Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Lot 18 (4/5)

<< Západní úkryt přes dlouhou řeku

Vlastně jsem se už ani moc nesoustředila, jestli zamnou ťape ta malá piraňa. Nechala jsem rozhodnutí na jí. Já jen nabídla, že nemusí vlastně už ani být tolik sama. Mohla být semnou. Ale pochybovala jsem, že by se tak nespoutanému vlčeti něco takového líbilo. Jednou jsem se jen ohlédla, jestli někde vzadu není náznak šedi, ale žádný jsem neviděla. A to bylo moje znamení, že jsem měla prostě a jednoduše pokračovat dál a nevěnovat tomu moc velkou pozornost.

Mahtae jih přes Rozkvetlé louky>>

Lot 17 (3/5)

“Ty taky,“ ušklíbla jsem se. Ale bylo mi Vlčete líto. Určitě nemohla být od základů jen prolhaná a ošklivá na všechny ostatní, jestli jí tohle udělala její matka, tak mi vlastně bylo zle i ze mě, že jsem se k ní nechovala mileji. “Na to mám svůj kožich až moc ráda,“ pronesla jsem a zavrtěla hlavou.
Tentokrát jsem její slova nenechala dolehnout, nebrala jsem si je vůbec k srdíčku. Spíš jsem je úplně odignorovala. “Budu si dávat pozor až mě začne svrbět kožich,“ vzala jsem si její varování ke srdíčku a pak se zvedla. “Bude nejlepší, když odejdeme. Jestli chceš. Nemůžeme tu zůstat zabarikádované, dokud to jen jde, musíme se odsud dostat. Nelíbí se mi to tu,“ pronesla jsem a švihla ocasem. “Pojď. Nebo ne. Ale nabízím ti to,“ a s tím jsem se vrhla do té ošklivé zimy.
Vodopády přes Dlouhou řeku>>

Lot 16 (2/5)

Thaum | Leden 1/10

Protáhla jsem se a zvedla čumák do vzduchu, abych zavětřila. Zima byla v plném proudu a já se cítila celá nesvá, jako by mělo přijít něco horšího. Ale to jsem házela na své blížící se stáří a to, že jsem si zažila nespočet krutých zim. Už když jsem se rozhlédla kolem sebe, něco mi nesedělo. Ačkoliv jsem racionálně věděla, že to nejhorší už je snad dávno pryč. Oklepala jsem ze sebe poprašek sněhu, který mě delal ještě víc pihatou, než jsem doopravdy byla a prodrala se sněhem k vodní ploše tam, kde byl led ještě tenký a pár údery tlapek jsem ho rozbila, abych se mohla napít. Voda mě mrazila v hrdle, ale co jsem měla dělat? Nemohla jsem jí jednoduše ohřát.

Loterie 12 (3/5)

Ti dám troubu. Chtěla jsem jí to říct, ale už jsem to tak trošku vzdala. Neměla jsem sílu na to se s ní neustále o něčem dohadovat. Jen jsem si povzdychla a nechala to být.
“A to víš jak, třeba jo?“ ušklíbla jsem se, já se měla jako malá jako v kolíbce. Až do doby, kdy se to všechno začalo mést přes sebe a bylo to horší a horší a horší. “V létě je ale líp spíš tobě než mě,“ zkoušela jsem jí ukázat druhou stránku věci. Ačkoliv mě můj kožich držel při podobné teplotě celoročně, tahat se s huňatým kožichem v létě nebylo zrovna příjemné ani tak. Kdybych to mohla všechno na léto shodit, byla bych spokojenější.
“Tak bych to neřekla, moje byla celkem fajn. Jen už jsem nemohla zůstat,“ ale názor jsem jí nebrala, chyběla mi máma. Ale ta už na mě dost pravděpodobně shlížela ze shora. A její pochybný lovecký techniky? Raději jsem se nevyjadřovala. “Tak ať, ale žádný jsem z tebe skákat neviděla, tak to snad nebude tak hrozné,“ pokrčila jsem rameny a pomalu se uklidnila. I když hned vedle mě ležela malá piraňa.

