Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Přemítala jsem nad Kayinými slovy, která zněla dost zlověstně. Začínala jsem být celkem ráda, že jako členka smečky jsem pod její ochranou a nejsem některým z těch ostatních vlků. Uvažovala jsem i nad tím, co bych mohla dělat já. "Brr, lovit bych určitě nechtěla," otřásla jsem se. Mordování zvířátek mi moc nevonělo. "Z tohohle bych asi nejradši dělala to hlídání hranic. Ale... nevím, jestli bych dokázala být dost děsivá, abych někoho odehnala." Zkusmo jsem vycenila zuby, ale připadala jsem si hloupě. Jako by mi to na tvář úplně nesedělo.
Jen malou chvilku jsem se dmula pýchou nad tím, že jsou naši velice důležití vlci, než přišlo uvědomění, že tihle vlci, kteří byli důležití nejen pro smečku, ale taky pro mě, už byli hodně, hodně dlouho někde pryč. "Já-já si to myslela! Byla jen u tůňky, ale to už by určitě přišla, žejo?" Kaya si asi myslela, že jí lžu, ale já nelhala! Teda aspoň ne schválně! "Kiwi je moje ségra, vona byla někde s tím... Evženem, nebo jak se jmenuje, a táta je šel hledat a máma říkala, že zůstane v lese, ale asi šla taky s nima, když tu není," popotahovala jsem. "A to byl ještě sníh, když vodešli. Já ti to říkám popravdě," huhlala jsem a vzlykala, až to mnou škubalo. Co když už se nevrátí? Co pak?

Požírač vlčat byl vážně děsivý, ale obcházení hranic s Kayou mě zabavilo natolik, že už jsem na to za chvilku ani nemyslela. Soustředila jsem se na to, abych byla úplně ten nejlepšejší drbač stromů, jaký kdy v Borůvkovém lese žil! "Ahaaa, ale všechny to přece neodradí, ten hnědej sem taky přišel," poznamenala jsem. "Myslíš, že neměl dost problémů? Nebo možná nevěděl, co to znamená! Jak by to mohli vědět vlci, kterým nikdo nikdy neřekl, co to znamená?" přemýšlela jsem nahlas a chodila od jednoho stromu k druhému bez jakéhokoliv řádu, prostě který mi zrovna padl do oka.
Prý se to muselo dělat často. "Hmm. A baví tě to dělat tak často? Mně se to docela líbí, ale myslím, že bych to nechtěla dělat třeba každý den nebo tak," přemýšlela jsem, musela to být spousta práce. Hlavně, když asi nebylo tolik vlků, co to chtěli nebo mohli dělat. Prozatím mě to ale bavilo a pozorně jsem hltala každé slovo vlčice, i když všechna jsem nechápala. Alfa, to byl ten nejvyšší vlk, to už jsem znala, a o ochráncích mi říkala Kaya. Ale že jsou moji rodiče nějaké bety, to mi jaksi uniklo, ovšem něco jsem z toho přece jen vydedukovala. "Takže naši jsou ve smečce taky moc důležití vlci," zaradovala jsem se. To bylo fajn! Zasloužili si být důležití!
Jenže... "To ne. Oni mi toho vlastně zas tak moc-" Uvědomění mě zasáhlo zprudka jako lavina. Upřela jsem na vlčici pohled obrovských ustaraných oček. "Oni už jsou přece strašně dlouho pryč! Však byl ještě sníh, když odešli... Myslíš, že už se brzo vrátí? Myslíš, že už našli Kiwi?" vzývala jsem ji, jako by to snad mohla vědět. Co kdyby se jim něco stalo? "Já věděla, že mám jít s nimi!" A už se mi z očí valily slzy jako hrachy.

