Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Docela mě překvapilo, že Sheya o mě už slyšela, respektive že o mě její partner mluvil. A ještě jsem se mu údajně zdál jako fajn, to mě potěšilo. Docela dost. Mohl jsem být v klidu, určitě mi tedy nezakážou být ve společnosti jejich dcery. I když... Pokud by to bylo opačně, určitě by svůj nesouhlas dal dávno najevo.
Sheya tedy zjistila, že bydlíme docela blízko sebe, na to jsem přikývl. A jelikož následovala otázka ohledně sourozenců... Zazubil jsem se. "Co se týče těch, co se narodili se mnou, tak dvě sestry a bratr." Začal jsem a vypadalo to jednoduše. "Můj táta si ale nedávno našel novou partnerku a pořídil si s ní další děti. Takže další dvě sestry a bratr. No a ještě jedna adoptivní sestra. Jednoho našli rodiče sirotka, nabídli mu domov a osvojili si ho. Takže je u nás nadvláda holek," Dokončil jsem vysvětlování, jak to máme s rodinou.
Zkusil jsem pak štěstí, jestli náhodou Sheya nezná smečku mojí sestry. Bohužel ale znala nějakou jinou, která taky byla někde na jihu. Zachmuřil jsem se, i když jsem to vlastně trochu čekal. Nejspíš to byla nová smečka, kterou nedávno založili a ne všichni ji znají. Takže jsem mohl mít buď štěstí, kdybych se zeptal Saturna, nebo se tam prostě vypravil. Lindina maminka zmínila nějaké moře a pláž s mušličkami - možná mohla být Vrbová smečka někde v těchto místech. Raději jsem nic neříkal a zamýšleně přikývl. Sice jsem úplně nevěděl, co to pláž je, dokonce jsem ani nikdy neviděl moře... Ale moc mi to nesedělo k tomu, aby tam poblíž rostly vrby, po kterých se jistě ten les jmenuje. I když... Kdo ví. Přeci jen jsme kraj, kde musíme čekat i nečekané.
Ze zamyšlení mě vytrhl Sheyin hlas. Upozornila nás na hvězdy. Napodobil jsem tedy ty dvě a zvedl hlavu k obloze. Byla to opravdu krásná podívaná, hvězdy zářily snad víc než bylo obvykle. Sice jistou zásluhu určitě měla jasná obloha, ale... Třeba v tom tentokrát bylo i něco tajemného nebo kouzelného. A také bylo, že Saturnus by určitě znal jejich jména. Než jsem se stačil zeptat, Saelind byla rychlejší, takže jsem si počkal na odpověď, zda se Saturn zajímá o hvězdy.

Tristan| březen (10/10)

Evidentně se mému společníkovi docela líbila představa majestátnosti našich cedrů. Takže jsem si byl jist, že na návštěvě jistě nebude zklamaný. "Asi jsou hodně staré a dost pamatují," přikývl jsem zamyšleně. Táta s mámou tohle místo vybrali dobře, i když to jistě nebylo jen kvůli stromům. Nebo možná jo, vlastně jsem se na to nikdy neptal. Asi to budu muset změnit, až se vrátím domů, aby táta pověděl, čím je zaujal les, který vybrali jako náš nový domov. A byl jsem si jist, že kdyby žil Sigy a přišel k nám na návštěvu, jistě by také ty krásné stromy ocenil jakožto někdo s magií země.
Teď jsme se ale vydali na cestu k lesu, kde jsem se narodil. Doufal jsem, že děda bude doma, protože on by byl prostě nejvhodnější na to, aby Tristanovi poradil. Tedy aspoň jsem v to věřil.
Po chvilce ticha se mě tmavý vlk zeptal na rodinu. Nebo spíš konstatoval, že to vypadá, že patřím do velké rodiny. S úsměvem jsem přikývl. "No vlastně ano. Když vezmu tu nejbližší - mám dvě sestry a bratra. Otec si teď našel novou partnerku a s ní má další vlčata - takže mám ještě nevlastní, dvě sestry a bratra. A jednu adoptivní sestru - naši našli sirotka, kterého přijali za vlastního." Řekl jsem krátce a odmlčel se. Jmény jsem ho zatím nechtěl zatěžovat, aby v tom chudák neměl guláš. Pak jsem pokračoval. "Co vím, tak můj otec má ze svého vrhu dva sourozence, ale ty jsem nikdy nepoznal. Pak jeden mladší bratr, který je s dědou Alfou. A ještě dva nejmladší - sestru a bratra, které jsem taky nepotkal." Začal jsem vypočítávat. "Co se mamky týče, ta o svých sourozencích moc nemluvila. Poznal jsem jen jejího bratra Sigyho, který se o mě chvíli staral, než rodiče našli vhodný les, který se stane naším domovem, když jsme opustili Asgaar. A co jsem pochopil, tak má ještě také nějaké nevlastní, ti mají myslím jinou matku. Z těch jsem potkal její sestru, ale nebyla moc příjemná, taková... Neupřímná, takže ještě poradím, pokud potkáte Rowenu a jejího partnera Beliala, mějte se před nimi radši na pozoru," dokončil jsem povídání o své rodině a doufal, že svého společníka nenudím. Ale aspoň nám cesta pěkně utekla a my se ocitli blízko Asgaarského lesa. "A jsme skoro tu," ukázal jsem tlapkou k mému prvnímu domovu.

