Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Pche!" vyprskl jsem na Rowenu. To tak. Úplně jsem si ji dokázal představit, jak se cpe k náhodným vlkům domů. Třeba zrovna sem.
"Samozřejmě, že to jde," mrkl jsem na Crowleyho. Kdyby tu nebylo tolik dalších, udělal bych i krok blíž, ale takhle jsem jen jako nevinňátko natočil hlavu do strany. "Chtěl bys to zkusit?" ušklíbl jsem se. Roweně jsem věnoval překvapený výraz a zavrtěl hlavou. Přisunul jsem se k ní trochu blíž, aby to chudák strejda Arcanus už nemusel poslouchat. Takový monstrum jsem zase nebyl. "Je mi jedno, co má kdo mezi nohama. Hlavně, že se pobavím." Pokrčil jsem rameny. "Hádám, že tobě je to taky fuk?" Alespoň jsem tak usuzoval z toho setkání s Bouří. Co to mělo být za výstup s těma krásnýma očima?
Bohužel nám strýc všem překazil zábavu, když se ukázalo, že jsme rodina. Nespokojeně jsem nafoukl tváře. Vždyť nás pojil jenom otec, ne? A Crowley docela stál za hřích. "No, kdyby sis to rozmyslel..." zapředl jsem a tiše se uchechtl.
Arcanus navrhl lov. Ucítil jsem tik v oku. Nečekal jsem, že se tahle moje neschopnost ukáže tak brzy, ale koneckonců jsme strýčka varovali, takže s tím musel počítat. Pokrčil jsem rameny a rozhodl se, že se budu držet vzadu a povzbuzovat je. A sebe.
To vytí mi zvedlo všechny chlupy na těle. Pořádně jsem neuznával žádnou smečkovou hierarchii, ale musel jsem uznat, že na tomhle bylo něco kouzelného a hodně, hodně silného. Chvíli jsem je jen tak pozoroval. Měl jsem pocit, že jsem za svůj život snad nikdy nevyl ─ alespoň ne takhle nahlas, s dalšími vlky, za nějakým vyšším účelem. Měl jsem v plánu mlčet a jednoduše je nechat, aby smečku svolali sami. Vždyť jsem se sotva přidal, tak co bych se snažil? Jenže ve mně zvítězil nějaký vyšší pud, nebo tak něco. Nemohl jsem zůstat jen tak stát a koukat. Přidal jsem se k nim. Zašklebil jsem se, když se můj hlas nehezky podobal Sinéad, a raději jsem to svedl na fakt, že už jsem vážně až moc dlouho tohle nedělal.

Ani jsem si těch dvou nevšiml, dokud je Arcanus nepozdravil. Překvapeně jsem se otočil. Další členové smečky? Napadlo mě. A byla to pravda ─ smrděli tím lesem víc než dost. A jak se ukázalo, asi jsme patřili do stejné rodiny. Chudáci. Na první pohled jsem s nima neměl žádný problém. Ten šedivý, Crowley, měl vážně zajímavý doplněk. Hned mě svrběly packy, jak jsem měl nutkání mu to sundat a podívat se, co za hnusný (nebo šíleně hezký) obličej schovává. Vlčice zase měla zajímavé odznaky. "Sirius, to lepší dvojče," doplnil jsem za Arcanuse. Teď, když jsem si byl jistý, že Alastor je opravdu naživu a dokonce patřil i sem, jsem si takové komentáře zase mohl dovolit. Promiň, bráško.
Na rozdíl ode mne ale Rowena očividně problém měla. Krátce jsem pohlédl jejím směrem, nijak mě její hláška o Crowleym nezdvořákovi nezajímala, ale když pak dotyčný příběh doplnil, musel jsem se zase začít smát. Skoro jsem brečel. "Kdes byla celou tu dobu? Já bojoval o přežití a ty se cpeš ostatním do pelecha," zazubil jsem se a přesunul pohled na Crowleyho, "kdybych to věděl, tak bych se přidal." Pokrčil jsem rameny a koutkem oka mrkl na Arcanuse. To ta stará generace pochopit určitě nemohla, ne? Beztak si myslel, že se bavíme o opravdovém pelechu nebo tak něco.
"Taky vás rád poznávám," sladce jsem se usmál. Vlastně mi bylo úplně jedno, že někoho poznávám, ale byli to dva vlci, kteří na můj úkor budou lovit a to všecho. Hodilo se udělat z nich spojence. Naoko nadšeně jsem zavrtěl ocasem. "Oslavu bych si nechal líbit."

