Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nakrčil jsem čenich. Plavání jsem tedy rozhodně nemusel. Ironicky jsem ale miloval vodu - a bouřky - a tak jsem to nijak nekomentoval. Ne, že by se to dalo, když nám tak zhoustla atmosféra. I mně to bylo nepříjemné, i když by to bylo horší, kdyby Wylan dokázal alespoň cvakat zubama. Takhle jsem z něho měl dobrej den, i když vypadal vážně naštvaně. Dokud nezavrčel. To jsem se trochu stáhl. Pořád jsem se nebál, ale bylo to tak nečekané, že jsem se vážně lek. Tyjo, nevěděl jsem, že tohle v sobě má. Radši jsem to nevyslovil nahlas. Ještě by fakt začal kousat.No, tohle mi nevyšlo. Usoudil jsem, když Wylan ani neodšel, prostě se rozhodl trucovat přímo tam na mokré zemi. Už začínalo sněžit a ten ťulpas se prostě rozhodl utábořit přímo tady, uprostřed ničeho. "Ale mě to zajímá," zamumlal jsem, protože jsem nutně potřeboval mít poslední slovo. A pak už jsem ho jenom sledoval.
Ale tolik trpělivosti, abych dokázal, že jsem víc tvrdohlavý než on, jsem neměl. Nakonec jsem si jen dlouze povzdechl a došel až k němu. Chvíli jsem ho jen tak pozoroval, a pak jsem ho žďuchl čenichem mezi uši. "Vstávej. Vždyť dostaneš rýmu," broukl jsem, dokonce něžněji, než jsem zamýšlel. Ale bylo to potřeba. Jestli byl tak vystresovaný jenom z mých vtipů, nechtěl jsem ho vidět, kdyby tu rýmu vážně dostal. Nejspíš by si začal kopat hrobeček. "Prosím?"

//Esíčka přes Zrcadlové hory

Tak takhle to chtěl hrát? Zamyslel jsem se. Znovu jsem stál před tím rozhodnutím, zda říct pravdu nebo si prostě něco vymyslet. Ale ještě bylo moc brzy po tom mém uklouznutí a nechtěl jsem riskovat, že mě Wylan prokoukne podruhé. Takže pravda. "Mám dvojče. Bratr Alastor, pamatuješ? Jsme dvojčata, úplné kopie," zazubil jsem se. Ale o Alastorovi jsem mluvit nechtěl, a tak jsem se rychle zase chopil slova. "Teď ty. Nebo mi to budeš dlužit." A mohl jsem se klidně vsadit, že chudák vlk stojí o všechno jen ne o to být zavázaný se se mnou znovu potkat a splatit mi dluh.
Protočil jsem očima nad tou neurčitou odpovědí. Občas mi přišlo, že Wylan mluví v hádankách. Neměl jsem dostatečnou kapacitu v hlavě na to to luštit. "Takže... spíš šťastný, nebo spíš v koncích?" zkusil jsem to znovu. Jen jsem nevěděl, jestli mi ještě odpoví, protože se zničeho nic začal chovat jako prvotřídní blbec.
"Očividně to jedno není, tak mi to řekni!" vybídl jsem ho a popoběhl jsem, abych ho dohnal. Akorát jsem musel běžet skoro pořád, protože Wylanovi jako by hořelo u tlapek. Prohlížel jsem si ho a snažil se z něj něco vyčíst, ale jednoduše to vypadalo, jako že se pan ťulpas rozhodl trucovat. Ušklíbl jsem se. "Notak, lásko, odpusť mi to," zakňučel jsem, "vždyť se to snažím napravit! To nemělo být nic zlého, chtěl jsem tě rozveselit." Předběhl jsem ho a postavil se mu do cesty. Pochyboval jsem o tom, že by mě byl Wylan ochotný povalit na zem. Na to byl až moc slušný. Sklopil jsem uši k hlavě a zahleděl se na vlastní tlapky. Ultra smutný kukuč. Ha. "Prosím. Neviň mě za to, že jsi mě ty nepochopil..." zamumlal jsem. Vymýšlel jsem si. Samozřejmě mi bylo jasné, že vlček za nic nemůže. Ale nemohlo bolet se ho pokusit přesvědčit o opaku, ne?

