Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zavrtěl jsem nad vlkem hlavou. "Pravda," odvětil jsem s přikývnutím. Alastor byl nicka. Nikdo si ho nebude pamatovat, ne za pět let, ne za deset, ne zítra. Pokrčil jsem nad tou myšlenkou rameny. Ani jsem sebou neškubl, když vlk seskočil a téměř mi prolítl kolem ucha. Nechal za sebou jen tichý zvonivý zvuk od tak blízkého zavrčení. "Co by z toho káplo?" zeptal jsem se na oplátku místo toho, abych se jakkoliv bránil. Jeden by mohl říct, že jsme byli oba stejně šílení. Vlk mi ve skutečnosti nevadil, ať už říkal cokoliv. Jen byl až moc jako já. Já měl být jen jeden.
"Proč být přirozenej talent když můžu těžit z ostatních? Máš taky přirozenej talent na to abys držel klapačku? Občas by se to šiklo, Petrklíčku" mrkl jsem na něj a na tváři se mi rozlil roztomilý úsměv, stále ještě podobný tomu vlčecímu. Na narážku na moji výšku jsem raději nic neříkal. Trhalo mi to srdce a ze života se mi stávala tragédie, ale věděl jsem, že by přehnané pocity akorát znovu využil proti mně. V tomhle jsem byl lepší než můj bratr, než moje sestra. Neměl jsem nic, co by mi mohlo doopravdy ublížit. Na ničem moc nezáleželo. Nakonec nás všechny svět sešoupne do jednoho hromadnýho hrobu, kde budeme hnít po zbytek existence vesmíru, než nás nakonec něco rozdrtí v prach. Takže na výšce nesešlo. Zakroutil jsem nad vlkem očima.
"Pokud si to přeješ," zazubil jsem se na jeho poznámku. Moc jsem nepobíral, co slovo fetiš znamená - nikdy jsem to neslyšel, ale spojoval to s mými květinami. To mi jako nápověda moc nepomohlo, ale moje odpověď nemohla nic zkazit. Taková slunečnice jako on to stejně nejspíš moc nepobere. "Ano, stoprocentně zapáchám já. A jelikož už to cítíš, určitě ten pach lepí i na tobě. To bude krása, chodit kolem a všechny odpuzovat mým smradem... Vážně k sobě patříme, co, taťko?" povytáhl jsem provokativně obočí.
Provokace zněla jako nejlepší způsob, jak se o vlkovi dozvědět víc, ačkoliv se zdál stejně chladný vůči narážkám, jako já. Alespoň jsem uznale pokýval na jeho narážku na schopnost zabíjet. Ta by se hodila. Trochu jsem se nad tou představou pousmál, ale úsměv z tváře mi zase setřela jeho další poznámka. Vtipné. Přimhouřil jsem na vlka oči.

Protočil jsem očima, ale už jsem nic neříkal. Měl pravdu, vlče už jsem skoro nebyl - vlastně už jsem jím nebyl vůbec, ale na tom nezáleželo. Já měl vždycky pravdu, to byl fakt. Nepotřeboval jsem o tom někoho přesvědčovat.
Studoval jsem stále měnící se výrazy obličeje vlka a trochu jsem povytáhl obočí. Vážně to myslel vážně? Pokrčil jsem rameny. Nejspíš na tom stejně nezáleželo, při první příležitosti pravděpodobně jeden druhého shodíme do propadliny. "Litovat? Pff, aby tě pak odevšad nevykopli, až se dozví, jak úchylný nabídky tady pokládáš sotva vyspělým vlčatům. Vážně, jakej máš se mnou doopravdy plán, hm? Budeš mě krmit z bradavek?" povytáhl jsem obočí a natočil hlavu nevinně do strany. "Určitě všichni všude budou vítat vlka, kterej na první potkání svádí do své náruče neznalá vlčátka," zachechtal jsem se nakonec. Docela se mi líbila představa naší společné cesty a toho divadla, kterého by se mi naskytlo, kdyby se chtěl třeba přidat někam do smečky. Nemohl jsem mu to mít za zlé, koneckonců jsem nejspíš taky nebyl moc kde vítán.
Vykulil jsem oči na jeho nenávist vůči uschlým květinám. Co to kecal za nesmysly? Jako by byl nějakej zahradník. "A proč bych jako svoji uschlou růžičku nechával na dešti? Tohohle těla se nedotkne ani kapička," namítl jsem a protáhl se, jako bych chtěl vlkovi ukázat, o co vlastně přichází. Prý nějaká hnusná tlející kytka. To určitě, já voněl pořád. Na rozdíl od něho. "V tom případě jsem sedmikráska, taková krásná, duh. Vsadím se, že kamkoliv vkročíš, radši přestanou brát vodu, aby se na tebe už nemusely dívat," odfrkl jsem si a uznale pokýval hlavou nad vlastní znalostí květin. Nejspíš to bylo hloupé, ale hloupější mi přišlo v tom přestat. Ještě bych vypadal jako nějaké nerozhodné štěně. A já byl přitom tak dokonalý. Nedokázal jsem pochopit, jak tomu vlk nemohl věřit. Tiše jsem se uchechtl a začal si pohrávat s opadanými lístky na zemi, které jsem v duchu také přirovnal k sobě. Mně reprezentovala každá pěkná květina nebo list. A jeho? Takovej kořen.

