Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Borůvkový les přes mahtae sever

Kráčel jsem si to celkem lehkomyslně přes hranice lesa, kolem řeky a na pláň. Neměl jsem moc náladu na to zapojovat se do konverzací ve smečce, ale nějakou tu konverzaci mimo ni bych ocenil. Problém byl v tom, že okolí bylo prázdné. Měl jsem jít za těmi tuláky, rozhodně bych jim mohl něco hezkýho říct. Třeba jak hloupá je místní mládež. Zavrtěl jsem hlavou a pak si do kroku začal prozpěvovat. "To bylo jednoho večera, kdy sešla se celá smečka. Úplněk svítil docela a tekla nektaru bečka. Někdo by myslel že hodují, někdo že třeba jen žerou, nikdo si však nevšiml, že vlčici k oltáři vedou," zpíval jsem tuhle odrhovačku, která byla poměrně zábavná, ale taky trochu nevkusná. Občas se v ní objevilo nějaké to nevhodné slovíčko, které způsobilo hurónský smích u vlků, ale malé rudnutí líček u vlčic. No a taky káravé pohledy matron, ale která písnička nezpustila jejich nesouhlasné hudrování, že?
S touhle písní na čenichu jsem pokračoval směrem, který mne trochu fascinoval. Naposledy se tu málem pokákla i bohyně všech bouřek, takže to jedině naznačovalo, že se tu asi neděje nic dobrého. Sice jsem nevěřil na Smrt, o které jsem toho zaslechl pramálo, ale něco v tom lese mi prostě nesedělo.

//Jedlový pás

Vlček neodpovídal, jako minul. Co když je stejně němej jako Erlend? Podle nepřítomného pohledu na vlčkově čenichu bych ovšem spíše hádal, že je buď nevychovaný nebo zaostalý. "Ta dnešní mládež!" pronesl jsem jako bych káral vlčka, když se k nám přidal vlk. Awarak se jmenoval, pokud jsem si dobře pamatoval a já si jména pamatoval. Mluvil o Aranel, což musela být ta bílá, kterou jsem zahlédl v úkrytu a pak u tůně. "Zdravím," pronesl jsem k Awarakovi. Aranel mu byla přímo v patách, jak jsem si všiml, protože její vůně se roznesla kolem. Vysekl jsem dámě k jejímu příchodu poklonu, jak se slušelo na vlka mého postvení a hlavně na vlčici jejího. "Zdravím i vás, krásná dámo," pronesl jsem laskavě a s úsměvem, když jsem se narovnal z hlubokého předklonu k přední tlapce, která byla mírně nakročena směrem k vlčici.
Bílá vlčice se pustila do vyprávění o tom, že půjdou na lov. Mírně jsem se zavrtěl. Na lovu jsem byl nedávno a rozhodně jsem netoužil po dalším. Ne, ne, ne. "Budu vás muset opustit, na lovu jsem byl nedávno," řekl jsem. "Ne, že bych nemohl na další, ale nerad bych vám překážel při výuce. Hádám, že tady nezdvořákovi by prospěla i lekce slušného chování a zdravení," dodal jsem na vysvětlenou. Mírně jsem se uklonil oběma dospělým. "Užívejte dne a bezpečný lov," s těmito slovy jsem skupinku opustil.
Rozhodl jsem se projít lesem a jít pryč. V uších jsem slyšel nějaké divné šramocení a pak hlasy. Někdo byl na hranicích, ale to nebyl můj problém. Byla tu přece Aranel, beta smečky, měla by plnit své povinnosti a o vetřelce se postarat ne? Nebo to může udělat to nevychovaný mrně, když je takový divný určitě by vyděsil i cizince natolik, že by sami odešli. Překročil jsem hranice a vyrazil na sever.

