Život je plný momentů a trápení, které vás na celý život nějak poznamenají. Agape takových momentů měla za celý život příliš, sedm dlouhých let a několik z nich prožité v naprosté euforii a dalších pár v naprosté trýzni. To by zatočilo s každým. I když to vlčice nedá zrovna najevo.
V první řadě je Agape vlčicí, která si pro vás vždy najde vlídného slova. Milá, pozorná a empatická vlčice, která vyslechne trápení i naprosto cizích vlků s klidem v srdci. Na všechny se usmívá a nikdo by nedokázal poznat, že v nitru trpí. Díky původu, který by se dal nazývat „vznešeným“, nebo by se tak dalo říkat spíš tomu, k čemu byla Agape narozená, má velmi dobré mravy a vlk by si jí dokázal představit spíše na vrcholu hierarchie než jako prostou tulačku.
Vždy upravený kožíšek a jemný úsměv, zájem o všechno živé, protože si velmi stojí za tím, že jsme se všichni narodili pod jedním Sluncem a všichni máme právo na krásný život. Ať jsme jací jsme. Agape zastává to, že ke každému by se mělo chovat stejnou měrou, ať je jakéhokoliv postavení nebo jakékoliv povahy. I mrzout může pod svou skořápkou schovávat něco docela pěkného, jenom je třeba zjistit, jak se pod tu skořápku dostat, obměkčit ji. Na což je třeba i velká dávka trpělivosti, která Agape rozhodně neschází.
Nebuďte ale na omylu, není to bezbranná a křehká květinka, přeci na této zemi nekráčí zrovna poprvé a zažila si toho dost. Když musí nebo chce, umí být pěkně přidrzlá a případné dlouhodobé špatné zacházení vám umí pěkně oplatit. Je to stopa od jejího bývalého partnera, malý kousíček jeho duše, který si sama přivlastnila. Navíc je chytrá a umí strategizovat, vymýšlet taktiky i pod obrovským stresem a zachová klidnou hlavu, což je vlastnost, která spoustě chybí. Není úplně jednoduché jí jen tak něčím rozhodit.
Bohužel je většina z těchto věcí pouhou maskou, maskou někoho, kým Agape bývala. Nebo měla být. Silnou vlčicí, která je ve vedení smečky po boku svého partnera. A po tolika nešťastných událostech Agape doopravdy skončila sama, a tak si tuto masku nasadila, aby se chránila. Pod tím vším je to jen zoufalá vlčice, která se pořád snaží zjistit, čím si všechno tohle trápení zasloužila a kde vůbec udělala chybu. Přes noc se jí těžko spí a když už usne, lehce se probudí. V hlavě se jí totiž přehrávají pořád jedny a ty samé noční můry ohledně osudné noci, útěku její sestry a smrti jejího životního partnera. Občas tedy působí unaveně, zasněně a jako kdyby mentálně nebyla přítomna. Párkrát byla i na pokraji mentálního kolapsu, z čehož se jí zatím vždycky podařilo dostat. Nedokáže si ale dovolit luxus toho, že by za nic nemohla. Nedokáže svou minulost pustit a vše si dává za vinu a snaží se to odčinit čím se jen dá. Hlavně pomáhat druhým.
Pořád je to ale někdo, kdo touží nebýt sám. Agape vždycky toužila po své vlastní rodině a stabilitě, která se jí nikdy za její dlouhý život nedostala. Nestálost v ní probouzí úzkost a jediné, co doopravdy chce, je znovu obejmout svou sestru. Znovu mít ten stejný, nadšený pocit z toho, že se proběhne po rozkvetlé louce a mít o něco málo starostí. Nebát se, kdy se usadí na zimu a… No… Chce, aby jí bylo znovu fajn. I když Agape není zrovna depresivní kopka neštěstí. Směje se, pořád kolem sebe rozdává radost a pořád si užívá nostalgii hřejícího Slunce v její srsti, které jí vždycky tak krásně rozzáří. Čerpejte z jejího Slunce, protože to jediné jí dává doopravdovou radost. Pomáhat ostatním, dovolit ostatním, aby viděli světlo ve chvílích, kdy všechno připadá nemožné. Protože nikdo si nezaslouží na všechno být sám. I cizí vlk si zaslouží pozornost někoho dalšího.