Lot 6 (1/5)

“Celou dobu se tak ke mně chováš, já ti jen to chování poctivě vracím,“ řekla jsem, ale všimla jsem si té změny. Nevěděla jsem, jestli tomu úplně věřím, ale zase na druhou stranu… Třeba to tentokrát nebude tak zlé jako předtím. A taky že vlastně ani nebylo. Chvilku jsem na ní jen tak koukala, jestli to, co z ní vypadlo myslí vůbec vážně. “A to soudíš podle čeho?“ zeptala jsem se a následně jsem prakticky zdarma dostala další malou součást puzzle, které jsem ani nevěděla, že skládám. “Byla jsem, ale rodinu už kolem sebe nemám a dlouhá léta jsem neměla, rodina není všechno, co na světě můžeš mít,“ krčila jsem rameny a upřímně čekala, že mě zase odsekne.
Ale musela jsem uznat, že měla kuráž na mě takhle zavrčet. Znepokojeně jsem švihla ocasem a raději jí nechala být. “Srnu? Sama?“ zeptala jsem se a potlačila ušklíbnutí se. Nakonec se mi ale Vlčete zželelo a jen tak mimochodem jsem kolem ní obtočila svůj ocas.

Lot 2 (2/5)

Oblízla jsem si tlamu, protože ubližovat malým vlčatům bylo špatné. Musela jsem držet klid, tak jako jsem to dělávala vždycky, měla jsem přeci být alfa, dřív, ne snad? A jedno nezbedné vlče mě snad nemůže jen tak přemoci... "Určitě, jak říkáš Vlče. Říkej si co chceš, mě to nějak nezajímá. Vlastně... Tohle vlčata dělají, ne? Že se snaží být lepší než všichni ostatní, i když jsou pořád malá," pokrčila jsem rameny a prohlédla si to vypelichané zvířátko. Já oproti ní měla kožíšek báječný a huňatý, vlastně by mi vlčete bylo i líto, kdyby se nechovala jako arogantní cácorka.
"Pochybuju, že někoho posloucháš, ale proč jsi pořád tady kolem mě? Když jsem tak pod tvoji úroveň, tak bys snad měla jít hledat někoho, kdo ti sahá alespoň k těm kotníkům, ne snad?" zubila jsem se a švihlaocasem. Nevěděla jsem, kdo to sakra byl Stín, asi její táta, ale nevěděla jsem, na koho jsem naštvaná víc. Protože takové věci vždycky začínaly výchovou. Bylo málo výjimek. Ale co já jsem věděla, co? Pozorovala jsem Vlče, které zrovna čumělo ven, byla to asi moje nejoblíbenější část setkání s ní, protože byla ticho, nic neříkala a jen koukala. Bývalo by se mi jí i zželelo a možná bych se opětovně pokusila se dní dostat blíže, kdyby se nerozhodla si na mě tak nevybraně lehnout.
Zavrčela jsem a posunula se, pořád jsem ale nedokázala být tak úplně ošklivá a nechala jsem jí se mě alespoň dotýkat bokem. Nechtěla jsem být vyloženě hnusná a také stát za tím, že tu mrzne vlče. "Copak si neumíš něco ulovit, když jsi tak skvělá a všemocná? To mi nějak nesedí, Vlče."

