Příspěvky uživatele

< návrat zpět

VLA 3/5 - 17

//Hadí ocas

Proplétal jsem se mezi třešňovými stromy s jistou nostalgií. Pamatoval jsem si, že jsem zde kdysi potkal nějakého vlka a... chtěl si mě adoptovat? Něco takového to bylo. Nad tou vzpomínkou jsem se uchechtl a zavrtěl hlavou. Galilea byla neuvěřitelně podivná, ale za celý svůj život jsem nic jiného nepoznal. Svým způsobem jsem ji měl i rád, i když se mi hezké vzpomínky začaly hromadit teprve nedávno. Z přemýšlení mě vytrhla až Mýval. "Někdo tu je s tebou," upozornila mě. Pouze jsem přikývl a líně se rozvalil na jedné z nižších větví, kam se dalo lehce vyšplhat. Získal jsem tak vyšší půdu nad tím, kdo se mnou tento les momentálně sdílel. Nevadila mi společnost - ale neměl jsem náladu nikoho vyhledávat. "Tímhle tempem umřeš sám a seschlej." Zamračil jsem se a jedním pořádným oklepáním se ji shodil, až to zasvištělo. Spokojeně jsem se usmál, když se zezdola začaly ozývat pestré nadávky. Ráj.

VLA 2/5 - 16

//VVJ přes Východní hvozd

Nevědomky jsem následoval Wylanovu stopu, ačkoliv jsem nemířil přímo za ním. Dohoda zněla, že se znovu sejdeme v Asgaaru, takže jsem se moc nestrachoval, ačkoliv ta prázdnota nebyla příjemná. Byl jsem rád za to, že mi na zádech sedí Mýval a dělá mi společnost svým neustálým klábosením o tom, co která ropucha provedla té druhé a jaké krysy si letos v lese založily rodinu. Zavrtěl jsem nad tím hlavou a zmohl se jen na krátké zaúpění, čímž jsem jí akorát povzbudil. K tomu všemu mi můří křídlo neustále šustilo u mého citlivého ucha, z čehož mi postupně začalo tikat v oku. "Musíš si na to prostě jenom zvyknout," pronesla Mýval chytře. Měl jsem chuť jí za to ze svých zad shodit. "Kdyby mi to tam někdo nepřipíchnul, nemusel bych si zvykat na nic," zamručel jsem. Očividně jsem jí tím urazil, protože přestala klábosit a nechala mě jít v tichosti. Díky bohu. "Já tě slyším!"

//Třešňový sad

VLA 1/5 - 15

Pokrčil jsem rameny. Upřímně? Moc jsem Rowenu nehledal. Wylan do mé rodinné situace neviděl, a tak jsem mu neměl za zlé, že se na to tak soustředí, ale i tak mi to trochu lezlo na nervy. Možná proto jsem ho ihned nezastavil, když se jí vydal hledat. Povzdechl jsem si a zavrtěl nad tím hlavou. Byli jsme spolu od zimy a já najednou nevěděl, co se sebou dělat, když jsem byl sám. Byl jsem rád, když se k mému boku připojila Mýval. V tlapkách svírala cosi zeleného, co se na sluníčku třpytilo. Vypadalo to jako míří křídlo, a taky to vypadalo trochu ostře, a tak jsem se zamračil, když mi s tím vylezla na hřbet. "Hele, ať si s tím neublížíš - AU!" Ani za milion let by mě nenapadlo, že by s tím mohla probodnout mě, ale ta krysa to klidně udělala. Zakňučel jsem, když jsem píchnutí pocítil i v druhém uchu a zmateně zavrtěl hlavou. Jaksi to zašustilo, takže jsem předpokládal, že mi tu věc zabodla do ucha. "To bolí. Máš štěstí, že je to hezký," zabručel jsem na ni. Prostě jsem se na ni nemohl zlobit, když se na mě dívala tak roztomile. Zavrtěl jsem nad ní hlavou a rozešel se dál od jezera. "Roweno!" Zavolal jsem, jen tak, aby se neřeklo - a kdyby mě náhodou Wylan odněkud poslouchal. Já se snažil, he!