//ZG přes mahtae sever

Spal jsem poměrně v klidu. Neděsila mne žádná noční můra nebo příkoří. Byl to tvrdý a klidný spánek, který se prostě jednou za čas objevil i u toho největšího nespavce. Pomalu jsem rozlepil oči, které jsem měl zalepené ospalky. Slastné mlasknutí víček, která se rozlepila od sebe navzájem, mi přineslo příjemný pocit probuzení se do slunečního dne. Jenomže den nebyl vůbec slunečný. Teplo, které jsem cítil na kožichu, a dusno, které mne šimralo v čenichu, nebylo přineseno slunečným dnem, ale podmračeným. Díky mrakům se dusno drželo nízko a teplota nepříjemně stoupala. Na to, že bylo brzké ráno, to nebylo úplně nejlepší vyhlídkou do následujících hodin. Něco mi říkalo, že bude ještě dusněji a ještě tepleji. Pomalu jsem se přetočil z boku na břicho, abych se zvedl a rozpohyboval hřbet. I když jsem si rád namlouval, že jsem nejmladíš, nebylo tomu tak.
Nadzvednout se a rozpohybovat tělo mi trvalo jenom pár minut. Nespěchal jsem ovšem nikam, takže jsem si protahování ještě jednou zopakoval, abych svá záda příjemně natáhl a protáhl. Bylo načase zjistit, co se během mé nepřítomnosti stalo ve smečce. Zvedl jsem hlavu k nebi a zavyl. "Auuuuuuuu," neslo se poměrně příjemné volání lesem a rozráželo se o přilehlé stromy, které mu stály v cestě. Podle pachů to vypadalo, že většina vlků na území nebyla a zmizela pryč nebo se šla ukrýt do jeskyně. Nevěděl jsem komu, který pach patří, ale jejich směřování jsem odhadnout dokázal. Nezbývalo tedy nic jiného, než se procházet po lese a zjišťovat novinky.
Nemusel jsem ani kráčet nějak dlouho a zahlédl jsem mladého vlčka, který se přímo tetelil blahem. Z čeho? Netušil jsem, ale rozhodl jsem se to zjistit. "Hej, nejseš ty ten o kterýho jsem si málem rozbil čenich kluku?" houkl jsem na něho, protože tenhle kožich jsem poznával. Vlče tenkrát spalo na zemi a já si o něj málem přelámal hnáty, jak jsem si ho nevšiml a snažil se mu v posledním okamžiku vyhnout.

//Zelené nory

Poměrně flákajícím se krokem jsem se navrátil na smečkové území. Nebyl jsem úplně nadšen, ale zároveň jsem nebyl výsledkem ani úplně zklamán. Trochu jsem rozhodil sítě, ale nepovedlo se. Na druhou stranu mi to nádherně připomělo, že tu mám určité poslání. Určitý cíl! A já hodlal tomuto cílu věnovat větší pozornost než doposud. Pokud tu Lilith je nebo byla, musela se s někým potkat. A pokud se s někým potkala, tak o ní někdo musí vědět. Erlend ani Baghý netušili, ale ta uštěkaná Tati by vědět mohla. Nebo bych mohl vyrazit k jiným smečkám. Mírně jsem se usmál, jak se mi plán tvořil v hlavě. Moje nožky už ovšem mírně nezvládaly tempo a hlava si taky potřebuje občas odpočinout. Lehl jsem si na zem pod jeden z borůvkových keříků a do pár minut už jsem spal poměrně tvrdým spánkem vyčerpaného vlka, který je rád, že konečně našel místečko k odpočinku. Přeci jen jsem měla za sebou putování ke Smrti, lov a ještě setkání s Jasnavou a ten mikrospánek v norách mi toho moc nedal.

Jasnava navrhla odchod. Neodporoval jsem jí. Sám jsem se chtěl vrátit do smečky a tentokrát se pořádně pustit do pátrání po Lilith. "Támhle tou norou trochu táhne, takže můžeme prolézt skrz," řekl jsem. Moc se mi do špinavého úzkého tunelu nechtělo, ale taky se mi nechtělo vyskakovat a vyhazovat Jasnavu dírou ve stropu nory. "Půjdu první," řekl jsem a pomalu zaplul do tunelu, který se táhl někam mimo tuhle naši schovku. Bylo to tu úzké a hliněné, jak by jeden od nory čekal. Občas jsem musel zahrabat, abych nám uvolnil průlez a mohl jsem si v klidu lézt dál. Nebylo to nic příjemného. Hlína se mi drolila do uší a očí a já musel dávat pozor, abych se někde nezasekl, protože to už bych se ven nedostal nikdy. Náhle vítr zesílil a já ucítil vůni trávy. První paprsky světla mi dodaly ještě větší naději, takže jsem přidal a vysoukal se z nory ven.
Venku bylo příjemné teplo. Tráva byla vlhká, takžetu musel být pořádný slejvák a já doufal, že už se nebude vracet. Bylo příjemné opět vidět po takové době sluneční světlo. Zatřásl jsem se, abych ze sebe sklepal a vyklepal všechnu hlínu, která mi zůstala na kožichu. Měl bych se vydat zpátky do lesa. Rozhlédl jsem se a uviděl borůvkový les přímo pod sebou. Výborně. Ohlédl jsem se na Jasnavu. "Nechceš teda někam doprovodit," zeptal jsem se, ale spíš to vyznělo jen jako ujišťovací věta, než jako otázka. Evidentně doprovodit nechtěla, takže jsem se jenom uklonil a vyrazil směrem ke smečkovému lesu.