<< Papouščí ostrov

17. Obdivuj krásu zimy z útulného místečka

“To tak, jsi zakrslá, vypelichaná a špetku vychování nemáš,“ odvětila jsem. Očividně tohle zvíře bylo schopné vypudit jakoukoliv špetku pozitivity, kterou jsem v sobě měla. A kdo by se mi divil. Moje kamarádka se rozhodla, že mě tu nechá s nekontrolovatelným vlčetem a já co? Měla jsem z toho mít snad radost? “Třepu se pryč a smečku nemám, hele víš ty co? Nechceš si jít po svých, když tak nemáš ráda magiče?“ protočila jsem očima a švihla jsem ocasem, snad abych jí flákla přes čumák.
“A já nejsem prašivej klysák, já po žádné smečce zatím netoužím a nikam se cpát nebudu,“ dokončila jsem a nacpala se zpátky do jeskyně, ze které jsme přišly. Mezitím stihla začít zima v plném proudu. Zívla jsem si a lehla si do pěkného koutku, odkud jsem mohla pozorovat zdejší dění.
Cítila jsem chlad, který šel ze zimy venku, všechno se hezky třpytilo, hezky to vypadalo a já se nestačila divit nad tím, jak moc mi zima chyběla. I když byla důvodem mých největších traumat a vždycky znamenala pouhé trápení. “Kam se třepeš vůbec ty? To jen otravuješ kolemjdoucí?“ zeptala jsem se, ale upřímně jsem neočekávala nějakou doopravdovou konverzaci, ale nějaké posměšky. Asi jsem nemohla dělat nic jiného než to zkoušet ignorovat. Třeba jí to omrzí a buď se vydá dál, nebo se začne chovat normálně. Do té doby jsem ale mohla alespoň pozorovat zdejší kraje, poslouchat vzdálený oceán a nechat se tím zvukem odnášet. Bylo to krásné. Ale ještě hezčí by bylo, kdybych tu měla někoho, na kom mi záleží. Bůh ví, kde jsou tací?

7. Zavzpomínej na svou první zimu

Wizku na mě byla velmi milá. Podporovala mě a i když nám pak oběma zabránila v pohybu, asi jsem jí to moc za zlé neměla. I když… No. Nebyl to můj nejpříjemnější ani nejoblíbenější zážitek a vlastně jsem dost v jeden moment panikařila. Nemohla jsem dělat vůbec nic, i když jsem se Wizku prostě a jednoduše snažila předtím bránit.
A pak nás pustila, jako kdyby se nechumelilo. Vlče mě ještě koplo do žeber a já v reakci jen naštvaně zavrčela. “Měj se, Wizku,“ řekla jsem, ale zrovna do zpěvu mi nebylo, jenže to už byla Wizku pryč a já jsem mluvila spíš jenom do větru. Do toho se ještě začalo ozývat to vlče, ale já už na ni neměla, a tak jsem po ní hodila naštvaný obličej. “Z tebe? Všichni,“ zamumlala jsem.
“Hele, víš ty co? Já jdu taky pryč, doufám, že tě na tomhle ostrově něco sežere,“ švihla jsem ocasem a vydala se pryč. Bylo mi fuk, jestli mě bude následovat, protože jsem už nechtěla Vlčeti věnovat ani sekundu svého času. Měla jsem chuť Wizku následovat, ale očividně moc o mou přítomnost nestála a já se tak spíš začala utápět ve vzpomínkách.
Cítila jsem ve vzduchu chladný závan zimy, který přicházel z toho místa, odkud jsme s Wiz přišly. Vzpomínala jsem na svou první zimu, kde jsme s Antheiou dělaly naprosté blbosti. Válení se ve sněhu a dělání iglú? Jasně, proč ne. To jsme ještě tenkrát mohly, nebyly jsme zatížené starostmi, které nás už brzy potom přepadly. Bylo to… Nádherné. Mrzelo mě, že jsem nemohla i tuhle zimu trávit s Antheiou a místo toho jsem tu tvrdla s cizím vlčetem a ani moje kamarádka o mně očividně moc nestála. Pamatovala jsem si, jak velké mi přišly vločky, jak jsem zkoušela plavat ve sněhu a… A no… To bylo všechno pryč.

