Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//LOTERIE 2

(190)

S prázdným výrazem jsem pozoroval, jak Meinere a planeta odcházejí. Podíval jsem se na Alastora, který se do mě stále bořil a věnoval mi pozornost. Užíval jsem si podivný pocit, který se mi plížil po zádech a pohlcoval všechny zbytky naděje na dobrou budoucnost. Olízl jsem mu ucho a obrátil oči ke světlu, které sem vpouštěl vchod do úkrytu. Brácha byl můj, jen můj a ničí jiný. Žádná planeta se mi nebude plést do cesty. Tím samým vchodem v ten moment přišla velectěná alfa s nějakou holkou. Povytáhl jsem obočí - neumělo to mluvit a úspěšně jsem to odignoroval. Prohlédl jsem si ji jen tak zběžně. I ona byla větší než já, až mi málem spadla maska a zacukalo mi v oku. Ignoroval jsem dotaz vlčice a obrátil od nich pohled zpět k Siriusovi. Napadlo mě, jak moc ji vlastně doopravdy zajímalo, jak se mám. Zavrtěl jsem hlavou a nahodil si na tvář spokojený úsměv, oči plné hvězd. "Ne... to já půjdu," odpověděl jsem. Tenhle úkryt na mě byl dost těsný i když jsem byl sám. A s tolika vlky kolem jsem měl pocit, že bych se mohl rozbít každou vteřinou. O tohle tělo se musí pečovat. Z hrdla se mi dostal tichý smích. Zvedl jsem se na tlapky, které se pod vyčerpaným tělem nepříjemně třásly a svaly mě táhly zpět dolů, ale ignoroval jsem to - jako jsem v životě ignoroval všechno. Otočil jsem pohled zpět na Alastora a chvíli si ho prohlížel, jako bych odhadoval, co dál. "Postarej se o mámu," odvětil jsem a rozešel se kolébavým, ale více méně elegantním krokem vpřed. Jednou už si mě Smrt málem pozvala ke svým dveřím, tak proč by to neudělala znovu? Nechtěl jsem, aby byl Alastor sám. Prošel jsem kulhavým krokem kolem té menší vlčice, která vypadala pořád dost strhaně. Ušklíbl jsem se. Nemohla být o moc starší než já. A jak že to říkala Lindasa? Když ti to jde a líbí se ti to, měl by ses tomu věnovat.

//Mechový lesík

//LOTERIE 1

(189)

Spokojeně jsem u sebe Alastora přivítal. Položil jsem mu tlapku na záda a užíval si pocit toho, že o mě má někdo starost. Ve stejné pozici jsem jen obrátil oči na druhé vlče a začal se znovu usmívat. Po slzách zbyly jen stopy na tvářích a jinak... nic. Jako bych nikdy nebrečel. "Jsem v pohodě. Někdo musí tuhle rodinu tahat dolů, když jsi tak dokonalý dítě," zamumlal jsem trochu chladně, ale úsměv ten pocit snad vynuloval. Naposledy jsem bráchu poplácal po zádech a pustil ho. Přesně takhle to má být.
Průzkum? Obrátil jsem k Therionovi oči a trochu se zamračil, i když jsem se snažil neporušit tu nadšenou schránku. Nemohl jsem jít s nimi. Obrátil jsem hlavu zpět na tu divnou planetu. Kdyby pohledy mohly zabíjet, už by nebyl Saturn, ale Pluto. Převalil jsem se na tlapky, i když mi to na výšce moc nedodalo, a otočil jsem se k bráchovi zády, abych ho od nás odstrčil. "Víš, bráška je moc hodný," pronesl jsem tichým hlasem a úsměvem, jako bych byl na světě všechno a on nic. Tak to taky bylo. Naklonil jsem k němu hlavu a spokojeně se ušklíbl. "Drž se dál. Kamarádím se s velkým zlým vlkem, víš?" špitl jsem co nejtišeji a konečně se odtáhl, jen, abych mu pod čenich mohl vrazit svůj poškrábaný a zabalený bok. S veselým pískáním jsem se pak raději věnoval Alastrovi. Je dobře, že jsem to byl já. Zamrkal jsem a zavrtěl hlavou. "Dávej si pozor, troubo," ušklíbl jsem se a rozvalil se na zádech zpátky na listu, na kterém mě sem přitáhli. Podíval jsem se na Theriona. Znamenalo to, že tady se mnou zůstává? Alespoň nějaká zábava.