//Borůvkový les

Pohlédl jsem na Jasnavu, která prosila o to, abych odešel. No tak to teda ne. Nenechám ji tady přece v úplným rozkladu, nejsem až takový hovado. Lámu srdíčka, ale ne až tak moc. "Prostě tě tu nemůžu jen tak nechat," odvětil jsem. Bylo to celkem nebezpečný, mohla by udělat nějakou volovinu, protože mi přišlo, že něco není úplně dobře v té její hlavince. A kdyby něco takového vyvedla, bylo by to na mě a to rozhodně nebylo něco, co bych si sebou hodlal po zbytek svého života nést. Rozhodl jsem se tedy dělat to, co mi šlo nejlépe a pustil jsem se do pomalého a klidného zpěvu teskné písně, kterou jsem znal poslechem od jednoho poutníka. "Daleko za temnou horouu, daleko za černou tmouou, hluboko ve stínu lesa, nechávají nás tonout. Ve vlastní samotě spíme, ve vlastní mysli pak bdíííme, musíme se vzepřít jim všem, než zpěv nechají utnout," píseň se nesla kolem a rozrážela se o stěny. Pokračovala k otvoru ve stropě a zase klesala. Její melodie byla celkem pomalá a houpavá. Slova byla smutná, ale tempo uklidňovalo. Podivně, mrazivě. Jako když čekáte před bojem nebo lovem. Napětí, ale zároveň podivný klid. Píseň mě vždy odnesla myslí někam jinam, takže jsem se nechával unést i teď. Odnášel jsem se zpátky domů k Ev, která je někde sama a čeká na mě. Místo toho, abych plnil úkol tu laškuju s nějakou labilní vlčicí. Jenomže stopa vychladla. Lilith byla tady v kraji, ale já ji nemohl najít. Kdo ví, jestli byla pořád naživu nebo ne.

Tohle setkání se nakonec ukázalo jako úplně k ničemu. Jeden se snažil, ale nakonec z toho měl maximálně tak mindrák a naprosté napětí v dolních částech těla, které by si nejraději někde vydal, ale neměl zrovna kde. No, i takový byl život v tomhle kraji zdálo se. Vlčice tu nabízely první poslední, ale když došlo tvrdé na tvrdé, tak už se jim do ničeho nechtělo. Přejel jsem po Jasnavě pohledem. Mluvila o tom, že ví, proč se bojí, ale víc neřekla, takže mě to trochu popudilo. Mírně jsem zamručel a odtáhl se od ní ještě víc. Když mi nechtěla nic říct, její problém.
Pak zahlásila, že tu ještě chvíli zůstane a to byl jasný signál, abych se někam uklidil. "Nemůžu tě tady je ntak nechat," pronesl jsem, když moje vnitřní balící já vycítilo poslední příležitost, jak tuhle situaci nějak zachránit. Mírně jsem se od ní odtáhl ještě dál, abych jí dal dostatečný prostor, který pravděpodobně potřebovala. Sám jsem si pak sedl o kousek dál k jedné z chodeb, ze které vycházel příjemný vzduch. Pravděpodobně by stačilo, kdybych nějakou chvíli šel touhle chodbou a byl bych venku. Rozhodl jsem se dát jí prostor, ale zase nebýt za blba co úplně odejde. Třeba k ní najdu ještě nějakou cestu a nehodlal jsem si tyhle dveře úplně zavírat.