Bylo to tak, mluvila jsem s vlčatožroutem. I když jen těch zlobivých vlčat, ale... "Ale stejně! To ti jich nebylo ani trochu líto?" kroutila jsem hlavou a kulila zlatá kukadla. Poukázal na to, že jsem možná měla Kayu v něčem sama poslechnout, což... byla vlastně pravda. Kousla jsem se do jazyka a sklonila lehce čumák. Udělala jsem krůček blíž ke Kaye, když jsem spatřila Mordecaiova ostrá zubiska. "Já jsem se ale snažila poslouchat," pípla jsem a zaklonila hlavu k vlčici. Nenechala by mě sežrat jen proto, že jsem nevydržela zticha, že ne? "Mně to ujelo. Já nejsem zlobivý vlče, fakt fakt ne," vysvětlovala jsem ze všech sil.
Ulevilo se mi, když Kaya prohlásila, že jsem s ní v bezpečí. Nedávala žádným způsobem najevo, že by se mě chystala cizinci vydat. "Tak jo," vydechla jsem k ní tiše, ale nespouštěla oči z cizince. Černobílá vlčice nás záhy opustila a vypadalo to, že i vlčatožrout se má k odchodu, což bylo vlastně docela fajn. Sice byl zajímavý, ale taky celkem děsivý. Rozhodla jsem se, že až tak moc mě to vlastně nebere. "Tak čau," rozloučila jsem se s oběma vlky a tím to bylo tedy vyřízeno.

Zůstaly jsme s Kayou samy. "Jo!" zazubila jsem se, strach ze mě opadl, jakmile byl vlk mimo dohled. "To bylo hustý, ale teda taky celkem děsivý. Když mi ukázal ty zuby, brr, úplně jako bych viděla, jak jima žere ty chudáky vlčata..." Realita situace na mě náhle dolehla a už už by se mi očka zalila slzami, když mě Kaya rozptýlila nějakým dalším úkolem. A protože jsem měla pozornost jako zlatá rybka, rychle jsem na svou lítostivost zapomněla. "Huh? A jakej? Jakej úkol?"
Následovala jsem poslušně vlčici, ale její počínání jsem nechápala. Bylo fajn se občas podrbat o strom, ale co to mělo být za úkol? Nicméně nic jsem proti tomu neměla, i když mě jazyk svrběl otázkami. Přiskočila jsem k jednomu ze stromů a pořádně se o něj otřela, až v kůře ulpěly moje bílé chlupy. A pak jsem to zopakovala u dalšího a ještě u jednoho, zatímco Kaya vysvětlovala, k čemu to vlastně je. "Pach smečky," zopakovala jsem zamyšleně. "A to ty vlky odradí? Že sem už jako nebudou chodit? Jak často se to musí dělat? A to děláš jen ty?" brebentila jsem, zatímco jsem poskočila k dalšímu stromu a důkladně se o něj bokem drbala.

