Příspěvky uživatele

< návrat zpět

(11)

Tři sestry. Začínaly jsme se vrtět, snažit se otevřít očka a mluvit. Má zlatá kukadla už byla téměř rozlepená - jedno oko víc než to druhé, což vypadalo vcelku směšně, ale pro rodiče jsem určitě byla to nejkrásnější, co tahle země mohla nabídnout. Tulila jsem se k matčině břichu a když byla nouze, sála jsem z ní mlíko jako by mělo každou chvíli dojít. Miluju vás? Těžko říct, co ta slova znamenala, ale něco v matčině hlase bylo jako pohlazení po duši. Okamžitě jsem si ta slova zamilovala, ale... byla moc složitá na to, abych se pokusila je vyřknout. Ale já se nevzdávala bez boje! Asi. Hranice mé povahy jsem ještě neměla jak vyzkoušet. Zvedla jsem hlavičku, která se mi zdála neuvěřitelně těžká a tušila jsem, že hnedka po tomhle budu spát jako kořen. "Mi...mmm... Ma-a. Mama?" Dobrá, nebylo to miluju tě. Ale bylo to slovo! Ne? Ano? Ne? Bylo, určitě!
A jak jsem říkala - hned po tomhle kousku jsem zabořila hlavu do matčiné srsti a začala chrnět. Dospívání bylo tak náročné.

Září 1/10 - Matteo

Opět jsem se zatoulala daleko od domova. Ale moc dobře jsem věděla, jak se vrátit zpátky! Nikdy bych od rodičů neodešla tak daleko, že bych nevěděla, jak se znovu vrátit domů. Od strýčka Cyrila jsem věděla, že je to nebezpečné - i když jsem měla pocit, že pro něj bylo nebezpečné i dýchání. Trochu jsem se nad tou myšlenkou zasmála a mezitím stihla vběhnout do mělčiny jezera. Překvapeně jsem vypískla a rychle skočila zpátky na břeh. Voda začínala být studená. Znamenalo to, že se blíží ten... sníh? Vždyť ani nevím, jak vypadá. Jen to, že je bílý. Strejda Cyril mi vážně dokázal zamotat hlavu. A přitom jsem chtěla jen na malý výlet! Stěny úkrytu a hranice lesa už pro mě byly moc malé.

(9)

Očka se mi pomalu začínala rozlepovat. Dívala jsem se na svět přimhouřenými zlatými očky, která sice stále viděla celkem rozmazaně, ale viděla! Vypadala jsem s napůl otevřenými víčky trochu bláznivě.
Z maminky znovu vyšel hlásek. Tentokrát jako bych těm slovům lépe rozuměla. Jako by bylo mnohem jednodušší to všechno napodobit! Zahleděla jsem se na obra, kterému se říkalo maminka. Líbila se mi. A líbilo se mi, co povídá. Pak jsem se zahleděla na druhého obra, kterému se říkalo tatínek. Přišlo mi, jako by oba obličeje byly naprosto totožné, nerozeznatelné, ale stejně jsem poznala, kdo je kdo. Muselo to být těmi zásadními rozdíly v barvách. Mmmmm... mmmmmm.... "Ma!" Vyštěkla jsem. Mohlo to být jen štěknutí, mohlo to být slovo. Pro mě to rozhodně bylo slovo a jeden velký milník. Měla jsem hlas a uměla jsem ho použít. Více méně. Ale chápala jsem, že říct slovo znamenalo pohlazení od rodičů.

