//LOTERIE 17
Pokrčil jsem za chůze rameny. Nezajímaly mě její problémy, stejně jako mě nezajímaly ani ty moje. V čem pak byla sranda? Podíval jsem se v zorném poli na vlčici po mém boku a na tváři se mi rozléval větší a větší úsměv. Jak že jsem dokázal přinutit Alastora, aby byl pořád se mnou? "Copak se stalo s tvojí maminkou?" natočil jsem hlavu do strany. Pronesl jsem to milým, tichým hláskem, jako bych o ni měl starost. Drcnul jsem jí do boku čenichem, snad abych si získal ještě větší důvěru. Kdyby se mi od očí neodrážely hvězdy, rozhodně by v nich hořeli čerti. Zavrtěl jsem na její další otázku hlavou. Neměl jsem žádný cíl, ale nechtěl jsem stavět. Hranice tohohle území se mi lepily na záda. Vážně jsem se sem vracel jako domů? Na jak dlouho ještě? Vlčice mi ovšem skočila do cesty a to mě donutilo se zastavit. Zamrkal jsem. Hezké oči to budou, až se zbarví magií. Přesto jsem se uculil jako kluk zamilovaný až po uši. Moje vnitřní schránka se mezitím dávila. Znovu jsem pokrčil rameny, tentokrát na její prohlášení, že měla pravdu. "Dokud to neřekneš pořádně, tak to neplatí," namítl jsem a posadil se.
"Je to hysterická megera a podle ní si nic jiného nezasloužím," odvětil jsem. Posunul jsem se tak, abych se lehce posadil na ránu na stehně, a zase jsem se převrátil na druhou stranu. Nechal jsem z oka spadnout pár slz, které způsobila bolest. "Život je tak nefér," povzdychl jsem si a se smutným úsměvem se zadíval na vlčici. Přitom jsem necítil vůbec nic - jen potěšení z toho, jak hezky mi tohle divadlo šlo. Spokojeně jsem zapředl, když prohlásila, že bude moje společnice navždy. Mohla tím vcelku jistě zabít všechnu zbylou dobrotu, kterou jsem ještě měl.
//LOTERIE 16
Měla pravdu. Když jsem při své krátké samotné cestě lesem pohlédl vzhůru a některé větve mi odkryly oblohu, slunce už dávno zmizelo za kopci. Překvapilo mě, jak rychle den uběhl. Bylo to takhle každou zimu? Z hor jsem byl zvyklý, že sice byl sníh, ale také byly dlouhé dny. Tak či jinak, měla pravdu. Noční nebe bylo čisté, nikde nebylo vidět ani na krok a na cestu svítily chabým světlem jen hvězdy. Bylo jich moc, jednomu by se z toho zatočila hlava, a tak jsem vrátil pohled před sebe a pokračoval kolem stromů dál. Nebylo to tak hezké, jako vidět bouřku. Bylo to skoro nudné.
Vlčice si asi uvědomila, že již neležím vedle ní, a doběhla mě. Uculoval jsem se do všech stran a krok jsem měl najednou takový hopsavý, ale elegantní - trochu jako kočka, ačkoliv jsem musel přemáhat bolest, která mi šla z ran. Zamrkal jsem, abych potlačil automatické slzy. Dodalo to mým očím hvězdičky, které se odrážely z nebe. "Přišli jsme z hor. Máma mě nechtěla a já nechci ji - kdo by ji potřeboval?" povytáhl jsem v otázce obočí a trochu zrychlil, abych vydržel jejím zdravým a delším tlapkám. Přesně tak, kdo by ji potřeboval? Hysterická megera, která měla se vším problém. Nemohl jsem se dočkat, až budu stát na jejím hrobě stejně jako tohle ráno vlci málem stáli na tom mým. Třeba mi nechá něco pěkného? Přivřel jsem zasněně oči. Třeba nakonec nebude tak úplně k ničemu - a potom už bude Alastor jen pro mě, protože nikoho jiného mít nebude. Ani tu planetu. Spokojeně jsem mlaskl. Jak těžké mohlo být na někoho poštvat zlé vlky?
"Já nevím, co dělají pomocnice," pokrčil jsem rameny a zastavil se. Snažil jsem se zamluvit předchozí přešlápnutí, když jsem po její otázce odešel. Přisunul jsem k ní hlavu a roztomile ji natočil do strany. "To mi řekni ty," pobídl jsem ji znovu. Mohl jsem ležet a čumět do nebe. Ale co by z toho káplo? Šutr z nebe mezi oči?