//Hadí ocas přes Východní hvozd

VLA 1/5 - 9

//Smrkový les přes Jižní Galtavar

Vlčkovi se můj projev o sestře vůbec nelíbil. Vlastně jsem se mu asi nemohl divit, ale na druhou stranu nám do rodiny neviděl. Trochu mě štvalo, že to takhle komentuje, hlavně proto, že už mi neříkal hezký věci. Já jsem chtěl slyšet hezký věci. "Možná..." uznal jsem se zamručením a pokrčil rameny. "Ale já jsem takový byl vždycky! Jak jsem měl vědět, že se změnila?" Stěžoval jsem si a odmítal uznat jakoukoliv chybu. Copak partnerství znamenalo, že jsem nemohl Roweně vpálit do obličeje jaká je to nána? Uraženě jsem nafoukl tváře a dupal si cestičku lesním porostem, když se mě Wylan už nechtěl ani dotknout. Skvělý.
Avšak vypadalo to, že příslib mé omluvy by mohl stačit. Trochu jsem zpomalil a přikývl. "Jo, klidně. Ale vážně si myslím, že jí to za chvíli bude jedno." A najde si nějakou jinou duši, ke které se bude chovat jako pijavice. "Moc soucitu moc škodí. A u mojí rodiny to platí dvojnásob," vysvětlil jsem a snažil se do svého hlasu dát co nejvíc něhy, aby to neznělo, že se ho snažím přesvědčit. O to jsem se sice snažil taky, samozřejmě, ale mým hlavním cílem bylo ho varovat a taky si ho udobřit.
Mýval nás mezitím doběhla a vylezla mi po tlapce až na hřbet, kde se uvelebila za mým krkem tak, jako vždycky. Spokojeně jsem vzdychl pod tou známou tíhou a krátce se z jezera napil. Stál tam opodál nějaký vagabund, kterého jsem se rozhodl ignorovat a nechal jsem jakékoliv socializování se na Wylanovi, pokud o to měl zájem.

VLA 1/5

No co? Věnoval jsem Wylanovi pohled a pokrčil rameny. Tohle bylo mezi námi - mnou, Rowenou a Alastorem - naprosto normální. Nebo to tak alespoň bývalo. Je pravdou, že jsem Rowenu po několika letech potkal teprve nedávno, a vlastně jsme o sobě vůbec nic nevěděli. Co se nám stalo, jak jsme se změnili. Proto mě trochu překvapilo, když moje sestra začala brečet a utekla. Skvělý. Sklopil jsem uši zmateně k hlavě a zavrtěl hlavou. "Tak to fakt nechápu," konstatoval jsem a trochu se uchechtl, načež jsem se znovu podíval na vlčka po mém boku a úsměv mi na tváři zmrznul, protože on se mračil. Sakra. Poslušně jsem stáhl ocas mezi nohy a vyhýbal se tomu jeho kárajícímu pohledu. "Já jsem si taky povídal!" Bránil jsem se. "Má nějaký svůj cyklus, já jsem takovej vždycky," zamručel jsem si napůl hlasu.
Naštěstí Wylan neutekl, a tak jsem se znovu vnutil do jeho osobního prostoru a žuchnul mu čenichem do tváře. "Notak, já se jí pak omluvím," zakňučel jsem a otřel se o něj, načež jsem nás nasměroval k odhadované pozici toho velkého jezera. "Nebo hnedka, vezmeme to přes jezero. Mám žízeň," oznámil jsem, jako by se nechumelilo. Skoro jsem cítil Mýval mezi keříky a její forehead slap nad tím, jakej blbec jsem. Vybrukoval jsem si nějakou písničku a spokojeně si vykračoval cestu mezi stromy.

//VVJ přes Jižní Galtavar

Pousmál jsem se, i když jsem byl pořád napjatý. Nevěděl jsem, jak se mám před někým dalším zachovat, jak moc Wylanovu náklonnost opětovat tak, aby to nebylo moc nebo naopak málo. Ale naklonil jsem se k němu, aby nebyl smutný. Jemně jsem mu žďuchl čenichem do tváře a otočil svou pozornost zpět k Roweně, která na mě mluvila. Pokrčil jsem rameny. "Spoustu důvodů. Známe to." A známe se. Nepochyboval jsem o tom, že ona moc dobře ví, jaký jsem občas dokázal být blbec a manipulátor. A já věděl to podobné o ní. Od toho rodina byla, aby se znala a nezapomínala, ne? Podezřívavě jsem na ni přimhouřil oči. Klidně bych se za vlčka po mém boku porval, kdyby mu tu ládovala do hlavy nějaké nesmysly.
Překvapeně jsem na Wylana zamrkal. Copak on nechtěl vědět, jak se to má? "Co? Byl u nás v lese, mám právo vědět, co je zač!" Zavrtěl jsem hlavou. Rowena ani neměla problém s tím nám říct o koho se jedná. Belial. Trapný jméno. Vlastně bylo docela v pohodě, ale protože jsem se rozhodl, že je to podivín, tak bylo trapný. "Krutopřísný," zazubil jsem se, "takže je normální, nebo následuješ šlépěje naší mámy?" Pobídnul jsem jí, aby nám prozradila víc. Ona se však začala vyptávat na mě a Wylana, a já se ochranářsky opět naklonil blíž k němu. Ale neodpověděl jsem. Chtěl jsem ho nechat si vybrat, co všechno - a jestli vůbec - chce prozradit Roweně.