Odfrkl jsem si, částečně abych ze svého obličeje dostal prach, částečně kvůli smíchu, který ze sebe vlk vydával. "Vtipné, smát se ubohým vlčátkům," zabručel jsem. Ale ve skutečnosti už jsem ani nepatřil mezi vlčata. Jenže kdo by to pořád počítal. Až přijde osudný den tak přijde, tak proč přemýšlet nad zbytečnými počty, které nakonec přijdou vniveč, když ten den nastane. Prd a je konec.
Než jsem se stihl otočit, vlk si mě najednou začal přivlastňovat. He? Povytáhl jsem obočí, ale ve skutečnosti se mnou jeho slova ani nehnula. Potkal jsem na svých, ačkoliv krátkých, toulkách Gallireou spoustu podivných individuí a to, že si mě někdo chtěl jen tak adoptovat, jsem považoval jen za další klasické odpoledne. Pokrčil jsem lhostejně rameny. Měl jsem podezření, že by mi vlk nedal pokoj, pokud bych nesouhlasit - a na souhlasu jsem zase neviděl nic špatného. Dřív nebo později s mojí přítomností za zády buď skončí v rokli nebo s neštěstím, které se ho bude držet do konce života. Takový byl úděl Smrti. "Nelíbí se mi druhá podmínka," odvětil jsem místo přímé odpovědi. "Co takhle, jasně, přijmu tě za svého otce, ale všude budu vytrubovat jak divnej jsi," dodal jsem. Na čenichu jsem najednou ucítil podivné štípnutí a celé to slavné jaro jsem vdechl najednou. Zavrtěl jsem hlavou, abych ze sebe vůně vyhnal. Každopádně, taková odpověď mě nenaplnila, a tak jsem vzal chvíli ticha jako příležitost. "Podívej se na sebe, vypadáš jako nějaká nepovedená... slunečnice. Co to vůbec je za zbarvení? Já, jako nádherná, um... voňavá uschlá růžička, si nezasloužím lhát o tvé úžasnosti, odsekl jsem. Lehce překvapeně jsem zamrkal nad vlastním nutkáním mluvit o kytkách, ale co už. Měl jsem pravdu. Slunečnice byly přerostlé a odporné. A furt se natáčely ke slunci, jako nějaké královničky. Plevel je to.

