Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//borůvka

Vypadalo to, že v lese je celkem rušno, ale tady byl docela klid. To jsem byl celkem rád, nerad bych se dělil o pozornost Styx s někým jiným. Byl jsem prostě sobecký prase, takže jsem se trochu zašklebil spokojeností, že tu nikdo není. Nemusel jsem řešit ani to, že vedu Styx k nám do úkrytu. Navíc Styx byla rozhodně ne dobrým návštěvníkem, který se hned hrnul tam, kam ho minule pozvali. Nevěřil jsem tomu, že by Baghý vadilo, že leze do její jeskyně. Však si ji tam sama minule pustila, tak by to nemusel být problém, ale já se tam úplně nehrnul. Nechtěl jsem dostat úplně přes držku, kdyby náhodou Baghý nebo nedejbože Jinks přišli. Vyskákal jsem za ní, ale nehrnul jsem se do kožešin, které si ona tolik oblíbila. I když jsem byl oprsklý, nechtěl jsem to tady úplně ničit. "Úplně bych to nezesvěcoval tady, pojď raději dolů," pronesl jsem a nežně se na Styx vrhnul tady na místě. Tolik k protestum.

Prosinec 3/baghý a styx

Neměl jsem úplně v plánu se tu pouštět do nějakého dojemného vyprávění. Baghý navíc vypadala, že chce být chvilku sama. Nedivil jsem se jí, být Alfou sebou neslo spoustu pitomostí, které jeden musel řešit a jednou z nich byla neustálá přítomnost někoho ze smečky kolem, co něco potřeboval. Chápal jsem její potřebu klidu. Možná víc než kdokoli jiný. Mluvila teď se Styx a pronesla něco o tom, že se změnila. Mírně jsem polkl, protože jsem se bál, že si to Styx přebere po svém a že zase bude nakrknutá, že jí někdo uráží jako příšerku. "Změnila se rozhodně, má teď mnohem sladší povahu," pronesl jsem a pokusil se to zahrát do autu alespoň tímhle výrokem, i když těžko říct jak úspěšně. Hodil jsem pak na Baghý významný pohled, aby věděla, že téma Styxina kožichu je tabu.
Pak jsem se musel zasmát. "Ne rozhodně se o nic nesnažme," pronesl jsem a smích mnou zachvěl. Ne, nechtěl jsem další vlčata. Popravdě jsem je nikdy nechtěl, takže jsem se o ně ani nemohl snažit ne? Bylo ovšem fajn vědět, že by Alfa neměla problém s ničím. Hodil jsem pohled na Styx, která mohla ještě něco chtít dodat. "No, asi tě nebudeme úplně rušit, nebo spíš já vás nebudu rušit, pokud si chcete něco říct," pronesl jsem a pokud na mne nikdo nepromluvil a nezastavil mne, tak jsem se vzdálil.

Styx vypadala, že je mým ohlašováním příchodu ne úplně nadšená. Lesem se navíc ozvalo další volání. Znal jsem ten hlas, ale už jsem ho dlouho neslyšel, abych si ho spojil s nějakým určitým jménem a navíc... neměl jsem úplně v plánu se nějak loučit se společností Styx právě naopak. Začala mluvit o tom, že si půjdeme vzít jednu z těch kožešin, které jsem tam natáhnul. Byla moje, tak proč bych si ji nevzal, že ano. Navíc, máme tam teď nových kožešin až až, jedna starš nebude nikomu chybět. Před Styx jsem se tvářil jako dokonalý nebojsa, ale popravdě jsem se s nikým nechtěl pouštět do bojů, ne kvůli nějaké pitomé kožešině.
Vykročil jsem směrem k úkrytu, který Styx znala poměrně dost dobře. Baghý ji tam přece sama pustila, tak jsem kolem toho nedělal žádné problémky. Otřel jsem se bokem o vlčici. "A co si trochu užít dlouhou zimní noc a zkrátit si ji hmmm," zatokal jsem jí do ucha a mírně ji štípnul do boku zuby. Ten její zadek mne bude nejspíš pronásledovat až do konce dní.