> za 440 oblázků poprosím 55 lístků.

> za 20 mušlí poprosím 2 lístky.

(188)

//Mecháč

"Udělej to," vypadlo ze mě. Ani po tom, co mi to vypadlo z tlamy, jsem se nad tím nepozastavil. Udělej to, stejně vás nepotřebuju. Stejně vy nepotřebujete mě. Zamračil jsem se. "Nebudeš o nic lepší než celá tahle famílie dohromady..." zamumlal jsem tiše, ale ozvěna úkrytu mohla ta slova dovést až k jeho uším - a nebo taky ne, to už záleželo. Vlci mě na listu dotáhli až do alespoň nějakého tepla. Chtěl jsem se rozplácnout na zemi a prospat celou zimu jako medvěd, ale přišli jsme do společnosti Alastora a nějakého dalšího vlčete. Zadíval jsem se na svoje zrcadlo. Hlavou mi probleskla myšlenka, že je dobře, že to nebyl on, ale já. Překvapeně jsem zamrkal a zaposlouchal se do slov ostatních. Saturne? Saturn? Kdo se ku*va jmenuje Saturn? Nadějně jsem mrknul na Theriona, který jako by se ale zasekl uprostřed věty. Takže žádné rozplácnutí se nebude.
Skvělý. Zakroutil jsem očima, ale v mžiku oka se mi ztrápená tvář rozzářila úsměvem a v očích jsem měl skoro hvězdičky. "Bráško!" rozjasnil jsem se a máchl ocasem. V zorném poli jsem ovšem stále pozoroval toho druhého a kdybych neměl dost práce s přetvářkou na obličeji, celej svět by shořel. Takhle to nemá být. Zatnul jsem i ve svém úsměvu zuby. Alastor měl být můj a ničí jiný. Ale možná i s tímhle se dalo pracovat. Linda by určitě na něco přišla - nikdy jsem nevěřil, že bych tu drama nánu nazval jediným normálním obyvatelem lesa. Obrátil jsem pohled na Meinera bez jediné změny výrazu. Pořád taková roztomilá princezna. "Já? Trn v zadku? Řekl jsem něco špatně? Nechtěl jsem vás urazit!" přehodil jsem stejný výraz i na Theriona, ale u něj jsem už svěsil koutky a začal tiše natahovat, načež jsem z očí vyplodil i pár slz. Nebyl to těžký úkol, vzhledem k tomu, že zamračit jsem se původně neplánoval, ale nevydržel jsem se přes bolest přetvařovat jako veselá kopa - ale ono i ta smutná verze ušla.

Moje protestování mi bylo k ničemu. Ta věc... ta věc mě prostě čapla a začala si to šinout cestu skrz lesem. Pomozte mi někdo. Zavrátil jsem v náruči golema hlavu na Theriona, který zavolal moje jméno. "Co?" vyprskl jsem. Nelíbilo se mi, jakým pohledem na mě ten vlk koukal - i když jsem na to neměl sebemenší právo. Ale což. Byl jsem zraněný. "Nejseš můj táta," procedil jsem skrz zuby a nenávistně odvrátil pohled vpřed, abych měl alespoň trochu přehled, kam mě ten magický výmysl táhnul. Došli jsme až ke vstupu do úkrytu, kam jsem těsně před svým výletem tak nějak nedobrovolně zahučel. Nechal jsem se usadit na list - kde se to tady vzalo? A trucovitě našpulil pusu.
Překvapeně jsem poskočil dopředu, když Meinere list čapl jak kdyby ho chtěl sežrat i se mnou a málem mě nechal za sebou. Náhlý pohyb mě upozornil na bolest a raději jsem zbytek cesty už jen mlčel a držel si přední tlapkou bok, kde se pod listem skrývalo pár nehezkých škrábanců. Zamračil jsem se. Nemohl to být třeba Alastor nebo ta čůza Rowena? Proč zrovna já? A vůbec, kdo si dovoloval na nejmenší?! Sotva jsem viděl přes všechny ostatní, měl jsem se nějakým záhadným způsobem dostat na vrchol potravního řetězce a ještě tohle. Hlavou mi ovšem stále zněla ozvěna vlastního křiku a pořád jsem měl ve vzpomínce tvrdě vyrytou bolest, když se zuby vlčice pomalu zanořovaly hlouběji a hlouběji do masa. A tak jsem raději mlčel a plánoval tichou pomstu, ale moc jsem nikoho neproklínal. Měl jsem tušení, že bych ještě od těch magorů tam nahoře dostal na přes držku.

