do budoucna bude hodit ho znát. Nakonec jsem ale seskočila z jeho zad a dopadla tlapama v písku. Neměla jsem ráda písek, ošklivě lezl mezi tlapky, ale nestěžovala jsem si. Byla jsem ráda za přísun tepla. A mezitím co on mi doporučoval, ať si dávám bacha, kam to šlapu, jsem vyzkoušela, jak dobře se udržím na nohách. K mému překvapení lépe. Protože jsem si za tu cestu měla možnost odpočinout.
“Moc ti děkuji, doopravdy jsem ti zavázána a nějakou službu ti prokážu ráda, Kenai. Jsem ráda, že jsi mě tam nenechal jen tak umrznout,“ pomalu jsem sklonila hlavu na znak svých díků a usmála se. Ať to byl kdo to byl, pomohl mi. Takže nemohl být tak surový a vypočítavý, ne snad?

2/2
A tak se cesta táhla dál. Snažila jsem se udržet při životě, i když od umírání jsem měla ještě docela dost daleko. Ale s přibývajícím sněhem jsem měla víc a víc starostí i o toho vlka, co mě nesl. Kdo to vůbec byl? Kdo byl ten vlk, co tu pro mě obětovával vlastní sílu, i když mě vůbec neznal. “Omlouvám se za mou nezdvořilost, měla jsem se nejdřív představit… I když tohle na to nejsou úplně vhodné podmínky, já jsem Agape,“ řekla jsem prostě, a tak nějak doufala, že to vezme a představí se mi taky. Ale s tím, jak krátce odpovídal jsem tak nějak i počítala s tím, že na to jen přikývne a půjde dál. Zvláštní to typ vlků.
Mezitím se ale okolní krajina konečně měnila a vzduch se doopravdy oteploval. Mezitím jsme přešli skrz podivné hory, které mě děsily víc, než jsem chtěla. Všude kolem nás se to hemžilo podivnými zvuky a přísahala bych, že jsem v dálce viděla, jak se tam něco mihlo, ale nepřísahala bych. Přeci jen, oslabená mysl si vymyslí cokoliv, jen aby svou schránku udržela při životě. Raději jsem se opětovně soustředila na to teplo, které mě pomalu ale jistě zalévalo. A také na příslib toho, že nezmrznu někde zahrabaná ve sněhu v temném lese.
Poušť přes Prstové hory>>

1/2
Málokdy se někomu stane, že narazí na docela ochotného vlka, který by byl tak svolný k tomu, aby mě odnesl. Nevěděla jsem, jestli mu to věřím a jestli mě prostě někam neodtáhne, aby mě zakousnul. I tak mi ale připadal dostatečně důvěryhodný a jakou jinou možnost jsem měla, než mu věřit? Jenže to už počasí začalo dost silně přituhovat a cesta se tak poměrně rychle prodlužovala. Nelíbilo se mi to ani za mák, cítila jsem, jak se pod ním sníh propadá a jak ztěžka mu chůze jde. A já? Já jsem si válela šunky na jeho zádech. Ale nabídl mi to sám a já už dávno nebyla mladá a hloupá, věděla jsem, že kdybych slezla, dost pravděpodobně už se odsud jen tak nevrátím.
“Čím?“ oblízla jsem si čumák, ani tak mě nepřekvapovalo jeho sdělení jako to, jak to řekl. Všechno pokládal jako fakt nebo jako příkaz. I když to bylo prachsprostré oznámení. Nevěděla jsem, co si o tom myslet. “Kdykoliv někdo mluví o splácení dluhů, většinou už má něco na mysli,“ pronesla jsem unaveně, ještě před pár dny jsem v klidu spala v úkrytu u moře a teď jsem se vezla na zádech chudáka vlka. Ale co, nedalo se svítit.