Tristan | březen (9/10)

Oplatil jsem Tristanovi úsměv, měl stejný názor, jako já, takže jsem i přikývl. "Ano, to máte asi pravdu," souhlasil jsem s jeho dalším tvrzením o tom, že by nemuselo být kolem nás tolik zla, kdyby tohle heslo zastával každý. Asi tedy za sebou měl dost nepříjemné zkušenosti, protože já osobně jsem se s vyloženě s nikým zlým nepotkal. A byl jsem za to rád. I když jsem si moc dobře vzpomínal na Beliala s Rowenou. Ale to bylo krátké setkání. Dobrý dojem neudělali, ale Rowena spíš působila neupřímně a Belial tak... Podivně slizce a záludně. Tak jsem byl rád, že jsme brzy zvedli kotvy a netrávili s nimi víc času.
Jelikož odsud byly vidět cedry, který tvořily můj domov, mohl jsem na ně ukázat. Podle něj se rozhodně nesplete, až bude chtít dorazit na návštěvu. Zněl rozhodně nadšeně. Kývnutím jsem svá slova potvrdil. "Z blízka vypadají cedry ještě lépe. A vlastně vůbec celý les." dodal jsem. Podle následující reakce jsem svou pozvánkou na návštěvu udělal svému společníkovi velkou radost. Trochu mě to překvapilo, i když... Asi holt něco takového od cizince nečekal. Kdo by asi jen tak zval na návštěvu vesměs cizince. Ovšem mně něco říkalo, že Tristan není žádný zlý zákeřák. A kdo ví, třeba bychom se při dalším setkání spřátelili. Třeba by se s ním seznámila i Ciri a hned by měl přátele dva. Ale nechtěl jsem zatím předbíhat a těšit se. Vše se ukáže až časem. Pokud se nám podaří setkat se. Teď však jsem ho chtěl doprovodit k Asgaarskému lesu. "Tak tedy půjdeme k Asgaaru?" Zeptal jsem se s úsměvem a vydal se směrem na jih.

Tristan| březen (8/10)

Usmál jsem se, když mě Tristan nazval dobrákem od kosti. "Inu, asi to tak už bude," pokýval jsem zamyšleně hlavou. "Na druhou stranu proč bych se choval neslušně nebo se nesnažil pomoci, když se druhý ke mně také chová slušně." Dokončil jsem svou myšlenku a na okamžik se zaposlouchal do ptačího cvrlikání, které se z různých míst ozývalo v různých tónech. Znovu jsem se zatetelil blahem. Jaro už se začínalo rozjíždět na plné pecky. I kvítků se začínalo kolem nás klubat mnohem více.
Přestal jsem však zkoumat, kolik toho kvete, protože Tristan mě požádal, abych mu připomněl název smečky, ve které žiju. "Mým domovem je Cedrový les. Určitě ho díky těm velkým majestátním stromům, jejichž jméno nese, nepřehlédněte. Ostatně jsme poměrně nedaleko," naznačil jsem čenichem směr, kterým se nacházel můj domov. A vlastně i odtud bylo vidět cedrové velikány. "Když někdy vyšetříte trochu času, klidně se zastavte. Budu rád, když se dozvím, jestli jste byl s hledáním otce úspěšný. Případně bychom se mohli společně zeptat mého otce a jeho partnerky jestli ho neznají," lehce jsem pohodil ocasem a usmál se na důkaz toho, že to myslím vážně.
Pak jsem mu trochu vyprávěl o mém rodném lese. No, možná to znělo dobře, ale... Těžko říct. Vztah s dědečkem ani nikým jiným ze smečky jsem si nestačil vytvořit. A poslední návštěva u Crowleyho v tom lese... Zvláštní. Ale třeba by měl štěstí na právě dědu nebo strýce. Rowena s Belialem by ho jistě hned odpudili. Nebo by si z něj dělali legraci. Nebo byli nějak nepříjemní. Ale to jsem dopředu nemohl tušit. Ani jak by se tvářili jiní členové, které jsem neznal. Pokud tam ještě byla Zurri, Crowleyho kamarádka, ta by na něj možná byla hodná. Už jsem ale moc dlouho dumal a tak jsem jen přikývl. "Arcanus jistě rád poradí," zopakoval jsem jméno Alfy, aby věděl, po kom se ptát a kdo mu jistě nějak poradí.

