Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nojo, tak to už bývá. Jak jsem rychle nabyla, tak jsem rychle pozbyla. A nezbylo mi nic jiného, než se s tím vypořádat. Taky jsem z toho ale nebyla vůbec nadšená. Ještě když mi veverky nakonec hodily na hlavu další šišku a já to tím pádem byla nucená vzdát. Uznat vlastní pořážku s jasným ponaučením do příště- bacha na veverky, nic se jim nedá věřit. Hodlala jsem toto moudro sdělit i Erlendovi, až tu jeho smečku najdu. Do té doby jsem se ale chtěla pověnovat ještě svému kráčejícímu břichu a než mi došlo, že je zima, tak mě to táhlo ke korytu řeky.

Esíčka >>

Nezdálo se ale, že by to něco s veverkami dělalo, spíš se mi jen posmívaly. Zkusila jsem vyskočit, což je trochu polekalo, ale jen vyskočily na vyšší větev a já už tak moc hlavu zaklonit nedokázala, tak jsem musela ustoupit, abych na ty zloděje viděla. “To je moje větev! Ležela tu, našla jsem jí jako první,“ zavrčela jsem, jako kdyby mi ta zvířata mohla rozumnět. Jestli a ano, tak to nedaly najevo. Prostě se sebraly a začaly po stromech skákat pryč. Zprvu jsem se snažila s nimi udržet krok, ale na to brzy přišly a vylezly po kmenu stromu do výšin, kam jsem já samotná nedokázala jen tak vylézt. “Vy šmejdi! Spratci! Hlupáci! Zloději, to je můj klacek!“ postěžovala jsem si ještě jednou, spíše ze zoufalosti, než z naděje, že by je to snad pohoršilo natolik, aby mi klacek vrátili.

Až po chvilce mi došlo, že tady něco nesedí a když jsem se podívala na místo, kde jsem před chvilkou ležela, kde jsem těžkou prací ničila svůj klacík, došlo mi, že tam není. Zprvu mě ani nenapadlo z toho obviňovat veverky, protože proč by veverky plácaly energii na lov klacků, než aby se soustředily… já nevím? Na přežití v této zimě? Už jen ta myšlenka ve mně cloumala a způsobovala to, že jsem se naštvala. Přišla jsem ke svému místu činu a začenichala. A hle! Doopravdy veverčí pach! A když mi k tomu na hlavu spadla další šiška, bylo mi už jasné, kdo za tímhle stojí. Naštvaně jsem se zamračila a vzhlédla k další veverce, která naštvaně, pobouřeně držela můj klacek v tlapinkách. Připadalo mi, že se vychloubá a ještě ho náramně vystavuje v celé své kráse. Já, naprosto pobouřená, jsem začala na veverku štěkat.

Po chvíli, kdy jsem decimovala svůj klacík, jsem opodál slyšela zvuky, nejspíše malého zvířete. Upustila jsem svůj klacík a oblízla se. Měla jsem totiž hlad a nějaká ta malá kořist by mi přeci jen přišla vhod. Švihla jsem ocasem a pomalu, opatrně jsem vstala, abych původ zvuku patřičně prozkoumala. Sníh podemnou křupal co nejméně to jen šlo, jak jsem našlapovala co nejopatrněji, ale když jsem vykoukla zpoza stromu, za kterým jsem původ zvuku odhadovala, tak jsem tam nenašla žádné znamení, že by se tam někdo měl nacházet. Zamračila jsem se, oblízla si čumák, když v tom mi na hlavu spadla šiška. “Notak!“ zaklekla jsem a zvedla hlavu vzhůru, jen abych spatřila veverku, která jakoby se mi posmívala. Zamračila jsem se, protože jsem netušila, proč by se mi nějaká veverka posmívala.

Jezčí plácek přes Ohnivé jezero >>>

Došla jsem až do borovicové školy, tady se mi to líbilo, protože jsem byla převážně dobře kryta před okolními vlivy. A taky jsem si tu mohla alespoň na malý moment odpočinout. Lehla jsem si na zem a začala okusovat klacík, který mi zrovna padnul do oka. Chvilku jsem oceňovala jeho tvar, byl hladký, už trochu okousaný a zajímavě zahnutý. Očividně nepatřil do tohohle lesa a já odhadovala, že ho sem přinesl nějaký jiný vlk nebo šakal nebo liška. To už jsem nevěděla. Jednalo se ale o znamenitý klacík a já se tak dala do jeho systematického ničení z nudy a odpočinku. Možná jsem nebyla zrovna ochránce přírody, ale unudit se k smrti jsem se v téhle zimě nechtěla.