Červen 3/10 ~ Parsi

Nebylo dobré počasí na něco takového. Připadalo mi, že se dřív rozteču než se pohnu nebo řeknu cokoliv dalšího. Léto jsem měl rád jen díky bouřkám - ale nenáviděl jsem ho pro všechno ostatní. Měl jsem hustou srst, která mi v tomhle počasí překážela, a koupání jsem sice rád měl, ale ne tu mokrou srst, která následovala hned potom. Ačkoliv v tuhle chvíli mi přišlo, že by mi ihned uschla. Škoda, že tu se mnou byl on.
Trochu mi ho začínalo být líto - nebo jsem spíš litoval toho, že jsem byl zase takový blbec. Ale jakmile jsem už byl jednou v ráži, těžko jsem se zastavoval. A nebyl tady nikdo, kdo by mě donutil trochu zpomalit. Odfrkl jsem si. "Jseš nějak moc chytrej. To nemá rád nikdo," poznamenal jsem a uraženě máchl ocasem. Možná nebylo dobré si zahrávat zrovna s Parsifalem, neboť byl v hierarchii nade mnou - a to značně - ale byla to zábava, když mě nechal si do něj rýt.

Dělalo mi radost vidět, že má Wylan radost, a ještě ke všemu ze mě. Cítil jsem se pak míň jako zklamání a víc jako někdo, kdo je... potřebný. Vesele jsem máchl ocasem a celého si ho prohlédl, jako bych ho viděl poprvé. "Nechal jsem tě vyhrát," zazubil jsem se na něj a trochu do něj bokem drcnul. Nejspíš bylo evidentní, že to nebylo tak přirozené, jako když jsme byli sami. Ještě to bylo něco, na čem jsem musel zapracovat, ale rozhodně jsem vlčka nechtěl zapírat. Bylo však těžké veřejně projevovat něco, co jsem za svůj život moc často necítil - lásku. Rowena jí ale očividně měla na rozdávání, protože se ke mně měla pomalu víc než Wylan. Překvapeně jsem zamrkal a nechal ji, ačkoliv jsem z toho celý ztuhnul. Huh? Zavrtěl jsem nad tím hlavou - a taky, aby se mi restartoval mozek. "Ahoj," pozdravil jsem jí o něco mileji a dokonce se i pousmál, ať už to vypadalo jakkoliv křečovitě. "Začínám mít pocit, že už tvojí přítomnosti nikdy neuteču," uchechtl jsem se a pro dobro nás všech se posadil. Kdo tu cítí napětí? Já rozhodně ne. Nope. Nebo jsem to byl možná jenom já. Dělal jsem z komára velblouda jenom proto, že jsem se bál. A ani jsem nevěděl o co.
Nejspíš přišel čas na smalt talk, ale o ten já jsem nestál. Odhadoval jsem, že Rowena si na povídání o počasí taktéž nijak nepotrpí - a Wylan... to musel zvládnout. "Hele, co máš s tím zeleným ocasem, s kterým jsi byla v lese?" Nadhodil jsem. To se hodilo vědět vždycky, ať už to byl jenom známý, kamarád, nebo dokonce partner. Ne, že bych soudil, o zeleném jsem nic nevěděl. Možná se ve mně jen probudila vnitřní drbna. "Viděl jsi ho taky, ne?" Stočil jsem svůj pohled na vlčka.

Přihlašuji: Sirius a Nina
Hlásím se do týmové výzvy: Ne a Ne

Červen 2/10 ~ Parsifal

Choval se ke mně o dost slušněji než já k němu, ale to nebyla moje vina. Někdy jste museli umět si do druhých kousnout, aby vás nekousali zpátky. Já jsem se rozhodně slušně chovat nehodlal. "No, jasně, že nejsi," zamručel jsem a protočil očima. Nemusel ze mě dělat blbce. "Já to myslel obrazně. Máš vůbec nějaký kamarády, nebo se furt jenom někam vnucuješ?" Povytáhl jsem obočí. Chtěl jsem ho vytočit, ačkoliv jsem k tomu neměl důvod. Tedy, ne žádný validní důvod. Možná se chvíli přátelil s Wylanem a já žárlil, ale Wylan už byl nadobro můj, takže jsem tak trochu přijel do boje pozdě. To mě ale nezastavilo. Posadil jsem se dost blízko na to, aby mě nemohl ignorovat a s úšklebkem na tváři ho pozoroval. Bylo jasné, že si z něj utahuju a nejspíš to ani pořádně nemyslím vážně - tak či onak měla má slova zapůsobit a bolet.