Březen 3/10 - Minehava

Na chvíli jsem skutečně měla obavy o bezpečí bělostné vlčice. Ještě, že jsem měla za společnici právě Minehavu, která mě ujistila o tom, že se Aranel na onen svět ještě určitě nechystá. "O, tak to jo, to jsem nevěděla, že jsou i takovéhle magie! Ale jsem ráda, že jsou. Já bych nechtěla, aby Aranel... to. No. Umřela." Jenomže mi došlo, že Minehavy slova naznačují cosi ještě dalšího. Totiž že by beta naší smečky snad mohla být čímsi víc? "Jak to myslíš, magická bytost? Jako že Aranel není ve skutečnosti vlk jako všichni ostatní? Že je třeba, třeba... zakletý jednorožec?" přebrala jsem si to velice po svém. Smysl by to dávalo! Je tak hodná, celá sněhově bílá, záhadná... jednorožec jako vyšitej, ale kde má roh? Ale i s tímhle si moje fantazie dovedla poradit. Třeba ten roh ztratila a právě kvůli tomu byla zakletá. No tohle!
Škoda, že tu trocha jednorožčí magie nebyla, aby mě uchránila před nebezpečím číhajícím zákeřně schovaným ve stromech. Během chvíle jsem byla bezmála hysterická, protože já nechci, aby mi z oka rašil strom, ne ne nenene! Minehavy slova mi opět byla nemalou útěchou. "Ten strom to pozná? Slibuješ?" zapřísahala jsem vlčici a ani jsem si nevšimla, že vším tím mrkáním a slzením nakonec jehlička vyklouzla ven.
To až když mi hnědá vlčice tlapkou opatrně přejela po tváři a nazvala mne zaříkávačkou smrků, došlo mi, že už mě oko neřeže tolik, jako před chvílí. Sice jsem si ho celé tak pomačkala, že mi pořád slzelo, ale cizí předmět z něj už nejspíše vyjel ven. "Je... je to venku? Fakt jsme to dostaly ven?" ujišťovala jsem se a pak jsem zhluboka vydechla. "Uff... Tak to teda bylo- No to bylo- No to už nikdy nechci zopakovat," trochu roztřeseně jsem se zasmála a zářivě jsem se na vlčici zazubila. Slzičky mi ještě zasychaly na tvářích, ale byly už skoro zapomenuté. "Ty jsi taky zaříkávačka! Určitě jsi ten smrk přesvědčila, aby nezapustil kořeny!" S těmi slovy jsem sebou plácla do trávy. Na hledání pokladu jsem v tu chvíli vůbec nemyslela. "Myslím, že zaříkávači si potřebujou trochu odpočinout," prohlásila jsem. Z toho všeho vzrušení jsem byla úplně vyřízená.

Ani jeden z vlků nevypadal nijak nebezpečně. Obavy ze mě tedy opadly celkem rychle a zvědavě jsem sledovala, co se bude dít a jak to Kaya vyřeší. Černobílá vlčice představila hnědého vlka jménem, o kterém jsem zrovna věděla, že nemám šanci si ho zapamatovat. Budu mu říkat prostě Mort, rozhodla jsem se. Nebo radši Decai? Né, Mort je lepší. Zatímco jsem přemýšlela o přezdívkách, vlk vysvětloval Kaye, jak tu nechtěl být na obtíž a že jenom pomáhal Siberii. To byla asi ta černobělka.
Tak dlouho jsem ale už mlčet nevydržela. Věděla jsem, že jsem ochránkyni něco slíbila, ale už i to, že jsem zůstala potichu tak dlouho, byl skoro zázrak. Prostě jsem musela vědět, jestli je Mort vlčatožrout nebo ne! Černobílá prohlásila, že tu vlčata nikdo jíst nebude. Zatím. A Mort dodal, že drží dietu. Zrovna. Očka jsem měla pořád větší a větší. "Takže jindy jsi už vlčata jedl!" zvolala jsem pohoršeně, ale taky se špetkou nadšení, které jsem nedokázala skrývat - žrát vlčata bylo sice strašlivé, ale zase kdo mohl říct, že mluvil se skutečným vlčatožroutem, hm? Kayin káravý pohled mi zcela unikl, očima jsem se neodtrhla od Morta. "Proč jsi to dělal? A skončil jsi s tím nadobro? Jestli ne, tak tady nemůžeš bejt. Určitě. Že ne?" teprve teď jsem se otočila k ochránkyni, hledajíc potvrzení mých slov.

