Příspěvky uživatele

< návrat zpět

“Nostalgii? Omlouvám se, ale nepřipadáš mi jako vlk, který by se lehce nechal unášet něčím takovým jako je nostalgie, nebo nechat se tím ovlivňovat,“ přivřela jsem oči, možná pod tou slupkou bylo víc. Ale to si vždycky jeden vlk naivně myslí a já se od naivity už dávno odprostila. “Tak drastické počasí jsem nikdy nezažila, nic jiného než magie mě nenapadá,“ pokrčila jsem rameny. Magie dokázala životy zachraňovat, ale i je brát. “Děje se to tu často? Že je krajina neustále ovlivňována magií?“ ptala jsem se. Bylo dobré to vědět.
“Mně to je přijde tvrdé, nezvyklé. Často jsou slova všech zaobalená do různých omáček, aby byly příjemnější pro uši ostatních,“ přikývla jsem. Stále mi ale vrtalo hlavou, jak tedy musel Kenai vyrůstat, aby se dostal do téhle podoby. “A za to ti děkuji. Ale jestli je tu takových zvířat hodně, tak se raději přesunu z tohohle nekonečného pískoviště někam dál.“ Říkala jsem mezitím co jsem natahovala čumák blíže k té divné věci. A hle. Jedovatý? Ucukla jsem rychle pryč a zamračila se. Raději jsem popošla dál od té věci. Ale když jsem se zaměřila na své okolí, jako kdyby všude na mě něco číhalo. Jih asi nebude moje nejoblíbenější místo zdejších krajin.

Měkně? Jestli teď byl měkký, asi jsem si mohla jen domýšlet jakým vlkem byl předtím, než na Gallireu vkročil. “Slyšela jsem, že zdejší krajina je magická, ale že by až takhle? Že by dokázala měnit vlka jako takového?“ uchechtla jsem se, počítala jsem s tím, že to nebyla magická moc, která ho změnila. Ale to snad pocho… Ne, asi nepochopí, co? “Ne, že bych dávala za vinu magii, že jsi podle tvých slov změknul, jen mi přijde, že v zdejších krajích magie může za spoustu věcí,“ dovysvětlila jsem, abych se vyhnula dalšímu zmatení.
Proč by to dělal? Mhm. “Nevím, ale znělo to tak. Asi to je tím, jak všechno pokládáš tak… Fakticky, jakoby na tom ani vlastně moc nesešlo,“ řekla jsem, když jsem uznala, že vlka asi těžko urazím. Bylo asi nejlepší, abych s ním mluvila narovinu. “Právě, že neznám. Nepocházím z písečných krajů, proto mě takové potvory spíš děsí, ještě když slyším, že kvůli nim můžu přijít o život.“ Zavrtěla jsem hlavou a pozorovala vzdálenou věc, která byla škorpión. Dokud to o mě nejevilo zájem, tak bych měla být v pořádku, ne snad?

Neměla jsem se ptát. Věděla jsem to. Trochu jsem ztuhla a jen na něj koukala. Vypadalo to, že nehodlal dál pokračovat, ale já nevěděla, jaká by byla vhodná reakce na takovou věc. No. Možná, že jsem se mu cítila zavázána, ale to neznamenalo, že bych chtěla o svůj život zase honem rychle přijít. Naštěstí to doplnil. “Chvilku jsem se bála, že mluvíš o vraždách – o těch zabitích, které jsou jen z nudy, ne z nutnosti,“ přikývla jsem a trošku si oddychla.
S Kenaiem jsem se cítila ohrožená, v bezpečí a zároveň i jako malé vlče. Nechápala jsem, jak to zvládal všechno najednou. Bezpochyby to bylo kvůli tomu, jak se vyjadřoval. “Mhm. A jak tě to napadlo, nabídnout mi svou pomoc za zpětnou službu v budoucnosti?“ tohle byla alespoň konverzace, ve které jsem mohla být v klidu a nepřemýšlet nad tím, jestli se tu nebavím s nějakým vrahem.
Ale dobře. Myslela jsem si, že s děsivými řečičkami skončil. Dělal to snad schválně? Nebyla jsem žádná dámička, ale stejně tak jsem nebyla pouštní vlk, bůh ví, jestli jsem někdy v nějaké poušti byla. Zdejší fauna i flóra byly jednou velkou neznámou. Kdo by v takové situaci neměl starost. “Poslyš. Říkáš mi to jako varování, nebo se mě snažíš co nejvíc vyděsit. Jsem ti velice vděčná za záchranu, ale takhle zníš, jako kdybych měla obratem zemřít.“ Postěžovala jsem si, protože už jsem nechtěla být jen tak mírná pro nic za nic.