Západní úkryt>>

Listopad 6/10 | Zurri

Překvapeně jsem na Zurri zamrkala, protože občas mě prostě jen zmátla. “Trošku,“ uchechtla jsem se, protože jí to asi došlo. “Spíš s řekami,“ dodala jsem, ale no, to nebylo zrovna nejpříjemnější věc na kterou vzpomínat.
“Ale očividně ne zrovna chtěné, občas, že?“ ten její kostrbatý projev mi dodal celkem přesvědčivý dojem, že i ona si tohle opakuje před spaním jako mantru. “Když jsi starší, občas to jinak ani nejde, Zurri,“ alespoň mně to nešlo, pokrčila jsem rameny a popošlápla si. “Nechtěla jsem tě rozesmutnit, to se omlouvám. No… Občas je dobré se vypovídat, asi to je hloupé, ale někdy prostě mluvím jen tak k sobě. V jezeře se vidím, tak to působí jako doopravdová konverzace alespoň,“ zasmála jsem se sama nad sebou a doufala, že vlčici alespoň trochu zlepším náladu.

Listopad 5/10 | Zurri

Ucukla jsem, když pan poštolka promluvil, protože jsem to moc nečekala. Nevyšla ze mě ani hláska, pouze jsem sledovala, jak se Démon vznesl, zakroužil a pak přistál. Nevypadal, že by se bál, ani že by jeho zranění mělo nějaké těžké důsledky. “Vel.. Velmi, pardon,“ omluvila jsem se, kdybych ho náhodou nějak urazila, ale asi bude nejlepší, když ho prostě nechám být. A tak jsem i udělala.
“Ale ne, vůbec, neshazuj se,“ zavrtěla jsem hlavou, “jen jsem našla jezero a rozhodla se, že to je takové krásné místo na to se utápět ve vzpomínkách,“ pokrčila jsem rameny. “Roky plynou a spousta věcí se mění, ty to také musíš znát, ne?“

4/10 listopad se Zurri

“Takže jsi ho nepojmenovala ty,“ přikývla jsem spíš sama pro sebe. A ačkoliv bych normálně ten neskutečně upřený pohled s láskou opětovala, poštolka mě jaksi znepokojovala, a tak jsem to raději vzdala a pohled odvrátila. “Tak to bych si také ráda sehnala nějakého toho ptačího kamaráda,“ mumlala jsem, ale doufala, že ne každý ptačí kámoš je takhle mrzutý.
Vlčice mi zlepšovala náladu pokaždé co něco řekla a její pozitivita se na mě ukázala. Usmála jsem se na ní a přikývla. “Moc děkuji, i tvůj je moc krásný,“ vypadal lesně, jako že sem doopravdy patří.
Zasmála jsem se, chudák ptáček. “A jsi si jistá, že se třeba nebojí létat po takové době?“ řekla jsem, ale měla jsem úsměv na čumáku, protože doopravdy spíš vypadal, že mě zabije, nebo že to čeká odemně, než aby byl vyděšený.

Listopad 3/10 | Zurri

Proč se na mě tvářila překvapeně? Trochu jsem se nad tím pozastavila, protože jak si nemohla všimnou ptáčka na jejích zádech? Očividně jí to, ale velmi brzy docvaklo a tak jsem si mohla oddychnout, že jí nijak nepřekvapuji. “Zurri a Démon,“ zopakovala jsem po ní a usmála se. Její dobrá nálada byla velmi nakažlivá a brzy jsem se i já smála. “Démon? Vypovídá to něco o něm?“ zamrkala jsem a opatrně si ptáčka prohlížela, ovšem tak, abych ho nedejbože neurazila. Vypadal inteligentněji než většina ptáčků kolem.
Ten však zaskřehotal a já se ve svém soustředění lekla a trochu ucukla. “Promiň, že se tolik ptám. Ale nikdy jsem neviděla, že by se divoké zvíře takhle drželo vlka,“ vydechla jsem, ale očividně jsem zapomněla na celou svou slušnost. “A já se jmenuji Agape, málem bych na to zapomněla.“ Celá tahle situace mě uváděla do rozpaků, protože jsem moc nevěděla, jak naložit s takhle hodnou ale neuvěřitelně zajímavou společností. “Chudák, měl štěstí, že na tebe narazil! A teď už lítat může, nebo je vázaný jen… Na vlčí přepravu?“