Srpen 6/10 - Cyril

Začínala jsem to chápat. Voda dole byla led a déšť co padal z nebe byl sníh. Nechápala jsem sice, jak to může fungovat, ale to nevadilo. Stačilo mi, jak kouzelně to znělo. Vůbec jsem si k srdci nebrala Cyrilovy výhružky. Tedy, ano, docházelo mi, že bych měla být na ledu opatrná. Ale že bych se bála nebo si alespoň nechtěla zkusit na něj stoupnout, to ne. "Těším se na sníh, strýčku Cyrile! Kdy už tu bude?" Vykulila jsem na něj svá zlatá očka, takže bylo téměř nemožné odolat té roztomilosti.
Věděla jsem to! Věděla jsem, že by mě Cyril zachránil. Nadšeně jsem zavrtěla ocasem a zazubila se na něj. "Tak vidíš! Dokud jsi se mnou, nemám se čeho bát." Plně jsem tomu věřila. Možná byl strýček většinu času dost nevrlý, ale já ho stejně měla ráda.

(7)

Mnoha věcem jsem nerozuměla. Ale jeskyní se stále rozléhaly ty vřelé hlasy, které jsem chtěla slýchat napořád. A dokola a dokola opakovaly stejnou věc. Sgaeyl. Kiwi. Sonja. Tělíčko se mi otřásalo škytavkou z množství mléka, které jsem do sebe bez nadechnutí pumpovala. Sgaeyl. Kiwi. Sonja. Škvírkou v oku jsem začínala rozeznávat světla a stíny. To světlo, to byla moje maminka, že ano? Byl to tvar, ke kterému jsem se šoupala, když jsem měla hlad. A ten stín, to musel být tatínek. Byl velký a bránil chladu aby pronikl dovnitř. Byla jsem příliš nehybná na to, abych se stínu mohla dotknout, ale cítila jsem k němu spoustu lásky i bez toho. Sgaeyl. Kiwi. Sonja. Po čele mi přejel vlhký jazyk, který mi rozčepýřil ofinu. Sgaeyl. Cosi v mé hlavě kliklo. Od té doby jsem vždy věděla, že na otázku jak se jmenuješ se odpovídá Sgaeyl. Sgaeyl jsem byla já a já jsem byla Sgaeyl. Byly jsme jedno. Já, Sgaeyl.
"Ma..." Mohlo to být jen hlasitější zakňučení, nebo možná meluzína vytvořená větrem. Ale já věděla, že za to můžu já. Že v hrdle mám cosi, co může taky tvořit ty hlasy které se mi tak líbily. Měla jsem hlas. Ale když jsem ho chtěla použít znovu, jako bych zcela zapomněla na celý ten mechanismus. Možná bylo ještě moc brzy.

Srpen 5/10 - Cyril

Překvapeně jsem zamrkala a raději už nic na téma vody neříkala. Strýčkův ostrý přístup mi ublížil a já se nebála to skrývat. Zůstala jsem sedět tam, kam mě odložil, a smutně se hrabala v hlíně ze které se díky mému mokrému kožichu stávalo bláto. Měla jsem Cyrila ráda, ale přišlo mi, že si občas hraje moc drsně. Já neměla ráda drsnot - měla jsem ráda maminku a tatínka, kteří pro vlídná slova nemuseli nikdy daleko. "Promiň," kníkla jsem, ačkoliv jsem moc netušila za co se vlastně omlouvám. A je dobře se omlouvat když si nejsem vědoma toho, že bych něco udělala? Z takových filozofických otázek se mi motala hlava.
Měla jsem tušení, že se mě sněhem snaží Cyril postrašit. Ale já se soustředila jen na ta pozitiva - bylo to něco nového a znělo to krásně, protože můj kožíšek byl krásný, ne? "Whoa, to zní božsky! A kdy se sníh objeví? A kde?" Měla jsem spoustu otázek. No, aby to chudáka strejdu jen neštvalo, určitě se mi do hlavy zapsalo i jeho varování. Do sněhu neutíkat, nebo se ztratím. "Bude tohle sníh?" Ukázala jsem tlapkou na jezero. Strýček Cyril koneckonců řekl, že sníh je zmrzlá voda, takže to dávalo smysl!
Nevěděla jsem, proč by mě strýček Cyril neměl chránit ani na co bych se měla ptát taťky Varji. Ale z těchto dvou problémů mě více zaujal ten první. "A ty bys mě nezachránil, strýčku?" V hlase se mi odrážela naděje, že ano.