Ať se chválí. V tenhle moment mi to bylo prakticky šumák. Nakonec se ale i tenhle ne zas tak mluvný vlk přemohl k odpovědi a já přikývla. “Třeba ho najdeš při cestě dál,“ ale celá tahle část konverzace byla jen nudným smalltalkem. I jemu muselo být jasné, že to dělám spíše jen ze zdvořilosti, než z doopravdového zájmu. Měla jsem totiž trošku větší potíže než tohle.
Vlastně jsem ale tak trochu čekala, co vlk udělá. A k mému překvapení něco udělal. Myslela jsem si, že po mě vyjede a na moment jsem se připravila se ochable bránit. Nehodlala jsem se jen tak vzdát. Ale k mému překvapení si… Lehnul? Zaraženě jsem zamrkala. Ale v mém stavu jsem neměla moc buněk na to odporovat a tak jsem udělala jak řekl. Vzhledem k tomu, že většinu mé váhy tvořil kožich, který byl ale nyní z poloviny promoklý… No. “Omlouvám se, že tě takhle zatěžuji. Brodila jsem se sněhem a snažila se dostat dál, ale celý kožich a tlapy jsem měla plné kuliček sněhu, nedalo se v tom chodit. A pak už jsem neměla moc sil na to pokračovat dál,“ řekla jsem znaveně. Protože… no. Nechtěla jsem být na obtíž. I když tomuhle vlkovi se zdálo být všechno tak lehce jedno.

Zalapala jsem po dechu a pohled obrátila na nově příchozího. Neznala jsem ho. Neznala jsem tu zatraceně skoro nikoho, ale přesto polovina z nich vypadala stejně chladně. Nebo mi to tak jen připadalo, byla jsem dostatečně frustrovaná a zoufalá na to, abych si něco takového doopravdy myslela. “Chytrá to rada,“ procedila jsem a zkusila se postavit na nohy, věděla jsem, že se sotva zvednu, ale chtěla jsem tomu cizinci ukázat ten důvod, proč nejsem na hony daleko odsud.
Tedy postavit se mi podařilo, ale nevypadalo to, že by mě moje nohy chtěly nést daleko. “Chtěla jsem najít nějaký úkryt, ale dál se sotva doplazím,“ přiznala jsem. Normálně bych nic takového neříkala, cítila jsem se celkem zostuzeně a raději jsem vlkovi nevěnovala ani pohled. Kdyby chtěl, mohl by mě jednoduše zabít. Protože jsem vypadala, a dokonce jsem i byla slabá, hlavně jsem to všechno přiznávala. “Co tu děláš ty?“

Leden 3/10 | Thoman

Šprýmař. Jasné. Švihla jsem ocasem a věnovala mu krátký, podrážděný pohled, který ale zmizel. Protože proč bych se měla neštvávat na cizince, který měl prostě a jen lepší den, než jsem ho měla já? “Samozřejmě, proč bych se nepodělila,“ přikývla jsem a dál pozorovala cizince, který na mě působil až příliš sebevědomě.
Na ten pohled jeho očí se těžko zapomíná, protože bych přísahala, že jsem nikdy předtím neviděla tmavého vlka s fialovými očky. Lezl mi z toho mráz po zádech. “Kdo jsi, cizinče?“ protože dámy se snad nepředstavují jako první, že ano, gentlemane? Avšak jsem to pronesla mile, urychleně jsem z kožichu setřásla jakoukoliv stopu po nejistotě a podezření. Nemohla jsem se spoléhat na to, že každý zdejší vlk je stejný jako ten druhý. Roland byl výjimka.

Leden 2/10 | Thaummmmm

Zalapala jsem po dechu, když se zamnou ozval chraplavý hlas. Doopravdy jsem málem přepadla dopředu, ale stačila jsem se zachytit. “Kdyby mě někdo neděsil, nepadání by mi šlo o poznání lépe,“ špitla jsem a švihla ocasem, když jsem se na cizince otočila.
Vlk v mém věku, barevně dost silný opak a očka? Očka měl doopravdy krásná. Taková jsem tu ještě neviděla. Oblízla jsem si čumák a čekala, co z něj vypadne. “Podařilo se mi led prolomit, jestli máš žízeň.“ Oznámila jsem a trochu poodstoupila. Snažila jsem se zjistit, co je tento černý flek zač a jestli tomu můžu věřit. Zdejší kraj byl očividně hodně zastoupený nedůvěryhodnými vlky.

