Příspěvky uživatele

Nejíst. Nicos se nepapá. Zamračil jsem se a věnoval otcovi zklamaný pohled. A pak taky až zděšený pohled svým končetinám. Vůbec, ale vůbec mě nenapadlo, že bych se mohl zkusit spapat. Hrozně mě zajímalo, jak teda takový vlk chutná. A myslel jsem si, že Nicos musí chutnat stejně, jako já. Ale taky jsem chtěl poslouchat tatínka a nesníst se. Spokojil jsem se tedy jen s tím, že jsem si dlouze olíznul nohu a pak byl akorát zklamaný, že chutnám jako hlína, tráva a srst. Vlci se nepapají.
“A co teda… A co teda papat můžu?“ protestoval jsem, protože ačkoliv jsem těch zoubků měl jen pár, tak jsem se o ně bál. A mezitím co se táta vychloubal nebo co to dělal před těma ostatníma vlkama, já jsem se věnoval papání trávy, která mi překvapivě chutnala. A i přes to, že chutnala až podezřele tak, jako jsem chutnal já.
Jenže pak jsem zažil trochu letecký den a ještě s trsem trávy v tlamičce jsem se ocitnul na zádech tatínka, oči vykulené a chvíli jsem jen vejral a nic neříkal, protože jsem nějak musel vyplivnout zbytky trávy a tady zpracovat to, že jsem teď byl stejně vysoký jako dospělý vlk. “Tatínku… A… A… A nebojíte se, když jste takhle vysoko?“ kníkl jsem, když jsem se podíval dolů a pak jsem se táty chytl jako kdyby mi na tom život záležel. “ Jo.“ přikývl jsem.
A abych vnímal, zabořil jsem čumák do jeho srsti a kolem sebe se díval jen na jedno očko. Chtěl jsem vědět, o čem to tatík mluví, ale nepotřeboval jsem vidět to, kam bych mohl spadnout. “Ale proč to nemůžu jíst?“ protestoval jsem snad pokaždé. “A tatí, existují místa, kde stromy nejsou? Kde je jen… Jen… Tráva?“ zamračil jsem se nad tou představou, mezitím co jsem byl jako anděl z nebes snášen dolů na zem. Oklepal jsem se. Ale ten adrenalin mě celkem nadchnul!
Chytit! Nadšením se mi rozkvedlal ocásek jako helikoptéra a já jsem se přikrčil, abych po žabce skočil. Vůbec se mi ji ale chytit tímto způsobem nedařilo, zdálo se, že po fyzické stránce jsem na tom stále nebyl ještě nejlépe a skákání končilo spíše mým zakopnutím a vyděšením žabičky. “Né!“ kňučel jsem, když se zdálo, že mi žabička unikne. A tak jsem se zmohl už jen na poslední zoufalý čin, než zahučí do jezírka. Rozeběhl jsem se co nejvíc mi to moje nožičky dovolily a otevřel jsem tlamičku zrovna v moment, kdy žába vyskočila aaa! Chramst a bác a šplouch. Udělal jsem kotrmelec přímo do jezírka. V jeden moment jsem se začal polekaně kroutit z té nové věci a vypadal jsem, že se snad topím na mělčině, pak mě ale přemohlo nadšení z žáby, kterou jsem – zatím živou – přidržoval v tlamě. A začal jsem ve vodě poskakovat a huhlat. “Tfati!!! Jha jhi mhaam!!! Ofhno he ho hýbe!“ A fakt to nemůžu sníst?

<< nora

Já jsem se odpojil. Ne, že bych byl zrovna nějak statný a průbojný, ale zaujalo ho to, kolik vlků se opodál shromáždilo. Chvilku jsem se rozeběhl za nimi, než jsem ale spadl na čumák a pak už jen trochu hloupě a zamotaně seděl. Moc jsem toho nenamluvil, ale ten ryšavý vlk se mi moc líbil. “Papá se to?“ zeptal jsem se. Doufal jsem, že někde zamnou je tatínek a že mi poví, jestli se ten ryšavý vlk papá. Nebo spíš to co měl na krku. “Papám se?“ důležitá existenční otázka, nad kterou jsem se důležitě zamračil a začal se rozhlížet i po sobě samém. Papali se vlci? Táto, chce to odpovědi! Nebo toho ryšavého sní.

