Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Loterie 8

Tvářil se jako nějaký génius, protože prý na něco přišel. "Ohrom mě," povytáhl jsem obočí. S ním už mě nic nemohlo překvapit, říkal jsem si, ale to jsem se šíleně pletl. Jájsemjá se pustil do vysvětlování jakéhosi zrcadlového odrazu tohohle světa. Skoro jsem se začal smát, jenže on myslel každičké slovo vážně. Smrtelně vážně. Měl jsem pocit, že kdybych se mu to pokusil vyvrátit, považoval by on za blázna mě. Ani jsem si nedovolil se nad tím zamyslet. "Ne," odtušil jsem. Ne, takhle to prostě nebylo. Vzbudil jsem se kousek od sídla Smrti a pokračoval kolem řeky až sem - takže jsem musel být někde poblíž močálů, mezi hájem plným třešní a Mechovým lesíkem. Dával jsem si dobrý pozor na to, jakým směrem jdu, když už jsem neviděl. Žádný odraz Gallirei neexistoval, vlk tady v temnotě musel strávit už dobrých pár dnů. Ale... Alastor? Nemohl to být on. Býval ukňouraný a přehnaně hloupý, ale nemohl to být on, protože můj bratr byl mou identickou kopií a neměl žádný zmalovaný kožich jako mívala Lennie.
"Co všechno víš o tom Alastorovi z druhé strany?" zeptal jsem se nakonec, ačkoliv jsem tím musel přistoupit na jeho bláznovství o zrcadlovém světě. Znuděně jsem se opřel o studenou zeď nory. Moje dvojče bylo mrtvé, sežrané rodinou Styx - viděl jsem na vlastní oči, jak si ho odtáhla a zamordovala. Přesto mi něco hlodalo v hlavě, jako by půlka vzpomínky byla jen falešná. Možná za to mohl ten druhý svět. Už přemýšlíš jako on. Odfrkl jsem si. Žádný druhý svět nebyl a Alastor byl šest metrů pod zemí. "Na čem to tu sakra jedeš?" zamručel jsem. Hlas se mi začínal zvyšovat do jakéhosi bezradného tónu. Nevyšiloval jsem ani tak z vlka, jako z faktu, že jsem tady ztracen s ním a za pár dnů možná budu úplně stejný jako on. V hlavě jsem si opakoval všechny znalosti o Galliree, které jsem měl. Žádná. Druhá. Strana.

Loterie 7

Hm? Začínalo mě rozčilovat, jak mě dokázal zmást, ačkoliv byl sám dutý jako poleno. Otráveně jsem si odfrkl. Já vím, napodobil jsem jeho klapání pusou a zakroutil očima. Jak jako, že to věděl? Já totiž Alastor nebyl. Ten byl mrtvý, již dlouho - a pokud se někdo jmenoval stejně, nemohl přeci vypadat jako já. Prohlédl jsem si vlka od ocasu až k čenichu. Co měl za problém? Zamyslel jsem se. Nic jsem mu neudělal, pouze jsem narazil do stěny; mohlo se mi to snad zdát? Přešlápl jsem, jako by mě takový nepatrný pohyb mohl probudit. Ale byl jsem si skoro jistý, že jsem vzhůru. Někteří vlci byli na první potkání zlí a otravní, ale on... On to myslel vážně. Myslel to vážně? Znovu jsem přešlápl. Tak myslel, nebo ne?
Na očividné divadlo se Smrtí se nechytil. Oddechl jsem si, nahlas, protože kdyby skočil i na to, nejspíš bych se na místě sesypal. "Vodíš ty mě za nos?" opáčil jsem mu otázku a v mém pohledu se zračila zmatenost, neboť jsem usoudil, že nemá smysl hrát si tu na princátko, když nic nedávalo smysl. Malej neškodnej kňoura. Opakoval jsem si ta slova v hlavě, dokud jsem neslyšel jen podivný šum. Skoro jsem tomu uvěřil, že by to mohl přežít. Skoro. V tomhle světě? Další oddechnutí. Blázen. Nic jiného. Blázen on, nebo já? Nebo my oba? Vážně jsem se v té sněhové bouři neztratil? "V tomhle světě?" zopakoval jsem jako robot. "Tady je tady. Gallirea. Víš kdo se tady vodí za nos? Ty sám sebe," zavrčel jsem a zavrtěl nad ním hlavou. Snažil jsem se to tak brát celé za ukončené, ale stejně... Byli jsme snad někde jinde? Ztratil jsem se v jeskyních. Jak dlouho jsem v nich byl? Možná už uběhly roky. Malej a neškodnej kňoura. V jakém světě?