Začala kývat že mě chápe a u toho řvala. Jak já nesnášel, když vlčice řvou kvůli pitomostem. Byly důležité věci, kvůli kterým se dalo brečet a nenaplněné touhy někoho jiného k nim nepatřily. Tak z týhle už nic nedostanu. Začala taky něco plácat o vlčatech, tak jsem se jí rozhodl uklidnit. "Toho by ses nemusela bát," prohodil jsem, zatím co jsem pokračoval v laskání a mazlení její hroutící se maličkosti. Nechtěl jsem úplně zneužívat situaci, navíc už bych stejně mohl jen v případě, kdyby se Jasnava uklidnila a začala se trochu snažit, což vzhledem k okolnostem nehrozilo.
"Nic se neděje," prohodil jsem lehkovážně, jako by se vážně nic nedělo, ale mě bylo jasné, že za touhle rozbitou prdelkou už nikdy ani nepáchnu. Nebo alespoň ne dobrovolně. Aktivně ji vyhledávat rozhodně nebudu, po takovémhle zážitku. Jeden se celý rozpálí a pak aby se chladil někde v rohu sám... Měl bych vypadnout když z toho nic nebude. Jsem se snažil naprosto zbytečně. Pohlédl jsem na Jasnavu a mírně se usmál. "Chceš někam doprovodit?"

Sakra! No doprkený ohrady. Bylo mi jasný, že to ztrácím, ale co jsem měl jako kurňa dělat? Nemohl jsem jí přeci táhnout sebou nebo... "Nebo bys chtěla k nám do smečky?" řekl jsem. "Nerad bych tě opustil, ale mám svoje povinnosti tam. Smečka mě potřebuje. Beze mě by se to tam prostě zhroutilo a já si nemůžu dovolit být sobecký, i kdybych chtěl... Och Slunečnice moje, jak moc rád bych tady s tebou zůstal a už nikdy neodcházel, žel vlčíši nemůžu. Musím se vrátit a dostát svým závazkům, které vůči smečce mám. Co by to ze mě dělalo, kdybych nechal svou smečku na pospasa jen ze sobecké lásky k tobě? Nemohl bych se sám sobě podívat do očí v odrazu na modrém jezeře. Nemohl bych se sebou dál žít, kdybych věděl, že jsem nedodržel závazek jednou daný," příval naprosto lživých slov, který ze mne vycházel mohl na jednoho působit až ohromujícně. Z mého popisu to vypadalo, že Borůvková smečka je v naprostém rozkladu a jenom já osobně ji držím pohromadě.
Ona začala plakat. Jazykem jsem jí otíral slzy z tváří. "Ale to víš, že se budeme moci vidět. Budeš se za mnou moci kdykoli zastavit u nás ve smečce, nebo se za tebou budu moci stavovat já. Rozhodně bych tě nenechal jen tak samotnou. Mohli bychom se scházet, nějak by to fungovalo, uvidíš," pronesl jsem a u toho ji nepřestával čumáčkovat. Jestli tohle nevyjde tak už nic.

Jen jsem přikývl, aby ho dojedla. Vážně jsem hlad neměl. Srnka mne nasytila dostatečně, takže jsem další jídlo nepotřeboval a přecpávt jsem se nechtěl. Ještě bych se moc zakulatil a to fakt ne. Vypadala potěšeně, že má, co jíst a olízla mi čenich. Neucuknul jsem, což bylo dobře. Ale vnitřně mi to trochu vadilo. Ale mě to vadilo s každou, která nebyla Ev. Mírně jsem zakroutil hlavou ze strany na stranu, jako že si protahuju krk. Následovala procházka po noře, která byla poměrně mrňavá, když se nad tím jeden zamyslel.
Jasnava pronesla, že by ráda zůstala, protože žádný domov nemá a nikdo ji nečeká. No jen doufám, že pak nebude chtít jít se mnou. Na její slova jsem reagoval podivnou zdrženlivostí, která u ní vzbudila zvědavost. "Víš já... Nechci se tě nějak dotknout nebo tě urazit..." začal jsem pozvolna. "Ale kdy jindy se nám naskytne přležitost... Kdy jindy budeme na takhle tichém a nádherném místě?" nadhodil jsem a bylo mi jasné, že musí chápat to, kam směřuju. "A navíc každý žijeme jinak a jinde, kdo ví kdy se zase uvidíme až opustíme tuhle jeskyni?" v hlase jsem měl čirou zoufalost a mírně jsem i fňuknul, abych přidal na efektu naprostého smutku a devastace z tohoto zjištění faktů.