Neměl jsem žádnou otázku. Možná jsem měl jen mylnou představu, že o životě ve smečkách vím všechno, ale pro mě to byl prostě fakt. Ségřina otázka o magiích mi přišla trochu podivná, ale koneckonců jsem věděl o existenci těch, co magii nesnáší nebo co. Bylo to nepřirozené. Smrt nám přece dala magii z nějakého důvodu.
Arcanus nám řekl o jakési dohodě s Borůvkovou smečkou, která mě v nejmenším nezajímala. Rowena se na druhou stranu nabídla, že půjde taky. Já jen pokrčil rameny. "Já o tu poctu klidně přijdu," odtušil jsem. Asi to nebyla nejlepší taktika, jak šplhat po hierarchickém žebříčku, ale mně bohatě stačilo udržet se na místě Kappy.
Teprve představa úkrytu mě přesvědčila, že tohle bylo stoprocentně skvělé rozhodnutí. Samozřejmě i jako tulák jsem občas měl kde spát, v nějaké jeskyni nebo tak. Ale důležité bylo to slovo občas. Nemluvě o tom, že mě na každém rohu mohla překvapit nějaká silnější šelma. Úkryt v Ragaru jsem si nepamatoval, ale na teplou skrýš Mechové smečky jsem vzpomínal skoro sentimentálně. Připojil jsem se k Arcanusovi a neklidně přešlapoval na místě. "Tak kudy to bude, strejdo?" zazubil jsem se. Asgaarská smečka. To byla třetí. Do třetice všeho dobrého, ne? Snad už jsem se dokázal přizpůsobit tak, abych nemusel nic dělat a zároveň si své místo udržel. Vidíš to, Lennie? To koukáš, co?

Možná ten incident s šedivou vlčicí poznamenal mé dvojče víc, než jsem myslel. Považoval našeho otce za mrtvého, i když ho Arcanus viděl na vlastní oči. Možná dobře, že jsem ho nepotkal. Ještě by mu přeplo a vyškrábal by mi oči. Ne, že by k tomu neměl důvod, ale... pokud to šlo oddálit, nebránil jsem se. Pohlédl jsem na ségru a přemýšlel, jestli ví, co jsem proved. Odsoudila by mě vůbec? Hm. Všichni jsme měli pochybnou představu o tom, co je správné.
Překvapeně jsem natočil hlavu do strany. Vážně to bylo tak jednoduché? Právě jsem se přidal do smečky. Nemohl jsem si pomoct a cítil jsem se trochu, jako bych měl na zádech balvan. Ale pak jsem si připoměl, že mi nikdo nemůže nic nařizovat nebo mi dokonce diktovat život. Výhoz z tohohle lesa byl nejhorší možný scénář a mně ani v nejmenším ta představa neděsila. Pokrčil jsem rameny a zazubil se. "Díky, strejdo." Sledoval jsem Rowenu a její reakci. Trochu jsem nad tím nakrčil čenich. Arcanus byl podle ní rodina, takže jsem neměl sebemenší zájem se objímat, ťuťu ňuňu. To já dělal jenom s jiným cílem.
Se sestřiným názorem na lov jsem se dokázal ztotožnit, ale jen tak to přiznat by nebyla žádná legrace. "Já se klidně lovit naučím," ušklíbl jsem se. Jo, vážně jsem byl ochotný s někým jít stopovat kamzíky nebo tak, ale jak moc se budu snažit se to doopravdy naučit? To už byl jiný příběh. "A hranice taky pohlídám, to by mi šlo." Pokrčil jsem rameny. Bylo to podobné, jako s lovem. Hranice pohlídám, ale výsledky neslibuju. Ale zamlouvalo se mi to víc, než se někde honit po lesích. Raději jen sedět na místě, občas se posunout.