Červen 1/10 ~ Parsifal

Cesta mě znovu zavedla sem, k jezeru poblíž Asgaaru. Bylo to pro mě opravdu začarované jezero. Nosil jsem odtud jednu ze svých nejoblíbenějších vzpomínek, ale zároveň se mi o něm vždy zdály všemožné věci o vlcích, které jsem si nepamatoval. Už jsem ani nerozeznával co se doopravdy stalo a co jsem si jen vymyslel. Nebylo to důležité. Já, Wylan a jezero jsme byli opravdoví a na žádné jiné vzpomínce mi tolik nesešlo jako právě na téhle.
Už to byl takový můj rituál, přijít k jezeru a napít se z něj. Udělal jsem to, ale už v tu chvíli jsem měl oči přilepené na Parsifalovi. Vzhledem k našemu nehezkému prvnímu dojmu jsem si ho pamatoval moc dobře a předpokládal jsem, že on si mě také pamatuje, a tak jsem nemohl dělat, že ho neznám. Ale to nevadilo. Stejně jsem mu potřeboval říct, aby mi přestal dělat do Wylana. Tak mi to totiž posledně přišlo.
Zvedl jsem hlavu od vody a vydal se za ním. "Čau," vyprsknul jsem a přimhouřil na něj oči. "Jseš sám?" Ušklíbl jsem se. Samozřejmě, že byl sám - a já ho za to hodlal hezky popíchnout.

hehe



https://i.ibb.co/Jvrv07Z/IMG-0556.png

//Řeka Mahtaë (jih) přes Rozkvetlé louky

Netrvalo dlouho a Wylan mě předběhl. Jenom jsem se zasmál a dobrá nálada mi zůstávala i když mi vlček zmizel z dohledu. Trochu mě to znervóznilo, to ano. Na chvíli jsem se bál, že už ho nikdy nevrátím, že odejde jako všichni ostatní - ale pak jsem nad tím jen zavrtěl hlavou. Tohle byl Wylan. Byl můj stejně tak jako jsem já byl jeho, a určitě ani jeden z nás nestál o to od toho druhého odejít. A tak jsem pomalu zpomalil do kroku a tolik se tím nestresoval.
Bylo podivné být po tak dlouhé době sám. Mýval se potulovala někde mezi stromy, cítil jsem její přítomnost, ale neviděl jsem jí. Takže vlastně ano, byl jsem sám. Bylo to zároveň trochu děsivé a zároveň jsem si to trochu užíval. Ale jenom trochu. Mohl jsem vydechnout a soustředit se jen sám na sebe - což ale znamenalo, že mě po chvíli přepadly vzpomínky na dětství. To bylo moje znamení k tomu, abych přidal do kroku.
Musel jsem párkrát špatně zahnout, protože když se mi konečně podařilo najít Wylanovu pachovou stopu, nebyla jediná. Rowena. Trochu jsem zavrčel a hbitě svůj čenich následoval. Nepletl jsem se. Vážně byli spolu. Neslyšel jsem, co si říkají, a jakkoliv jsem je chtěl odposlouchávat... něco takového bych Wylanovi neudělal. A tak jsem vyšel zpoza keříků a trochu znepokojeně máchl ocasem. "Roweno. Jaké překvapení," pronesl jsem sladce a zazubil se, ačkoliv jsem se chtěl tvářit na všechny jako kakabus a trucovat, že mě Wylan nechal pozadu a bavil se s mojí sestrou. Žárlil jsem? Možná.

https://imgur.com/a/yPze2E7

//Asgaarský hvozd přes Medvědí jezírka

Chvíli jsem jen tak klusal, abych se ujistil, že jsem Wylana probudil a že se rozhodl běžet za mnou. A taky, že ano. Vedl jsem nás kolem jezírek, která mi přirostla k srdci, a pak někam směrem na sever. Určil jsem si první les, do kterého přiběhneme, jako náš pomyslný cíl. Gallirea jich byla plná, tak snad nehrozilo, že poběžíme hodiny.
Rozesmál jsem se nad tím oslovením a trochu přidal, ačkoliv ve vší upřímnosti mi to bylo k ničemu. Wylanovi tlapky byly skoro dvakrát delší, než ty moje, a měl jsem pocit, že kdyby chtěl, jednoduše by mě předběhl. To jsem ale nehodlal přiznat. No co? Měl jsem prostě bojovného ducha. "Mě nedoženeš!" Zavolal jsem někam za sebe a dal do svého běhu úplně všechno. Mýval se ten pohyb velice nelíbil, a tak cestou někde seskočila. Nebál jsem se o ni. Byla dost chytrá na to, aby si mě dokázala najít.

//Smrkový les přes Rozkvetlé louky