Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Styx ocenila můj zpěv a uspávání Callypso, která se v mých tlapkách zachumlala do klubka a usnula. Muselo to pro ni být všechno nové a náročné, takže jsem byl rád, že se může v klidu konečně prospat. Venku to navíc taky vypadalo, že se počasí umoudřilo a tak jsem byl nadšený, že by se nám mohlo povést ji konečně vyvést z tohohle místa. Začínal jsem mít trochu klaustrofobii.
Zatím co já přemýšlel o tom, jak bych tohle místo rád opustil, Styx přemýšlela taky, ale ve větším opouštěcím měřítku, než jenom v tom, že by ráda odešla z úkrytu. Pak jsem zaslechl jak slabě pronesla, že o Callypso ani o mě nechce přijít, ale než jsem stihl reagovat začala mluvit o tom, co udělá. Bude jenom teta Styx. Odejde a bude v životě malé Callypso tak, jak jsem to navrhl. Netěšilo mě to. Vyhrál jsem přeci tenhle náš spor, tuhle hádku, měl bych pociťovat nějaké malé vítězzství ne? Jenže tenhle pocit byl spíše prohrou a to dost surovou. Chtělo se mi z toho brečet. Oči se mi zaleskly a já natáhl tlapku po Styx, která se od nás odtáhla. Uchopil jsem její tlapku dost silně, zoufale skoro. Tonoucí se stébla chytá ne? "Miluju tě," řekl jsem zastřeným a hlavně roztřeseným hlasem. K------a, vždyť jsem to navrhoval já.... Proč mě to d------e vůbecc napadlo. Nemůže odejít, nemůžu ji ztratit. Nemůže... prostě ne, odmítám to. "Nikam nejdeš.... Nějak to vymyslíme... Nějak to zařídíme... Můžeme... můžeme žít v našem úkrytu ne? Callypso tam bude s náma... a .... stejně tu o ní nikdo nestojí ne?" zoufale jsem říkal páté přes deváté. Bál jsem se, že ji vážně ztratím a ten strach dorazil až teď. Sílácké řeči a návrhy byly ty tam. Teď mohla vidět pravou podobu Adirama, tu kterou nikdo jiný neviděl. Podobu zbabělce, malého ustrašeného vlčete, které se bojí že bude sama, opuštěné. Podobu, kterou jsem schovával a maskoval, co to jen šlo. Podobu toho, kdo ví, že když bude sám, tak ho někdo zneužije, jako to udělali u nás doma tenkrát. Jakmile jsem neměl Abeloth a spol po svém boku, znásilnil mě náš vůdce. Styx pro mě byla víc než milenkou, matkou mého dítěte nebo přítelkyní, byla mým ochráncem, mám bezpečným místem. Nemohl jsem o ni přijít. Nemohl.

březen 1/10 Callypso

Zvědavé vlče prozkoumávalo vodu v jezeře a vypadalo to, že se docela baví sama o sobě. Trochu mě to mrzelo, protože neměla žádné sourozence ani vrstevníky a tak byla odkázána na společnost dospělých. Pro vlče to nemohlo být nic dobrého. Když jsem ji oslovil, přestala strkat čenich do vody a podívala se na mě. "Chceš se naučit, jak se ve vodě pohybovat?" zeptal jsem se s úsměvem, protože jsem plaval sám rád. Možná, že i ona by to mohla mít ráda. Navíc by se tak mohla umýt, začíná trochu smrdět, jak byla pořád v úkrytu. Usmál jsem se na vlče a pomalu se zvedl ze země.
Vkročil jsem do vody, která byla ledová. Pomocí magie jsem se zaměřil na teplotu vody a pustil se do malého oteplování vodního proudu. Nechtěl jsem ho posunout o moc, aby to neměla moje princezna úplně příjemné, ale zase jsem tu nechtěl mrznout a způsobit, že ona onemocní. Voda se tak ohřála do příjemnější teploty. "Magií jsem teď vodu trochu ohřál, aby se ti v ní lépe plavalo. Tak co, chceš to zkusit?"