//Mechové dno

Spal jsem dostatečně tvrdě na to, aby mě nevzbudilo všemožné povídání kolem. Mělo mě napadnout, že tenhle život je jen dočasný stav. Alespoň nějaká dobrá zpráva. Byla to moje chyba. I ve spánku jsem se zamračil. Chtěl jsem z toho vinit někoho jiného, ale já neutekl dostatečně rychle a neprokoval jsem z dostatečné dálky. Chtěl jsem vidět mámu a vpálit jí to do obličeje, že nějakou tak důležitou zkušenost nikomu neoznámila, když její děcka byla očividně to nejhorší, co se kdy narodilo. A vůbec - její nejmilovanější syn byl zraněný a celý promrzlý a ona si někde vyhřívala zádel. Někdo by jí měl vyřídit, ať udělá to její expecto patronum a dohopsá až sem. Napadlo mě, ale spánek si mě stále držel pevně ve svém objetí, takže jsem nic nahlas říct nemohl. Kdyby to šlo, zakroutil bych očima. Nebylo to přeci ani tak špatné, ne? Ale bolelo to, a příšerně. Měl jsem právo na to působit nějaké drama! A ta krev vážně byla všude. Líbilo se mi dostávat tolik pozornosti. Chtěl jsem zneužít dobra těch dvou, ale pak jsem si vzpomněl, jak takové provokování dopadlo minule, a raději jsem zůstal spát.
Byl jsem jako tuhoň, dokud se mých ran nedotkla voda. Vykulil jsem oči, jako kdybych nikdy nespal, a se zasyčením se přitiskl ke stromu - který mi samozřejmě nepomohl a neměl jsem ho rád. "Au?!" vyjekl jsem překvapeně a sledoval, jak vlčice, Launee, zase mizí mezi stromy. To už se k nám ale kolébala jakási stvůra z hlíny a mechu. He? Zamrkal jsem. Ponese? Mě? Tohle?! Zavrtěl jsem hlavou. "Tohle mě rozhodně nikam neponese! Co to vůbec je?! Zbláznili jste se?!" jel jsem si tu svou a hysterie z neznámé věci mi konečně do hlasu vrátila trochu toho holčičkovského zvuku. Tohle mě rozhodně nikam neodnese.

Vlastně jsem nebyl rád, že mě někdo přišel zachránit. Možná jsem si to nezasloužil, možná jsem prostě chtěl už mít pokoj - možná jsem se prostě jen styděl, že mě někdo vidí takhle. Já byl ten úžasný a odvážný, přítel Linduš a naprostý odpad rodiny, čímž se samozřejmě v celé historii pyšnili jen ti nejlepší vlci. Všichni můžou shořet v pekle. Zamračil jsem se. Za všechno mohla máma a její upsání Smrti. Očividně si mě k sobě volala až přehnaně často.
Přivřel jsem oči, když kolem mě začaly hrát všemožné zvuky, jako by Gallirea hrála svoji píseň. Nastražil jsem bystré uši, ale mezi nádherou jsem dokázal zaznamenat i úzkost a strach - ať už patřila tomu vlkovi nebo mně. Slyšel jsem skrz klid i všechna slova, která mě připravila o domov a dětství, a na chvíli jsem zapomněl na bolest z ran, které se nyní k těmto událostím přidaly. Chtělo se mi spát, ale nechtěl jsem být tak slabý. Všichni kolem si nosili čenich vysoko do vzduchu a ležet jen tak na zemi bylo akorát pro smích. Zatnul jsem zuby a v jeden moment jsem se pokusil i vstát, ale pohnul jsem se sotva o pár centimetrů a raději toho nechal. Zaposlouchal jsem se do konverzace, kterou mezi sebou ti dva vedli.
"Hele, jsem tady taky!" upozornil jsem na sebe, když už jsem měl dost toho, jak mluví o mé záchraně, zatímco jsem dost očividně umíral. Umíral, chápete to? Jenže Vlkova magie mi pořád zavírala oči a možná... možná bylo v tu chvíli vážně lepší spát. Unaveně jsem se ušklíbl a podíval se na hnědého vlka. "Alespoň můžeš říct Lennie, co z jejích milovaných dětí... vyrostlo," zamumlal jsem a konečně se nechal vzít zpátky do té tmy. Žádné sny, nic. Nenáviděl jsem to. Ale alespoň jednou na tom bylo něco uklidňujícího, když mě v životě čekala jen bolest a lítostivé pohledy. Nenávidím je.