<< Tenebrae

Vůbec jsem netušila, jak jsem se dostala do onoho lesa, jakým způsobem jsem se tam dobelhala, ale byla jsem tam! Nebylo to avšak žádné krásné místo, světla tu bylo málo. Ale to znamenalo, že tu nebylo ani tolik sněhu. A já měla pocit, že přes polovinu zdejšího sněhu jsem měla na sobě já.
Zhroutila jsem se na zem a začala opatrně tlapama odstraňovat chomáče sněhu co nejvíc to jen šlo, tahalo to a tahalo, ale nehodlala jsem tu chodit jako vlkulák. A po chvíli se mé přání splnilo. Pořád jsem ale byla unavená a celá promáčená. Ani ten nejlepší kožíšek pod sluncem nedokázal úplně zabránit proniknutí chladu a mokra. A tak jsem se schoulila do klubíčka, snažíc zabránit jakémukoliv úniku tepla. Hlavně, že už jsem nebyla tam venku.

<< Středozemní pláň přes Esíčka

Bylo to nepříjemné. V tomhle stavu se ještě různě dostávat skrz všelijaké rybníky a potoky a řeky a bůh ví co všechno! Co s tím měl jeden dělat?! Nelíbilo se mi to ani za mák. Naštvaně jsem si odfrkla a prodírala se dál tím sněhem, i když už to bylo pomalu z posledních sil. Musela jsem se dostat někam do bezpečí, jak jsem moc netušila, jestli bych se odsud někdy dokázala dostat živá. Spárům smrti jsem ještě neotevírala svou náruč a vidina toho až děsivě tmavého lesa v dáli mě lákala čím dál víc a popoháněla mě dál.

Tmavé smrčiny >>

<< Mahtae Jih přes Medvědí jezírka

Takové věci ale neznamenaly a nikoho neopravňovali k takovému chování vůči druhým. A to mě na tom štvalo nejvíc. Mohla jsem se snažit jak bych si jen přála, ale těžko bych dokázala přenastavit základní nastavení mladého vlčete. Maximálně, kdyby se mě někdy vydala hledat. Asi bych se nebránila a podala jí pomocnou tlapku. Jestli je ale něčeho takového tak hrdé vlče schopno? To bylo ve hvězdách.
Mezitím jsem se soustředila na přechod těžkou a složitou krajinou, která byla složitá vlastně jen kvůli sněhu, který se mi lepil na chlupy a tvořil na nich velké chomáče, které mi pak za chlupy nepříjemně tahaly. Fuj!

Tenebrae přes Esíčka >>

Lot 19 (5/5)

<< Vodopády přes Rozkvetlé louky

Teď, když jsem najednou byla sama jsem mohla po dlouhé době přemýšlet nad tím, co se vlastně všechno událo. Moc jse toho tu ještě nezažila. Ale už jen to mi stačilo na to, abych si o zdejší krajině utvořila obrázek. Wizku byla velmi milá, ale nechala mě tam a použila vůči mně magii, a to jsem nebrala na lehkou váhu. Jen tak si odejít a nechat mě paralyzovanou jako nějaké malé vlče? Ne. Absolutně. A Vlče? Byla to jen zlomená malá holka, která nepoznala za život milého slova. Jak jsem mohla být naštvaná na něco takového? Nemohla za to. Mohla za to, jak se chovala k ostatním, ale mne také utvářely okolnosti. Já měla jen spoustu štěstí, že byly milorsrdné. Tedy alespoň v počátcích mého života, kdy takové okolnosti znamenaly to, jakým směrem se vůbec bude celý můj život ubírat.

