Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Rozkvetlé louky<<

Místo toho, abych našla bájné borůvčí jsem se nakonec ale ocitla u místa, které mě k sobě přilákalo hlavně po zvuku. Jednalo se o vodopády. Tušila jsem, že vodopády jen horko těžko zamrznou, ale o to méně mě fascinovaly. Stála jsem nad nimi a pozorovala, jak tok vody neohroženě buší dolů do vod až se do vzduchu zvedá bílý skoro prach, u kterého jsem ale věděla, že se jedná o vodu. Jako kdyby zdejší vodopády provzdušňovaly vodu a musela jsem se sama nad sebou uchechtnout, že právě tohle je určitě ten způsob, jak se rybám dostává vzduchu. Třeba doopravdy tento vodopád působí jako spojka a jako takový "strom života" pro ryby...

Dlouhá řeka >>

<< Smrkáč

Když jsem ze smrkového lesa vyšla, dozvěděla jsem se, že denní doba je stejná. Neli identická. Takže buď jsem se prospala krátce, jen jako šlofíček, anebo jsem prospala celý den. První možnost mi ve zdějších krajích, které zrovna nebyly příjemným místem pro spánek, připadala preci jen trošku realističtější. "Ach, kdy já toho Erlenda jen najdu?" nemohla jsem tušit, když jsem si pro sebe takhle zoufala, že jsem tak hrozně blízko tomu, abych ho našla. Nebo minimálně jeho smečku. Dál jsem proto bloudila Gallireou, krajem, který jsem teďka prošla skoro celý a doufala, že přeci jen narazím na to pro mě bájné borůvčí.

Vodopády >>

<< Paseka
Když jsem do lesa vkročila, na první pohled mi bylo jasné, že to není tam, kam jsem jít chtěla. Povzdychla jsem si smutně a lehla si na zem. Ušla jsem toho za jeden den tolik, až se mi z toho motala hlava a usoudila jsem, že alespoň krátký šlofíček byl na místě, než se Erlenda vydám hledat znovu. Zývla jsem si, obtočila si ocásek kolem svého těla a položila si hlavu na svoje tlapinky, načež jsem se oddala své oblíbené aktivitě - spánku.
Když jsem se zanedlouho probudila, nedokázala jsem skrz tmu, kterou házely na mě smrkové stromečky, poznat kolik hodin bylo. A ačkoliv jsem nechtěla, musela jsem proto z lesa zase vylézt.

Rozkvetlé louky >>

<< Jižní Galtavar

Chtěla už jsem si zase odpočinou, ale místo toho jsem se pozastavila na zdejší pasece abych se trošku porozhlédla kolem sebe. Viděla jsem les. Ale jak jsem měla poznat, že jde o to místo, kam jsem měla zamířeno? Chvilku jsem takhle jen přemýšlela a přešlapovala z nohy na nohu, až jsem došla k tomu, že za tím lesem, kam jsem koukala přes řeku, je les i další. A také, že i vedle mě se nachází jeden les. Přes řeku se mi nechtělo a tak jsem se rozhodla, že nejdříve omrknu les po mé pravé tlapce.

Smrkový les >>

<< Kojotí břeh

Z místa, kde jsem byla předtím taky šel povědomý pach kojotů, který jsem díky bohu přehlížela, jinak bych asi začala dost panikařit. Díky bohu jsem také žádného nepotkala, jen těžko bych se ubránila nějaké větší tlupě takových zvířat. Rychle jsem řeku přešla a také jsem zahla pryč od toho velkého jezera, protože jsem s ním nechtěla po mé předchozí zkušenosti mít už nic společného. Tentokrát jsem si byla naprosto jistá, že bych v něm utonula, kdybych tam spadla.

