Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Roweně se očividně moje šaškování kolem nelíbilo. Upřímně jsem nechápal proč. Na rozdíl od ní a Alastora jsem měl alespoň trochu smyslu pro humor. I když je pravda, že u bratra už jsem něco takového posuzovat nemohl. Neviděl jsem ho už přes rok. Za tu dobu se mohl změnit. Nelíbila se mi představa, že by se Alastor mohl změnit na někoho, jako jsem já. Kdysi jsem ho měl rád takového... naivního a hodného. Měl jsem ho rád, a stejně jsem ho tam nechal. Povzdechl jsem si a zavrtěl hlavou.
Znovu jsem se zazubil a už už jsem se chystal vrátit se na vlnu otravnosti a smíchu, když ségra zase začala zpívat. To víš, že jo. Zakroutil jsem očima, jenže postupně mě tahle bojácnost začala opouštět. Natočil jsem hlavu do strany. Najednou se mi ani tolik mluvit nechtělo, vlastně vůbec. Pokrčil jsem rameny a jednoduše čekal po jejím boku na svého údajného strýce, který se po chvíli vynořil mezi stromy. Poznal mě, což mě zarazilo. Ne, že bych až tak moc nevěřil, že máme nějakého dalšího člena rodiny. Spíš mě překvapil fakt, že si mě nepopletl s Alastorem. Byl si mým jménem jistý, bez špetky zaváhání. Něco takového uměla jenom Rowena. Možná se Alastor vážně změnil. Byl naživu, ale jak moc? Jak ho ta šedá vlčice poznamenala? Pro mě za mě mu mohla chybět tlapa nebo ocas.
"Jo, to jsem já," odpověděl jsem stejně zaraženě, jako jsem se cítil. Rowena hned měla jasno v tom, co tu dělá, ale já jsem po své odpovědi trochu tápal. Sotva jsem si Arcanuse pamatoval, a to, jak se mu daří, mě v nejmenším nezajímalo. No a vyprávět mu, jak slepě následuju sestry každý krok, jsem rozhodně nehodlal. "No, máte vážně hezkej les. Rowena říkala, že sem jde, tak jsem byl jakože, jo, tak to jdu taky, poznávat krásy cizího kraje, a tak," sladce jsem se usmál. Trocha lichotek nikdy nikomu neuškodila.

Listopad 1/10 | SJ | Wylan

To se mu úplně nedařilo, ale rozhodně jsem mu to nehodlal říkat. Vnitřně jsem prosil Smrt o slitování, ale zároveň jsem si to vlastně škodolibě užíval. Wylan byl naivní, citlivý, dost možná bez vůle k žití. Byl to ideální experiment pro mě. Mohl jsem udělat tolik chyb, kolik jsem chtěl, a vsadil bych ocas na to, že by mi to všechno odpustil. Jen použít ta správná slova. Tak třeba: "Neotravuješ, Wylane. Nikdy si nemysli, že někomu překážíš. Jsem rád, že jsi tady," pousmál jsem se. Bingo.
Nepotřebuje chránit, to sotva. Vždyť ho odvane první zimní vánek. Ne, že bych na tom se svou výškou byl o moc líp, ale alespoň jsem se netvářil, že mi právě umřela máma. Zavrtěl jsem nad tím hlavou a raděj se chytl něčeho jiného. "Bolí tě hlava? Ale to bys rozhodně neměl cestovat," upozornil jsem ho a ušklíbl se, načež jsem se nacpal zpátky do jeho osobního prostoru a nestydatě se mu otřel čenichem o krk. To čumíš, co? Vzpoměl jsem si na Jaimie a co tyhle náhodné doteky dělávaly s ní. Kdo ví, kde jí byl konec. Mě její život teda moc netížil. Naučil jsem se, jak jednoduché vlčice jsou, a zmizel. Jsi jednoduchej, Wylane? Zamyslel jsem se a pozoroval jeho reakci, napůl připravený uskočit kdyby se ukázalo, že ten trouba umí používat zuby.