Tristan | březen (7/10)

Tristan byl moc vděčný za jakoukoliv pomoc. No, kdyby narazil třeba na mého tátu, možná by se od něj dozvěděl víc. Nicméně jelikož jsem doporučil, aby jako první navštívil mou rodnou smečku, pokud by se potkal s dědou Arcanusem, jistě by se dozvěděl nějaké cenné informace i od něj. Tak jsem se zatím jen usmál a mávnul tlapkou, že to nestojí za řeč a nemusí mi být zavázán. "Když můžu, tak pomůžu, aspoň trochu," doplnil jsem ještě.
Mezitím se na krajinu snesla noc. Pohlédl jsem na oblohu, která byla jasná a hvězdy zářily tak, jak jsem snad nikdy neviděl. Nebo aspoň mi to tak přišlo, že se blyští víc než jindy. Škoda, že jsem nevěděl jméno nějaké z nich. Pokud vůbec tedy jména měly. Kdo ví. Zatím jsem vlastně nad tím nikdy nepřemýšlel. A i teď v noci bylo patrné, že je stále tepleji, že jaro už přebírá svou moc. Až jsem se radostně zatetelil.
Přestal jsem zkoumat hvězdnou oblohu a zahleděl se do Tristanových přátelských očí, které měly takový zvláštní odstín - možná podle magie ohně, ale nebyly tak rudé, jako je měla Ciri. Nebyl však čas zkoumat, jak to je, protože se radoval nad tím, že bych ho doprovodil k Asgaarskému lesu. "Ve smečce jsem se narodil, ale moc ji neznám. Byl jsem hodně malý, když jsme s rodiči odešli," začal jsem vyprávěním trochu odhalovat něco o sobě. "Alfou je tam můj dědeček Arcanus a jeho syn, bratr mého otce Sionn. Jinak tam mám možná nějaké strýce či tety, ale nesetkal jsem se s nimi. Nicméně Arcanus vám jistě dobře poradí, kde byste mohl pátrat dál, pokud nebude sám vědět, kde Tonres žije." Odvětil jsem a povzbudivě se na Tristana usmál.

Teď jsem se ocitl na druhé koleji pro změnu já. Ale vůbec mi to nevadilo a s úsměvem jsem sledoval, jak ty dvě štěbetají, div si neskáčou do řeči. Dokonce jsem ani nestihl odpovědět, kde se nachází můj domov - sotva jsem se nadechl, Saelind jedním dechem odvyprávěla všechno důležité. Takže jsem se jen zasmál a přikývl. Stejně jako na otázku, že jsem tady už někdy byl. "Ano, jednou na podzim, když jsem hledal svého strýce. A úplně poprvé jsem tu byl a ním, tehdy jsem byl malý, odešli jsme z Asgaaru, naši pro nás hledali nový domov a rozhodli se založit novou smečku. A než se tak stalo, hlídal mě Sigy." Vysvětlil jsem a posadil se na zadek. Bylo příjemné, že mě teď nestudil bílý sníh. A znovu jsem čekal, co ty dvě proberou. Sheya se zajímala, jestli jsem se o její dceru dobře staral. No kdybych mohl, tak bych se červenal, snažil jsem se, aby měla má kamarádka tak nějak vše. Aby se nenudila, nemrzla, nehladověla, neměla strach... Její odpověď byla tedy kladná a mně se ulevilo. "Nějakou dobu jsme byli u mého bratra v Ageronském lese, takže jsme byli v teple." Doplnil jsem Saelindino povídání, kde jsme strávili zimu.
Pak přišel návrh o výletě někam do hor. Znělo to moc dobře, navíc by bylo fajn seznámit se s Lindinými rodiči a sestrou blíže, ale... Já chtěl nejdřív navštívit tu svoji. "Já bych šel moc rád, ale momentálně jsem měl v plánu hledat... Hmm, Vrbovou smečku. Vede ji nějaký Alfredo a měla by tam žít moje sestra Vivianne," Nastínil jsem své plány a zároveň doplnil Lindinu otázku, jestli její matka slyšela o smečce na jihu. Bylo třeba být konkrétnější, protože na jihu bylo jistě smeček víc.