Střídal jsem to mezi spaním a mrznutím. Když jsem se probudil, ucítil jsem jen ostré bodnutí zimy a tělo v bolesti, i když jsem stále ležel nehybně. To mě donutilo oči zase zavřít a vrátit se zpátky do nekonečné tmy. Přemýšlel jsem, jestli jsem byl prostě moc slabý. Byl jsem malý, ve všech ohledech - měl jsem právo na to jen tak ležet a truchlit. Prostřední dítě. Chtěl jsem domů, ale domov jsem neměl. Vlastně nebyl ani nikdo, kdo by o mě mohl mít starost, takže jsem rovnou mohl na kraji lesa konečně uskutečnit setkání s kmotrou Smrtí. Seděli bychom spolu na kraji nějakého útesu a pozorovali, jak celý tenhle kraj shoří. To by se mi líbilo. Jenže ani tahle cuchta ne a ne přijít, a tak jsem pořád ležel, spal a mrznul - záleželo.
Najednou mi bylo tepleji, než předtím. A pak ještě tepleji, až zima skoro nebyla vůbec můj problém. Sníh, který pomalu v teplém vzduchu roztával, se mi ovšem dostal do rány a to už můj problém byl. Zasyčel jsem a posunul se, přičemž to akorát bolelo ještě víc. Ale zem už byla měkká. Až podivně měkká... na zem. Mech? Unaveně jsem zamrkal, abych rozehnal mlhu, kterou jsem před očima měl. Stál přede mnou ten hnědý vlk, který nás tu přivítal poprvé. Jméno? To už jsem zapomněl. A pak tu taky byl Meinere. Jupí. Nedokázal jsem se přimět k jakékoliv radosti a akorát jsem se zamračil. Nějak jsem nevěděl, co dělat, a nesnášel jsem ten pocit.
"Bolí to," oznámil jsem jim chraplavým hlasem, který mi zůstal po tom křiku. Mezi bolestmi jsem stihl zadoufat, že mi to nezůstane, protože jsem odmítal chodit po Galliree a mluvit u toho jako stoletý páprda. Dalo se říct, že mi ti dva vlci do kebule moc ponaučení nevyryli. Spíš jen fakt, že čím rychleji zdrháte, tím lepší to pro vás bude.

//Nad Kopci

Cítil jsem, jak mi každým krokem tlapky vypovídaly služby. Ale vlky už jsem neviděl, jen rudé kapky, které po mně zanechávaly ve sněhu stopu. Ale což. Ať si třeba na les přijde medvěd, vždyť to bylo úplně jedno. Mně to bylo jedno určitě. Stačilo mi vidět jediný alespoň trochu známý strom a zabořil jsem to u něj. Opřel jsem se o kmen a sjel po něm až do sněhu, odkud už jsem se nehnul. Všechno mě tak hrozně bolelo, a chtělo se mi spát. Skoro jsem cítil jednotlivé škrábance na boku a pořád jsem si pamatoval, jak děsně bolely cizí zuby. Koneckonců tím byl důkazem i napůl ztracený hlas.
Pozoroval jsem, jak se krev dostává skrz sníh dál a dál, když jsem zjistil, že mě díky němu rána tolik nebolí. Cítil jsem štípání, jako když se vám čerstvá rána zanese nějakou špínou, ale to zůstalo jen pár vteřin, než přišla jen otupující bolest, mnohem lepší než ta předtím. Úlevně jsem vydechl a z očí mi sjelo pár dalších slz, které jsem si při těžkém otáčení se na horší ránu setřel. Byla mi zima.

