Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Loterie 12 (2/5)

Leden 3/10 - Juniper

Vlčice se okamžitě naladila na moji vlnu, a já vesele začal vrtět ocasem. Ženský jsem moc nemusel, co bych si nalhával, ale tahle mi hned řekla, že jsem cool, a tak byla automaticky lepší než ty jiný vlčice. "Dík," zazubil jsem se na ni. Vysvětlila mi, že to její zlaté záření je nějaké kouzlo, ale prchavé. To fakt byla škoda, protože takhle zářit, to se mi moc líbilo. Škoda, že jsem měl zdejších bohů až pokrk po zbytek svého života. "Musíš za Životem, ten určitě zařídí, abys zářila furt," poradil jsem jí. Alespňo jeden z nás si mohl splnit svůj zářící sen.
A hele! Mluvila o zlatém prasátku, takže moje podezření se vlastně vyplnilo. Přešel jsem to bez poznámky a hrdě roztáhl křídla. Pod každé by se vešli alespoň dva menší vlci. "No, musel jsem od Života ke Smrti. Fakt jsem si je zasloužil, víš," upozornil jsem ji, protože pak by je mohla chtít taky a to nE. Takový křídla jsem mohl mít jen já.

Loterie 8 (3/5)

Leden 1/10 - Juniper

S křídlem zdviženým tak, aby mi za krk nepadal sníh, jsem se pomalými kroky došoural až k jezeru. Mýval jsem nechal v teple Asgaarského úkrytu, ale já zimu miloval a chtěl jsem se na chvíli projít. Ani jsem neměl plánu u vodní plochy setrvat, jen jsem procházel kolem - ale do oka mi padla taková jedna nesrovnalost. Vlčice, která zářila na celé kolo jako slunce. Překvapeně jsem zamrkal, jako kdyby mě pohled na ni měl každou chvíli začít pálit, ale ne. Ona byla prostě jen... zlatá. Jako to zlaté prase, co jsme s Wylanem vyděli minulou zimu.
Zvědavost mě donutila změnit směr a já si to nakráčel rovnou k ní. "Hej, to seš takhle jako normálně? Nebo to je nějaký kouzlo?" Vychrlil jsem to na ni přímo a bez cenzury, a zaujatě si ji prohlížel. "Mega cool."

Loterie 2 (2/5)

Trochu jsem se bál, že budu zase odmítnut, protože jsem narušil nějakou důležitou konverzaci. Ale jakmile mě Sionn spatřil, vrhnul se ke mně jako ustaraná máma. Lhal bych, kdybych řek, že mě to netěšilo. Na rozdíl od něj měl Belial jiné priority, ale nezazlíval jsem mu to - alespoň ne moc - protože on už mi koneckonců věnoval dost pozornosti když jsem přišel zraněný z boje. Zavrtěl jsem nad tou vzpomínkou hlavou, protože jsem při ní až moc vnímal jizvu, která se mi táhla přes půlku obličeje. Složil jsem křídla k tělu a poklidně se obrátil na Sionna.
"Alastor mě napadl, to se stalo," zamručel jsem a Mýval na mých zádech souhlasně přikyvovala, i když u toho souboje ani nebyla. No, alespoň někdo při mně držel. "Nejdřív jsem ho potkal se Saviorem," vyprskl jsem to jméno se značnou nechutí, "a tam mě taky napadl, zatímco se tatíček díval. Z toho jsem utek, ale pak jsem ho potkal s Parsifalem, prohodili jsme pár.... slov," přiznal jsem se. Z tónu, kterým jsem to pronesl, bylo jasné, že ta slova nebyla zrovna o počasí nebo o tom, jaký byl náš den. "A pak se na mě vrhnul, zatímco Parsifal stál opodál a bůh ví co dělal. Teda, nic, to dělal!" Zvýšil jsem hlas a naštvaně se naježil. "A pak jsem se trmácel tam a zpátky abych mohl mít křídla, zachránil jsem nějakýho malýho spratka a víš co řek Wylan? Co to jako máš?" Napodobil jsem Wylanův znechucený tón, který jsem si stoprocentně přikrášlil. "A pak si najednou to vlče přivlastnil a někam s nim odtáh místo aby sledoval mě, když jsem ho varoval, že bude sněžit! Já už tady nechci bejt, nikdo mě tady do háje nechce!" Zakončil jsem své srdceryvné povídání a poraženě si hrcnul do sněhu.