Většinou se mi nelíbilo, když na mě vlci hleděli seshora. Byl jsem menší než ostatní a na dokonalosti mi to nepřidávalo. Takhle to ale bylo jiné - vlk se rozvaloval vysoko na větvi a já si v klidu mohl myslet, že ve skutečnosti jsem o mnoho větší, než on. Skoro jsem ho začal prosit, aby na té větvi zůstal už napořád.
Všiml si mě hned. Pokýval jsem hlavou se zdrceným výrazem, jako bych byl já tím, kdo nemohl pokračovat ve spánku. Ihned jsem pochopil, že tenhle vlk nepatřil k těm, kteří si mysleli, že život je samé sluníčko a květinka. S touto novou znalostí jsem se dokázal trochu uvolnit a opřel jsem se o jednu z těch nejnižších větví. Pokrčil jsem rameny. "Buzeruju," odvětil jsem. Snažil jsem se v hlavě najít důvod, proč jsem vlka oslovil, nebo proč jsem došel zrovna sem, nebo proč jsem byl opřený o větev. Prostě to tak bylo. Proč to potřebovalo vysvětlení?
Vlk nic dalšího neříkal a očividně mě vyzýval k tomu, abych se dostal za ním. Ušklíbl jsem se na oplátku. Nebyl jsem zase úplně bez mozku, věděl jsem, že se nahoru nikdy nedostanu - alespoň ne dnes - ale kdybych zahodil možnost ukázat bojového ducha, byl bych ještě větší blázen. Vyšplhal jsem se bez problému o nějaké dvě větve výš, které nebyly snad ani metr nad zemí. Trochu jsem se zamračil na tu další, od které mě dělila příliš velká mezera. Ten pád ovšem nemohl být tak hrozný. Odrazil jsem se se vší silou, abych mezeru přeletěl. To byla jedna část mého plánu, ovšem nějak mi uniklo, že mezera se skrývala i za větví. A to jsem k tomu vlkovi nebyl ani na půl cesty. S heknutím jsem dopadl na záda zpátky na zem a dvojitým pohledem téměř závistivě hleděl na jeho vyhlídkové místo. "No fajn, tak vyhráváš, veverko," uchechtl jsem se. Zůstal jsem ležet na zádech a nechal mírnou bolest, aby sama odezněla.

//Louka vlčích máků přes Středozemku

Pokračoval jsem s úsměvem, který neprozrazoval nic z toho, co se před chvílí událo. Jako by se to nikdy nestalo. Neměl jsem proč tu událost maskovat, z části jsem na ni byl i hrdý. Ale úsměv byl zaručenou cestou k najití dalších naivních vlků, které ještě život nezval pánví po hlavě. Přivítal mě další les, vonící jarem víc, než jiné lesy. Promnul jsem si čenich mezi předníma tlapkama. Nebyl jsem zvyklý na takové počasí. Tohle bylo moje první jaro, které jsem doopravdy vnímal. Jaro. Střihl jsem ušima. To znamenalo, že už nechybělo mnoho k mé dospělosti. Lehce jsem se zamračil. Nic to neměnilo na tom, že se můj růst už zastavil.
Mezi příšerně sladkou vůní jara jsem zachytil i pach cizího vlka. Nezastavilo mě to, pokračoval jsem vpřed, jako by na mě smrt nečekala za každým rohem. Jen jsem toho vlka nějak... nemohl najít. Odolal jsem pokušení zavolat dětské haló. Nezáleželo na tom. Přesto mi o pár kroků později pohled zabloudil nahoru a tentokrát už jsem se zarazil. "To je jedna cesta, jak zůstat nevyrušen," ušklíbl jsem se a povytáhl obočí. Ještě nikdy jsem neviděl vlka jednoduše ležet na větvi. Sice tu byla spousta větví i při zemi, ale tahle byla poměrně vysoko. Také jsem se chtěl naučit šplhat po stromech. Muselo to mít jistou výhodu.

Jen jsem sebou lehce trhnul, když se vlčice rozběhla za mým bratrem. Naslouchal jsem příšernému jekotu a breku a snažil jsem se v sobě najít jakýkoliv kousek emoce. Nenašel jsem žádnou. V jakémsi koutku mysli se mi možná ty vzdálené výkřiky i zamlouvaly. Lehce jsem se pousmál a zvedl se k odchodu. Předpokládal jsem, že se pro mě vlčice ještě vrátí a pak už nebudu mít koho jen tak obětovat. Lepší najít někoho dalšího. Uchechtl jsem se. Ve skutečnosti byla celá ta situace k smíchu. Otevřel jsem tlamu v marném pokusu se přes vlastní smích nadechnout. Na Alastorovi už nezáleželo. K rodině už mě nic nepojilo. Byl jsem svobodný. Mohl jsem si dělat co jsem jen chtěl.
Otočil jsem svůj směr zpět víc na sever. Nechtěl jsem do vlčice nikde narazit sám. A možná, jen možná, bych mohl potkat rodinu a oznámit jim, jak skvělého syna vychovali. Kdo potřeboval, aby se po světě pohyboval jeho klon.