//Kančí remízky přes Travnatý oceán

Uchechtl jsem se. "Fakt," přikývl jsem, a byla to jen napůl lež. Bylo mi jedno, jaký má Wylan život a co ho trápí, ale stejně jsem byl zvědavý. Pokud v něm vážně bylo něco víc než jen dávka nevinnosti a naivity, tak jsem to chtěl vidět. Jen jsem netušil, kterým směrem do něj. Pořád na něj tlačit? Naštvat ho? Snažit se udělat si z něj kamaráda? Kamarádi, pche. Nakrčil jsem čenich a rychle ten nápad zavrhl. Něco takového byl běh na dlouho trať, a to já nechtěl. Obnášelo to spoustu přátelíčkování se a udržování dobrých vztahů... ani by mi to nešlo. Měl jsem talent na to všechny věci ničit.
Ušklíbl jsem se, protože jsem měl pravdu - Wylan se odtáhl. "To máš pravdu, to jsem. Jak by taky ne? Jsem dokonalý." Znovu jsem se naparoval a celý se narovnal. Nepochyboval jsem o tom, že jsem jeden z nejhezčích vlků široko daleko. A upřímně? Myslel jsem si, že k nim patří i Wylan. Jinak bych se ho tolik nesnažil sbalit. "A ty jsi se sebou šťastný?" prohodil jsem. Už jsem za život poznal spoustu vlků, abych tušil, že povahy jako Wylan to mají těžký. Jak se někdo nemůže mít rád? Vždyť to je základ. Uvažoval jsem a snažil se vzpomenou na čas, kdy jsem se třeba neměl rád. Nic. Jen jsem se v myšlenkách zase vracel k tomu incidentu s Alastorem, a rychle jsem zase přemýšlet přestal.
Vážně jsem ho naštval. "Proč jseš najednou tak kyselej?" zabručel jsem a snažil se nad tou konverzací převzít vedení. "A jak jsi drsnej, páni. Líbí se mi to," zapředl jsem. Překrucovat činy, slova, to by mi šlo. Nejdřív jsem myslel, že tou zimou myslí Gallireu. Už to se mi nelíbilo, vždyť s ním byla švanda, jak se sebou nechal zametat zem. Až po chvíli jsem pochopil, že myslí život. Překvapeně jsem se na něj podíval a nervózně se uchechtl. "Cože? Víš, já asi nejsem nejlepší matroš na rozmlouvání sebevražd," upozornil jsem ho. "Ale jestli se potřebuješ vybrečet..." A zase jsem přistoupil až k němu, jako otravná moucha. Nemluvě o tom, že mi to všechno přišlo náramně vtipné. Nedokázal jsem pochopit, jaké to je, nemít před sebou žádný život. Pokrčil jsem rameny. "Nebudu dělat vtipy na umírání, chápu. Takže, víš, co dělá moucha, žába, jezevec a vlk, když se sejdou v řadě? Potravní řetězec!" A znova jsem se začal řehtat.

//Řeka Mahtaë (sever) přes Zrcadlové hory

Nebyl bych to já, kdybych se jeho slov okamžitě nechytil. Přisunul jsem se blíž, dokud jsem neviděl každý detail v jeho obličeji. "Ale mohl bych, kdybys mě nechal," řekl jsem potichu a ušklíbl se. Už jsem si uměl představit tu reakci. Měl jsem podezření, že kdyby vlček mohl, vypařil by se na druhou stranu lesa a povídal si se mnou odtamtud. Každopádně jsem o jeho slovech pochyboval. Co víc jsem potřeboval vědět než to, co už jsem věděl? Měl jsem ho prokouknutého skrz naskrz. Nebo jsem si to alespoň myslel.
Zavrtěl jsem nad ním hlavou. "V tom případě jsem nejhezčí kanec široko daleko," zazubil jsem se a otočil se k němu. "Nebo máš snad nějaké pochybnosti?" Tak se ukaž. Co si o mně myslíš? Zvědavě jsem natočil hlavu do strany.
Překvapeně jsem zamrkal, když ho to moje šaškování kolem naštvalo. Vždyť to byl jen vtip. Nemyslel jsem, že je Wylan taková zagorka. Jenže on se prostě jen sebral a šel dál. "Wylane!" zavolal jsem na něj a trochu popoběhl, abych ho dohnal. "Byl to jen vtip, brouku. Neumřeš bolestivou smrtí," zasmál jsem se. Nemohl mi to mít za zlé, ne? Nelhal jsem mu. Jen jsem si z něho střílel. "Copak nemáš smysl pro humor?" Povytáhl jsem obočí. Nechápal jsem, co mu najednou přelítlo přes nos.