//Středozemní pláň

Smál jsem se, až mě z toho bolelo břicho. Byla to vlastně hezká změna. "Skřehotáž. Jako vrána!" vyplázl jsem na ni jazyk, jenže pak mi začala vyhrožovat, že mi vypadaj zuby. "Fůj! To neumíš." Nařknul jsem ji, ale stejně jsem se radši nafouk a chvíli nic neříkal. A zatínal jsem čelist, abych si ty zuby udržel. Viděli jste někdy hezkýho vlka bez zubů? Ne. Já taky ne. Já bych byl sice první, ale víte co, riskovat se nevyplatilo. "Od kmotřičky, jo? Co to vlastně mělo být s tím... kultem?"
Naštěstí mi ten rádoby strach nevydržel dlouho a brzo jsem zase byl připraven Rowenu připravit o rozum. "Takže jsi jako opak tchoře?" ušklíbl jsem se. "No, proti gustu..." pokrčil jsem rameny a pohlédl na ni zrovna v tu nejhorší chvíli. Zaječel jsem, pravděpodobně na celej les, a k tomu se samým překvapením málem sesypal na zem. Zíral jsem na ní s otevřenou tlamou a vykulenýma očima, až by se jeden bál, že mi vypadnou z hlavy. "To už nikdy nedělej," řekl jsem pomalu, aby rozuměla každému slovu. Rozhodně jsem nehodlal se s ní potulovat, jestli se chystala brát na sebe podobu naší matky. O tomhle se mi bude zdát. Zaúpěl jsem. A vzpamatovávat se budu další tejden. "Je vidět, že se ti daří," prohodil jsem, a nemohl jsem zabránit tomu jedovatému podtónu. Jo, někomu se dařilo. A pak jsem tu byl já. Bratr? Minus. Magie? Minus. Vlastnosti? Minus. Ten pěknej obličej se sice šiknul, ale občas byl dost k ničemu. A ještě pořád jsem nežral.
Rowena nás zatáhla rovnou na území smečky. Bylo to podivné, po několika letech stát na cizím území. Ragarská smečka, Mechová smečka. Když už nic, alespoň tam vždycky bylo jídlo, teplo a někdo dost naivní k tomu, aby s ním byla švanda. Alastor, Jaimie. "My měli tetu?" uchechtl jsem se. Respekt pro mrtvé jsem lehce postrádal. Jediný mrtvý, kterého jsem respektoval, byla Smrt. A to jsem ani nevěděl, jestli je fakt mrtvá. "Tetoooooo!" zařval jsem taky, jen abych ségru trochu vyprovokoval, ale přes čuňu jsem taky dostat nechtěl, takže jsem alespoň nehulákal na celej les.

Zabručel jsem nad tou ignorací, které se mi od vlčice dostávalo. A co, že byla stará? To byl přesně ten důvod, proč mě to tak uráželo. Kdo jinej by ji chtěl, než já? Kromě všech ostatních. Natočil jsem hlavu do strany. No dobře, možná vlastně byla vcelku pěkná, vrásky hezky schované v srsti, určitě měla zkušenosti (které jsem postrádal). A vůbec o mě neměla zájem. Jo, to znělo jako moje štěstí.
S povzdechem jsem nechal vlčici za sebou a následoval svou sestru. Už jen ten fakt, že jsem byl s ní, zněl šíleně. Až teď, když nás nerušilo ani vlče, ani ta hezká stařena, jsem si uvědomil absurditu situace. Shledal jsem se se sestrou, která by mi měla urvat hlavu a vystavit si ji na hlavě místo té své korunky. Ale místo toho mě uvítala s otevřenou náručí a teď mě hnala bůh ví kam. Jo, to zní jako Rowena. Ušlíbl jsem se. Pro jednou mi nevadilo, že mě někdo sekýruje.
"Tvůj zpěv? No jasně, páč tak skřehotáž, že to nikdo nechce poslouchat, a tak ti radši plněj, co ti viděj na očích," zasmál jsem se, i když jsem si z ní jen utahoval. Měla hezký hlas, to se nedalo popřít. Povytáhl jsem obočí nad její divnou otázkou, ale stejně jsem zavětřil. A cítil jsem to znovu. Ta specifická vůně země hned po tom, co přestalo pršet. Vzduch po bouřce. Déšť. Měl jsem chuť se v té vůni utopit, ale odhadoval jsem, že Rowena nestála o to, abych se na ni nalepil. "Páni, kde ses vyválela? Voníš, eh, smrdíš, jako když pršelo," odvětil jsem. Tuhle úchylku na bouřky a déšť beztak zdědil po Lennie.
Zvědavě jsem se jí držel v patách. Nebyl jsem přeborník na naše rodinné vztahy, a už vůbec jsem si nepamatoval někoho, koho jsem viděl možná jednou, když jsem ještě neuměl Ř a nerozeznal samce od samice. "My máme strýce?" podivil jsem se. No fajn. Hurá za strýcem Aťjsikdojsi.