Tristan | březen (6/10)

Souhlasně jsem přikývl Tristanovým slovům. Měl před sebou opravdu takovou pátrací výpravu. Ale třeba by mohl mít štěstí a hned v první smečce se něco dozvědět. Nebo aspoň by mu mohli dát tip na další smečky, o kterých jsem nevěděl. "Není vůbec za co, kéž bych mohl pomoci víc," odpověděl jsem upřímně. No, ještě možná tak bych ho mohl poslat do smečky k sestře, ale jelikož jsem si nebyl jistý názvem, tak jsem nechtěl mluvit neurčitě. A Ageronskou smečku jsem raději vypustil úplně. Tušil jsem sice, že bratr je v jádru svým způsobem dobrý, ale zase si nedovedu představit, že by se k cizinci, který jen někoho hledá, choval shovívavě. I když kdo ví. Kdyby mě třeba zrovna dobrou náladu... Ale to jsem raději nechtěl pokoušet, takže prostě kromě Asgaaru může Tristan zkusit Mech. Pro začátek.
V čenichu mě zašimraly sluneční paprsky, které se prodraly skrz mraky. Párkrát jsem jím zahýbal, ale hlasitému kýchnutí jsem se stejně nakonec nevyhnul. "Pardon," zazubil jsem se omluvně na svého společníka.
Zvědavě jsem pak čekal, co mu leží na srdci, protože momentálně vypadal, a i zněl, trošku nejistě. "No, abych pravdu řekl, tak trochu času mám," odpověděl jsem upřímně a usmál se. "Tak bych vás mohl vyprovodit k Asgaarskému lesu, ten je celkem nedaleko." Dodal jsem s lehkým mávnutím ocasu, abych dal najevo, že jsem s tím v pohodě.

Tristan | březen (5/10)

Souhlasně jsem přikývl Tristanovým slovům, samozřejmě je fajn být obklopen vlky, kteří mě mají rádi a naopak. I když to teď bylo trošku složitější. Nebo spíš jsme momentálně vytvořili novou rodinu, hlavně teda táta, a já teď musel poznat jeho novou partnerku a své mladší sourozence. Ale to jsem mu v tuto chvíli nemohl a nechtěl vykládat, měl by z toho akorát tak zamotanou hlavou. Navíc jsme se vlastně vůbec neznali, takže to byl ještě druhý důvod. Nebo vlastně první. Nicméně z jeho tónu se mi zdálo, že on něco takového nezná. Nebo možná poznal, ale už to neplatí. Mohl jsem se jen domnívat, co má ten vlk za sebou, ale i jeho četné jizvy napovídaly, že Osud se s ním moc nemazlil. Neměl jsem sice ve zvyku úplně dát na první dojem, ale zatím na mě působil jako někdo, kdo je fajn a komu bych jednou mohl říkat příteli. Nebo to byla jen má velká touha způsobena tím, že jsem žádného kamaráda stejného pohlaví neměl. Jasně, Saelind a Ciri pro mě byly hodně, a mohl jsem se jim svěřit s čímkoliv, ale... Chlapské záležitosti jsou chlapské záležitosti. A i když jsem měl tátu; kamarád je prostě něco jiného.
Přešlápl jsem z nohy na nohu. Musel jsem Tristana zklamat, jméno jeho otce mi nic neříkalo. On ale zklamaný nebyl, evidentně s tím tak nějak počítal. Aspoň jsem ho tedy povzdubil - nebo se o to minimálně pokusil - takovou tou frází, že doufám, že se určitě najdou. Na chvilku jsem se ještě zamyslel. "Bohužel neznám ani moc zdejších smeček, kam bych vás nasměroval, kde byste se mohl zkusit zeptat, jestli tam nežije nebo ho někdo nezná. Ale aspoň dvě, Argaarská, kde jsem se narodil a můj dědeček je tam Alfou - jistě ve svém věku zná spoustu vlků. Nebo Mechová, odkud pochází moje dobrá kamarádka," nabídl jsem tedy možnosti, kde by mohl začít pátrat.