Porbudilo mě příšerný mlaskání a srkání. No nechutný! Pomalu jsem zvedl hlavu a uviděl Jasnavu, která se snažila nehltat, ale evidentně měla celkem velký hlad. Nasadil jsem roztomilý rozespalý úsměv, abych zakryl prvotní záblesk znechucení. "Ach, vidím že jsi nalezla snídani moje drahá kopretinko," zavrkal jsem na ni a pomalu se začal přesouvat do sedu, abych se mohl protáhnout. Spal jsem krátce, ale vydatně. Navíc jsem byl nažraný z lovu, takže jsem se prostě jenom trochu energeticky dobyl. Před výkonem? Možná. Jasnava vypadala, že nechce zajíce sežrat celého. "Klidně ho sněz celého, já jsem jedl než nás sem ten Osud zavedl," prohodil jsem s úsměvem a udělal k ní pár kroků. Olízl jsem jí čenich a pak se nenuceně začal procházet po noře. Koukal jsem nahoru i do nor a hledal nějaký způsob, jak se odsud dostat.
Pak jsem nezáludně pohlédl na Jasnavu. "Trhá mi to srdce, ale..." pronesl jsem k vlčici a hleděl jí při tom do oček. "Asi bychom se měli každý vrátit do své domoviny. Aby nás nehledali, nepostrádali," dodal jsem. "Nebo bys chtěla... dramatická pauza ... ještě chvíli zůstat?" zeptal jsem se a mírně sklonil hlavu, jako bych žádal něco moc nevhodného. A taky že žádal. Rozhodl jsem se zkusit to znovu, ale trochu záludně. "Víš já...ale to je jedno... je to hloupost..." pronesl jsem nakonec a mírně se pousmál, jako bych nevěděl, proč jsem vůbec tu první větu řekl.

Jasnava vedle mě vytuhla. A nutno podotknout, že nebyla jedinou věcí, která ztuhla. Její blízkost přiměla vyplout na povrch věci, které rozhodně nebylo v takto choulostivé situaci vhodné ukazovat na obdiv. Tohle spaní ovšem byla příležitost se od ní pěkně potichounku vzdálit. Třeba když jí něco ulovím, tak trochu zjihne a bude to lepší. Nebo taky ne, ale rozhodně z toho budou plusové body. Pomalu jsem se zvedl. Spala celkem tvrdě, takže jsem si mohl dovolit nějaký ten zvuk. Zajíců tu byla spousta, stačilo si vybrat, takže jeden nemusel hrotit, když se mu to napoprvé nepovedlo. A taky že nepovedlo. Hned třikrát jsme minul, ale na počtvrté, když už jsem to pomalu vzdával, se mi podařilo zachytit králičí srst mezi zuby a zakousnout malinkatý krček. Krátký lov mi z hlavy vyhnal všechny velice příjemné aktivity, které sužovaly můj rozkrok tím, že se mi dobývaly do mysli a nenechávaly mne tak chladným. Zajíce jsem opatrně položil na zem kousek od Jasnavy, aby jí to případně hned po probuzení udeřilo do čenichu. Vůně čerstvého masa jednoho prostě musela rozveselit. A rozveselené vlčice bývají méně opatrné a více štědré.
Lehl bych si zpátky za ní, ale nemohl jsem. Můj mozek se uklidňoval a moje mezinoží taky, ale ne dostatečně rychle. No tak kamaráde, tady si žádnou srandu neužijem. Smutně jsem v myšlenkách kondoloval vlastnímu menšímu já a trochu nabroušeně se usadil vedle Jasnavy. Když spala vypadala ještě víc k nakousnutí, než normálně. Musel jsem tedy počkat. Podle toho jak se vzbudí a jestli ji můj dárek v podobě snídaně udělá radost budu pokračovat. Pomalu jsem si lehl kousek od ní a zajíce a usnul.

Začala se uklidňovat a omlouvat. To bylo dobře, takhle to vypadalo, že podivné dusno nastalo její chybou, což bylo přesně to, v co jsem doufal. Nemohla se na mne přeci zlobit za něco, co si sama špatně vyložila že? Počkal jsem, než se ke mně natáhne. Ležela předemnou a já tak přes ni přehodil svůj ocas. Trochu majetnicky, ale na druhou stranu to mohlo působit i jako gesto ochrany. Musím na ni jít tedy pomalu. Ale zase se doufám, že se nebude dlouho vycukávat. Mírně jsem se ušklíbnul, což nemohla vidět. Taky bych měl zapracovat na tom, jak se jí pak zbavit. Sebou do smečky ji tahat nebudu.
Rozhodl jsem se nahradit přemýšlení slovy a zpěvem. "Zacopak se omlouváš slunce moje?" prohodil jsem se zmatením v hlase. Věděl jsem, že se omlouvá za svou ztuhlost a za to, že ode mne očekávala to nejhorší, ale dělal jsem hloupého. Hloupý vypadal víc důvěryhodně než ten, co si uměl dávat dvě a dvě dohromady. Pak ovšem nadešel čas na zpěv. "Hmmmhmmhmmm," začal jsem pobrukovat melodii ukolébavky a pak se pustil do pomalého zpěvu. Slova písně byla velice jednoduchá a příběh snad ještě jednodušší. Vyprávěl o vlčici, která se před sněhovou bouřkou ukryla se svými vlčaty v jedné jeskyni a vypráví jim příběhy o vlcích dávno minulých.

