Příspěvky uživatele

//Západní Galtavar

Líně jsem se motal kolem známých stromů. Znal jsem cestu ke zřícenině velmi dobře a už jsem neměl kam spěchat. Možná mě dokonce dožene i Jaimie a já bych mohl Smrt přesvědčit, aby mi pomohla s mým nedodělaným plánem. Na jednu stranu jsem si však možnost užít si chvíli času bez té vlčice užíval. Ticho. Střihl jsem ušima a pousmál se. Můj sluch byl dobrý, po otci - a poslouchat skřípot vlčice bylo otravné, zvláště, když jsem se k ní musel chovat mile. A musím? Zamyslel jsem se. Možná některé rády tvrdé zacházení. To mě nikdo nenaučil.
Moje kroky byly zastaveny, když jsem v nekonečné tmě dokázal rozluštit obrys něčího těla. "V takovéhle tmě tu polehávat, zájem o smrt?" prohodil jsem s povytaženým obočím a neurčitý obrys obešel. Bez dalších slov jsem pokračoval dál - necítil jsem z hroudy žádný známý pach, který by mě upozornil na nebezpečí šedých vlků, tudíž nemělo smysl s ní ztrácet čas.

//Řeka Kiërb přes VVJ

Zpomalil jsem své tempo do líného kroku. Nechával jsem svůj dech zpomalit a srdce uklidnit. Na tváři už mi znovu pohrával úsměv. Neměl jsem sebemenší důvod být nervózní. Byl jsem věrný Smrti celý svůj život a byl jsem jí věrný i po té příšerně návštěvě růžového. Znuděně jsem obrátil hlavu a skenoval pohledem okolí. Snažil jsem se najít Jaimie, ale zdálo se, že se buď rozhodla zůstat s ním nebo byla prostě příliš pomalá. Spokojeně jsem si povzdechl. Já pomalý nebyl - ale především jsem už nebyl slabý jako vlče. Pohodil jsem hlavou, aby mi všechna ta síla najednou nevstoupila do hlavy. Smrt jsem měl již na dosah tlapek a nemohl jsem si dovolit vypadat, jako bych se povyšoval i nad ní. Měl jsem kuráže na rozdávání, ale nebyl jsem hlupák. Ještě jsem neměl přání zemřít.

//Jedlák

//Řeka Tenebrae přes Maharské močály

Cesta mě věrně vedla na jih. Přiblížil jsem se velmi blízko území mé (téměř) rodné smečky, ale hranic lesa jsem si nevšímal. Zajímal jsem se pouze o to, kam jsem měl namířeno a také abych nespadl do řeky. Ta se hnala téměř přes celou Gallireu, takže mě můj běh brzy dohnal až k jezeru. Tam jsem se zastavil, jen na malý moment, abych nabral sílu a před Smrtí se neskácel k zemi. Ztěžka jsem oddechoval, cítil jsem, jak se mi pot snaží dostat z těla. Hleděl jsem lehce zamlženým zrakem k lesu, který se nacházel na druhé straně jezera. Bez větších lelků jsem se vydal tuto překážku obejít. Dělil mě už jen tak malinký kousek. Nejraději bych v tom studeně vyhlížejícím lese zůstal navěky - ne jako u Života. Dušičkou mi lehce třímal strach. Jakmile jsem opustil kopce, nenávist k nim se mi vrátila v ještě větší síle. Ale bude to schopna pochopit i ona?

//Západní Galtavar přes VVJ

//Vrchol přes Narrské kopce

Za mými tlapkami zůstával vířit prach. Cítil jsem nich větší odraz, prudší vítr v srsti. Předpokládal jsem, že Život i přes můj útěk splnil má přání. Zatnul jsem čelist. Pokud jsem viděl volnou cestu před sebou, zavíral jsem oči a pokud jsem viděl překážky, skoro jsem doufal, abych narazil. Někde v půlce cesty jsem si uvědomil, že jsem tam zapomněl Jaimie, ačkoliv mě následovala. Doufal jsem, že můj běh bude hrát jako hru. Z hrdla se mi automaticky dostal smích. Otočil jsem hlavu za rameno a hledal svoji společnost, no ta zůstala někde daleko za mnou. Dobře. Měl jsem alespoň čas přemýšlet nad tím, co mi ten růžový čumák řekl. Takže můj bratr byl naživu. Necítil jsem radost - spíše úlevu a také podivné nutkání pojistit si jeho smrt znovu. Spolčovat se se Životem? Po tom všem. Smích vystřídalo vrčení. Nenávist nenávistí, pojila nás krev a ta krev byla přislíbena někomu jinému, než šaškovi v kopcích. Měl by se podle toho chovat, i kdyby byl šest stop pod zemí.