//Vyhlídka

Nechtělo se mi v tom počasí chodit z kopce, pár jsem nechtěl někde uklouznout a dojet do lesa po čumáku. A tak jsem letěl. Vítr mi čechral srst a vločky všechno dělaly složitější, ale miloval jsem tu volnost. Přistání mezi stromy sice nebylo tak ladné, jak bych si přál, ale byl jsem dostatečně skladný na to abych si neublížil. Jakmile se mé tlapky dotkly země, z keře vyběhla Mýval a vrhla se mi kolem krku - nebo spíš za krk, kde se kolem mě snažila obmotat svoje pracky. "Nojo, nojo, taky tě rád vidím," pousmál jsem se, i když jsem na žádné radovánky chuť neměl. Neměl jsem chuť vůbec na nic. Jen dlouhým zavytím jsem dal najevo, že jsem se vrátil.
Zklamaně jsem se procházel mezi stromy. Úplně bych minul Sionna a Beliala, kdyby Belial neměl tak zářivý ocas. Neměl jsem chuť na žádné povídání, ale i tak jsem té možnosti s někým mluvit využil. Sám jsem být nechtěl už vůbec. "Čau," střihl jsem ušima a podíval se z jednoho na druhého. Vypadalo to, že jsem vyrušil nějakou důležitou konverzaci.

19. Vymysli si Vánoční přání a rovnou si ho splň

//Zrcadlové hory

Wylan a Josef spolu vedli konverzaci, a já se akorát dokázal soustředit na čas, kdy nikdo nechtěl držet konverzaci se mnou. A byl jsem zrovna tak roztomilý jako Josef. Podrážděně jsem švihl ocasem, ale začínalo se stmívat a já pořád cítil, jak přichází vánice. Začínalo taky dost solidně mrznout, a to byl můj kožich huňatý jako ten medvědí. A Wylanův... well. Rozhodně měl kožich.
Čapnul jsem tak tu zpropadenou kůru, na které se Josef Rozmazlený vozil, a tlačil kupředu. "Říkám, že bude chumelenice a nikam se pak nedostanem!" Proč to nechápali? Copak to cítím jenom já? Wylan do mě něco hustil a vlče seskočilo ze saní, jako by se nechumelilo (hahaha) a ještě ke všemu po mně hodilo sněhovou kouli. Přebral jsem si to tak, že ... nejsem vítán. Ani Wylanem, ani vlčetem. "Wyla..." hlas se mi vytratil do nicoty, když hnědý kožich zmizel na obzoru. Zůstal jsem tam stát sám a kolem mě se na zem snášel sníh. Cukala mi tlapka, jak jsem se chtěl rozběhnout za ním, aby se mu něco nestalo. Ale začínal jsem mít pocit, že on by to pro mě neudělal. Že by si vždycky vybral to cizí vlče než mě.
Chtěl bych se na Vánoce vydat domů, napadlo mě. To bylo mé jediné vánoční přání, vrátit se do lesa. Byl Asgaar vůbec mým domovem? Začínal jsem být z toho všeho hodně zmatený. Možná bych se mohl přidat k té Crowleyho smečce? Na ničem nezáleží, fňukal jsem. Wylan si zvolil. Přitiskl jsem uši k hlavě a se slzami v očích, které byly neuvěřitelně horké v porovnání s okolním vzduchem, jsem se vydal dolů z Vyhlídky. Alespoň z něčeho jsem mohl být šťastný - splnil jsem si své přání.