Březen 2/10 - Minehava

Radostí jsem si div ocásek neutrhla, když jsem viděla, jak se Minehava zaradovala nad mým použitím jednoho z jejích slov. Okamžitě jsem zadoufala, že se mi nějaké ty zvláštně uchu lahodící výrazy podaří nacpat i do dalších vět. "Hehe, díky!" zasmála jsem se a pak už se pustila do vysvětlování, jak se to vlastně má s Aranelinou rodinkou. 
Ta byla až příliš spletitá, než abych to dokázala vypovědět přesně. Naštěstí po mně Minehava žádné detaily nechtěla. "To jsem tedy nevěděla," podivila jsem se. "Ale asi to tak musí být, když stihla mít tolik vlčátek..." Jenže já vlastně ani netušila, jak se pozná, jestli je někdo starý nebo ne. Měla jsem ohledně vlčího stárnutí jen matné představy, které vyvolávaly trochu obavy: "To ale neznamená, že brzo umře, že ne? To by bylo strašný," vybreptla jsem a velikánskýma očima u Minehavy hledala ujištění, že nic takového se určitě nestane. I když slova "nesmrtelná teta" mi dávaly docela dost naděje, že to všechno bude v pohodě. "Ale lásky, to ona jistě na rozdávání má," přikývla jsem ještě a pak se hned opravila: "Teda isto! Aranel je fajn." 
Brzo jsem se měla ale poučit o něčem, co až tak fajn nebylo - třeba o tom, že dívat se vzhůru, zatímco stojíte pod smrkem, je jenom na vlastní nebezpečí. Že mě hnědá vlčice poprskala jsem si skoro ani nevšimla, měla jsem v tu chvíli úplně jiné starosti. Však ze mě měla být slepkyně! "Joo, ve voku," kvílela jsem a tlapou si dlachnila postižené kukadlo, které mi pořádně slzelo. Těžko říct, jestli víc z jehličí nebo z mojí ne moc šetrné snahy ho dostat ven. "Já koukala úplně normálně," popotáhla jsem, odtáhla tlapu od obličeje a zamrkala na Minehavu. "Vidíš to tam? Vidíš to? Je to tam? Půjde to vyndat ven?" brebentila jsem a přitom mrkala tak zběsile, že vlčice určitě nemohla mít šanci vidět vůbec nic. "Zkus... zkus fouknout, prosím, musíme to dostat ven, co když- co když mi z oka vyraší smrk?" pracovala moje fantazie na plné obrátky.

"Oh," vydechla jsem zklamaně, když vlčice řekla, že tímhle směrem se ten ptáček nevydal. "To je teda fakticky smůla." Moje zklamání ovšem nemělo dlouhého trvání, vzápětí mi ocásek zase zasvištěl zvesela vzduchem: "Ale to nevadí, on se určitě zase objeví a navíc jsem potkala tebe, takže to vlastně nakonec bylo štěstí, no ne?" zazubila jsem se na vlčici, která jistě byla z našeho setkání stejně tak nadšená, jako já. Ne, že by se tvářila úplně nadšeně, ale uvnitř beztak nadšená byla. 
No jenže pak se to stalo. Věci nabraly docela strašidelný směr, to vám povím. "No... ne," přiznala jsem, když jsem se zahleděla do tváře vlčice a neviděla v ní ani ten nejmenší náznak humoru. Nebyla to asi zrovna veselá kopa, ale sežrat by mě nenechala, že? Že? Jistě to nebylo tak hrozné, jak se mohlo na poprvé zdát. "Když jich bude celá tlupa, tak utečem," prohlásila jsem rozhodně, i když mě její slova opět znejistila. "Ale když seš ta ochránkyně, tak si s tím určitě umíš poradit, i když jsou silný a je jich hodně, žejo?" Jinak by přece nemohla les ubránit, to dá rozum!
Nakonec svolila, že se na to půjdeme podívat. Nadšeně jsem poskočila, v hrudi mě šimralo trochu strachem, trochu vzrušením. Byla jsem na to hrozně moc zvědavá, ale zároveň jsem se přece jen trošku bála. Ale jen trošku. "Jasně, jasně. Budu úplně nejhodnější a nejposlušnější a budu úplně zticha," přikyvovala jsem a okamžitě nasadila svůj nejvážnější obličej a celá se narovnala. Vypadalo to, jako bych spolkla dlouhý rovný klacek (nebo si ho vrazila víte kam), ale to já netušila, měla jsem pocit, že mi to přidává na důstojnosti. 
Takhle strnule narovnaná jsem ochránkyni následovala až na samý okraj lesa. Tam jsem uviděla vlka a vlčici. Vlčice byla rozpůlená na černou a bílou, vlk byl hnědý a měl po sobě tmavší odznaky, jako by ho někdo zamatlal blátem. Pevně jsem držela stisknutou tlamu, abych nic neřekla, protože jsem to slíbila. Oči jsem s téměř nábožnou úctou upírala k ochránkyni, abych viděla, co udělá. Jak nás všechny ochrání. I když jsem se teda zatím v nebezpečí vážně necítila. Jaké bylo moje překvapení, když se k vlčici otočila, jako by ji znala! A na hnědého vlka se zase mračila. To tedy znamenalo... "Takže to jenom ty jsi ten vlčatožrout?" vylítla mi z tlamy otázka adresovaná hnědému vlkovi, než jsem se stačila zarazit. Ups.

