Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Roh hojnosti

Už se mi nechtělo dál. Mýval to cítila, a v půlce cesty mě zatahala za chlupy na krku. Pomalu jsem se zastavil a rozhlédl se kolem sebe. Ze středozemky byl hezký pohled všude okolo. Viděl jsem v dálce tyčit se nejvyšší Gallirejské hory, jezero i potok, hvozd kterému jsem říkal domov a spoustu dalších míst, která už jsem prošel křížem krážem. A našel jsem to, co jsem hledal? A co jsem to vlastně hledal? Přišel jsem si podivně ztracený. Wylan... měl teď jiné starosti. A určitě byl šťastný, i beze mě. A já? Já cítil podivné nutkání, jako by mi za srdce tahaly neviditelné nitky. "Co myslíš, Mýval? Čeká nás tam za hranicemi nějaké dobrodružství?" Nadhodil jsem. Vypadalo to, že ji vidina něčeho nového nadchla. Jo, to mě taky. Tady to byl pořád ten stejný kolotoč. A já chtěl něco víc.

//Mimo Gallireu

//Sekvojový les

Cítil jsem za krkem klidné pochrupování a díky tomu věděl, že Mýval spokojeně chrupká. Byl jsem rád. Věděl jsem, že mě má vždy na očích, i když já neviděl ji. To znamenalo, že musela slyšet urážky toho blba. Naštěstí se zdálo, že si z toho nic nedělá. Ještě, aby jo. To by pak viděl co dokážu! Pod vousy jsem zavrčel. Měl jsem proti němu pifku, no co? Zavrtěl jsem nad tím hlavou a rozhodl se v myšlenkách přesunout do budoucnosti. Co teď? Vracet se do Asgaaru se mi nechtělo. Tam mě čekaly povinnosti a povinnosti... jsem neměl rád.

//Středozemka

Září 10/10 - Regis

Protočil jsem očima. "Fajn," odsekl jsem a znudeně švihl ocasem. Doufal jsem, že se jelen pochlapí a zkusí tu slovní bitku znovu. Ale ne. A tak jsem pokrčil rameny a otočil se k němu zády. "Měj se, srabe," zavolal jsem přes rameno a s křídly složenými k tělu se vydal pryč. Z křoví vyběhla Mýval, vyskočila mi na záda a na rozdíl ode mě zůstala k jelenovi otočená čelem. A vyplázla na něj jazyk. To je můj strážce, zazubil jsem se a pobaveně se uchechtl. Ale to bylo celé. Už jsem se s vlkem taky nechtěl bavit a vlastně jsem byl rád, že se zase můžu posunout o území dál. Byl jsem duší toulavý vlk a nikdy mi nedělalo dobře setrvávat na jednom místě moc dlouho.

Září 9/10 - Regis

Konečně se štěstí začalo obracet k Regisovi, a to tím, že odpověděl tak, abych na to nemohl v podstatě nic říct. Sice mě bavilo, jaké reakce jsem z něj dokázal vytáhnout, ale nemohl jsem si štiplavé poznámky vymyslet jen tak z ničeho. Jojo, nic o tom nevím, zakroutil jsem očima. Jelen už vypadal dost nakrknutě, a tak jsem se vzhledem k situaci rozhodl zahájit ústup. Rezignovaně jsem jednou tlapkou mávl ve vzduchu a pokrčil rameny. "Fajn, fajn, klidni hormon, kámo," doporučil jsem mu. Chytré, že? "Myslím, že se shodnem, že se neshodnem, kapiš?" Uchechtl jsem se. "Takže jestli nemáš nic jinýho na svym ublíženym srdíčku, já mizim."