//Řeka Kiërb přes Maharské močály

//Řeka Tenebrae přes Kopce

Jaimie se zdržovala někde za mnou v kopci. Protočil jsem očima a nechal ji bojovat s výšlapem samotnou. Mezitím já jsem vstoupil do vcelku podivné atmosféry, která si nepříjemně hrála s mým žaludkem. Od srdce se mi rozlévalo příjemné teplo a moje negativní myšlenky jako by byly přetrhnuty – ale nemůžete z vlka vysát všechno zlo, ať už ovládáte jakoukoliv magii. Někde vzadu v hlavě jsem cítil, že bych se měl otočit a utíkat zpět, než bude příliš pozdě. Pamatoval jsem si nenávist k Životu, k tomuto místu, pamatoval jsem si i neřečený příslib loajality ke Smrti. Jenže ani jedna z těchto emocí se nyní neprojevovala. Místo nich zbylo podivné teplé prázdno. Napadlo mě, že se tak pravděpodobně cítí vlci, které zrovna nic netrápí. Jako by jim byl vygumován mozek. Přesně takový pocit to byl. Se zamlženým zrakem jsem procházel neznámým místem a v hlavě mi zněla jediná věc. Síla. Síla. Síla. Držel jsem se toho slova celým svým vědomím, tak trochu doslova. Nechtěl jsem ztratit i poslední kapku toho, čím jsem byl, než jsem překročil tyto hranice.
"V hlavě máš však síly dost. Jiní magii tohoto místa ani nezaznamenají," ozvalo se někde zpoza mých zad. Srst na zádech se mi automaticky zježila. Pocit strachu se však nedostavil. Další negativní emoce, něco, co tenhle svět v kopcích zakázal. Otočil jsem se. Naskytl se mi pohled na narůžovělého vlka. Vypadal téměř jako každý druhý, ale všechno na něm poukazovalo na magii, kterou ovládá. Cítil jsem se ještě o něco lépe než předtím. Pohled na tvůrce tohoto světa mě odtrhl i od té poslední nitě. Poslušně jsem se posadil a pousmál se. Cítil jsem se šťastný za pochvalu, kterou mi Život udělil. "Není to však důvod k oslavě. Znamená to, že už v tobě není téměř žádné dobro, které by se dalo vytáhnout na povrch," dodal. U srdce mě trochu bodlo.
Život mi věnoval starostlivý úsměv, který mě donutil sklopit uši a zrak přišpendlit k zemi. Cítil jsem nutkání konverzaci otočit jinam. Chtěl jsem znovu pochválit. "A co… fyzická síla? Naučil jsem se dosti věcem k tomu, abych si něco takového zasloužil," namítl jsem. Měl jsem pocit, že kdybych se okamžitě nehájil, Život by si našel cestu, jak mi to vymluvit. A také jsem věděl, že bych si to vymluvit nechal, protože tohle místo mi v duši i v hlavě uklidilo všechen ten neskutečný bordel, všechny ty uzle. Přišlo mi, že bych u něj zůstal navěky, kdybych si nepamatoval svůj cíl. Málem jsem ten cíl proklínal. Málem jsem tam doopravdy zůstat chtěl. "To jistě zařídit mohu. Nemá smysl tě přemlouvat, či? Tvá cesta tě stejně povede za mojí sestrou," odpověděl Život, stále s úsměvem na tváři, ačkoliv jeho slova zněla jaksi ublíženě. Udělalo se mi na moment špatně od žaludku. Šmikl jsem pohledem k cestě, kterou jsem sem přišel. Tohle místo mě začínalo pomalu dusit.
"Je bezpečné tam chodit?" vyhrkl jsem. Nedusilo mě jen tohle místo, ale také štiplavý vzduch, který na své štiplavosti sílil právě více na západ. A tam se Smrt nacházela, sám jsem viděl její hradby. Život krátce přikývl. "Prozatím, ano. Ale pospíšil bych si – a následně si našel úkryt v blízkých horách. Věřím však, že má sestra by tvoji krev ochránila. Tvoji a tvé sestry – o tvého bratra se starám spíše já," Život se tiše uchechtl, jako by mu přišlo vtipné, že k němu kmotra vyhodila jedno ze svých svěřenců. Já jsem však lehce povytáhl obočí. Alastor byl mrtvý. Úplně pod pařezem. Bledý, studený a tuhý. Jen kosti. Mělo by to být O tvého bratra jsem se staral. Jenže Alastor o žádné návštěvě Života nemluvil a já věřil, že by to zmínil při první šanci, kterou by dostal.
"Tvůj bratr je naživu," odpověděl Život na mé myšlenky. Jeho hlas zněl najednou chladně a stejně tak se snížila i okolní teplota, než se v mžiku oka vše vrátilo do normálu. Srdce mi vynechalo pár úderů, ale síla zvyku mě nutila na sobě nenechat nic znát. Hleděl jsem vlkovi do očí a mlčel. Nemyslel jsem si nic – byla to informace jako každá jiná. "Půjdu," odvětil jsem nakonec. Ale nezvedl jsem se. Život mi pohled stále opětoval a tentokrát jako by v něm bylo něco ještě víc vábivějšího. Zvedl jsem se, ale místo kroku vzad jsem udělal spíše krok vpřed. Cítil jsem z vlka jaro, příslib lepších dní a šťastných chvil. "Pojďme," nabídl a sám se rozešel kamsi hlouběji do kopců. Udělal jsem přesně tři kroky vpřed. Po prvním kroku mi hlavou projela vzpomínka na učení Lennie o nenávisti k Životu. Po druhém kroku jsem si vzpomněl na její slova nenávisti vůči mně. A po tom třetí se mi před očima zjevil obraz Alastora, kterého za sebou táhla šedivá vlčice. Až po té vzpomínce jsem se otočil kolem své osy a tryskem jsem utíkal zpět. Musel jsem se zeptat někoho jiného. Musel jsem to vědět od někoho, kdo patřil do říše mrtvých.

