Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Červenec 5/10 | Ten co se meje až moc

“Tak to to tady budeš muset vydržet,“ odfrkla jsem si. Tohle byla doopravdy konverzace na úrovni. A dost mě štvala.
Tak nějak už mi došlo, že tohle nemělo vůbec žádnou cenu a ani hodnotu. “Tak fajn no, tak jsem ti znečistila jezero, nemeju se, jsem špinavá, ty jsi krásný a úžasný, tak už drž zobák,“ rezignovaně jsem mu to raději všechno odkývala, jen abych se s ním už dál nemusela plácat. Byla jsem z toho tak neskutečně otrávená a ještě horší bylo, když se ten jeho hloupý obličej objevil zase přímo přede mnou.
Nakrčila jsem na něj nos a přes oči si raději dala obě packy. “Jak dospělé.“

Červenec 4/10 | Morgo the koko
Mluvil jetě. “Tak si vaše královská výsosti běžte někam jinam,“ pobídla jsem ho ještě jednou a doufala jsem, že tímhle to končí. Ale ne. Fakt ne. On si pořád plácal ty svoje hlouposti, které sice dávaly smysl, ale trochu jim unikala moje pointa. Ušklíbla jsem se.
“A ty mě máš za co? Za zablácenou vlčici co se ani neumí postarat o čistotu svého kožíšku co se myje jednou za rok? Tak to jsi na omylu hochu milej mladej. Víš, když mluvíš o tom sluníčku a horku, tak by ti mělo dojít, že se někdo chce jen schladit. A nemyslím si, že za tu minutu, co jsem tam stihla být, jsem ti ten tvůj drahocenný vodní zdroj zvládla dostatečně znečistit,“ vyštěkla jsem a pak jsem se od něj odvrátila. Naprosto odmítajíc s ním promluvit dál.

Červenec 3/10 | Margot

Aha no. Tak to jsem byla velmi ráda, že jsem se tímto elegantním způsobem dozvěděla, s kým že mám tu čest. “Elegáne, tak si běž jinam, když ti to tak překáží, tebe doma neučili, že nemáš být moc vybíravý?“ a puntíčkářský a hloupý. “To si myslíš, že tady kolem toho všichni poskakují jako ty? Jako balerínky?“ já jsem se neobtěžovala s tím, to zakrývat do milých a přátelských omáček. Ale taky jsem toho měla už moc a tak jsem vstala z vody, (taky se pořádně oklepala tak, aby alespoň něco dopadlo na vlka), a místo toho se šla slunit na sluníčko. “Ne všechny vedli doma ke slušným mravům a základům slušného jednání s ostatními, já tomu naprosto rozumím. Ale víš ty co, takovým by se mělo pomáhat, nemyslíš?“ tentokrát jsem ale ani já neodolala tomu sladkému hlásku a úsměvu.

Červenec 2/10 | Mág

Věděla jsem, že se někdo přibližuje. Byla jsem naučena alespoň trochu vnímat svoje okolí ať se děje co se děje. Ale vůbec jsem nečekala, že cizinec, nebo cizinka, přijdou rovnou zamnou a ještě si budou stěžovat. Zamručela jsem a okamžitě jsem po vlkovi švihla ten nejošklivejší pohled, kterého jsem byla schopna. “Víš, vlkům nic nebrání jít na druhý břeh a napít se odtud, jako kdyby ti nebylo jasné, že nejsem jediná, kdo se sem chodí schladit, suchare,“ vyjela jsem po něm nevrle a okamžitě jsem se otočila zpátky, odhodlána si ho nadále nevšímat. Hňup.

Červenec 1/10 | Morgoth, tak se ukaž bejku

Neměla jsem dobré období. Vlastní sestra mě nepoznávala, nepoznávala ani sama sebe. Byla jsem vůbec já Agape? Celej vesmír byl prostě obráceně a já už neměla sílu na to se tady s tím vypořádávat. Zamrumlala jsem si něco pod vousy a lehla jsem si na mělčinu nedalekého jezera, abych se schladila. Moje srst nebyla zrovna stavená na nějaké vedra a já tak s radostí hltala chladnou vodu a najednou, najednou život byl sladší. Ale pořád to neměnilo nic moc na tom, že jsem se neměla zrovna nejlépe a dokázala bych sekat hlavy kvůli naprostým, malinkým problémům. Život byl prostě hrůza a děs a já nevěděla, co teďka se sebou.

