Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//meandry

Callypso pořád pšíkala a Styx se prostě víc a víc zabírala svýmplánem jít do Sarumenu hledat pomoc. Něco mi na tom nehrálo, ale nedokázal jsem přesně určit o co jde. Co může v Sarumenu chtít? Že by tam opravdu měla nějaké přátele? ALe o nikom se nezmiňovala, co ji znám.... Nechla jsem to plavat a věnoval se nemocné dcerce, která se mi odměnila tím, že se mi vrhla kolem krku. Odvrátil jsem hlavu nastranu a komicky ji začal natahovat a natáčet, co nejdále od jejího obličeje. "Nechci být nemocnej. Nech mě, Caly!" vřískal jsem trochu možná až moc teatrálně, protože jim mohl připadat můj povyk tak trochu pro nic a tedy tím pádem jako vtipná věc.
Jenže to už jsem uviděl hvozd, takže bylo načase se připravit na to... Na co vlastně. Kolem se rozneslo vytí. "Slyšeli jste to?" Přicházelo z louky, která byla nad hvozdem. Callypso možná nic neslyšela, protože prosila a já vlastně nevěděl proč. "Proč prosíš?" zeptal jsme se a následoval Styx.

//Sarumen

//zlatavý les

Callypso se mi vůbec nezdála. působila nemocně i když předstírala, že není. Nebo spíš mi přišlo, že se snaží působit silnější, než byla. Styx jí samozřejmě řekla, že v Sarumenu jí někdo pomůže. "A nechceš radeji jít zpátky do lesa do úkrytu?" navrhl jsem. Zlatavý les byl rozhodně blíž než byl Sarumen a navíc jsem si byl jistý, že Maple ani nikdo podobný neuvítá nakažené mrně u svých hranic. Rozhodně jsem ovšem nehodlal úplně zasahovat do toho, pro co se obě dvě rozdhonou. Nebyl jsem ten typ, co by vlčicím něco nařizoval. Mrskl jsem sebou, abych je dohnal, když začaly nabírat na rychlosti. Callypso chtěla nějakou teplou vodu. "Pokud se někde zastavíme, tak ti vodu ohřát můžu, ale takhle tekoucí to asi nezvládnu," pronesl jsem a pak se zamyslel nad tím, co bych ovšem udělat mohl. "Počkej chvilku," řekl jsem Callypso a položil na ni jednu tlapku. Z mojí tlapky se vyhrnula energie do jejího těla, která jí měla mírně ulevit od bolesti svalů nebo hlavy, pokud nějakou pociťovala. Ucpaného nosu ji to zbavit nemohlo, ale aspoň něco. "Lepší?" zeptal jsem se a zase se vydal dál.

//za holkama

Bylo to pro ni tak nenucené, jako by obrátila list, který právě spadl ze stromu. Jednoduše přepla a najednou jsem byli dokonalá rodinka, která si užívá zimních radovánek. Styx mi vlepila hudlana, že jsem se málem až začervenal a Callypso u toho obracela oči v sloup a kvíkala znechucením, jak už to tak u vlčat bývá. Moc se mi nezamlouval nápad jít do Sarumenské smečky, ale co jsem mohl dělat. Tyhle dvě byly v přesile a mne tedy nezbylo nic jiného, než se podřídit.
Callypso pískala, že ona přece nesmrdí. "Jistě že nesmrdíš. Protože jsi naše," odvětil jsem jí s klidem, zatím co ona se věšela na svou matku, jako ozdobička na stromeček. Evidentně po Styx zdědila nejenom kus kožichu, ale i náturu někoho pořádně potrápit, když není po jejím. Jenom jsem se usmál. Jo tohle bylo celkem fajn.
Kráčel jsem lesem společně se svou rodinkou a trochu se mi nelíbil ton hlasu, kterým Styx upozornila na to, že se máme chovat. Něco mi na tom prostě nesedělo. Ona něco kula. Podíval jsem se na ni přihmouřenýma očima a už jsem se chtěl ptát, ale to Callyps pšíkla. "Jsi v pohodě? Nejsi nemocná?" zeptal jsem se jí. To by bylo něco, aby něco chytla. Nerad bych taky nastydl, to by bylo peklo pro hlasivky.