//Řeka Tenebrae přes Kopce

Jaimie byla stejně naivní, jako vždycky. Fakt, že se s ní za ty měsíce nic nezměnilo, mi dodával jakousi pevnější půdu pod nohama. Bylo to to jediné, čeho jsem se u ní držel. Měl jsem raději svobodu, žádná pravidla a řád v plamenech, ovšem něco takhle stabilního jsem odmítnout nemohl. Krátkým pohledem jsem na ni mrknul. Nemohl jsem odmítnout něco tak stabilního a lehce zmanipulovatelného. Měl jsem pocit, že kdybych chtěl, už teď by mi padla k nohám. Ale nemohl jsem nic uspěchat. Lehce jsem se uchechtl. "Nepoužiješ ji proti svým přítelkyním, hloupoučká. Budeš se s ní bránit vůči nepřátelům," opravil jsem ji. Připojil jsem se blíže k jejímu boku a hravě ji žďuchnul čenichem do tváře. Chtěl jsem působit mileji, vynahradit nudné poučování magií, a tak jsem se pokusil jí z tváře smazat zamyšlený výraz a nahradit ho tím nesnesitelným smíchem. Spokojeně jsem se usmál. "Ano, lov ti to mnohem usnadní. Zeptej se toho, za kým míříme, jak ovládnout tu svoji," odvětil jsem neurčitě. Magie se tu nesla vzduchem spolu s podivným kouřem a já neměl pochyb, že se blížíme k němu. K tomu, jehož jsme byli učeni tolik nenávidět. Žaludek mi udělal kotrmelec. Nenávist mi proudila žilami spolu s krví, ovšem přesto jsem ho chtěl vidět. Vpálit mu to všechno do obličeje, nehledě na následky. Chtěl jsem zase cítit ten pocit vzrušení, kterého se mi teď, takhle na cestě, nedostávalo. Když Jaimie poukázala na kouř, nahodil jsem na svoji tvář další úsměv a přikývl jsem. Musel jsem se vší pravdou uznat, že normální to nebylo.
"A na tohle, má drahá, se zase zeptej Smrti. Pochopit něco takového je složité. Možná si tě také zvolí jako vyvolenou a ty si uvědomíš, co máš vlastně dělat," pokrčil jsem rameny. Tušil jsem o ohnivé nátuře mé kmotry, ale doufal jsem, že když z kožichu vlčice ucítí mě a mé pocity, mohla by přimhouřit minimálně jedno oko.

//Vrchol přes kopce

//Řeka Midiam přes Středozemní pláň

Jemně jsem protočil oči, ovšem tvářil se u toho hravě, aby Jaimie neprokoukla žádné mé emoce. "Právě proto bys ji měla začít trénovat. Používat proti ostatním. Bude ti k ničemu, když se jí budeš bát," odvětil jsem. Chvíli jsem pochodoval v tichosti, než jsem k ní naklonil hlavu a podíval se zelenými oči do těch jejích, výrazněji zelených. "A ty jsi odvážná. Nemáš se čeho bát," dodal jsem něžně a věnoval jí úsměv se smíchem, který zněl spíše jako nervózní oddechnutí. Zahleděl jsem se zpět před sebe a rozmýšlel nad všemi mými kroky, které mě vedly k tomuto momentu. Bude to stát za to. Ještě jsem nevěděl, co mám vlastně v plánu, ale muselo to stát za to. Vlčice byla na kolenou sotva jsem se na ni hezky podíval. A já si to užíval - jinak, než ona. Ujížděl jsem na tom vzrušení, které jsem pociťoval, kdykoliv vlčice udělala přesně to, co jsem chtěl.
Pokýval jsem hlavou. Jenže Smrt byla na druhé straně, než kam jsme šli my. Život. Přemítal jsem. Smrt žila na severu a Život na jihu, nebo tak nějak nám to vyprávěla Lennie. Či to byl Savior? Tak či onak jsem byl učen Života nenávidět. Přimhouřil jsem oči na horizont. Svaly se mi trochu napjaly, ale nedal jsem na sobě nic znát. Přemýšlel jsem, zda na něj také nesehrát nějaké divadlo, jenže přelstít boha nebylo jako zmanipulovat hloupoučkou Jaimie. Lehce jsem se uchechtl. Smrt byla silnější, krásnější a stokrát tak užitečnější. O tom nebylo pochyb. Z Života jen mohlo něco kápnout, aniž bych se musel moc dřít. Sen.
"Budeš s někým zůstávat jen proto, že jsi vděčná? Vděčnost bude to, co tě dostane do hrobu," zavrtěl jsem nesouhlasně hlavou. "Nemám. Říká se tomu svoboda, má paní," povytáhl obočí a s úšklebkem na vlčici mrkl. Přidal do kroku a rozběhl se vpřed rychlejším klusem.