únor 1/10 callypso

Vytáhl jsem konečně tlapky z lesa a rozhodl se malou princeznu vzít ven. Bylo poměrně hezky, sněhu nebylo tolik a dalo se tak hezky obdivovat jaro. Vodní hladina velkého jezera se leskla v zapadajícím slunci a já se posadil na její břeh. Možná by stálo za to naučit Callypso plavat, pokud se jí voda nebude zdát moc studená. Trochu mě píchla zvědavost, jestli bude mít magii vody jako mám já nebo bude obdařena nějakým jiným darem. Problém byl, že nebylo jak zjistit nic z toho, před tím než malá vlčecí slečna dospěje a to bude naštěstí za dlouho. "Callypso," pronesl jsem jméno vlčete, abych přilákal její pozornost. Pokud jsem ji chtěl mít pod dohledem, musel jsem se ohánět. Malá byla dost neposedná, což zdědila po matce. Já jenom doufám, že po ní nezíská i tu hloupou paličatost. Popravdě pro tvrdohlavost měla malá Callypso předpoklady z obou stran, ale přece si nebudu sám sypat popel na hlavu, že nepředávám nejlepší geny ne?

Netušil jsem, co se Styx honí hlavou a abych pravdu řekl, asi bych to ani vědět nechtěl. S magií myšlenek bych se mohl v její hlavince promenádovat a přehrabovat jako v hromadě kostí, ale rozhodně jsem teď nikomu nezáviděl, pokud do její hlavy nahlédl. Jsem na tenkém ledě, měl bych si příště rozmyslet líp, co chci říct. Dle jejího vrčení a mručení to u ní muselo šrotovat a to ne v těch nejlepších konotacích. Nevěděl jsem, co si s tím počít, protože kromě nějakého slova vydala jen hrdelní zahrčení a vypadalo to, že fakt nad něčím usilovně přemýšlí. Bylo mi to líto. Nerad jsem ji stavěl do téhle pozice, ale musela si vybrat. Jinak to prostě nešlo. Nehodlal jsem zpackat život malého vlčete jenom tím, že jeho máma chce mít svobodu. Ne, ani náhodou. Byla v tom namočná stejně jako já, takže si taky musela vybrat. Já si vybral Callypso, bylo jen na Styx, co si vybete ona. Nehodlal jsem jí ovšem do ničeho nutit a tak jsem mlčel. I když mi to trhalo srdce na kousky.
Já ji tedy nechal být. Co udělá ona bylo už jen a jen na ní. Moje pozornost se obrátila ke Callypso, kterou reakce Styx mírně řečeno zaskočila. Vypadalo to, že malá vlčí dáma je celkem ze všeho zaskočená. "Vrrr," pokusila se zavrčet na moji zadní tlapku. "Callypso, pojď sem," brouknul jsem a počkal až se ke mně mrně dobatolí. "Tohle je Borůvková smečka, tady budeš bydlet. Alfou je Baghý a její partner. Baghý poznáš má křídla," rozhodl jsem se zasvětit vlče do toho, co bylo pro jeho přežití momentálně nejdůležitější a to byla smečka, její členové a území. "Až venku bude trochu přijemněji, půjdeme se podívat do lesa. Roste tam spousta borůvek, které jsou celkem dobré a taky je tam jezírko, kde občas plave různé ovoce." "Oťoce."[/kontinnum] "Ovoce, ano... Ale kraj je mnohem větší a až budeš větší ty, tak ti to klidně všechno popíšu. V kraji fungují magie, to je síla, kterou můžeš ovládat různé věci a až budeš větší, tak třeba taky nějakou takovou sílu objevíš. Já třeba umím ovládat vodu, dokážu ji přivolat." "Oooo."[/kontinnum] Usmál jsem se na mrně a přejel ho něžně čenichem po hlavičce. Vlče sebou pláclo rovnou mezi moje přední tlapky a připravovalo se ke spánku. "Ale není důležité ovládat jen magie. Musíš se taky naučit lovit a zároveň, třeba budeš mít na něco speciálního talent. Já třeba umím hodně dobře zpívat, chceš zazpívat ukolébavku?" "Jo."[/kontinnum] Rozhodný souhlas mě potěšil a já se pustil do klidného kolébavého zpěvu, který se nesl celou jeskyní.