//LOTERIE 15
Protočil jsem očima, ale ignoroval jsem to. Některé věci prostě bylo lepší ignorovat, a koneckonců, pokud mi z její naivity mohlo do budoucna něco kápnout, byl jsem ochotný snášet šikanu. Uchechtl jsem se a znovu se protáhl. Natáhl jsem přední tlapky za hlavu a zadní jsem zaryl do sněhu, takže jsem cítil všechny ty chybějící svaly, jak se natahují se mnou. Uvolněně jsem se vrátil do normálnější pozice, ale neustále jsem byl ve střehu. Byl jsem připravený vzít každou šanci, kterou jsem měl. I když... vlčice mi šla sama do sítě. "Dneska hvězdy vidět nebudou," namítl jsem. Ale s nebem se mohlo stát cokoliv. Mohla by být bouřka. Ušklíbl jsem se. Naivní přání.
Od vlčice přišla otázka. Zkameněl jsem na místě a úšklebek mi z tváře zmizel stejně jako všechny jiné emoce. "Nemám mámu," odsekl jsem chladně a posbíral se ze studené země. Zvedl jsem se na všechny čtyři a oklepal ze svých zad sníh. Po boku mi sjel na zem list, který do té doby bránil ránu. Přimhouřil jsem oči, když se do škrábanců opřel jemný vánek. Rozešel jsem se lesem vpřed. Bylo mi jedno, zda mě vlčice následovala - jen už jsem na tom místě nechtěl ležet, jako by ho zmínkou o mé rodině očernila. Než stihla přijít či ne, nahodil jsem si na tváři ten nejspokojenější úsměv a můj hlas se vrátil zpět do vysokého holčičkovského tónu. "Co bys ráda dělala? Můžu nabídnout všechno, zlato," máchl jsem ocasem ve vzduchu. Pokud jsem předtím vypadal naštvaně či sklesle, už po tom nebylo ani stopy a na tváři mi hrál zubatý úsměv, příliš blízko u vlčice.
//LOTERIE 14
S heknutím jsem uskočil, když si mě málem našly její tlapky. Měl jsem obavy, že by mě mohla snadno srazit k zemi - byl jsem menší, možná ani ne tak věkem, jako nepřízní osudu. Kdo že zařizoval vzhled? Napadlo mě znovu, když jsem se zbavil jejího ucha v mé tlamě. Nebylo to tak moc vidět. Vlčice by si toho možná ani nevšimla, dokud by to nezkusila - ale já to viděl moc dobře, moc dobře jsem cítil, jak jsem pokaždé musel lehce posunout oči vzhůru, abych si ji prohlédnut celou. I ten zpropadený Alastor se nade mnou začínal tyčit. Co se to dělo se světem? Všichni se museli zbláznit. Poraženecky jsem zavrátil hlavu, jako bych se snažil obtočit kořen a dosáhnout čenichem na druhou stranu. To nebylo možné, ale dobře jsem si protáhl záda.
Cože? Jako vážně výraz se mi usadil na tváři a tentokrát nikam neodešel. Co jsem s tím měl jako dělat? Nechat to někde ležet a navždycky se choulit v koutě? To byla chlouba, madam. Ale to jsem nahlas neřekl. Trochu ironicky jsem na to ještě neměl koule. "Já jsem Si- Alastor. Žádnej famfulín," namítl jsem, ale vlčice už mlela něco o nebi. Podíval jsem se na něj. "Modrý," odpověděl jsem. Z nějakého důvodu bylo nebe vždy hezčí, když jsem byl sám - a když jsem se toulal. Nejkrásnější nebe ale bylo, to které se během několika vteřin zabarvilo skoro do stejné černé, jakou měla noc. To, kde každý mohl vidět, jak se spolu jednotlivé mraky perou a vedou válku o to, kdo bude mít nejsilnější déšť. To, které lahodilo mým uším, když se spustily první kapky a hrály svoji píseň na všechno kolem. Nejhezčí nebe bylo to, které rozsvítilo celý svět jediným bleskem, než nastalo úplné ticho. A za dvě vteřiny se celým světem rozeznělo bubnování hromu. To bylo hezké nebe. Ne tahle... bleh. Lehce jsem se pousmál a nechal hromadu sněhu pod sebou, aby mě napůl pohltila. Svět byl na nic.
//LOTERIE 13
Překvapeně jsem povytáhl obočí, když si povzdychla, jako když se mi moje vlastní máma snažila vysvětlit, že ne, sprostá slova nejsou dobrá. Ušklíbl jsem se. A jak že to skončilo? Natočil jsem hlavu do strany, když začala protestovat tou svojí lámavou řečí. Nevinně jsem zamrkal. "A já neřekl, že přestanu," namítl jsem a znovu se uculil. Abych potvrdil svá slova, přestal jsem unaveně máchat tlapkou ve vzduchu a chňapl jí po jednom ušisku, které jsem si stáhl k sobě. Nepoužil jsem zuby, ale snažil jsem se ji tím pohybem celou posunout - no s lehkým sevřením se mohla kdykoliv vymanit, takže jsem ji brzy stejně pustil a elegantně se usadil zpět do vyseděného místečka ve sněhu, kde zůstala špetka mého tělesného tepla. Zuby mi málem klepaly. Ale jen málem, protože to by vážně nebylo hezké, a co nebylo hezké bylo k ničemu. O tohle tělo se muselo náramně pečovat.