//za holkama

Styx se trochu umoudřila, jak jen to na Styx šlo. Callypso jí navíc celkem ochotně sekundovala v téhle podivné konverzaci. "Nikdo nikomu nebude ukusovat hlavu ani ho žrát," pronesl jsem dost autorativně, ale na obličeji se mi zračil smích. Byl jsem rád, že se holky konečně dávají nějak dohromady. Aspoň trochu té iluze pravé rodiny mohla Callypso zažít. Styc nebyla úplně matka roku a já se na fotrovství necítil. Tudíš to měla malá těžký. Ale já byl na dobré cestě jí to vynahradit jak jen to šlo. "Vlků, co žerou vlčata je málo. Já žádnýho z nich nikdy nepotkal a to jsem zcestoval celý svět," sdělil jsem své malé princezně důležitě, aniž bych věděl, že moje rohatá královna je právě jednou z těch vlčatožravých.
Styx si chtěla jít do Sarumenu hrát a já popravdě čuchal nějakou nekalost, ale na druhou stranu by přece nebyla taková, že by ohrozila mne a svou dceru tím, že bude dělat nějaký koniny v jiné smečce. "Proč ne, návštěva se vždycky může hodit," řekl jsem po chvilce. "Popravdě bych rád viděl některé známé ze Sarumenu,"

Styx byla jako na houpačce. V jednu chvilku s náma hraje na schovávanou a v druhé dělá uraženou. "Nikdo nikoho nevyhnal, Styx se jenom nechtěla bavit s vlky v naší smečce víš," řekl jsem Callypso polopravdu a po STyx hodil pohledem. Tohle bylo přesně to, čemu jsem se chtěl vyhnout. Motala jí hlavu a ani to neuměla napravit. Jen jsem se tedy obrátil zpět k malé dcerce a rozhodl se, že tuhle situaci už nebudu komentovat, pokud nebudu muset. Styx se rozhodla odjít v dobrém a najednou tu předváděla nějaký uražený divadlo. Tohle jsme snad měli už za sebou ne?
Callypso vypadala zmateně a já se jí nedivil, taky mne to mátlo. "Jenomže to jsi šla se mnou a já bych každou příšeru přepral," zazubil jsem se na malou sedící hromádku zmatku zvanou Callypso a čenichem ji polechtal na krku. "Potkali jsme Feline, šla na návštěvu, ale asi už se do Sarumenského hvozdu vrátila," odvětil jsem poté na otázku Styx. Netušil jsem úplně, co ji na Sarumenu najednou tak fascinovalo, ale eivdentně měla nějaký plán a to se mi moc nelíbilo.

Styx začala dělat tyrátr o tom, že není máma a že blá blá blá. Přestal jsem tyhle její blbosti poslouchat snad ve vteřině, kdy s nima začala. Vlčice mne občas štvali. !měla jsi o ni zájem, tak tady ji máš," pronesl jsem ke Callypso. Říkal jsme jí, že její máma je divná a dokonce jsem ji i mírně varoval tím, že jsem otálel s tím ji sem dovést hned, když si na matku vzpomněla. Jenže její výsost se musela přesvědčit sama a tak to teď pozná. Styx byla nakrknutá a já na to nějak neměl náladu. Ne, fakt neměl. "Nechtěla jsi do smečky, vlče nemůže být mimo smečku. Jendoduchý," řekl jsem celkem suše a sedl si na zem. Pokud chtěla dělat uraženou nebo tak něco, mohla to zkoušet na kohokoli jiného, ale já se nehodlal do tohohle jejího dramatu zapléttat. Bylo mi to líto, ale měl jsem hrdost. pOkud jsem si to navíc pamatoval, tak posledně si hrála s námi v Borůvce, než odešla a problém s tím, že bude máma na dálku neměla... pamatoval jsme so, že jsme jí řekl, že jsem si to, že není máma rozmyslel. Ale bylo možné, že to zapomněla ona. NA to jak jsem STyx dluho znal, zapomínala dost často. Ale taky jsem věděl, že nemá cenu jí cokoli připomínat, dokud sama neuzná, že nazrál čas. Seděl jsem a čistil si tlapku.

