Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Moje intuice byla zřejmě velmi dobrá a to aniž bych to věděla. Kdo by býval tušil, že ho zavedu blízko jeho domovu? No. To bylo fuk. Zastavila jsem se, když mávnul tlapkou a já se zastavila, upřímně jsem netušila co bude následovat a trochu jsem se polekala když se předemnou objevila iluze. Stromy a borůvčí. Neznala jsem to místo. “To vypadá hezky,“ usmála jsem se na něj, “máš tam noru, nebo patříš do nějaké smečky?“ ptala jsem se dál, ale tak nějak mi zprvu nedošlo, že mi na to nemá jak moc lehce odpovědět.
Přemýšlení o mojí sestře mi zrovna moc dobře nedělalo, radši jsem se svoje myšlenky snažila natočit na to příjemně vypadající borůvčí, do kterého Erlend patřil. Tam by se Anthei taky líbilo. Bezpochyby. Ale no. Spíš jsem se zaměřila na to, že mi zas a opět přišlo, že to bylo přesně to místo, kde jsem si dokázala představit tohohle velkého Medvěda. A nad tou představou jsem se sama pro sebe zasmála.
Ale já chtěla ještě vědět to, co se mu vlastně stalo. Posadila jsem se vedle něj a čekala. Čekala jsem nějakou iluzi a přesně té se mi taky dostalo. Ale nechtěla jsem, abych mu přihoršila a tak jsem byla připravená ho kdykoliv zastavit. Pozorovala jsem jak padá do písku a plážové prostředí se změnilo v ten jehličnatý hustý les, kde jsem ho nakonec našla. Zamračila jsem se. “Te… Teleportovalo tě to do toho lesa?“ zamyslela jsem se, “už jen to muselo být hrozné. Jsem ráda, že se ti nestalo něco ještě vážnějšího.“ Ale byla jsem sama přesvědčená, že od smrti to daleko zrovna neměl.

<< Tenebrae přes Esíčka

Když nebyl polomrtvý, byl roztomilý. Doopravdy mě to těšilo ho vidět, jak už se lehce dostává na vlastní nohy a chodí. I tak jsem ho co nejrychleji a nejjemněji oddalovala toku řeky, protože co kdyby. “Nemám tušení kam jdeme, vedu nás od toho hluku. Bydlíš někde?“ byla to podivná otázka.
A ještě podivnější bylo to ticho, na které já jsem zvyklá nebyla. Nebyla jsem zvyklá nečekat žádnou odpověď nebo poznámku od toho druhého. Ale čím dál jsme šli, tím víc jsem si uvědomovala i to, že mi to nevadilo. I tak jsem se rozhodla to ticho prolomit, “víš, celou dobu hledám svojí sestru. Najednou jsem jí našla, ale je… Úplně jiná, sotva si mě pamatuje, říká si Světluška a svoje předchozí jméno bere, jako kdyby to byl úplně jiný vlk. Utekla jsem od toho,“ prolomila jsem ticho, ale teď, po chvíli odstupu, jsem už nebyla přehlcená negativními emocemi, vyrovnala jsem se s novou realitou. Pozitivní bylo, že Antheia žije. “A při mém povedeném útěku od reality jsem našla tebe, jak ležíš v jehličí. Nemáš sebemenší tušení, jak si se tam vzal, Erlende?“ ptala jsem se a zastavila se na rozhlehlé pláni.

Přikyvoval. A já měla takovou radost, že se s ním doopravdy dokážu dorozumět i přes tuhle bariéru. Erlend, převalovala jsem si to jméno v hlavě, culila jsem se nad tím, jak honosně a důležitě to jméno znělo. “Sedí to k tobě, vypadáš jako Erlend, méďo,“ usmála jsem se, čím víc života se do něho vlévalo, tím víc mi to jméno k němu sedělo. Připadlo mi, že představuje všechno to dobré, to hezké, huňaté a hlavně teda živé-.
“Ale, no, to mi odpusť Erlende, já jsem z toho tak paf, že jsem se zapomněla představit,“ usmála jsem se, “jsem Agape.“ Bylo to prosté jméno, ale i tak jsem měla skromný pocit, že jsem taky dobře reprezentovala svoje jméno. Ale to mě doopravdy nijak moc nezajímalo. Zajímal mě on, hlavně aby mu bylo lépe.
Ale ten rozruch rozrušoval nás oba, snažila jsem se zjistit, co se dál po proudu děje, ale nedařilo se mi to, rozhodně to neznělo zrovna přátelsky a tak jsem horlivě uvítala nápad odsud odejít. “Zvládneš to?“ i tak jsem byla poměrně skeptická a bez jakékoliv možnosti mi oponovat jsem se vecpala mezi něj a řeku. Byla velká možnost, že v případě pádu by nás do řeky stáhl oba s sebou, ale nehodlala jsem riskovat to, že by se utopil a já neměla ani tu možnost ho zachránit, ještě když jsem se tady o něj celou dobu starala! “Tak pojď, ale pomalu, Erlende,““