Takové horko! Kdo by to byl tušil, že dvě klubka přinesou s sebou na svět takového štěstí? Nejen, že prakticky ukončila dlouhé období sucha v posledních týdnech léta, ale byl to i příslib lepší budoucnosti pro jejich rodinu. Agape se narodila jako první, malé pihaté klubko radosti, které čekalo zářnou budoucnost. Ale nemohla na to být sama a když se vedle ní objevila i sestřička Antheia, mělo už všem být jasné, že budou naprosto nerozdělitelné. Protože vlčatům sotva záleží na tom, jak odlišnou mají mít budoucnost, chtějí si jen užívat.
Na rozdíl od Anthei, Agape byla vždy velmi opatrná a rozvážnější. Nehrnula se do bláta jako první, i když se tolikrát nechala lehce zlákat hrou. Protože její sestřička byla bezstarostné sluníčko a kdo by tomu mohl odolat? K tomu jí znala jako nikdo jiný na celém světě. Jakpak by ne? Narodily se spolu, prožily celé své mládí jedna vedle druhé a Agape pochybovala, že na světě si může být někdo bližší než právě ony. I když ji někdy trápilo, proč ona musí dělat tolik věcí navíc, které Antheia dělat nemusí… To, že to je příprava na její zářnou budoucnost pochopila až později. Ona, že má být budoucí alfou? Vládnout bok po bohu syna alf? Agape to nestíhala chápat a vlastně jediné, čeho se bála bylo, aby to nezasáhlo právě sestřičku, která takovou možnost nedostala. Jenom na jejím názoru záleželo. A k jejímu překvapení to Antheia vzala tak… Lehce a bezstarostně. Agape v jejích očích nedokázala spatřit špetku závisti a díky tomu si vlčice mohla konečně dovolit popustit uzdu i své radosti.
Přípravy brala Agape velmi, velmi vážně. Snažila se okoukat úplně všechno co se týče toho, co to znamená být partnerka alfy. S jejím snoubencem Cineasem se pravidelně setkávala a nechala se zaslepit jeho lichotkami, kvítím za ušima a vším možným, čím ji zahrnoval. Byla do něho zamilovaná až po uši, a to už muselo být jasné naprosto celé smečce. Byl to pro ni naprosto perfektní a upřímně se nemohla dočkat dne, kdy s ním bude moci vládnout. V jejích představách pak bude mít na celý život vystaráno. Bude mít spokojený život s Cineasem, ale i Antheiou a rodiči. A vlastně nebyl jediný důvod o tom pochybovat, že by to tak nemělo skončit.
Nikdy nezaregistrovala, že by mělo být něco špatně. Antheia byla pořád její nejmilejší malá sestřička na celém světě a Agape jí chtěla být stejně tak dobrou oporou. S Cineasem častokrát pomáhali druhům ve smečce, starali se o starší nebo o malá vlčata, o kterých vlčice častokrát snila. A jak se tak schylovalo k velkému dni, jediné, co rostlo byla nervozita, že nebude vypadat dost dobře, nebo že jí vítr snad rozčepýří srst. Byly to neskutečné detaily, které dokázala spravit Antheia dobrým slůvkem. Nikdo by ale nečekal to, co se událo.