Dorazil jsem s Callypso do lesa, kde se údajně mohla, ale taky nemusela nacházet Styx. Malá byla celkem odvážná, protože tu chodila a zkoumala. Nevadilo mi to. Popravdě se takhle mohla spoustu věcí naučit a dokud nespadne do nějaké díry, tak ať... Sakra, kdy jsem takhle zfotrovatěl? "Jo, to kdybych věděl," odpověděl jsem jí na otázku k čemu vlastně je zima. Netušil jsem. Asi to mělo nějaký vyšší význam, aby si příroda odpočinula a blá blá blá, ale to jsem tak nějak bral jenom jako něco, čím se všichni utěšují. Zima byla na nic. Zima byla krutá. Jenže byla i nevyhnutelná a přišla vždycky, takže proč se nad ní pozastavovat. Prostě to bude chvilku na nic, než zase přijde jaro.
Callypso taky zavyla. Měla hezk zvučný hlas, pokud by se trénoval, mohla by zpívat tak hezky jako já. "Když budeš chtít, můžu tě naučit jak pracovat s hlasem tak, abys mohla hezky zpívat," navrhnul jsem ji a posadil se. Čekal jsem na STyx, protože mi bylo jasné, že se objeví. Callypso mezitím žrala houby, když tu ji najednou převálcovala Styx. Zvedl jsem se a zhoupl ocas, viděl jsem ji rád. Jenže ona o mne nezavadila ani pohledem. Jakože cože? Jsem snad vzduch? Nakrčil jsem čenich a odkašlal si, abych na sebe upoutal pozornost. "No taky tě rád vidím," zabručel jsem naštvaně.

//ronherský potok

Kráčel jsem pred Callypso a udával tak pomalé tempo, aby mi stačila. Na chvilku jsem zastavil a sledoval, jak si hraje v listí. Jenže asi přišla na to, že pod vrchní vrstvou jsou listy mokré a hnijici. Potlačil jsem smích, když vyskočila z hromady. "Svět se mění a blíží se zima, to přijde sníh a nebude dostatek jidla, takže budeme muset být ve smečce do té doby, aby nás sníh neprekvapil cestou. Teď je podzim a ten právě předchází zimě, poznáš ho podle měnící se barvy listů na stromech a toho že postupně padají na zem. Taky bude větší a větší zima," snažil jsem se Callypso trochu informovat o něčem, co by se jí mohlo hodit. Chtěl jsem z ní vychovat vlčici připravenou na vše. O magii už věděla, teď byl čas naučit ji třeba lovit, ale na to byla lepší Styx.
"Už jsme tady," řekl jsem jí s úsměvem. "Styx tu někde určitě je." Zvedl jsem hlavu k nebi. "Auuuauuuu," nesl se lesem můj zpěvný hlas. Pokud tu Styx byla uslyší to a přijde. Nebo v to jsem aspoň doufal.

//mahtae jih

Callypso začala oponovat, ohledně Styx a její příčetnosti. Taky i o té své vlastně  byla evidentně  přesvědčena. To mne donutilo k úsměvu. Pokud tu byl někdo příčetny rozhodně to nebyla Callypso a už vůbec ne Styx. Callypso byla malá a dravá po všem, co mohla znát nebo vědět, ale podle mokrých zadních tlapek se raději namočila, než by požádala o pomoc. To bylo divné a ne normální. Vlci jsou běžně smečkové plémě. Styx byla rozhodně divná už jen tím, jakou měla pověst. I kdyby byla pravda jen čtvrtina toho, co jsem o ní slyšel bylo by to blbý.
Ohlédl jsem se ovšem na dceru. "Ale já jsem přece taky divný, skoro každý je. To je v pořádku, kdyby byli všichni normální byl by život nuda nemyslíš?" začal jsem za chůze polemizovat o filozofických otázkách, které malá nemohla pobrat. I když už tak malá nebyla tak kdo ví. Les byl kus od nás. Stačilo jít kolem potoka a budeme tam hned.

