Gallirea - Příspěvky uživatele

CELKEM: 16 lístků

24.1. - 1 lístek

Loterie 16

Nechápal jsem to, nechápal jsem nic. Možná jsem to ani pochopit nechtěl, protože by to znamenalo, že bych se dřív nebo později musel zodpovídat ze svých činů. Prohlížel jsem si vlka přimhouřenými oči. Zmátl mě nějak? Byla tohle součást nějaké jeho velké hry? Zavrtěl jsem hlavou. Na něco takového se tvářil až moc hloupě. Ani já bych se nedokázal tvářit tak přesvědčivě. "Jestli mi lžeš, nechám Smrt aby ti zakroutila krkem," zasyčel jsem a kdyby život měl dramatický efekt, zalesklo by se mi v očích. Neochotně jsem se odtáhl. Nejspíš to byl můj čas odejít.
Vypadalo to, že odejdu sám. Znechuceně jsem poslouchal vlkovi žvásty. "Páni. Takhle se vážně chová někdo, kdo jednou ovládne svět," pokýval jsem ironicky hlavou. Jájsemjá se otočil na patě a ukázal mi záda. Úžasný. Povzdechl jsem si. Nebylo mu pomoci.
Vydal jsem se línými kroky k východu z nor. Pokud si šedivý myslel, že tu s ním zůstanu a budu ho přesvědčovat, aby netrucoval, neměl pravdu. Mohl si klidně zůstat tady jako nějaká krysa. Hlavně, že já, Sirius, jsem byl pořád stejně dokonalý. "Sbohem," zazpíval jsem sladkým hláskem a povytáhl na vlka obočí, jako bych čekal, že se za mnou vydá. Ale to jsem byl nejspíš až moc naivní. Byl těsně před rozpadnutím a nedivil bych se, kdybych brzy slyšel o jeho smrti. Ohrnul jsem nad ním naposledy nos, než jsem se odrazil od země a s trochou námahy se vyškrábal na povrch, kde mě po dlouhé době konečně osvítilo světlo dne.

//řeka Midiam přes Vyhlídku

Hlásím Siria

22.1. - 1 lístek

Loterie 15

Vynaložil jsem tolik úsilí (ani ne), abych ho dohnal, zvedl jsem se a bez protažení utíkal, jenže on tvrdil, že o mém bratrovi nic neví a mně nezbývalo nic jiného, než mu věřit. Vlastně mu ani nešlo nevěřit, ten jeho výraz a chování. Nahánělo mi to husí kůži. Zastavil se a já se zastavil s ním. Letmo jsem ve vedlejší chodbě zahlédl více světla, než tu bylo obvyklé - moje průkazka ven. Odfrkl jsem si, částečně abych zakryl udýchanost, ale kdo by si nad tímhle vlkem neodfrkával. Zavrtěl jsem hlavou a nepěkně se u toho mračil. "Ale ty jsi tady," připomněl jsem mu a pohodil hlavou, abych poukázal na... temnotu kolem nás. Ale ta temnota byla v Gallirei, ne mimo ní, to bych věděl, kdybych si jen tak vypochodoval z rodné země. "Takže ostatní tu musí být také!" Snažil jsem se si to ulehčit. On zemřel, Smrt ho sem přenesla. Pakliže ostatní přežili, nemuseli se dostat zpět. Jenže Smrt by nezasahovala do života vlků mimo Gallireu. Tomu jsem věřil.
Narovnal jsem se a zahleděl se směrem ke zdroji světla. Musel jsem se dostat ven, najít bratra, ať už to bude znamenat cokoliv. Zajít za Smrtí. Sjel jsem šedého pohledem. "Co tu budeš dělat?" Povytáhl jsem obočí. Když už jsem našel východ ven, neplánoval jsem v podzemí zůstat už ani o minutu déle. Nemohlo to být dobré na plíce a já si nemohl dovolit mít chraplák. "Jestli tu prosedíš celou zimu na zádeli, přijdeš o moc," oznámil jsem mu, jako by si to nedokázal vydedukovat sám. Jenže... měl jsem pocit, že kdyby se postavil do zimy, tak by se rozpadl na prach. Mávl jsem ocasem. Docela bych to chtěl vidět.