Alastor tu byl ve smečce? Snažil jsem se nevypadat moc vykolejeně, každopádně tahle informace se napsala na seznam věci, o kterých budu přemýšlet, až budu sám a starej.
Já jsem se nikoho neprosil, abych tu byl. Doplnil jsem Roweninu poznámku, i když už ne nahlas. Nebyl jsem blázen. U Arcanuse nám tohle dobírání si vlastní rodiny nemohlo dělat hezký obrázek. Každopádně mi to nezabránilo v tom protočit očima, když se ukázalo, že otec žije. Byl bych mnohem radši, kdybych věděl, že se po světě neprohání někdo, kdo může... vlastně úplně za všechno.
Překvapeně jsem se na sestru otočil, když se konverzace začala točit k naverbování do smečky. Skoro jsem něco namítl, ale pak jsem rychle zmlknul. Zamyslel jsem se nad tím, a to už bylo co říct, když jsem nad něčím přemýšlel. Uvázat se ke smečce, znovu? A tentokrát dobrovolně? Z Ragaru nás Lennie odtáhla a přitáhla nás do Mechové, z které jsem odešel při první příležitosti, kterou jsem dostal. Ale to jsem ještě nebyl dost chytrý, abych si dal dvě a dvě dohromady a vyšly mi čtyři. Mít na zimu kam složit hlavu, užívat si tepla, žrát cizí jídlo, zneužívat zdejší pohostinnosti? A když jsem si tak prohlížel Arcanuse, začínal jsem pochybovat o tom, že by mu došlo, že jako nic nedělám, dřív než za rok.
Pokrčil jsem rameny a nevinně se zazubil. "Já jsem skvělý usazovací typ," naparoval jsem se a pořádně se narovnal, "a lovit sice neumím, nu což." Trocha upřímnosti se vždy cenila, ne? Rychle jsem se snažil vymyslet něco, cokoliv, co by mohlo hrát v můj prospěch. Bylo to složitější, než bych chtěl přiznat, a na moment jsem cítil osten studu. Rychle jsem ho zahnal typickým, na mě nikdo nemá. Jsem to nejlepší, co se téhe smečce může stát. "Ale určitě se zvládnu fajnově postarat o něoc jinýho. Všichni mě moc rádi poslouchaj, stačí udělat tohle," zarazil jsem se a udělal na něj roztomilý kukuč. "Vidíš? Navíc... navíc přeci nemůžu nechat svou jedinou, milovanou sestřičku napospas... tvé úžasné smečce. Měl bych na ni dohlídnout, to víš, jsem o tři minuty starší." A taky jsem ji viděl poprvé po... hodně dlouhé době. Dobře, to už bylo moc slov i na moje poměry. Stáhl jsem se trochu do pozadí a čekal, co se bude dít.

Listopad 10/10 | SJ | Wylan

Zatnul jsem zuby, abych neztratil úsměv. To jeho kopání vážně bolelo, ještě, když jsem se mu tak bránil. Ani jsem nedýchal dokud konečně nepřestal, a konečně jsem mohl vydechnout přímo do jeho ucha. Zaznamenal jsem, jak tiše Wylan najednou mluvil. Že by? Sledoval jsem, jak se z něho všechna ta bojácnost vypařuje. Dělalo mi to škodolibou radost. "Vždyť bys mě přes ten svůj smích neslyšel, zlato."
Nad jeho vyhrožováním jsem se jen pousmál. Moc dobře jsem věděl, že by toho byl schopný. Oproti němu jsem byl vážně zakrslý. Ale fakt, že jsem pořád ještě stál nad ním, mi dokazoval, že Wylan nemá v úmyslu mě v dohledné době odhodit jako kus hadru. Tak přeci jen se chytil. Pokrčil jsem rameny. "Užívám si život, dokud to jde," zašeptal jsem a čenichem se mu otřel o ten jeho. Tělem jako by mi projela elektřina a já si musel připomenout, že tohle všechno už jsem dělal s Jaimie. Jenže tohle vážně bylo jiné — Wylan nebyl naivní ve stejném smyslu jako ona. Ze začátku se bránil, a navíc to byl samec. Vidíš mě, tati? Tady skončil tvůj milovaný syn. Hlas se mi trochu třásl, když jsem znovu promluvil. "Neměl bys začít taky?"