Loterie 6

Prohlížel jsem si vlka, jako by přišel z jiného světa. Možná také ano, byl totiž úplně mimo. Ještě chvíli vypadal, že mu nic nedává smysl, než jako by se mu nad hlavou rozsvítila žárovka a svět byl zase v rovnováze. Nejistě jsem se posadil. Normálně bych si takové divadlo užíval, ale tohle bylo až moc... moc. Vážně jsem se ve sněhu neztratil? Bůh ví, kam jsem to doopravdy došel došel. "Samozřejmě, pan Jájsemjá. A já jsem Alastor," odfrkl jsem si. Vtípky jsme tu mohli dělat oba.
To je snad špatný vtip. Koutky úst mi zacukaly do úsměvu. Nečekal jsem, že by se vlk opravdu nechal tak snadno napálit. Vypadal spíše jako materiál na bojovníka, než na naivního troubu. Trochu jsem se zamračil - možná jsem tu byl ten trouba já. Bylo to moc dobré na to, aby to byla pravda. Rozhlédl jsem se očima kolem, ale neviděl jsem tu nic, nikoho dalšího, žádnou past, prostě jsme tu byli jen já a on. Ve vzduchu byla cítit jen hlína a zima, žádný další pach, který by se mohl schovávat v postranních uličkách. Takže byl doopravdy tak hloupý, ačkoliv nad vším vypadal překvapeně, což jsem u hlupáků tak často nevídal. Ti se do všeho hrnuli po hlavě, jako Jaimie. "Mhm... Všechny své hříchy odčiníš pouze a jen sloužením i těm nejtitěrnějším bytostem a dokud jejich sny a cíle nebudou naplněny, zůstaneš tady a napovrch už se nikdy nepodíváš," zavrněl jsem. Předpokládal jsem, že musel tady v norách strávit alespoň několik týdnů, aby mi uvěřil tak špatnou historku. Takže jeho hlavním cílem muselo být dostat se ven. Zadíval jsem se na strop. Tiše jsem doufal, že mi Smrt odpustí mé hraní s jejím jménem.

Loterie 5

Zamrkal jsem. K-k-kokta? Toho vlka jsem nikdy neviděl, neznal jsem ho, i přes šero v norách jsem si tím byl jistý. Znal jsem jen málo vlků v šedých odstínech a on jedním z nich nebyl. Krátce jsem pohlédl na svoji srst a zamračil se. Nebyla tak docela obyčejná, protkaná hnědými a béžovými odstíny - nemohl si mě přeci s někým jen tak splést. Na černém pozadí tu ty světlejší barvy zářily skoro jako slunce (doopravdy jen skoro), copak byl úplně slepý? Odfrkl jsem si. "Já jsem já," opáčil jsem uraženě. Já byl vždycky já, ta nejlepší verze svého já, ta originálnější verze dvojčat. Dvojčat... Hm, ne. Okamžitě jsem tu myšlenku zavrhl. Přimhouřil jsem oči a prohlédl si vlka pozorněji. Co se mu honilo hlavou? Vypadal jako by právě vstal z mrtvých, mohl by být kostrou a nevšiml bych si rozdílu. Jeho hlas mi navíc škubal citlivým uchem. Začínal jsem mít pocit, že ta plíseň, co jsem cítil, šla z něho.
Co jsi? Povzdechl jsem si a trochu svěsil napjatá ramena, kterými jsem se snažil působit elegantně. Byl to blázen, úplně mimo, takže mi moje princovská tvářička byla k ničemu. "Co jsi ty? Myslel jsem, že ten co si dal do hlavy jsem tady já," odtušil jsem a střihl ušima, jak jsem si vlastními slovy připomněl otlučené čelo. "Jak vidíš, samozřejmě jsem vtělení samotné Smrti, která ti přišla dát svoji zprávu," zkusil jsem to. S očekáváním jsem se posadil a čekal, jak moc velký blázen to doopravdy je. Ohrnul jsem čenich nad lebkou kolem jeho krku. Rozhodně nemohl být moc normální, žádný smysl pro hygienu. Mrknul jsem ke své vlastní zmoklé srsti. To je jen dneska.