Loterie 14

Líně jsem se odlepil od země. Jájsemjá začínal chápat, že jeho pohádky jsou doopravdy jen pohádkou pro vlčata. Skoro jsem si ho uměl jako takového skrčka představit, uměl jsem v hlavě rozhýbat jeho pysky, jako by se měl každou chvíli rozbrečet. Zlověstně jsem se zasmál, ačkoliv v realitě vlk vypadal pouze dost zmateně. S každým jeho krokem vzad jsem postupoval kupředu a tělem mi projížděly spokojené vlny elektřiny. Pokud bylo něco, co jsem na světě měl nejradši, pak to byla cizí bezmoc a zničené sny. "Já mám smysl," řekl jsem pomalu, každé slovo jsem si užíval. Šedivý byl starší, zkušenější, nejspíš i silnější. Nemohl jsem se vynadívat nad to, jak přede mnou odstupuje, jako bych byl nějaká nemoc. "Brzy o mě uslyšíš," zesílil jsem hlas, neboť se vlk najednou otočil na patě a uháněl pryč. Ale já u toho neskončil.
Rozeběhl jsem se chodbou za ním, tentokrát už jsem byl připravený na léčky zapletených chodeb. Začínal jsem rozeznávat tmavší černou tam, kde byly zdi - a světlejší šedou tam, kam utíkal vlk. "Zavedeš mě za mým bratrem," oznámil jsem mu v běhu, když jsem se dostal do jeho blízkosti. Byl rychlejší než já, takže jsem se držel těsně za ním. Pak jsem pohledem přejel jeho tělesný stav a trochu naklonil hlavu. "Řekneš mi kam se vydat za mým bratrem," poupravil jsem svůj požadavek, který vlastně požadavkem nebyl, protože jsem počítal s tím, že to prostě udělá, i kdyby nic nevěděl. Připadalo mi trochu komické, jak jsem si tu hlásal rozkazy za běhu. Ale nezastavoval jsem se.

19.1. - 1 lístek
21.2. - 1 lístek

Loterie 13

Nechal jsem ho dumat sám nad sebou. Já měl větší problém, než jeho, a tím problémem téměř po roce byl zas a znovu Alastor. Nedá mi pokoj. Zamračil jsem se. Vlk na mě stále odhaloval jeho příšerné zuby, které mi nepříjemně připomínaly celou tu událost. Kde by mu mohl být konec? Pamatoval jsem si vůbec ještě jeho pach? Zkusil jsem zavětřit, ale tady dole to byla jen samá hlína a vlhko. Abych ho našel potřeboval jsem se dostat pryč. Ale co jsem mu vůbec plánoval říct? Koneckonců jsem to byl já, kdo ho odsoudil k téměř jisté smrti. Na chvilku jsem zavřel oči a nechal svůj proud myšlenek plavat. Nebyl na ně vhodný čas.
Znuděně jsem pozoroval, jak se vlk vzdaloval hlouběji do nory, až jsem ho skoro neměl šanci vidět. Jen lebka kolem jeho krku jako by zářila, vzhledem k tomu, že tu byla asi nejsvětlejší barvou. Zívl jsem si. Jaké to asi bylo, mít existenční krizi? Nechápal jsem, co mu dělalo takový problém. Život byl bezva, dokud jsem v něm byl já a dokud existovali vlci jako Jaimie. Jaimie. Uculil jsem se. Zatím moje jediná zbraň, jediný živý štít - ale představa desítek takových naivních tvorů mi vháněla úsměv do tváře. Jájsemjá jsem nechápal. Proč se nechat potopit tíhou existence? Měl jsem za to, že taková věc je naprosto dobrovolná a jejich masochismus mi naháněl husí kůži. "Jinak nebudeš cvok," pomohl jsem mu dokončit jeho větu a pokrčil jsem rameny. "Jinak budeš mít větší šanci na úspěch? Jinak si budeš moci nahrabat vlčice a vlky ze všech koutů? Jinak tě nikdo nebude mít za invalidu?" zkoušel jsem to dál a dál, z části i proto, že se mi líbil jeho výraz. Zamrkal jsem zelenými oči, které pokud byly oknem do duše, nejspíš se vlk díval rovnou do jámy lvové.