Středozemní pláň přes Esíčka >>

Usmíval se. Takže jsem nebyla šílená a doopravdy to byl on. A i já se musela smát, přišlo mi vtipné, že němý vlk mi tady naznačuje, že přeci jen trošku mluví. Byl to absolutní paradox. Ale mně to nevadilo. Upřímně řečeno mě to spíš fascinovalo než cokoliv jiného. “Tak to jsi úplně první vlk, kterého znám, co umí mluvit beze slov,“ uchechtla jsem se a z jeho zad pozorovala okolí.
Erlend. “Erlend?“ zamračila jsem se nechápavě, komu by to došlo napoprvé, znělo to jako vymyšlené slovo. Slovo, co jsem nevěděla, co znamená. Spíš to znělo jako něco, co by mohlo být něčí… “Jméno!“ hlava mi vystřelila nahoru když jsem si uvědomila tuhle jednoduchou spojitost, která by došla i malému vlčeti. “Ty jsi Erlend?“ ptala jsem se a pozorovala každou jeho reakci. Nikdy jsem nebyla takhle soustředená na něčí řeč těla.
“A tohle… Tohle beru, jakože už ti je o něco lépe? Už tě ta nevolnost a slabost přešla?“ a tentokrát jsem si hlavu položila vedle něj. Právě, abych ho mohla pozorovat.

Pomohlo to. Nic mě dlouho nepotěšilo víc než to, že konečně jsem něco po dlouhé době udělala správně. Usmála jsem se sama pro sebe a ještě se na něj přitiskla, když jsem cítila, že jeho dech trochu zvolnil a že se mi uklidňuje přímo pod packama. “Takže tak. Včely jsou zrádnost,“ zakončila jsem to ještě po chvilce. Rozhodla jsem se, že ho ale přeci jen nechám se vydýchat, netušila jsem, jakými terory si medvídek prošel, jak velký dopad to na něho celé mělo. Polomrtvý se objevit v lese, od chaluh a slané vody, když moře je bůh ví jak daleko? Bylo mi ho líto. Nikdo si nezaslouží takové věci.
Z tohohle tragického přemýšlení mě ale vytrhl hlas, který nepatřil mně. Nebyl to tak docela ani hlas. Ale myšlenka. Slovo. Trhla jsem s sebou a narovnala se, rozhlížela jsem se kolem sebe a snažila se přijít na to, co se to stalo. Chvilku trvalo, než jsem si to celé spojila. Mým tělem projela vlna čirého překvapení, zmatení a pak radosti. “To si byl ty?“ byla to spíš ale řečnická otázka. Hádala jsem, že lesní duchové mi neděkují za příběhy o včelkách. Ale i tak jsem byla překvapená. Usmála jsem se, “takže přeci jen mluvíš. A děkovat mi nemusíš, já… Udělala bych to pro každého. A ty jsi mi taky pomohl, nezasloužíš si trpět někde sám v lese, Méďo,“ zazubila jsem se a položila jsem si hlavu zpátky na jeho záda. On mluví! Kouzelně. Ale mluví! S takovou magií jsem se nikdy nesetkala. Ale… Ale vůbec mi to nevadilo.