Tak, tak, přizpůsobíme se

Uf, tak to bychom měli, ulevil jsem si, když jsem pomohl Saelind na nohy poté, co se rozplácla jak dlouhá, tak široká před vlčicí, za kterou jsme spěchali. Ujistila mě, že jí nic není, takže jsem se nemýlil, když jsem usoudil tak podle své prozatímní kontroly zelenýma očima. A tak jsem nechal ty dvě, aby si popovídaly. Stejně jako zbrkle přiběhla, tak stejně zbrkle začala vyprávět, jak prozkoumává okolní svět. Takovou jsem ji ještě neznal. Ale bylo to roztomilé, ta její bezprostřednost a nadšení, skoro jako malé vlče. Za to já asi občas... no, možná pořád... musel působit jako nudný patron, co se drží zpátky. A jen tak občas sám vybídne ke hře. A vždycky se samozřejmě nechá strhnout, pokud projde výzva od někoho jiného. No, asi bych se měl nad sebou zamyslet.
Teď ale nebyla k tomu příležitost - vlčice před námi, která dala Saelind za ucho krásnou malou narcisku. No vida, druhá kytka, kterou umíš pojmenovat, pomyslel jsem si kysele, se zajímala, kdo jsem já. Nadechl jsem se a otevřel tlamu k odpovědi, ale Saelind mě předběhla, když vyklopila jedním dechem moje jméno, odkud jsem a kde naše smečka sídlí. Musel jsem se usmát. Skoro mohla ještě povědět, kdo jsou moji rodiče, aby v tom bylo jasno. Pohled jsem zase stočil k vlčici, která se představila jako Sheya. Saelind zase rychle doplnila, že je to její maminka. Znovu jsem se usmál a zavrtěl ocasem. "Těší mě, Sheyo, Reonys." potvrdil jsem, možná trochu zbytečně, slova její dcery. Ale aby si nemyslela, že jsem němý, musel jsem promluvit. "Tak teď už vím, po kom je Saelind tak krásná a elegantní," Vyšvihnul jsem kompliment, ani nevěda, jak. Prostě to ze mě tak přirozeně vypadlo, až jsem se pak na chvilku zarazil, snad jsem to nepřehnal. Vzápětí nám Sheya potvrdila domněnku, že jsou všichni na lovu, ale už si o Saelind také dělali starosti. Na jednu stranu jsem to chápal, ale na tu druhou přeci Saturnus věděl, že je se mnou. I když vlastně jsme se klidně mohli v průběhu rozdělit a každý by si šel po svém... No raději jsem přestal dumat, protože Saelind dychtivě vyprávěla, kde všude jsme byli, takže i když byla její odpověď vyčerpávající, očekával jsem případné doplňující otázky.

Už jsem jen přikývl Lindině poznámce, že musíme doufat v lepší zítřky. To já jsem se snažil být optimista a věřil jsem, že všechno bude fajn. Tedy především aspoň z mého vztahu ke Crowleymu a Vivianne. Tedy, neměl jsem s nimi špatné vztahy, ale holt jsme se viděli málo. Holt to patřilo k životu. Každý se rozhodl jít svou vlastní cestou. Jediný stín byl ohledně mamky. Samozřejmě jsem doufal, že se třeba ukázala doma a s tátou si to vyříkali. Ale kdo ví. To se ukáže, až se vrátím domů a promluvím si s tátou.
Teď ale jsem byl na návštěvě. A protože jsem nadšeně souhlasil, se stejným nadšením má společnice se chopila role průvodkyně. Nejdřív mi vysvětlila, že smečku vede její otec a její teta. Naklonil jsem hlavu na stranu. A co maminka? Nahlas jsem se zatím nezeptal. Ale je fakt, že o ní Saelind zatím nemluvila. Bylo tedy možné, že třeba je na nižší pozici v hierarchii než Saturnus, takže smečku nevede... Každopádně jsem se rozhodl se zatím neptat. Podle všeho i jejich smečka byla takové fajn místo pro rodinu, protože spousta členů se tu narodila a zůstala. "To je dobře. Tak se aspoň všichni dobře s dlouho znáte," dodal jsem s úsměvem. Doufal jsem, že moji mladší sourozenci se rozhodnou zůstat v Cedrovém lese.
Zakrátko jsme zaslechli zavytí. Takže nejspíš někdo v lese přeci jen zůstal. A do Saelind jako když střelí. Hned mě vybídla, abych ji následoval, takže jsem se samozřejmě nenechal pobízet a honem ji následoval. Podle jejího nadšení se jednalo o někoho hodně blízkého. Takže jsem tipoval sestru. Nebo snad maminka?
Než jsem se nadál, Saelind se sklouzla po skrytém náledí. I já měl co dělat, abych udržel rovnováhu. Trochu jsem zpomalil a snažil se víc zaúkolovat drápy, aby mi aspoň trochu pomohly udržet se na nohou. Ale Saelind to evidentně nevyvedlo z rovnováhy, odevzdaně čekala, kam ji setrvačnost na břiše doveze, přičemž jsem si nemohl nevšimnout, že pořád radostně kormidluje ocáskem. Konečně se zastavila. "Jsi celá? Není ti nic?" Zajímal jsem se starostlivě a prohlížel si ji. Žádné viditelné zranění ale neměla, aspoň co jsem mohl tak nějak soudit. Ve tmě bylo špatně vidět. "Pomůžu ti na nohy, nabídl jsem se galantně. Z toho všeho leknutí a starosti o její zdraví jsem si ani nevšiml vlčice, u které jsme se vlastně momentálně ocitli a kterou Saelind pozdravila.