Co se dělo kolem v úkrytu jsem nevnímal. Slyšel jsem jenom tlumený hovor Baghý a Erlenda, který vypadal jako něco závažného, ale nemíchal jsem se jim do toho. Jestli mají nějaký problém, který potřebují řešit v ústraní nebudu kolem oxidovat. Stejně se na to pak Erlenda zeptám, jen co bude mít chvilku... A co budu mít chvilku já. Trochu jsem zalitoval nad ztrátou volného času a nevázanosti, kterou Callypso svým příchodem naprosto zničila. Byl to jenom malinkatý osten ztráty. Malé bodnutí, jako včelky. Nic, co bych nepřežil, ale něco co chvilku bude bolet. Pohledem jsem sledovla vlče, které si ťapkalo svou elegantní chůzi vlčete kolem mé maličkosti. Paní důležitá. Ušklíbnul jsem se, když se Callypso pokusila překonat můj ocas, který byl poměrně velkou překážkou pro tak malou vlčici.
Styx se mezitím došla napít. Cynthia a ten bílý vlk se kousek od ní ukládali k odpočinku. Přejel jsem Cynthiii pohledem, byl jsem rád, že už je v pořádku. Pak se jí musím zeptat, jestli něco nepotřebuje. I když pro mne vlčice nebyla nijak extra důležitá, pořád to byla známá o kterou jsem měl obavu. Styx se vrátila a zamířila svůj kostnatý zadek k zemi. Ptala se mne na to, co se všechno změní. Pro tebe všechno... Nemohl jsem se ovšem přimět k tomu, abych jí to řekl. Sílila ve mě totiž momentálně trochu jiná představa odpovědi. "Jestli chceš, nemusí se měnit nic... teda aspoň pro tebe," pronesl jsem s pohledem na Callypso. Já byl už rozhodnutý. Zůstanu s ní, dokud neumřu. Ale Styx se z toho mohla ještě vyvléknout, pokud chtěla. Věděl jsem, že to její odcházení a přicházení do života malé se mi nelíbí. A jelikož vlčice vypadala uklidněně, rozhodl jsem se to probrat. Lepší teď než později. "Řeknu ti to upřímně... Miluju tě, ale ji miluju víc... Buď s ní zůstaneš a budeš trpět, protože se pro tebe změní naprosto všechno. Budeš se o ni muset starat, zajímat, nebudeš moct zmizet jen tak na několik dní pryč. Budeš se o ni muset obávat a strachovat. Budeš ji muset všechno naučit a hlavně, budeš ji muset ochránit před vším a všemi. Už nebude žádné ty... už bude jenom ona..." pronesl jsem a pohledem vyhledal očka Styx. "A nebo zmizíš... budeš prostě jenom teta Styx, svobodná vlčice, která si dělá to co dělat chce a co dělala vždycky. Budeš ji moci navštívit kdy budeš chtít a trávit s ní čas, jak budeš chtít. Ale nebudeš její máma," dodal jsem. Obsah mých slov byl tvrdý, ale snažil jsem se mluvit klidně a mile. "Musíš se rozhodnout ty, ale nemůže být její máma a opouštět jí. Přicházet jí do života, kdy ty chceš a odcházet stejně rychle jako přijdeš. To k ní není fér," pronesl jsem nakonec smutně. Věděl jsem jaké to je nemít rodiče a patřit všem ve smečce. Nevědět kdo je máma nebo táta, jestli náhodou máma není támhle ta vlčice, co je na vás hodná a táta není ten vlk, co vypadá tak bojovně. Nepoznal jsem svoje rodiče, ale víc mne trápila ta možnost, že mne opustili dobrovolně. "Rozhodnout se musíš sama... nebudu ti bránit ani v tom, abys pokračovala tak, jak sis to vymyslela a někdy tu pro ni byla a někdy ne. Nemám na to sílu ani pozici, abych ti v tom bránil. Ale věř mi, vědět, že tě rodič dobrovolně opouští je ten nejhorší pocit na světě."