No… Na moment jsem se raději zdržela jakéhokoliv slova. Protože jsem nedokázala pochopit, proč to on nedokázal pochopit. Protože kdo by na takový vtip, i když třeba nepovedený, odpověděl takto? “Máš v tom praxi?“ zeptala jsem se a upřímně litovala, že jsem se vůbec zeptala. Nebyla jsem si jistá, jestli zrovna toužím po odpovědi. Takže jsem raději trošku poodešla, nenápadně, maskovala jsem to za krátké prozkoumávání okolní krajiny.
“Tak to bych ti mohla posloužit, nevím jestli jej zvládnu, dlouho jsem na svou magii nesahala a tady by to asi nebylo zrovna moudré,“ dokázala jsem si představit obří písečné tornádo, které mi házelo písek do očí. Ale nyní jsem alespoň věděla, co se čeká a přikývla jsem. “Dluží ti hodně vlků?“ zeptala jsem se jen tak. Tohle mě i zajímalo.
Měl pravdu. I proto jsem mu nemohla nic říct ani namítnout. Ale ještě jsem se nesetkala s někým tak… Hluchým? I když jsem mu svoje jméno prakticky řekla u jeho ucha? Hmpf! Svoje podráždění jsem ale nemohla dát najevo, protože přeci to byl vlk, který mi zachránil život. A tak jsem polkla jakoukoliv poznámku, zachovala ledový klid a představila se ještě jednou: “jsem Agape.“ A švihla ocasem k tomu.

<<Tmavé smrčiny přes Prstové hory

Vlastně jsem se takhle cítila, jako kdybych se právě upsala čertu. Asi to tak i bylo. Vlk byl pořád jako rampouch, ani se neusmál, sotva nasadil nějaký tón, mluvil pořád tak jako stejně… “Sbíráš vlky, co ti mohou něco dlužit, aby sis je pak mohl najít a donutit je… Nevím… Někoho pro tebe zabít?“ zeptala jsem se, trošku jsem se i uchechtla, ale on to asi jako vtip zrovna brát nebude. Trochu mi z toho běhal mráz po zádech, i když už jsme byli v teplých krajinách.
“Kenai. Těší mě Kenai,“ pronesla jsem a to jméno jsem si rychle uložila do mysli. Měla jsem takový pocit, že se mi asi do budoucna bude hodit ho znát. Nakonec jsem ale seskočila z jeho zad a dopadla tlapama v písku. Neměla jsem ráda písek, ošklivě lezl mezi tlapky, ale nestěžovala jsem si. Byla jsem ráda za přísun tepla. A mezitím co on mi doporučoval, ať si dávám bacha, kam to šlapu, jsem vyzkoušela, jak dobře se udržím na nohách. K mému překvapení lépe. Protože jsem si za tu cestu měla možnost odpočinout.
“Moc ti děkuji, doopravdy jsem ti zavázána a nějakou službu ti prokážu ráda, Kenai. Jsem ráda, že jsi mě tam nenechal jen tak umrznout,“ pomalu jsem sklonila hlavu na znak svých díků a usmála se. Ať to byl kdo to byl, pomohl mi. Takže nemohl být tak surový a vypočítavý, ne snad?

2/2
A tak se cesta táhla dál. Snažila jsem se udržet při životě, i když od umírání jsem měla ještě docela dost daleko. Ale s přibývajícím sněhem jsem měla víc a víc starostí i o toho vlka, co mě nesl. Kdo to vůbec byl? Kdo byl ten vlk, co tu pro mě obětovával vlastní sílu, i když mě vůbec neznal. “Omlouvám se za mou nezdvořilost, měla jsem se nejdřív představit… I když tohle na to nejsou úplně vhodné podmínky, já jsem Agape,“ řekla jsem prostě, a tak nějak doufala, že to vezme a představí se mi taky. Ale s tím, jak krátce odpovídal jsem tak nějak i počítala s tím, že na to jen přikývne a půjde dál. Zvláštní to typ vlků.
Mezitím se ale okolní krajina konečně měnila a vzduch se doopravdy oteploval. Mezitím jsme přešli skrz podivné hory, které mě děsily víc, než jsem chtěla. Všude kolem nás se to hemžilo podivnými zvuky a přísahala bych, že jsem v dálce viděla, jak se tam něco mihlo, ale nepřísahala bych. Přeci jen, oslabená mysl si vymyslí cokoliv, jen aby svou schránku udržela při životě. Raději jsem se opětovně soustředila na to teplo, které mě pomalu ale jistě zalévalo. A také na příslib toho, že nezmrznu někde zahrabaná ve sněhu v temném lese.
Poušť přes Prstové hory>>