//Řeka Tenebrae přes Kopretinovou louku

Nakrčil jsem na novou přezdívku čenich. Pohrával jsem si s ní v hlavě, ale nedokázal jsem k ní nalézt zalíbení. Bylo to příliš krátké, příliš... klasické. Co bylo špatného na mém jméně? Si-ri-us. Pohrával jsem si s každou slabikou jinak, měnil jsem znění jména aniž bych ho doopravdy změnil. V mé hlavě znělo jinak, než z úst ostatních. Nebylo rychle vyplivnuté, jako by se mnou nikdo nechtěl mít již nic společného. "Dobrá," odvětil jsem nakonec. Nehodlal jsem se svého jména vzdát, ovšem když Alastor už existovat nemohl, musel existovat někdo jiný. I kdyby to byl Suri, který ve skutečnosti nikdy neexistuje. Suri. Na tom jméně neznělo nic krásné. Pozoroval jsem, jak se její srst blýská ve světle podzimu, když procházela kolem. Srdce mi nadšením vynechalo pár úderů. Byla úplně hotová. Moje. Zablesklo se mi v očích. "Jai-mie," pronesl jsem sladkým hlasem. Pohrával jsem si i s jejím jménem, vynasnažil jsem se, aby její jméno znělo tak, jak ho ještě nikdy neslyšela. Jako pro bohyni.
Pozoroval jsem každičký její pohyb, který způsobovala má slova a mé chování. Cítil jsem v sobě hřejivý pocit kontroly. Pro samou hru jsem si ani nevšiml nepříjemností, které se honily po obloze. Krátce jsem pohlédl vzhůru, než jsem se jen znuděně postavil na tlapky. Neměl jsem zájem o to zjišťovat, kdo zas něco pokazil. "Květiny, hlína. Špína," povytáhl jsem obočí. Nebyla to o nic lepší magie, než ta má. Především v tomto stádiu. Přišel k vlčici blíž a opřel si tvář o tu její, aby měl její ucho na dosah čenichu. "Někdo, kdo ti splní kterékoliv přání, dokud budeš stát po mé straně," zašeptal a se spokojeným úsměvem pokračoval ve své cestě dál.
"Na boj, na lov, pro zábavu. Jedním mrknutím oka můžeš mít u svých tlapek cokoliv. Nebylo by pěkné, kdyby to takhle fungovalo i bez nich?" pronesl řečnickou otázku a krátce pohlédl na Jaimie, načež na ni jedním okem mrkl. Dál už se věnoval jen své cestě a sem tam odpověděl na některou z jejích nekonečných dotazů. "Putuji sám," a "Smečka je jen nástroj na takový strach, zlato. Zimu snadno přečkáš i o samotě, pokud jsi dostatečně zdatná. A pokud ne, tak ve dvojici," pokrčil jsem rameny. Cesta nás vedla k jezeru, za což jsem byl rád. Ze všeho toho mluvení mi začínalo schnout hrdlo. Musel jsem se však pochválit - stále jsem v sobě úspěšně držel obsah žaludku.

//Ohnivé jezero přes Středozemní pláň

Spokojeně jsem se pousmál, když jsem poznal, že jí to v té poskvrněné hlavičce šrotuje jako o život. Nepotřeboval jsem její plnou důvěru, líbilo se mi jí motat hlavu. Srdce mi nadšením jemně poskočilo a já si vcelku nevhodným způsobem povzdech. "Když myslíš," protáhl jsem a uculil se na ni. "Ale ode dnes jsem Sirius. Tak mě znají všichni ostatní. Odpouštím ti," hravě jsem na ni vyplázl jazyk a zavrtěl ocasem. V oku mi jemně cuklo, neboť jindy vcelku automatické vrtící svaly jsem musel do pohybu nutit a celé to gesto mi nepohodlně vrtělo žaludkem.
Cítil jsem v srsti její zelený pohled, který mě pálil po celém těle. Svaly v tlapkách jako by mě nutily ke běhu, přitom jsem nikam utíkat nemusel. V hlavě jsem měl naprostý klid, můj krok byl stejně pohodlný a líný jako vždy, vdechoval jsem štiplavý vzduch téměř jako každý den - přesto mi srdce bušilo až příliš rychle a zorničky jsem měl široké, zakrývající většinu blátivě zelené plochy. Vzrušení. Mrkl jsem, když jsem zakončil svoje kolečko. Tiše jsem se uchechtl, když z ní nakonec vyšlo jen jediné slovo. "Návštěvy," zopakoval jsem hlubokým hlasem, snad abych jí ještě více popletl hlavu. Přitom hluboko v hrdle jako bych zacítil svůj neexistující obsah žaludku. Ne ze situace - spíše z mé snahy. Nadechl jsem se, abych svoje škobrtnutí v rámci sekund zapomněl. Nemusel jsem se přemáhat. Stačilo ji pozorně pozorovat a každému kolemjdoucímu bylo jasné, kam se jí stáčely oči. "Špatná malá holčička," zavrněl jsem, udělal krátký krok vpřed a posunul si přední tlapky více k sobě.
"Já už ve smečce nejsem. Z hlediska základního respektu bych nejspíš měl jít zpět do lesa a oznámit to oficiálně, ale... já do ní nikdy nepatřil. Bydliště na jednu zimu. A ta už uplynula. Tato bude druhá," pokračoval jsem s pokrčením ramen, jako by nic. Tentokrát mě zajímalo, jestli se po mě ve smečce někdo shání. Ne z touhy po pozornosti, spíše kvůli faktu, že se nevrátí ani můj bratr - nejspíš ani Lennie. Oba mohli být šest stop pod zemí. Tím lépe pro mě. Zahleděl jsem se na nebe, přes který se hnal podivný kouř. Ani ten s mým tělem nepohnul. Skvělé. Povytáhl jsem obočí. Doufal jsem, že to nebudu muset vdechovat moc dlouho.
"Země," skočil jsem jí v půlce věty do řeči. Saviorova magie. Obyčejná magie. S úšklebkem jsem přimhouřil své vlastní oči. "Má magie zatím nemá jméno. Je vzácná, dar od Smrti, která ji také ještě musí pojmenovat," pronesl jsem vznešeně. Zahleděl jsem se vlčici do zelených očí. Téměř jako souboj barev. Jaimie mohla pocítit lehkou bolest hlavy, odcházející stejnou rychlostí, jakou přišla. Já sám jsem pocítil podobné štípnutí. To mě vytrhlo z pozornosti a přerušilo jakoukoliv další činnost magie. Na moment jsem zavřel oči a nechal nás oba se z malé, ale nepříjemné bolesti vzpamatovat.