Spokojeně jsem se uchechtl, když se vlčice začala utírat. Byla to naprosto jiná reakce, než jsem obvykle dostával. Něco na tom bylo vzrušující a chtěl jsem provokovat mnohem víc. Jenže smích mě brzy přešel, když jsem v jednom momentě koukal na vlčici a v druhém jsem ucítil váhu na... no, vlastně na celém těle, vzhledem k tomu, jak zakrslý jsem byl. Hlas mi na chvíli naprosto unikl, když vlk přitlačil a mně se odtrhnul pořádný přísun kyslíku. Byl to jiný pocit, než ten předtím. Měl jsem strach, ale ne ten, který mě pobízel kupředu, když jsem se s vlky dal do řeči. Spíš strach, který mi automaticky spustil z očí slzné vodopády a i kdybych mohl volně dýchat, jen těžko bych lapal po vzduchu. Nech mě být, zmetku! Pokusil jsem se převalit, ale nehnul jsem se ani o prst. Bokem se mi začala rozlévat bolest - byla to bolest? Takovou jsem neznal. Bolelo to moc, ne jako když jsem spadl na čenich. Tahle neutuchávala ani po několika sekundách, vlastně se možná zvětšovala. A mně nezbývalo nic jiného, než sledovat, jak se ke mně přibližuje vlčice.
Nech mě být, nech mě být! Ucítil jsem její dech na svém stehně. Ku*va, neříkala nám, že je Smrt náš přítel? Tak kde je?! Byla to jediná normální myšlenka, kterou jsem dokázal složit. Zase jsem sebou začal házet, ale na místě mě udržely její zuby. Vyděšeně jsem vykulil uši a začal popotahovat, když se mi zaryly do masa. Po tvářích mi s dalším milimetrem začalo stékat víc slz a s dalším kouskem se mi konečně z hrdla vynořil hlas v podobě uši drásajícího křiku. Tak moc to bolelo, úplně všude, ale nejvíc moje tlapka. Když se vlčice pustila a z rány se vynořila krev, vyšla ze mě poslední fáze křiku, něco mezi hlasitým vzlykem a vypověděním hlasivek.
Zachytil jsem, že tíha na hrudi zmizela. Chci domů. Nechtěl jsem se ovšem zvednout. Byl jsem tak unavený. Jenže pak mi přešel pohled na vlčici a krev, která jí stékala po tlamě do sněhu. Tu rudou tekutinu už jsem viděl - když mi vypadl zub, když jsem si moc odřel tlamu. Ale nikdy ne v takovém množství. Udělalo se mi špatně, a reflex zvednout se před zvracením mi v tu chvíli nejspíš zachránil život. Přehodil jsem se na tlapky, ovšem na mokrém sněhu mi zraněné tělo podjelo a rozplácl jsem se na břiše. Ne! Vrátil jsem se zpět na všechny čtyři - tedy, spíš tři, a rozběhl se vpřed. Nech mě být, nech mě být! Neodvážil jsem se podívat vzad, abych zjistil, jestli jdou po mně. Několikrát jsem spadl a bolestí zaječel tím, co zbylo z mého hlasu. Smrt možná byla víc vítaná, než cokoliv jiného, ale bolest jsem nenáviděl.