<< Tmavé smrčiny

Vlk mi svou momentální chůzi připomínal medvěda. Trochu malátný, občas se trošku zamotal, veliký a huňatý. Ale zároveň i přes veškeré neštěstí co se mu událo se mi pokaždé omlouval jen co na mě předal trochu své váhy. A já pokaždé zavrtěla hlavou se slovy, že to nic není. Vlastně i díky tomu ta cesta ubíhala trochu rychleji.
I tak jsem ale byla ráda, když jsem v dálce viděla řeku. Dávala jsem pozor, aby se Méďa do řeky nesvalil nedejbůh rovnou celý, jen těžko bych ho sama z vody vytahovala. “Ať tam nezahučíš,“ dodala jsem své myšlenky i nahlas a trochu poodstoupila, aby se on mohl v klidu napít a já porozhlédnout po okolí. Viděla jsem za námi tmavý les, který takhle z dálky vypadal ještě děsivěji. Taky, že jsem doufala, že se Antheia nepustila zamnou…
Z jakéhokoliv hlubšího přemýšlení mě vytrhl pohled na vlka, který před chvílí žíznivě hltal vodu, ale teď se schovával a vypadal, jako kdyby byl nejraději všude jinde ale ne tady. Okamžitě jsem k němu sklonila čumák a žďuchla do něj, vůbec jsem netušila o co jde a pochopitelně mě to vyděsilo. “Co se děje? Snad tě nic nehryzlo do nosu,“ pokusila jsem se situaci odlehčit, ale bylo mi jasné, že to nejspíš nepomůže. A tak jsem zas a opět udělala to jediné co mě napadlo. Lehla jsem si vedle něj a položila si hlavu na jeho záda. “Já ti zkusím něco vyprávět, ano? Třeba ti to pomůže. Sice nevím, čeho se bojíš, ale já se jako malá hrozně bála včel. Se sestrou jsme je jako vlčata honily po celé louce a jednou mě jedna taková štípla do čumáku a já ho pak měla dvakrát tak veliký, dovedeš si to představit?“ uchechtla jsem se, “sotva jsem mohla mluvit, zněla jsem jak mořská velryba. Od té doby jsem před nimi utíkala jen co mi přišly na oči. Některé byly ale až moc zvědavé a létaly zamnou, to pak vypadalo, jako kdybych utíkala před velikou příšerou, ale byla to… Včela,“ uklidňovala jsem tím zároveň i sebe, netušila jsem, jestli to na Medvěda vůbec fungovalo. Ale doufala jsem v to, pamatovala jsem na časy, kdy jsem stejně tak uklidňovala Antheiu.

Byla jsem ráda, že se mi podařilo to rozlousknout. Neměla jsem celkově ani pomyšlení na to, co by se vlkovi mohlo stát kdybych ho nenašla. Zemřít, obzvláště v tomto studeném a tmavém místě uprostřed ničeho? To by byl krutý osud.
“Nic se neděje, můžeš se trochu zapřít, já to zvládnu,“ řekla jsem, ale cítila jsem, že by to nebylo tak jednoduché už v ten moment, kdy do mě nechtěně vrazil a já se sotva udržela. Rozdíl byl znatelný, ale copak jsem se měla jen tak vzdát? A i když se rozešel a nepotřeboval mou pomoc nijak zásadně, udržovala jsem se v neustálém pozoru, kdyby se nedejbůh rozhodl spadnout zpátky do jehličí. “Kdyby ti byla zima, můžu tě zkusit usušit magií, ale trochu se bojím, aby tě neodneslo tornádo,“ pronesla jsem ve chvíli ticha a sama jsem se tomu zasmála. Těžko se zapomínalo na můj první pořádný pokus využít svou magii v plné síle, následný pád a pak starostlivého vlčka s korunkou na hlavě a polární září na zádech. A pochybovala jsem, že bych se někdy dozvěděla jeho jméno, tak jsem musela začít přemýšlet, jak mu říkat. Ale to až u té vody.

Tenebrae >>

Trpělivě jsem čekala na všechno co mi vlček chtěl „říct“. Očividně potřeboval chvilku, aby posbíral všechny svoje myšlenky do jednoho pytlíčku a vytřídil si je. A tak jsem čekala a čekala, v momentě kdy jsem se zrovna rozhlížela po okolí, jako kdyby tu měl být ještě nějaký ztracený vlk, se mi právě ten můj ztracený vlk roztřásl. “Co se děje,“ špitla jsem a lehce do něj drkla. Bylo to těžké, když nemohl mluvit, těžko se cokoliv odhadovalo, ale nepřišlo mi, že by bylo zrovna chladno…
Ani zima ani hlad. Přikývla jsem a snažila se dekódovat co to po mně vlastně chce. Chvilku to trvalo a mezi námi se rozlilo ticho. “Ah! Ty chceš napít, že?“ konečně jsem to pochopila, ale zrovna do úsměvů mi nebylo, protože bych přísahala že sušší les jsem dlouho neviděla. Přemýšlela jsem seč mi síly stačily a nemohla jsem přijít na nic… Kromě nedaleké řeky, kolem které jsem se sem dostala minule. “Dokážeš vstát? Pomůžu ti, musíme jít k řece, tady žádná voda není,“ řekla jsem a lehce se od něj odlepila, abych mohla fungovat spíše jako pomocná opěrka než jako zahřívací polštářek. “Kdybys padal, padej na mě. Já tě k té vodě dostanu, ničeho se neboj,“ a i když mi bylo jasné, že to bude pořádně těžký úkol, odhodlání mi nechybělo.

