Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Kopretinová louka

Bez zájmu jsem hleděl dopředu, zatímco Rowena vyla na celé kolo. Trochu se mi zježily chlupy na zádech, když do toho začal kníkat i druhý sourozenec. Připlácl jsem si uši k hlavě. Občas mi přišlo, že jsem byl obklopen magory. Nemohly jsme prostě k někomu dojít a zeptat se ho na jídlo? Byla jsme vlčata. Proč provozovat dospělácké formality, když se dal život ještě užít? Neměl jsem sebemenší zájem zkoušet výt s nimi. "Skončili jste?" povytáhl jsem obočí, když se v lese ztratila i poslední ozvěna.
"Ohh, takže dáma pořád potřebuje dozor. Pěkné," zamumlal jsem na její další poznámku o tom, že chodím za mámou. "Máma mi řekla, že už mě nechce nikdy vidět, sestřičko. Nemám koho následovat, na rozdíl od vás dvou fanatiků do smeček. Jsem tam pro jídlo a jakmile zazvoní na další léto, budu pryč," odvětil jsem. Otočil jsem se u toho na bráchu. "Můžeš jít se mnou, nebo zůstat. Ale já půjdu," pokračoval jsem. Tahle smečka nebyla v horách a byla snadno přístupná, možná i dokonalá pro někoho, kdo se nerad toulal. Ale mě lákalo nekonečné množství otevřených míst, obrovských lesů a divokých řek. Ten pocit svobody. Pousmál jsem se, po dlouhé době zase upřímně.
"Proč bych se jí měl bát?" zeptal jsem se na Rowenino povídání o Smrti.. Vypadalo to jako řečnická otázka, ale ve skutečnosti jsem vážně chtěl vědět, kde vzala ten nápad, že bych se měl něčeho takového bát. Smrt byla naše, naší rodiny kmotra. Kdybych z ní měl strach, bylo by to vážně k smíchu. Zavrtěl jsem nad tím hlavou. "V tom případě za ní půjdu a přesvědčím jí, že jsem taky hoden jejího uctívání," pokrčil jsem rameny. Nemohla to být žádná věda.
Magie, hm? Trochu jsem se nad tím zamyslel. Neměl jsem zájem ani o matčino rychlé usmažení ani o tátovy kytky. Vlastně jsem nevěděl, co jsem chtěl. Něco silného, samozřejmě, ale bez magie jsem byl dlouho a přežil jsem. Přišla mi skoro zbytečná, kdybych nevěděl, že s ní se dá všechno udělat mnohem rychleji. "To samé, co Rowena. A pak, že maminku sleduju já," odpověděl jsem Alastorovi a uchechtl se.