<< Liščí nory
Dalším územím, do kterého jsem vkročila byl vlastně ničím nezajímavý plácek, který mě tu moc dlouho nedržel. Taky to bylo asi první místo, u kterého jsem si řekla, že asi jdu doopravdy špatně a vydala jsem se tak tentokrát jinudy, trošku správnějším směrem. To jsem samozřejmě tušit ale nemohla, ale tak nějak mi došlo, že se nejspíše motám v kruzích, nepovědoma cesty. Namířila jsem si to tedy raději do nějakého lesíka, který mi byl pochopitelně o dost sympatičtější.

Borovicová školka přes Ohnivé jezero>>

<< Středozemka
Z mého výletu se tímto mým kouskem stal výlet na dlouhou trať, protože už při první zastávce jsem byla jen zmatená a mračila jsem se, protože jsem nevěděla kde jsem. Netušila jsem, že to bude takový průšvih, byla jsem tu už asi jednu nebo dvě zimy a stále jsem se nedokázala zorientovat. No, tak jsem prostě musela vzít tuhle možnost jako příležitost najít si svoje vlastní záchytné body.
V tomhle místě jsem ale našla jen… Liščí nory. Poznala jsem je na první pohled, což byl taky jeden z důvodů proč jsem se tady nehodlala zdržovat nad dobu nezbytně nutnou a raději jsem honem rychle práskla do tlapek. Nevěděla jsem, kdy se tu vynoří tlupa lišek, která mi bez žádné další myšlenky skočí po krku. To už by mi asi jen tak někdo nepomohl.
Ježčí plácek >>

Když jsem se trochu probrala, Erlend už byl dávno pryč. Chtěla jsem mu trochu nalovit, ale to už jsem nestihla. Neměla jsem mu to ale vůbec za zlé a věděla jsem, že jeho smečka je opodál a tak jsem se rozhodla, že bych to mohla zkusit trochu napravit a jídlo mu donést tam. I když už by ho asi nepotřeboval. Otázkou bylo, kudy se tam asi šlo?
V hádankách jsem moc dobrá nebyla, ale i tak jsem se rozhodla, že prostě půjdu dopředu a uvidíme co z toho bude. A tak jsem se rozešla, sněhem jsem se prodírala, ale netušila, že vlastně jdu úplně špatně a opačným směrem. A že se k tomu hlavně vracím zpátky. Nojo, chyby se hold stávají.
Liščí nory >>

Leden 1/10 | Tundra

Oblohou se proháněla děsivá mračna a začínala bouře a ačkoliv jsem měla huňatý kožíšek, zima se mi zařezávala do kůže i tak. Možná to ale už také přicházelo s věkem, kolem čumáku už jsem měla nějaké ty šedivé chloupky a oči trochu zakalenější. Možná věk, možná to bylo ale také jen to, že jsem si toho tolik zažila a trochu jsem si to i dramatizovala. "Co bude dál, já tu snad zapadnu..." povzdychla jsem si, když jsem si našla úkryt na jednom malém místečku pod křovím, snad jediné bezpečné místečko široko daleko. Nevěděla jsem, jak dlouho bude sněžit anebo jestli mě to rovnou nepohřbí zaživa, zažila jsem horší zimy, tušila jsem jak se chovat. Ale široko daleko nebyl nikdo. Kdyby tu tak byl Erlend, netušila jsem, proč mi přišl do hlavy zrovna ten bělavý medvěd, ale tušila jsem, že by mi tu s ním nebyla zima a hlavně bych se necítila tak... No, ztraceně bylo silné slovo, ale zrovna fajn mi tu v bouři taky nebylo.

Moje intuice byla zřejmě velmi dobrá a to aniž bych to věděla. Kdo by býval tušil, že ho zavedu blízko jeho domovu? No. To bylo fuk. Zastavila jsem se, když mávnul tlapkou a já se zastavila, upřímně jsem netušila co bude následovat a trochu jsem se polekala když se předemnou objevila iluze. Stromy a borůvčí. Neznala jsem to místo. “To vypadá hezky,“ usmála jsem se na něj, “máš tam noru, nebo patříš do nějaké smečky?“ ptala jsem se dál, ale tak nějak mi zprvu nedošlo, že mi na to nemá jak moc lehce odpovědět.
Přemýšlení o mojí sestře mi zrovna moc dobře nedělalo, radši jsem se svoje myšlenky snažila natočit na to příjemně vypadající borůvčí, do kterého Erlend patřil. Tam by se Anthei taky líbilo. Bezpochyby. Ale no. Spíš jsem se zaměřila na to, že mi zas a opět přišlo, že to bylo přesně to místo, kde jsem si dokázala představit tohohle velkého Medvěda. A nad tou představou jsem se sama pro sebe zasmála.
Ale já chtěla ještě vědět to, co se mu vlastně stalo. Posadila jsem se vedle něj a čekala. Čekala jsem nějakou iluzi a přesně té se mi taky dostalo. Ale nechtěla jsem, abych mu přihoršila a tak jsem byla připravená ho kdykoliv zastavit. Pozorovala jsem jak padá do písku a plážové prostředí se změnilo v ten jehličnatý hustý les, kde jsem ho nakonec našla. Zamračila jsem se. “Te… Teleportovalo tě to do toho lesa?“ zamyslela jsem se, “už jen to muselo být hrozné. Jsem ráda, že se ti nestalo něco ještě vážnějšího.“ Ale byla jsem sama přesvědčená, že od smrti to daleko zrovna neměl.