Září 8/10 - Regis

Vlkova snaha mě urazit se minula s účinkem. Vlastně jsem si to náramně užíval a tak trochu se klátil smíchy. Co na to říct? Jelen padl do každé pasti kterou jsem pro něj připravil. Už dlouho se někdo takhle snadno nenechal nachytat, a já už dlouho nevyved žádnou lumpárnu. Nemohl mi mít za zlé, že jsem si to popichování tak užíval. Budiž mi to, bože, odpuštěno, ušklíbl jsem se a na vlka místo odpovědi vyplázl jazyk a pořádně zaprskal, takže mi z něho létaly sliny. Naštěstí byl blboun dost daleko.
Cvakl na mě zuby, načež jsem udělal krok vzad já. Slovní souboj bylo něco, v čem jsem byl mistr, ale nechtěl jsem se prát fyzicky. Tam většinou nestálo štěstí na mé straně. Teda... vždycky. Nevyhrál jsem zatím ještě ani jeden. Přesto to nebylo dost na to, abych přestal. "Tak standarty, jo? Obávám se ale, že ty ničí standart nejsi," vyprskl jsem smíchy, "viděls ten svůj vyplašenej výraz když trochu zasněžilo? Však by radši utekli než s tebou bejt!"

Září 7/10 - Regis

Ach, jak stará urážka! Už jsem jí slyšel mnohokrát a ani jednou se mnou nepohnula. Pouze jsem zakroutil očima a pokrčil rameny. "Tak to si užij mrtvici, u které jsem to poslední na co budeš myslet," uchechtl jsem se, "mohl bys vyznat své city jinak, ale dík, lichotí mi to i tak." Začal jsem si dramaticky prohlížet své přední tlapky a obdivovat se.
Povedlo se mi vlka zlákat na to, aby se alespoň zastavil když už ne vrátil zpátky. Spokojeně jsem se zazubil a mávl tlapkou ve vzduchu. "Blablabla, nauč se lepší argumenty, brácho," poradil jsem mu a udělal pár kroků kupředu, abychom na sebe tak neřvali. Nemohl jsem si poranit svoje dokonalý hlasivky! "Awh, chtěl bys, abych tě poslouchal? Je hot když víš, co chceš," popichoval jsem ho. Ve skutečnosti jsem ho nechtěl a rozhodně jsem nechtěl, aby mi začal lichotit - ale byla sranda ho provokovat.

Měl jsem toho akorát tak dost. Něco velmi sprostého jsem si zamručel sám pro sebe a pak se dramaticky otočil. "Mýval! Odcházíme!" Jako na zavolanou se moje láska vynořila ze křoví, po tlapce mi vyšplhala na záda a usadila se mezi křídly. "Měj se, blbečku," utrousil jsem a bez dalšího zdržování se vydal kupředu. Vyšel jsem z lesa ven abych měl dostatečný prostor a pak se rozeběhl a několikrát máchl křídly, což mě vyneslo vysoko na nebe. Plachtil jsem mezi mraky a naslouchal spokojenému chrápání mého lesního strážce. Já mu dám, že se o ni nestarám! Vážně mě to nakrklo. Vždyť o tom vůbec nic nevěděl!

//Přechod bude doplněn

Září 6/10 - Regis

Měl jsem co dělat, abych se nezačal lámat smíchy když vlk bez problémů padl do mé pasti. Teda, ona to nebyla past, spíš takový tríček. Ale stejně! Povedlo se mi to a byl jsem nadmíru spokojen. Hrdě jseem vyprsil hruď a pokrčil rameny. "Promiň, pro běžný vlky je těžký žít s faktem, že jsem lepší než oni," uchechtl jsem se, "tak to máš tu bolest asi z toho." Nějaký vagabund z křoví mi nebude říkat, že dělám něco špatně, pche!
Na to, jak přesvědčeně mluvil o své vlastní spokojenosti, se choval dost nespokojeně. Už už jsem se chystal to okomentovat - ale on se zvedl a začal kráčet pryč. Tak to teda ne! Já jsem ještě neskončil! "Haha! Utíká protože ví, že mám pravdu! Tůdle!" Vyplázl jsem jazyk na jeho záda a doufal, že ho třeba vyprovokuju k návratu.