//Ohnivé jezero

Drcl jsem do bráchy bokem. "Protože ses nikdy takhle netoulal. Tlapky bolí jenom vlčata závislá na ostatních. Jednou takhle půjdeš sám a sežere tě první zvíře, bože. Nestěžuj si, prcku," uchechtl jsem se. Oslovení prcku nebylo zrovna výstižné. Byl jsem rád, že jsem alespoň o něco větší než Rowena. Stáhl jsem uši dozadu. Už jsem úplně slyšel nějaké připomínky k mojí výšce.
"Já nešel tak, jak máma pískla, pískle. Šel jsem za Alastorem, protože nejspíš na rozdíl od tebe nemám zájem, aby ho velevážená maminka se svojí veleváženou bezstarostností nechala někde v propadlině. Navíc už tam nechci dlouho zůstat," pokrčil jsem rameny. Cítil jsem potřebu se bránit, ale začínal jsem si uvědomovat, jak jsem musel znít. Byl jsem lepší, skoro ve všech směrech. Ne, ve všech směrech. To byl prostě fakt, který její egoistický proslov nemohl změnit. Pousmál jsem se. Přesně tak to bylo a necítil jsem nic než spokojenost. "Až se někdy objevím zpátky v lese, opustím smečku. Vázání se k něčemu je to nejhorší zlo," oznámil jsem jen tak mimochodem a mrkl na bráchu. Chtěl jsem vědět, co si o tom bude myslet. Mluvil jsem pravdu, pro jednou. Život tuláka se mi zamlouval víc.
S povytaženým obočím jsem poslouchal Roweny vyprávění o magiích. Jen jsem nad tím pomyslně mávl tlapkou. Srdcem se mi sice prohnala závist, ale udržet emoce na uzdě bylo taky důležité. Pokud jsem vůbec nějaké emoce cítil, to byla druhá stránka věci. Zmateně jsem nad tím zavrtěl hlavou. "Protože nás dva ještě nepotkala? Neříkej, že ti cokoliv dopřála předtím než jsi ji potkala. Musela se přesvědčit, že jsi toho hodna. Asi, já nevím, nebyl jsem tam," odpověděl jsem. Abych byl upřímný, sice jsem u Smrti ještě nebyl, ale už několikrát jsem k tomu měl dost blízko. Ne oficiálním vchodem, ale rychlou službou sprovozen ze světa. Na boku mě zasvědilo již zahojené zranění. "Když je tak úžasná, měla bys ji začít uctívat," uchechtl jsem se. Zakroutil jsem očima, když se na rozdíl ode mě Alastor radoval z Rowenina objevení. Neměl žádný smysl pro boj o první místo. Možná to tak ale bylo lepší. O jednu překážku méně.

//Sarumenský hvozd

//Středozemní pláň

Samozřejmě, že tomu nerozuměl. Na jednu stranu jsem byl i rád, že tomu tak je. Znamenalo to, že ho mám pořád jen pro sebe a nemusím se starat o nějakou slepici. Jaimie taky takovou byla, ale já se s ní už nechystal zahazovat. Zjistil jsem, o čem to je a dál jsem o ni neměl zájem - navíc ona nejspíš taky ne. "Někdy tě to naučím," odvětil jsem, ačkoliv něco na té představě bylo příšerně špatně. Hodil jsem po bráchovi očkem. Možná to bylo tím, že on byl já a já byl on.
Protočil jsem očima nad jeho kňouráním. Už zase něco nechápal. Jak si pořád mohl myslet, že o nás ti vlci mají zájem? "Saturn je nejspíš s nějakou svojí vlčicí. Co si myslíš? Vlčice jsou zajímavější než nějaké hnědé upatlané usmrkané vlče, jako jsi ty. Launee a Therion jsou to samý," namítl jsem. Zavrhl jsem hory, zavrhl jsem les. Co mě ještě čekalo? Přestávalo mě to bavit.
Naslouchal jsem sestře. "Prosím?" uchechtl jsem se. Držení se mámina ocasu bylo to poslední, co jsem dělal. "Taky jsem prošel skoro všechno, nepotřebuju žádný dozor maminky. Neříkej, že jsi něčí oblíbenec, dokud nepozná zbytek party," pokrčil jsem rameny. Ačkoliv to byla slova frustrace, mluvil jsem klidně a dost možná i spokojeně. Znepokojeně jsem si jí prohlížel. Nedokázal jsem odhadnout, co si o mě myslela, ale rozhodně to nebylo to, co bych chtěl. Odfrkl jsem si a zavrtěl hlavou. Samozřejmě, že nic nevěděla. Jak by mohla, když se natřásala za nějakým Noroxem? Já si ji taky pamatoval jako uřvanou citlivku. Alespoň sdílela stejný názor na dospělé vlky. Neměl jsem proti nim celkově nic, sám jsem chtěl být dospělý a dělat si, co se mi zlíbí. Jen jsem je nechtěl mít celou dobu za zadkem, jako bych byl nějaké neschopné špinavé štěně. Prohlédl jsem si svoje tlapky. Moje maličká dokonalost nepotřebovala nikoho, jen se nějak dobře zabavit.