<< Tenebrae přes Esíčka

Když nebyl polomrtvý, byl roztomilý. Doopravdy mě to těšilo ho vidět, jak už se lehce dostává na vlastní nohy a chodí. I tak jsem ho co nejrychleji a nejjemněji oddalovala toku řeky, protože co kdyby. “Nemám tušení kam jdeme, vedu nás od toho hluku. Bydlíš někde?“ byla to podivná otázka.
A ještě podivnější bylo to ticho, na které já jsem zvyklá nebyla. Nebyla jsem zvyklá nečekat žádnou odpověď nebo poznámku od toho druhého. Ale čím dál jsme šli, tím víc jsem si uvědomovala i to, že mi to nevadilo. I tak jsem se rozhodla to ticho prolomit, “víš, celou dobu hledám svojí sestru. Najednou jsem jí našla, ale je… Úplně jiná, sotva si mě pamatuje, říká si Světluška a svoje předchozí jméno bere, jako kdyby to byl úplně jiný vlk. Utekla jsem od toho,“ prolomila jsem ticho, ale teď, po chvíli odstupu, jsem už nebyla přehlcená negativními emocemi, vyrovnala jsem se s novou realitou. Pozitivní bylo, že Antheia žije. “A při mém povedeném útěku od reality jsem našla tebe, jak ležíš v jehličí. Nemáš sebemenší tušení, jak si se tam vzal, Erlende?“ ptala jsem se a zastavila se na rozhlehlé pláni.

Přikyvoval. A já měla takovou radost, že se s ním doopravdy dokážu dorozumět i přes tuhle bariéru. Erlend, převalovala jsem si to jméno v hlavě, culila jsem se nad tím, jak honosně a důležitě to jméno znělo. “Sedí to k tobě, vypadáš jako Erlend, méďo,“ usmála jsem se, čím víc života se do něho vlévalo, tím víc mi to jméno k němu sedělo. Připadlo mi, že představuje všechno to dobré, to hezké, huňaté a hlavně teda živé-.
“Ale, no, to mi odpusť Erlende, já jsem z toho tak paf, že jsem se zapomněla představit,“ usmála jsem se, “jsem Agape.“ Bylo to prosté jméno, ale i tak jsem měla skromný pocit, že jsem taky dobře reprezentovala svoje jméno. Ale to mě doopravdy nijak moc nezajímalo. Zajímal mě on, hlavně aby mu bylo lépe.
Ale ten rozruch rozrušoval nás oba, snažila jsem se zjistit, co se dál po proudu děje, ale nedařilo se mi to, rozhodně to neznělo zrovna přátelsky a tak jsem horlivě uvítala nápad odsud odejít. “Zvládneš to?“ i tak jsem byla poměrně skeptická a bez jakékoliv možnosti mi oponovat jsem se vecpala mezi něj a řeku. Byla velká možnost, že v případě pádu by nás do řeky stáhl oba s sebou, ale nehodlala jsem riskovat to, že by se utopil a já neměla ani tu možnost ho zachránit, ještě když jsem se tady o něj celou dobu starala! “Tak pojď, ale pomalu, Erlende,““

Středozemní pláň přes Esíčka >>

Usmíval se. Takže jsem nebyla šílená a doopravdy to byl on. A i já se musela smát, přišlo mi vtipné, že němý vlk mi tady naznačuje, že přeci jen trošku mluví. Byl to absolutní paradox. Ale mně to nevadilo. Upřímně řečeno mě to spíš fascinovalo než cokoliv jiného. “Tak to jsi úplně první vlk, kterého znám, co umí mluvit beze slov,“ uchechtla jsem se a z jeho zad pozorovala okolí.
Erlend. “Erlend?“ zamračila jsem se nechápavě, komu by to došlo napoprvé, znělo to jako vymyšlené slovo. Slovo, co jsem nevěděla, co znamená. Spíš to znělo jako něco, co by mohlo být něčí… “Jméno!“ hlava mi vystřelila nahoru když jsem si uvědomila tuhle jednoduchou spojitost, která by došla i malému vlčeti. “Ty jsi Erlend?“ ptala jsem se a pozorovala každou jeho reakci. Nikdy jsem nebyla takhle soustředená na něčí řeč těla.
“A tohle… Tohle beru, jakože už ti je o něco lépe? Už tě ta nevolnost a slabost přešla?“ a tentokrát jsem si hlavu položila vedle něj. Právě, abych ho mohla pozorovat.