"Záleží... co bereš jako zábavu," odpověděl jsem se zvědavým úsměvem a podivným leskem v očích. Chtěl jsem vědět, jestli to je ten typ, co na mě začne ječet o sněhulácích. Nebo jestli si vymyslí něco lepšího. Její návrh mě ovšem překvapil. Odmítal jsem se jakkoliv ztotožňovat s těžkou prací. "Já zásadně nelovím," odpověděl jsem, jako bych byl v posledním tažení a odrazil se předními tlapkami od země, abych spadl na záda na kořen za mnou. Hekl jsem, když si mě gravitace přitáhla až úplně k sobě, a zůstal jsem skrz větvě koukat na zatahující se oblohu. Z hor občas byly vidět hvězdy, i když byl všude sníh - možná proto, že byly tak vysoko. Tady ale slunce už dlouho nevylezlo a pochyboval jsem, že bych mohl nějaké vidět. Pozoroval jsem tak místo toho sklouzávající list, který kvůli neustálému poskakování a otáčení se klouzal po čerstvém potůčku krve. Mělo by se to zahojit dobře. Poznamenal jsem si pro sebe. Kdyby mi po tom zbyly jizvy, byl jsem připravený těm dvěma vlkům připravit apokalypsu. Zamrkal jsem, ale žádné špatné vzpomínky nepřišly. Pokrčil jsem rameny. Byl to jen přešlap, a já už věděl, že kdo utíká nejrychleji, ten vyhrává. A bavit jsem se u toho uměl.
//LOTERIE 12
Povytáhl jsem obočí. "Kdyby to nebolelo, nemělo by to význam," ušklíbl jsem se a odolal pokušení ji jen tak z trucu šlápnout na nohu znovu. Jenže to bych pak mohl tancovat pořád, nemluvila ani zdaleka tak, jak bych si přál. No alespoň se už její slova dala více méně poslouchat a já si mohl trochu oddechnout. Nechal jsem si přední tlapku viset ve vzduchu a při každém jejím špatném vyslovení jsem do ní jen znuděně žďuchnul, tak, že to skoro ani nebylo cítit. Jen tak, pro můj pocit pořádně odvedené práce. "To musíš," přikývl jsem, abych ji nenechal bez odpovědi. Přišlo mi, že bych si tak odepsal nějaké body šarmu.
"Tse," uchechtl jsem se a zavrtěl hlavou. Já nebyl žádný učitel. Jednoduše jsem nechtěl, abych přišel o sluch - a abych to nechytil. Zdálo se, že by to mohlo být nakažlivé. Už minimálně několikrát jsem se po jejím monologu musel zarážet, abych po ní nějaké slovo nezopakoval špatně. Odmítal jsem udělat v řeči jedinou chybu. Už jsem přestal i koktat, když jsem něco chtěl říct rychleji. Pohled mi opět zabloudil mezi stromy, tentokrát spíše ponurý, než neutrální. Zdálo se, že od mého odchodu z hor už nic nebylo jako dřív. Nevadilo mi to, jen to bylo trochu děsivé. Pořád jsem si pamatoval, jak moc jsem si přát být dospělý, a najednou z toho vlčete nezbylo skoro nic. Vrátil jsem pohled k vlčici. Proč nemohla být Rowena taková? Otravná, ale alespoň trochu zpracovatelná. Tomuhle světu může vládnout jen jeden, sestřičko. Trpělivě jsem na vlčici přede mnou zamrkal. Jak dlouho už jsem takhle přemýšlel? Přeslechl jsem se, nebo byla zase naštvaná? Její Č ale prořízlo vzduch až poté. Pinkl jsem jí studenou tlapkou do čela. "Tak dohodnuto," odvětil jsem a spokojeně se uculil.
//LOTERIE 11
Jeden mohl by si dát krávu a ještě stihnout odpočinek, když vlčice začala mluvit. Obrátil jsem oči v sloup a praštil hlavou o strom, trpělivě čekající na cokoliv, co chtěla vypustit z tlamy. Desetkrát jsem se ztratil ve vlastních myšlenkách a jedenáctkrát mě probudilo nějaké její protáhlé písmenko nebo chyba. Neměl jsem chuť se zvedat a honit tu dokolečka její ocas, takže jsem jednoduše zvedl tlapu a šlápl ji na tlapku. "Chyba," oznámil jsem prostě a vrátil se do své předchozí pozice. Tou dobou už konečně domluvila. Bez přemýšlení jsem přikývl. Neviděl jsem problém v tom říkat pravdu, naivní byla dost. "Přesně to dělám," odpověděl jsem a natočil hlavu do strany. Mé hry nebavily každého. Ale já si tenhle den vcelku užíval. Prokoukla mě? Napadlo mě a chvíli jsem na ni zůstal zírat, než jsem jen pokrčil rameny. I kdyby mě prokoukla, dokázal jsem si získat důvěru zpátky.