//úkryt

//Mahtae sever

Doběhl jsem do lesa kus za Styx, ale aspoň zpomalila, takže jsem jí byl v patě a mohl čistě teoreticky zažehnat jakékoli případné nebezpečí. Moje největší obava byla, že na někoho jen tak zaútočí nebo mu začne nadávat, nebo cokoli jiného, co ten její nepředvídatelný mozek vymyslí. Tohle jsem na ní měl rád, ale zároveň mě to trochu děsilo. Když jsem vkročil do lesa, zvedl jsem hlavu a oznámil, že jsem se vrátil do lesa, kdyby to někoho zajímalo. Hlavně mi šlo i o to informovat ochránce, že se není čeho bát, protože jsem tu se Styx já, takže.... problém vyřešen. Teda aspoň jsem v to doufal. To už mě ale zaskočila Styx, svým dotazem. Neříkala před chvilkou, že není moje holka, přítelkyně ani nic jiného? Nechápal jsem jí. Fakt jsem jí nechápal.
"Představím tě tak, jak budeš chtít holubičko," pronesl jsem sladce a pak zvedl hlavu k nebi, abych sehnal svého nejlepšího přítele. "ERLENDEEEEEEE!" houknul jsem do ticha lesa a doufal, že jeho ušiska to zachytí.

//Mahtae jih

Styx kolem mne proletěla vzduchem, když využila jedné skalky k odrazu, aby tak dostala větší rychlost a přenesla se před mou maličkost. Věděl jsem už předem, že se nemá cenu snažit. Ona byla rozená atletka a já ani tolik ne. Nebyl jsem vytrvalý bežec a ani sprinter. Byl jsem tak nějak obyčejný, co se běhu týkalo. Ani dobrý, ani špatný, čistý průměr. Ale nemůžeme být dokonalý ve všem, že ano. Přidal jsem ovšem do kroku, když mne předběhla, abych jí nebyl úplně tak daleko za zadkem. Mohla vyhrát, ale nemusela mne úplně převálcovat.
Cesta vedla směrem kolem řeky a pak zabočovala do borůvkového lesa. Nehodlal jsem jí to dát zadarmo, ale bylo jasné, že ona bude na hranici lesa dřív než já. "POČKEJ!" křiknul jsem jenom za ní. Nechtěl jsem, aby úplně přilákala pozornost nějakého blbce ze smečky, který bude proaktivní a bude se jí snažit zase vykopnout za hranice. Bylo mi jasné, že Styx by se tak snadno vykopnout nenechala.

//Borůvka

//Středozem - sem si spletla mahtae a midiam no

Kráčel jsem v čele našeho mini průvodu, který se chladnou krajinou vydával směrem k Borůvkové smečce. Celkem jsem se tam i těšil. Chtěl jsem vidět Erlenda, kterého jsme už nějakou tu dobu neviděl a pokecat s ním. Teda spíš já bych kecal a on poslouchal. "Neřekl bych, že by to Baghý dopustila," odvětil jsem na její myšlenkový pochod ohledně možného úmrtí jednoho z vlčat. Usmál jsem se, když mi popisovala, co všechno vyváděla s někým, kdo se jmenoval Rez. Došlo mi, že se jedná o osobu, která jí byla blízká a zradila ji. Vzpomínal jsem si na některé detaily z jejího vyprávění a lepil je dohormady jako rozbitou vázu z dynastie Ming. Začínal se mi v hlavě pomalu tvořit obraz toho, co se vlastně stalo.
Styx pak navrhla závod a já jenom kývnul. Nebyl jsem si ovšem jistý, že mám šanci ji porazit. Byla mrštná a rychlá a to já v sobě neměl. I tak jsem se ovšem neplánoval vzdát a tak jsem vyběhl a běžel a běžel, co to jenom šlo.

//sever

Baghý/Styx/prosinec 1

Koukal jsem na svou Alfu, která si protahovala svoje tělo mimo les. Nedivil jsem se jí. V tom zaprděném lese musela být děsná pruda, já sám jsem ho opouštěl rád na potulky. Navíc, pokud tam měl jeden víc povinností asi se nedostal dost často mimo hranice, takže to pak bylo jasné, že uvítá nějaké to povyražení. Styx mi byla v patách, jako ostatně vždycky poslední dobou. "To je ale dobře ne? Aspoň můžou poznat, že doma u mámy je nejlépe a pak se vrátit," pronesl jsem. Sám jsem to trochu znal. Když byla doma ještě ta možnost, že bych mohl jednou být vážený člen smečky, pořád jsem trochu doufal, že nikdy nebudu muset smečku opustit. Pak se to změnilo a od momentu, kdy bylo jasné, že smečku nikdy neopustím, jsem toužil jenom po tom vypadnout do světa a nikdy se nevrátit. Bylo dobře, že vlčata měla svobodu se rozhodnout. Baghý z toho nevypadala moc nadšeně, ale já neměl na tyhle utěšovatelské věci vlohy.
"Ani sám pořádně nevím, jak to bude, ale mají smečku, matku a je o ně postaráno. Sama se mnou na trvalo žít nechtějí a já je nehodlám nutit, ale děkuji za nabídku. Kdybych náhodou někde našel nějaký další svoje děcka aspoň vím, že nezůstanou na mrazu," dodal jsem úlevně a kývl hlavou. Styx zase začala tu svou, že kdyby z ní náhodou něco vylezlo... popravdě z ní by vylezlo, při jejím prostopášném životu, který nevedl nikdy k vlčatům, tak maximálně tak h...o, ale to jsem nehodlal zmiňovat, takže jsem mlčel.