to be continued

Listopad 9/10 | SJ | Wylan

Přikýl jsem. "Odešel jsem, když mi byl rok," odtušil jsem a víc to nerozváděl. Vyprávět Wylanovi o tom, jak jsem k přežití využíval lítost a naivitu ostatních vlků, rozhodně nebyl dobrý tah. Takhle jsem ho alespoň mohl nechat myslet si, jak statečný a silný jsem.
Konečně jsme se od nudného mluvení o ničem dostávali k akci. "Au," uchechtl jsem se, když mi jeho tlapa přejela po čenichu. Překvapilo mě, jak silný je, ale nechtěl jsem se své pozice vzdát, a tak jsem se zapřel zadníma tlapkama o zem a tlačil proti němu.
Taky jsem se zasmál, ale jen krátce. Sledoval jsem ho, jak se směje, div mu netečou slzy. Zavrtěl jsem nad ním hlavou. Začínal být uvolněnější, a já si jeho společnost také užíval víc. Ale nezapomínal jsem na to, proč jsem s ním vůbec začal ztrácet čas. Ještě pořád z něho nic pořádného nekáplo, a tak jsem se rozhodl ještě trochu zariskovat. Sklonil jsem hlavu a jednoduše mu olízl tvář. "To stačí. Ještě na nás upozorníš nějaké medvědy," mrkl jsem na něj a odtáhl se jen o nepatrný kousek. Pořád jsem se ho téměř dotýkal čenichem. Kdybych si ho chtěl prohlížet, viděl bych každý detail. Ale já se jen díval do těch šedivých očí. Dokážeš mi číst v hlavě? Napadlo mě. Ale to byla hloupost. Kdyby to uměl, už dávno by tu nebyl. Nejspíš svou magii neovládal dobře, stejně jako já.

Listopad 8/10 | SJ | Wylan

"Kde je vůle, tam je cesta," pokrčil jsem rameny. I já jsem dokázal uznat, že Wylan má pravdu, ale rozhodně jsem mu nehodlal udělat tu radost. Navíc jsem doopravdy nebyl smečkový typ, a stejně jako každý tulák by v zimě potřeboval smečku, smečka by každou zimu potřebovala někoho, kdo umí přiložit tlapku k dílu. A to já jsem nebyl. Jak dlouho bych dokázal tahat alfy za nos, s Wylanem nebo bez něj?
Přikývl jsem. "Měl bych snad říkat maminko někomu, kdo se o mě nedokázal postarat?" nevinně jsem se zazubil. Byla to pravda, ale nepotřeboval jsem jeho lítost, ani nic dalšího. Řekl jsem mu to jenom proto, že se ptal — a ve finále by mi ta jeho lítost i hrála do karet. "Říkal jsem, že nejsem smečkový typ," odtušil jsem.
Wylan vzal tu moji poznámku až moc vážně. Překvapeně jsem povytáhl obočí. My dva, přátelé? To... nefungovalo ani v těch nejšílenějších představách. Ale fajn, jasně, přeci jsem na něj nemohl vypálit, že to teda rozhodně nepůjde. "Nemůžu ti nic slíbit," řekl jsem nakonec a potutleně se usmál, aby věděl, že jsem to myslel jako vtip. Nemyslel.
Přivřel jsem oči a sykl. Bolelo to, trochu, a já měl sklony k tomu všechno dramatizovat. Na moment jsem si dokonce myslel, že Wylanovi zuby projely skrz kůži, ale žádné lupnutí jsem necítil. Nejdřív jsem nevěděl, co si o tom mám myslet, ale pak se ten ňouma začal zase usmívat. No fajn. Dva mohou hrát tuhle hru. Také jsem se usmál. "Myslíš za tohle?" zeptal jsem se, ale místo abych zopakoval svůj trik s ouškem, přidal jsem tomu šmrnc. Jednoduše jsem využil momentu překvapení a prostě se po něm vrhl, doufal jsem, že ho dokážu překulit na záda a dostat se na něj. Čapl jsem ho za ucho a pořádně zatáhl. Už jsem si uměl představit tu reakci. Moje ouško, řekne a zase se mě pokusí zmlátit, nebo tak něco. Vyšel ze mě krátký náznak smíchu, načež jsem se opravdu začal smát a pustil ho.