Styx už nepromluvila a já? Já se rozhodl, že nebudu zbytečně narušovat její klid. Vypadalo to navíc, že se neodmlčela jen tak, ale že usnula. Callypso se uvelebila u ní, ale postupně i ona dojedla a rozhodla se, že je na čase se porozhlédnout kolem. Oči už neměla zalepené, ale na malou škvírku otevřené. Snažil jsem se odhadnout, jestli náhodou nemají barvu rovnou... Ne, měla je žlutá jako má očka každé vlče. Určitě se jí dobarví časem. Styx spala a malá průzkumnice se konečně odcourala od jejího břicha. Nešla nijak důstojně, spíše se tak kolébala, jako by ještě nenašla rovnováhu nebo jako by se ji ani nesnažila najít. Mírně jsem do ní šťouchl čenichem, abych jí narovnal, když procházela svou kolébavou chůzí kolem. Vypadala jako loďka, která se dřív nebo později překotí. Jsou vlčata jako želvy nebo se zvládne přetočit sama zase na nohy? Neměl jsem s vlčaty v takovémhle věku zkušenosti. Znal jsem vlčata starší a s těmi jsem si rozumněl, ale takhle mrňavé vlče jsem viděl poprvé. A poprvé jsem za ně měl i zodpovědnost. Callypso si výletovala kolem mě a já jen douhlížel a občasně korigoval její pohyb tlapkou nebo čenichem. Styx mezitím usnula. Možná by bylo lepší, kdyby odešla úplně... než si na ni Callypso zvykne. Hned v ten moment bych si za tu myšlenku nafackoval, ale bylo pozdě. Semínko pochybností o tom, že pro Callypso nebude dobré, že Styx bude do života malého vlčete přicházet a zase odcházet, bylo zaseto.

Moje návrhy Styx zamítla. Sice tvrdila, že sem bude mít přistup ale i tak jsem to nechápal. Nechápal jsem to celé. Nemohl jsem pochopit, proč nechce zůstat tady ani jako někdo, kdo by se do smečky úplně nezačlenil. Bylo mi jasné, že není úplně společenská, ale tohle jsem prostě nechápal. Podíval jsem se na Callypso a začalo mi ji být líto. Mít matku jenom tak na chvilku a vlastně vůbec. Popravdě jsem možná nechtěl vystavovat ji tomu, co by rozhodně přišlo. Bude se ptát proc s nami matka není a pak si to bude dávat za vinu... Tyhle pocity jsem znal až moc dobře, když se jeden obviňuje z něčeho co nebyla jeho chyba. "Bude to brát jako svojí chybu," pošeptal jsem a ani si neuvědomil, že to říkám nahlas. Uklouzlo mi to.

Věřil jsem, že kdyby STyx chtěla, tak by se mohla změnit. Mohla by najít svůj klid tady se mnou a s malým vlčetem, které si už teď nárokovalo celý můj bdělý svět. Jenže jsem tam někde v koutku duše věděl, že tohle se nikdy nestane. Věděl jsem, že tohle je něco, co by vlčice s vlčetem u břicha nikdy nechtěla, ale přece jsem ještě mohl doufat ne? Přestal jsem se obávat, že by sTyx malé ublížila, protože se teď konečně uklidnila a chovala se tak, jak bych od ní očekával. Logicky, pragmaticky. Nevyhrožovala, nevrčela a i když z ní pořád vyzařovala aura nebezpečí, už jsem se nebál. Usmál jsem se na ni, ale věděl jsem, že mi úsměv neoplatí. Místo toho začala mluvit. Její slova zněla klidně, ale jejich obsah mne bodal. Na čele měla vrásku a jako by se nemohla rozhodnout, jak chce věty formulovat. Já tenhle problém snad nikdy neměl, slova jsem hledal vždy snadno, ale věděl jsem, že pro některé je to těžší. A navíc po tom, co se stalo. Přišla o vlčata... přišli jsem o vlčata. Až teď mne zasáhla bolest ze ztráty potomků, které jsem neměl tu čest poznat. Když se situace kolem Callypso a Styx uklidnila, opadl počáteční adrenalin a dostavil se smutek a prázdnota. Zasunul jsem tyto pocity někma pryč. Nechtěl jsem se jim poddat, ne teď. Jindy je ale nechám vyplavat na povrch.
Když Styx konečně promluvila, vyplivla větu, jako by to byl jed, který se jí nalepil na jazyk. Viděl jsem, že je to pro ni těžké vyslovit, ale nevěděl jsem proč. Bylo to těžké, prootže nechtěla vlče opustit, ale ani nechtěla být tady? Nebo to bylo těžké, protože chtěla sobecky odejít už teď? Nebo v tom byl jiný důvod. "Mohla bys... Mohla bys zůstat," zašeptal jsem. "A než začneš o tom, že jsem tě asi dobře nepoznal a že bych jinak věděl, že nechceš do smečky tak dodám tohle. Mohla bys tu být kdykoliv budeš mít chuť, ale jinak bys mohla prostě bloumat světem. Třeba by Baghý svolila, abys byla něco jako náš zvěd nebo vyslanec v kraji... A ať už se stalo cokoli, ať už by tvoje minulost přinesla jakékoli nebezpečí smečka by se o to postarala." Mluvil jsem překotně, jako bych se bál, že se STyx uprostřed mé věty zvedne a odejde pryč.