//Třešňový háj přes Středozemku

Pouze jsem pokrčil rameny. To bylo samozřejmé, když se rozhlédla kolem. Nikdy jsem nechápal smysl řečnických otázek. "Máme spojence i ve smečce nedaleko. Teda, já rozhodně ne, co si budem. Ale dokud ke mně patří tenhle, tak je to ok," odpověděl jsem. Rowena se zrovna začala přátelíčkovat se se smečkou ne tak daleko od téhle louky. A kousek výš byla vlastně také smečka, která by nás měla vítat. Máma s tátou nás tam minimálně vodili bez problémů. Jen když jsem se nad tím zamyslel trochu hlouběji, vlastně měli spojence všichni okolo, jenom já musel spoléhat na vlastní zadek. Odfrkl jsem si. Jeden z mnoha dalších důvodů, proč by ti dva v divočině sami nikdy nepřežili. Teď to pro mě také vypadalo bledě.
"Je tvůj," odpověděl jsem pevným hlasem. Na Alastora jsem se ale raději nedíval. Neměl jsem v plánu ho v tom nechávat. Našel bych někoho, kdo také umí ty silné čáry máry a dovedl bych ho sem. I kdyby to bylo příliš pozdě, zapsal bych se do historie jako hrdina. Nebo by se o tom také nemusel nikdo dozvědět. Mimo jiné to byla účinná cesta jak bráchovi dokázat, že za to nestojím.

Povytáhl jsem obočí, když se začala řehtat. Neměla ani tušení. Pocit uspokojení mi vehnal úsměv do tváře. "Samozřejmě," odvětil jsem, jako by byl bratr blázen. Nemohl jsem se dočkat, až budu kmotře vyprávět, jak se jedna náhodná vlčice řehtala její vznešené bytosti. Nejspíš to brala jako větší urážku než pomlouvat její povolání. Zahleděl jsem se na nebe, jako bych každou chvíli očekával, že si pro mě přijde. Ani bych si nestěžoval. "Smrt je něco mocnějšího než my všichni dohromady, na tom se shodneme, ne? Jestli to je proces nebo konec, na tom už nezáleží. Nevyhneš se tomu," pokrčil jsem rameny. "To ale neznamená, že někdo kdo ovládá magický hračky neovládá i ten proces. Dává to smysl, ne? Magie je mocná," odvětil jsem nezaujatě. Dal jsem důraz na zmínku o magiích, neboť stejným podivným způsobem se na ně předtím ptala. Na magie našich rodičů, abych byl přesný.
Zavrtěl jsem bojovně hlavou, naprosto slepý vůči jakýmsi skrytým výhružkám. Ne, že bych o nich nevěděl, ale nepouštěl jsem si je k srdci. Už tak jsem měl dřevěné nohy a problém udržet si povznášející roztomilý obličejík. Trochu mi pomohla Alastorova slova. Konečně to pochopil, snad. "To jsem neřekl. Já nikoho nemám, ale z nějakého důvodu jsem pořád pod ochranou smečky. Takže se o mně vlastně zajímá dost vlků, jen oni mně jsou ukradení," zavrtěl jsem hlavou. Netušil jsem, jak zrovna taková slova by mi mohla ze situace pomoct, ale co se stalo stalo se. Možná jsem i tak nějak doufal, že ve finále omylem skočí na Alastora, protože si ho v poslední sekundě splete se mnou.
Jaimie. To bylo poprvé, co jsem její jméno slyšel. Nestaral jsem se o to ho znát předtím. "Děláš boží práci," zaúpěl jsem, jako bych naprosto soucítil s tím, že vlčice raději hodila vlče do řeky, než aby se s ním vybavovala. Vlastně jsem s tím určitě soucítil. "No že ano?" přikývl jsem, když se zase zmínila o Lindase. Sice jsem jí nepřinesl nic nového, což byl problém, ale konečně mi alespoň trochu přišlo že máme něco společného. "Mám toho víc. Možná by bylo lepší kdyby jsi položila nějakou otázku ty. Co by jsi chtěla vědět?" natočil jsem hlavu do strany. Od severu až po jih... měl jsem toho v hlavě nasoukaného ještě hodně. Nebylo všem dnům konec.