Uhodila se do hlavy. Jisto jistě. Začala jsem čirým zoufalstvím slzet, tohle byl zlý sen. Tak dlouho jsem Antheiu hledala jen proto, abych zjistila, že nemá tušení, kdopak jsem? Odkud jsem, co jsem vůbec zač? Zoufalství mnou projelo jako osten a já se pomalu smiřovala s tím, že jsem svou sestru asi ztratila. “Ale… Ale ty,“ řekla jsem s důrazem na „ty“, “Ty jsi Antheia. Moje sestra.“ řekla jsem v poslední, zoufalé snaze. Na její nabídku jsem jen dokázala jen přikývnout, motala se mi hlava já byla jako ve snu.
“Prcky?“ zamrkala jsem, trochu mě to probralo, protože jsem moc nepochopila, že to nejsou její prcci, ale té „jasné“. “Ty máš vlčata? Kde?“ babrala jsem dál zmateně a moje tělo mi připadalo, jako kdyby to mělo každou chvíli vzdát.

Tlamu jsem nezavřela. Antheia jen tak v klidu dohopkala až ke mně, jako by se nechumelilo a jen tak mě zdravila, jako kdyby mě neznala. Mozkem se mi prohnal tucet emocí, ale než jsem nějakou stihla zpracovat a vyjádřit, tak už byla nahrazená naprosto jinačí. “Vždyť… Vždyť ty jsi Antheia,“ špitla jsem zoufale, protože to bylo, jako kdyby do ní uhodil blesk. Tohle byla tupá sranda teda. Mluvila blábol za blábolem, hloupost za hloupostí a já to nedokázala unést. “O čem to mluvíš, Antheio? Jaká Světluška! Nedělej si ze mě srandu, vždyť já tě tak dlouho hledala!“ vyštěkla jsem z ničeho nic, naprosto pobouřená myšlenkou, že by si mě snad vlastní sestra nepamatovala. Pobouřeně jsem k tomu všemu přešlápla a začala pochodovat.
Jenže očividně si rozpomínala. Zastavila jsem se a s vydechnutím začala přikyvovat. “No jasně že má! Antheio, pro pána, já jsem Agape,“ přiskočila jsem k ní a hněv ve vteřině vystřídalo zoufalství. Ťukla jsem do ní čumákem, “neříkej mi, že nevíš kdo jsem.“ Prostě ne.

Vůbec jsem netušila, že by tu někdo poblíž mohl být. Mimo mě, samozřejmě. A vůbec jsem nečekala, že to co tu semnou bylo, mi změní život. To ale přeskakuju. Najednou, jako burácení hromu, se zdejšími horami proneslo „Ahoj“. Ale fakt, fakt nahlas. Tak moc, že jsem polekaně nadskočila a snažila se okamžitě najít zdroj toho zvuku, ke kterému se přidalo moje vyděšené zaječení. Wow. Dobře. Ale proč mi ten hlas zněl tak povědomě?
Zamračila jsem se a stála na místě jako přikovaná. A vůbec, druhý vlk o mně musel mít nějaké povědomí, protože jinak by mě nezdravil, ne snad? “Kde jsi?“ vyštěkla jsem, stále trochu rozklepaná. Po chvíli jsem ale slyšela rychlé ťapkání drápků o suché kamení. A možná by mě to nemělo tolik děsit, ale znělo to, jako kdyby se ke mně hnalo doopravdové nebezpečí.
Asi si kdokoliv dokáže představit můj výraz, když se z nebezpečí vyklubala vlčice, hopkající jako horská koza, šťastná a plná života. Rozhodně ne nebezpečný panther nebo něco takového. Ale i to by mi v ten moment bylo úplně ukradené. “Antheio…“ vydechla jsem, tlama otevřená do kořán, rozklepaná kolena a vykulené oči. “Kde… kde jsi byla? Jsi to vůbec ty?“

<< Oáza přes poušť

No nakonec jsem se do těch hor dostala. Byly velmi zvláštně stavěné, občas neskutečně vysoké a v další moment tak malinké. Pod tlapkami jsem měla na každém kroku drobný prach z toho, jak se všechno kolem mě postupně drolilo a já se začala obávat, aby se na mě ta vysoká a mohutná stavba nezřítila.
A jak jsem kladla tlapku před tlapku a proplétala se v úzkých chodbičkách, než jsem narazila na otevřenější prostranství, které navazovalo na nějaké zalesněné prostředí, tam jsem ale nešla. Místo toho jsem si prohlížela kosti, které bych jen horko těžko vytáhla z oné hory. A tak jsem se zájmem přemýšlela nad tím, jaké zvíře tu asi před nějakou dobou existovalo a jak by se jim líbilo tu a tady.