Březen 1/10 - Minehava

"O-gar," zopakovala jsem po Minehavě pomalu a pečlivě, abych to už podruhé nepokazila. Opravdu jsem se totiž chtěla naučit některá z těch slov, která vlčice používala - a naučit se je správně, žádné polovičaté zkomoleniny! Zamáchala jsem radostně ocáskem, když se mi k uším donesla její chvála. "Hehe, to asi jo, vsadím se, že sestry žádná taková slova neznají," střihla jsem ušisky. "No, jedna možná jo, ona je už totiž docela dlouho někde pryč, tak se možná něco naučila, ale určitě ne tohle. Cérka jedna toulavá," ozkoušela jsem zrovna jedno z těch nových slovíček a zkoumavě hleděla na Minehavu, jestli to je takhle správně.
Minehava si udělala o mojí rodině jakési mylné představy. Krátce jsem se zasmála. "Kdepak! Aranel má Quintuse a... tu černobílou vlčici a pak Kezi, ale ta už je veliká! Ale ani jeden z nich nemá takový bílý kožíšek. Jenže ona je ta jejich rodina hrozně velká, třeba takový kožich má někdo z těch ostatních, které neznám," uvažovala jsem. Keziah mi říkala o spoustě svých sourozenců a abych řekla pravdu, nepamatovala jsem se, jestli vůbec mluvila o kožiších. Zapomněla jsem dokonce i jejich jména.
"Mlhu!" Co asi mohla taková kouzelná mlha dělat? "Taky z ní padají jabka a tak?" zajímala jsem se, dávalo mi to v hlavičce smysl, že by něco takového měla každá smečka. Bylo to přece velice praktické.
No a pak už přišlo na praktickou ukázku toho, co je smrk. Poslušně jsem zaklonila hlavu a koukala na jehličky, které trčely z jeho větviček. "Ahaaa," kývala jsem chápavě hlavou a znovu kukala, co mi chce Minehava ukázat tentokrát, jenže to už taková sranda nebyla. "Aaa! Mine-HAVO, ne!" vyjekla jsem a přikrčila se k zemi, jako bych tím mohla něco zachránit. Kdepak, kožich jsem měla plný jehliček a jedna mi spadla dokonce do oka, kde to hned začalo řezat a štípat. "Já to mám asi ve vokůůůů," zakvílela jsem a okamžitě zpanikařila, začala si tlapkou šťourat do zasaženého kukadla a už jsem se viděla na věky věků jako poloslepá.

