Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nějak se to ve mně mlelo. Netušil jsem, jestli mlčet, mluvit nebo co vlastně chci. Nějak jsem netušil, jestli je tohle správný pocit, ale cítil jsem se dobře a správně, takže to tak asi mělo být. Byla tohle láska nebo ne? Cítil jsem to podobně jako s Ev, ale jinak. Jinak v mnoha ohledech. Mírně jsem se zavrtěl, ale ne tak, abych Styx snad budil. Pořád ještě spala a pravidelně oddechovala, takže hodlala nejspíše spát ještě dlouho. Měl bych se vrátit do Borůvky za Erlendem a zjistit, jestli jsem pořád ještě člen nebo ne... Celkem by mi nevadilo zůstat tady, ale chtěl jsem to mít uzavřené, takže jsem se rozhodl, že pak Styx na chvilku opustím a půjdu si vyřešit svoje do Borůvkové smečky. Zjistit, jestli o mne vlastně vůbec ještě někdo stojí.
Vrněla jak káča. Ale naštěstí neplakala, což jsem bral po tom všem jako úspěch. "Ty Styx," nadhodil jsem, protože se mi prostě zdála vhodná chvíle. Většinou se teda tohle dělalo před tím, než jste někoho prozkoumali zevnitř, ale... já nebyl většinový typ, že ano. "Nechtěla bys být moje partnerka?" zeptal jsem se tak nějak s klidem, zatím co ona si v tichosti pochrupávala vedle mě.

Byl jsem příjemným způsobem otupělý, takže když Styx něco řekla jenom jsem vydal neurčité zvuky podobající se "hmm" a usnul. Ne, že bych si nerad povídal, ale boj a tohle všechno mne nějak zmohlo. Usnout se tak zdálo jako nejlepší možná volba. Nabrat energii na další dobrodružství, které mne s touhle vlčicí čekalo.

Když jsem se probudil, Styx pořád spala. Mírně chrápala a nos se jí pří tom podivně klepal, jako by ho měla z želé. Jen jsem ji pozoroval. Její pírka se mírně chvěla s každým nádechem a odrážel se od nich kousek světla, které sem dopadalo z vnějšku. Parůžky měla trochu pokryté bahnem a různými drobnostmi, které se jí mezi ně zamotaly cestou sem. Celkově vypadala klidně a nádherně, ale to jsem jí nechtěl říkat. Ne teď. Mohla by si to vyložit kdo ví jak a já bych pak byl za blbce, co překračuje hranice našeho nevztahu.

Styx se snažila hrát nevinost samu, ale ne bez trošky toho koření. Štiplavě se mi posmívala, že fakt nevím, což jsem jí v mžiku ukázal, že není pravda. Smýknul jsem jí pod sebe a i když pronesla tu větu nevinných holčiček, nepřestal jsem v započatém díle. Zacrčel jsem jí do ucha, když jsem se na ni navalil svou vahou a mírně jí kousnul do zátylku. Co jsem si pamatoval, měla ráda drsnější hru, než nějakou něžnost. Takže jsem se pokusil hrát drsňáka až do úplného konce.

Když jsem se z ní konečně svalil na zem, měla na zátylku trochu krve od toho, jak jsem se do ní zakousnul. V jeden okamžik jsem asi musel v naprosté extázi její krk vážně prokousnout, ale nepamatoval jsem si kdy nebo jak. Cítil jsem v tlamě trochu její krve a bezděčně se olíznul. "Tak co, pořád ta přezdívka sedí," zazubil jsem se na ni.

Tahala mne za ucho a snažila se mne přesvědčit, že jí mám říkat Gertrudo. "Malá Gertý nebo Trudy," uchechtl jsem se a nechal se její vahou konečně stáhnout na zem vedle ní. Bylo příjemné se takhle smát a jenom se mazlit. Nemuset nic řešit nebo se bát, že mi nějaký dementí partner překazí plány na budoucí fyzickou aktivitu. Styx se snažila vymyslet nějakou slovníhříčku na mé jméno, ale moc se jí to nevedlo. Jen jsem se zasmál. "Jo tak neví? Neví? To já ti ukážu jak neví," pronesl jsem se zavrčením a pak si Styx přitáhnul jako hadrovou panenku pod sebe, která se nemohla bránit. Nebo mohla, byla silnější než já, ale já doufal, že mě tuhle hru na malou bezmocnou samičku a silného samečka nechá ještě chvilku hrát.
Sice mě praštila křídlem, ale já už si ji nasouval k sobě tak, abych mohl udělat to, co jsem měl v plánu. Převrátil jsem ji na břicho a doufal, že mě nekopne do nějakýho choulostivýho místa dřív, než jí ukážu jak rozhodně nebudu dostávat svému novému jménu, které mi dala.