//Mechový lesík

Můj příchod byl zaregistrován hned. Máchnul ocasem a zvědavými oči střídal pohled mezi vlkem a vlčicí. Nespokojeně jsem nakrčil čenich, když jsem byl nazván spratkem, ale muselo se mu nechat, že v jeho větě nebyla jediná lež. Pokrčil jsem rameny. "Já přišel sám. Nepotřebuju za p*delí žádnou babu," zamumlal jsem. Pak se k němu přidala i vlčice. "Eeeeh? A kde by pak byla sranda?" zakroutil jsem očima. Hysterická megera mě nic nenaučila a já stejně věděl všechno moc dobře. Kdybych se bavil jen s těmi, co znám, asi bych se přišel plazit za Smrtí s prosíkem. I když ani na těhle dvou nebylo nic zajímavého, až na jejich vzhled. Pár jizev už jsem viděl, ale nikdy ne tolik. Nedokázal jsem se rozhodnout, jestli se mi to líbí, nebo ne.
Jenže pak se situace trochu změnila - a při pohledu na jejich zuby jsem se trochu zachechtal, skoro automaticky. Sledoval jsem, jak vlčici padají na zem v líném pohybu sliny, a srdce mi sevřel strach. Na rozdíl od jiných vlků jsem ovšem měl chuť... na víc. Chtěl jsem něco víc, jako bych vlkům říkal, ať to udělají a na co čekají. Možná to bylo znamení Smrti, které na nás máma ještě nenarozené snesla. Byla naší kmotrou, ale jistě od nikoho nechtěla nic jiného, než jejich smrt, z které měla největší potěšení. A tak jsem já měl potěšení z těch nejhorších situacích. Už dlouho mě nic nebavilo tolik, jako tohle - a strach akorát přidával na pocitu, že tohle už nikdy nezažiju. Doslova. Navíc, nikdo se ke mně takhle nikdy nechoval. Kdo by zvědavé naivní vlče vinil?
"Hej, hej! Vím, že jsem k sežrání, ale nemusíte to dávat tak přehnaně najevo," ušklíbl jsem se a otočil se, abych udržel oční kontakt s vlkem. Nechat kolem sebe někoho kroužit a nedívat se na něj byla podivně odpuzující myšlenka. Alespoň jsem u toho nezapomněl ocasem pošimrat vlčici pod čenichem, jako by neměla tlamu otevřenou jen pro mě. Co by se mohlo stát? Heh.

//Mechové dno přes Mecháč

Prošel jsem známoneznámým lesem s pohledem upřeným vpřed a možná dokonce i nervózní z toho, že by mě měl někdo oslovit. Samé milé úsměvy, sklopené pohledy a vrtící se ocas - kdo by na to měl pořád náladu? To já se měl přetvařovat a oni mi dávat facky, ne se tvářit, jako že je všechno v pohodě. Blázni. Všichni jsou to blázni. Do jednoho. Zamračil jsem se. Kdysi jsem měl tátu, mámu, Alastora a Rowenu. Potom už jen mámu a Alastora. Teď jsem byl sám a bylo to lepší. Samozřejmě, že to bylo lepší - očekávali snad, že je pak budu živit? Že jim budu pomáhat? Hah, vážně jsou to blázni.
Zhluboka jsem se nadechl a na chvíli se zastavil. Nepotřeboval jsem je. Na tváři mi začal pohrávat ten nejroztomilejší úsměv pomalu i s ďolíčky. Přimhouřil jsem oči, jako když se moc smějete a nemůžete je úplně otevřít. Rozhlédl jsem se kolem, ale z mé pozice jsem nic neviděl - ovšem k mým bystrým uším dolehla tlumená konverzace, z které jsem nedokázal nic vyčíst, ale byla tam, velmi tichá, ještě vcelku daleko (vzhledem k tomu, že jsem se každým krokem bořil do sněhu). Byl jsem rád za dlouhou srst, neboť mi zase začínala být zima, ale nic, co by nespravilo to cvičení v podobě skákání do sněhu a ze sněhu. Vážně jsem nemohl přijít na způsob, jak u toho vypadat elegantně.
Když už jsem se dostal ke konverzaci natolik blízko, že jsem mohl rozeznat, co říkají, zase jsem se rozhlédl. Mezi stromy stáli dva šediví vlci. Styx. Napadlo mě okamžitě. Ne proto, že bych snad znal její rodinu, ale protože nás s ní máma strašila až moc a byla to jediná šedivá vlčice, kterou jsem znal. Jenže tohle nevypadalo jako Styx a v mém těle nic jako jakýsi pud sebezáchovy neexistoval, takže jsem se vydal vpřed a zabořil to před nima s malým úšklebkem. "Co probíráme?" zšeptal jsem, jako bych se právě přidal do nějaké super tajné konverzace. Přiblížil jsem se spíš vlčici, protože při pohledu na vlka se mi udělalo lehce nevolno. Ten asi neví, jak o sebe hezky pečovat.