Zavrtěl jsem odhodlaně hlavou, trochu moc prudce. Snažil jsem se naladit na stejnou nepraktickou vlnu, jakou používala Jaimie. Šťastné nevinné šílenství. "Sirius, Jaimie," namítl jsem starostlivým hlasem. "mé jméno je a vždycky bylo Sirius. To nevadí, jména se zapomínají. Ale doufal jsem, že si mne budeš pamatovat po tom, co jsme spolu prožili," uculil jsem se a naklonil svoji hlavu o pár milimetrů moc blízko, než jsem se odtáhl a udělal líné kolečko kolem vlčice, načež jsem se vrátil do své pozice. Jako šelma pozorující svoji kořist. Jen jsem ještě nevěděl, co s ní. Pohledem jsem pozoroval její utíkající přítelkyni. Všichni utečou. Nakonec jsme vždy jen sami za sebe. Obrátil jsem pohled zpět na vlčici a pobaveně jsem povytáhl obočí. Nebyl jsem tlustý, naopak, pod mou srstí jen ještě nebyly vidět kousky žeber. Spokojeně jsem si povzdechl. Ani matka příroda ze mě nechtěla udělat něco odporného. Věděla moji cenu lépe, než ostatní. "Lži nesluší dámám, jako jsi ty," odvětil jsem.
Přimhouřil jsem na Jaimie blátivě zelené oči. Nevěřil jsem jí ani čenich mezi očima, ovšem to mohlo být pouze moje nutkání nevěřit ani sám sobě. "Drží tě tam strach. Bratr by si poradil i bez tebe za jeho ocasem, když mu za ním čumí celá smečka. Od toho jsou návštěvy," odpověděl jsem místo snahy zjistit víc o tom, co je pravda. Jediné, co jsem věděl bylo, že gesta, která Jaimie předváděla, nepatřila k jejím obvyklým. Lži. Zavrtěl jsem hlavou.
Můj bratr Savio- Oh. Pousmál jsem se a lehce zamrkal, jediný automatický pohyb, který mohl vydat mé krátkodobé zmatení, ovšem kdo občas nezamrká víckrát za sebou. Nechal jsem to tedy za sebou a s klidem se posadil do trávy, která řeku obklopovala. Zapomněl jsem na svoji vlastní lež. Bylo to docela vtipné. Savior nebyl můj bratr, navíc já bratra už ani neměl. "Toulají se," odvětil jsem bez jakéhokoliv škobrtnutí. Neměl jsem zájem povídat o svém životě - nebyl o nic méně zajímavý, než smrt samotné Smrti, ovšem žádné benefity pro mě z toho nešly. Obrátil jsem raději konverzaci opačným směrem. "Vytáhla ses. Do výšky, ne do šířky. Vypadáš jako pravá vlčice," pousmál jsem se a pomalu mrknul. Silně jsem uvažoval nad použitím slova krásná, ovšem obával jsem se, že můj trávící trakt není pořádně schopen utáhnout tenhle hlad, natož takovej kec. Přejel jsem po Jaimie krátkým pohledem a pomyslně pokrčil rameny. Nebyla hnusná. Asymetrická. Neuvědomil jsem si, jak moc mě ve skutečnosti rvalo nervy, že její béžová nepokračovala na jejích zádech místo na břichu. Její malba na obličeji tak vypadala jako nepovedená helma. "Magie. Ukázala se?" zeptal jsem se krátce, jako by mě takové věci doopravdy zajímaly. Znovu jsem pocítil krátké nutkání použít tu svoji.