//Zlatavý les

Netušil jsem popravdě, co se vlastně stalo mezi Styx a jejími kmotřenci, že je tak dlouho neviděla. Nehodlal jsem to ale komentovata. Mluvila o nich, dost odcizeně. Ale asi měla i nějakou informaci, kterou jsem já neměl. "Netušil jsem, že jsou čtyři," pronesla jsem. Neviděl jsem toho čtvrtého nebo tu čtvrtou o které Styx mluvila. Pak se trochu rozpovídala o tom, že znala dřívější Alfu smečky. To mě moc nezajímalo. Mocenské pletichy šly mimo mne. Mluvila o tom, jak jí dali na frak, když ze smečkového lesa kradla borůvky rovnou do svého žaludku. "Tys byla vždycky číslo," písknul jsem obdivně a mírně jsem se zasmál. Nebylo to nic, za co by si někdo obdiv zasloužil, ale mě to přišlo skvělé v tom směru, že jí to vůbec napadlo. Udělat takovouhle vylomeninu. "Jmenuje se Erlend, Baghý je jeho teta pokud si to dobře pamatuju," vysvětlil jsem Styx, za kým ji vlastně vedu.

//Midiam sever

//Pelech

Vytáhl jsem se z pelechu a byl jsem celkem překvapený, jak tu bylo chladno. Rozhodně chladněji, než v pelechu. A na severu bude mnohem hůř. Zašklebil jsem se na zimu, která nás čekala a která nehodlala brát ohledy na to, že já měl raději jaro a teplo. Styx se za mnou vytáhla ven a mohli jsem vyrazit. "Omorika, která je jako osina v zadku, se někam vypařila, když jsem ji měl hlídat.... Nebo spíš se nechala strhnout proudem blbka a ani se neozvala, jestli je v pohodě... Pak je tu Háti tu jsem snad nikdy pořádně nepotkal, ale co vím, tak je to uječená střešťenost v pozlátkovém obalu. No a Dráz, to je prostě zlatíčko, ale teďka je někde ve světě... to víš mládí vpřed," vysvětloval jsem jí, jak se to má s jejími kmotřenci. Muselo být jasné, že nejvíce jsem z nich měl rád Dráze, ale to bylo taky tím, že jsem s ním trávil nejvíce času, narozdíl od jeho sourozenců.

//Středozemka

Styx měla celkem podpásovou otázku. "Jasně že mám kamarády," zabručel jsem trochu nakrkutě, ale nijak vážně. Erlend byl můj jediný přítel, když se to vzalo kolem a kolem. A vydržel to se mnou asi jen porto, že nedokázal mluvit. Styx se ale na Erlenda chtěla podívat a tak bylo rozhodnuto, že vyrazíme do BOrůvky. Styx navíc mluvila o tom, že v BOrůvce má kmotřence. NAkrčil jsem čenich. "Myslíš vlčata baghý a Jinkse?" zeptal jsem se a pomalu se zvednul, abych se dal do pohybu. Prothl jsem si záda až to zarachtalo a počkal jsem na Styx, než se taky zvedne. "Nevím, jestli to víš, ale tvoji kmotřenci se moc nevyvedli... Ale taky co čekat od takového otce, že ano... A Baghý je poslední dobou taky strašně úzkoprsá, nebo teda naposledy byla," pronesl jsem celkem odhodlaně. Do očí bych jim to nikdy neřekl, ale tady byli oba dost daleko. Vylezl jsem z pelechu ven připravený na cestu.