Nic se nedělo. Dlouhou chvilku, která mi připadala jako celé dekády, se nic nedělo. Vlk jen mělce dýchal a ve mně dál rostla panika. “Notak, probuď se,“ řekla jsem zoufale a knedlík v mém hrdle neustále rostl a bránil mi v pohodlném dýchání. Cítil se takhle i on?
Ale přeci jen se něco změnilo. Najednou se vlk začal probouzet, z hrdla mi unikl úlevný povzdech a na tváři se rozlil ustaraný úsměv. “Jsi v pořádku?“ špitla jsem, jako kdyby se měl chudák rozbít, kdybych promluvila normálně. Jeho úsměv mě ale zrovna moc neuklidnil a marně jsem čekala, až něco řekne. Agape, on nemluví, připomněla jsem si a zavrtěla nad sebou hlavou. Ale jeho bezradný pohled nepotřeboval žádná slova, tušila jsem na co se ptal, pomalu jsem zavrtěla hlavou. “Netuším kde ses tu vzal. Šla jsem směrem od pouště skrze hory až sem, našla jsem tě tu ležet jako kdybys byl mrtvý, bůh ví jak dlouho tu jsi,“ pokrčila jsem rameny a ještě jednou si ho celého prohlédla abych se ujistila, že neutrpěl žádnou fyzickou újmu. Taky jsem z jeho kožichu dostala chaluhy, detail kterým jsem se mohla zabývat, když už jsem věděla, že neumírá.
“Je ti zima? Máš hlad? Můžu ti něco ulovit, ale nechci jít pryč kdyby to znamenalo, že bys akorát promrznul,“ dodala jsem po chvilce, s vlčetem se manipulovalo daleko lépe, mohla jsem jej vzít do zubů do bezpečí, ale s dospělým? No, tam to bylo horší.

<< Prstové hory

Byla jsem sama. Antheiu, nebo Světlušku, jak si teď říkala, jsem nechala za sebou. I když i to ve mně vzbuzovalo obrovské vlny nejistoty a necítila jsem se o moc lépe než předtím. Tak dlouho jsem jí hledala, až jsem jí opět ztratila. Věděla jsem, že bych se měla co nejdříve vrátit, aby nedejbůh neodešla a já jí zase nemusela několik let hledat, ale teď jsem na návrat ani neměla pomyšlení, musela jsem to zpracovat.
Nadechla jsem se a s letmým otřením čumáku od slz jsem se vydala na procházku tmavým lesem. Nelíbilo se mi tady o nic víc než v těch úzkých průchodech z pískovce. A něco mi tu nesedělo. Házela jsem to na interakci se svou sestrou, ale nedokázala jsem to ze sebe setřást. Moje obavy se zhmotnily, když jsem vyšla zpoza keře a o kus dál jsem viděla mrtvé vlčí tělo. Alespoň zdánlivě. Ztuhla mi krev v žilách a bezmyšlenkovitě jsem se rozeběhla k bělavému vlkovi, který v té tmě zářil jako hvězda na obloze. Ještě víc po tom, co jsem si uvědomila, že ho znám. To je ten… Ten němý vlk od jezera, pomyslela jsem si s protáhlým zakňučením. “Ale notak, ztrát už bylo dost,“ špitla jsem a drkla do vlka. Až v ten moment jsem si všimla toho nepatrného pohybu. Dýchá.
A to mě dalo do pohybu, ignorovala jsem veškerou nesmyslnost chaluh v kožichu a i to, že byl mokrý a voněl jako kdyby se před chvílí vymáchal v moři. Sotva jsem tušila, co bych měla správně udělat a i přesto, že nebyla zrovna zima, obmotala jsem se kolem něho co nejvíc to šlo, abych ho zahřála a přitom jsem mu svým čumákem drkala do toho jeho. “Vstávej, pro pána. Kde ses tu takhle vzal? Co já vím, jestli ti je zima, ale s mokrým kožichem asi ano, co? Tohle není místo na umírání, pro pána,“ šeptala jsem si v tiché panice. “Kdybych tak měla použitelnou magii,“ i když… No, raději jsem rychle zahodila myšlenku použití magie, s mým štěstím bych na nás poslala tornádo.