Vysela na mé maličkosti jako svízel přítula, ale nechal jsem se. Její váha byla na mém krku příjemná a já jenom mírně snížil krk, abych jí dál mohl lechtat v srsti. Obořila se na mne, že bych jí mohl říkat jménem a že to vypadá, že nevím jak se ona jmenuje. Styx. Jasně, že se jmenuješ Styx, jak jinak. "Bylo to Minerva? Ne, ne bylo to jinak..." pronesl jsem do jejího krku. "Jasně jmenuješ se Hermenegilda nebo to bylo Malorína," zachechtal jsem se jí do krku a mírně ji zase štípnul. Nebyl jsem úplně rozhodnutý jí říkat tak, jak jí říkali ostatní. Z nějakého důvodu jsem měl rád něco pro sebe a nějaké to oslovení mohlo být přesně tím něčím, co můžu jenom já. Styx totiž evidentně nehodlala svou maličkost poutat a to ani ke mně ani k jiným, ale tohle malé tajemství mezi námi mi dávalo jistou útěchu v tom, že jsem z ní měl aspoň něco svého. Vlepil jsem jí nenápadnou pusu na čenich.

//Zlatavý les

Styx vyhlásila nějaká slova o tom, že konečně něčemu nakopala prdel. To byla asi její hlavní zábava a taky si tak asi představovala rande. V její malé makovici bylo rande asi to, když někoho dostatečně zmlátíte a pak si vypijete krev z jeho lebky nebo tak něco. Jen jsem se nad tím ušklíbnul a zavrtěl hlavou. Něco na téhle vlčici bylo prostě fascinující a nikdy nekončilo se zaskakováním mojí maličkosti. Vlezl jsem do úkrytu.
Celkem jsem byl rád, že jsem si mohl někam zalést a odpočívat, ale vypadalo to, že Styx ještě není úplně rozhodnutá jít spát. Skočila do úkrytu a jen o kousek mne minula. Otočil jsem se tedy k ní a zavrtal se čenichem do jejího kožichu na krku, než mne mohla stihnout zasstavit. "Kdo tu mluvil o spaní.... jak ti vůbec můžu říkat hmm?" pronesl jsem a mírně ji zatahal za kůži na krku. Můj horký dech ji musel lechtat pokud byla lechtivá. "Holube a příšerko jsi mi zakázala hmm," dobíral jsem si jí a pokračoval s laskáním jejího krku.

//Ronherský potok

Podle všeho ona byla tím randem nadšená. "Jo? A co se ti tolik líbilo? Že tě sežrala příšera a můžeš umřít nebo to, že jsi byla od mé maličkosti celkem daleko?" zazubil jsem se na ni. Možná to bylo trochu rýpavé, ale tak nějak jsem si nemohl pomoct. Myslel jsem to dobře. "Nechtěl bych, aby se ti něco stalo," pronesl jsem o poznání vážněji. To mi na tom její rande asi vadilo, ta možnost, že se jí něco stane a já o ní tak přijdu. Nechtěl jsem o ni přijít. Nechtěl jsem, aby se jí stalo cokoli. Klidně bych se pro ni obětoval... No do kelu, co to melu za blbosti. Zavrtěl jsem znovu mírně hlavou, když kolem mě proťapkala, aby si očistila nožky.
Navrhla, že příště můžeme jít na rande podle mého vlastního uvážení. V očích mi poskočilo zajiskření. "To si piš. Jenomže moje představa rande se asi nebude líbit tobě, i když... kdo ví, u tebe jeden nikdy nemůže vědět, co se ti bude líbit a co ne," pronesl jsem a zamířil skrz zlatavý les rovnou do našeho podivného úkrytu.

//úkryt

//Esíčka přes středozemku

Nevím proč mě to tolik žralo. Však jsem nebyl žádný blbec, co by si dělal nárok na svobodnou vlčici. Byl jsem spíš takový ten typ, který se snaží aby s ním vlčice byla protože chce, ne proto že si na ní činní nějaký oficiální nárok. A nejste partneři, tak přestaň žárlit. Snažil jsem se nahodit klidný úsměv. Nechtěl jsem jí kazit dobrou náladu, kterou měla. Drkla do mě a já na ni hodil úsměv, který byl spíše uličnický než naštvaný. Ptala se jestli se mi líbilo rande. "Zažil jsem i horší, ale rozhodně i lepší," dodal jsem upřímně. Ne, že by se mi nelíbilo být sežrán gumovou příšerou, ale ne... nelíbilo se mi to. Rozhodně to ovšem mělo velmi daleko do rande, které bylo podle mého názoru nejhorší, co jsem kdy zažil. Někdo by řekl, že to nebylo rande rande, ale já věděl, že to pozvání od něj bylo jako rande míněné, ať už se pak stalo cokoli. Kráčel jsem směrem k tomu našemu malému pelechu.