S povytaženým obočím jsem sledoval Rowenu. Vnucovala se, nebo to doopravdy myslela? Vypadalo to, že jsem nebyl jediný z rodiny, kdo dokázal vlkům slovy zamotat hlavu.
Málem jsem se zadusil, když zmínil Alastora. "On tu byl?" vypadlo ze mě, než jsem to stihl zastavit. Sklopil jsem uši a odvrátil hlavu. Takhle omylem dát najevo, co cítím, už se mi dlouho nestalo. Zmínka o Saviorovi mě sice zaujala jen trochu, bylo překvapivé cokoliv o otcovi slyšet, ale potřeboval jsem něčím zamluvit to zakopnutí. "Savior taky? Myslel jsem, že otec práskl bačkorami, když není schopnej najít a zastavit se za vlastními vlčaty," kysele jsem se ušklíbl.
Pokrčil jsem rameny a chystal se odvětit něco o tom, že mě nic netrápí, jenže slova se ujala sestra. Nejdřív jsem moc nechápal, co to Rowena blábolí, ale pak mi došlo, že si prachprostě vymýšlí. A já měl co dělat, abych nevyprskl smíchy. Rychle jsem od Arcanuse odvrátil hlavu a snažil se to všechno udržet v sobě, ale když ségra začala vyprávět o tom, jak nemá srdce samotnou matku s vlčaty vyhodit na mráz, už jsem to nevydržel. Začal jsem se smát, až mi vytryskly slzy. Rychle jsem si je tlapkou otřel. "Pardon, pardon," odkašlal jsem si, abych uklidnil zbytky svého smíchu. "Totiž, bylo to strašné, samozřejmě. Já jen, že jsi to měl vidět. Hnala ji odtamtud jako nějakou starou bábu! Ale to si moje sestřička nezasloužila," zavrtěl jsem hlavou a hlavou se otřel o Rowenin krk. Jó, moje milovaná sestřička, krutě vyhozená ze svého vlastního lesa. Jak tragické.

Listopad 7/10 | SJ | Wylan

Smečkomilovníci. Chápal ale nechápal jsem to, a jen jsem nad tím pokrčil rameny.
Uchechtl jsem se. "Zlato, nechci ti způsobit další bolehlav, ale právě jsi mě vlastně nazval hlupákem," povytáhl jsem obočí a sledoval, co to s ním udělá.
"Protože jsem tam patřil," odvětil jsem a spokojeně houpl ocasem. Nejen, že jsem mluvil pravdu. Ta pravda mi dokonce pomáhala v tom, co jsem dělal. No koho by to nepotěšilo? "A nevyhodili mě. Ne, že si to budeš myslet," ušklíbl jsem se. Neviděl jsem mu do hlavy, ale tušil jsem, že mě bere jako někoho, kdo se minimálně snaží být hodný. Ale taky jsem věděl, že vypadám přesně jako ten typ, kterého odněkud vyhodí. "Odešel jsem sám. Strčila mě tam Lennie, teda, moje matka. Měla o kolečko navíc, víš, takže se jí tam líbilo," mrkl jsem na něj, jako by se nechumelilo a nadávat na vlastní mámu bylo v pohodě.
Pokrčil jsem rameny. Fakt, že jsem na světě nikoho neměl, možná kromě Roweny, mě netížil. Dokud jsem si na to nedovolil moc myslet. I proto jsem byl rád, že se mi Wylana dařilo popichovat. Bylo to vítané odvedení pozornosti od všeho ostatního, co mě tížilo na ramenou. Jo, i já jsem měl problémy. Šílené, já vím. "Tak budeme přátelé my dva," navrhl jsem, i když jsem tomu sám nevěřil. Netušil jsem, co mít kamaráda obnáší. Nikdy jsem žádného neměl, ale z toho, co jsem vypozoroval, mi bylo jasné, že je to jen zbytečná přítěž. Jak jsem se mohl zajímat o někoho jiného, když jsem sotva zvládal chápat vlastní hlavu?
Spokojeně jsem se ušklíbl. "V tom se pleteš, Wylane," odtušil jsem a naklonil se k němu blíž. "Mně by se to moc líbilo," pošetpal jsem mu do ucha a s potutleným úsměvem se zase odtáhl, i když to moc nezměnilo — pořád jsme na sebe byli nalepení... vším ostatním.