Neznámý pach mě vedl podél řeky směrem k jezeru, u kterého jsem se poprvé setkal s medvědem. Možná jsem byl nemocný v hlavě, možná jsem byl šílený, ale tomu jezeru jsem se chtěl vyhnout pořádným obloukem. Pokud si někdo zasloužil respekt, bylo to to obrovské hnědé zvíře. Oklepal jsem se nad tou vzpomínkou a nerušeně pokračoval ve své cestě. Tedy, skoro. Sám jsem pokračoval jen krátkou chvíli.
Slyšel jsem, jak se ke mně kdosi řítí a dupe jako slon. Vážně? Povytáhl jsem obočí. Z toho vlka nejspíš nemohl být dobrý lovec. Obrátil jsem se ve svých krocích, úsměv po celém obličeji a ocas v pohybu. Vlčí pach jsem poznal. A při setkání tváří v tvář jsem poznal i toho, komu patřil. Kývl jsem černobílé vlčici na pozdrav a Jaimie jsem v tomto ohledu více méně odignoroval. "Roztomilé," odvětil jsem s úsměvem a téměř spokojeně si povzdechl. Hlas jsem měl překvapivě hlubší, ale o nic moc hrubší ani mužnější. Tak akorát na to, abych ještě spadal do norem samce. "Říkala jsi také své přítelkyni o svých ztrátách paměti? Já jsem přeci Sirius, zlato," natočil jsem hlavu nevinně do strany a lehce pokrčil rameny. Na druhou vlčici jsem pravděpodobně působil jako někdo ztracený, zmatený ze spletení jména. Zadržel jsem úsměv, který se mi hnal na rty. Nebyl jsem tím hloupým. Moc dobře jsem si pamatoval, že jsem se vlčici představil jako Alastor. Jenže kdyby Jaimie běhala po světě a všem tvrdila, jak před pár dny potkala mého bratra, taky by celá moje hra mohla skončit. Alastor byl mrtvý. Už jsem se neměl za koho vydávat. Žaludek mi udělal menší kotrmelec. Co by si vlčice asi myslela, kdyby věděla, co jsem udělal? Ta představa mě vzrušovala. Chtěl jsem to zjistit, ale klapačku jsem držel zavřenou. Ještě ne. Ještě ne.
"Vyrostla jsi," podotkl jsem s úsměvem, snad abych zarazil příliv námitek na moje předchozí slova, který byl cítit ve vzduchu. Možná už bylo pozdě, ale já si jel svoji dál a cokoliv namítala na moje chování jsem jedním uchem ani nevstřebával a druhým nebylo co vypouštět. Doopravdy byla dospělá, vytáhlá a, no, vlčice. Její oči však měly stále nazlátlý nádech. Mrkl jsem na ni svými, zbarvenými do bledé zelené. Projela mnou další vlna vzrušení - chtěl jsem si tu magii vyzkoušet. Chtěl jsem ji pohltit celou. Ještě ne. Bránil jsem znovu svému nutkání. "Stále se spoléháš na smečku? Zrovna dvakrát vykrmená nevypadáš. To tě nikdo nikde nehledal? Heh, sotva to vyroste z roztomilého vlčátka, co neumí mluvit, už to někdo nechá válet se ve vlastní špíně, co?" povytáhl jsem oči. Nemluvil jsem ovšem nijak ironicky ani zle. Spíše se soucitem. Který jsem ve skutečnosti necítil. Střihl jsem spokojeně ušima. "Omlouvám se za to, jak jsem se choval. Ne vždy jsem mluvil úplnou pravdu;" ale nikdy ne lež; "takže... budeme za dobře?" máchl jsem ve vzduchu ocasem. Tentokrát mi žaludek udělal kotrmelec z jiného důvodu. Ze všech těch slov mi bylo špatně. Ale moje tvář neztrácela na úsměvu - možná nabírala na bledosti, ale to pod přetvářkou zůstávalo pevné a čekalo na nejlepší příležitost. "Už mluvíš krásně."

//Třešňový háj přes Středozemku

Cesta mě vedla přes známé i neznámé končiny. Matně jsem si vybavoval obrysy stromů a polohu zrádných prohlubní. Kdybych se chtěl snažit - kdybych vůbec chtěl mít s něčím takovým spojitosti - mohl jsem si vedle sebe představit Lennie. Od země jsem to měl téměř pořád stejně daleko. Tiše jsem se uchechtl. Tentokrát jsem byl sám, naprosto sám, a to mi vyhovovalo. Soustředil jsem se na vítr, který mi příjemně sušil mokrou srst. Déšť začínal s prvními paprsky ustávat a teplota kolem také nenasvědčovala tomu, že by se blížila další zima. Moje druhá. Uvědomil jsem si. Nedokázal jsem si vybavit, kdy se roční období stihla všechna otočit. Čas bylo něco, co v hlavě zabíralo moc místa.
Překonal jsem rozlehlou pláň a s důvěrou jsem následoval svůj sluch, který mě vedl za šumem vody. V takovou roční dobu ještě voda nemohla být natolik studená, aby pálila v hrdle, a zároveň ani moc teplá, aby se podobala jiné žluté tekutině. Spokojeně jsem si oddechl nad pohledem na vodní hladinu, která se hnala k blízkému jezeru. Napodobil jsem kočičí protažení, přední tlapky následující celým tělem, a sklonil jsem hlavu k hladině. Naskytl se mi pohled na můj rozmlžený odraz. Pil jsem a zíral jsem na svoji tvář dokud se sluníčko neposunulo natolik, aby mi zrcadlo vymazalo. Zvedl jsem oči k malé svítivé kouli, snad aby vymazala i překážející myšlenky. Ovšem k mému překvapení mi nic nevypálilo zrak, ani nezpůsobilo bolest hlavy. Bylo tam, to slunce, posouvalo se po obloze hodinu co hodinu - ale skrývalo se za neznámým mrakem. Pod ním přeletěl havran, až příliš nízko země. Narovnal jsem svůj zrak opět vpřed a moje mysl jako by se vyčistila. Pozoroval jsem na druhém břehu zajíce, který se splašeně řítil na východ. Nevzal bych to jako něco divného, kdyby o pár metrů dál nenásledovala jeho pohyby laň a její nemotorné mládě. Možná bych se i vydal za nimi, získal něco do žaludku. Jenže celá ta situace byla až příliš podivná.
Otočil jsem se tedy směrem na západ. Kdo zas co pokonil. Pousmál jsem se. Nudný život nebyl nic pro mě. A když už nic, alespoň zvířata běžela opačným směrem - a činila tak vlkům ten nejsnadnější lov v dějinách. Začal jsem si tiše broukat a každým krokem jsem mávl ocasem z jedné strany na druhou. V čenichu mě místo zvěřiny dráždilo cosi štiplavého a já se konečně nemusel nudit.