//Zlatavý les

//Mahar

Jeden se kousek vzdálí a ona už si tu kolem ocasu namotává nějakýho modráka. Určitě je to proto, že je víc magickej než já.... Ta myšlenka mne zasáhla. Popravdě jsem byl celej rozhozenej. Žárlil jsem? Nepopiratelně, ale proč? Styx nebyla moje partnerka, nepatřila mi. Pokud jsem si byl vědom, nechtěla být mojí partnerkou a já... nevěděl jsem, jestli se chci k někomu vázat nebo ne, nevěděl jsem co chci. Byl jsem jako ženská a stálo to za nic. Kráčel jsem dál, když mne dohnala. "Mě přišlo, že sis to užívala," pronesl jsem trochu uštěpačně. Byl jsem fakt jako ženská, uražená ženská. Sám jsem nad sebou zavrtěl hlavou.
Uviděl jsem řeku a rozešel se přímo k ní. Pak jsem se rozhodl přeskočit tenhle potok pomocí kamenů, které tu byly. Z mého kožichu už sice nekapala voda, ale nehodlal jsem se namočit znovu. Vítr, který foukal nebyl nic příjemného. Přeskákal jsem kameny a zamířil směrem k našemu podivnému úkrytu.

//Ronherský potok

//jezírko Lavander

Šel jsem za Styx a necítil jsem se dobře. Všechno se ke mně lepilo a divně mne škrábal kožich. Párkrát jsem se zastavil, abych se poškrábal, ale pak mi došlo, že to bude jenom horší a tak jsem trpěl. Ale rozhodně ne v tichosti. Nahlas jsem si stěžoval, že mne všechno kouše, dokud jsme nedošli k jednomu mělkému jezírku. Voda v něm trochu páchla, ale to mi nevadilo, potřeboval jsem se zbavit toho, co mne kousalo v kožichu. Vešel jsem do ní a ani se nezajímal o to, kde je Styx nebo co dělá. Tak moc mne svědil kožich. Ježiš, jak moc mě ta voda pomohla. Lehl jsem si do ní a nechal jsem její krásný chlad, aby mne hezky léčil. Nebo léčil... omýval. Ať už voda dělala cokoli, přestalo kousání a svědění a dokonce jsem se i cítil příjemně čistý. Lepkavý hnus byl ten tam.
Zvedl jsem se z vody po hodné chvilce a oklepal se. Vykročil jsem na kraj mělkého jezírka a rozhlédl se. Styx byla kus ode mne a s někým se bavila. Nějak jsem nevěděl, jestli se do toho motat nebo ne, takže jsem se ještě dočistil. Vylezl jsem z vody a zaslechl několik slov "se ti líbím, tak to máš pech, protože já na vlky, co vypadají takhle nejsem" a odpověď vlka nebyla úplně uspokojující. Hej, tady mi někdo leze do zelí! Teda není to moje zelí, je to půjčené zelí, ale ten záhonek je můj... dobře možná ani záhonek není můj, ale starám se o něj... jo jsem jako zahradník, který se stará o cizí zelí v cizím záhonku a nikdo jinej mi to zelí okopávat nebude! Vykročil jsem k nim. "Zdravím, dobrý den a tak dále, Styx můžeme vyrazit dál," pronesl jsem a vysekl mírnou úklonu vlkovi. Načež jsem se rozešel směrem od něj a doufal, že mne Styx bude následovat. Kus od nich jsem se zastavil a pohlédl na ni.

//Esíčka přes hadí ocas

Byl jsem celý zašpiněný a rozhodně se mi to nelíbilo. Kožich mě svědil a lepil se mi do nevzhledných vln. Nechutný. Musel jsem se očistit. Vedle mé maličkosti stál jelen, který na mne koukal, jako by chtěl něco říct a pak puf. Byla to Styx. Jen jsem se na ni pousmál. Po očku a ne nijak vážně. Nechtěl jsem ji urazit tím, že bych řekl, že jako jelen vypadala děsivě a nechutně. Ne, raději jsem držel jazyk za zuby. Vlčici se tohle dobrodružstvý líbilo, mě už tolik ne. Místo nějakého vřelého souhlasu jsem tak jenom kývnul hlavou. Muselo jí to stačit.
Pak nadhodila, abych se šel umýt a s tím už jsem souhlasil mnohem otevřeněji. "Koupel by se hodila, divně mě to všechno svědí a škrábe," dodal jsem a vykročil za ní v dostatečné vzdálenosti, abych ji náhodou neupatlal. Nerad bych ten její čistý kožíšek znesvětil vlastním gumovým hnusem.