Styx přemýšlela a přemýšlala dlouho. Náš rozhovor byl tak spíše plný pauz a podivného dumání a pak náhlé odpovědi. Nebyl to tedy ani úplně rozhovor, spíše jako konverzace, která se táhne a pak najednou se něco z našich tlam vynoří a druhého to uvrhne do dalšího přemýšlivého dumání. Normálně by mi to vadilo, že řeč stojí, ale teď. Ne nevadilo mi to. kupodivu jsem to i vítal. Nechával jsem styx tolik prostoru k rozjímání kolik potřebovala a sám jsem si ho taky dost nechával. Zajímalo by mne na co myslí, ale nehodlal jsem se ptát. Pokud mi něco chtěla říct, věděl jsem, že mi to řekne.
Netušil jsem ani jaký vztah Styx k vlčeti má, když konečně pronesla větu, že ona nechce zůstat. Mrzelo mne to a věděl jsem, že to pro ni není jednoduché rozhodnutí, ale že je pro ni nejlepší. Nebyla smečková, nepatřila sem na trvalo. Potřebovala volnost a svobodu. Kdyby se Callypso nenarodila, šel bych s ní... Opustil bych smečku a prostě se zase toulal jako potulný bard, neměl bych s tím problém, ale teď.... Pohledem jsem sklouzl k vlčeti, které opět spalo. Nebylo připravené na toulání se, na svět tam velku. Styx slíbila, že tu zůstane. Zůstane dokud ji bude malá potřebovat, ale co když ji bude potřebovat vždycky? Každé vlče potřebuje mámu ne? Bez táty se obejde, ale máma je hlavní. "Třeba až trochu vyroste, tak tu nebude chtít zůstat," řekl jsem chabý argument. Bylo mi jasné, že to se nejspíše nestane. Každý vlk měl vztah ke svému rodišti a nerad ho opouštěl, minimálně ne před dovršením prvního roku a mě bylo jasné, že tak dlouho Styx nevydrží hrát příjemnou a přátelskou spolusmečkovnici před ostatními, aby jí někdo nevyhodil. Jednou jí něco ujede, pošle někoho k šípkům a s jejím temperamentem a štěstím to bude Beta nebo tak někdo.

Cynthia a ten bílý vlk se o něčem bavili, ale já jim nevěnoval pozornost. To samé platilo o Baghý, chundelaté alfě borůvkového lesa, a mém příteli Erlendovi. Mou pozornost si zasloužila jenom malá Callypso... A Styx. Ale víc Callypso. Jako by mne něco k tomu malému drobečkovi vázalo a já se nemohl zbavit pocitu, že jsem za něj zodpovědný. Že by tohle bylo otcovství? Že by konečně narození dcery mohlo způsobit změnu mé osobnosti a zásad?
Zatím jsem tolik do budoucna neuvažoval. Momentálně jsem jenom chtěl zařídit, aby moje dcerunka prosperovala a to se celkem dařilo. Byla u břicha vlastní matky najedená a spokojená. Najednou mne z téhle idilky vytrhla samotná Styx a její hlas. Trochu jsme zapleskal hlavou. "Huh," vypadlo ze mě, ale pak jsem se vzpamatoval. "No... to chápu, ale... teď asi nebude nejlepší doba na to, ji odusd odnést. Možná chvilku počkat... Navíc ve smečce může najít přátele a je tu více chráněná," dodal jsem už o poznání více sofistikovaněji, než to původní "huh". To, že Styx není smečková vlčice jsem chápal, ale nemohla odpírat sounáležitost s jinými své dceři nebo mohla? "Nebo... nebo to myslíš jinak?" zeptal jsem se po chvilce co mi to seplo. Možná to nebylo tak úplně o místě.