Srpen 4/10 - Cyril

Strýček Cyril mi přišel trochu moc upjatý, ale nahlas jsem to neříkala. I takhle malá jsem dokázala filtrovat jaká slova zabolí a jaká zahřejí - a tahle slova nebyla pěkná a nebylo důležité je říct, a tak jsem mlčela a jen poslouchala. Přestože jsem nesouhlasila. Nikde nebyl nikdo kdo by mě za takové chování pochválil, a tak jsem mentálně pochválila samu sebe a hrdě se pousmála. Vidíte to? Jsem hodná! Žádná jiná bych ani být nechtěla.
Nechtěla jsem se otočit a plavat. Z vody jsem měla zdravou dávku respektu a věděla jsem, že plavat neumím. "Spíš ne, děkuju," zazubila jsem se a zůstala sedět v mělčině, ve které jsem skončila po tom úleku. Natočila jsem hlavu do strany a snažila se v hlavě přerovnat informace, které na mě Cyril chrlil. Co je to sníh? Vyšlo ze mě zamyšlené chm. "Asi jsi neměl moc dobrý dětství," vypadlo ze mě. No, dobře, možná jsem na tom filtru musela ještě chvíli pracovat. Ale byla jsem vlče, a vlčata říkala všechno co jim přišlo na jazyk! "Jo, a... co je to sníh?"
Pořád samé ale. Měla jsem chuť zakroutit očima, ale neudělala jsem to. Možná měl strýček Cyril pravdu, svým způsobem. Ale já věřila, že svět takový není. Ještě jsem o něm moc nevěděla. "Nikdo mě neunesl," prohlásila jsem zvesela, "a teď si tady ty, takže ani neunese!" Prostě se nedalo mi namluvit do hlavy co by kdyby. Já žila tím, co bylo teď.

Srepn 3/10 - Cyril

Ze smrti jsem ještě neměla rozum. Věděla jsem, že něco takového existuje - byl život a pak byl nevyhnutelný konec. Ale zatím jsem ještě nevěděla, že bych se toho konce měla děsit. Pro mě to bylo něco abstraktního, něco, čemu jsem napůl nevěřila. Všichni přeci budou žít navěky, ne? Já, maminka, tatínek i strýček Cyril. "Ale mrtvá nejsem! A když jsi tu se mnou, nemusím umět plavat." Zazubila jsem se. Zdálo se to jako vlčecí naivita, ale podtrženo sečteno... nedávalo to vlastně smysl? Ale něco na tom natočeném uchu asi bylo. Zasoustředila jsem se na své ušoplesky, ale docílila jsem jen toho, že se mi zkřížila očka a jedno ze stále napůl sklopených uší mi cukalo nahoru a dolů. Rozesmála jsem se a pokrčila rameny. "Já jsem ještě prcek, strýčku Cyrile!"
Trochu jsem se styděla přiznat, že jsem z domova odešla sama. Zdálo se, že to Cyrila trochu naštvalo a nelíbilo se mi, jak mluvil o mamince. Sklopila jsem ouška k hlavě a nevědomky se hrabala tlapkou v blátě. "Nóó... já... jsem sledovala motýlka a pak... pak.. no..." Povzdychla jsem si. Lhaní mi nešlo, a tak jsem to vzdala stejně rychle jako jsem začala. "Chtěla jsem se podívat za hranice lesa a došla jsem až sem. Ale požád vidím na borůvčí! Požád trefím domů!" Udělala jsem na strýčka svá nejlepší smutná očka, aby nebyl ještě víc naštvaný.