1/2
Málokdy se někomu stane, že narazí na docela ochotného vlka, který by byl tak svolný k tomu, aby mě odnesl. Nevěděla jsem, jestli mu to věřím a jestli mě prostě někam neodtáhne, aby mě zakousnul. I tak mi ale připadal dostatečně důvěryhodný a jakou jinou možnost jsem měla, než mu věřit? Jenže to už počasí začalo dost silně přituhovat a cesta se tak poměrně rychle prodlužovala. Nelíbilo se mi to ani za mák, cítila jsem, jak se pod ním sníh propadá a jak ztěžka mu chůze jde. A já? Já jsem si válela šunky na jeho zádech. Ale nabídl mi to sám a já už dávno nebyla mladá a hloupá, věděla jsem, že kdybych slezla, dost pravděpodobně už se odsud jen tak nevrátím.
“Čím?“ oblízla jsem si čumák, ani tak mě nepřekvapovalo jeho sdělení jako to, jak to řekl. Všechno pokládal jako fakt nebo jako příkaz. I když to bylo prachsprostré oznámení. Nevěděla jsem, co si o tom myslet. “Kdykoliv někdo mluví o splácení dluhů, většinou už má něco na mysli,“ pronesla jsem unaveně, ještě před pár dny jsem v klidu spala v úkrytu u moře a teď jsem se vezla na zádech chudáka vlka. Ale co, nedalo se svítit.

Ať se chválí. V tenhle moment mi to bylo prakticky šumák. Nakonec se ale i tenhle ne zas tak mluvný vlk přemohl k odpovědi a já přikývla. “Třeba ho najdeš při cestě dál,“ ale celá tahle část konverzace byla jen nudným smalltalkem. I jemu muselo být jasné, že to dělám spíše jen ze zdvořilosti, než z doopravdového zájmu. Měla jsem totiž trošku větší potíže než tohle.
Vlastně jsem ale tak trochu čekala, co vlk udělá. A k mému překvapení něco udělal. Myslela jsem si, že po mě vyjede a na moment jsem se připravila se ochable bránit. Nehodlala jsem se jen tak vzdát. Ale k mému překvapení si… Lehnul? Zaraženě jsem zamrkala. Ale v mém stavu jsem neměla moc buněk na to odporovat a tak jsem udělala jak řekl. Vzhledem k tomu, že většinu mé váhy tvořil kožich, který byl ale nyní z poloviny promoklý… No. “Omlouvám se, že tě takhle zatěžuji. Brodila jsem se sněhem a snažila se dostat dál, ale celý kožich a tlapy jsem měla plné kuliček sněhu, nedalo se v tom chodit. A pak už jsem neměla moc sil na to pokračovat dál,“ řekla jsem znaveně. Protože… no. Nechtěla jsem být na obtíž. I když tomuhle vlkovi se zdálo být všechno tak lehce jedno.

Zalapala jsem po dechu a pohled obrátila na nově příchozího. Neznala jsem ho. Neznala jsem tu zatraceně skoro nikoho, ale přesto polovina z nich vypadala stejně chladně. Nebo mi to tak jen připadalo, byla jsem dostatečně frustrovaná a zoufalá na to, abych si něco takového doopravdy myslela. “Chytrá to rada,“ procedila jsem a zkusila se postavit na nohy, věděla jsem, že se sotva zvednu, ale chtěla jsem tomu cizinci ukázat ten důvod, proč nejsem na hony daleko odsud.
Tedy postavit se mi podařilo, ale nevypadalo to, že by mě moje nohy chtěly nést daleko. “Chtěla jsem najít nějaký úkryt, ale dál se sotva doplazím,“ přiznala jsem. Normálně bych nic takového neříkala, cítila jsem se celkem zostuzeně a raději jsem vlkovi nevěnovala ani pohled. Kdyby chtěl, mohl by mě jednoduše zabít. Protože jsem vypadala, a dokonce jsem i byla slabá, hlavně jsem to všechno přiznávala. “Co tu děláš ty?“

Leden 3/10 | Thoman

Šprýmař. Jasné. Švihla jsem ocasem a věnovala mu krátký, podrážděný pohled, který ale zmizel. Protože proč bych se měla neštvávat na cizince, který měl prostě a jen lepší den, než jsem ho měla já? “Samozřejmě, proč bych se nepodělila,“ přikývla jsem a dál pozorovala cizince, který na mě působil až příliš sebevědomě.
Na ten pohled jeho očí se těžko zapomíná, protože bych přísahala, že jsem nikdy předtím neviděla tmavého vlka s fialovými očky. Lezl mi z toho mráz po zádech. “Kdo jsi, cizinče?“ protože dámy se snad nepředstavují jako první, že ano, gentlemane? Avšak jsem to pronesla mile, urychleně jsem z kožichu setřásla jakoukoliv stopu po nejistotě a podezření. Nemohla jsem se spoléhat na to, že každý zdejší vlk je stejný jako ten druhý. Roland byl výjimka.