//Kopretinová louka

Zakroutil jsem očima, ale nemohl jsem si stěžovat. Alastor byl podivně nezničený a něco na té nevinné schránce mě nutilo ho chránit. Občas, ale ne teď. "To dělají dospělí. Nevím proč, ale něco na tom bude. Byla to docela zábava," zhodnotil jsem. Neměl jsem k Jaimie žádné city, ale líbilo se mi sledovat její změnu ve výrazech a neustálé snažení pochopit mě. Jsem nepochopitelný a neodolatelný. Spokojeně jsem si povzdechl. Každopádně mi bylo trochu líto, že si brácha jen tak myslel, jak jsem ho nahradil. Hravě jsem k němu přiskočil a narazil do něj bokem, se smíchem, aby mu bylo jasné, že jsme koneckonců ty nejlepší kámoši. "Dvojčata nerozdělíš, troubo. Jaimie je zbytečná, stejně jako všichni okolo kromě nás... třech," zdůraznil jsem poslední slovo a podíval se na Rowenu. Znovu jsem ji dohnal. Nechtěl jsem zaostávat vzadu s Alastorem. "A co jsi dělala ty? Naposledy jsi vypadala furt jako malej bažant," ušklíbl jsem se. Ani jsem si do té doby neuvědomil, jak dlouho už jsme se neviděli.
Ségra chtěla dojít k nějaké Pipině. Pokrčil jsem rameny, mohla nás dovést třeba do pekel, neměl jsem žádné obavy. Dokud z toho káplo jídlo, byl jsem se vším v pohodě. "Není to takhle lepší?" otočil jsem se na Alastora. "Jenom my tři proti celému světu. Kdo potřebuje víc?" zamával jsem ocasem. Pořád v tom chyběla jakási špetka emocí. Ale bylo to lepší, než nic.

//Ohnivé jezero

//Řeka Midiam

Spokojeně jsem přikývl. Byl jsem ten nejsexovatější z nás dvou, o tom nebylo pochyb. Pyšně jsem si to vykračoval dál a snažil se působit elegantně i přes to, že jsem byl značně menší než oni dva a ve sněhu to vypadalo snad ještě hůř. Přimhouřil jsem nespokojeně uši a prohlédl si přední tlapky. To se rodičům vážně nepovedlo. Trhnul jsem hlavou zpět do vzduchu, když něčí inteligentní bratr začal nazývat ségru sexy. Zacukalo mi v oku. "To je..." zarazil jsem se. "Vlastně docela pravda," pokýval jsem uznale hlavou a podíval se na Rowenino pozadí, jak šla před námi. Pokrčil jsem rameny a se spokojeným úsměvem pokračoval dál za ní.
Alastor mi mezitím vyčítal můj jakýsi úlet s Jaimie. "Byla to sranda. Chtěla abych furt ležel vedle ní a líbilo se jí, když jsem jí olíznul čenich," uvažoval jsem naprosto bez zábran a natočil hlavu lehce do strany. Raději jsem ovšem vynechal tu část, kdy tak vykuleně čuměla na to, co jsem měl mezi nohama. Ptala se mě, jestli jsem něco cítil. Tehdy ne, teď ne. Ale jakýsi pocit radosti v tom byl - protože ona něco cítila a já ne a protože jsem ji v tu chvíli měl omotanou kolem prstu. Slastně jsem si povzdechl. Život byl ve skutečnosti vážně fajn. "Aha! A ty jsi byl s Therionem. Já s Jaimie, každej máme něco. Přeci tě nebudu tahat do tak složitých záležitostí," zamručel jsem.
Překvapeně jsem povytáhl obočí, když se brácha svěřil s tím, že ho málem udupali losi. Nakonec jsem ale jen zavrtěl hlavou. To se stane když chcete dělat tvrdou práci. Hrdě jsem napřímil hruď, když vytáhnul zase moji kartu. "To teda umím," přikývl jsem.