“Když jsem cože?“ zamrkala jsem, ale dál jsem se urážet nechtěla. Na tohle jsem byla příliš stará, abych tady chápala mladou generaci. Tohle byl prostě slovník mimo moji momentální úroveň a vlčí chápání. I když já za svého mládí byla právě za kůl grl.
No představ si, že doopravdy kujeme pikle, ušklíbla jsem se sama pro sebe, ale pak jsem nechala Wizku, ať provede své. Sama jsem se lekla a ucukla před bleskem, ke kterému jsem stála zády. S mým huňatým kožichem jsem byla úplná koule a měla jsem co dělat, abych se nahlas nerozesmála. Jinak jsem do toho neskákala, pouze jsem sledovala do magie dělá s malým vlčetem a jak se s tím popasuje. A obdivovala jsem všechno, co umí Wizku.
“Vlče? Tak hloupé jméno mít nemůžeš,“ možná, ale jen možná jsem tomu věřila. Ale chtěla jsem jí nějak vrátit ty urážky. “Ale vypadá to, že tě několik blesků trefilo,“ další, očividná poznámka k těm plešatým místům v jejím kožichu. Možná, že jsem byla od přírody milá, ale rozhodně jsem si nenechala volně skákat po hlavě. “Teď se tu schováváš taky,“ poznamenala jsem, ale hodně brzy mi došlo, o co Vlčeti jde. A když skočila po Wizku, skočila jsem taky, abych jí strhla do písku mimo Wizčin obličej.

Mojí magie si vlče ani nevšimlo, ale nemohla jsem se jí divit, a tak jsem to nechala být, jen jsem zavrtěla hlavou. Wizku na rozdíl ode mě předvedla pěknou show. Koukala jsem, jak se kuličky ve vzduchu honily a pak zmizely. Já jsem byla v úžasu, vlče bylo ale těžký kritik. “Ale notak, soudíš něco, co očividně neznáš,“ mračila jsem se na vlče a pohoršeně švihla ocasem. Kdo tohle vychovával?
Do toho se Wizku rozhodla, že najednou chce odcházet. Ale nepřišlo mi, že by byla bůh ví jak přesvědčená, a tak jsem do ní žďuchla čumákem. “Zůstaň,“ neznělo to jako příkaz, ale jako taková tichá prosba. “Můžeš tomu vlčeti rozprsknout vodu o čumák? Třeba by jí to naučilo o něco víc,“ řekla jsem, ačkoliv jsem měla vlčata neskutečně ráda, také jsem měla ráda sebe, a i svou novou kamarádku. Nechápala jsem, co má slečna za problém.
“Také, že to byla jenom ukázka, copak si myslíš, že by na vlče někdo poslal bouři blesků?“ nadzdvihla jsem oči a projela si vlče od hlavy až k patě. Škoda, že já jsem neuměla něco víc. Tohle byl… Smutný kalibr oproti tomu, co uměla Wizku. Ta se ale očividně trochu vlčete bála, nebo mi připadala odtažitější. Nevěděla jsem proč. “Pověz, vlče, jak se vůbec jmenuješ?“

Listopad 2/10 | Zurri

V dálce jsem slyšela hlasy, ale nedávala jsem jim příliš velkou váhu. Spíše mě zajímalo, jak vypletu ze své vlastní šlamastiky a co budu dělat dál se svým životem. To k jezeru ale došla slečna, kterou následovala poštolka. Překvapeně jsem na ně hleděla. Proč… Cože? Ale nezdálo se, že by vlčice byla nepříjemná, spíš naopak. Její pokus o zlepšení nálady jsem prokoukla, stačil mi na to jediný pohled kolem.
“Ale to vůbec nevadí,“ zavrtěla jsem hlavu, “Je krásná, ale trochu studená, zavání to tu zimou,“ usmála jsem se zpátky a pohledem přejela od vlčice k poštolce. “Víš… Že máš poštolku na zádech?“ opatrně jsem vlčici upozornila, protože… Třeba si toho nevšimla, nebo to byla nějaká magie… Každopádně překvapení na mé tváři bylo naprosto evidentní, nestačila jsem se tomuhle celému divit. Že by se vlci nyní kamarádili se zvířaty?