17.1. - 1 lístek

Loterie 12

Ne, ne, ne. Takhle to být nemělo. Měl mě hned pochopit, vidět, jak vynervovaný z něj jsem a udělat si pořádek v hlavě. Ale on to nepochopil. Jeho titěrný mozeček, pravděpodobně menší než ta lebka kolem krku, nedokázal pochopit fakt, že nic takového neexistuje. A já si tím byl tak jistý, jenže asi stejně tak jistý, jak si on stál za svou pravdou. Nemohl tu vyhrát ani jeden, teprve to poznání mě trochu uklidnilo a přestal jsem se mračit. Jakýkoliv byl jeho plán, nemohl vyjít. Zrcadlový svět neexistoval a on ho tak nemohl vyplnit, protože tu všechno bylo úplně normální. Spokojeně jsem se pousmál. "Jistě, jistě, přijď za mnou až něco dokážeš, hm?" zacvrlikal jsem. Znechuceně jsem sledoval jeho zuby, když na mě vrčel. "Uklidni se, Romeo," zavrčel jsem sám, ale méně výhružně. Nechtěl jsem se porvat, chtěl jsem klid v duši a on mi narušoval veškerou auru a čakry a všechno, co jsem vlastně měl.
Našpicoval jsem uši, když jsem v jeho hlase zaslechl cosi jako bezmoc, zoufalství, něco podobného. Tak přeci jen se zlomíš? Zvědavě jsem ho pozoroval, ačkoliv téměř splýval s tmou v noře. "A proč se jí nezeptáš sám? Přiznej si to," odtušil jsem s pokrčením ramen. Tohle vítězství bylo moje. Muselo být. Jeho slova byly jen žvásty smíchané s pohádkami pro vlčata. "Mám dvojče, které přežilo a kamarádíčkovalo se to se svým otcem, tys pak zkapal a Smrt omylem místo nějakého špatného vtipu poslala tebe, teď tady strašíš jako úplný blázen a děláš si ostudu," odrecitoval jsem mu shrnutí všeho, co už tu bylo řečeno. Lehce jsem švihl ocasem o zem, snad abych mu dal najevo, kdo je tady pánem pravdy. Já. Hrdě jsem se napřímil a jen jsem doufal, že mi neskočí po krku.

Loterie 11

Bylo to to nejhorší, co se mi v životě stalo. Alespoň mi to tak připadalo. Byl neuvěřitelně paličatý, copak se neslyšel? Mluvil jako prvotřídní blázen, Jaimie oproti němu byla zlatíčko! Zavřel jsem oči a představoval si naše líbánky a vlčátka a růžičky, protože najednou všechno na světě znělo příjemněji, než strávit jedinou další minutu v téhle hliněné kobce. Zhluboka jsem se nadechl, ačkoliv mi to nikdy nepomohlo. Když teď otevřu oči, budu zase úplně v klidu, říkal jsem si. Když jsem je otevřel, vlk po mém nárazu skončil na zemi. Uvědomil jsem si, že jsem ani nezpochybnil jeho smrt. Neměl jsem čas přemýšlet nad něčím tak malicherným jako bylo znovuzrození. "S tebou ji udělala," zamumlal jsem. Teď už jsem nemyslel, že její chybou bylo vrátit ho mezi živé. Bylo to ho tady nechávat. "Přesně tak. Vrátila tě sem s úmyslem, tak se vzchop a začni ho hledat, ty Zrcadlo!" Zacukalo mi v oku. Znovu jsem se nedokázal udržet.
Ohledně Alastora mi kolečka v hlavě pracovala o sto šest. "Jsme dvojčata," odvětil jsem vlkovi a nevšímal si jeho nekončících keců. Neměl pravdu, to já jsem ji měl. Musel jsem ji mít, nemohl jsem prostě jen tak skončit v nějakém jiném světě. Co by to vůbec znamenalo? Změnilo by se něco? Tam doma jsem měl kontakty, dokonale naivní Jaimie, Rowenu pro poslední záchranu. Tady byl jen Jájsemjá a tma. Takže jsem musel mít pravdu. Ona Alastora nezabila, byl naprosto v pořádku a procházel se Gallireou, jako by se nikdy nic nestalo. "Neviděl jsem ho zemřít, takže musel přežít, jinak ty tvoje výmysly nedávají žádný smysl. Jsme v Galliree," rozhodl jsem. Nevěděl jsem, co dalšího dělat. Jedno další slovo a snad bych taky mohl propadnout těm jeho halucinacím. Kmotřičko, stůj při mně.