//Asgaar

//Sever Mahtaje

Nelíbilo se mi, že se se mnou o Wylanovu lásku někdo dělí. Že se Wylanovi na Josefovi líbí to, co se mu líbí i na mě. Nedokázal jsem si uvědomit fakt, že je to úplně odlišná láska. Já viděl jen nevyhnutelné opuštění, které mě čekalo, a měl jsem sto chutí to udělat první. Ale já nechtěl. V tom byl ten problém. Očividně jsem se v životě nic nenaučil, jak bylo mým zvykem.
Odfrkl jsem si. "Očividně vůbec nevíš, co chci," zamručel jsem sám pro sebe, ale pak jsem rázně zavrčel. "Tak mě asi vůbec neznáš!" Vyjel jsem po něm a nechal ho, ať si vzadu dělá co chce. Já jsem šel napřed a nervózně u toho různě potřásal křídly, která jako by o mých pocitech prozrazovala víc než mé uši nebo ocas. Litoval jsem toho, že jsem po něm vyjel hned, co jsem to udělal. Ale nemohl jsem to vzít zpátky - vlastně jsem ani nechtěl. Já a ta moje zatracená tvrdohlavost. Cítil jsem se ublíženě a bál jsem se, že mě Wylan vážně už nechce. Uvědomoval jsem si všechny chyby, které jsem dělal, a s každou další se ten můj strach akorát stupňoval, až jsem skoro nemohl dýchat. Popotáhl jsem, ať už zimou nebo lítostí, a zklamaně sklopil hlavu. Za všechno může Rowena, vzal jsem si do hlavy, kdyby ji Wylan tehdy nešel hledat, bylo by to v pohodě. Nikdy bysme na to vlče nenarazili. Pohotově jsem hlavu pozvedl. "Huh." Teď, když jsem mohl vinit kohokoliv jiného než sebe, se mi najednou dýchalo líp. Co na tom, že to nebyla pravda? Na tom mi v životě nikdy nezáleželo.
Zvedl jsem hlavu k obloze a zamračil jsem se. Cítil jsem, že k dalšímu ránu začne sněžit. Hodně. Nebude vidět na krok a bude i mrznout, což nebylo dobré znamení vzhledem k naší poloze. Netušil jsem, jak tohle všechno vím, ale byl jsem si tím jistý stejně tak jako jsem si byl jistý tím, že dýchám. Otočil jsem hlavu k Wylanovi a vlčeti. Věděl jsem, že by se Wylan zvládl sám o sebe postarat, kdyby se něco stalo. Ale taky jsem věděl, že by udělal všechno, aby se postaral ještě o vlče. A pak už by se něco mohlo stát. Pro zrovna já, zavrčel jsem si sám pro sebe a netrpělivě pohodil ocasem. "Hele vy dva! Jestli nechcete skončit jako vlkuláci, trochu bych sebou pohnul," upozornil jsem je. Nebe bylo čisté, dokonce svítilo slunce, díky kterému se sníh krásně třpytil. A já jim vyhrožoval vánicí. Ale já to vážně cítil. Chumelenice se blížila a nechápal jsem, proč nikdo nepanikaří stejně jako já. Dodupal jsem až k nim - na Wylana jsem se raději nedíval, abych neviděl jeho zklamání - a čapl kůru, na které vlče sedělo, zezadu do zubů, abych mohl tlačit. Jeden by neřekl, kolik takový skrček jako já má síly a odhodlání, když chce.

//Vyhlídka

//VVJ

Překvapeně jsem zavrčel, když mi mezi křídly přistálo tělo vlčete, jako by se nechumelilo. Přitiskl jsem podrážděně uši k hlavě a propichoval Wylana pohledem, i když mi říkal všechna ta hezká slova. Odfrkl jsem si. "Co já vím, kolik lásky vlče potřebuje? Já je nemám rád," oznámil jsem mu. Měl štěstí, že jsem ho měl rád, i když jsem byl naštvaný - protože kdyby mi to vlče předal kdokoliv jiný než Wylan, shodil bych ho bez lítosti na zem. Moje dobrota skončila u toho, že jsem nechtěl, aby se ten chudák rozplácl o zem a týdny se tam rozkládal jako placatej kámen. Nakrčil jsem nad tím obrazem znechuceně čenich, ale ve finále by to možná bylo lepší. Přitiskl jsem si křídla k tělu. Chtěl jsem Wylanovi ukázat, jak moc jsou užitečná - třeba jako obrana před padajícím sněhem nebo deštěm! Ale momentálně jsem měl pocit, že se mi všechno bortí, a neměl jsem náladu cokoliv dokazovat, natož se smát.
Musíme se postarat o něj? To už mě rozesmálo. Věnoval jsem Wylanovi pobavený pohled. "Mě by tam nechali i vlastní rodiče. Proč bych se měl starat o něco cizího?" Vmetl jsem mu do tváře. V tu chvíli promluvilo vlče na mých zádech. Napůl jsem měl nutkání začít nahlas zpívat nebo tak něco, abych ho nemusel poslouchat. Ale to už bylo moc dětinské i na mě. Vyslechl jsem si, co má na srdci, ale moc to moje kamenné srdce nepotěšilo. Problesklo mi hlavou, proč Obyčvlk nemoh nosit i mě, i když jsem samozřejmě věděl, že já bych se mu těžko nosil. Nikdo tu proti mé tvrdohlavosti nemoh vyhrát.
"Já tě rád nemám," zamručel jsem. "A jestli ten svůj slib nesplníš, tak... ti ukousnu čenich!" Rozhodl jsem se a bylo mi jedno, co si o mně Wylan myslí. Já se znovu cítil jako to opuštěné, světem nemilované vlče, a chtěl jsem zmizet daleko od nich - ale na zádech mě tížil balík černobílých chlupů.