Když začala další proslov větou "víš, co se stalo?", málem jsem omdlel. Pane bože. Zvedl jsem svoje oči k zataženému nebi a doufal, že se svojí větou bude tentokrát hotová rychleji. A že to nebude úplná pitomost - což vlastně byla. Znovu jsem si dovolil ji udělit trest za nehorázné šišlání, tentokrát v podobě dloubnutí do žeber. "Špa-tně," natočil jsem při každé slabice hlavu do strany. "K čemu ti bude mluvit pro sebe normálně, když to takhle neumíš? Neumím ti číst hlavu," přimhouřil jsem naštvaně oči, ale ve skutečnosti jsem naštvaný nebyl, takže jsem se vteřinu nato zase tvářil normálně. Normálně, ne žádný přihlouplý úsměv. Nebylo nad čím se usmívat, leda bych ji chtěl zabalit falešnými komplimenty. Můžu být jako Linda. Šišláš jako to nejhorší monstrum na zemi... to fakt žeru. Ušklíbl jsem se. Pořád mi nešlo do hlavy, jak na tohle mohli vlci brát. Hodil jsem hlavou dozadu, když se mi před očima objevily její zuby v úsměvu.
"Nevím," pokrčil jsem rameny na její otázku. Tak dopodrobna jsem nad tím nepřemýšlel a z posledních mozkových buněk, které mi po tomto rozhovoru zůstaly, jsem si chvíli skládal příklad v tom vzácném tichu. Nakonec se mi na tváři znovu rozlil sladký úsměv toho nejhodnějšího dítěte. "Třeba... když se budu chtít bavit, nějak to zařídíš. Nebo mi jindy pomůžeš se někoho zbavit. A já možná na oplátku třeba seženu jídlo," odpověděl jsem. Schválně jsem se vyhýbal slovu ulovil. To jsem odmítal, zašpinit si kožich nějakým lovem. Stále jsem se plánoval přiživovat na ostatních, ale občas jsem něco mohl nechat i téhle náně, že jo.
Překvapeně jsem zamrkal. "Zamítá se," odpověděl jsem trochu chladněji, ale pořád jsem se usmíval. Společně? Oba dva tlapku? Zavázat se s někým po zbytek života? Prosím, Smrti, vem si mě k sobě. Oklepal jsem ze sebe střípky tvořícího se vztahu a v mysli je raději ještě vyzvracel. "Takhle funguje příroda, zlatíčko," naklonil jsem hlavu do strany. To bylo poprvé, co jsem použil přezdívku od dospělých. "Silnější tu bude déle. Na to se sliby nedávají," zazubil jsem se tím svým povýšeným výrazem. Byl jsem lepší, než ostatní - i než ta zpropadená drama Linda. Vázat se sliby? Přes moji mrtvolu. Zarazil jsem se. Takové přání by mohlo být rychle uskutečněno.
//LOTERIE 10
Pokrčil jsem rameny a trochu protočil očima. "Já říkám různý věci," namítl jsem s uchechtnutím. Byl jsem rád, že jsem s vlčicí mohl jednat trochu jako s hadrem. K Alastorovi jsem to odmítal a jinak mi nedělalo radost se věčně usmívat, pokud jsem přesně nevěděl své plány. Navíc, nikdy nebylo pozdě začít se usmívat, ne? Vyslechl jsem si s těžkým srdcem její nápady. Nebyl jsem smutný, smutné byli moje uši. Litoval jsem, že jsem kdy zdědil schopnost slyšet víc, než ostatní. Zrovna v tu chvíli se to vážně, ale vážně nehodilo. Opět jsem pokrčil rameny, ale tentokrát jsem nad svojí odpovědí trochu přemýšlel. Možná až moc dlouho, a chvíli bylo mezi námi jen ticho. Ale pak přišla žárovka. "Co takhle... Budeš moje. Když budu něco potřebovat, přijdeš a uděláš to. Když... když mě neposlechneš, nechám tě samotnou někde daleko, kde tě ostatní nenajdou a na tvoje šišlavé volání neodpoví. Hm?" povytáhl jsem obočí a plíživý pocit na zádech se zvýšil. Vážně jsem chtěl, aby tohle vyšlo. Někdo, kdo mě poslouchal a chtěl na oplátku jen pouhou společnost bez jakéhokoliv příslibu? Co lepšího na světě mohlo být?