(179)

Probudil jsem se na můj vkus až moc brzy, ale pouze jsem nad tím pokrčil rameny a líně se rozvaloval pod vchodem dál. Sem tam na mě dopadl nový sníh, jindy mi do uší hrála meluzína. Nikdo nepřišel, a vlastně jsem za to byl rád. Neměl jsem náladu na nic a na nikoho, všechno stálo v zimě tak nějak naprd. Takhle jsem si zimu v horách rozhodně nepamatoval! Chyběl mi déšť a bouřící se nebe. A taky nějaká zábava. Naposledy jsem se bavil šikanováním Alastora ještě v horách, a od té doby uplynulo už jak dlouho? Čas jsem moc nepobíral. Ale bylo to dlouho a byl čas najít někoho nového, kdo se dal šikanovat. Nebo alespoň někoho, kdo nebyl nudný jako všichni ostatní.
Vysoukal jsem se tedy zpět na tlapky a oklepal se ve snaze ze sebe shodit všechen ten sníh, ale při pohledu na menší přeháňku venku jsem jen protočil očima. Cesta nahoru už byla složitější, než cesta dovnitř. Vzhledem ke strmému kopci sem ještě předtím napadlo i skrz stromy spoustu sněhu a zima ho tam udržovala, takže jsem každou chvíli málem hodil držku - ale jenom málem samozřejmě. Na tohle tělo se muselo dávat dobrý pozor. Alespoň ty kořeny na vrchu mi lichotily, vzhledem k tomu, že jsem se jimi protáhl jako nic. Protože jsem byl hubený. Ne malý. Hubený.

//Nad Kopci přes Mechový lesík

(178)

//Mechový lesík

"AHHHHHH!" zaječel jsem, než mě čekal tvrdý náraz do země. Jau. Potlačil jsem samovolné slzy a chvíli zůstal ležet, než tepavá bolest odešla. Vážně jsem nesnášel bolest. Alespoň ten pohled k něčemu byl - jemně tu zářil všemožný mech, který taky trochu zjemnil můj pád. Protočil jsem očima - možná ta rádoby smečka nebyla tak špatná. Ale stejně jsem nehodlal tu zůstat dlouho, bylo tu tak málo místa. Vlastně nebylo, ale všude bylo zavřeno a jediný úkrytu byl za mnou - a ještě trochu do kopce. Bylo mi nanejvýš nepohodlně, a tak jsem to jednoduše zabořil rovnou před vchodem, abych měl jistotu, že vím o všem a o všech. Jediné, co jsem chtěl, byl boží spánek a pokoj. Byl jsem připravený zfackovat všechny, kteří by chtěli narušit můj úžasný spánek před dalším výletem.
Nestihli byste napočítat do tří a už jsem byl tuhý. Byl to bezesný spánek - občas proložený nějakým zábleskem vzpomínky. Přesto byl neklidný, jako by na mně nekonečná tma ležela a dusila mě ze všech stran. Život byl nudný.

//Východní úkryt

Celou cestu jsem se bořil a dusil se sněhem, než jsem se konečně dostal tam, kam se sníh skrz stromy dostával hůř a více méně jsem mohl chodit normálně. Kdo? Kdo za to může? Dramaticky jsem si povzdechl a rozhlédl se kolem, jako bych měřil svoji výšku tím, že jsem se porovnával se stromem. Zacukalo mi v oku. To. Bylo. Tak. Nefér. Alastor už se výškou vyrovnal skoro všem dospělým a já jim sotva sahal po bradu. Svalil jsem se tak, jak jsem stál, tlamou do sněhu a zaječel - i když to nebylo slyšet, jak všechno sněhová pokrývka utlumila. Pomalu jsem se potom vyškrábal zpět na tlapky s tím nejroztomilejším úsměvem a setřel si z čenichu roztátou vodu. To nikdo neviděl. Oznámil jsem sám sobě a s naprostým klidem v duši se vydal hlouběji do lesa.
Tohle teď máma považuje za domov? Znovu jsem se rozhlédl. Stejné stromy, stejná země. Žádná změna. Měli tu vůbec někde úkryt? Byla mi celkem zima, jak jsem se poslední půl hodinu máčel v hlubokém sněhu a řval do něj celý svůj životní příběh. Nafoukl jsem se. Byl jsem unavený, zmáčený a chtěl jsem pusinku. A aby toho nebylo málo, najednou jsem pod sebou neměl tvrdou zem. Džusna?!

//Mechové dno