Ani mi tolik nevadila poznámka o originalitě jako o tom, že se nestarám o svoje mazlíčky. Kdyby tu byla Mýval, pořádně by na toho ňoumu zaprskala dala mu barevně vědět, že je o ní postaráno dobře. Ale ta si sháněla něco k snědku protože to tak měla raději, než abych jí s tím pomáhal. Vycenil jsem na Cyrila zuby, až se mi srst na krku zježila. "Nemluv o věcech, o kterejch nic nevíš, debile," vyprskl jsem a nervózně máchl křídly. O Mýval a mně jen v tom dobrém!
Měl jsem alespoň malý pocit zadostiučinení, když jsem ho dostal z těch větví. Sice k mému velkému zklamání nespadl, ale tohle mi stačilo. Odfrkl jsem si a zavrtěl hlavou. Byl to normálně blázen. "Jestlis nemluvil na mě, tak trpíš samomluvou. Nice, potvrzuje se moje teorie, že jsi cvok," vysmál jsem se mu.

Září 5/10 - Regis

Asi jsem ho trochu naštval. Ignoroval jsem poznámku o mé chybné dospělosti - já v sobě žádnou vadu neviděl, to on byl ten vadnej a nedokázal pochopit pár fórků. Měl se naladit na moji vlnu, to by nám pak oběma bylo mnohem líp! Jenom jsem zakroutil očima a nechal to bejt.
Jak jsem se obával, vlk po mně chtěl, abych se bleskem oravdu podepsal. To jsem samozřejmě neuměl, minimálně jsem to nechtěl zkoušet. Možná jsem byl blbej ale ne zas tolik. Moc dobře jsem věděl, že by nás to oba zabilo. Ale dokázat mu, že to neumím, jsem taky nemohl! A tak jsem zvolil racionální střední cestu. Podvod. Zalapal jsem po dechu a ukázal tlapkou za vlkovo rameno. "Hele, už se blíží!" Místo blesku však chudáka Regise zasáhla bodavá bolest v hlavě, která na moment překryla všechny ostatní smysly. "Žůžo, viděls to? To byl gigantickej blesk." Lhaní mi vždycky šlo.
Nevim, co měl vlk proti mírnému ochlazení. Copak všem už nešlo to léto na nervy? Mě jo, už od začátku. Měl jsem mnohem raději podzim a zimu, kdy sice většina vlků mrzla, ale já se měl dobře. Byl jsem malej, ale huňatej.
Jop, stoprocentně jsem ho naštval. Byl jsem rád, že vím, co s magiemi dokážu, neb hrubou silou bych toho moc nezmohl - kdyby se k něčemu takovému schylovalo. "No, tak nějak předpokládám, že vzhledem k tvojí naštvaný reakci jsem na to kápl," ušklíbl jsem, "nespokojenej a ještě rampouch, to by naštvalo každýho, co?"

Září 4/10 - Regis

Měl jsem tušení, že s tímhle vlkem nebudu úplně vycházet. Ostatně já nevycházel skoro s nikým. Jen málokdo dokázal přežít moje hloupé poznámky a ještě hloupější chování. Ale co! Ti, co to nevydrželi, za to prostě nestáli.
Na poznámku o vyspělosti jsem jenom zakroutil očima. "Musíš si umět užívat život, kámo, dospělost není trest!" Poznamenal jsem, ale do tohohle jelena nejspíš nešlo natlouct rozum. "Hele jó, tak já svolám blesk z čistýho nebe a podepíšu se!" Vyhrožoval jsem. Upřímně? Netušil jsem, jestli nějaký blesk vůbec svolat umím. Bouřkové mraky ano, ale dokázal bych ovládal přímo tu zářící věc? Těžko říct. Doufal jsem, že jsem vlka poplašil dostatečně na to, aby to nechtěl vidět. "Ty bys neměl bejt vyplašenej z trochy sněhu!"
Ušklíbl jsem se a okatě sjel vlka pohledem odzhora dolů a zase zpátky nahoru. Povytáhl jsem obočí. "Myslíš tu obyčejnost a nicneříkajícnost?" Zasmál jsem se vlastním slovům. "Spokojenost se má cítit, ne předstírat!"