Byl jsem vážně nervózní a k mému klidu nepřidalo, že se Wrlend odtáhl. Styx na mne koukala. Mírně jsem se pod jejím pohledem napůl, protože byl celkem dost pronikavý. Rozkličovat se mi ho nepovedlo. Pohledem jsem se jí uhnul a začal sledovat Callypso, která byla konečně v klidu. Vypadalo to, že se má k životu. Narozdíl od jejích sourozenců. Byl jsem rád, že to ona přežila. Byť byla malinká už teď jsem věděl, jak je důležitá a jak bude důležitá, alespoň v mém životě. Podobně jsem se necítil ani se svými dcerami od Marion, možná to bylo tím, že ony byly jenom představa
Potkal jsem je jednou a neviděl je vyrůstat. Nebyly mi blízké. Callypso byla úplně jiná písnička.
Styx se jménem souhlasila a já byl celkem rád. To jméno se mi líbilo a sedělo mi k malé princezně. Naučím jí všechno co znám. Pak se tu objevila Baghý a já doufal, že se nebude ptát. Styx byla nestabilní a já se bál, že cokoliv z ní udělá vrčicího zabijáka. Jenže to se nestalo. Styx jen prohodil, že se nemůžeme vrátit. "Můžeme počkat a
pak se uvidí..." nechtěl jsem ji rozhodí a tak jsem řekl neurčitou větu s úsměvem.

Sledoval jsem styx pohledem, který jasně naznačoval, že se obávám. Když se vlčice natáhla kus od mého vlastního těla a začala štrachat v mém kožichu po vlčeti, trochu jsme ztuhnul. Na jednu stranu jsem se jí bál, ale na druhou stranu jsem ji měl rád, takže moje tělo netušilo, jak se s těmito protichůdnými informacemi vyrovnat. Bylo to divné. Styx s vlčetem v zubehc pak na chvilku zamrzla a já jen sledoval její pohyby. Dokázal bych ji zastavit kdyby se rozhodla, že Callypso zakroutí krkem? Nebo bych to byl nucen jenm sledovat a být o vteřinu pozdě? Už jsem se nadechoval, že něco řeknu, ale Styx nakonec zamrkala a vlče si přiložila k břichu. Otázkou mne pak vytrhla z ostražitosti. "EHm," odkašlal jsem si. "Callypso... já... říkám jí Callypso, protože to byla jedna z nymf moře... Ty se taky po jedné z nich jmenuješ, i když nevím, jestli to byla jenom náhoda nebo to tak tvoji rodiče zamýšleli," snažil jsem se vysvětlit svou volbu, pro jméno vlčete. "Ale můžeme ji přejmenovat," dodal jsem horlivě, abych ji náhodou nenaštval. Bál jsem se o malou, že se Styx naštve a odejde. A mrně ji teď potřebovalo. Možná to bylo sobecké, staral jsem se o pohodu Styx jen v momentě, kdy byla přínosná pro moji dceru, ale v momentě kdy přestane... budu s ní chtít trávit zbytek života? Po tom, co tu předvedla a po tom, co jsme si řekli, jsem si nebyl úplně jistý, že bych chtěl, aby měla nad Callypso nějaký vliv....
Erlend se pomalu zvednul a s kývnutím se začal odsouvat k východu. "Nemusíš odcházet, venku to stejně nevypadá příjemně," řekl jsem mu a doufal, že se Erlend vrátí a že spolu budeme moct třeba nějaké věci probrat. Byl bych mu za to vděčný, měl jsem toho spoustu co mu povědě. Styx jsem ovšem nechtěl nechat s malou samotnou. Zatím jsem jí nevěřil.