//Asgaarský hvozd

Zasloužila? Taky jsem si chtěl zasloužit takové věci. Ale ne, proti mně se všechno božstvo spiklo. I Bouře se mě radši rozhodla ignorovat. Pche. Jak mohla? To ona byla stará a divně ohnutá, já byl mladík, trochu podvyživený, ale pořád dokonalý. "No co?" Pokrčil jsem rameny a postupně se taky začal smát. Bylo mi dobře. Doopravdy dobře od doby, co jsem nechal tu šedivou potvoru, aby mi zakousla bratra. Možná na tom rodinném poutu fakt něco bylo. Vždycky jsem to byl jen já, Rowena a Alastor proti celému světu. Nehodlal jsem se tu však rozplývat nad sourozenci.
Překvapeně jsem zamrkal, když tu Rowena začala skládat básně. "Jestli ti na tohle skočí, tak já jsem Vlčíšek," zamumlal jsem jejím směrem zatímco jsem pozoroval Bouři a její reakci. Ségra však na nic nečekala a už mě hnala někam jinam. Hnala, mě? Nakrčil jsem čenich a nespokojeně zabručel. "Hele, já nejsem žádný hej počkej," upozornil jsem ji, no každopádně jsem se zvedl a chystal se jít stejným směrem, jako ona. Samozřejmě to bylo proto, že jsem neměl kam jinam jít - vůbec jsem se vlastně celý život netoulal všude možně a neměl jsem v tom praxi. Pohlédl jsem zpět na vlčici a ušklíbl se. "Kdyby sis to rozmyslela, budu k mání, zlato." Zamrkal jsem.

Zatím. Docela to bolelo, hlavně proto, že to byla pravda. Dokud se mi hodila, mohla to být má nejoblíbenější sestřička na světě, ale kdyby šlo do tuhého, chránil bych si nejspíš jen vlastní kožich. Zadumaně jsem hleděl do země, když najednou z ní vyšel ten komentář o Bouřiných očích. Prosim? Laškovat s ostatními byla většinou přeci moje práce. Ale když už stihla Rowena mít i prcky, nejspíš jsem se nemohl divit. Bůh ví, na kolika frontách to vlastně táhne. Navíc měla pointu. Bouře vážně měla pěkné oči, ale na můj vkus byla dost stará. No, proti gustu...
Začínal jsem chápat, proč jsem to nebyl já, koho by založit si kult napadlo jako první. Já bych vlčata klidně Smrti obětoval a rozhodně bych si nenaverboval chůvu. Ale když jsem poslouchal Rowenu, bylo mi jasný, že by takhle kult, smečka, skupina nebo co to vlastně bylo, nemohl nikdy přežít. Alespoň nějaké mozkové buňky jsem ještě měl. "Pěkná chůva," doplnil jsem. Sice už jsem zmiňoval, že na mě byla moc stará, ale stejně jsem si nemohl pomoct.