Byl to doopravdy nádherný večer, světlušky poletovaly kolem a Agape stála kus od své rodiny. Připravena zpečetit svůj sňatek s Cineasem. Hodila po Antheie nervózní pohled, málem se samým štěstím rozplakala. Pohlédla na svého milovaného prince, který si oficiálně převzal smečku a stejně tak si měl převzít i ji. Když však udělala krok dopředu, přesně tak jak měla, pohlédl na ni… Jinak. Takový pohled u něj neznala. A poprvé za svůj život udělala doopravdovou chybu. Nechtěl ji. Odmítl ji přede všemi. Vzal její srdéčko a rozlomil ho na tisícero malých kousíčků bez toho, aby se nad tím na sekundu zamyslel. Agape strnula na místě s tlamičkou dokořán. Z očí ji vyhrkly slzy, ale byly to slzy smutku a neštěstí. Takový tlak poprvé v životě Agape nezvládla a utekla pryč, co nejdál to jen šlo.
Plakala a plakala, vyčítala si všechno a snažila se přijít na to, proč ji nechtěl. Co jen udělala, aby se v jeho očích snížila na takovou úroveň, že o ni nestál? Byl to její život. Neměla jiného údělu, než se stát jeho družkou a alfou smečky. Připadala si, že je k ničemu a její celoživotní snaha byla pryč. Ani Antheia nedokázala zoufalou vlčici uklidnit, plakala jí do kožíšku, dokud samým vyčerpáním neusnula.
Když se Agape probudila, byl druhý den a Antheia se zrovna odněkud vrátila. Prý se vydala hledat odpovědi, ale na žádnou nepřišla. A jestli bylo něco s její milovanou sestřičkou špatně, Agape si toho kvůli vlastnímu smutku v ten moment nevšimla.
Vrátit se k normálnímu životu snad ani nešlo. Naprosto se stranila společnosti a všelijakých možných drbů, které byly pronášeny potichu a většinou i daleko od nebohé Agape, která sotva jedla a pila, natož, aby se s někým socializovala. Jediný, kdo jí přinášel trochu radosti byla Antheia, která ovšem také vypadala každý den hůř a hůř. Agape si myslela, že se jedná pouze o frustraci a naštvání z toho, co se událo a nedávala tomu takovou váhu. I když jí velmi bolelo, že sestra trpí, a tak se vlčice snažila být silnější pro obě. Opět být stabilní oporou. A tak se rozhodla, že další den si zajde se sestrou ven. Projdou se krajinou a rozhodnou se, jestli se nechtějí vydat pryč. Daleko odsud, aby mohly zapomenout na všechno zlé, co se jim událo.
Jenže to se nikdy nestalo. Antheia zmizela a Agape svou drahou sestřičku nikde nemohla najít. Zmizela z povrchu zemského. Vlčice se ptala všude kolem, v slzách pobíhala a ptala se každého, kdo by něco mohl vědět. Jenom jeden věděl alespoň přibližný směr, kudy se její sestřička vydala. Agape nikdy nepocítila takový smutek a strach jako tehdy, na světě jí nebylo nic dražší než Antheia a žalostně nechtěla přijít i o ni.
A tak hledala. Den i noc, ale sestru v kruté zimě nikdy nedokázala vypátrat. Sama se ocitla na pokraji sil poblíž řeky. Měla na sobě napadaný sníh a na tvářích měla přilepené zmrzlé slzy. Klepala se zimou, ale pomalu se jí do končetin vkrádalo teplo. Měla to za pár. Chtěla jen usnout a nad ničím už nepřemýšlet. Nad tou zradou. Nad tím, jak moc jí chybí Antheia… Zavřela oči a poddala se spánku.
Probrala se stočená v klubíčku a kolem ní obmotaný někdo cizí. Byla to velmi těsná nora, slyšela každý výdech a nádech, a tak začala panikařit. Ztuhlé tělo jí ale sotva poslouchalo, a tak jí cizinec zase velmi rychle zpacifikoval. Její zachránce se jmenoval Crest. Byl příliš drzý, ale Agape i po několika dnech s ním pochopila, že má ryzí srdce. I když kolem něj byla pořád ostražitá, nechtěla si zažít opět to stejné jako s Cineasem.