Užíval jsem si pocitu nadvlády, jenže pak začala Jaimie zase mluvit. Co-že? Překvapeně jsem zamrkal. O co bych se měl zajímat? O famfulína? Naposledy když jsem se zajímal o famfulína, byl jsem později nazván pedofilem od Lindasy. Nebo to bylo jinak? Rozhodně v tom hrálo slovo pedofil. A historka s famfulínem. A proč jsme vůbec probírali famfulíny?! "Já-" zarazil jsem se. Co bych měl říct? Byl jsem v koncích. Nějak se mi nedařilo posbírat naprosto klidnou masku. "Já nevím co..." znovu jsem se zarazil. "Nevím nic," zamrkal jsem nakonec. Někdy z toho tekla žlutá voda, hurá. Co dál?
//LOTERIE 9
Pokýval jsem hlavou. Jsem zvědavý, jak dlouho. Lehce jsem protočil očima, ale vypadalo to, že to vlčice myslí vážně. Její další slova totiž byla protáhlá a neuvěřitelně dlouho jí trvalo, než dokončila větu. Bylo to možná ještě horší, slyšet její ÁÁÁ deset vteřin v hlavě. Měl jsem pocit, že mě to bude pronásledovat i ve snech. Zavrtěl jsem hlavou. "Nepotřebuju kamarÁÁÁdku. Vystačím si sám. Co tam máš dál?" prohodil jsem znuděně. A pak to pokračovalo. Do tváří se mi nahrnulo horko a skoro jsem slyšel, jak mi zabušilo srdce. "Co-o?" přeskočil mi hlas. Sakra. Přetočil jsem se na bok a nespokojeně zamručel. "Nic pro tebe," odsekl jsem. Takhle vyhozen ze své linie jsem ještě nebyl. Kdo že byla zač? Byla to pěkná nespravedlnost. Z čeho jsem si měl dělat srandu já? Chvíli jsem jen tak napjatě ležel, než jsem trochu povolil ramena a ušklíbl se. Taky jsem tuhle hru mohl hrát. "Tohle je královský nádobíčko a na to se ne-sa-há," dal jsem si záležet na posledním slově a s každou slabikou do vlčice dloubnul, aby se zase hezky posunula na svoji místečko. A kdo vůbec sahal na královské nádobíčko? Haló? Tohle mě nikdo neučil! Opřel jsem si v leže hlavu o strom, jako by vlčice mohla vidět, jak moc mi hoří tváře. Nedívat. Ne-dí-vat! Kdo tohle vůbec dělá?! Ona prostě byla jiný druh. Nevydržel jsem to a vyrazil ze mě upřímný smích.
//LOTERIE 8
Pobaveně jsem se ušklíbl, když si stěžovala na bolest. Nedělalo mi radost ji jiným způsobovat, ale měl jsem pocit, že by takhle mohl můj plán fungovat. A proč že jsem ji vlastně učil mluvit? K čemu to bude... Naklonil jsem hlavu zamyšleně do strany. Měl jsem Alastora, který byl ochotný mě poslechnout skoro na slovo. Byl jsem si tím jistým. A kdybych tak dokázal zpracovat i tuhle, určitě by taky mohla být k něčemu dobrá. Ale k čemu? Bráchu jsem měl, protože to byl jediný důvod, proč zůstávat. Proč se snažit žít alespoň trochu v symbióze s ostatními. Byl to jediné, co jsem měl. Kdyby mi ho někdo vzal... Vlastně jsem nevěděl, co bych udělal. Nikdy mi nikdo nikoho nevzal, vždycky jsem odešel já. Ale tušil jsem, že bych byl naštvaný. Kdo jsem? Zamrkal jsem a zavrtěl překvapeně hlavou. Tohle nebyl čas pro takovou krizi.
"Jo, mluvíš strašně," odpověděl jsem a pokrčil rameny. Byla to pravda. Nepřišlo mi vhodné lhát, nevzešlo by z toho nic výhodného pro mě, jen pro ni. "Zpomal. Pro mě za mě řekni třeba jedno slovo za minutu, ale pořádně. Až jednou budeš volat o pomoc, takhle tě nikdo neposlechne," pokračoval jsem. Když jsem se zaposlouchal do jejích dalších slov, zněla o dost lépe, než předtím. A mluvila pomaleji, méně. Byla to úleva. Možná proto jsem to dělal. Citlivé uši mi z toho šišlání málem upadly a teď si tu písničku skoro užívaly. Vážně by mohla přijít vhod. Zadíval jsem se na ni. K čemu... Máchl jsem ocasem. "Nedělám věci jen tak pro nic za nic. Co mi můžeš za moji přítomnost nabídnout?" zeptal jsem se. Tím bylo moje dilema vyřešeno. Ať si najde vlastní způsob, jak mi být vhod. Rozvalil jsem se břichem nahoru na kořenu stromu, abych se tak vyhnul studenému sněhu, a pozoroval ji skrz přivřené oči.