Loterie 4

//Zrcadlové jeskyně

Venek. Byl to venek? Smrdělo to jinak. Tlapky se mi zabořily do hlíny a když jsem už posté ve tmě narazil do zdi, byla také z hlíny. Nora? Přejela mnou lehká vlna nervozity, protože co by mohlo stavět tak velké nory? Zavrtěl jsem hlavou. Tohle tady muselo stát už neuvěřitelně dlouho a ve vzduchu visel nejeden vlčí pach. Přesto jsem si nemohl pomoct a přemýšlet nad tím, kdo to tu vyhrabal jako první. Možná sám Život - ale po krátkém pohledu kolem sebe jsem uznal, že spíše Smrt. Smrdělo tu to plísní, pravděpodobně kvůli vlhku z roztávajícího sněhu. Díky tomu ti ale bylo i tepleji než v jeskyních, díky čemuž jsem po velmi dlouhé době pocítil vděčnost. Oklepal jsem ji ze sebe stejně rychle, jako přišla.
Pokračoval jsem dál, koneckonců moje cesta měla končit na jihu a ne někde ve ztracenu na konci světa. Snažil jsem se následovat hlavně světlo, protože světlo na konci tunelu vždycky znamenalo jakousi spásu, že. Ne. S další zatáčkou jsem to narval rovnou do zdi, hlavou napřed - a k mé smůle jsem tentokrát nebyl sám. S hlavou stále přilepenou na zdi jsem očima přejel z šedivého vlka na svůj pomačkaný čenich. Zavřel jsem oči, na vteřinu. Trochu jsem doufal, že byl vlk jen další přelud, nebo možná krysa hledající zbytky mozku v lebce nějakého zvířete. Ale ne, lebka se houpala vlkovi kolem krku, který se zvedal a klesal. Takže byl živý. Odlepil jsem se. "O tom nikomu neříkej," zasyčel jsem místo pozdravu a odhrnul si z nosu hlínu. Zvědavě jsem si vlka změřil. Mohl jsem se mu představit, pozdravit, ale místo toho jsem čekal, jak zareaguje na můj přešlap.

Loterie 3

//Řeka Mahtaë (sever) přes Mahtaë (jih)

Teplo, neuvěřitelně studené teplo. Totiž, venku byla taková kosa, že vám i klasická zima přišla vhod. Těžce jsem oddechoval a snažil se zklidnit adrenalin. Nebyl jsem ztracený - tedy, nebyl jsem ztracený v nekonečně bílém světě. Teď už jsem byl jen ztracený v jeskyních, které mě vedly slepými uličkami zpět do dalších slepých uliček a do zatáček, které jsem ve tmě neviděl, takže jsem na další slepou uličku narazil už celý poškrábaný, rozcuchaný a vůbec jsem vypadal jako přízrak. Uvědomoval jsem si to a nenáviděl jsem to, přesto jsem šel dál a; "Do háje!" zaskřehotal jsem, když jsem to bokem narval do ostré stěny. Pomalu jsem obcházel po jejím obvodu a tadá, slepá ulička. Zacukalo mi v oku, ale pro jednou sem svítilo světlo ze světa nade mnou. Bůh ví, kam už jsem stihl dojít.
Usadil jsem se pod jediným potůčkem světla a začal se upravovat jak jen to šlo. Vrátil jsem všechnu srst zpět na své místo a přilepený sníh jsem co nejlépe seškrábal, což nešlo tak dobře jak to zní, ale alespoň už mi nemrznul celý hrudník. Zahlédl jsem něco v zorném poli a otráveně vyštěkl: "Co je?" Povytáhl jsem obočí, neměl jsem náladu na žádné lichotky, ne, když jsem se nemohl dostat z těch jeskyň ven. Otočil jsem hlavu a k mému zděšení to nebylo nic jiného než jen kostra jakési šelmy, možná rysa, a malá krysa která se snažila vyhrabat z lebky pozůstatky života. Zvedl se mi žaludek a než byste stihli mrknout, byl jsem odtamtud fuč. Pak už to byla jen jedna velká šmouha plná rozlehlých jeskyň i malých jeskyněk, dalších slepých uliček a neviditelných zatáček, rozcestí a koster a krys a jiných hlodavců, kteří přede mnou utíkali stejně jako já utíkal před svým ztracením.