Středozemní pláň přes medvědí jezírka>>

Lot 18 (4/5)

<< Západní úkryt přes dlouhou řeku

Vlastně jsem se už ani moc nesoustředila, jestli zamnou ťape ta malá piraňa. Nechala jsem rozhodnutí na jí. Já jen nabídla, že nemusí vlastně už ani být tolik sama. Mohla být semnou. Ale pochybovala jsem, že by se tak nespoutanému vlčeti něco takového líbilo. Jednou jsem se jen ohlédla, jestli někde vzadu není náznak šedi, ale žádný jsem neviděla. A to bylo moje znamení, že jsem měla prostě a jednoduše pokračovat dál a nevěnovat tomu moc velkou pozornost.

Mahtae jih přes Rozkvetlé louky>>

Lot 17 (3/5)

“Ty taky,“ ušklíbla jsem se. Ale bylo mi Vlčete líto. Určitě nemohla být od základů jen prolhaná a ošklivá na všechny ostatní, jestli jí tohle udělala její matka, tak mi vlastně bylo zle i ze mě, že jsem se k ní nechovala mileji. “Na to mám svůj kožich až moc ráda,“ pronesla jsem a zavrtěla hlavou.
Tentokrát jsem její slova nenechala dolehnout, nebrala jsem si je vůbec k srdíčku. Spíš jsem je úplně odignorovala. “Budu si dávat pozor až mě začne svrbět kožich,“ vzala jsem si její varování ke srdíčku a pak se zvedla. “Bude nejlepší, když odejdeme. Jestli chceš. Nemůžeme tu zůstat zabarikádované, dokud to jen jde, musíme se odsud dostat. Nelíbí se mi to tu,“ pronesla jsem a švihla ocasem. “Pojď. Nebo ne. Ale nabízím ti to,“ a s tím jsem se vrhla do té ošklivé zimy.
Vodopády přes Dlouhou řeku>>

Lot 16 (2/5)

Thaum | Leden 1/10

Protáhla jsem se a zvedla čumák do vzduchu, abych zavětřila. Zima byla v plném proudu a já se cítila celá nesvá, jako by mělo přijít něco horšího. Ale to jsem házela na své blížící se stáří a to, že jsem si zažila nespočet krutých zim. Už když jsem se rozhlédla kolem sebe, něco mi nesedělo. Ačkoliv jsem racionálně věděla, že to nejhorší už je snad dávno pryč. Oklepala jsem ze sebe poprašek sněhu, který mě delal ještě víc pihatou, než jsem doopravdy byla a prodrala se sněhem k vodní ploše tam, kde byl led ještě tenký a pár údery tlapek jsem ho rozbila, abych se mohla napít. Voda mě mrazila v hrdle, ale co jsem měla dělat? Nemohla jsem jí jednoduše ohřát.

Loterie 12 (3/5)

Ti dám troubu. Chtěla jsem jí to říct, ale už jsem to tak trošku vzdala. Neměla jsem sílu na to se s ní neustále o něčem dohadovat. Jen jsem si povzdychla a nechala to být.
“A to víš jak, třeba jo?“ ušklíbla jsem se, já se měla jako malá jako v kolíbce. Až do doby, kdy se to všechno začalo mést přes sebe a bylo to horší a horší a horší. “V létě je ale líp spíš tobě než mě,“ zkoušela jsem jí ukázat druhou stránku věci. Ačkoliv mě můj kožich držel při podobné teplotě celoročně, tahat se s huňatým kožichem v létě nebylo zrovna příjemné ani tak. Kdybych to mohla všechno na léto shodit, byla bych spokojenější.
“Tak bych to neřekla, moje byla celkem fajn. Jen už jsem nemohla zůstat,“ ale názor jsem jí nebrala, chyběla mi máma. Ale ta už na mě dost pravděpodobně shlížela ze shora. A její pochybný lovecký techniky? Raději jsem se nevyjadřovala. “Tak ať, ale žádný jsem z tebe skákat neviděla, tak to snad nebude tak hrozné,“ pokrčila jsem rameny a pomalu se uklidnila. I když hned vedle mě ležela malá piraňa.