//Zrcadlovky

//Severní galtavar

Wylan si to možná dokázal vysvětlit, ale já jsem měl v hlavě brouka. Byl jsem přesvědčený, že už to nikdy nebude stejné a všechna Wylanova láska půjde vlčeti, které jsem měl raději nechat z toho nebe spadnout. Bylo podivné litovat dobrého činnu, za který jsem byl do té chvíle hrdý. Povzdychl jsem si a na chvíli si přál, aby má magie dokázala potlačit i psychickou bolest.
Za zátylek mě trefila sněhová koule, a pak další, ale já to ignoroval. S nafouklými tvářemi jsem šel o pár metrů napřed a udával směr. Nejdřív Lennie, pak Savior, Alastor, Rowena. A nakonec i Wylan, pomyslel jsem si, prostě bych se měl na všechny vykašlat a zůstat sám, tak, jak jsem to měl v plánu. Švihl jsem ocasem.

//Řeka Mahtaë (sever)

Wylan mě ujistil, že mě má rád, i s křídly. Jenže jsem se nedokázal zbavit pocitu, že mě opouští. Že už to nebudu jenom já a Wylan, ale Wylan a vlče - jo, a Sirius je tam někde vzádu! Zamračil jsem se a znovu se zvedl, abych se uraženě mohl posadit o kousek dál. Vážně jsme chtěli Josefa tahat až do Asgaaru? Byl jsem napůl rozhodnutý to vzít okolo kolem, jenom, aby si vlče začalo stěžovat a Wylan ho třeba nechtěl. Jenže to by mi hnědák samozřejmě prokoukl, a tak jsem se spokojil s krátkou hrozbou. "Strašně daleko. Určitě to nezvládneš," odtušil jsem a s čumákem pořádně nahoru se vydal směrem hvozd. Kdybych věděl, že by si vlče přálo, abych ho do lesa do nesl, nejspíš by pod mým hněvem nastal konec světa.

//VVJ

28. Vyznej někomu city

Vlče se jmenovala Jesaiah. Fajn. To mě nezajímalo. Pro mě za mě to mohl bejt třeba Josef. Když jsem uslyšel to ohavné slovo, to urážku, tu ostudnou nadávku, zaječel jsem. Jo, otevřel jsem tlamu a zaječel. Polekaně jsem vykulil oči na Wylana a ukázal tlapou na malé vlče, které za tohle všechno bylo zodpovědné. "Tak to ne! Nebude mi říkat Sisisus!" Zavřeštil jsem. Copak Wylan neviděl jak je to ofenzivní?
Ne. Zajímal se hlavně o mě. Což vlastně bylo dobře, ale hej, to vlče si až moc dovolovalo! Rázně jsem kývl hlavou. "Přísahám! Prostě tam byl a čuměl. Nebo nevím, co dělal, ale když jsem utíkal, pořád tam ještě byl!" Postěžoval jsem si. Ale Wylan zněl kvůli všemu naštvaně, a to se mi nelíbilo. Zakňučel jsem a sklopil hlavu. "Ty už mě nemáš rád?" V zelených očích se mi smutně zalesklo. "Já tě mám rád pořád. I kdybys měl paroží a křídla a tři ocasy a... a kopyta! Pořád bych tě měl rád. Jako kdysi," vyznal jsem se mu.
A jako by toho už tak nebylo dost, po tom, co Josef krátce povyprávěl o mámě a poušti, začal dělat do Wylana. Měl jsem vraždu v očích, fakt že jo. "NE." Vrhl jsem se Wylanovi kolem krku a držel se ho jako klíště. "Ten je můj! Můj, rozumíš? Sem ho našel, ty si najdi jinýho!" Zpražil jsem ho pohledem. Toliko k roztomilému vyznání lásky a mému dobrému chování. Žárlit na takové pískle asi nebylo nic moc mužného, ale já se vážně bál, že mi Wylana sebere. A moje pocity jsou validní, no ne?