Srpen 2/10 - Cyril

Pozorovala jsem svůj odraz na vodní hladině a natolik ztratila pojem o okolí, že jsem vůbec neslyšela příchod někoho dalšího. Překvapeně - a taky dost vyděšeně - jsem zalapala po dechu, trochu zaječela a poposkočila dopředu. Skončila jsem po břicho ve vodě, ale pod tlapkama jsem měla pevnou zem, a tak jsem brzy přestala panikařit. To samé se dalo říct o tom přízraku, který mě tak vyděsil. Jakmile jsem trhla hlavou a zahlédla svého pronásledovatele, splašené srdíčko se mi začalo trochu uklidňovat. Chvíli mi trvalo, než si má hlava spojila navždy neznámé rysy obličeje se známějšími rysy - ta černá maska, ta ofina... Cyril! "Strejdo Cyrile! Teď jsem mokrá," postěžovala jsem si a názorně vytáhla tlapku z vody. Začal z ní do jezera kapat menší potůček, takže bylo jasné, že jsem řádně promočená. Ale neměla jsem to strýčkovi za zlé. Trochu jsem se uchechtla a zvědavě naklonila hlavu do strany. "Proč se schováváš v tom kžoví? Vypadáš vtipně." Má slova nenesla žádnou pichlavost ani posměšnost. Měla jsem radost, že Cyrila vidím, a ocásek se mi pohupoval sem a tam.

Srpen 1/10 - Cyril

Ťapkala jsem dál od domova, než bylo zdrávo. Nebála jsem se neznámých věcí a vlčecí zvědavost mě rozhodně neopouštěla, avšak nebyla jsem hloupá. Moc dobře jsem věděla, co znamenalo opustit bezpečí hranic a domova. Měla jsem z toho všeho zdravý respekt, a tak ačkoliv jsem toužila po tom jít dál a prozkoumat celý celičký svět, zastavila jsem se u jezera, kde jsem měla borůvčí ještě nadohled. Kdyby mě přepadl větší predátor nebo snad další vlk, pravděpodobně bych utéct nestihla, ale vidět ty známé stromy byla dostatečná útěcha na to, abych byla v klidu. Sněhově bílou srst mi pročechral vánek a já obrátila svou pozornost od borůvčí k vodě. Bylo až překvapivé jak čistý jsem svůj kožíšek dokázala udržet. Jen na tlapkách mi trochu žloutla - nebála jsem se šlapat do kdejaké louže, jehličí či bláta.

(1)

Moje první okamžiky byly... podivné. Cítila jsem tlak a pak mi byla zima, měla jsem hlad - mami, mám hlad! Matka příroda mi kázala, abych otevřela pusu a začala kňučet, domáhat se pozornosti. Ale asi to nebylo potřeba. Než jsem se nadála bylo mi opět teplo a břicho se mi plnilo teplým mlékem. Jak jsem asi věděla, co mám s tím cecíkem dělat? Kdo ví. Mně na tom nesešlo. Záleželo mi jen na teple kožíšku, který mě obklopoval, a na plném žaludku. Ale byly i další věci, které mě uklidňovaly. Tak třeba... hlasy. Neviděla jsem, ani jsem po tom prozatím netoužila, ale slyšela jsem hlasy. Copak to říkali? Překrásné. Nevěděla jsem, co to slovo znamená, ale líbil se mi hlásek který ho promluvil. Chtěla jsem ho slyšet znovu, chtěla jsem se domáhat pozornosti toho hlasu, ale zmohla jsem se jen na unavené kníknutí, které nic neznamenalo. To stačilo k tomu, abych měla znovu hlad, a bez protestů jsem se opět přisála k matčině mléku.
Byly i věci, které mě děsily. Cítila jsem, jak všude lepím a jak mi po čele cosi stéká. Byla to jen krev a všechny ty různé šťávy, ale ani takové malé kuličce jako já to nebylo příjemné! Taky jsem na části těla, kterou nekrylo ani matčino tělo ani tělo mých sourozenců cítila vánek z venčí. Tak počkat. Sourozenci? Nevím, co mi to napovědělo, ale s jistotou jsem věděla že na tomhle světě nejsem sama. Vědomí toho potlačilo všechny nedostatky, od ulepeného tělíčka přes vánek až po přeplněný žaludek, z kterého se mé tělo otřásalo škytavkou. Stačilo vědět, že mám rodinu, a bylo mi dobře.