Listopad 6/10 | SJ | Wylan

Přikývl jsem, i když jsem ani na moment nepochyboval, že tuhle dohodu brzy poruším. Doopravdy mi nevadilo, že mě Wylan bacil. Nevěřil jsem, že by mi dokázal ublížit tak, aby to doopravdy bolelo. Nevyplácelo se vlky podceňovat, no... stačil mi jeden pohled na něj a prostě jsem to věděl.
"Já," potvrdil jsem. Neměl jsem v úmyslu ho doprovázet jako nějaká mamina, ale hodilo se mi získat víc jeho důvěry. Na moment mě zamrzelo, že ji pak zradím, ale nedělal jsem si z toho velkou hlavu. Už jsem to za život udělal mockrát. Zavrtěl jsem hlavou. "Úkryt nemám, ale to neznamená, že si nějaký nemůžeme najít," zazubil jsem se. To by se hodilo, kdyby Wylan našel nějaký teplý úkryt a já se k němu vecpal. Možná z něj nakonec vážně něco kápne. "A když nenajdeme, ve dvou nám stejně bude teplo," odtušil jsem a ještě víc se na něj přitiskl, abych svá slova potvrdil.
Napůl ucha jsem ho poslouchal, i když mě proslov o smečkách ani v nejmenším nezajímal. "Do Mechové smečky nechoď. Hemží se to tam hloupými vlky," odvětil jsem a žďuchnul ho čenichem mezi oči. Tentokrát to nebylo pro mé vlastní potěšení. Jednoduše jsem chtěl poukázat na jeho mozek. "Hm. Měl bys mě najít, až se rozhodneš. Mohl bych tě doprovázet," špitl jsem a zahleděl se mu do šedých očí. Snažil jsem se působit romanticky, ale za svými slovy jsem si stál i bez toho. Mohl bych se na něj přilepit, získat díky němu členství a pak si jednoduše hřát zadek v cizím doupěti a žrát cizí jídlo. A občas dělat, že něco dělám. To jsem uměl dobře.
Tiše jsem se uchechtl, když se přede mnou Wylan schoval a vykukovaly mu jenom uši. Nehodlal jsem to však vzdát. Možná mi dokonce vyhovovalo, že se se mnou tak pral. Jaimie byla moc jednoduchá — tenhle vlček mě nutil nad vším dvakrát přemýšlet. "Nemám moc přátel," odpověděl jsem po pravdě a pokrčil rameny. Ani jsem nečekal, že by se po tomhle všem Wylan stal mým přítelem. Ušklíbl jsem se a znovu ho zatahal za ucho. "No tak, podívej se na mně. Co je?" natočil jsem nevinně hlavu do strany.