Provinile jsem se zahleděl někam na horizont a raději chvíli dělal, že vůbec neexistuju. "Ale já ne," nevydržel jsem to nakonec. Nevykašlal jsem se na ni, ne tak úplně. Prostě jsem se od ní jednoho dne odpojil a našel jsem ji až teď. A co, že jsem rodinu pomlouval všude, kde se dalo? Stejnak já a Rowena jsme byli ta její lepší část. Alespoň dokud jsem potřeboval její přízeň. Pořád jsem měl před očima vidinu toho kance v jejím úkrytu. "Ani si nemyslím, že seš blázen." Pokrčil jem rameny a trochu uraženě se na ni zamračil. Chlapi jsou hrozní? Všichni teda ne! Já jsem dokonalý. Prohlédl jsem si tlapky a seškrábl z jedné trochu bahna. No, alespoň většinou jsem byl dokonalý.
Tak nakonec se vážně dočkám boje o vlčata. Přepadla mě další vlna smíchu, když Bouře prohlásila, že si ty vlčata od Roweny vezme. Nedokázal jsem si představit, že by si někdo dobrovolně vzal na krk vlčata. V množném čísle. To jedno bych možná ještě zvládl neutopit, když to zvládla ségra. S pobaveným úsměvem jsem na ty dvě koukal. Vyjednávalo se o vlastnictví vlčat. No to mě omejte.
Rowena vedla jakýsi monolog o Smrti a najednou do toho zatáhla mě. "Cože?" zamumlal jsem a zmateně se na ségru podíval. Kult, v remízku, oddanost Smrti. Nojo, jasně. Uculil jsem se. Zavrtěl jsem hlavou a raději pohlédl zpět na Bouři a pořádně se narovnal. "Nojo, jo, následovníci Smrti a to všechno," zopakoval jsem, jako by to byl můj nápad. Teda, kmotřencem Smrti jsem byl už od narození, ale o tom, co dělala Rowena, jsem neměl tucha. Očividně si stavěla armádu, a já se jí rozhodně nechystal stát v cestě. "Vlčata nedáme. Nebo dáme?" Podíval jsem se zpět na sestru, docela dobře zmaten.

Říjen 6/10 | SJ | Wylan

Jen jsem na něj zíral a nakonec dramaticky protočil očima, jakože, aby to viděl. Protože tohle bylo nad všechny pozemské síly ― a hlavně nad moje. Prohlížel jsem si ho a snažil se rychle odhadnout, jakou cestou se vydat. Někteří vlci měli ve zvyku omlouvat se za úplné zbytečnosti a já měl chuť jim za to utrhnout hlavu, ale někdy se to dalo vcelku slušně využít. A zrovna s Wylanem jsem si to začínal docela užívat. „Neomlouvej se,“ zapředl jsem, trochu uspěchaně a ustaraně zároveň. „Vždyť se nic nestalo. Hlavně, že jsi v poho,“ zazubil jsem se, ale do smíchu jsem měl daleko. Jen klid. Ještě chvíli můžu sledovat, jestli z něho něco nekápne, a pak ho vykopu někam dál. Krutě, jestli se bude dál omlouvat.
Pokrčil jsem rameny a zahleděl se na hladinu jezera. Částečně pro dramatický efekt, ale částečně jsem taky nevěřil svým očím. Občas toho prozradily víc, než jsem chtěl. „Takovou pozornost si nezasloužím,“ mrkl jsem na něj a doufal, že to bude stačit, aby mi dal pokoj. Byl jsem v pořádku, a rozhodně jsem neplánoval svěřovat se tomuhle ťulpasovi, i když... když jsem ho tak pozoroval, bylo mi jasné, že i kdyby mu Smrt svěřila tajemství k ovládnutí světa, vůbec by nevěděl, co s tím dělat.
„Pryč? Tak brzo?“ vypadlo ze mě dřív, než jsem si to stihl rozmyslet. Ale vlastně to docela sedělo do scénáře, a tak za každý jeho krok zpátky jsem já udělal krok vpřed. Trochu jsem se uchechtl a zavrtěl hlavou. „Wylane, už jsem ti přece říkal, že tě zahřeju. Není zdravé pořád cestovat, ve špatnou chvíli tě chytne křeč do tlapek a co pak? Já tam nebudu, abych tě ochránil,“ pronesl jsem a nevinně natočil hlavu do strany. Pravda byla taková, že bych ho neochránil, ani kdybych tam byl. Ne, že bych nechtěl (i když jsem vlastně nechtěl), ale moje taktika byla uteč a doufej i když šlo jen o můj kožich. To jsem mu každopádně vyprávět nehodlal.