//Esíčka přes Travnatý oceán

// 12. Předstírej, že tě posedl duch Vánoc

Protočil jsem očima. Wylan byl tak naivní. Samozřejmě, že jsem věděl, že mu lhát nemusím. Prostě to bylo přirozenější než říkat pravdu. A získávalo mi to sympatie - pokud na to teda někdo nepřišel. "Promiň. Už to neudělám," pousmál jsem se a snažil se vypadat, jako že mě to opravdu mrzí. Ve skutenčosti mi to bylo šuma fuk, jako většina věcí.
Zvědavě jsem poslouchal, co si vlček bude přát. Zdraví a nebýt sám? Povytáhl jsem obočí. Já neměl žádná pořádná přání, ale u Wylana mě to překvapovalo. "Proč bys zahodil jedno přání kvůli takové malichernosti? Na rýmičky se neumírá," poučil jsem ho, jako by byl jen hloupé vlče. Taky mi tak v tu chvíli připadal.
Překvapeně jsem se na něj otočil. Vážně právě Wylan řekl vtip? Se zimou očividně přicházely i zázraky. Uchechtl jsem se a zavrtěl hlavou. "Prosím? Já jsem naprosto dokonalý. Nic jako divočák," naparoval jsem se. Ale nehodlal jsem skončit jen u toho. "Pojď, jdem dál," přikázal jsem a rozešel se pryč. Ještě by moje naplánované divadlo opravdu přilákalo nějaké divočáky a pochyboval jsem, že by ocenili naše popichování. Snažil jsem se nás směrovat k Asgaaru, ale upřímně? Moc jsem si polohu té smečky nepamatoval. Asi to mělo patřit ke smečkovým instinktům, najít vlastní území, ale tak trochu jsem to sabotoval. Musel bych sdílet Wylana s větším hloučkem vlků. Ještě by mu někdo namluvil, že jsem sobecký blb.
Pokrčil jsem rameny. "Jsem to všechno, co jsem vyjmenoval," odvětil jsem, "ale je dobrý se trochu ujistit, nemyslíš? Ne, že ty bys to potřeboval, broučku." Přejel jsem ho pohledem odshora dolů a jedním okem na něj mrknul. "A co dalšího bych si měl přát? Mám všechno." Více méně. Zavrtěl jsem nad tím hlavou a rozhodl se pokračovat v operaci divočák. Teda, s divočákem to nemělo nic společného, protože jsem nechtěl utvrzovat Wylanova slova, že se jim podobám. Ale byla to odveta za tu nemístnou poznámku. Ne, že bych byl naštvaný. Vlastně to bylo docela vtipný, na ťulpase.
Najednou jsem se zastavil a začal sebou cukat. Zkusil jsem co nejvíc protočit oči, aby mi nebyly vidět duhovky, a sípavě jsem se nadechl. Jako by mě právě něco posedlo. "Wylaneeee..." začal jsem. A měl jsem co dělat, abych se nezačal tlemit. "Tvůj osud... čeká tě NEBEZPEČÍ!" zaječel jsem mu do obličeje, a tentokrát ze mě vypadl i krátký smích. Sakra. No nic. Show jede dál. "Já, duch... duch zimy a Vánoc! Ti předurčuji, že jestli se nebudeš držet svého nejbombastičtějšího, nejlepšího, nejroztomilejšího kámoše Siriuse... pak zemřeš... BOLESTIVOU SMRTÍ!" A v tu chvíli jsem to nevydržel a vyprskl smíchy.