//Zelené nory

Loterie 2

//Jedlový pás přes Západní Galtavar

Po nekonečném brodění sněhem jsem konečně dorazil někam, kde se dalo alespoň nějak pohybovat. Zároveň jsem si mohl prohlédnout škody - především to byl sníh nalepený na mé hrudi, který jen tak nerozteče, pokud si brzy nenajdu úkryt a zároveň pěkně pálil kůži pod hustou srstí. Zuby mi už o sebe cinkaly, skoro jsem se začínal bát, že si je vycinkám ven. Ale dostal jsem se pryč ze severu a věřil jsem, že na jihu bude lépe. Nebo kdekoliv jinde. Nesetkal jsem se sice se Smrtí, ale nejdřív jsem se musel vypořádat se smrtí s malým s. Zatnul jsem čelist a nechal se vést řekou, kterou jsem občas zahlédl mezi nekonečným množstvím vloček padajících z nebe. Neslyšel jsem ji, nejspíš byla kompletně zamrzlá a nebo byl vítr jednoduše hlasitější. Byl to každopádně jediný bod, který měl v širokém okolí alespoň trochu jinou barvu a já se nemohl ztratit. Neustále jsem si dával pozor, abych šel jen a pouze rovně a důvěřoval jsem, že díky tomu míří moje cesta na jih.
Nakonec už jsem to nevydržel - musel jsem najít nějaký úkryt. Přidal jsem do kroku a tím jsem začínal ztrácel i pojem o tom, kde zrovna jsem. Přišlo mi, že každou minutou je bouře silnější, ale podle bušícího srdce jsem tušil, že si se mnou moje smysly jen pohrávají. Zavrčel jsem. Nemohl jsem se přeci ztratit uprostřed Gallirei. Zrovna, když jsem tu myšlenku dokončil, mě obklopila tma. Překvapeně jsem zamrkal. Jeskyni jsem neviděl - ani jsem nemohl, byla to spíš cesta do jeskyně, cesta do jeskyň, která byla dalších deset metrů vevnitř pokrytá sněhem a pokud jste neměli štěstí, neměli jste šanci na ni narazit. Oddechl jsem si. Zima mi pořád otřásala kostmi a tak jsem ani nepřemýšlel nad možnými nepřáteli, kteří by jeskyni mohli obývat. Prostě jsem šel.

//Zrcadlové jeskyně přes řeku Mahtaë (jih)

Posty:
12.1. - 5 lístků
13.1. - 1 lístek
14.1. - 1 lístek

Loterie 1

Probudil jsem se se známým hučením v uších a ještě známější ostrou bolestí, která mi nepříjemně tepala hlavou. Na kožichu jsem měl i před jedle tyčící se nade mnou pořádnou vrstvou sněhu, která byla připomínkou na týdny promarněné spánkem. Se smrtelným klidem jsem zvedl hlavu až k zataženému nebi a protáhl unavené svaly. Nebyl jsem situací příliš rozhozený - vlastně ani nebylo být proč rozhozený, neboť jsem si toho moc nepamatoval. Očima jsem krátce proskenoval okolí a když jsem zjistil, že jsem sám, trochu se mi ulevilo. Pamatoval jsem si ohnivou vlčici a Jaimie, jejich pach stále visel ve vzduchu, ale už tu se mnou ani jedna nebyla. Fajn. To bylo dobře.
Odlepil jsem se od země. Pode mnou zůstala suchá zem, na kterou okamžitě začaly dopadat sněhové vločky. Zamračil jsem se. Po zimě přijde jaro a na konci jara... Dva roky? Překvapilo mě to a pak mě překvapilo to, že mě to tak překvapilo. Já a Rowena budeme brzy slavit dva roky mezi živými. Krátce jsem pohlédl ke korunám stromů. Zajímalo mne, co by si asi myslel Alastor. Potlačil jsem jakýkoliv náznak pocitů a rozešel se vpřed.
S výhledem z lesa jsem se rozklusal, ačkoliv to bylo čím dál tím těžší. Stromy jsem nechával za sebou a přivítala mě otevřená krajina, která se mě svými ledovými pařáty snažila strhnout pod zem, zničit můj klid, pohřbít mě pod vrstvou sněhu. Neviděl jsem ani na krok, ale dával jsem dobrý pozor, abych šel pouze rovně. Krok kupředu, krok kupředu, zavřené oči a další krok kupředu. Všechny své smysly jsem věnoval chůzi, což mi trochu ulehčovalo i neuvěřitelnou kosu. Kdykoliv se mi tlapka jen nepatrně pootočila, pozastavil jsem se a dobrou chvíli přemýšlel, jak pokračovat dál. Krok kupředu, pořád rovně bez žádné chyby, protože ta by mě mohla stát život. Cítil jsem, jak se mi na srst lepí sníh.