Už od Života jsem věděl, že Alastor žije, takže informace od Roweny mi moc nepomohla. "Vykašlal se na tebe, hm?" zabručel jsem. To, že by se vykašlal na mě, bych víc než pochopil. Ale co mu udělala Rowena? Na druhou stranu, kdo by si chtěl připomínat, že do téhle rodiny patří? Chvíli jsem jen prázdně přemítal, jestli se mi vyplatí jít se do toho lesíku, co Rowena zmínila, podívat, ale k žádnému závěru jsem nedošel.
Vlčice, Bouře, mezitím oznámila důvod svého přepadení. Překvapeně jsem pohlédl na Dravena, který nám vlastně vůbec nevěnoval pozornost, dost možná i doopravdy spal. Vlastně jsem možná neměl být překvapený, že je Rowena jako máma dost podobná té naší. Udělat si vlčata a pak je nechat na pospas osudu, jo, ten příběh už jsem třikrát slyšel, jednou pro každého sourozence. Ale ségře jsem to za zlé neměl. Kdybych měl vlčata já, udělal bych to samé, protože byla akorát otravná a neustále žvanila hlouposti - věděl jsem to, protože jsem taky kdysi býval vlče a ještě jsem měl několik věcí v živé paměti. Z negativních myšlenek mě konečně vytrhla vůně, jako země po dešti, a já se nenápadně přiblížil ke zdroji, kterým, k mému znechucení, byla právě ségra.
Tiše jsem se uchechtl a sledoval to dění tak trochu z povzdálí. Budu svědkem toho, jak se seperou o vlče? Jenže to se nědělo. Nemohl jsem si pomoct a vyprskl jsem smíchy. "Imbecil? Roweno, ty jsi horší jak já," ušklíbl jsem se a se sladkým úsměvem jsem pohlédl na Bouři. "A před takovou dámou se přeci nenadává."

Nakrčil jsem čenich. Fajn, měla dobrou pointu. Byl jsem chodící důkaz toho, komu jsem patřil, a ještě ke všemu jsem měl klona. Ale alespoň jsem neměl vlče. "No fuj..." zamumlal jsem a prohlížel si tu malou kouli chlupů. Určitě se to něčím muselo krmit a v mojí hlavě se mimoděk vyobrazila Rowena s vlčetem přisátým k břichu. Začal jsem uvažovat, jestli v Galliree existuje někdo, kdo by mi dokázal vymazat pamět. Rázně jsem zavrtěl hlavou a udělal znechucený krok vzad. "O nic víc tvůj než můj? Se mnou nemá nic společného," bránil jsem se, i když mi bylo jasné, že skrček vážně má alespoň trochu mojí krve. Ale ne. Nehodlal jsem na to brát ohled, protože hrozilo, že jestli Rowena někde keksne, tak mi to vlče hodí na krk. Nikdy. Nikdy, ne, v žádným případě.
Otočil jsem se směrem, kterým poukazovala Rowena, a zvědavě natočil hlavu do strany. "Máme? Takže máš rodinu?" zeptal jsem se, s kapkou naděje v hlase. Nemusela by to být rodina nebo smečka, mohl by to být třeba Alastor. Kde je má sestra, tam by měl být i můj bratr, ne? Nějak jsem neměl kapacitu na to, aby mi chyběl, ale omluvit jsem se chtěl. Ale co by z toho bylo? Alastor, kterého jsem si pamatoval, by mi pod tíhou správných slov odpustil. Jenže o takové odpuštění já jsem nestál.
Zavrtěl jsme hlavou, když se k nám přihnala další vlčice a oháněla se jménem vlčete. Hm. Sledoval jsem Rowenu a samozřejmě jsem nemohl zůstat pozadu. Přidal jsem se k jejímu boku a sladce se zazubil. "A Sirius," doplnil jsem její představení.