//zlatavý les

Styx se nehodlala pouštět do dalšího kola a já jí to neměl za zlé. Trochu mě teda svědilo celé tělo, ale nebyl jsem ten typ, co by svou vyvolenou do něčeho nutil. Ne teda fyzickou silou, oblbovat holky slůvky a písničkou bylo něco jiného. To každá ovšem vždycky musí chtít, je to něco za něco. Já dám písničku a ona prostě dá... Začal jsem si broukat spokojeně nějakou melodii, která mi přišla na mysl. Byla to píseň, kterou jsem kdysi složil u vodopádu, byl jsem si tím jistý, ale její slova jsem nehodlal úplně vyslovovat. Byla nic moc. Ta melodie byla ovšem o moc lepší. Tadá... tatatatááá...tatadatá.
Styx potvrdila mezitím, že ten vlk nebyl úplně princ krasoň a možná proto jsem si ho nepamatoval. Já měl pamatováka na vlčice, ale vlci? To byla prostě skupina, která mohla hezky pěkně vypadat naprosto stejně, protože jejich jména a vzhledy jsem si nepamatoval. "Hele, co kdybych ti představil jednoho svého přítele?" navrhnul jsem, když už mne myšlenky zavedly k vlkům. Erlenda jsem neviděl už pěknou dobu a rád bych s ním pokecal. "Rovnou bychom si mohli vypůjčit kožešinu v Borůvkovém lese," dodal jsem, i když se mi ta její sebevražednost moc nelíbila. Jedna kožešina tam stejně patří mě, tak co bych si ji nevzal.

A bylo to. Zase to tu bylo divný. Kurňa, jak já tohle divný vztahový období nesnášel. "Absolutně netuším s kým mám tu čest," ušklíbnul jsem se na vlčici, ale spíše v hravém tónu, i když jsem to myslel vážně. Byla záhadnou záhadou, kterou jsem nedokázal rozluštit a to mne iritovalo, ale taky vzrušovalo svým vlastním způsobem. "Fajn nebudeme to pojmenovávat kočko, zapomeň na to že jsem něco řek," dodal jsem po chvilce, když mluvila o tom, že by si to musela promyslet a tak. Už jsem to nehodlal dál vytahovat. Já si ji pojmenoval jako svoji přítelkyni a ona si mohla klidně trhnout tlapkou, pokud se jí to nelíbilo. "Seš prostě moje holka a tečka," přidal jsem jako pitomec, kterej jí nedává na výběr, ale co. Pokud jí vadilo to označení, tak si ho nechávat nemusela. Naklonil jsem se k ní a polaskal ji na krku, abych ji pak něžně stáhnul k sobě.
Začala mluvit o tom černém vlkovi, ale já už ani nevěděl kdo to byl. Asi někdo nevýznamný. "Hmm... ani si ho nepamatuju... Asi byl jenom v blbej čas na blbým místě... Nebo byl vošklivej," zabručel jsem do jejího kožichu a pak se rozhodl, že jsem nabral sílu, abych si zopakoval to, co jsme dělali před tím. Mohla mě zastavit pokud nechtěla, to bych ji pak jenom mazlil, ale pokud chtěla, tak jsem si to pořádně užil.
Tak jako tak zůstal jsem ležet na zádech vedle ní a koukal na strop úkrytu. "Chtělo by to nějaký kožešiny," podotknul jsem. Země byla chladná a nepříjemná.

Listopad 1/10/Baghý

Došel jsem k jezeru. Bylo to tu krásné a poměrně klidné. Do čenichu mne mírně lechtala vůně podzimu, na kterou bych nejraději složil nějakou píseň. Usadil jsem se tedy do trávy a začal jsem si broukat a skládat melodii a slova dohromady. Tvořil jsem tak krásnou melodii a užíval si, jak se hudba točí kolem mě. Bylo to opojné. A pak... "Oh Baki?" Ucítil jsem pach své Alfy a tak jsem se rozhodl, že ji vyhledám. Chtěl jsem s ní taky trávit nějaký ten čas a popravdě mne zajímalo, jak na tom vlastně ve smečce jsem.
Uviděl jsem její velkolepost a už jsem jenom pohodil ocasem a byl u ní. Chtěl jsem se uklonit, ale pak mi došlo, jak mě seřvala, když jsem to udělal minule a jenom jsem tedy kývnul hlavou na pozdrav. "Baghý, co tě vytáhlo sem k jezeru?" zeptal jsem se mile a přátelsky. Přeci jenom byla moje kamarádka, pokud to tedy necítila ona už jinak. Nechtěl jsem hned uhodit na to co mne trápilo, takže jsem se rozhodl nejprve zeptat na její dny, jak šly. "Jak se máš a co... vlčata?" zeptal jsem se. Zajímalo mne, jestli už se Omorika našla nebo ne. Baghý byla přesvědčená o tom, že dcera se neutopila a já doufal, že tomu tak bylo.
Nechal jsem jí v poklidu mluvit, ale pak bylo jasné, že musím mluvit také já a měl bych jí všechno říct. "Rád bych... rád bych se tě na něco zeptal, jako Alfy, ale i jako mé kamarádky," pronesl jsem s povzdechem. "Zjistil jsem... že mám vlčata... bylo to nečekaný, mysel jsem si, že vlčata nikdy nebudu moct mít, takže jsem z toho byl celkem vedle. Ale neboj pro tebe ani pro smečku to nebude žádná věc navíc, holky žijou se svou matkou v Sarumenu... A nerad bych vlčaty zatěžoval smečku, hádám, že toho na zimu máme víc než dost," řekl jsem jí poměrně rychle, jako bych se tohohle tématu chtěl zbavit co nejrychleji.