7. Zavzpomínej na svou první zimu

Odvyprávěl jsem si své a byl jsem nanejvýš spokojený. Wylan měl samosebou spoustu otázek, ale mně to nevadilo. Byl jsem rád, že ho tu zase mám. Rázně jsem zavrtěl hlavou - za to, že Parsifal nic neudělal, jsem já přece nemohl! "No tak to ne! Já jsem si jen hleděl svého!" Zamračil jsem se. Dobře, možná jsem řekl pár věcí co jsem říkat neměl, ale ty byly mířené na mého bratra, ne na toho skrčka ze smečky. Zavrtěl jsem ocasem a užíval si pozornost. "Škoda. Crowley je cool! Víc vědět nepotřebuješ," pokrčil jsem rameny. Překvapeně jsem na něj vyvalil oči. On chtěl to vlče někam brát?! "Vždyť už je v pohodě!" Zaúpěl jsem. Takže teď mému času s Wylanem bude bránit nějakej trpaslík? Skvělý. Úplně mě přešla chuť se dál o něčem bavit, protože tohle už nebyl Sirius a Wylan čas. Tohle byl Wylan a skrček čas. Jó, a Sirius je tu taky! Uraženě jsem se od něj otočil. "Protože jsou hustý. Proto," odsekl jsem a pro efekt se ještě trochu odsunul. Byl jsem z toho i trochu smutný. Vlastně docela dost. Myslel jsem si, že bude rád, že mě vidí! A že se mu budou ta křídla líbit tolik, jako mně. Teď jsem si z nich udělal provizorní kuklu, aby se na mě ti dva spiklenci nemohli koukat. Ale i tak jsem poslouchal, aby mi nic neuniklo.
Mezitím jsem přemýšlel o tom, jak se mi studený větřík snaží dostat skrz hustou srst. Přicházela zima, takže se tady tohle osamocené vlče objevilo v tu nejméně vhodnou dobu. Určitě to bylo nějaké vypelichané kuře. Zato já, já měl srst pěkně hustou. A moji první zimu jsem se toulal napříč celou Gallireou, a vůbec mi nebyla zima. Proháněl jsem se závějemi a chytal vločky na jazyk aniž bych jednou jedinkrát klepal kosu. S kým jsem se to tenkrát toulal? Možná to bylo ještě pořád s mými sourozenci, kdy mezi námi ještě nestály žádné překážky. Nebo to bylo velké putování s Lissandrou? Možná jsem v tu dobu už patřil do Mechové smečky a užíval si společný čas s Jaimie. Pche, Jaimie. Té by se určitě má křídla líbila! Zavrtěl jsem hlavou. Sotva jsem tu mou první zimu uměl mluvit, a přece byla lepší než tahle. A to tahle ještě ani nezačala.