Listopad 5/10 | SJ | Wylan

Sklopil jsem uši dozadu a v očekávání zadržel dech, ale tím jedním žďuchnutím to skončilo. No, stejně. Začínal jsem se mu dostávat pod srst, alespoň na tolik, aby udělal něco takového, když ještě před chvílí byl celý žhavý, aby odsud zdrhnul. "Nemyslel?" poptáhl jsem a vzhlédl k němu, jen tak, pro třešničku na dortu.
"Neomlouvej se, Wylane," zabručel jsem a protočil očima, ale rychle jsem se zase vzpamatoval. Jasně, klidně se omlouvej. Vlastně mi to docela hraje do karet. "Totiž, já... zasloužil jsem si to," pokrčil jsem rameny a trochu se nahrbil. Není to už moc? Ne, bylo to tak akorát. Srdcervoucí, důvěryhodné, na míru ušité naivnímu Wylanovi.
Sledoval jsem, jak ze sebe dokázal udělat takovou malou kouli. Já jsem byl taky docela skladný, ale taky jsem byl o dost menší, než on. Překvapeně jsem se uchechtl a zavrtěl hlavou. "Přesunout se stihneš. A když ne, tak tu budu já," mrkl jsem na něj a lehl si natěsno vedle něho, načež jsem si odložil hlavu na tu jeho. Bylo to lehce nepohodlné, ale Wylan byl vážně dost skladný, takže jsem nemusel ani moc natahovat krk. Jestli si myslel, že s čumáčkováním je konec, tak to se mýlil.
Ah, budeme mluvit o mně! Spokojeně jsem se zazubil. "Smečky nejsou pro mě," pokrčil jsem rameny, i když... možná to nebyla pravda. Nemohl jsem to doopravdy posoudit. Z Ragarské smečky mě odvedla Lennie a z Mechové smečky jsem sice odešel sám, ale nikdy jsem tam ani nevstoupil s tím, že bych tam chtěl zůstat. Navíc, v obou smečkách jsem byl ještě jako vlče. Nevěděl jsem o světě nic. Kdo ví, možná by se mi teď smečka víc hodila než ne. Už jsem nebyl prcek, kterýmu každý naservíroval všechno, co mu na očích viděl. "Raději trávím čas s vlkama, co mi za to opravdu stojí," pokrčil jsem rameny a nestydatě přejel čumákem Wylanovu tvář. Rychle jsem se zase odtáhl, protože za tu chvíli, co jsem ho znal, jsem začal očekávat, že po tomhle se samovznítí nebo tak něco.

Listopad 4/10 | SJ | Wylan

Dostal jsem ho přesně tam, kde jsem ho chtěl mít. Užíval jsem si, jak si mě prohlíží. Na chvíli mi bylo jedno, jestli nějaké čumáčkování bude nebo nebude. Měl jsem všechnu jeho pozornost, a to mi stačilo.
Zasmál jsem se Wylanově volbě slova. Ouško? Zavrtěl jsem nad ním hlavou, když jsem najednou dostal po čuni. Od Wylana. Nebolelo to, ale rozhodně mi to strhlo úsměv z tváře. Překvapeně jsem na něj chvíli zíral a teprve po chvíli mi došlo, že bych na to měl nějak reagovat. Jak by reagoval Sirius, kterého jsem pro Wylana připravil? Byl milý, sladký, vlezlý (i když to jsem byl i normálně)... v těch pár sekundách, to jsem měl na reakci, mě napadl jen brek. Kdy jsem naposledy brečel? Pochyboval jsem, že jsem někdy něco takového udělal. Na slzy jsem navíc neměl ani pomyšlení, tak jsem alespoň začal popotahovat. To mi šlo, vzhledem k tomu, že Wylan měl pravdu — byla zima. Nasadil jsem k tomu smutný obličej a zadíval se na zem. "Promiň," zašeptal jsem.
Další překvapení přišlo, když Wylan udělal krok vpřed. Zalapal jsem po dechu, když byl najednou tak blízko, že už jsem se nemohl dívat nahoru, aniž bych si vyvrátil pár obratlů. Pootočil jsem hlavu, abych mu alespoň mohl koukat na tlapky, čímž jsem se chtě nechtě otřel o jeho srst. Za tohle si můžeš sám. Ušklíbl jsem se, protože v téhle pozici stejně nemohl vidět, že mé slzy nejsou opravdové. "Souhlasím," vydechl jsem a pokrčil rameny. "Musím mít důvod, abych nechtěl být sám?" Tohle vlastně byla pravda. I když mě často vlci spíš otravovali než že by mě jejich společnost těšila, bez nich by byla v životě neskutečná nuda.
Odtáhl jsem se a doufal, že pak Wylana donutím se ke mně zase přiblížit. "Tak pojďme," rozkázal jsem a švihnul ocasem — který, jak jsem doufal, dal Wylanovi taky přes čuňu. Já se teda rozhodně mlátit nebudu. Uchechtl jsem se a vydal se dál od jezera. Nechtěl jsem ze severu odcházet, ale pro vlkovo dobro jsem nám alespoň našel nějaký šutr, za kterým bychom byli chráněni před větrem.