"Mám obavu, že po rodičích jsme zdědili maximálně tak barvy," odpověděl jsem s jistou hravostí. Rozhodně to nebyla lež. Byli jsme doslova mix táty a mámy. "Máme ovšem v rodině bytosti silnější než všichni vlci v tomhle světě dohromady," dodal jsem a trochu se hrdě napřímil. Přemýšlel jsem, jestli by Smrt byla naštvaná, kdyby nám vlčice zkrátila život. Pomyslně jsem se ušklíbl. Nejraději bych vážně umřel a sledoval, jak šedivou pronásleduje celý život neštěstí a magické spáry mé kmotry. Dokonalost. Skoro jsem zavrněl. "Už jsem ti říkal. On šel za mnou, já se ho neprosil," odvětil jsem už skoro unaveně. Nebavilo mě to opakovat dokola, natož ponižovat Alastora, který v podstatě za nic nemohl. Měl jsem se ujistit, že zůstal se sestrou. Od kdy na sebe taháš vinu? Zakýval jsem hlavou v souhlasu. Nic takového neexistovalo. Mohl si za to sám.
Ignoroval jsem, co říkala Alastorovi a raději jsem se věnoval svým odpovědím a jejím užitečnostem. Co by tak vlčice mohla chtít? Nejspíš ne moc toho, co jsem měl v rukávu já, ale za zkoušku nic nedáte. Tajemně jsem se pousmál. "Na severu v lese plném mechu je smečka a v té smečce vlci, samozřejmě. Mezi nimi je vlčice, teď už nejspíš překonala práh dospělosti. Velikostně určitě, trochu jí šplouchá na maják. Má také dvojče, její matka se utopila ale to ona neví, pořád si myslí, že se vrátí. Je hloupoučká, stačí málo a vykváká vám další užitečné informace. Minimálně poslouží jako jídlo za nás oba," řekl jsem a mrkl na Alastora. Předtím si na ni stěžoval a já chtěl vědět, co si myslí teď. Otočil jsem hlavu zpátky k vlčici. "A pak je tam hnědá vlčice, Lindasa. Myslí si, jaká je dokonalá, ale ve skutečnosti nic neumí, jenom přehnaně mluvit. Má něco proti jiným barvám než hnědé, ale to se vyřeší, když už nebude moct kdákat, ne?" zamrkal jsem. Celá vážnost té situace mě hladila po zádech a já si to náramně užíval.