//Východní hvozd přes Kaskády

Pokračoval jsem tmou za hnědými záblesky srsti Roweny. Zbytek nebyl vidět pod rouškou noci. Skoro jsem slyšel klepání bratra po mém boku. Já neměl strach, ne takový, který bych dával až tak moc najevo. Obavy? Možná. Ale strach ne, byl jsem zvyklý se toulat. S tátou a mámou, s mámou a Rowenou, s mámou, s jinými příbuznými, s cizími vlky, sám. Přesně v tomhle pořadí. Občas jsem škubnul ocasem, když se něco prohnalo křovím, ale to byly jediné momenty, kdy jsem něco cítil.
"To je... když jsi fakt moc hezkej a vlčice po tobě jedou. Ty jsi taky sexy, protože jsi moje dvojče. Ale já jsem víc sexy, protože jsem tak byl první," poučil jsem ho a nezapomněla se do toho zapojit i kapka žárlivosti. Spokojeně jsem se narovnal a povýšeně se pousmál. Prostě sexy vlk. Také jsem každopádně odpovídal šeptem, protože jsem měl obavu z Roweny - ta by si z nás akorát dělala šprýmy. Nebo jsem ve skutečnosti měl jen obavu z Roweny obecně. Pamatoval jsem si ji jako ubrečenou holčičku, ale očividně nás čas změnil všechny. Přidal jsem do kroku, abych se s ní vyrovnal a nestál pozadu s Alastorem. Chtěl jsem být součástí hlavní příčky, ne, chtěl jsem být hlavní příčka.
Ségra bráchu posílala domů, ale Alastor v sobě měl alespoň minimálního bojového ducha. Povytáhl jsem obočí, když mi začal vyčítat Jaimie. Jaimie? Pochopil jsem, že to byla ta cuchta, která se se mnou rozvalovala v úkrytu. Na tváři se mi rozlil pobavený úsměv. "Ohoho, žárlíš snad? A teď na koho? Na to, že se ti nevěnuju dvacet čtyři hodin každý den nebo na to, že tobě se k nohám ještě žádná neklaní, sexy pane?" zeptal jsem se naprosto klidným hlasem. Tak či onak se mi líbila představa, že takhle Alastor přemýšlí. Protože já ho rozhodně neplánoval nechávat ve spárech nějakého náhodného Saturna.
Rowena dostala hlad a Alastor se začal ohánět rodiči. Zamračil jsem se. "V žádným případě," odsekl jsem Alastorovi. Jasně, rodiče by nám ulovili a u toho se alespoň stokrát pohádali. Odfrkl jsem si. "Umí někdo z vás lovit? Můžem se to naučit sami, nějak. Dohromady jsme stokrát lepší než vele výsost naše matka," pronesl jsem odhodlaně. Neměl jsem sebemenší zájem lovit stejně jako jsem neměl zájem o cokoliv dalšího, co mi mohlo ucuchat srst, ale tentokrát jsem chtěl dokázat že na něco mám. Před Rowenou. Alastor byl dobrý takový, jaký byl, samozřejmě.

//Středozemka

"Hrozně dlouho jsme se neviděli a už uvažuješ, že jsem vosina?" povytáhl jsem obočí, ale usmíval jsem se. "Když už, tak jsem děsně sexy vosina, sestřičko," zapředl jsem. Napůl ucha jsem poslouchal to, co říkala dál. Víc mě trápila přítomnost bratra, který se na mě lepil snad ze všech stran a aby toho nebylo málo přidal k tomu i olizování hlavy. Uraženě jsem zvedl čenich vzhůru, aby na mě tolik nedosáhl. "Hej! Nechovej se jako máma, ty princezno!" zamručel jsem naoko naštvaně, ale zasmál jsem se a hlavou mu vrazil do boku ve snaze ho převrátit a vyprovokovat nějakou sourozeneckou šarvátku. Začal jsem foukat vítr z nosu, aby to vypadalo, že se o něj nejen opírám, ale ve skutečnosti i smrkám, což bylo dost nechutné.
Zadíval jsem se zpět na Rowenu. Lehce jsem se od Alastora odtáhl, jako bych si uvědomil, že tohle chování u mě bylo už dávno zapovězeno. Oklepal jsem se a změřil si dvojče pohledem. "Otevři oči, trdlo. Ani ten tvůj Saturn nebo jak se jmenuje není svatej. Nejspíš už si našel náhradu, tak to totiž ve světě chodí," pokračoval jsem, ale nakonec jsem jen pokrčil rameny a povzdychl si. Nejspíš to bylo zbytečné. Raději jsem beze slov následoval Rowenu, stejně, jako to udělal Alastor. Jedině dobře.