// 8. Najdi zlaté prase a něco si přej
//Řeka Tenebrae přes Travnatý oceán

Přikývl jsem. Náš opravdový vztah s Rowenou nebyl nikdy černá a bílá, a vlastně mi to tak vyhovovalo. Takže jo. Měl jsem fajn vztahy se sestrou. To se ale míjelo s tím, co jsem Wylanovi navykládal, a taky, že na to ten ťulpas přišel. Sakra. Hrklo ve mně. "Já... já... ji mám rád, ale občas je... prostě... jedno se nevylučuje s druhým, takže..." Ukázalo se, že nade mnou matka příroda ještě nezanevřela a připletla mi do cesty záchranu situace. Někde v křoví se ozvalo chrochtání, které mě nejdřív pěkně vyděsilo. Divočáka bych těžko přepral a dost jsem pochyboval, že Wylan na tom byl lépe. Možná byl větší, ale do chytrosti toho moc nepobral. Ještě by se nechal zabít. Naštěstí to bylo jen takové malé prasátko, nejspíš se ztratilo od mámy. Hm. Teď jsem jedl, ale stejně bych si dal. Uvažoval jsem.
Když se však pořádně vykutálelo ze svého úkrytu, vypadl ze mě překvapený - a nervózní - smích. Bylo totiž... žluté? Zlaté? Koukal jsem na tu příšeru, jako by spadla z nebe. A taky možná jo. Notak, seber se. Tohle je tvoje příležitost. Pohledem jsem trhl k Wylanovi a snažil se vypadat normálně, ne jako bych zrovna přemýšlel, jestli nejedu na muchomůrkách nebo tak něco. "Hele, zlaté prase!" zvolal jsem vesele. Slepej není. Připoměl jsem si a zavrtěl hlavou. Vyhrkl jsem to první, co mě v tu chvíli napadlo. "To je Gallirejské znamení, že si máš něco přát," oznámil jsem a zadíval se na to čuně, které poplašeně kvílelo a snažilo se zvednout na všechny čtyři. Chudák. No, co už. "Takže já... Já si přeju, abys ke mně byl milejší." Pokýval jsem hlavou, jako by to bylo to nejrozumnější přání, které kdy kdo mohl vyřknout. "Jo, a taky, abych byl pořád hezkej, chytrej, okouzlující, pohledný, roztomilý, neodolatelný,..." Ten výčet byl nekonečný. Možná jsem se trochu ztratil ve vlastní hře.
Nakonec jsem konečně tu svou klapačku zavřel a pohlédl na Wylana. Měla to být jen zástěrka, aby přestal přemýšlet nad mou vlastní chybou, ale doopravdy mě zajímalo, co si přeje. Byl tak... nevýrazný. Bez problémů jsem pochopil, že je docela naivní, ale co bylo pod tím? Zvědavě jsem naklonil hlavu do strany a čekal.

Když už se pak konečně tomu zlatému praseti podařilo utéct, mohl jsem si v hlavě přehrát Wylanova slova. Ignoroval jsem jeho poznámku o netlačení. Já na nikoho přece netlačil. Jen jsem trochu popostrkával. Zaujala mě spíš jeho další slova. Upřímně? Musel jsem se zasmát. "Kožich jako srna? Obávám se, že i ta toho má víc, než ty," ušklíbl jsem se. Ale jenom jsem si z něho utahoval. Vždyť měl pěknou srst, a rozhodně jí měl víc, než srna. Nasadil jsem dramatický zadumaný kukuč. "Já myslím, že vypadáš spíš jak ten divočák. Umíš i chrochtat?" Zazubil jsem se a fakt čekal, že mi tady zachrochtá. I když vzhledem k naší poloze a našemu štěstí bychom za chvíli utíkali před stádem těch pekelných stvoření.

//Uhelný hvozd přes řeku Tenebrae

Trochu jsem se zarazil. Nojo, to jsem tvrdil. A pořád jsem se tak i cítil! Ale jen trochu. Teplé místo na spaní a žrádlo bez práce se mi náramě líbilo. Ale všechno to přátelíčkování se, hierarchie? To bylo těžce pod mojí úroveň. Byl jsem lepší, než oni všichni dohromady. Kdo o tom pochyboval měl prostě o kolečko navíc, takže se nepočítal. "Přidal jsem se kvůli své sestře, hlupáčku," uchechtl jsem se, "strašlivě trpěla zimou a hlady. Zachránil jsem jí život, víš? A abych si byl jistý, že se o ni dobře postarají, přidal jsem se taky." Pokrčil jsem rameny. Lži se ze mne sypaly s překvapivou lehkostí. A nepochyboval jsem o tom, že Wylan na každou z nich skočí a spolkne to i s navijákem. Alespoň chápal, kam jsem s tím vším mířil. "Ano. Chybí mi tam někdo, koho znám," odtušil jsem a zase nasadil ten posmutnělý výraz. Achjo, achjo, jsem tak sám, co mám jen dělat? Skoro jsem se začal tlemit.
Věnoval jsem Wylanovi krátký pohled. Nijak mě jeho život nezajímal, ale nabízel mi skvělou možnost mluvit o sobě. "Jo, to je škoda. Každopádně já své sourozence nijak extra nemusím. Rowena je dramatická sléčinka a její ocas je stejně dlouhý jako její vedení. A Alastor... je Alastor." Zavrtěl jsem hlavou. O bratrovi jsem přemýšlet nechtěl. Setkání s Rowenou mi trochu smazalo ten pocit viny, ale pořád jsem se toho divného pocitu nemohl zbavit. Oklepal jsem se a byl jsem rád, že se Wylan začal zabývat něčím jiným. "Já vím, jak se jmenuješ, brouku," ušklíbl jsem se, "ale přezdívka ti sluší víc." Otřel jsem se mu o bok a pokračoval v cestě.
Přemýšlel jsem, jestli mu říct pravdu, nebo se držet lží. Pravda byla nudná a ty lži už by mi asi neprošly. Tak jsem ho prostě ignoroval. "Co tady děláš ty? Neřekl bych, že jsi někdo, kdo by se dokázal ve zdraví přesunout ze severu na jih." Pobaveně jsem povytáhl obočí.