Listopad 3/10 | SJ | Wylan

Můj plán mi vyšel. Neuhnul jsem ani o krok, když jsem Wylana donutil se ke mně přiblížit — naopak jsem udělal ještě jeden krok vpřed, dokud mi nebylo nepříjemné tak moc zaklánět krk, abych na něj viděl. Ale stejně jsem byl tak blízko, že jsem viděl každý detail jeho srsti, a čenich jsem měl plný jeho pachu. Bylo to jiné, než s Jaimie. Tohle bylo zakázané. Nenormální, jak by někteří uznali. Ale já ten názor rozhodně nezastával.
To víš, že je to zimou. Ušklíbl jsem se. Rozhodl jsem se trochu zariskovat a znovu jsem Wylanovi přitížil lehkým bolehlavem. Zaryl jsem drápy do země, abych sebou nepraštil, a taky abych zase neudělal nějaký kyselý obličej, protože ten bolehlav jsem cítil taky. Prokletá magie. V nejbližší době jsem musel na návštěvu ke kmotřičce. "Jsi si jistý?"
Pro sebe jsem si zakroutil očima, ale na Wylana jsem se nepřestával usmívat. Tak trochu bezmyšlenkovitě jsem povyskočil, abych vyrovnal naši výšku, a zachytil mezi přední zuby jeho ucho. Chtěl jsem, aby ho to štíplo, ale nezakousl jsem se, takže mi po hebké srsti tesáky jen sjely a zaklaply se. Uculil jsem se na něj. Byla to zábava, sledovat, jakou reakci z něho některé věci dostanou. Konečně se to někam začínalo posouvat. "Já tě rád poznám," mrkl jsem na něj.

Listopad 2/10 | SJ | Wylan

Taky jsem se na něj usmál, vlastně to byl i vcelku opravdový úsměv. Protože měl pravdu — bylo to hezké. A přesně proto bylo tak jednoduché tomu věřit.
Uchechtl jsem se a všechny kroky, které Wylan udělal dozadu, jsem já udělal k němu. A ještě jeden na víc, a ještě jeden. Snažil jsem se ho navést ke kraji jezera, aby už mi nemohl pořád utíkat. Rozhodně jsem se za ním nehodlal honit, takže buď se chytne, nebo bude plavat. A pak si může celý promrzlý cestovat na jih. Já na to taky nejsem zvyklý, musel jsem si přiznat. Ale na rozdíl od Wylana mi tohle... čumáčkování nevadilo. Já se chtěl čumáčkovat, jinak bych se tak strašně nesnažil. "Už jsem ti říkal, že s bolestí hlavy bys němel cestovat," povzdechl jsem si a smutně se zahleděl na zem, jako by mi bylo líto, že si vlk nepamatuje, co jsem mu před chvílí žvanil za bláboly. Ve skutečnosti mi to bylo šumák. "Notak, nebuď blázínek," zakřenil jsem se nad tím příšerným slovem, "zůstaň tu se mnou. Alespoň než bude zase svítit slunce," navrhl jsem. To byl dobrý kompromis ne? Ty jsem nedělal často, ale vypadalo to, že Wylan na nic jiného neuslyší.