//Řeka Mahtaë (sever) přes Západní Galtavar

Obratně se pousmál. "Co není může být," odtušil, očividně znuděný neschopností snít jež vlastnila jeho společnice - ani on nebyl snílek, avšak jeho hlava byla plná plánů; realistických. "Smrt může splnit každé přání," pokrčil neurčitě rameny. Začínal si myslet, že vlčice nemůže pochopit jeho plán k ovládnutí světa a tím pádem se k takovému ovládnutí ani nemůže dostat. Přejel ji pohledem od hlavy k patě. Hrubou silou? Možná. Ale to nikomu neslušelo.
Překvapeně povytáhl obočí, když vlčice začala mluvit o jeho sestře. Zmínil jsem to, Nezáleželo mu na tom. Stejně tak jako mu nezáleželo na životech jeho rodiny, nezáleželo mu ani na tom, co by s takovou informací mohl dělat jakýsi ohnivý tank. "Kdesi na jihu ve smečce," odsekl. Vyplivl to slovo smečka jako kdyby ho pálilo na jazyku - a možná i ano. Její výslech ho otravoval, ale po jejich prvních minutách setkání již věděl, že by si akorát zapálil pod kotlem, kdyby se odvážil protočit oči. "Nic o nich nevím, mrzí mne," odvětil co nejmilejším hlasem a pousmál se. Kdo ví, možná mu někdy někdo o někom takovém vyprávěl. Ale z jeho vzpomínek se to již vypařilo.
"Ke Smrti jsem měl namířeno, než jsem potkal tebe. Takže pokud mi dáš pár minut ..." zvedl se, připravený odejít, kdyby ho vlčice nezastavila. Poznáš moji užitečnost, zlato. Střihl jsem ušima. Jakoukoliv magii jsem ovládal, musela být stokrát silnější, než oheň.

Poprosím o 25 drahokamů!

Děkuji za akci! <3

Z podzimu se náhle stalo léto, když se vzduch kolem mně oteplil. Na moment jsem zadržel dech. Byl jsem vděčný za studené roční období, neboť kouř, který se náhle smísil s teplým vzduchem, mě začal dusit. Otočil jsem se zpět k vlčici, abychom stáli tváří v tvář. Mlčel jsem, prozatím. Měl jsem strach? Ne tak docela. Měl jsem rád svoje chlupy? Na sto procent.
"Nazvala ses právě smrtelnou?" sladce jsem se zazubil. "Má lady, nikdy bych si nedovolil vás považovat za něco tak obyčejného, nemyslete o mne přeci tak negativně!" ublíženě jsem ta slova skoro zaúpěl, načež jsem se vytasil s malou poklonkou. Lehce jsem se zamračil. Ve vedru, které vlčice kolem nás vytvořila, se dýchalo mnohem hůř a bylo těžké si při takovémto poskakování zachovat krásnou tvář. Zvedl jsem oči k obloze, ale dešťové kapky z ní nepadaly. Zamračil jsem se. Letos ještě nebyla žádná pořádná bouřka. "Nevím, jaké informace by tě mohly pohladit na duši. Jména možných otroků? Polohy všech smeček? Jména?" uvažoval jsem na hlas. Měl jsem pocit, že mi nevěří - ne, určitě mi nevěřila. Nebyla by první ani poslední, ale na návštěvu Smrti s ní za zády jsem se necítil. Doslovně řečeno jsem na to neměl koule. "Asi budeš muset sama poznat, zda za něco stojím," vyzývavě jsem jí pohlédl do rudých očí, než jsem s nimi raději přátelsky protočil (aby mi je náhodou nepropálila - jeden nikdy neví).
"Tvoříme dobrý pár," pokýval jsem uznale. Násilí a strach nebyly věci pro mě. Vlastně ani utrpení - nic z toho, co pronesla; ale věřil jsem, že v jejím podání tyhle věci vypadaly jako starověké poklady, jako blesky na večerní obloze při té nejkrásnější z bouřek. Slastně jsem si povzdechl. "Nezní to krásně? Spolu. Ty, co nezlomí má slova zlomí tvá vláda. A až zbydeme jen my dva sami sobě, na vrcholku všech a všeho, teprve pak se ukáže, kdo komu umí vrazit kudlu do zad," mlaskl jsem. Možná jsem se snažil vlčici nasadit do hlavy brouka, ale vlastně mě ta představa vcelku vzrušovala. Neměl jsem problém táhnout za jeden provaz, pokud z toho vzešlo něco i pro mě. O co horší mohlo být táhnout za provaz, jeho jeden konec neustále hořel? "A celý svět bude jen tvůj," odtušil jsem zasněně, pohled upřený někam do lesa. I přes takový stav jsem dokázal zachovat chladnout hlavu - obával jsem se, že kdybych použil jen náš, upálila by mi hlavu. Zamračil jsem se. Tak, jak jsme tam stáli, byla mocnější ona. Na jak dlouho?