//Kančí remízky přes Travnatý oceán

Bla, bla, bla. Řeči o úžasném Rolandovi mě nezajímaly. Ale Sarumenská smečka. O té jsem slyšel maximálně z doslechu. Zmocnil se mě takový podivný pocit, jako bych nemohl dopustit, aby si Wylan vybral jakoukoliv jinou smečku než tu Asgaarskou, strýčkovu, moji. Byl jsem v ní já, takže byla lepší. Navíc by byl Wylan pořád blízko a já se nenudil. "Já mám pro tebe lepší smečku," prohlásil jsem a hrdě se napřímil, jako by mi ta smečka patřila. Přitom jsem se do ní sotva přidal, a ještě to bylo tak trochu omylem. Ale což. Nechtěl jsem přijít o možnost mít svoji oblíbenou hračku na dosah packy. "Je tam teplo, jídlo... Teplo." Pokrčil jsem rameny. Co jiného by vypelichaný Wylan mohl potřebovat? Oh, jasně. "A skvělí vlci. Kámoši, fakt," zazubil jsem se a raději vynechal tu část, kdy Rowena málem měla něco se svým synovcem a pak ji ten řečený synovec nakopl zatímco já jsem sledoval ostatní jak za mě odvádějí práci. Pro mě to ve finále byl ideální stav.
Nemusel jsem se s tím divadlem ani snažit. Sice jsem nevěřil tomu, že Wylan všem mým lžím věří - ale z nějakého důvodu byl ochotný mi všechno odpustit. A tak jsem ze smutného vlčka přepl zpátky na šarm a úsměvy a už jsem se tím nezabýval. Navíc se mě vlček dotýkal, což bylo něco, co jsem tak brzy po našem znovushledání nečekal. Ušklíbl jsem se. "Jo, potkal jsem svoji sestru, a pár dalších. Nezajímavé," usoudil jsem. Každý z nich měl až moc svoji hlavu.
Nedal jsem vlčkovi možnost odmítat a prostě se vydal zpět směrem k Asgaaru. Tedy... odhadovaným směrem. "Tak jdeme, brouku," zapředl jsem a nepochyboval o tom, že za mnou půjde. S kým jiným by se asi tak bavil? Roland nejspíš za prvním stromem nasadil extra rychlý pohon, aby se nás zbavil. Mě. Nás. Byl v tom vážně takový rozdíl?

//Řeka Tenebrae přes Kopretinovou louku

Nechápal jsem, co byl Wylanův problém. Podle toho, co jsem viděl, se s tím vlkem - Rolandem - bavil úplně normálně. Ale teď jako by mu přeskočilo a zase začal koktat. Zakroutil jsem očima a přemítal, proč jsem sem vůbec chodil. Protože chudák nemá kapku sebezáchovy? Sám pro sebe jsem se uchechtl. Navíc, když mohla Rowena lézt k ostatním vlkům do pelechu, tak jsem mohl taky. Sourozenecká rivalita občas nabrala překvapivých mezí.
Pokýval jsem hlavou a zatvářil se starostlivě, jak by takový kamarád měl. "Díky, že ses o něj postaral. Tady Wylan občas trpí na ztrátu paměti," zazubil jsem se. Roland ještě prohodil něco o smečce a já chtě nechtě nakrčil čenich. To tak. Už jsem v jedné smečce omylem skončil. Ještě by mi chybělo migrovat mezi dvěma. Ha. Tenhle příběh je povědomej. Připomínalo mi to migrování mezi vlastními rodiči, třeba.
Se spokojeným výrazem jsem sledoval, jak vlk odchází. Přesně takhle by to mělo vypadat. Přijdu, něco řeknu a podle toho se všichni budou řídit. Spokojeně jsem máchl ocasem a otočil se k chudákovi Wylanovi. "Ještě jsi nezmrz?" nadhodil jsem a potutleně se ušklíbl. "Nepotřebuješ zase zahřát?" mrkl jsem na něj, načež jsem překonal tu vzdálenost, kterou mezi námi vlček vytvořil. Jako by si nepamatoval, že na mě něco takového neplatilo. Sledoval bych ho tímhle způsobem klidně přes celou Gallireu, kdyby se mi chtělo. Což se mi, překvapivě, zrovna teď fakt chtělo. "Víš, předpokládal jsem, že budeš víc loajálnější ke svému nejlepšímu příteli. Ale asi jsem se v tobě zmýlil," zamumlal jsem a smutně se zadíval na svoje packy. Sklopil jsem uši k hlavě a trochu popotáhl. Jsem génius.