Kráčel jsem kolem Jasnavy a hezky se s ní mazlil. Ona mluvila o Osudu, který nás svědl dohromady, ale mě to bylo tak nějak fuk. Doufal, jsem že nepřijdou žádné protesty, když jsem se o ní otíral a procházel k jejímu nádhernému zadečku. Najednou ztuhla a začala něco blekotat o čekání. Ani jsem nemrknul a pomalým krokem ji prostě obešel, jako by bylo mým záměrem od samotného začátku, ji jenom obejít. Takže není úplně tak pitomoučká. Škoda. Obešel jsem jí a pomalu se mazlil i o její druhý bok. "Jsi tak dokonalá, že nechci vynechat mazlení jakéhokoli místečka na tvém kožíšku, drahá," zatokal jsem jako nějaký malinkatý tetřívek, od kterého nikdo nemůžeš čekat nic zákeřného.
Pak jsem udělal několik kroků od Jasnavy a svalil se na zem. Tlapkou jsem poplácal na místo vedle sebe, jako bych jí chtěl naznačit, že se chci jenom pomazlit a nic jiného jí ode mne nehrozí. V téhle pozici by stejně k ničemu ani dojít nemohlo. Potřeboval jsem, aby stála a ne ležela, aby mohlo k čemukoli dojít, takže jsem doufal, že ji tohle uklidní. Verbálně jsem ovšem na předchozí okamžik neupozorňoval, protože bych tím odhalil, jaký byl můj původní záměr, a že to nebylo jenom hloupé obcházení. "Nechceš se přimazlit, docela bych se prospal?" řekl jsem s tlapkou poklepávající vedle sebe. Trocha něčeho něžnějšího a zároveň jsem dodal i lákavou nabídku. "Když budeš blízko zazpívám ti ukolébavku, u těch se vždycky dobře spí," dodal jsem.

Byla to jednoznačná výhra. Teď už jsem si byl jistý. Jasnava neucukla před ničím z mých snah. Nevypískla, nezačala se chichotat ani mi jednu nevrazila. Což jsem bral jako naprosto dokonalou věc, protože jsem teď měl volné pole působnosti. No chtěl jsem ji nejprve trochu zapracovat, než se pustíme do dalšího prozkoumávání. Něžně jsem jí tedy čumáčkoval, když začala mluvit o Osudu. "Hmm," zamručel jsem jenom, ale nepřestával jsem v něžných pusinkách.
Mírně jsem se od Jasnavy odtáhl, abych na ni mohl pohlédnout. Působila naprosto odevzdaně a já si to nechtěl pokonit. Bylo lepší mít jednu vlčici, než žádnou. Jenomže i já jsem cítil, že moje sebeovládání a maskování vnitřního rozpoložení nevydržím dlouho. Až moc hezky voněla a až moc hezky se pohybovala. "Och Jasnavo," pronesl jsem poměrně tichým hlasem a mírně se přesunul, abych se mohl o vlčici otárat a mazlit se s ní bokem. "Och, má milá, má jediná, nejdražší Jasnavo. Jsem tak moc rád, že nás sem Osud přivedl," u nejvyššího to jsou kecy... "Jsi to nejlepší, co mě v tomhle kraji potkalo. Tak krásně voníš, tak plná slunce a dobroty, že to ani nejde vztřebat," mluvil jsem dál a dál mírně rozechvělým hlasem a pomalým korkem a mazlením se začal přesouvat za vlčici. Nechtěl jsem ovšem překonat jistou hranici. Vnímal jsem její pohyby a kdyby se začala cukat měl jsem v plánu se stáhnout a nechat si ji takhle rozdělanou na příští setkání. Ale nemohl jsem nezkusit překonat další metu. Navíc když se ve mně všechno začínalo bouřit a chtít.