18. Setkej se s někým, koho máš rád a promluv si

Více méně to byl úspěch. Nikdo si nic nezlomil, i vlče bylo v pořádku a já se znovu setkal s Wylanem. Celý rozlámaný jsem se vyškrábal na nohy a otestoval, jestli opravdu můžu stát. Nespadl jsem, takže mise splněna. Zběsile se mi rozbušilo srdíčko, když se hnědý vlček otočil na mě.
Přestože na mě křičel, usmíval jsem se a přiblble u toho vrtěl ocasem. Byl tady Wylan, můj Wylan. Ničí další. Spokojeně jsem vydechl nad tímto nálezem - i když to byl teoreticky on, kdo mě našel - a přikývl jsem. "Naprosto normální. Teda, snad, nějak jsem to nezjišťoval," odtušil jsem a pokrčil rameny. Už to bylo neuvěřitelně dlouho, co jsme se naposledy viděli. Zamával jsem křídly na pozdrav. "Protože se teprve učím lítat!" Zakňučel jsem. Copak on nebyl rád, že mě vidí? Zamračil jsem se. Vlče do mě dloubalo a Wylan se zajímal jen o něj. No tak to teda ne. Vlče bylo lehčí než vlk, a tak jsem si k tělu křídlem přitáhl právě něj. "Je v pořádku!" Oznámil jsem. Tohle byla MOJE chvilka.
Zhluboka jsem se nadechl a doufal jsem, že je Wylan připravený na ten monolog, který jsem si střádal už dobrých pár měsíců. "Jo, jsem v pořádku, díky za optání. Měl jsem se fajn, fakt skvěle. Když jsi odešel hledat Rowenu tak mě hrubě přepadl můj otec s Alastorem - moje dvojče, pamatuješ? A napadli mě! Moje vlastní rodina! Tak jsem utek, he. No a po cestě jsem potkal Keziah která měla křídla jako pták a naučil jsem jí lítat, skočila ze skály, ale zmákla to! Tak jsem si řek, že chci křídla taky, ale to je až na později - pak jsem se totiž toulal okolo kolem a potkal jsem Crowleyho, toho fakt skvělýho vlka z Asgaaru, jenže on už není v Asgaaru! Založil si smečku tam kde jsem se narodil, fakt cool move. Taky bych chtěl smečku, nechceš smečku? Myslím, že bych byl dobrá alfa. No každopádně pak mě přepadl ALASTOR. Znovu! A byl tam i Parsifal, kterej mi vůbec nepomoh! Alastor mi rozškrábal obličej, fakt krutý, vidíš?" Vyvalil jsem na něj jedno oko, přes které se táhla dlouhá, hluboká jizva. "Ale přemoh jsem ho. Bum prásk a utíkal jsem! Do Asgaaru. Tam mě vyléčila Hyetta, fakt fajn ženská. A potkal jsem toho Roweny borce, Blil se jmenuje nebo tak nějak. Docela v pohodě, ale od tý věci s Alastorem už své rodině neuvěřim ani za mák, a on se s ní koneckonců bratříčkuje!" Odfrkl jsem si. "No, a pak jsem se teleportoval k Životu, yada yada, Smrt, bla bla a jsem tady!" Roztáhl jsem křídla do celé jejich krásy. Každé mělo délku jednoho velkého vlka. "A jak se máš ty?"
Více než neznámé vlče mě samozřejmě zajímal můj partner - a přesto. Ten prcek padal z nebe aniž by na sobě nes stopu jakýchkoliv perutí, takže... jak se tam dostal? Obrátil jsem pozornost k němu a zamračil se. "Hele, prcku, jak ses tam nahoru jako dostal?" Domáhal jsem se odpovědi jako nějakej hrubián. Neměl jsem vlčata moc v lásce.

Prosinec 1/10 - Dante

S křikem, za který by se nestyděla žádná slečna, jsem zdrhal před labutí a máchal křídly stejně zběsile jako ona. A přitom mě vůbec nenapadlo vzlétnout. Počkat. Umí labutě létat? No, vyzkoušet jsem to nehodlal. Ještě by byla ve vzduchu rychlejší. Zaječel jsem, když se jí podařilo mě štípnout do pozadí, a uštědřil jí takový kopanec, že o pár metrů odlétla aniž by musela máchat křídly. "Tu máš!" Ještě nebyla všechna moje mužná hrdost v pytli. Přiskočil jsem k ní - už už si na mě chtěla otevřít ten svůj hnusnej oranžovej zobák - a jednoduše jí zlomil vaz. Vyplivl jsem to na zem a trochu se zadávil peřím, co jí vypadlo. "To máš za to, žes nevodletěla do teplejch, ty slepice," zamračil jsem se. Byl tu však ještě jeden úhlavní nepřítel, ten, co se mi vysmíval, když mě masožravá labuť honila. Obrátil jsem nasupený pohled na vlče. "Jseš další!" Upozornil jsem ho