Měl jsem malou Callypso u sebe a byl jsem spokojený. Nebylo potřeba teď cokoliv řešit, protože vlče konečně zase usnulo a přestalo se dožadovat.... čeho se to vlastně dožadovalo? Položil jsem si hlavu na tlapky a doufal, že můj kožich hřeje dostatečně. Cynthia a ten bílý vlk si něco šeptali v rohu jeskyně a já jim byl vděčný, že se konečně utišili. Dokonce i voda od mé maličkosti trochu pomohla, aby vlčice přestala tolik kašlat. Podíval jsem se na Erlenda, ale ten zavrtěl hlavou. Naděje, že najdeme pro Callypso někoho, kdo by ji nakrmil byla pryč.
Zavrčení od vchodu mne přimělo se podívat tím směrem. Hnala se k nám Styx a vypadala, že by byla schopná čehokoli. Byl jsem rád, že ji vidím a mírně zavrtěl ocasem. Vrátila se. Popravdě jsem se bál toho, že už ji nikdy neuvidím. Ale teď jak jsem na ni koukal jsem se bál víc možná o Callypso. Netušil jsem, jestli jí náhodou Styx neublíží. Jeden u ní v tomhle stavu nemohl vědět, co udělá. "Jsem rád, že ses vrátila," řekl jsem potichu, abych vlče nevzbudil. "Nakrmíš ji?" zeptal jsem se. Na ostatní potomky jsem se neptal, nechtěl jsem ji naštvat. Už tak vypadala drsně. Musíme na ni dávat pozor, aby si neublížila. Pohledem jsem kouknul na Erlenda. Nebál jsem se jen o to, že by Styx mohla ublížit Callypso, ale taky o to, že by mohla sama vztáhnout tlapku na sebe. V tomhle stavu v jakém byla, těžko říct, co její mozek napadne.

Nechtěl jsem být na dva příchozí zlý, ale... Callypso byla na světě jen chvilku a už teď byla v mém životě na prvním Mistr. Jako bych až teď konečně byl tím, kým jsem měl být. Úplnou bytostí. Ona mne doplnila a stvořila k obrazu novému. Ne lepšímu nebo horšímu, jen jinému. A těžko říct, kdo z mých známých a přátel tenhle nový vývoj ustojí. Cynthia mohla být kdysi vlčicí o kterou bych se staral, ještě před pár hodinami bych se jí snažil s kašlem pomoct a nemoc překonat. Teď mě její kašel vytáčet, protože budil Callypso. Jak rychle se ze mě stal táta a dost dobře i máma v jedné osobě. Přesto vykouzlil jsem kousek od Cybthie vodu. Mohla se tak napít a umlčet ten kašel. Důvod mého počínání ovšem nebyla starost, ale čistá sobeckost a touha po tichu pro vlče.
Erlend mne kývnutím uklidnil. Že je dobrý s vlčaty a ví co dělat mne uklidnilo. "Vidíš Callypso, strejda Erlend se o tebe postara," sdělil jsem vlčeti něžně. Pořád spala a to bylo dobře. Trochu jsem se bál, že až se vzbudí bude mít hlad. "Myslíš, že zvladne jist maso?" zeptal jsem se. "Nebo nemel nekdo ted vlčata?" Kojná by se hodila.

Erlend mi řekl, že se nemám omlouvat. Tedy neřekl to slovy, ale rozhodně to ve mně zarezanovalo. I tak jsem měl potřebu se omlouvat. Za to, že jsem si ničeho nevšiml, ale i za to, jak se Styx chovala k Erlendovi. Byl jsem za něj ovšem rád, protože to vypadalo, že se na mne nevykašle. Teda aspoň ne tak jako to udělala Styx. Nechápal jsem, proč odešla. Jak to mohla dopustit odejít a nechat tu vlče. Mohla být rozhozená, ale tak to mohla vyřešit později. Callypso potřebovala mámu a potřebovala ji pořád, ne jen občas. Sice se nakrmila, ale netušil jsem, co s ní bude, pokud se k ní Styx nevrátí aspoň na moment s přísunem mléka. Musí co nejdřív začít jíst maso. "Už ses někdy takhle o vlče staral?" zeptal jsem se Erlenda šeptem, protože jsem potřeboval ujistit, že on ví co máme dělat. I kdyby netušil, doufal jsem, že zalže.
Ve vchodu do jeskyně se objevila hlava a pak druhá. Přejel jsem pohledem vlka, ale pak za ním poznal Cynthii. Vybrala si skvělou dobu na to, se mi zase ukázat v životě. "Hmm..." souhlasně jsem zamručel, když vlk začal omlouvat jejich příchod do úkrytu tím, že je Cynthia zmrzlá nebo co, protože si potřebuje odpočinout v teple. Nevypadala úplně nejlíp, ale ani jsem nepozoroval nějaký velký zranění. Asi se jenom vysílila někde venku. Callypso se ovšem v mém kožichu zavrtěla a kníkla. "Psst...Klidně tu buďte, ale ztište to prosím," zašeptal jsem jejich směrem. "Snažím se tu uspat vlče," dodal jsem potichu na vysvětlenou.