Vlčice, do níž jsem nabourala, očividně netušila, o čem to mluvím. Nebo spíš o čem přesně. "No, no... byl velkej. A neměl na sobě ani jediný bílý pírko. A dělal takhle - kruágh, krrrágh," pokusila jsem se napodobit jeho krákání, až jsem se z toho zakuckala. Když to dělal on, znělo to tak jednoduše! Achjo. Tím jsem svůj popis zakončila a s nadějí opět fixovala očka na obličej vlčice. Ocásek se mi v očekávání dobrých zpráv už předem pohupoval. "Tak co? Vidělas ho?"
S jistotou jsem přikývla, že mi máma v patách skutečně je. "Jojo. Měla by tu být určitě každou chvíli," ujistila jsem vlčici, aby ji ani náhodou nenapadlo pokoušet se mě odvést zpátky k tůni. To by přece nemělo cenu, když si mě každou chvíli vyzvednou, no ne? Zpátky se mi nechtělo. Už mě to tam nebavilo. Neznámá vlčice byla zajímavější. Vypadala tak přísně a vážně! Ani mě ale nenapadlo se bát, dospěláci vlčatům neubližovali, to bylo přece jasný.
Jenže jako by mi četla myšlenky, vlčice - Kaya - se mi přesně tohle snažila dalšími slovy vyvrátit. Zůstala jsem na ni zaraženě koukat. "Ne. Vážně? To... to přece nikdo nedělá, nebo jo? Proč si nechytí radši králíka? Nebo ještě líp, nenajdou si ovoce? Já bych jim vylovila z tůňky něco," blekotala jsem poněkud vylekaně a oči měla vyvalené jako sůva. O to víc, když se náhle lesem rozneslo vytí. Na moment jsem se přikrčila k zemi a hřbet se mi samovolně naježil strachem. "Fakt? Neděláš si jenom srandu, že ne? Protože to není vtipný," pípla jsem. Nebyla jsem ale moc velký strašpytel a nápady, které mi začaly vířit hlavou, moje obavy začaly během chvilky rozptylovat. Ve tváři mi bylo vidět, jak se mi v mozku rodí nápady. "Můžem se na něj jít podívat? Já vlkožrouta ještě nikdy neviděla. Třeba ho přesvědčíme, aby se toho vzdal, co? Ty bys mě ochránila, kdyby mě chtěl sežrat, žejo?" ujišťovala jsem se pohledem u Kayi a pomalu se zase narovnávala. No jasně, však byla ochránce, takže se nebylo čeho bát! Určitě byla hrozně silná!

Březen 1/10 - Minehava

Nebudu vám lhát, slova hnědé vlčice mi doslova otvíraly nové obzory! Nenapadlo mě, že bych mohla mluvit nějak jinak, hlavně proto, že jsem se s tím prozatím vůbec nesetkala, ale teď mi to přišlo naprosto úžasné. "Cérky a ohaři?" zopakovala jsem po ní, nechtíc jsem přitom druhé slovo trochu zkomolila. "To je tak super! To určitě vyzkouším! To mně bude jistě každej závidět. Nebo... isto závidět," zakřenila jsem se na vlčici, že už jsem od ní oposlouchala i něco dalšího. Doufala jsem, že další slova, která mým ušiskům zněla tak lahodně cizokrajně a přitom natolik povědomě, že se jim dalo porozumět, budou následovat.
Vlčice se představila jako Minehava. Zašvihala jsem ocáskem nadšeně sem tam, dokonce i jméno měla suprové! "Já tě taky ráda poznávám," mrkla jsem na ni s úsměvem a nedočkavě přešlapovala, abychom už vyrazily na to dobrodružství. Jenže jaký strom mohl ukrývat to tajemství? Toť otázka! Navíc moje tlapky toho moc obejmout nedokázaly, ovšem Minehava to měla rychle vyřešené. "Nojooo, to je pravda. To vyzkoušíme!" Ťapkala jsem vedle ní směrem k nedalekému stromu. Už jsem si brousila zoubky na to, že si z něj udělám pokusný subjekt.
"Jů, ty kamarádíš s Aranel? Ona je kámoška zase s mými rodiči," zasmála jsem se té zvláštní náhodě. "A má pravdu, je to tam vážně super! Dokonce máme kouzelnou tůňku a tak," vykecala jsem ochotně tajemství lesa, ale copak by to Minehava mohla použít k něčemu zlovolnému? Jistě ne. "Nooo, dospěláci se určitě mezi sebou všichni znají. Ale já jsem ještě všechny nepotkala," vysvětlila jsem. Automaticky jsem předpokládala, že dospělí vědí všechno a znají všechny, přinejmenším v rámci lesa. "Zatím jsme byli hlavně s našima a s Aranel a jejíma vlčatama," dodala jsem ještě na vysvětlenou a začala se snažit omotat kolem kmene stromu. Jenže jsem se zarazila, než jsem to vůbec pořádně otestovala. "Je tohlencto vůbec smrk?"