Začínal jsem mít pocit, že všechno na světě má svůj důvod a spojení - jako můj nález Mýval a tohohle vlčete. Byl jsem od Mýval zvyklý mít neustále v krku zatnuté drápy nebo zuby, a tak jsem pod útokem štěněčích drápků jen trochu vypískl. Možná, že kdybych svého lesního strážce neměl, vlče by zrovna teď opět letělo dolů volným pádem. To se naštěstí nestalo, ačkoliv otázka přistání stále nebyla jasně zodpovězena. "Blázníš?!" Vyjekl jsem. Vlče to očividně nemělo v hlavě v pořádku. Já si na rozdíl od něj uvědomoval, jak vysoko jsme a co všechno špatného se může stát. Ale s jednou věcí jsem fakt nepočítal. "Wylane?!" Řítil jsem se přímou vzdušnou čarou přímo na něj. No, tak tohle je konec. Měl jsem tě rád, kámo. Zběsile jsem máchal křídly, abych zabránil nárazu v plné rychlosti, ale stejně jsem vlka smetl z povrchu zemského a koulil se s ním jako kolotoč o pár metrů dál. Taková velká sněhová koule složená ze tří vlků. No, ze dvou a půl. To půl tělíčko jsem ještě stihl chytit mezi křídla, která jsem si přivinul k tělu.
Zaúpěl jsem. Byl jsem z toho přistání celý rozlámaný, točila se mi hlava a měl jsem pocit, že jsem si musel zlomit snad každou kost v těle. Rozhodně jsem je ale měl všechny správně srostlé a spojené, protože jsem se zvládl přetočit a spustit vlče na zem. "Jsem v nebi?" Zamumlal jsem do Wylanova hnědého kožichu.

//Zřícenina

Stalo se to. Opravdu mi Smrt vyhověla - a spolu s ní i Život. Zíral jsem na ta obří netopýří křídla jako bych vůbec nepočítal s tím, že je kdy budu mít. Ale měl jsem je. Netáhla mě k zemi, vlastně jako bych je vůbec neměl, ačkoliv jsem cítil každý sval v nich. Bylo to podivné, mít najednou dvě nové končetiny. Svrbělo mě z toho celé tělo a nemohl jsem se dočkat momentu, kdy si na ten pocit zvyknu. Došlo mi, že jsem ke Smrti musel jít právě kvůli velikosti těch křídel - určitě mě nějak začarovala svou magií, abych při prvním kroku neletěl k zemi a už se nezvedl. Zkusil jsem křídly párkrát zamávat a tělem jako by mi projel elektrický proud. Páni. Vypískl jsem nadšením a poloskoky s mácháním křídly se posunoval kupředu. Ještě jsem nedokázal vzlétnout, ale i těch pár vteřin ve vzduchu bylo bombastických.
Měl jsem namířeno zpět do Asgaaru, ale to by nebyl klasický den na Galliree, kdyby se nestalo něco zvláštního. Občas to byla neškodná teleportace, jindy magické bytosti, no a dnes... dnes zataženo, občas vlčata. Počkat, cože? Vyvalil jsem oči k nebesům, odkud se ozýval ten pištivý zvuk. V první vteřině mě napadlo, že snad padá hvězda přímo k mým nohám, ale postupně jsem rozenal obrysy. Uši, nohy, ocas. Vážně to bylo vlče! Z tlamy mi vypadlo hned několik pestrých nadávek. Jasně, že se něco takového stane zrovna, když jsem sotva začal křídla testovat.
No, nebyl čas ztrácet čas. Vyběhl jsem kupředu a máchal křídly jako pomatená slepice, jako která jsem taky vypadal, protože jsem se sotva dokázal vyšvihnout pár metrů nad zem. "Stop!!" Zaječel jsem, jako by snad vlče mohlo začít levitovat, což samozřejmě byla hloupost, ale fakt moc by mi to pomohlo. Zaúpěl jsem a využil náhlého poryvu větru abych se vznesl o něco výš. Cítil jsem, jak se potím - a to jsem křídla na svých zádech téměř necítil. Svaly mě z toho pohybu stejně pálily. Veškerá gravitace světa byla proti mě, beztak. Klasika. Ale nakonec se mi to povedlo, ať už to bylo snahou, šťastnou náhodou nebo stresem. Zničeho nic jsem byl několik set metrů vysoko a prohnal se pod tělem vlčete, které mi s hrknutím dopadlo na záda. "Co... jak... kde?!" Domáhal jsem se odpovědí zatímco jsem se nebezpečně přibližoval zemi. Nikdo mě neučil, jak s tím přistávat.