"Síla a moc, hm?" zopakoval jsem, hlas o oktávu hlubší než předtím. Kolečka v hlavě mi šrotovala (téměř) na plný výkon. Tahle vlčice nebyla hloupá jako Jaimie, ani otravně prskající jako Lennie a už vůbec ne někdo, kdo by spadl pro mé amatérské hrátky. Pousmál jsem se. Nakonec to nejspíš bylo to, co se mi tolik líbilo - nedělala mi to lehké a já to nikdy lehké ani nechtěl. Pokud před dvě duše postavíte dvě cesty, jednu s trním a jednu bez něj - s ničím než slovem úspěch na konci - jen hlupák by si vybral tu jednodušší cestu; ale takové dosažení úspěchu bylo neocenitelné, otravné, zbabělské. Přesně to, co tahle béžová duše na zemi nechtěla. "Tak tedy, když už se pohybujeme zde," povzdechl jsem, naoko tížen tím, že musím sdělit svá tajemství. Mávl jsem ocasem a sledoval stopu k Zřícenině. Pokračoval jsem: "Mojí kmotrou je Smrt, ta, jež žije ve Zřícenině. Na rozdíl od ostatních špinavých smrtelníků je ochotna si vyslechnout i má nejtemnější přání - a s kukadly jako mám já by jistě neodolala ani mým... společníkům," odtušil jsem a posadil se - troufale zády k vlčici. Tiše jsem přitom doufal, že má alespoň minimální tušení o tom, že nějaká Smrt s velkým S existuje.
Ublíženě jsem se jednou tlapkou chytl za hruď a zamlaskal. "Obávám se, že s tímhle," vyšvihl jsem popálený ocas do vzduchu; "se ti za takového otroka budou spíše smát," povytáhl jsem obočí. "Děláš si otroky pomocí násilí? A co takhle kouzlo toho, když ti ostatní plní první poslední jen díky tvým slovům, amore mio?" uchechtl jsem se, pravděpodobně s tím nejhorším přízvukem, který vlčice kdy slyšela - možná schválně, možná proto, že její jazyk mi byl úplně cizí.

""Její opovážlivost si pohrávala s mou myslí, způsobem, jež jsem v životě nezažil mnohokrát (neboť se mnou, jak bylo známo, se nikdo přespříliš nepřel; ať už kvůli jisté prohře či zbytečnosti hádky, to už je vedlejší). Vzrušení konverzace, neočekávatelnost dalšího pohybu – vše, co mi chybělo k tomu, aby byl život skutečně prožitkem, a ne peklem na Zemi dokázala zaplnit jedna vlčice v několika sekundách. Jaimie a svůj nedokončený plán jsem zanechal za svými zády, nepodstatný stejně jako v ten moment všechno kolem. Pokud byla ve světě jediná duše, které bych se s poděkováním podřídil, byla to právě ona – protože jsme stáli na stejné plošině; ona byla ve svém světě nadřazena mně a v mém světě jsem já byl nadřazen jí – byli jsme si rovni, stál přede mnou vlk, který mě nikdy nenechá převzít vládu nad konverzací bez boje.
Studenou tvář, téměř zamrzlou od vlezlé podzimní zimy, mi na moment zahřál její dech. Na tváři se mi rozlil úšklebek, doprovázený krátkým tichým uchechtnutí, když jsem jí foukl do rudých očí. Neměl jsem sebemenší problém s její blízkostí – ani jsem neměl důvod ji od sebe odhánět, ale slov jsem měl příliš málo. Nebyl jsem vychováván k tomu, čím jsem byl, vše, co jsem věděl, jsem se naučil sám. A zrovna v tu chvíli jsem se pouze učil. "Amati? Bylo by mi ctí, amati," zavrněl jsem nakonec, načež si neznámá dala práci s tím, aby mi způsobila další utrpení. Zavrčel jsem jí do ucha, ale to bylo vlastně vším, co jsem udělal – stejně jako jsem nebyl učen k drzosti, neměl jsem ani nikdy možnost zažít krásu boje. Karty štěstí ten den hrály v prospěch Lie. Místo toho jsem se otočil do strany, ocas zaseknutý v jejích spárech ale prozatím dost dlouhý, načež jsem svojí silou strčil její muší váhu k zemi. "Co platí na vlčice jako ty? Krásná slova, odvaha, hrdinské skutky?" povytáhl jsem obočí. "Řekni mi všechno!" zaúpěl jsem, hlas tak trochu s náznakem šílenství.