Leden 2/10 | Thaummmmm

Zalapala jsem po dechu, když se zamnou ozval chraplavý hlas. Doopravdy jsem málem přepadla dopředu, ale stačila jsem se zachytit. “Kdyby mě někdo neděsil, nepadání by mi šlo o poznání lépe,“ špitla jsem a švihla ocasem, když jsem se na cizince otočila.
Vlk v mém věku, barevně dost silný opak a očka? Očka měl doopravdy krásná. Taková jsem tu ještě neviděla. Oblízla jsem si čumák a čekala, co z něj vypadne. “Podařilo se mi led prolomit, jestli máš žízeň.“ Oznámila jsem a trochu poodstoupila. Snažila jsem se zjistit, co je tento černý flek zač a jestli tomu můžu věřit. Zdejší kraj byl očividně hodně zastoupený nedůvěryhodnými vlky.

<< Tenebrae

Vůbec jsem netušila, jak jsem se dostala do onoho lesa, jakým způsobem jsem se tam dobelhala, ale byla jsem tam! Nebylo to avšak žádné krásné místo, světla tu bylo málo. Ale to znamenalo, že tu nebylo ani tolik sněhu. A já měla pocit, že přes polovinu zdejšího sněhu jsem měla na sobě já.
Zhroutila jsem se na zem a začala opatrně tlapama odstraňovat chomáče sněhu co nejvíc to jen šlo, tahalo to a tahalo, ale nehodlala jsem tu chodit jako vlkulák. A po chvíli se mé přání splnilo. Pořád jsem ale byla unavená a celá promáčená. Ani ten nejlepší kožíšek pod sluncem nedokázal úplně zabránit proniknutí chladu a mokra. A tak jsem se schoulila do klubíčka, snažíc zabránit jakémukoliv úniku tepla. Hlavně, že už jsem nebyla tam venku.

<< Středozemní pláň přes Esíčka

Bylo to nepříjemné. V tomhle stavu se ještě různě dostávat skrz všelijaké rybníky a potoky a řeky a bůh ví co všechno! Co s tím měl jeden dělat?! Nelíbilo se mi to ani za mák. Naštvaně jsem si odfrkla a prodírala se dál tím sněhem, i když už to bylo pomalu z posledních sil. Musela jsem se dostat někam do bezpečí, jak jsem moc netušila, jestli bych se odsud někdy dokázala dostat živá. Spárům smrti jsem ještě neotevírala svou náruč a vidina toho až děsivě tmavého lesa v dáli mě lákala čím dál víc a popoháněla mě dál.

Tmavé smrčiny >>

<< Mahtae Jih přes Medvědí jezírka

Takové věci ale neznamenaly a nikoho neopravňovali k takovému chování vůči druhým. A to mě na tom štvalo nejvíc. Mohla jsem se snažit jak bych si jen přála, ale těžko bych dokázala přenastavit základní nastavení mladého vlčete. Maximálně, kdyby se mě někdy vydala hledat. Asi bych se nebránila a podala jí pomocnou tlapku. Jestli je ale něčeho takového tak hrdé vlče schopno? To bylo ve hvězdách.
Mezitím jsem se soustředila na přechod těžkou a složitou krajinou, která byla složitá vlastně jen kvůli sněhu, který se mi lepil na chlupy a tvořil na nich velké chomáče, které mi pak za chlupy nepříjemně tahaly. Fuj!

Tenebrae přes Esíčka >>

Lot 19 (5/5)

<< Vodopády přes Rozkvetlé louky

Teď, když jsem najednou byla sama jsem mohla po dlouhé době přemýšlet nad tím, co se vlastně všechno událo. Moc jse toho tu ještě nezažila. Ale už jen to mi stačilo na to, abych si o zdejší krajině utvořila obrázek. Wizku byla velmi milá, ale nechala mě tam a použila vůči mně magii, a to jsem nebrala na lehkou váhu. Jen tak si odejít a nechat mě paralyzovanou jako nějaké malé vlče? Ne. Absolutně. A Vlče? Byla to jen zlomená malá holka, která nepoznala za život milého slova. Jak jsem mohla být naštvaná na něco takového? Nemohla za to. Mohla za to, jak se chovala k ostatním, ale mne také utvářely okolnosti. Já měla jen spoustu štěstí, že byly milorsrdné. Tedy alespoň v počátcích mého života, kdy takové okolnosti znamenaly to, jakým směrem se vůbec bude celý můj život ubírat.

Středozemní pláň přes medvědí jezírka>>