Crest jí pomohl se dostat zpátky na nohy, ulovil jí jídlo a za to všechno chtěl jenom její společnost. Tulák, naprosto odstrčený od své rodiny. Přitom si ale zachovával poměrně bezstarostnou povahu. Agape ale nedokázala jen tak nechat svou sestru tam venku, ta myšlenka jí udržovala v noci vzhůru a jednoduše by si to nedokázala odpustit. Crest se ale k jejímu překvapení rozhodl vydat se na cestu s ní. Rychle smetl ze stolu její námitky, a tak vytvořili tým. Zhroucená Agape a drzý Crest.
Samo sebou se při cestování poznávali. A i když hledání Anthei nevypadalo nadějně, Crest jí dokázal vykouzlit úsměv na tváři, podobně tak jako to uměla přesně ona. Její prázdné srdéčko hledalo něco, čím by mohlo vyplnit tu prázdnotu, a tak si po několika měsících pátrání po sestře, vybralo právě jeho. I když byla Agape pochopitelně náladová, smutná, nikdy s ní neztrácel trpělivost. Věnoval se jí, naslouchal jí tak, jak to Cineas nikdy nedokázal. Chápal její trápení s Antheiou, rozčiloval se nad tím, jak není správné to, co se jí stalo ve smečce. A Agape našla to, co nikdy netušila, že potřebovala. Nikdy nebyl naštvaný, že by sestru hledali už moc dlouho. I po roce upozorňoval na každý pach, který by mohl případně patřit její sestře. Pořád nechával Agape brečet do kožíšku a držel se po jejím boku, kdykoliv to potřebovala. Měsíce s ním ubíhaly rychle, cestovali spolu krajinou křížem krážem, až se jednou zaslíbili jednomu druhému ve světle poletujících světlušek.
Jenže se zdá, že Agape nemá štěstí nikdy vydržet dlouho. Tragédie, stejně tak hrozná jako její první. Láska jí očividně nikdy nebyla souzena. Bylo jaro, Agape s Crestem se chystali usadit v nějaké smečce, možná založit rodinu. Ale bylo třeba využít období a ulovit, kdyby náhodou se hledání smečky prodloužilo. Agape u toho tenkrát nebyla. Crest se snažil uštvat srnku a Agape mu prostě nestačila. Jediné, co slyšela bylo vyjeknutí, štěkání a pak skučení. Ve vlčici by se krve nedořezali. Běžela, co jí síly stačily a scéna, která se objevila před jejíma očima jí zůstane vyražená v paměti do konce života. Crest ležící v kaluži vlastní krve a kus jeleního paroží zapíchnutý v krku.
Všechno, co se dělo po tom si Agape sama moc nepamatuje. Několik nocí probděla u jeho těla, plakala a prosila ho, aby se jí vrátil. Proklínala ho, že ji tam nechal samotnou, že nesplnil jeho sliby, že jí pomůže najít sestru, že s ní navždy zůstane a bude jí milovat. Že je sobec. A že ji nemůže tu takhle nemůže nechat. Cokoliv, jen aby se jí probudil.
Jenže byl čas jít dál. Nemohla tam zůstat. A tak s těžkým srdcem, opět prázdným se vydala dál. Jediná věc, která vlčici držela jakž takž při smyslech byla myšlenka na to, že se jednou setká se svou nejdražší sestřičkou. Vypláče se jí do kožíšku a poví jí všechno, co se stalo. Odmítala si jakkoliv připustit možnost, že Antheia nežije. Prostě se to nemohlo stát.
Od té doby Agape cestovala. Na podzim se přidala do smečky, aby dokázala přežít zimu a na jaře pokračovala v cestě dál. Zamkla špatné vzpomínky pod zámek a nasadila masku té vlčice, která se měla ze všech nejlíp. Bezstarostné, mladé Agape, která měla lásky na rozdávání, i když jenom jednoho nosila v srdci.