//za Rowenou

Jejich přivítání bylo jiné, než jsem čekal. Skoro se dalo říct, že byli hodní - teda, Alastor byl hodný pořád, ale u sestry jsem to neočekával. Nerozhodně jsem mezi nimi střídal pohledy a na její pozdrav nijak nereagoval. Přimhouřil jsem nedůvěřivě oči, když ani moje poznámka s ní nic neudělala. Nakonec jsem ale uvolněně svěsil ramena. Usoudil jsem, že tentokrát si nikdo nezaslouží nazývat hysterickou megerou. No mohlo to přijít každou sekundou, a tak jsem se už jen nepříjemně šklebil. Pořád mě bolelo břicho od smíchu.
Pokrčil jsem lhostejně rameny. "Královské záležitosti," ušklíbl jsem se. Tak nějak jsem lhal, ve skutečnosti jsem neměl co dělat a život začínal být neuvěřitelně nudný. To nic neměnilo na tom, že jsem byl lepší než ona a neměl jsem čas se s ní zahazovat, ale kdybych to řekl nahlas... Řekněme, že jsem měl trochu strach o svoje nádobíčko a vlastně i o celý zbytek. Trochu jsem se od ní pošoupl dál, jen tak pro jistotu. Tou dobou už ke mně doskákalo i mé zrcadlo a začalo mi olizovat obličej. "Hele!" zamručel jsem, ale nijak jsem se nebránil. Alastor byl v pohodě. Nikdo jiný ne. Sourozenci mě seznámili s jejich geniálním plánem. Skoro natěšeně jsem se nadechl k nabídce prohlídky, koneckonců jsem to tam už znal, ale Rowena mě předběhla. Zacukalo mi v oku, skoro mi přišlo, jako by mi rozkazovala, což rozhodně nebylo v pořádku.
Místo jakéhokoliv protestu jsem se otočil na bráchu. "Pořád si myslíš, že o nás má někdo zájem?" povytáhl jsem obočí, tentokrát bez smíchu. Myslel jsem to tak vážně, že i já jsem se na chvíli zarazil a přemýšlel nad svým chováním. Ale co už. Zvedl jsem se a připojil se k sestře, místo abych jako obvykle zaujal roli nerozlučného dvojčete. "Můžeme jít i bez upozornění. Akorát by vás hodili do úkrytu a nikam by se nešlo," odvětil jsem a zahleděl se na Rowenu. "I tebe. Předpokládám, že poslední co chceš je zkysnout s podřadnýma opicema," ušklíbl jsem se. Zvědavě jsem se u toho otočil zpátky na Alastora a se zatajeným dechem čekal na jeho reakci.