<< Poušť

Poslouchala jsem svého společníka a pokyvovala hlavou. “Jsi zvláštní,“ pronesla jsem, ale usmála se, aby mu bylo jasné, že to nemyslím zle. Nebo spíš, že to nemyslím jako výsměch. Ale po pár krátkých konverzacích mi Kenai oznámil svůj odchod a já pomalu přikývla. “Tak ti moc děkuji!“ zvolala jsem za ním a pak jsem tedy byla odkázaná sama na sebe. Což bylo po tom, co mě každý druhý musel nějakým způsobem zachraňovat velmi krásné.
Ale i po nějaké době mě začal stresovat nic neříkající život u oázy a tak jsem se rozhodla, že se vydám pryč. A zamířila jsem si to k těm podivným horám. Nevěděla jsem jak je nazvat, ale hodlala jsem někdy něco vymyslet. No nic. Čas jít.

Prstové hory přes poušť >>

Duben 3/10 | Erlenďátko

Byla jsem vděčná, že se vlk trochu vzdálil. Stále se ale pohyboval velmi blízko a já si nebyla jistá, zdali se mi to líbilo. Totiž cizí vlky jsem velmi nerada pouštěla takhle blízko. Do toho mi ze zad odstraňoval různé větvičky a já polekaně ucukla, než jsem ho nechala. Totiž jsem úplně nerozuměla tomu, že nemluví. A to byl ten největší problém na tomhle celém. Nevěděla jsem, co tak úplně chce. A jeho ticho mě nutilo být ticho taky. Ačkoliv jsem chtěla mluvit z nervozity.
Nakonec se ukázalo, že vlk nemá žádné nekalé úmysly a gesto míru jsem mu tím pádem navrátila. A cože se mi to snažil ukázat? Zamračila jsem se a s mírným zmatením jsem natočila hlavu do strany. Postupně mi to ale docházelo. Vlk, který neuměl mluvit? Nebo nechtěl? Třeba existují vlci, kteří neumí řeč. “Neumíš mluvit?“ zamrkala jsem na něj a postupně ze mě všechen stres z toho kým je opadal. Nedovedla jsem si představit život bez mluvení. “Tak to ti moc děkuji, jsem víceméně v pořádku… Bolí mě noha, ale alespoň už nemám žádné větve v kožichu. Přísahala bych, že před pár měsíci jsem sotva vyčarovala slabý poryv větru a najednou tohle?“ povzdychla jsem si a zavrtěla nad tím hlavou.
“Ještě jednou moc děkuji,“ pronesla jsem a pak si vlka pořádně prohlédla. Měl nádherný kožíšek a taky moc krásnou věc na hlavě. Napoprvé jsem si toho nevšimla. Ale teď jsem si mohla prohlížet.

Duben 2/10 | Erlendínek

Pád nebyl tak hrozný, bolely mě nohy a vlastně celé tělo, ale nemyslela jsem si, že bych měla něco zlomeného. To už jsem předtím zažila. Co mě trápilo víc byla ta další existence, která se ke mně přihnala. Chvilku jsem nevěděla, kde je nahoře a kde je dole a tak jsem si vlčka nedopatřením spletla se supem. “Ještě žiju,“ pípla jsem a zkusila „opeřence“ odehnat.
Až pak jsem otevřela oči jen pro to, abych viděla vlka, kterému patřil studený čumák. Překvapeně jsem zamrkala, nevypadalo to, že by mě chtěl sníst nebo mi jakkoliv ublížit a tak jsem na něj jen koukala a čekala, jestli mi něco řekne. “Jsem… Jsem v pořádku,“ odpověděla jsem na otázku, která ani nebyla vyřčena a pomalu se vyškrábala na nohy. Nedošlapovala jsem na jednu z předních, ale nejspíš to nebylo nic hrozného. Jen jsem byla celá od hlíny se stopami zelené trávy a klacíkama ve srsti.