Loterie 10

Nevěřil mi. Nevěřil, že nejsem Alastor, pořád si žil v té své říši za zrcadlem. "Jsem. Savior měl tři vlčata, dvojčata a sestru. Já. Jsem. Sirius." Zoufale jsem se mu snažil vysvětlit, jaká je realita. On byl však úplně mimo. Mluvil jako pravý šílenec a nejhorší na tom bylo, že jsem tomu kouzlu každé druhé slovo propadal i já. Připomínal jsem si, že takový já nejsem. Nepadám do cizích léček, neskáču všem na jejich hloupé triky. Umřít a vrátit se zpět? To je nemožné, nemožné. Smrt by nikdy nenechala své duše uniknout. "Hej!" vyštěkl jsem a zhoupl se na místě natolik, aby jsem do něj narazil. Zásadně jsem se s nikým nerval, chtěl jsem ho probudit z toho šíleného transu. "Žádná druhá strana není. Smrt musela udělat někde chybu." Jako bych někde v dálce slyšel naštvané vrčení. Promiň. "Ty jsi umřel a ona tě omylem vrátila z věčného mučení, jasný? Nepřišla si pro tebe znovu jak by mohla, tak se do háje seber a začni přemýšlet normálně než doopravdy zkapeš," zasyčel jsem.
A ta pravda je krásná. Zopakoval jsem si v hlavě. Za srdce mě tahal nepříjemný pocit, vina, možná naopak úleva. Bylo by lepší, kdyby byl Alastor mrtvý. On byl mrtvý. Musel být mrtvý, viděl jsem to všechno stejně živě, jako ho viděl Jájsemjá. Jenže já sledoval, jak ho šedivá táhne pryč. Hlavou se mi rozezněl jeho křik, který by mě posadil na zadek, kdybych už dávno neseděl. Táhla ho pryč a já se otočil, šel jsem na druhou stranu, jenže on pořád křičel - křičel, dokud jsem už nebyl z doslechu, nepřestal, takže ho šedivá za mými zády nezamordovala. Musela to udělat až potom. Musela, protože taková byla, proč by ukňourance jako Alastora nechávala naživu? Kdyby ho však nechala naživu, mohl by se dostat k Životovi. Ten mohl za podivné klikyháky v srsti vlků. Zelené znaky. Zamrkal jsem zelenými oči. Mohl by pokračovat dál, potkal by tátu - pokud se tátovi něco stalo, musel být v nebezpečí a samozřejmě, že v nebezpečí by Alastor kňoural jako děcko, protože takový byl vždycky. "Nezabila ho," vydechl jsem, ale v hlase se mi žádná emoce neodrážela. Žádné je naživu. Jednoduchý oznam, že ho nezabila. Oh. Nelíbila se mi vlna uvědomění, která mě najednou přetáhla po hlavě. "Nechal jsem ho umřít a on to přežil. Ha. On byl vždycky neuvěřitelně otravnej..." Už zase jsem si drmolil pod čenich. To nebyl můj styl, nic z téhle konverzace nebyl můj styl a být dvojčetem už také nebyl můj styl.

Loterie 9

Jeho popis Alastora v podstatě shrnul to, co už bylo řečeno. Zamračil jsem se. Všechno by sedělo, což na tom bylo to nejdivnější, až na ty zelené odznaky. Zavřel jsem oči. Z přemýšlení mě bolela hlava a celá ta situace mě rozhazovala, což bylo něco, co se nestávalo často a zvedalo mi to žaludek. Jájsemjá však pokračoval dál, popisem Saviora. Překvapeně jsem otevřel oči. Pokud jsem to pochopil dobře podle vlkovi teorie byly dvě stránky Gallirei úplně opačné - já byl ukňouraný a hodný, on nejspíš úplně normální a chytrý. V tom případě by Savior v mém světě měl být hodný, přívětiví, otevřený všem a všemu. Jenže takový můj táta nebyl, byl úplně stejný, jako ve světě zmalovaného Alatora. Bručoun, starouš. "Já jsem Sirius," vypadlo ze mě. Odmítal jsem dál jakkoliv propadat myšlence dvou zrcadlových světů. "A Alastor nemá zmalovaný kožich, nemůže ho mít protože je mrtvý, rozcupovaný na čtyři sta kusů, rozumíš?" vyprskl jsem. Zvedl jsem se ze svého ležérního sedu a nervózně máchal ocasem ze strany na stranu. "Nic jako druhá strana neexistuje. Měl jsem dvojče a tobě do hlavy Smrt nasadila jedovatého brouka, kapišto?" Teď už jsem stál v jeho blízkosti a v oku mi cukalo. Žádná druhá strana, žádný Alastor, jenom Savior, který byl nejspíš zraněný a nebo mrtvý a mně to bylo úplně jedno.
Zalapal jsem po dechu a se svěšenou hlavou se zase posadil. "Alastor je mrtvý, sám jsem nad tím dohlížel. Žádná druhá strana, žádný dvojče, všechno je to jen v jeho paličaté hlavě - kdo si vůbec myslí, že je? Zmalovaný Alastor? Je tu tma. Musí tu být moc tma, je úplně slepý, s někým si mě plete," drmolil jsem si sám pro sebe. Nic mě nerozhodilo, nikdy. Střelil jsem pohledem zpět k šedivému. Mluvil s mrtvými. Někteří vlci určitě něco takového svedli, ale on si ještě neuvědomoval, že ti mrtví jsou mrtví. A mají na sobě odznaky, aby se odlišili od živích.

15.1. - 4 lístky