8

Sestřička se proletěla vzduchem a já na to užasle koukal, přišlo mi to tak nereálné a zvláštní. Lítala. Nevěděl jsem, co ta slova znamenala, ale věděl jsem, že bych si to chtěl vyzkoušet taky. Ale jak? Ten obr - táta, který nám kázal něco, čemu jsem taky úplně nerozuměl, se mi moc líbil. Měl hezký hlásek, stejně jako maminka. A i ta druhá vlčice. A pak i ta třetí.
Nechápal jsem dění kolem sebe, mezitím co se řešilo seriozní smečkové úmrtí, já jsem si hryzal nohu, protože to bylo to první na co mi padnul zrak a já se trošku nudil. Neměl jsem ještě moc čím si tu nohu uhryzat, tak to ani nebolelo. Pak jsem se akorát přiblížil Oberonovi a koukal mu přes rameno na Meeku, ale nerozešel jsem se do chvíle, dokud se nezvedla maminka a nešla pryč. Trochu mě popadla panika, protože se mi nelíbilo, že jde pryč. A tak jsem jen hlasitě písknul a rozeběhl se spolu se sestrou za mamčou.

Les >>

Březen 2/10 |Siberia

“Ale jo, ty se jí urrrčitě budeš líbit, prrrrotože mně se líbíš hodně!“ usmíval jsem se, stále plný naděje, že bude velké dobrodrůžo. Mamča určo nebude mít žádný problém s tím, kdyby si mě tetička Siberia vzala pod křídla a vydali jsme se na výletík! Třeba by se to líbilo i Meece a Oberonovi. “Jo!“ vyhrkl jsem a začal poskakovat všude kolem ní jako malý hopík. Ale nožičky mě stále tak docela neposlouchaly a po chvíli, kdy jsem byl už unavený z toho hopkání, jsem se svalil na čumák. “Týjo!“ nadechl jsem se, když jsem se vzpamatoval z mého pádu, který mě tak trochu uzemnil. “A teto, kde bydlíš? Budeš bydlet s námi ve smečce? Jsi fajn!“ hodně jednoduché představy měl o tomto světě tento malý kluk.

Březen 1/10 | Siberia

Wow! "Takže tys od něj dostala měsíček na noze?" smál jsem se a pořád si to prohlížel a už ted jsem věděl, že něco takového chci taky. "Já ho o to pěkně pop... požádám, že bych si taky něco takového přřřál a pak ti to př-přijdu ukázat!" zahlásil jsem, zlatá očka jen zářila. A už jsem si vymýšlel otázky, její nadšení se přelilo do toho mého a začal jsem nadšeně poskakovat kolem. Což na moje poměry bylo celkem fajn, na to, že jsem býval spíš uťáplejší. "A nevezmeš mě tam? Prrosííím! Já bych se chtěl jen podívat!" kňoural jsem a dorážel na chudáka Siberii. "Já už jsem veliký!" a ještě jsem zaprotestoval, věkově možná, ale až budu starší, asi mi zpětně dojde, že jsem byl pořád malé, hubené vlče na čtyřech štafličkách, které by se mi do písku propadly jako čtyři kůly.

Únor 4/10 | Siberia

“Ano,“ zazubil jsme se na ní, nebylo těžké si získat na svou stranu tak malé vlče jako jsem byl já. Život mě ještě nedůvěře tak docela nenaučil, i když jsem byl ostýchavější. “Fakt?! Pověz! Umíš vyprrrávět p… pibehy?“ ptal jsem se horlivě, ocásek ze strany na stranu, tohle byl nejlepší den mého života a těšil jsem se, až o tom povím mamince a tatínkovi. “Budu! Miluju svojí maminku a tatínka,“ a byla to pravda, fakt jsem je měl rád.
Dáreček? Wow! “Já chci taky…“ vyvalil jsem na ní velké, zlaté oči. “Ne! Nevím! Co to je kouzelník?“ ptal jsem se dál a sedl si na zadek, očekávajíc nějaké pokračování. Tahle vlčice teď byla to nejzajímavější co jsem kdy potal a toužil jsem vědět víc.