Říjen 5/10 | SJ | Wylan

Povytáhl jsem obočí. "No a? Měl bys přemýšlet, než něco řekneš. Je to hezčí." Líně jsem na něj mrkl.
Whoa. Byl to ten nejmenší stupeň bolesti, který existoval, tak proč to vypadalo, že se Wylan na chvíli zhroutí? Původně jsem měl v plánu to všechno předstírat, ale možná v tom divadle byla špetka opravdové zvědavosti. Polekaně jsem zalapal po dechu. Tyjo, vážně jsem skvělý herec. "Wylane, jsi v pořádku?" zeptal jsem se a s očima otevřenýma dokořán jsem mu hledal odpověď ve tváři. Doufal jsem, že vypadám překvapeně a ne jako když mě taky za chvíli trefí. Už dlouho jsem si své výrazy neprohlížel. Tak jsem prostě spoléhal na svůj přírodní šarm.
Přese všechny mé výhody v téhle situaci mě stejně úplně odkrágoval, když se zeptal, jak mi je. Mně? Překvapeně jsem zamrkal a rychle se snažil sesbírat zpátky tu svoji sladkou masku. "Cože? Já? No... samozřejmě," nervózně jsem se uchechtl. Tohle jsem myslel, když jsem zmiňoval, že jsem začínal měkknout. Stačilo jedno jak je ti a já začal přemýšlet o všem. Rowena, Alastor, máma a otec, smečky, život. Přestaň. Na chvíli jsem se zamračil. Rychle jsem ten výraz zase smazal z tváře a doufal, že to Wylan moc nepochytil. "Tady jde přeci o tebe. Podívej se na sebe. Nepotřebuješ se posadit? Možná by sis měl lehnout, blázínku," zacvrlikal jsem a poklepal tlapkou na zem před sebou.

Říjen 4/10 | SJ | Wylan

Když to ví, tak proč se ptá? Protočil jsem očima. Tohle bylo od zdejších vlků typické. Hloupé otázky a ještě hloupější obličeje. No, ne každý dokáže být úžasný, že? To bych pak nemohl být tak neobyčejný.
„Ne? A jak tedy?“ zazubil jsem se, a pro jednou byl ten pobavený úsměv opravdový. Chudák. Neměl tušení, koho právě potkal. To vlastně ani já ― od jisté chvíle jsem se choval... jinak. Měkčeji. Jenže tohle byla až moc velká zábava na to, abych poslouchal ten pocit viny, který mi v hlavě tahal za nitky. „Já tě rád zahřeju,“ usmál jsem se a znovu se mu nacpal do osobní zóny. Chce to špetku zpestřit. Tělem mi projela taková ta divná elektrická vlna, kterou jsem v životě cítil jenom jednou. Ale zrovna teď se mi vlastně náramně hodila. Zachytil jsem ji tak, jak to svedou jen potomci Smrti. Naprosto přirozeně. V zelencýh očích se mi zablýsklo a pokusil jsem se Wylanovi způsobit menší bolehlav. Přivřel jsem oči, když jsem ucítil stejnou bolest i ve své vlastní hlavě. No co. Nebyl jsem mistr v halucinacích. S tímhle se dalo počítat. Tiše jsem ho pozoroval a vyčkával, jestli je taky tak dramatický, jako já. No tak, princ Sirius tě od toho bolehlavu zachrání.