To, do čeho jsem nabourala, nebylo nic jiného, než cizí vlčice. Moc nadšená z toho nevypadala, ale nedělala jsem si s tím velké starosti, za chvilku z nás určitě budou kámošky. Věřila jsem tomu! Dokonce s ní byla i sranda. "Haha, já vím, co to jsou oči," zasmála jsem se a zavrtěla ocáskem. "Jenže já jsem se koukala po tom ptáčkovi, co tu letěl. Neviděla jsi ho? Byl celej černej," skenovala jsem pohledem každou větev, každý kousek lesa, na který jsem dohlédla, ale opeřenec jako by se vypařil z povrchu zemského. Byl fuč. Asi nenávratně. Ale to nevadilo, protože teď jsem tady měla novou vlčici! Moc dospěláků, vyjma rodičů, jsem neznala, takže to bylo celkem zajímavé setkání.
"Tam odtud," kývla jsem hlavou za sebe směrem, odkud jsem přiběhla. "Nebo to bylo spíš tamhle? Přesně už nevím," přiznala jsem a nakonec prostě neurčitě zamáchala tlapkou. "Někde tamhle to bylo, prostě. Jak je v lese ta kouzelná tůňka, víš? Tam je i máma, já jsem šla jen trochu napřed, protože jsem chtěla vidět toho ptáčka. Ale ulítnul mi," posteskla jsem si, leč pouze na vteřinku. "Já jsem Silja! A jak se jmenuješ ty? Seš taky ze smečky?" zářila mi v další moment očka znovu zájmem a zvědavostí a oháňka mi kmitala sem a tam.

//Ovocná tůň

Běžela jsem a běžela, ale krákající opeřenec mi unikal. Neměla jsem ani šanci si ho pořádně prohlédnout, což bylo to jediné, o co jsem stála. S hlavou zakloněnou a pootevřenou tlamou jsem běžela kupředu, vůbec jsem nedávala pozor, kam se vlastně řítím. Očima jsem skenovala větve stromů a hledala v nich ptačí siluetu, hledala jsem v nich svého nového ptačího kámoše, který mě musel jen trochu poznat, aby věděl, že nejsem jeho nepřítel-
Buch! Najednou jsem se válela ve studeném sněhu a v hlavě mi duněla tupá bolest. S čímsi jsem se čelně srazila... S čímsi, co nebylo ani zdaleka tak tvrdé, jako strom a navíc o dost víc chlupaté. Pomalu, pomaličku jsem zvedala hlavu a pohledem následovala nejprve nohy, potom hruď, na které spočíval krásný přívěsek; krk a nakonec obličej vlčice, do které jsem to napálila. Omluvně jsem sklopila ouška a zaplácala ocasem. "Jéje, já tě neviděla! Ahoj," usmála jsem se, posadila se a tlapkou si třela naraženou čelist. Jauvejs!

Táta s Aranel odešli a pak se už nic moc nedělo. Chvíli jsem se zabavila tím, že jsem se snažila vydloubat to zamrzlé ovoce z ledu, jenže tam bylo chycené tak důkladně, že to prostě vůbec nebylo možné! Až mi z toho, jak jsem do ledu zkusmo hryzala, mrzly a bolely zuby. Brr! To radši ten sladký pokrm oželím, i když by vážně bylo skvělé ho mít.
Pak moji pozornost upoutalo cosi v křoví mezi stromy. Huh? Něco tam šramotilo a šustilo. Přikrčila jsem se do sněhu, využívajíc svého nenápadného zbarvení a začala jsem se plížit, jako ten nejlepší lovec na světě! Ne, že bych chtěla něco lovit. Jen jsem si toho šramotícího tvorečka chtěla prohlédnout. Než jsem se ale dokázala dostat dost blízko, zvíře se vyplašilo. Stačila jsem akorát zjistit, že to je pták, protože se s ševelem půlnočně černých křídel a podrážděným krákáním rozletěl pryč. "Počkej," hlesla jsem a rozběhla se za ním. Na mámu a ostatní jsem v tu chvíli vůbec nemyslela.