Probudil jsem se s podivně ztuhlým tělem. Lehce jsem se zavrtěl s účelem jít znovu rychle spát, ale tvrdost toho, na čem jsem spal, byla silnější než moje vůle. S frustrovaným povzdechem jsem otevřel oči a naskytl se mi pohled z výšky. Ležel jsem na jedné z třešňových větví a do husté srsti mi občas dopadla dešťová kapka. Podle hluku jsem usoudil, že jsem dobře chráněn stromy nade mnou a mimo háj pravděpodobně lilo jako z konve. Zamručel jsem, už podruhé za tak krátkou chvíli, co jsem byl vzhůru. Mokrá srst se mi lepila na tělo a ten déšť ani nestál za nic - žádná blýskající se noc, žádné kroupy, žádné hromy které třásly se zemí. Mimoděk jsem si vzpomněl na Lennie a lehce nakrčil čenich. Jakmile jste pomysleli na jednoho člena rodiny, už jste se vezli po vzpomínkách na všechny. Tátu jsem si vybavoval jen jako hnědý flek - vlastně jako všechny ostatní. Zavrtěl jsem hlavou a raději se soustředil na vodu stékající v otravných kapičkách za mými uši. Bylo to otravné, ale méně otravné než vzpomínat na něco, k čemu mě pojila jen společná minulost a nějaká ta kapka krve.
Zapřel jsem se předními tlapkami o větev a nechal jsem zadní část svého těla přepadnout na zem. S heknutím jsem dopadl více méně na všechny čtyři, ačkoliv jsem toho pár sekund litoval. Neprotažené svaly na sebe nepříjemně upozorňovaly a já na takové věci nebyl zvyklý. Ztěžka jsem to rozdýchal a línými kroky se vydal bludištěm větví. Nebyl jsem zrovna nadšený z toho, že musím opustit jediný úkryt v širokém okolí - i když přes něj stejně lehce pršelo. Čím víc jsem se blížil ke konci háje, tím víc se mi voda vsakovala do srsti a tvořila pro mě závaží navíc. Moje srst nebyla tak dlouhá, ale zima se blížila - dlouhé chlupy mi teď visely téměř ke kolenům a stékala po nich na zem voda v malých čůrcích. Zanechával jsem za sebou nedobrovolnou stopu. Jednoduše by se dalo říci, že se ten den nic nedařilo. A přesto mi při cestě ven na tváři pohrával naoko spokojený úsměv.