//Aina přes Kierb

Pokračoval jsem v opatrných krocích kamsi. Neznal jsem cestu zpátky, šel jsem téměř po paměti. Znal jsem celý sever, celý jih - především díky Lindě. Znuděně jsem se ploužil napříč dalším nudným lesem. Zdál se nudný, do té doby, než jsem ucítil známé pachy. Zaujatě jsem střihl ušima a přidal do kroku, ačkoliv sníh mi v pohybu trochu bránil. Zastavil jsem se mezi dvěma stromy, dost daleko od vlků, které jsem měl považovat za svoji rodinu. Bratříčkovali se, možná až moc.
Zůstal jsem mlčky stát mezi stromy. Na tváři mi visel neúplný úšklebek. Projela mnou jakási zášť, možná jen zármutek z něčeho, co jsem nedokázal určit. Oklepal jsem se a zbavil se tak posledního sněhu, který byl na mé srsti přilepený. Znechuceně jsem zatnul čelist. Ten pocit jsem nesnášel. Ještě chvíli jsem sourozence pozoroval. Docela jsem si u nich dokázal představit mámu. I tátu, i když jeho chování jsem si ani nepamatoval. Vlastně jsem skoro nevěděl, jak vypadá. Odfrkl jsem si. Všechno to nakonec byly jen náhodní nepotřební vlci. Vydal jsem se vpřed na ladných tlapkách, které se podobaly spíš těm matčiným, jako by bylo potřeba předávat synovi ženské křivky. Výraz jsem měl taky po ní, ačkoliv tvar hlavy byla tátova práce. Oči jsem měl přimhouřené pod sílou širokého, možná až příliš povýšeného úsměvu. Beze slov jsem se prohnal Alastorovi pod čenichem, abych nějak narušil jejich kamarádíčkování. "Stále se nebavíme?" zeptal jsem se sladkým hláskem směrem k Roweně. Ale vlastně jsme si nikdy neřekli, že se nebavíme. Pokrčil jsem rameny. V dalším momentě jsem pro změnu stál už vedle nich, s osobním prostorem dostatečně velkým, i když jsem tak nějak očekával, že se Alastor stejně bude lísat. Možná jsem v to dokonce doufal. "Velká šťastná rodina," odrecitoval jsem. Dal jsem si až moc na čas s každým slovem. Zavrátil jsem hlavu a pouze posunul oko, abych se podíval zpátky na oba sourozence. "No ne?" zeptal jsem se s neuvěřitelně pohřebním tónem. Slyšet sám sebe takhle smrtelně vážně mluvit mě rozesmálo, a tak jsem se s další uplynulou minutou podpíral a jednou tlapou se držel za břicho. Sjel jsem po tlapkách až na zem. Rozpouštějící se sníh mi okamžitě zmáčel srst, ale bylo mi to více méně jedno. Rozvalil jsem se na zádech a ze své nanejvýš uvolněné pozice jsem je pozoroval

Válel jsem se u vchodu a pozoroval Tayne s povytaženým obočím. Čekal jsem, že něco udělá. Bude chtít, abych zůstal nebo ideálně rovnou vymyslí něco, co bychom mohli dělat a zároveň by to nebyla práce. Netrpělivě jsem zamručel. Žádnou další odezvu jsem ale nedostal. Pche. Nakrčil jsem nad vlčicí čenich a rozešel se pryč. Zase jsem byl sám, bez žádného jasného cíle. Povzdechl jsem si a zadíval se na nebe. Jak se v tomhle kraji jeden mohl zabavit? Všichni byli tak... tak stupidní. Ne, nebyli stupidní. Prostě nebyli ono. Protočil jsem očima nad vlastní ztrápeností. Co jsem měl podle vlčice jako dělat. Chvíli jsem se brodil mokrým sněhem a nadával na všechno možné, než jsem se rozhodl vrátit se raději do toho lesa a najít si někoho na otravování tam. Vydal jsem se kolem již rozmrzlé řeky. Jít skrz roztávající sníh bylo snad ještě horší, než trpět nudu, která s vlčicí byla, ale když už jsem byl na cestě, nehodlal jsem se zastavovat.