Únor 3/10 | Siberia

Wáu. “Sib… Sibe-rrrr-ia,“ ttrochu to znělo, jako kdyby startoval motor a Stellaron nehodlal to jméno opakovat. Sibík. Světluška. Světélko! To byla mnohonásobně hezčí jména. A nešla mě spapat. A to bylo asi vše, co mi stačilo, abych byl přesvědčen, že tahle vlčice není nebezpečná, právě naopak, velmi bezpečná! “Ne. Ale slyšel jsem o příšerrrkách co papají zlobivá vlčátka,“ pověděl jsem a okamžitě se přibližoval, byla nízká, nechtěla mi ublížit, takže jsem s trochou váhavosti v kroku začal prozkoumávat. A okamžitě jsem zamířil k té světlounké, svítivé části jejího kožichu. “Mhm!“ přikývl jsem hrdě a ocásek se mi roztančil do všech stran, “maminka je ale kousek, já jsem jim utekl! Běžel jsem za tou létající a bzučící věcí, víš?“ vysvětlil jsem, Islin mi řekla, co to je, ale jedním uchem tam, druhým ven.
“Tobě dal pusinku měsíček?“ ptal jsem se, protože jsem věděl, že měsíček svítí tak jako její odznaky. A rád jsem si představoval měsíc a slunce jako dva vlky, kteří se mohou dotknout nás pozemských vlků a díky tomu máme třeba kytičky! Velké myšlenky, malé tělíčko.

Únor 2/10 | Siberia

Velké uff, přesně tak. Ale přítomnost cizí, velké vlčice mě trochu zneklidnila. Začal jsem se rozmotávat co to jen šlo, ale v panice jsem hned zase spadnul, co jsem se na nožky postavil. Trošku hubený, nožičky jako tyčky, jsem se konečně postavil a zíral na vlčici nedůvěřivým pohledem. "Kdo seš?" pískl jsem, ale pohled mi zůstal na té zářivé části jejího kožíšku. Udělal jsem zvědavý krok dopředu, ale raději jsem se zastavil. Tatínek i maminka mi několikrát říkali, že cizím se nevěří. Ale co cizí s hezkým kožíškem, těm se nevěřilo taky? Vždyť mávala ocasem, tak jak už jsem to viděl u ostatních, co si jen chtěli hrát a nebo se kámošit. Ale i tak tohle bylo moje veliké dilema. "Sníš mě?" Vyřešeno.

(timeskipped a bit, cause bro is teeny tiny rn)

Únor 1/10 | Nicos?? Siberia??

Stellaron rostl jako z vody, pořád ale úplně nevyrostl z toho, že byl přeci jen trošku nedopečený. Nožičky měl pořád malinké, hlavu velkou a energie taky dost. Zrovna se dopravil nedaleko od domova, jaro už bylo v plném proudu a já tak mohl zkoumat taje zdejších krajin. Tedy, nejvíc mě zajímaly včely, od kterých jsem se ale držel dál a různě poskakoval, když se ke mně přibližovaly. "Běž prrrryč!" vypískl jsem. Měl jsem tendence to r přehánět, hlavně protože mi vůbec jinak nešlo. Takhle jsem pískal na jednu včelu, která si mě asi oblíbila a já před ní musel utíkat. Což mi ale nešlo, nožičky se mi zamotaly do sebe a já udělal několik kotrmelců přímo do vysoké trávy a ne a ne se rozmotat. "Mamí! Tatí! Meeko! Obí! Pomoooc!" kdokoliv, zachraňte ho od včelstva a zamotaných nožiček!

1

Chtěl jsem spinkat. Proces draní se na svět a následná práce, která s tím přicházela se mi nepozdávala a já jsem tak trochu zlenivěl. Taky jsem byl poslední a možná trošku hubený, protože mi všechno sebral brácha. Nevnímal jsem moc dobře, co se kolem mě děje, nelíbilo se mi, že tu je celkem zima a taky jsem kolem sebe slyšel velkou spoustu věcí.
Ale vlkům kolem mě se nelíbilo, že spinkám. Začali mě oblizovat, posunovat a já se cítil, jako kdybych byl na horské dráze (kdybych věděl, co to je). Znepokojeně jsem zapískal, pravděpodobně se mělo jednat o štěk, ale toho moje malé já úplně schopno nebylo. Ale papání přišlo vhod a když už mě k tomu dotřepali... Musel jsem říct, že mi bylo stokrát lépe, dokonce se mi pomalu rozplepila obě očka a já poprvé spatřil svět. Nebo spíš mamčino břicho, ke kterému jsem se po jídle přitulil a těžkopádně se rozhlížel všude kolem sebe. Stáli tam další dva, jedna, která se nademnou skláněla a druhý, který tam stál. To co bylo pod ním mě ale zajímalo více. Stejně malé koblížky, které se sunuly kupředu. Mně to tak dobře nešlo, sotva jsem se šoupal, ale chtěl jsem se taky přidat!