Jižní galtavar >>

<< Mahtae sever,

Něco ve mně mi napovídalo, že jsem se dokonce i blížila ke svému vysněnému cíli. A že to trvalo! Šla jsem ale i nadále po proudu řeky, která byla zamrzlá jen místy. Zajímalo mě, jak dlouhá tahle řeka asi musela být , ale na její konec se mi úplně nechtělo a tak jsem to raději nechala být. Nechtěla jsem riskovat, že mě to zavede akorát do nebezpečných krajin. Dalším problémem na pomyslném stole byl pak i ten fakt, že jsem netušila, jak takovou Borůvkovou smečku poznám. V léte jasné. Asi proto, že tam budou borůvky, ale jak se taková věc poznala pod pokrývkou sněhu?

Paseka >>

<< Zrcadlovky

Dostala jsem se ještě na jednu pláň, ze které jsem také viděla na to jezero, které už jsem ale poznávala. Hlavně díky své neskutečně velké ploše. Tam jsem potkala Wizku. Bůh ví, jak se Wizku asi měla? Pamatovala jsem si, jak jsme potom spolu potkaly Vlče, to, jak se Vlče měla mě zajímalo snad ještě víc, protože takové malé nemehlo to buď dotáhlo doopravdy daleko, nebo doopravdy nikam. Každopádně mi jí bylo líto. Nemohla za to, co se jí stalo a kdo jí vychovával. Byla jen škoda, že za to musela nést následky ona, ale i její bezprostřední okolí.

<< Mahtae sever

<<Zarostlý les

Z příjemného lesa jsem se asi chybou nebo hloupostí, horko těžko říct, dostala do hor, držela jsem se ale co nejníž co se jen dalo, abych ve výškách neumrzla. Hodlala jsem přechod udělat co nejkratší a ani jsem se neobtěžovala s tím, se vydat na zajímavě vypadající horu, ze které by byl pravděpodobně parádní výhled na celé území. Někdy jindy. A ž bude lepší počasí. Mezitím se i mojí srsti podařilo pomocí této kruté zimy hezky uschnout, což díky bohu! Už jsem měla pocit, že mi z toho hrábne.

Kojotí břeh >>

<< Esíčka

Rozhodla jsme se procestovat další kousek. Nejdřív jsem se ale zastavila v lese, který díky svému hustému porostu snad ani sněhu moc neměl. Hlavně mi přišlo, že je v něm trochu tepleji, asi hlavně díky tomu, že tu bylo stromů vedle sebe šíleně mnoho, musela jsem neustále přeskakovat nějaké liány a popadané kmeny. Taky jsem si tenhle les nepamatovala, ale co já jsem si pamatovat měla, když jsem to tu zrovna moc neznala?

Zrcadlovky >>

Přímo pod čumákem mi totiž v ten moment projela rybička po které jsem okamžitě vyjela. Asi jsem si přitom zmrazila mozek, nebo to co z něj zbylo po všem tom přemýšlení. Studená voda v očích, nose, tlamě. Jen proto, abych zjistila, že jsem ulovila takovou malinkou rybičku, která se dala považovat za jednohubku. Povzdychla jsem si a rybu hodila do sněhu, kde jsem jen poraženě pozorovala, jak se na té zemi plácá jak ryba na suchu. Hahaha. Nakonec jsem její trápení ukončila když jsem jí rychle sněhla tak, abych nebyla prošpikovaná kůstkami, kterých tahle rybka měla na moje poměry až příliš mnoho. Pak jsem se na díru v ledu zamračila, v hlavě proklela všechny ryby a o něco víc zmražená jsem se zase vydala o kousek dál!

Zarostlý les >>

Nakonec jsem se ale přeci jen trochu usměrnila a zase skončila u nekonečného zarývání drápků do ledu a plácání se na něm. Nakonec moje snahy ale nepřišly vnivěč, jen jsem si pořádně namočila jednu nohu v ledové vodě. Což mě bude ještě asi dlouho mrzet. Ale voda nebublala jak jsem čekala. Ne, že bych očekávala, že dosáhne bodu varu, ale čekala jsem, že takhle odhalená voda do sebe... Nasáhne vzduch? A tím ryby přežijí. Ale asi mi pomalu došlo, že když ryby pod ledem přežily doteď, tak asi budou přežívat i nadále. Zamračila jsem se a čekala, až mi nějaká proplave pod nosem, hodlala jsem trochu zariskovat, že mi akorát bude ještě větší zima. Ale hlad byl taky velký problém. A tak jsem čekala a čekala, až jsem se dočkala.