Hleděl jsem si svého, pokračoval jsem v jasně dané cestě a culil jsem se od ucha k uchu - možná nad návštěvou, která mě čekala, možná nad tušením, že si to ležící hrouda nenechá jen tak líbit. Nad lesem už se začalo slunce dožadovat své denní doby, a ačkoliv kouř viditelnost podstatně zhoršoval, mohl jsem se na neznámou v krátkosti podívat. Ale opravdu jen v krátkosti, ve vteřinách, po kterých jsem se chystal zmizet ve zřícenině. Béžová srst, podivně zkrabatělá. Pf, zakroutil jsem očima a tentokrát jsem již neznámé nevěnoval nic.
Oklepal jsem se, když mi i přes podzimní počasí začalo být nepříjemně teplo. Mrskl jsem ocasem ze strany na stranu. Měl jsem problém rozeznat, jestli mi na něj byla neskutečná zima nebo naopak neskutečné teplo. Otočil jsem se na patě a s vyceněnými zuby hleděl na vlčici, jakože co to na mě teda seslala za kletbu. Po mé rychlé otočce mi před očima spadlo na zem pár jiskřiček, které při své pouti stihly vyhasnout. Zdálo se mi, že mi uvědoměním srdce vynechalo jeden nebo dva údery. Pohlédl jsem neznámé do očí. "Tos ku*va neudě-" byl jsem ve svých slovech drze přerušen jejím vlastním slovníkem. Po zádech mi přejela studená vlna vzrušení - studená, do té doby, než vlčice na svých plamenech přidala. Po prvotním šoku už jsem tentokrát nemohl ignorovat, že něco vážně, ale vážně smrdí. Poskočil jsem na místě, jako by plameny tvořila zem, ale vlastnímu ocasu jsem nějak utéci nemohl. Zaskučel jsem náhlou bolestí a rozběhl se vpřed, jako když vám hoří pod nohama. Doslova. Ve zmatenosti boje o přežití jsem přemýšlel jen o tom, abych si uchránil právě to, co jsem měl mezi nima. Švihl jsem planoucím ocasem vlčici pod nos ve snaze jí alespoň připálit frňák, načež jsem zahučel do prvního klestí, které jsem našel. Ocas mi tak trčel dopředu pod břichem a co neuhasilo jehličí, to jsem dohasil já šlapáním na vlastní huňku.
Střelil jsem pohledem k vlčici, která celou tu tragédii způsobila. Můj ocas byl naprosto černý, některé chloupky polámané, jiné úplně fuč a na několika místech byla moje kůže úplně fuč, zbylý zdroj bolesti, kterou jsem zaháněl maniakálním vrčením. Oči jsem měl roztažené dokořán, jako bych si zrovna něco šlehnul - a mezitím se za mnou kouřilo z klestí, které (jak se ukázalo) nebylo úplně nehořlavé. Pomocí předních tlapek jsem se po zadku začal sunout k vlčici blíž, tak nějak ve strachu, abych zase nezačal hořet. "Ženská," vydechl jsem jediné slovo. Zacukalo mi v oku, do kterého se mi z oháňky stále kouřilo. Zhluboka jsem se nadechl a srovnal si obličej. "Mhm, uznávám. Působivé, ohromující, famózní~" zapředl jsem. A trochu zasyčel. "Se vší ctností doufám, že chcípneš v pekle," procedil jsem mezi zuby, když jsem si znovu začal šlapat na ocas, abych zastínil bolest. Ale tam už maj tepla dost a já mám vstupenku.