//Ohnivé jezero

V životě jsem neviděl víc depresivní místo. Všechno tu bylo tak nějak došeda a hned jsem měl chuť dát otočku a jít zpátky ke smečce, ale přinutil jsem se jít pořád rovně. Tak byla větší šance, že nakonec někoho potkám. A opravdu, něčí pach jsem tu cítil. K mému překvapení jsem jeden z nich dokonce matně znal. Wylan! Ušklíbl jsem se. Tohle byl přesně ten typ vlka, kterého jsem hledal. Někoho, kdo by se nechal otravovat, jako by se nechumelilo. Ale tentokrát měl ten ňouma společnost. Trochu mě překvapovalo, že byl s někým schopný vést plnohodnotnou konverzaci po tom, co se mnou tak koktal. No, nic. Stejně jsem se mu to chystal překazit.
Začal jsem vrtět ocasem a přihopsal až k nim. "Broučku!" vyhrkl jsem a hnedka se tiskl k Wylanovi. Moje. Zamračil jsem se na toho druhého. Tedy, Wylan mi nijak nepatřil, ale já jsem ho určitě znal první a náleželo mi právo si s ním dělat, co jsem chtěl. "Copak jsi už na mě zapoměl, že se zahazuješ s jinými?" nadhodil jsem a povýšeně se narovnal, i když jsem neměl šanci převýšit ani jednoho. Na druhou stranu, když na vás zírala malá chlupatá příšera, samo o sobě to bylo dost nepříjemné. "Já jsem Sirius, ten lepší... ten lepší," představil jsem se neznámému. "A oba jsme na odchodu," oznámil jsem s významným pohledem na Wylana. Kápni božskou a neodmlouvej.

//Asgaarský hvozd přes Středozemní pláň

Ve hvozdu jsem se moc dlouho neohřál. Ale k mému vlastnímu překvapení jsem se tam plánoval vrátit. Nejspíš tomu napomáhala i ta neskutečná zima. Měl jsem srst stavěnou na sever, ale stejně. Nedokázal jsem si představit nemít kam složit hlavu. Představa teplého úkrytu se mi líbila mnohem víc. I když tam bude i Rowena. Zavrtěl jsem hlavou. Někde na kraji mysli jsem o ní měl starost. Vždyť omdlela. Na druhou stranu jsem celý život věnoval plánům na to, jak sourozencům znepříjemnit život. Bylo těžké zbavit se starých návyků. Ještě těžší to bylo, když jsem se o to ani moc nesnažil.
Neměl jsem žádný plán. Prostě jsem šel pořád rovně, potuloval se ve vlastní hlavě. Ne, že bych nějak usilovně přemýšlel. Naopak. Tyhle tiché momenty se vždycky nějakým způsobem zvrhly v uvažování o rodině, životě. A to jsem rozhodně nepotřeboval. Tak trochu mi vždycky chyběla léta, kdy jsem byl ještě vlče a nic mě nezajímalo. Byl jsem pánem světa. To jsem i teď, ušklíbl jsem se. Jen jsem nad vším moc uvažoval. Takže ve finále jsem plán měl. Najít někoho, koho bych mohl obtěžovat.