Duben 1/10 | Erlendisko

Byla jsem ráda, že sníh je pryč, veškerý led a všechno ošklivé, co zima přinášela. Včetně mých dávno zapomenutých vzpomínek. Jako kdybych na jaře začínala zase odznovu. A s novým obdobím jsem také cítila chuť něco děla a něco zkoušet. A zkoušení se ve mně projevilo jako zkoušení magie. Dlouho jsem nekouzlila a když jsem se soustředila, jako kdyby mnou najednou projela obří vlna energie a já začala celkem rychle… Levitovat?! “U všech… U všech skákavých!“ zalapala jsem po dechu a zběsile máchala tlapkama ve větru, který se kolem mě rozjel.
“Dolů! Jak to zastavím?!“ zaječela jsem, jako kdybych byla nějaká hysterka, než jsem si uvědomila, že se stačí přestat soustředit a já si tak užila celkem rychlý pád přímo dolů k zemi mezi kytičky. A to jsem měla být ta starší, ta co se ovládá a co se umí chovat za každých situací. No, ale asi jsem nebyla stavěná na létání.

Cože? Že by z nebe spadl kámen? O tom jsem ještě neslyšela, nebo slyšela, ale rozhodně jsem to nezažila. Obrátila jsem při jeho slovech zamyšleně hlavu k nebesům – představovala jsem si jak to tenkrát asi muselo vypadat. “Pokažená skládačka tedy, třeba bohové chtěli vlky zmást,“ aby si užili trochu srandy, mezitím co vyděšení vlčci hledají své ztracené domovy. Jaký to mělo smysl? Vlastně jsem cítila takový osten krátké averze vůči nim.
A averze vůči těm vlkům, kteří ublížili Kenaiovi. Neznala jsem ho dlouho, ani jsem nepotřebovala, měla jsem empatie až až. A očividně jsem chápala, že čeho je moc, toho je moc. “Takže jsi se na svůj úkor obětoval a utlačoval sám sebe? Cesta odstrkovat ostatní mi nepřijde úplně vhodná, kdyby k tomu došlo, ale někdo tě musí respektovat a mít tě rád i když se vychyluješ normálnosti, ne snad?“ ptala jsem se dál. “Třeba si kolem sebe měl jen špatné vlky, to se taky mohlo stát.“ Nabídla jsem vysvětlení, ačkoliv jsem počítala s tím, že zrovna Kenai takové věci moc nepotřebuje.
“Tak to by bylo doopravdy nemilé, raději bych se možná vrátila do té zimy, než abych tu byla zaseklá s těmi zvířaty,“ postěžovala jsem si a držela se blízko Kena jako mého osobního strážce proti škorpiónům a bůh ví čeho dalšího.

Oáza >>

Přemýšlel nad tím. Viděla jsem to. Ale pak nad tím přemýšlet přestal a raději to smetl tlapkou ze sněhu. “No dobře,“ pronesla jsem prostě a pokrčila rameny. Za tu krátkou dobu s Kenaiem mi došlo, že nejspíš nebylo úplně rozumné do toho rýpat.
Cože? Zamračila jsem se. “To je hloupost,“ vrtěla jsem hlavou a pohledem sledovala stejné věci na které Kenai poukazoval. “A viděl to někdo na vlastní oči? Jak to probíhalo, vždyť to muselo být hrozné,“ nechtěla jsem si představovat, jak strašně… Velký musel být přesun takhle gigantických kopců z písku.
Nastražila jsem uši. Protože Kenai mluvil o sobě. A já se snažila nějak pochopit a poskládat imaginární skládačku, která mi v budoucnu asi beztak k ničemu nebude. “Jak hůře? Copak si dřív nebýval tvrdý a nezvyklý?“ ptala jsem se, ale sama jsem dostala střípky vzpomínek. “Obávám se, že dobré věci se málokdy vrátí, nechápu proč,“ mlaskla jsem.
Mám zač? To asi ano. Uchechtla jsem se, protože mi to přišlo vtipné. Takhle z ničeho nic a ten způsob jakým to řekl? Ah. “Raději bych šla k oáze. Víš kudy? Nehodlám lézt do písečných kopců, třeba se to změnilo i tam a je to tam ještě horší,“ řekla jsem a podívala se na svoje tlapky, které mi už takhle zapadaly do písku. Jih asi nebude moje oblíbené místo.