//Za Styx

//Prosím odměnu do vody

Používal jsem magii, jak nejlépe jsem uměl, což nebylo nijak extra. Popravdě jsem to neuměl vůbec, ale i to nic muselo stačit. Medvídci kolem mě začínaly dostávat díry do svých malinkatých tělíček... Najednou mne jeden z nich kousnul do tlapky. "Sííííg," vyrazil jsem vzduch z plic přes zavřené zuby a toho nezdolného kousače odkopnul, jak jen to šlo. Při tom se mi tlapka od toho jeho blivajzu celkem olepila. Tohle z kožichu jen tak nedostanu! I v této chvíli jsem si dokázal zachovat nějakou vlastní osobnost, než tu jen stát a nic nedělat.
Náhle se ke mně přiřítil jelen. Dvanácterák. Chvilku jsem se bál, že bude dupat na mne, ale on rozdupal všechno kolem. Všiml jsem si, že tak zničil jednu hroudu slizu, která si to šinula rovnou ke mně. Kolem se proletělo nějaké vlče obalené v tom sladkém nechutně gumovém čemsi. Nelíbilo se mi to tu ani náhodou. Pohlédl jsem na jelena a auviděl oči Styx. Došlo mi poměrně rychle, kdo se skrývá za tajemnou zácharnou. "Jestli tohle je tvoje představa rande, tak to potěš veverku," odfrknul jsem si, zatím co jsem pokračoval v tvorbě neovladatelných vodních projektylů

Styx se pokoušela zbavit těch malinkatých příšer, zatím co já se pustil do přivolání vody, ale nebyl jsem v tom úplně dobrý. Matka se zmenšila, ale ne úplně. Sakra. Otočil jsem se, abych houkl na Styx, že voda pomáhá, tak jestli s tím nemůže nějak pomoct, ale uviděl jsem jak ji najednou sežralo něco růžového. "NE!" vyjeknul jsem jenom. Jenomže to už se ke mně blížila zelená příšera, která otvírala tlamu. Přemýšlel jsem, jak se z toho dostat. Nemohl jsem použít magii, protože jsem ji neovládal tak silně. Na druhou stranu jsem mohl zkusit použít i něco jiného ne?
Zatřepal jsem hlavou a když se ke mně ta příšera napřáhla s otevřenou tlamou, narval jsem jí do tlamy svou korunu, která se zasekla příšeře rovnou mezi zubama a ta nemohla zkousnout a tak mne nemohla ani pozřít. Doufal jsem, že ji to nějakou chvilku zdrží. Použil jsem všechnu sílu co jsem měl a přivolal vodu. Jenže místo toho se kolem vytvořily bubliny vody, které se rozletěly různým směrem. Tohle nebylo to, co jsem chtěl, ale mohlo to pomoct. Pokud voda cukrové příšery rozpouštěla, létala tu teď vzduchem spousta vodních projektylů.

Styx kousala a kopala nohama. Brala si energii a tím zpotřebovávala kyslík, já volil trochu jinou taktiku. Zůstával jsem co nejvíce v klidu a se zadrženým dechem jsem přemýšlel, kde by se dalo tohle nechutné monstrum nějak zničit. Nebo jenom využít nějakou skulinku. Koukal jsem kolem sebe a hledal něco, co by mi napovědělo. Jenomže kromě podivné tmy a pachu sladkého, jsem si ničeho nevšimnul. Moje kolegyně měla ovšem mnohem větší štěstí a to jsem jí s tím ani nemusel pomáhat. Sklouzl jsem ven z příšery do nějaké skuliny, kde se dalo dýchat. Zalapal jsem po dechu. Kolem bylo ticho a já viděl několik malinkatých barevných příšerek, jak si v klidu spinkají. Chtěl jsem navrhnout, že se pokusíme najít cestu ven v tichosti, ale Styx to musela samozřejmě pojmout bojem a pustila se do příšerek.
Jen jsem zalapal na prázdno tlamou a pak se rozhodl vyslišet její prosbu. Najednou mne osvítilo a heuréka já měl plán. Ta věc byla v jezírku, které sice zabahnila, ale pořád bylo vodní. Zaměřil jsem svou energii na vodu v jezírku a přitáhnul ji k nám dovnitřku příšery. Jestli je z nějakého cukernatého hnusu, měla by se vodou začít rozpouštět.