//Východní hvozd přes Kierb

Povytáhl jsem znuděně obočí na její jakési vyhrožování či jednoduché upozornění. Nepoznal jsem v tom rozdíl, pro mě to bylo jen otravné kdákání od slepice. "Donuť mě," vyplázl jsem jazyk a opřel se o zeď. Chvíli se Tayne jen tak rozvalovala na zemi, zívala a snila si svoje. Pozoroval jsem ji s nutkáním něco říct, nějak se pohnout. Udělat cokoliv. Ale držel jsem se zpátky. Raději jsem od jiných něco dostával náhodně, než abych se doprošoval. Nebyla to potom taková zábava. Takže jsem držel klapačku, do té doby, než konečně promluvila sama.
"Tak to raději půjdu pryč, cuchto, tenhle hlásek se jen tak držet zpátky nebude," ušklíbl jsem se. Ladně jsem se vyhoupl na nohy a prošel kolem vlčice, která stále ležela na zemi. Nezapomněl jsem jí u toho mírně šlápnout na ocas a cestou ven jsem dělal ten největší rámus, který jsem dokázal. Ve vchodu jsem se ovšem ještě zastavil a pootočil hlavu. Čekal jsem, jestli ještě něco udělá, nebo mě nechá zdrhnout.

//Neprobádaný les

Neutíkali jsme dlouho. Ještě aby jo. Ušklíbl jsem se a přestal utíkat hned, co se přestala hýbat i ona. Protáhl jsem si dlouhé packy a posadil se. Vlčice si dělala jakási svá kouzla. Jako obvykle jsme sice byli spolu, ale dělali úplně něco jiného. Ale tentokrát to přišlo vhod.
Povytáhl jsem na nabízené jídlo obočí. Snědl jsem ho, samozřejmě, možná až přehnaně pomalu. Naposledy jsem pozřel ptáka, když bylo ještě všechno v pořádku. Ale ono vlastně bylo pořád všechno v pořádku, jen už nás nebylo pět, ani dva, ale jen já proti celému světu. Krátce jsem pohlédl na Tayne a srdcem mi projela nenávist. Možná to měla stejně špatné, ale já byl ten střed pozornosti. Zakousl jsem se do holuba, až křuply všemožné kosti. To sousto jsem vyplivl. Neměl jsem zájem o vzpomínky. Vlčice se mezitím ujala role matky či co a už mě hnala do jejího nově nalezeného přístřešku. Pokrčil jsem rameny. Po rychlém pohledu jsem usoudil, že mě tam nic nesežere, a tak jsem se rozvalil na zemi těsně u východu, abych mohl případně rychle utíkat. "Jsi otravná," poznamenal jsem v podobě povzdechu. Její přítomnost mi nijak zvlášť nepřekážela, jen mi přišlo, že už bylo moc dlouho ticho.

//řeka Kierb

Následoval jsem s jakousi neochotou vlčici až do lesa. Oklepal jsem ze sebe problém jí věřit. To by mi ještě chybělo, abych se každého vlka bál. Navíc... ona je fakt neškodná. Ušklíbl jsem se. Dokázal jsem se z jejího sevření nějak vymanit na první pokus a bral jsem to jako životní úspěch. Zaslechl jsem poslední zavětření, než se dala do hysterického jekotu. Zůstal jsem tam stát s otevřenou tlamou a sledoval, jak mizí mezi stromy. Chvíli mi trvalo, než jsem to zpracoval, a pak jsem se s hlasitým prokletím vydal také vpřed. "Aby bylo jasno... já to říkal!" zavrčel jsem, když jsem se dostal blíž k vlčici. Přestal jsem utíkat tak rychle, šlo mi jen o to, abych ji dohnal. Navíc jsem měl pocit, že nás ve skutečnosti nic nehoní a já se nechávám sekýrovat jejími přeludy. Jenže jsem měl vzpomínku na medvědy a jakousi jejich majestátnost, takže jsem utíkal dál. Vždyť to bylo fuk, pak už jsem nemusel hnout ani tlapkou. Tayne mi mezitím sypala další její rodinná tajemství. Podíval jsem se na ní pohledem jako vážně? "Ok, fajn?" zaječel jsem, aby mě slyšela. Prohnali jsme se kolem posledních stromů k další řece. Mohl jsem být jen rád, že už tu nebylo tolik sněhu.