//LOTERIE 7
Málem jsem zapomněl zareagovat na jméno svého bratra, ale naštěstí si to vlčice rozmyslela dřív, než něco dodala. Povytáhl jsem obočí, ale nakonec jsem jen pokrčil rameny. Nezajímalo mě to. Překvapilo mě, jak rychle se její společnost stala nudnou a já nedokázal vymyslet nic, čím bych z toho mohl vytěžit víc. Co dělala Lindasa, aby ostatní získala na svoji stranu? Co dělali dospělí, když se chtěli přátelíčkovat? Co jsem mohl udělat já, aby se na mě každou vteřinou nehnal spánek? Pohlédl jsem někam mezi stromy. Přemýšlel jsem, jestli by nebylo lepší vydat se za Smrtí a zůstat s ní. Sledovat svět shořet a nechat duše ostatní sloužit navěky jen nám dvěma. Troufneš si na tohle, Lindaso? Ušklíbl jsem se. Smrt jsem nikdy neviděl, ale vždy hrála v můj prospěch.
Vlčice začala mluvit. Ignoroval jsem to, co říká, a soustředil se jen na špatná písmenka. Dávala je všude, ale jiné, než Š. Nehnul jsem se ani o krok - něco jsem řekl a to také platilo. Až pak to přišlo. Poškej. Rychlými kroky jsem ji obešel, ještě když pořád něco mlela, a tentokrát jsem za tu její huňku zatáhl pořádně. Posadil jsem se a vyplivl z tlamy pár chlupů, které se mi zasekly mezi zuby - ty jsem ovšem nepoužil a vytrhl jsem je spíše omylem. Smazal jsem si úsměv z tváře. Byla to hra? Brala to jako hru? Nechtěl jsem si hrát. Nechtěl jsem být ničí kamarád. Proč tohle dělám? Obrátil jsem oči v sloup. To i Rowena byla lepší. Zamračil jsem se. "Nikdo tě nebude chtít, když budeš takhle šišlat. Raději si tě předhodí jako večeři," řekl jsem chladněji, než bylo v plánu. Jsem hodný vlk. Hodné roztomilé vlče plné úsměvů. Vykouzlil jsem si na tváři široký úsměv a oči plné hvězd. "Když si nebudeš dávat pozor, budeš pořád sama... a já nebudu pořád kolem," pověděl jsem. Mělo by mi být špatně, měl bych se nenávidět. Ale nic lepšího na světě jsem neznal.
//LOTERIE 6
"Samozřejmě, od toho jsou přeci kamarádi, ne?" odpověděl jsem a vrhl na ni ze své pozice zklamaný výraz, jako bych byl smutný, že mi nevěří. Lež. Nespokojeně jsem zabručel a znovu se opřel o strom. Čekal jsem na příležitost, kdy bych si mohl do tváře vrátit úsměv, který jsem najednou musel držet zpátky. Trýznění téhle vlčice mi dělalo neuvěřitelnou radost. Naštěstí jsem nemusel čekat dlouho - nechtěla vzdát svůj boj s p*delí. Zavrtěl jsem hlavou a předstíral pobavení, i když ve skutečnosti jsem se jen usmíval a snažil se zabránit zlým poznámkám na její účet. To by se nehodilo. Obdivoval jsem svoji vlastní schopnost držet se zpátky.
"Můžeš být princezna, ale ne když budeš takováhle," naklonil jsem hlavu na stranu a na chvíli se odmlčel. Jako služebnice bys taky nebyla špatná. Chtělo se mi říct, ale nevěděl jsem, co se jí honí hlavou, a tak jsem to nechal být. Ona už stejně zase probírala něco jiného. Pokrčil jsem lhostejně rameny. "Utekl jsem sám," má slova se ztratila v jejím příšerném křiku, který musel slyšet snad celý les. Povzdechl jsem si.
Nechal jsem ji ječet a obrátil hlavu k nebi. Smrti, pomož mi. Chvíli jsem se tiše modlil slovy, které by měla být všem vlčatům zapovězena, a vrátil pohled zpět k... no, k vlčici. Ta mezitím přestala tak hulákat a dožadovala se uznání. "Dobrý," odvětil jsem vcelku znuděně. To písmeno už měla dávno umět. Pro mě byla ta horší na stupnici od Lindasy. Pouhý mžitek v mém životě. Nepotřeboval jsem se radovat z cizího úspěchu. Nepotřeboval jsem se radovat vůbec. "Zahrajeme si hru," rozhodl jsem po chvíli s očima upřenýma přímo na ni. "Když řekneš Š tam, kde nemá být... um, zatáhnu tě za ocas," ušklíbl jsem se a vyskočil na tlapky. Hravě jsem lapil do svých čelistí její ocas a bez skousnutí jsem lehce zatáhl, takže to nemohlo skoro vůbec bolet - spíš, kdyby chtěla být dramatická. Máchl jsem ocasem ve vzduchu. Naučím ji mluvit. Pak se někde zeptám. A budu mít zábavu na celý život. V očích se mi hravě zablesklo.