Říjen 3 / 10 | SJ | Wylan

Tiše jsem si povzdechl. Tohle bylo přesně moje štěstí. Blbec, ťulpas, magor, Rowena, další ťulpas, obluda. Mezi zmíněnými entitami měla alespoň jednu mozkovou buňku jen moje sestra. Tenhle vlk ― Wylan ― nejspíš patřil do kategorie Rowenaťulpas. Má mozek, ale neumí ho používat. Vlastně mi ho bylo skoro líto. Uchechtl jsem se a natočil hlavu do strany. „Jsi na severu, hlupáčku,“ zacvrlikal jsem a mrknul okem. A já doufám, že se tu brzo objeví Vlčíšek a dá mi k Vánocům rychlý eskort odsud.
„Sirius,“ odtušil jsem. Byl to pořád nezvyk, nepředstavovat se pod jménem Alastora. Jméno Sirius nemělo váhu. Co ten Sirius zažil? Něco málo předtím, než poznal kouzlo lží ― a ještě méně bylo momentů, kdy měl Alastora po boku. Dávat svému vlastnímu jménu nějaké vzpomínky mělo být podle mejch výpočtů kouzelné a povzbuzující, jenže to jsem nepočítal s tím, že se budu představovat nějakým poťouchlým kolemjdoucím. Možná bych měl tohohle Siriuse znova zahodit a vymyslet si někoho jiného. Mohl bych si říkat Savior, po otci. Ale z toho mi taky nebylo do zpěvu. Zavrtěl jsem nad tím hlavou, stejnak už jsem se představil, takže bylo pozdě bědovat nad rozlitým mlíkem. „Na severu jsem se narodil.“ Z hor jsme sice brzo odešli, ale stejně mi nejspíš kapka z nich zůstala v krvi.
Postavil jsem se a překonal naši vzdálenost, abych se mohl otřít o Wylanův bok. „Takže potřebuješ zahřát?“ ušklíbl jsem se. Možná by tahle společnost přeci jen mohla být zábava. Když už z něj nemůže kápnout žrádlo nebo něco takového, alespoň mě mohl na chvíli pobavit.

Říjen 2 / 10 | SJ | Wylan

Zavřel jsem oči a nechal vánek, aby mi unášel myšlenky někam do neznáma. Už jsem si představoval bůh ví co, vlastně mě to uklidňovalo, když vzduch prořízl ten hlas. Hm. Tenhle tón vždycky znamenal jen jedno. Otevřel jsem oči a lehce pootočil hlavu tím směrem, odkud ten příšerný zvuk přicházel. Byl to vlk, naprosto obyčejný, šedé oči. Magie myšlenek. Takové jsem neměl rád, hned všechnu srandu zkazili svým rýpáním se v cizích hlavách. Mohl jsem jen doufat, že tenhle ťulpas je nijak extra neovládá. Neměl jsem náladu na lekci o tom, jak bych měl přestat mávat lžema, jako by se nechumelilo.
„Zdravím,“ zapředl jsem. Na tváři se mi rozlil úsměv, i když jsem ve skutečnosti už přemýšlel nad tím, jak se ho něžně zbavím. Zrovna se mi na nic nehodil, ale to neznamenalo, že se mi nebude hodit ani v budoucnu. Co já vím. Jednoho dne budu padat do propasti a zrovna se tam zjeví tahle obluda. Třeba by mi dole moh dělat polštář a přistál bych na měkkém. „Procházíš? Moc rád ti ukážu cestu kamkoliv potřebuješ.“ No fuj. Ten sladký hlásek jsem nepoužil tak dlouho, že jsem málem hodil šavli.

Říjen 1 / 10| Safírové jezero | Wylan

Život byl dobrý. Vlastně až podezřele. Možná mi vlastně všechno to, co jsem udělal a zažil, prospělo. Jasně, několika vlkům jsem nejspíš dost zkazil den, možná i život, ale co se týkalo mě... byl jsem víc než v pohodě. Jak jsem se procházel krajinou, pobrukoval jsem si nějakou melodii a mával ocasem. Kdybych byl snílek, dokonce bych prohlásil, že jsem byl šťastný.
Tady na severu byla větší zima, než kdekoliv jinde. A vyhovovalo mi to. Od jezera šel chlad, který se mi zabodával do kostí a nutil mě se každou chvíli otřást. Jiným by nejspíš byla zima, ale mně bylo příjemně. Srst mě chránila před tím nejhorším a zbytek jsem prostě dokázal přivítat s otevřenou náručí. Zastavil jsem se, abych si odpočinul, ale nelehal si. Nechtěl jsem riskovat, že by mě ani srst nezachránila před nějakou nemocí. Rýmu jsem teda ještě neměl, no rozhodně jsem o ni nestál. Kdo by se o mě staral? Já? To jsem si rovnou mohl kopat hrobeček. A tak jsem tam jednoduše jen tak seděl a prohlížel si jezero. Sever. Připomínalo mi to dětství.