//zlatavý les

//vodopady

Běžel jsem k řece až kam to jen šlo. Chladný vítr foukal. Nepřidal jsem záměrně do kroku, aby měla Callypso šanci mne dohnat. Nebo se o to aspoň měla zájem pokusit. Zastavil jsem se až u řeky, kde jsem se rozhodl ji překonat. Tady byla řekla klidnější, než na severu. Navíc tady byla spousta kamenů, díky kterým se řeka dala relativně snadno překonat. Protáhl jsem si hřbet a obrátil se k Callypso.
"Tvoje matka je taky divná, ale svým vlastním způsobem, " pronesl jsem zamyšleně. Nechtěl jsem NS Callypso spustit, že její máma jí vlastně nechce a kdybych se jí neujal, tak by malou nechala někde umřít. Ne. Tohle byla debata pro dospělé a ne pro malé vlče. "Pokus se nenamočit, jinak ti bude zima," řekl jsem a přeskakoval kamemy na druhou stranu řeky, kde jsem počkal na Callypso.

//ronherský potok

Feline se rozhodla odpojit a vyrazit směrem ke svému hvozdu. Nezpůsobila nic nepřistojného a přesto jsem se na ni trochu hněval za ten ukvapený odchod. "Měj se a někdy se ozvi," stihl jsem za ní jenom zavolat, než zmizela pryč. Chtěl jsem ji obejmout, ale na to už bylo pozdě. Podíval jsem se na Callypso. "Je jiná, ale to má po matce, ta je taky zvláštní... No ale teď nas čeká dlouhá cesta. Připravena?"
Vyrazil jsem když řekla že jde po svých. Nechtěl jsem jí nutit a navíc se musela osamostatnit, takže jsem to bral jako fajn nápad. Šel jsem pomalejším tempem, ale pak jsem se rozjlusal. "Dáme zavod?" Rozeběhl jsem se směrem na jih.

//Mahtae jih

Vypadalo to, že holky moje magické umění moc nefascinovalo. Nabručeně jsme tedy přestal hrát si s bublinkovým kouzlem a místo toho se rozhlédl kolem. Na můj pozdrav nikdo neodpověděl, jen pokřikování a vytí pokračovalo. Pravděpodobně někoho hledali, ale pomoct asi nechtěli. No, nebudu se přece vnucovat. Holky řešily něco s očima, já se do toho nechtěl zapojovat. "Feline bychom měli doprovodit domů, pak to můžeme vzít do úkrytu tvojí mámy," pronesl jsem na postesknutí Callypso, že se chce vydat za svou matkou. "Nebo chceš jít sama?" zeptal jsem se Feline. Třeba by byla raději na výpravě domů sama a mohla si všechno promyslet. přeci jenom mi pořád tvrdila, že není malá a cestu domů zvládne. Věřil jsem jí v tomhle ohledu.... trochu. Ne, že bych se o ni nějak bál, popravdě jsem ani dlouho nevěděl, že existovala a tak mi nepřirostla k srdci tolik jako Callypso, ale snažil jsem se. Aspoň co jsem sám znal.
"Zvládneš ťapkat sama nebo?" zeptal jsem se Callypso, jestli chce nosit, tak ji raději ponesu teď než pak lesem nebo přes louku. Nebe bylo příjemně prázdné a já občas uviděl poletující hvězdu. "podívejte padá hvězda, přejte si něco," vyzval jsem je.