Pomohlo to. Nic mě dlouho nepotěšilo víc než to, že konečně jsem něco po dlouhé době udělala správně. Usmála jsem se sama pro sebe a ještě se na něj přitiskla, když jsem cítila, že jeho dech trochu zvolnil a že se mi uklidňuje přímo pod packama. “Takže tak. Včely jsou zrádnost,“ zakončila jsem to ještě po chvilce. Rozhodla jsem se, že ho ale přeci jen nechám se vydýchat, netušila jsem, jakými terory si medvídek prošel, jak velký dopad to na něho celé mělo. Polomrtvý se objevit v lese, od chaluh a slané vody, když moře je bůh ví jak daleko? Bylo mi ho líto. Nikdo si nezaslouží takové věci.
Z tohohle tragického přemýšlení mě ale vytrhl hlas, který nepatřil mně. Nebyl to tak docela ani hlas. Ale myšlenka. Slovo. Trhla jsem s sebou a narovnala se, rozhlížela jsem se kolem sebe a snažila se přijít na to, co se to stalo. Chvilku trvalo, než jsem si to celé spojila. Mým tělem projela vlna čirého překvapení, zmatení a pak radosti. “To si byl ty?“ byla to spíš ale řečnická otázka. Hádala jsem, že lesní duchové mi neděkují za příběhy o včelkách. Ale i tak jsem byla překvapená. Usmála jsem se, “takže přeci jen mluvíš. A děkovat mi nemusíš, já… Udělala bych to pro každého. A ty jsi mi taky pomohl, nezasloužíš si trpět někde sám v lese, Méďo,“ zazubila jsem se a položila jsem si hlavu zpátky na jeho záda. On mluví! Kouzelně. Ale mluví! S takovou magií jsem se nikdy nesetkala. Ale… Ale vůbec mi to nevadilo.

<< Tmavé smrčiny

Vlk mi svou momentální chůzi připomínal medvěda. Trochu malátný, občas se trošku zamotal, veliký a huňatý. Ale zároveň i přes veškeré neštěstí co se mu událo se mi pokaždé omlouval jen co na mě předal trochu své váhy. A já pokaždé zavrtěla hlavou se slovy, že to nic není. Vlastně i díky tomu ta cesta ubíhala trochu rychleji.
I tak jsem ale byla ráda, když jsem v dálce viděla řeku. Dávala jsem pozor, aby se Méďa do řeky nesvalil nedejbůh rovnou celý, jen těžko bych ho sama z vody vytahovala. “Ať tam nezahučíš,“ dodala jsem své myšlenky i nahlas a trochu poodstoupila, aby se on mohl v klidu napít a já porozhlédnout po okolí. Viděla jsem za námi tmavý les, který takhle z dálky vypadal ještě děsivěji. Taky, že jsem doufala, že se Antheia nepustila zamnou…
Z jakéhokoliv hlubšího přemýšlení mě vytrhl pohled na vlka, který před chvílí žíznivě hltal vodu, ale teď se schovával a vypadal, jako kdyby byl nejraději všude jinde ale ne tady. Okamžitě jsem k němu sklonila čumák a žďuchla do něj, vůbec jsem netušila o co jde a pochopitelně mě to vyděsilo. “Co se děje? Snad tě nic nehryzlo do nosu,“ pokusila jsem se situaci odlehčit, ale bylo mi jasné, že to nejspíš nepomůže. A tak jsem zas a opět udělala to jediné co mě napadlo. Lehla jsem si vedle něj a položila si hlavu na jeho záda. “Já ti zkusím něco vyprávět, ano? Třeba ti to pomůže. Sice nevím, čeho se bojíš, ale já se jako malá hrozně bála včel. Se sestrou jsme je jako vlčata honily po celé louce a jednou mě jedna taková štípla do čumáku a já ho pak měla dvakrát tak veliký, dovedeš si to představit?“ uchechtla jsem se, “sotva jsem mohla mluvit, zněla jsem jak mořská velryba. Od té doby jsem před nimi utíkala jen co mi přišly na oči. Některé byly ale až moc zvědavé a létaly zamnou, to pak vypadalo, jako kdybych utíkala před velikou příšerou, ale byla to… Včela,“ uklidňovala jsem tím zároveň i sebe, netušila jsem, jestli to na Medvěda vůbec fungovalo. Ale doufala jsem v to, pamatovala jsem na časy, kdy jsem stejně tak uklidňovala Antheiu.