//Borůvka

Únor 3/10 - Minehava

No toto, takže ona byla snad cestovatelka z dálných krajů? Tlamička se mi pootevřela úžasem. "Páni! Ty jsi teda úplná dobžo- dobrož- do-bro-druž-ka, když jsi přišla odněkud zdaleka," vyslabikovala jsem soustředěně to složité slovo, které mi dělalo problémy. Už jsem s mluvením neměla až tak velký problém, ale občas mě nějaké slovo přece jen ještě zaskočilo a zauzlovalo mi jazýček. "Netušila jsem, že vlci odjinud i mluví jinak," podivovala jsem se a zároveň se radovala ze svého zjištění. Způsob řeči vlčice cestovatelky byl hudbou pro moje ouška, normálně jsem si přála, aby mluvila dál a dál. Už jsem se rozhodla, že téhle vlčice se aspoň chvíli budu držet! Vypadala ostatně velice přátelsky.
"Mhm," kývla jsem a pak to ještě potvrdila s tichým zachichotáním: "Pravdaže! Přímo támhle v lese," kývla jsem hlavou za sebe, směrem, kde se tyčily stromy našeho lesa. "Jsem Silja," představila jsem se potom a už zvědavě naslouchala, jaké že nás vlastně čeká to dobrodružství. Byla jsem si jistá, že bude stát za to.
"Huuuh, pod smrkem? A... platí to pro tvoje tlapky, nebo pro moje? Protože ty moje jsou o dost kratší," obhlížela jsem svoje nohy a v duchu je poměřovala s těmi jejími. "U nás v lese je hodně stromů. Možná i nějaký ten smrk. Ale tam cizí vlci nemůžou," zadumala jsem se. "Teda... ty nejsi asi z Br-br-borůvkové smečky, že?"

Únor 2/10 - Minehava

Hnědá vlčice celá nadskočila, když jsem ji pozdravila. Pohledem po mě přeběhla, ale asi mě vůbec neviděla. Tiše jsem se tomu zachichotala a na moment se skrčila v závěji, dokonce i s oušky přitisklými k hlavě, abych byla ještě neviditelnější, dlouho mi to však nevydrželo. Nehybné skrývání nebylo nic pro mě!
A tak mě vlčice brzy odhalila a promluvila ke mně, a to velice zajímavým způsobem. Naklonila jsem hlavinku do strany, zaražená těmi slovy, která jsem ještě nikdy neslyšela - cérečko a tož isto a možeš, znělo mi to velice zvláštně, ale vlastně se mi to líbilo. Bylo to trochu jako nějaká tajná řeč, které jsem ale dokázala rozumět (jakž takž)! Podivovala jsem se tolik nad způsobem řeči vlčice, že trvalo trochu déle, než mi doteklo do hlavy, co mi to vlastně říkala. Jakmile se tak však stalo, očka se mi rozzářila. "Tajnou zprávu? Tak to jasně, že chci," vydechla jsem stejným spikleneckým šepotem. "Hrozně se mi líbí, jak mluvíš," neodpustila jsem si, přišlo mi to neskutečně fascinující. "Takhle mluví hledači tajných zpráv? Aby to bylo víc, no... tajný?" vyzvídala jsem a čenichem rejdila ve sněhu, hledajíc nějaký náznak toho, že se ta tajnost nachází právě tady. Jenže jsem si víc a víc uvědomovala zásadní chybu v tomhle plánu. "Um, no, a jak se to vlastně... pozná, kde ta zpráva je?"