Styx byla rozespalá jako vlče, které někdo vytáhnul z pelechu. Mluvila sice dost nezaujatě, ale já v jejím hlase slyšel něco, co mi trochu působilo obavu. Neřekla ne, ale ani ano. Třeba mě už nechce... Snažil jsem se tuhle myšlenku zapudit. "V podstatě bychom tak mohli vystupovat, když by se nám to třeba hodilo... Ale zase bychom se nemuseli vázat na druhého, pokud bychom řekněme měli chuť na trochu toho jiného koření ve svém životě... Hmm... moc jsem to asi nepromyslel, ale... Jde mi o to, že bych byl rád, kdybych měl nějakou jistotu, že se ke mně třeba vrátíš, když se někam zaběhneš a ty bys měla zase jistotu, že já se vrátím k tobě..." Snažil jsem se, fakt jsem se snažil. Moje vysvětlení ovšem bylo možná horší. Musela podle mého tonu a výrazu pochopit, že to ale myslím dobře. Nechtěl jsem si ji nárokovat, nechtěl jsem být nárokován, ale chtěl jsem mít prostě nějakou tu jistotu. Můj život byl celý jedna velká nejistota a já prostě nějak potřeboval kotvu, která mne uchytí když to budu potřebovat. Styx se zdála jako taková dobrá kotva. "Prostě mít něco jako otevřené partnerství?" řekl jsem jí, ale nebyl jsem si úplně jistý, jestli něco takového vůbec existuje.
Zeptala se mne pak na žárlivost, což mě zaskočilo a já se začal upřímně smát. "Žárlivost není něco, co by bylo na mém seznamu. Vlk nebo v tvém případě vlčice, má jenom jeden život a svět je no... řekněme že svět je plný dobrého ovoce, nemohl bych ti přece zakazovat si nějaké ochutnat, když budeš chtít," sdělil jsem jí svou filozofii. V tomhle jsem to měl celkem jasné. Prostě jsem žil život tak, jak byl teď a tady a na žárlení v něm nebylo místo.

Koukal jsem tak nějak na zeď našeho pelechu. Nebyl jsem si úplně jistý, jestli mne vůbec její chrupkající výsost slyšela. Taky by mohla s klidem dělat, že neslyší nic a spí a tím se vyhnout celému tomuhle emocionálnímu dramatu. Ale popradvě, já tak nějak chtěl vědět na čem vlastně jsme. S ní se mi to líbilo, tohle něco co jsme měli bylo fajn. Nemuset se otáčet za každou oháňkou mi taky přišlo jako celkem fajn, protože Styx naplňovala všechny moje potřeby dokonale. Jenže taky tu byla ta otázka, že jsme si řekli, že spolu vlastně nebudeme, že se nechceme vázat. Ale já se tak nějak vázat začal. Problém...
Pak sebou trhla a vykoktala několik otázek. "Jako parnerka prostě... Ne jako milenka, ale jako partnerka," pronesl jsem celkem rozhodně, i když vevnitř jsem už tak rozhodný nebyl. V hlavě mi hrála pořád myšlenka, že bych se na tuhle vlčici neměl tolik vysazovat, ale já chtěl. Možná... Nevím... Dementní emoce. "Nenárokoval bych si tě fyzicky...." dodal jsem. Bylo mi celkem jedno, kdyby se spustila jinde. Tak nějak mi šlo o to něco většího, co dělalo Styx Styx... její duši možná.