//LOTERIE 5
Zastavil jsem se před zavrtěním hlavy. Místo toho jsem se spokojeně pousmál a uniklo mi tiché zachechtání. Tohle bylo... jiné. Neuvěřitelně snadné. A nemusel jsem používat vlastní rodinu jako nějaký donucovací prostředek. Tělem se mi i přes zimu rozlilo teplo. Byla tak naivní. Skoro mi jí bylo líto - ale jen skoro. "Kamarádi... to jsme," řekl jsem opatrně. Zvažoval jsem každé slovo. "Ale kamarádi musí pomáhat těm, co nemůžou. Co kdybych nemohl... lovit? Co kdybych byl v nebezpečí? Dokázala by ses za mě postavit?" naklonil jsem se až nebezpečně blízko a se stejným povýšeným úsměvem jako předtím jí zíral do žlutých očí. Cuklo mi v uchu, pravděpodobně z menší dávky adrenalinu, která se mi rozproudila krví. Některé vzrušovala láska k ostatním. U mě... to bylo něco zcela jiného. A spoustu dalších věcí, které jsem tou dobou ještě neznal. "Nepotřebuji přátele, kteří se za mě neumí postavit," odvětil jsem nakonec a po přátelském gestu drknutí do hlavy jsem se zase chladně odtáhl a nechal jsem svůj úsměv spadnout, jako bych najednou o vlčici neměl sebemenší zájem. Mohl jsem se v tom pocitu utopit a nic lepšího na světě by neexistovalo.
Loli? Lhostejně jsem pokrčil rameny. Bylo to stejně pitomé jméno, jako ta planeta. Saturn a Loli. Automaticky jsem je neměl rád, planetu proto, že se kamarádíčkovala s mým bratrem a toho druhého proto, že jsem o něm věděl všechno jen v jazyce šišlavém a tomu jsem rozuměl jen z půlky. A její šišlání pokračovalo i přes moji snahu naučit ji mluvit. "Zpomal," zvýšil jsem trochu hlas, i když vzhledem k tomu, jak holčičkovsky ten můj zněl, nemohlo to na ni zapůsobit zle. Varovně, možná. "Pr," zdůraznil jsem důležité písmenko a čekal, až to zopakuje. "-del," dodal jsem. "P*del," dokončil jsem a odmítal to dál zkoušet. Pokud se jí to nepovedlo ani tak, nehodlal jsem ztrácet čas pitomostí. Šišlavá nebo ne, užitečná byla určitě.
Povytáhl jsem obočí nad její otázkou. Eh? Odvrátil jsem pohled někam do lesa, kde jsem odhadoval nyní již zaschlou kaluž krve ve sněhu. Nebylo to tak hrozné, ale sníh ji rozléval všude možně a vypadalo to jako vražedná scéna. A když už o tom mluvila, vlastně ano, bolelo to, ale tohle slovíčkaření trochu odvrátilo moji pozornost. "Ne," zalhal jsem a pokrčil rameny. Nic, co bys potřebovala vědět. Byl jsem opatrný s tím, co jsem jí říkal. Pamatoval jsem si slova Lindy a to, jak snadno se daly informace zneužít. Proto jsem jí ani nedal svoje jméno, i když jsem trochu litoval, že vůbec kdy poznala to Alastorovo. Odignoroval jsem její problém s vodou a raději se soustředil na sebe. "Napadli mě dva vlci. Měli hlad, a já byl nejblíž. Ne všichni jsou takové princezny, jako ty," cvakl jsem jí zuby před čenichem, i když v dostatečné vzdálenosti, a s uchechtnutím se vrátil zpátky do své pozice. Začínala být nuda. Vytěžit z vlků a vlčic co nejvíc. Lehce jsem se zamračil. Měl jsem pocit, že mi ta drama královna neřekla všechno, a já zůstal s tím málem, co jsem právě předváděl.