Krátce jsem přikývl na varovná slova bráchy. Bylo mi proti srsti jít tam, kam nás navedla, ale stejně bych tam nakonec nejspíš skončil. V mysli jsem mu poděkoval, ale to už nás vlčice vyrušila. "Obávám se, že čerti jsou nám blízcí. Mně, minimálně," odpověděl jsem tajemně. Bůh ví, co všechno Smrt ovládala. Rowena měla pravdu, měl bych se jí bát. Ale zatím to byla jen dobrá výmluva pro můj strach. Umřít jsem mohl, protože mě po tom čekalo vysvobození. Smrt nad námi držela ochrakou ruku.
Málem mi vypadly oči u důlků, když Al prohlásil, že vlčice vůbec není hezká. Kupodivu to vzala dobře. No fajn. Povytáhl jsem obočí. Nejspíš na filozofii od Lindy něco opravdu bylo. Zbyla ve mně malá dušička, když přenesla pohled na mě. "Nepamatuju se," pokrčil jsem rameny a doufal jsem, že moje lhostejnost vlčici od její teorie odradí. Pokračoval jsem vzápětí, aby nedostala čas nad tím moc přemýšlet."Já se ho neprosil, ať za mnou chodí," odvětil jsem už trochu nevrle a s povzdychem sklonil hlavu poraženecky k zemi. Neprosil jsem se, aby za mnou chodil, ale stejně tady stál. Vážně byl jako koule. Měl štěstí, že jsem ho měl rád. Oklepal jsem se nad tím a zvedl pohled odvážně zpátky k vlčici. "Samozřejmě, že mám jakýsi pokus o rodinku. Nespadl jsem z nebe. Ale to neznamená, že ty vlky jako nějakou rodinu beru. Jsem sám. Tak to prostě je," stál jsem si i nadále za svým. Neodvracel jsem od vlčice pohled, chtěl jsem, aby to vzala jako fakt a ne jako pokus o obalamutění. Mluvil jsem pravdu, pro jednou. Neměl jsem mámu, nechtěla mě. Tátu jsem nechtěl já, nejspíš. Neviděl jsem ho od té doby, co se mi ještě pletly souhlásky a samohlásky. Rowena byla Rowena, ta prostě existovala. Necítil jsem k ní nic jako sourozenecký vztah. Hodil jsem očkem po Alastorovi. Koule u nohy.
Snažil jsem se vůči jejím slovům chovat hloupě. "Jsme pořád vlčata, moc toho neuděláme. Ale..." zarazil jsem se. Sežrala by nás, tím jsem si byl jistý. Jsi parchant, Siriusi. "Možná mám nějaké informace. O vlcích, vlčicích, vlčatech. Věci, které by se mohly hodit," zamrkal jsem a natočil hlavu do strany. Chtěl jsem vědět, jaké to bude prodat někoho jiného za svůj vlastní kožich. Raději už jsem se na bráchu neohlížel. Nechtěl jsem vědět, co si o mně myslí.

Ignorace. To byl nejspíš nejlepší způsob, jak se nenechat zabít. S lehkým cuknutím jsem odignoroval poznámku o žaludku a raději se to snažil zamluvit. "Fajn, tak půjdeme tam. Díky," odvětil jsem a podíval se směrem, kterým se koukala ona, aby nás náhodou nechtěla navést do nějaké propasti. Vypadalo to bezpečně. V rámci možností. Nebyl jsem si jistý, že cokoliv od ní bylo bezpečné, ale já neměl strach. Ne předtím, ne teď. Když jsem si to po sté zopakoval v hlavě, možná jsem tomu i sám uvěřil. Přimhouřil jsem na šedivou nedůvěřivě oči. Smrt byl koneckonců můj nejmenší problém.
Za mnou se ozvalo známé jméno. Napřímil jsem se ze své ochranářské pozice a překvapeně pozoroval, jak se té role chopil brácha. Nečekal jsem to, od něj rozhodně ne. Nikdy jsem mu neřekl, že jsem Styx potkal. Nebylo proč, máma se na ni ošklivě zamračila a neudělala nám nic. Donutilo mě to se uchechtnout. Tahle vlčice nejspíš nebyla jiná. Kdyby tu byl někdo, kdo by jí mohl přiškvařit ocas, utíkala by s jekotem. S touhle myšlenkou jsem ho nechal, ať si brání vlastní kožich. Posadil jsem se.
Vlčice obrátila pozornost zpět na mě. "Všude. Tady, támhle, zase tady. Můj domov je celý tenhle svět. Bude, až mě nebude zpátky držet věk," pokrčil jsem rameny a hodil po Alastorovi očkem. Až mě nebude zpátky držet bratr. Vrátil jsem se k vlčici. "Nepatřím nikam a nikomu. Nechci," dodal jsem.