//Aina

Nakonec jsem dosáhl svého. Jak jinak. Spokojeně jsem se usmál pod vousy a na známku vítězství se pořádně protáhl. Na moji poznámku o dokonalosti už nic neřekla. Přimhouřil jsem oči, doufal jsem, že bych ji mohl o své bezchybnosti přesvědčovat, no alespoň jsem to mohl brát jako souhlas. Jak jinak. Zopakoval jsem si stejnou myšlenku. Oklepal jsem ze sebe sníh, který se v husté srsti stejně rozpouštěl. Nezaujatě jsem pozoroval Tayne, jak se snaží něco zachytit ve vzduchu. Tohle se mě snažil naučit ten hnědý vlk, kterýho znal táta, jméno už jsem zapomněl - nebyl důležitý. Pousmál jsem se. Na té vzpomínce se mi líbilo jen to, že to nakonec vzdal a ulovil mi sám. A přesně takhle to bude fungovat i teď.
Ani vlčice nevypadala v lovu nějak extra vyznalá, ale občas si prostě jeden musel vystačit s málem. Pokrčil jsem rameny, pro mě za mě mohla jít třeba i do pekla a já bych šel za ní, hlavně, kdyby z toho něco káplo. "Jestli nás to sežere, bude to na tebe," upozornil jsem jí, přesto jsem se vydal za ní na led a došoupal se v podstatě na zadku až na druhou stranu. Tam už sníh neměl žádné cestičky, takže jsem se jím musel brodit a otráveně jsem točil očima. Tohle jsme si nedomluvili.

//Neprobádaný les

Schovaní? Nedůvěřivě jsem pohlédl vzhůru. Už se vcelku oteplilo, alespoň mi nebyla taková zima a vichřice, která nám předtím bránila vylézt z úkrytu, zmizela. Ti malí šmejdi určitě taky měli hlad. A ona se jistě bude snažit... Ušklíbl jsem se a pohlédl na hnědou vlčici. Roztáhl jsem se snad do všech stran a ledabyle si položil hlavu na přední tlapku. "Co takhle se trochu snažit?" povytáhl jsem na ni obočí s nevinným výrazem. "Nebo! Dohoda," začal jsem, vcelku bez rozmýšlení. Nehodlal jsem dělat žádnou složitou práci, ale třeba jsem vlčici dokázal nakopnout k tomu, aby mi sehnala něco lepšího k jídlu a ne něco smrdutého z ještě smrdutější řeky. "Půjdeme hledat ty zajíce a já... ti pomůžu s lovem," zazubil jsem se a naklonil hlavu roztomile do strany. Ve skutečnosti jsem nějak chtěl pomoct, ale jak to bude vypadat, to jsem ještě netušil. Nikdy jsem nikoho neviděl lovit normálním způsobem. Máma vždycky udělala bum prásk a bylo po zvěři. Trochu jsem se nad tou vzpomínkou ošil.
Vlčice se do mých soukromých záležitostí stejně hrabala. Pokrčil jsem rameny. "Jsem na ně prostě moc dokonalý," protáhl jsem a zvedl se k odchodu vzhledem k mému předchozímu návrhu. Zastavil jsem se na břehu řeky a sledoval Tayne, zda si stále bude nosit svoje kamení a chovat se jako magor. Vzpomněl jsem si, že ji také vyhnali a trochu mim zmizel úsměv z tváře, než ho nahradil další. Mě vlastně tak docela nevyhnali. Tak nějak jsem odešel sám - ona měla větší smůlu. Nepatří k těm lepším. Přimhouřil jsem slastně oči. Nikdo nepatřil k těm lepším. "Tak? Začenichej a hledej zajíce," popostrčil jsem ji znovu.