//LOTERIE 4
Pokrčil jsem rameny. Obyčejné jméno. Bylo to jen jméno. Proč by mělo být hezké? Na druhou stranu Linda také pořád opakovala něco o důležitosti mého a Alastorova jména. Fajn. Ušklíbl jsem se. Pokud šlo získat si náklonnost i jen díky jménu, proč ne. Vlčice, Nora, další planeta - kdokoliv vlastně byla zač - pokračovala v provozování nadbytečných pohybů, houpala se ze strany na stranu a v jeden moment se přesunula k mému boku. Vzpomínky na špatné časy mě nechávaly bezbranně spát, takže jsem nehnul ani brvou. Nečekal jsem, že na to prostě sáhne. Au, au, au, au, au! Zastavil jsem slova na půl cesty a vyšlo ze mě jen nepříjemné zabručení. Otočil jsem se k ní znovu čelem a lehce se opřel o strom, abych jí zabránil v jakékoliv další možnosti na mě sahat. Minimálně na nezahojené rány, které teď pulzovaly bolestí. Zatnul jsem zuby, ale úsměv mi z tváře nemizel. Nenechal jsem se rozhodit. "To je zranění. Když budeš na všechny sahat, taky k jednomu přijdeš," řekl jsem trochu hruběji, než jsem chtěl, a dlouze se nadechl. "Neměla by ses bavit s cizími," natočil jsem hlavu do strany a v očích se mi zableskli čertíci. To mi řekla vlčice těsně před tím, než mi zaryla zuby do stehna. Nechal jsem vzpomínku odvanout spolu s pohybem vpřed, kdy jsem si vlče na oplátku prohlížel já a zavadil o její srst. Byla by škoda, kdyby byla od krve. Napadlo mě, ne najednou, spíše z donucení. Odtáhl jsem se a zamyšleně zamrkal. Pořád jsem se ale usmíval. Nedělalo mi radost ostatním ubližovat takhle. Přemýšlel jsem, že bych vlčici mohl kopnout, nebo také kousnout, když se mi zabořila do rány, ale raději jsem využíval ostatních jinak. Alespoň vrah jsem nebyl.
Překvapeně jsem pootevřel tlamu, když se urazila. Vyšel ze mě zmatený smích. Takhle se snad nechoval ani Alastor. Znovu přišla otázka, jestli byla doopravdy starší, než já. Opřel jsem se o strom plnou vahou, jako by mě mohl vytáhnout a udělat mě větším. Chvíli bylo ticho, které jsem chtěl něčím vyplnit, ale nestihl jsem to. Najednou z ní vyšla otázka. Zaraženě jsem ze sebe vydal krátké ‚eem'. Tuhle otázku jsem nečekal a musel jsem polknout pocit hlouposti. Samozřejmě, vždyť nás viděla oba. Pokrčil jsem rameny. "Savior," odvětil jsem jednoduše bez známky lži na mé tváři. Byl jsem na to zvyklý. Neměl jsem zájem o to povídat si o rodině, a vrátil jsem se zpět k její výslovnosti. "Řekni p*del," zamrkal jsem nevině. Takhle nějak jsem to zkoušel naučit i Alastora. A ten už to uměl. Něco kouzelného na tom slůvku prostě bylo.
//LOTERIE 3
//Mechové dno
V zorném poli jsem zkontroloval, zda mě vlčice následuje. Následovala. Dobře. Pousmál jsem se. Netušil jsem, co mám v plánu, ale něco to bylo. Začínala tu být zase nuda a předchozí pokus o srandu mi nevyšel. Ale co mi mohlo udělat vlče, které bylo jen o něco starší než já a asi stokrát hloupější? Když se přiřítila k mému boku, udělal jsem krok do strany a pokračoval vpřed. Nešel jsem daleko, zranění se mi brzy připomnělo a raději jsem se postavil pod nejbližší strom. Zabral jsem většinu místa, tak, aby tu měla místo i vlčice, ale zároveň tak, aby případně sněžilo jen na ni. Nechal jsem jí dopovědět jakousi její říkanku, které jsem rozuměl jen napůl. Vážně je starší? Zvedl jsem oči k těm jejím. Byla to vlčice, takže nebyla tak vysoká a na první pohled bych si těch výškových rozdílů ani nevšiml, ale jen fakt, že jsem musel maličko zvednout oči, mi hnul žaludkem. Kdo se staral o to, jak kdo vypadal? Vážně mě to zajímalo. Měl jsem s nimi nevyřízené účty.
Jak se jmenuju. Zahrabal jsem v mysli první část jejího monologu. Přemýšlel jsem, jestli se představit jako Alastor, nebo jako Sirius. "Alastor," střihl jsem automaticky ušima. Nezeptal jsem se na její jméno. Nepotřeboval jsem ho - pro mě za mě to byla třeba Nora. Pousmál jsem se tím svým povýšeným úsměvem, ačkoliv se mi do něj podařilo vmísit jakousi starost, jako bych sám byl sourozenec vlčice. Překvapilo mě, jak lehký úkol to pro mě byl. Mohlo se mi nade mnou udělat špatně, ale neudělalo. Miloval jsem ten pocit. "Neviděl," odsekl jsem její slova. Kdyby mluvila moc dlouho, taky bych začal šišlat. Nedokázal jsem si to představit, ale na druhou stranu jsem měl alespoň něco, čeho se chytit. A den byl ještě dlouhý. "Měla by ses naučit lépe mluvit. Kdopak by stál o šišlavou holčičku, jako jsi ty, hm?" naklonil jsem hlavu na stranu a naklonil se k ní dopředu, jako bych chtěl něco pošeptat, ale neudělal jsem to.