Září 3/10 - Regis

Aha, tak takhle to bylo! Pomalu jsem začínal chápat, že se vlkorožec stal nevinnou obětí mého cvičení. Ale omylem! Sám bych ho do toho nezatáh. Možná. Každopádně se mi líbilo vidět, jaký efekt magie může mít na ostatní. Tak trochu se mi zdálo, že ačkoliv to byla nejvíc cool věc, mnoho jsem s ní proti ostatním nezmohl. Tenhle ňouma mi dokazoval pravý opak. Spokojeně jsem se napřímil a pokrčil rameny. "Soráč, nezasáhl jsem tě schválně," odtušil jsem pro jistotu, kdyby náhodou ten ratlík s klepajícíma se zubama byl ve skutečnosti nějaký krvelačný zabiják a teď proti mně měl pifku. To by bylo.
Krvelačný zabiják to možná nebyl, ale pifku proti mně měl určitě. Nespokojeně jsem se naježil a vyplázl na něj jazyk. "Blé! Já si můžu dělat co chci a kde chci. Jestli se ti to nelíbí, tak tady nemáš stát!" Nedávalo to smysl. Mohl si stát kde chtěl - a navíc nemohl tušit, že budu zkoušet magii zrovna na tomhle území. Ale já měl vždycky svou vlastní pravdu. "A vůbec! Určitě se ti to nelíbí jen proto, že to neumíš a žárlíš."

Září 2/10 - Regis

Můj poklidný trénink magií byl násilně přerušen jelenem. Trhnul jsem sebou, neb jako první jsem viděl to paroží a pak až zbytek. Není divu, že jsem se lekl. Ne každý den si s vámi přijde povídat vaše kořist, co vlastně vůbec není kořist ale vlk, kterému očividně přeskočilo. Překvapeně jsem na něj vyvalil oči a trochu se odtáhl, páč jsem se obával, že je to šílenství v jeho očích nakažlivé. "Whoa, kámo, vypadáš jak kdybys přežil konec světa," poznamenal jsem a pak pana Jelena odbyl pokrčením rameny. Zahleděl jsem se k obloze, na které nebylo stopy po mém předchozím kouzlení. "Jo, to jsem byl já. Dost dobrý, viď? Nemusíš mě obdivovat, nemůže mi to stoupnout do hlavy," řekl jsem a zároveň obdivoval své tlapky a perfektně obroušené drápky.

Září 1/10 - Regis

Přes území se přeháněla vichřice. Sněhová. Ale na obloze zářila duha. Ne, ne, zářila polární záře. A svítilo slunce. A pak? Všechno ustalo a zbylo jen ticho po pěšině, sluníčko a jemný vánek. A já. Zpocený a udýchaný jsem se s vystrčeným jazykem snažil popadnout dech. Bylo to... neuvěřitelně složité. Ale. Bylo. To. Tak. Epický. Donedávna jsem netušil, že takovou magii vůbec ovládám, a teď? Dokázal jsem měnit počasí! Přišlo mi to jako šílenost, bláhový sen. Ale je to pravda. Spokojeně jsem si hrcl do trávy a protáhl si křídla, na kterých jako by se používání magie podepsalo nejvíc. Možná to mělo co dočinění s tím, že křídla samotná byla poháněna svou vlastní magií - a pokud jsem byl vyčerpaný, byla vyčepraná i ona.

Až takhle zblízka jsem v něm poznal toho blázna s ofinou. Upřímně? Netušil jsem, co to mele o netopýrech když měl na hlavě tchoří vocas! Pořádně jsem se na něj zamračil a protože jsem předpokládal, že to stačit nebude, zvolil jsem i slovní souboj. "Ty mi říkej něco vo nešikovnosti! Chcípnul ti tchoř na hlavě a vod tý doby sis ho nesundal," rozesmál jsem se. No co? Bylo to vtipný. Nemůžu za to, že nikdo nemá smysl pro humor. Mrsknul jsem nespokojeně ocasem a přemítal, co by se stalo, kdybych toho blba nějak zaklel. A že bych moh! "Mýval si šla sehnat něco k snědku, troubo." Nelíbilo se mi, s jakým nechutenstvím o Mýval mluvil. O mojí strážkyni jenom hezky! Do téhle chvíle pofukoval jen malý větříček, ale ten zničeho nic nabral na takové síle, že se větve pod námi ohýbaly. Já na to byl připraven, takže jsem seskočil a pomocí křídel doplachtil na zem. Ale doufal jsem, že ten ňouma sletí jak hruška.