Pokrčil jsem rameny. Nejspíš pro něj bylo nejlepší zůstat ve smečce, tam, kde to měl očividně tolik rád. Nenáviděl jsem ten fakt. Mnohem lepší by bylo, kdyby putoval se mnou, ale na druhou stranu to také nejspíš nebyla ta svoboda, po které jsem toužil. Možná by bylo nejlepší zpřetrhat i ta poslední pouta, která mě u rodiny držela. Jestli tam ještě nějaká byla, protože Alastor byl hlavně nejlepší kámoš. Co na tom, že fungoval i jako zrcadlo. "To, co si myslíš, že je nejlepší," odvětil jsem neurčitě. Potřeboval taky občas zapojit vlastní mozek a neposlouchat jen ostatní, jakkoliv jsem měl chuť ho zmást a převést ho na život tuláka.
Neměli jsme už ovšem čas to probrat nějak víc dopodrobna. Před námi z trávy vylezla šedivá hora, pro mě známá. Pro jednou jsem si něčí obličej pamatoval a na mém vlastním se zračila nejistota. Neměl jsem strach, alespoň jsem měl takový pocit. Ale nebyl jsem si jistý, jestli bychom měli utéct a poslouchat pud sebezáchovy (který mi dost chyběl), nebo zůstat a doufat ve šťastný osud. Počítal jsem s tím, že Alastor měl větší štěstí, takže jsem nechal tlapy přilepené k zemi. "To je fajn. Které je nejblíž tomuhle místu?" zeptal jsem se. Chtěl jsem udržet nějakou normální konverzaci. Kdo si povídá nemůže používat zuby, no ne? Docela mi to pálí. Povytáhl jsem obočí. Měl jsem pocit, že vedle mě sedí další dva Siriusové, kteří by mi měli říkat co dělat, ale ve skutečnosti se jen hádají mezi sebou. Jeden z nich tam vlastně vážně seděl, tahal mě za ocas a chtěl pryč. "Fajn, tak tu seď a nech se sežrat," zasyčel jsem stejně tichým hlasem, jako předtím.
Její otázka ze mě vypustila poslední kousek duše. A je to v pr... Mlčel jsem. První mi na mozek přišlo hodit to na Alastora, ale tak bezcitný jsem nebyl. Snad. "Já do smečk nepatřím," upozornil jsem ji na chybu. Nebyla to tak úplně pravda, ale zároveň ani lež. Byl jsem ve smečce, ale nikdy jsem se tam tak nechoval a ani tam nechodil. Nepatřil jsem do ní. Doufal jsem, že moje odpověď odvede její pozornost od první otázky, která zůstala nezodpovězená.

"Je to tady nebezpečné pro naivní následovatele ostatních, jako jsi ty. Já už se toulal nespočetněkrát," namítl jsem. Jeho přesvědčování mě iritovalo, ale neposílal jsem ho z pátky. Vlastně jsem byl docela rád, že jde se mnou. Lepší, než se nechat ovlivňovat Rowenou a její touhou připojit se k další smečce. Uchechtl jsem se. A pak, že já jsem měl potřebu někoho následovat. Sotva jsem poslouchal vlastní rozum, natož někoho dospělého. "Já nechci být v lese. Můj domov je celý tenhle svět, copak to nechápeš? Nebudu se držet mezi těmi samými stromy mezi těmi samými hlupáky jako ty jen proto, že si to tvoje velevážená osobnost přeje!" vyštěkl jsem trochu prudčeji, než jsem měl v úmyslu. Povzdechl jsem si. "Promiň," odvětil jsem k tomu automaticky a pokračoval dál.
Hleděl jsem s vražedným pohledem dopředu, protože pokud by mé dvojče nezabila šedivá, rozhodně bych to udělal já. Proč jsi mě musel sledovat? Jeho strach se mísil s mojí snahou zůstat alespoň trochu při smyslech, takže jsem se akorát zmohl na jakousi obranou pozici před ním. Máchnul jsem mu ocasem před nosem, aby mě za něj přestal tahat. "Je to v pořádku," odvětil jsem tiše, aby vlčice naši konverzaci neodposlouchávala. Měl jsem obavy, že pokud by to slyšela, nejspíš by dala Alastorovi jasně najevo, že to rozhodně v pořádku není.
"Jen tudy procházíme. Znáš... znáš nějaká místa, která by stála za to navštívit? Chceme společně prozkoumat co nejvíc míst tady na jihu," odpověděl jsem neurčitě místo nějakého komentáře k její poznámce. Možná jsem byl polovinu času dost na hlavu a neměl jsem žádný pud sebezáchovy, ale v téhle situaci prostě nešlo zachovat klid. Nadzvedával jsem si ego tím, že jsem byl pořád ještě jen vlče. Až se projeví i moje magie, bude po tobě. Zamračil jsem se. Jen jsem musel do té doby posbírat i dost odvahy.