Bylo mi úzko. Před očima jsem viděla Antheiu jako stejně malou, schoulenou malou kuličku neštěstí. Ale měly jedna druhou a já jsem si odmítala přiznat, že by to mohlo skončit takhle tragicky. Asi se bouchla do hlavy. Třeba si časem vzpomene, ale pro mě tohle bylo přespříliš smutné. “Já… Já… Počkej tady, Antheio, chci vidět kde žiješ, prcky… Ale je mi trochu zle,“ zakuckala jsem se a se slzama v očích jsem se rozeběhla pryč. Ne co nejdál. Doopravdy mým jediným cílem bylo to trochu rozdýchat, ale to se dělalo horko těžko, když jsem v běhu lapala po dechu a plakala jako malé dítě. Nohy jsem skoro necítila, bylo to jako kdybych chodila po vodě, ale pod tlapama se mi terén měnil z divně stavěných pískovců na mech a kolem mě se rozevřel tmavý les.

Tmavé smrčiny >>

Červenec 5/10 | Ten co se meje až moc

“Tak to to tady budeš muset vydržet,“ odfrkla jsem si. Tohle byla doopravdy konverzace na úrovni. A dost mě štvala.
Tak nějak už mi došlo, že tohle nemělo vůbec žádnou cenu a ani hodnotu. “Tak fajn no, tak jsem ti znečistila jezero, nemeju se, jsem špinavá, ty jsi krásný a úžasný, tak už drž zobák,“ rezignovaně jsem mu to raději všechno odkývala, jen abych se s ním už dál nemusela plácat. Byla jsem z toho tak neskutečně otrávená a ještě horší bylo, když se ten jeho hloupý obličej objevil zase přímo přede mnou.
Nakrčila jsem na něj nos a přes oči si raději dala obě packy. “Jak dospělé.“

Červenec 4/10 | Morgo the koko
Mluvil jetě. “Tak si vaše královská výsosti běžte někam jinam,“ pobídla jsem ho ještě jednou a doufala jsem, že tímhle to končí. Ale ne. Fakt ne. On si pořád plácal ty svoje hlouposti, které sice dávaly smysl, ale trochu jim unikala moje pointa. Ušklíbla jsem se.
“A ty mě máš za co? Za zablácenou vlčici co se ani neumí postarat o čistotu svého kožíšku co se myje jednou za rok? Tak to jsi na omylu hochu milej mladej. Víš, když mluvíš o tom sluníčku a horku, tak by ti mělo dojít, že se někdo chce jen schladit. A nemyslím si, že za tu minutu, co jsem tam stihla být, jsem ti ten tvůj drahocenný vodní zdroj zvládla dostatečně znečistit,“ vyštěkla jsem a pak jsem se od něj odvrátila. Naprosto odmítajíc s ním promluvit dál.

Červenec 3/10 | Margot

Aha no. Tak to jsem byla velmi ráda, že jsem se tímto elegantním způsobem dozvěděla, s kým že mám tu čest. “Elegáne, tak si běž jinam, když ti to tak překáží, tebe doma neučili, že nemáš být moc vybíravý?“ a puntíčkářský a hloupý. “To si myslíš, že tady kolem toho všichni poskakují jako ty? Jako balerínky?“ já jsem se neobtěžovala s tím, to zakrývat do milých a přátelských omáček. Ale taky jsem toho měla už moc a tak jsem vstala z vody, (taky se pořádně oklepala tak, aby alespoň něco dopadlo na vlka), a místo toho se šla slunit na sluníčko. “Ne všechny vedli doma ke slušným mravům a základům slušného jednání s ostatními, já tomu naprosto rozumím. Ale víš ty co, takovým by se mělo pomáhat, nemyslíš?“ tentokrát jsem ale ani já neodolala tomu sladkému hlásku a úsměvu.

Červenec 2/10 | Mág

Věděla jsem, že se někdo přibližuje. Byla jsem naučena alespoň trochu vnímat svoje okolí ať se děje co se děje. Ale vůbec jsem nečekala, že cizinec, nebo cizinka, přijdou rovnou zamnou a ještě si budou stěžovat. Zamručela jsem a okamžitě jsem po vlkovi švihla ten nejošklivejší pohled, kterého jsem byla schopna. “Víš, vlkům nic nebrání jít na druhý břeh a napít se odtud, jako kdyby ti nebylo jasné, že nejsem jediná, kdo se sem chodí schladit, suchare,“ vyjela jsem po něm nevrle a okamžitě jsem se otočila zpátky, odhodlána si ho nadále nevšímat. Hňup.