Mít tak možnost foukat teplý vítr! To by bylo. Jinak jsem dost pochybovala, že tornádo by mi pomohlo zničit tenhle led. Nebo takhle. Led by to asi zničilo, ale naposledy, když jsem něco takového vyzkoušela, tak jsem letěla do povětří i já. A tentokrát se mi to pochopitelně riskovat zrovna dvakrát nechtělo. Nakrčila jsem nad tou myšlenkou čumák. Zkusila jsem tedy něco dalšího. Zkusila jsem soustředit svou energii na roztání ledu, soustředit nějakou energii ohně na to, abych osvobodila ryby ze spárů ledu. Což se mi ale dost pochopitelně nepodařilo. Spíš jsem jen cítila, jak se napovrch dere obří tornádo, takže jsem s tím soustředěním raději rychle přestala.

Po chvíli jsem přeci jen viděla, nějaký pohyb něčeho živého. A tak jsem uvažovala dál, protože tvář už mě nepříjemně studila a já nevěděla co s tím. Zamračeně jsem švihla ocasem a zývla. Kde vůbec ryby slpaly? Spaly vůbec? Nedávalo mi to moc smysl, protože jsem taky nikdy neviděla rybu se zavřenýma očima. Všechno to mě přivádělo an tak moc dalších otázek! Hodlala jsem to ale nějakým způsobem zjistit a tak jsem po chvilce začala po ledu předníma tlapama skákat a hopsat. Dávala jsem si přitom ale pozor na to, abych se nepropadla celá. Protože to už bych se vyššího věku asi nedožila. Led byl však silný a moc nepovoloval. Ráda bych řekla, že bych chtěla použít magii, ale co jsem tak tušila, nedisponovala jsem žádnou, která by mi byla schopná pomoct s roztáním ledu.

Zprvu jsem se snažila jen pochopit, jak teda ryby přežívají pod tím ledem. Věděla jsem, že jako já, i oni potřebují vzduch k tomu, aby přežily. Už jen to mi přišlo poměrně bizarní. Jelikož proč by něco pod vodou potřebovalo dýchat stejný vzduch jako já? A jak se ten vzduch dostával do vody? Což bych ale v létě pochopila o dost lépe než teď, s ledem zamrzlým tak, jak byl teď se tam kyslík dostával asi horko těžko. A mně se těch rybích stvoření vlastně trochu zželelo, až na to, že jsem je chtěla sníst. Tlapkou jsem smetla sníh z povrchu ledu, rozhlédla jsem se všude kolem, jestli tu není někdo a když jsem zjistila, že minimálně kolem mě nikdo není, připlácla jsem tvář k ledu a snažila se zachytit nějaký pohyb. Tak rochu jsem viděla, že voda pod ledem pořád proudí, ale to mi přišlo tak asi jako jediná známka života.

<<< Borovicová školka

Vyjít z toho lesa nebyla zrovna dvakrát příjemná zkušenost. Byla mi zima. A to i když se mi podařilo se celkem efektivně zahřát při hledání mého klacíku a honěním se za nezbednými veverkami. Až teď mi došlo, jak hloupé to celé bylo. Kolik mi bylo, že jsem se musela honit za veverkama kvůli klacku? Sama nad sebou jsem zavrtěla hlavou a raději se soustředila na to, abych našla nějaké to jídlo. Skrz sníh jsem se nakonec probojovala až k potoku. Zírala jsem do vody sama na sebe a až pak mi došlo, jak hloupá jsem. Totiž... Potok je plný vody. A co prosím dělá voda v zimě? Nojo! Přesně tak. Chytrá Agapěnka. Voda totiž v zimě zamrzá a ryby jsou pod čím? Pod tím ledem. "Achjo," povzdychla jsem si nad vlastní hloupostí. To, že věk přidává vlkovi na moudrosti očividně neplatilo o mně. A nebyla jsem z toho zrovna dvakrát nadšená.