//Sarumen přes Ohnivé jezero

Pokračoval jsem líným krokem znovu kolem jezera vpřed, někam do neznáma. Moc jsem si to tu nepamatoval, už to byla chvíle, co jsem naposledy cítil jižní vítr. Byl jsem skoro spokojený, dokud jsem za sebou neuslyšel běhání a dupání, které nemohlo patřit nikomu jinému než mému dvojčeti. Jestli uvidím i Rowenu... Otočil jsem hlavu. Byl tam jen on, takže jsem si oddechl a spokojeně zapískal. "Začal tě lákat život tuláka?" povytáhl jsem obočí a s lehkým smíchem si to vykračoval vpřed. Bylo vidět, že jsem si neznámou cestu užíval značně víc, než plahočení se za sourozenci.
Sníh i teď v noci tvořil překážku, která nás oddělovala od volného pobíhání. Bez stěžování jsem se brodil rozbředlým čímsi a snažil se zaostřit, abych si putování v noci usnadnil. V lese jsem se cítil bezpečněji, tady na otevřeném místě i mě zaskočil každý zvuk a neustále jsem kroutil ušima. "Prozkoumáme tuhle část světa a pak tě nějak dovedu zpátky do smečky. Tam můžeš zůstat, ale moje návštěva to bude poslední," obrátil jsem se na Alastora a seznámil ho se svým plánem. To znamenalo, že jsem se tu chystal strávit zbytek vlčecích let. Nějak. Docela se mi tu líbilo, ačkoliv moje srst byla na jih nejspíš až moc huňatá.
Překvapeně jsem se zastavil jen pár metrů od šedivé vlčice. Hlavu jsem měl celou cestu natočenou k Alastorovi a všechnu pozornost jsem soustředil tomu, abych smysluplně mluvil. Takže přítomnost vlčice mi vyrazila dech. Na noze jsem ucítil pálení již zahojeného zranění. Dušičkou mi otřásal strach, ale nedával jsem ho najevo. Alespoň něco málo jsem se naučil. "S cizími se nemluví," odvětil jsem směrem k Alastorovi a všechnu sílu jsem dal tomu, aby se mi hlas nezatřásl. Nezatřásl. Oslavoval jsem malé vítězství. Zároveň jsem se skoro bláznivě ušklíbl. Bylo ironické tohle říkat, když to byla jedna z věcí, kterou mi tahle vlčice vyčítala při našem prvním setkání.

Zamračil jsem se. Možná bych i raději zůstal tam, kde jsem byl. Rozhlédl jsem se kolem. Bylo tu tepleji. Když už mě Rowena zatáhla zpátky na jih, rozhodl jsem se toho využít. Jedním uchem jsem poslouchal kňučení svého dvojčete a jinak už jsem přemýšlel, kam půjdu dál. Bez doprovodu. Bez nikoho. Tak, jak to bylo nejlepší. Otočil jsem k bráchovi hlavu a zavrtěl s ní. "Nechal. A asi bych se nevracel. Musel by sis mě vždycky najít," odvětil jsem. Měl jsem Alastora rád, nejvíc ze všech ostatních vlků, které jsem znal. Ale i jeho jsem dokázal pro volnost obětovat. Dělat si, co chci. Zasněně jsem přimhouřil oči do dálky, tam, odkud jsme přišli.
"Uuu, taky na tebe někdo ječel, ať už jim nikdy nelezeš na oči? Divím se, že to to tvé křehké srdíčko nezlomilo," povytáhl jsem obočí a zvedl se. Otočil jsem se. "Půjdu," pokrčil jsem rameny. Za Smrtí jsem se sice nechystal, byl jsem až moc líný na to si to štrádovat zpátky až na sever. Na někoho jiného zajímavého bych ovšem narazit mohl. Kývl jsem na Alastora v rozloučení. Nechystal jsem se ho zasypávat slovy. Možná mu to zlomí srdce a pak by se mnou chtěl opustit smečku. To by bylo ideální. Rozešel jsem se pryč. Neměl jsem ani o špetku víc lásky k rodině než před naším znovushledáním.

//Louka vlčích máků přes Ohnivé jezero