Feline se snažila poškrabkat moje ego a dařilo se jí to. Když mě pochválila, že jsou dobré po mně vypnul jsem mírně hruď a usmál se. Pýcha že jsou dobré nejen v obyčejných věcech, ale i v plavání mně těšila. Holky se pak pustily do hovoru ohledně magií a já si spokojeně rozvalil tělo na žen a nechal se kolebat šuměním vodopádů. Byl tu hezky chládek od vody, což asi neplatilo o pláních. Vítr se skoro nehnul a vedro bylo znatelné. Snad je Styx v pohodě. Z myšlenek nebo ní mne vytrhl dotaz. "Jestli chcete," pronesl jsem a otevřel oči. Otočil jsem se na břicho. "Magie jsou poměrně jednoduché na ovládání, pokud jeden pravidelně trénuje. Jeto jako když se učíte lovit. Čím vic to cvičíte, tím líp to jde. Někomu to jde líp, někomu hůř. Někdo s nimi dělá
dobro, někdo zlo. Tvoje máma magie nemá moc ráda, protože její rodině ublížily," vysvětloval jsem. "Nic ovšem nevzniká z ničeho, použití magie unavuje. Je to jako sval, když ho moc přepínate, zraníte se." Podíval jsem se na vodní hladinu, ze které začaly stouoat bubliny. Byly to malé neškodné vodní kuličky. Soustředil jsem se na ně chvilku a pak soustředění povolil a bubliny se rozpadly.
Kolem se roznesl hlas. Někdo někoho hledal. Podíval jsem se na holky a pak jen zvedl hlavu a zakřičel směrem kvlkovi, co stal kus od nás. "Dobrej den!"

Feline se pustila do vody a celkem jí to šlo. Ne že bych o ní pochyboval, ale nevěděl jsem, jestli je nějak fyzicky nadaná nebo ne. Vypadalo to, že zvládá a tak jse se věnoval více Callypso, která se na vodní hladině vrtěla jako potápějící se kláda. Občas jsem ji přizvedl tlapkou břicho, aby se tolik nepropadala, ale jinak to zvládala obstojně. "Šikován," prohodil jsem k ní pochvalně. "Super práce Feline," křikl jsem ještě po strší z vlčic, která se tu kolem nás proháněla, jako by plavání byla přirozená věc. Možná jí to šlo lépe, protože byla silnější a větší. Callypso ale nezaostávala a na svůj věk se snažila obstojně.
Vylezl jsem za nimi z vody a oklepal se. Voda odlétala od mého kožichu do všech stran a já se pak vyvalil na břehu na slunci, abych si nahřál kožich. Řeč přišla na magie. "Ovládám magii vody, ano," sdělil jsem Feline, kterou to velice zajímalo. Callypso byla zase zvědavá, jakou magii ovládá ona a její matka, když mají žluté oči. "Někomu se očka nezbarví nikdy, podle mě je to z toho důvodu, že má nadání pro více magií," pronesl jsem zamyšleně. "Tvoje máma umí ovládat různé magie, ale nedělá to úplně ráda," odvětil jsem jí a v duchu doufal, že bude mít magii vody po mě. Bylo by fajn, kdyby se aspoň jedno vlče potatilo ne?

//rozkvetlé louky

Bylo tu celkem hlučno, ale ne od vlků nebo zvěře. Hluk tu vydávala voda, která se řinula přes kamennou stěnu dolů do jezírka pod ní a odtud řekou dál. Vzduch byl příjemný, chladný a energický, jak v něm tancovala vida. Cítil jsem vodu kolem nás a to se mj líbilo. Feline zněla nadšeně z plavání a Callypso se taky otočila na mých zádech, domáhající se sestupu na zem. "Tak fajn," prohodil jsem a trochu klesl k zemi, aby mohla seskočit.
Když jsem byl zbaven nákladu, protáhl jsem si záda. V okolí nikdo nebyl, takže jsem se nemusel o Callypso bát. Z vody jsem strach neměl, z té bych ji dostal snadno. Pomalu jsem došel k vodě. "Tak jo," začal jsem s výcvikem. "Voda nebude pracovat proti vám, když s ní nebudete bojovat. Zakladem plavání je se nebát a zároveň se uvolnit. Pak stačí hen kopat tlapkou zadní a přední na střidačku. Ocas vám pomůže udat směr, předvedu." Vlezl jsem do vody a trochu došel dál, aby mi voda sahala k břichu. Pak jsem si do ní lehl a ukázal několik temp. Pak jsem si zsse stoupl a oklepal se. "Teď vy."