//Uhelný hvozd

// 5. Napiš do postu aspoň 3 hlášky z vánočních filmů

Zmateně jsem to všechno pozoroval. Nějak jsem nedokázal určit, kde se stala chyba. Ale předpokládal jsem, že chudáci Crowley a Sinéad si asi neměli brát Zurri. Má někdo za kamaráda takovýho ptáka? Zavrtěl jsem hlavou. Vždyť jsem to věděl od začátku, že si měli vybrat mě. Nedokázal jsem se zbavit zákeřného potěšení.
S neskrývaným překvapením jsem sledoval, jak se lov zvrhl v přehlídku magických schopností. Ne, že by mě obtěžovalo, že za mě ostatní dělají práci, ale rozhodně jsem se mezi nimi necítil dobře. Také jsem chtěl něco umět. A co jsem uměl? Vyvolat lehkou bolest hlavy, nevolnost. Nejspíš by se mi smála i ta naše večeře. "Co takhle nechat je, ať si to udělaj sami?" tiše jsem zabručel a nestydatě žďuchl do své bezvědomé sestry. "A komu tím prospějete, co?!" Zakroutil jsem očima.
Až podezřele dlouho jsem uvažoval, že ji tam prostě nechám ležet a s trochou štěstí ji někdo ušlape. Jenže to by mi Arcanus asi moc nepoděkoval, a vůbec. Někdo mě určitě viděl a nejspíš by to celé svedl na mě. To tak. Čapl jsem Rowenu za šíji a odtáhl ji dál od toho chaosu. Proč musíš bejt tak těžká? Zavrčel jsem. Sotva jsem byl větší než ona a musel jsem ji tahat přes pole, louky, lesy. Rovnou bych měl dostat povýšení.
Sedl jsem si vedle ní a vyflusl chuchvalec jejích chlupů. Zrovna v tu chvíli si to k nám nakráčel Crowley a já si už už formoval dramatický příběh o tom, jak jsem hrdinně zachránil svou vlastní sestru. Jenže to největší, nejkrásnější zlatíčko na planetě do ní prostě jen koplo. V tu chvíli jsem myslel, že mu samou láskou začnu olizovat tlapky. "Jsem v pohodě," sladce jsem se zazubil, ale jakmile byl Crowley z dohledu, nechal jsem toho. "Trochu zbytečná otázka, když jsi vševědoucí, ne?" ušklíbl jsem se na Zurri, která se tak nevinně starala o bezpečí Roweny. Nemohl jsem se dočkat, až jí nějaká situace sundá růžové brýle.
Lov se nám začal rozcházet. Pokrčil jsem rameny a rozhodl se to taky zabalit. Dřív, než se moje sestra stihne probudit a pocítí ten kopanec od Crowleyho. Vyhledal jsem pohledem Arcanuse a přiblížil se k němu. Alespoň jsem doufal, že mi řádné omluvení se nahrabe plusové body, které se mi budou hodit, až se mi nebude chtít nic dělat. "Strýčku, bylo to skvělý," pousmál jsem se a zavrtěl ocasem. Už aby byl konec. "Ale... já teď na chvíli půjdu. Třeba vyzkouším nový znalosti a něco přinesu." Silně jsem o tom pochyboval, ale což. Něco jsem si vymyslet musel. Bez pořádného plánu jsem se vydal pryč, ale ne předtím, než jsem šlápl Roweně na ocas. A utrhl si pořádný kousanec masa. No co? Měl jsem hlad.

//Ohnivé jezero přes Středozemní pláň

Oddechl jsem si. Nadbíhání nemohlo být tak složité, ne? "Rozumím," přikývl jsem a zazubil se na svoji sestru, která mě zabíjela pohledem za mé poznámky. No co už. Stejně jsme neměli čas na to si to vyříkat hezky po sourozenecku.
Pokusil jsem se poslechnout všechno, co nám Arcanus poradil. Nejspíš to bylo tím, že jsem sotva do té smečky vlezl, a nechtěl jsem z ní hned zase vyletět, ale pro tentokrát jsem nic nesabotoval. Možná jsem se na svou pozici trochu loudal, ale tam mě všechna lenost přešla.
Stádo muflonů bylo děsivé. Hlavně ty rohy. Ale i kopyta, před kterými nás Arcanus varoval.
Pohlédl jsem na Zurri ve stejnou chvíli, co se ona dívala na mě. Skvělé. Když už nic, alespoň jsem byl s někým sehraný. Co na tom, že to bylo nezkušené štěně? Vyběhl jsem, a vlastně to nebylo tak špatné. Koneckonců lov byl vlčí instinkt. Nikdy jsem to nedělal a běhání mě nanejvýš obtěžovalo, ale teď jsem cítil jenom adrenalin. Hučelo mi v uších, neslyšel jsem ani vlastní dech, když se stádo rozuteklo a samice muflona mě zbystřila. Nešla proti mně, takže rohů jsem se nakonec bát nemusel, ale ty kopyta byly vážně problém. Uskakoval jsem, kdykoliv po mě zadníma vykopla. Do obličeje ne! Dokázal jsem ji nahnat tak dva metry směrem k Roweně a Arcanusovi, což jsem bral jako nadvlčí výkon a cítil jsem se naprosto neporazitelný. A pak mi ten moment slávy moje milovaná sestřička zkazila.
Z nebe se snesl blesk přímo na zvíře. Zabrzdil jsem včas, abych se samice nedotkl, ale stejně. Tělem mi projel šok. Srdce se mi rozbušilo rychleji, než by mělo, a srst jsem měl najednou jako mráček. Vlastně jsem musel vypadat docela roztomile, ale rozhodně jsem se tak necítil. "ROWENO!" zaječel jsem, protože kdo jiný by tohle uměl? Lennie. Ta už nejspíš byla pod drnem, takže zbývala jedině její dcerunka, která stála kouse ode mě. Hodil jsem po ní naštvaným pohledem a zůstal stát kousek od omráčené muflonice, zatímco druhá skupinka měla co dělat mládětem. To já ne. Já jsem si trucovitě sedl na zadek a čekal, až přijde a zakousne naši kořist někdo jiný, zatímco za mými zády prchalo stádo muflonů všemi směry. Nehodlal jsem riskovat, že do mě znovu udeří, kdybych se do samice zakous. Sotva jsem přežil!