//Řeka Midiam přes Středozem. pláň

Jedním uchem jsem nechal vlkovo okecávání proudit dovnitř a druhým jsem ho zase vypouštěl. Nakonec jsem ani nevěděl, co říkal, a tak jsem jen pokrčil rameny a mile se usmál. "Samozřejmě," odvětil jsem. Neměl jsem sebemenší tušení, o čem byla řeč, ale souhlas nemohl nikdy uškodit. Možná jsem kýval na to, že jeho babička byla blbá a nebo na to, že mě sežere - tak či onak pro mě na tom moc nesešlo. Poslední dobou jsem hledal zábavu právě jen v nebezpečí. Kdyby se mě pokusil sežrat, alespoň by konečně začala být sranda. Začal jsem poslouchat až u druhé věty jeho pokračování v monologu a tentokrát jsem doopravdy souhlasně přikývl. Pokud seš tupej, svět tě sežere. Tiše jsem se uchechtl. Bylo k smíchu kolik vlků tento osud dohnal.
"Vlastně máš recht. Nemám tucha, proč mojí mámě odkývala, že bude naší kmotrou. Možná už jí věčnost leze na mozek, co já vím. Zeptej se jí sám," zakroutil jsem očima. S kmotrou Smrtí jsem se rád vychloubal, ale očekával jsem od vlka překvapení a nedůvěru, ne fakta. To mě donutilo to téma raději uzavřít. Chtěl jsem se bavit, ne probírat moji divnou famílii. Hlavní je zemřít bez toho, aniž bys něčeho za svůj život litoval. Zvedl jsem k vlkovi po dlouhé době oči a zvědavě si ho prohlížel. "Čeho bych ale měl litovat?" zeptal jsem se skoro řečnicky, ačkoliv otázka se mi zaryla do mozku. Chtěl jsem na ni znát odpověď. Co bylo hodné toho, abych toho litoval?
Zamyslel jsem se. Úplně jsem neočekával, že se bude zajímat o mé přirovnání ke stromu. Ale přistoupil jsem na jeho hru. "Třešeň. Dokáže vypadat půvabně a mate svými nádhernými květy, ale nakonec z nich jsou jen prohnilé plody s peckou uvnitř," pokrčil jsem rameny. Následovalo pár dalších poznámek a můj neplánovaný objev magie. Nepocítil jsem ani špetku překvapení, když vlk poznamenal něco o mých očích. "Už bylo načase," odpověděl jsem pouze.
Vlk na moji nabídku koupání přistoupil. S nakrčeným čenichem jsem pozoroval, jak jeho dvoubarevná zádel mizí někde mezi stromy. Ovšem já za ním nešel. Místo toho jsem se otočil na patě a rozešel se mezi stromy pryč. Nemusel jsem nijak utíkat, abych se vlkovi ztratil z dohledu - staré kořeny a obrovské mohutné stromy mě sami pohltili a já se ani nemusel obtěžovat s tolika kroky. O pár metrů dál jsem se vyškrábal na jednu z vyšších, ale ne až tak vysokých větví a nechal tlapky volně viset dolů. Přivřel jsem nazelenalé oči, ale dával jsem si dobrý pozor na to, abych neusnul. Bůh ví, kdo by mi ještě mohl zkřížit cestu.

Otočil jsem hlavu za vlkem a s hloupým úsměvem jen napůl poslouchal jeho slova. "Já nevím. Jsem jen hloupoučké sotva odrostlé vlče, které o životě ví tak málo... Asi bych potřeboval něčemu novému přiučit, tatínku," zapředl jsem, načež jsem dostal lehký záchvat smíchu. Oslovovat někoho tatínku když jsem sotva řekl Saviorovi otče bylo vcelku komické. Já neměl žádnou rodinu a rozhodně jsem za ni nepovažoval náhodnou... kopretinu co se mi přivedla do cesty a spala na větvi. Ale musel jsem uznat, že ten vlk nejspíš k něčemu byl. Rozhodně se dal považovat za někoho, s kým bych se mohl dívat, jak svět sám sebe nakonec zničí. Mávl jsem nad tou myšlenkou spokojeně ocasem a zasněně přivřel oči. Naklonil jsem k vlkovi hlavu. "I kdybych chcípnul tisíckrát, Smrt mě pokaždé přivítá jako rodinu, jako kmotřence, jako poklad na celém světě. Tebe? Přehodí tě pekelným medvědům a bude se smát tvému věčnému utrpení," povytáhl jsem triumfálně obočí a začal se vlkovi do obličeje smát. Bylo mi jasné, že takové historce neuvěří. To ji ovšem dělalo mnohem lepší. Já mu to řeknu a on do konce života ostatním bude vyprávět, jaký blázen jsem. A pak, až přijde jeho čas, se setkáme u Smrti na prahu a já se budu dívat, jak jeho duše bude roztrhána na kousky. A dám si je k poslední večeři.
Zavrtěl jsem hlavou a zamlaskal. Připadal jsem si v tu chvíli jako vlk mnohem starší a znalejší než on. "Co to povídáš?" namítl jsem dramaticky a položil si tlapku tam, kde jsem odhadoval svoje srdce. Hrál jsem si na raněného, umírajícího. Miloval jsem roli herce. "Vlci a kytky mají všechno společné! Některé jsou stejně prohnilé jako my dva, jiné jsou krásné a něžné - také jako my dva. Ve skutečnosti jsme stromy hledící na svět z výšky, vysmívající se ubohým kytkám, které zašlápne kde kdo," znovu jsem se začal smát. Podíval jsem se na vlka lehce šíleným pohledem. Zkoumavým, jako bych se mu snažil pohlédnout do duše. "No není to sen? Mít vládu nad všemi, pošlapat všechny kytky a všechny vhodné přinutit k otroctví- ts, ale co je do takového plánu tobě, vždyť ty se vlastně za nic takového považovat nemůžeš, takový slušňák," odvětil jsem. Postupně jsem snižoval hlas, až nakonec poslední slovo nebylo skoro slyšet. Odvrátil jsem hlavu, ale oči jsem nechával viset na vlkovi. Požehnání Smrti mi zlatý pohled na krajích zbarvilo do záhadné zelené. Pocítil jsem lehkou bolest hlavy, ale stejně tak i vlk, na kterého jsem tolik hleděl. Než to všechno ustalo v rámci dvou sekund. Konečně jsem si dovolil mrknout. Cítil jsem magickou energii poklesnout, ale nebyl jsem blbec, abych nevěděl, že jsem něco udělal. "Takže koupel?" v další sekundě jsem měl hlavu znovu do strany, uši povolené a lehce skleslé, hloupý úsměv a nevinně jsem u toho vrtěl ocasem. Miloval jsem ten pocit.