Rychle jsem ten jazyk zase zastrčil a jen se na Rowenu zle zašklebil. Čarodějnice.
Nedokázal jsem zabránit tichému uchechtnutí, když se Crowley začal posmívat sestře za její připomínku. Musel jsem uznat, že jako učitelku jsem si jí dovedl představit jen jedním způsobem ─ jako hrbatou, uslintanou, starou bábu co ječí na všechna vlčata a mlátí je tím svým ocasem nebo prvním klackem co najde. "Nehoda? To myslíš jako ta co se stala tobě?" přidal jsem se k tomu popichování a zároveň si raději zalezl do strýčkovi blízkosti. Aby mě kdyžtak mohl ochránit, kdyby se Rowena rozhodla, že mi ten jazyk ukousne.
Nelíbila se mi ani jedna nabídka. Asi bych dokázal nadbíhat, ale ta představa, že mi muflon uteče? Příšerná. Jenže skolit to zvíře nepřícházelo v úvahu. Vážně jsem nehodlal skončit s tím parožím zabodnutým v žaludku. Oklepal jsem se. "Nadbíhám!" vyhrkl jsem, než někdo zkusil navrhnout něco jiného. Jestli zvládne nadbíhat ta malá Zurri, tak jsem to musel zvládnout i já. S neskrývaným oddechem jsem se zvedl a následoval Arcanuse. Zašklebil jsem se. Už to slovo, následoval, mi bylo proti srsti. Ale hlad jsem měl a pořád tu byl ten teplý úkryt. Prostě jsem to jen musel vydržet, alespoň do jara.

Uchechtl jsem se. Čekal jsem, že mi dá zapravdu, ale to prohlášení o dvou samečkách a samičkách mě stejně překvapilo. "Koukám, že bych se mohl od tebe učit," ušklíbl jsem se a úkosem pohlédl na Crowleyho, ale ten už nám raději nevěnoval pozornost. No, škoda. Pokrčil jsem rameny a raději už ho nechal být.
Věděl jsem, jak vypadají mufloni. Možná právě proto mi začalo poplašeně bít srdíčko. Vážně po mně někdo očekával, že budu lovit zrovna tohle? S těma rohama, kterýma by si to ze mě mohlo udělat špíz? Ani výhled toho, že jen budu někoho jistit, se mi moc nelíbil. Jasně, ten někdo ze sebe udělá předkrm a já budu hlavní chod. To tak. Ale nedalo se nic dělat. Prostě jenom budu předstírat, že něco dělám. A nechám muflona, aby si dal jenom ten předkrm.
Už už jsem se nadechoval, připravený se vecpat ke Crowleymu a Sinéad, abych si taky trochu obnovil zásoby... přátel, když v tom se k nám přihnal někdo další. Podle vlkova zvolání jsem pochopil, že se jedná o jakousi Zurri. A samozřejmě, že mi sebrala místo. Zatvářil jsem se jako kakabus a pohlédl na svoji sestru, načež jsem na ni vyplázl jazyk. Ale pak jsem se hned znova tvářil jako miláček. "Budu jistit ten tvůj ocásek," zazubil jsem se.