Tristan - březen (4/10)

"Já jsem vlastně asi nikdy nepřemýšlel nad tím, že bych se chtěl stát tulákem. Jsem spíš takový domácí typ, takže je fajn mít zázemí. Ale samozřejmě k nám můžou přijít i cizinci..." Zmínil jsem se, kdyby náhodou hledal nějaké to místo, které by se mohlo stát jeho novým domovem. I když jsem spíš čekal, že by se chtěl usadit ve stejné smečce, jako jeho otec, pokud se mu podaří jej najít. Všiml jsem si změny v Tristanově výrazu, i když byla docela nepatrná. Bohužel neví, kde jeho otec žije. Zmínil i jeho jméno, ale i když jsem se snažil zapojit mozek, věděl jsem, že vlka s tímto jménem jsem nikdy nepotkal. "No, je mi líto, nic mi to jméno neříká," nerad jsem ho zklamal, ale patrně jsem jen první. Mohl bych být i poslední, třeba příště potká někoho, kdo jeho otce zná a nasměruje ho správným směrem. Ale pokud aspoň věděl, že žije zde na Gallirei, tak je velká šance, že buď ho potká on sám, nebo potká někoho, kdo Tonrese zná. "Ale věřím, že se zadaří a s otcem se potkáte," dodal jsem povzbudivě a mávnul ocasem. Zatím jsem ani nenabízel možnost, že bych se zeptal třeba svého otce, jestli někoho takového nezná, protože kdo ví, kdy se s ním potkám a tou dobou už na své misi může Tristan o dost pokročit.

Tristan| březen (3/10)

Usmál jsem se na Tristana znovu. A ačkoliv jsem neviděl svůj výraz v odrazu vodní hladiny, byl jsem si jistý, že tentokrát už to opravdu bylo přirozené. Měl takový příjemný hlas a vůbec celé jeho vystupování, byť pro mě nezvyklé kvůli vykání, mi nebylo nepříjemné. Takže jsem samozřejmě hned přemýšlel, jestli bych ho mohl zařadit do kategorie kamarádů. Nebo aspoň známých. Kromě Jerryho jsem vlastně neměl žádného kamaráda stejného pohlaví. Což byla docela ostuda. Jelikož se Tristan vyptával dál, věnoval jsem mu zase plnou pozornost. Přikývl jsem na jeho první otázku. "Ano, narodil jsem se zde. Žiju v Cedrovém lese spolu se svou rodinou." Dodal jsem kladnou odpověď. Hned jsem se také zarazil, než jsem mu začal vyprávět o svém narození v jiném lese. Na to bylo ještě dost brzy. "Rozhodně se tady nějakou dobu minimálně zdržte. Spousta krásných míst na objevování a navštívení tu určitě je." Potvrdil jsem mu domněnku, že by se v našem kraji mohl nějakou dobu zdržet, než bude pokračovat v hledání otce. "Pokud máte informaci, kde váš otec žije, možná v některé zdejší smečce? Třeba budu vědět, navrhnul jsem. I když to byla hloupost. Tedy na jednu stranu. Třeba zrovna zmíní smečku, kterou znám a budu ho noci nasměrovat.

//Severní Galvatar

"No jo, nevíme, jak bychom se zachovali na jejich místě. Možná stejně, možná jinak, kdo ví. Takhle teoreticky může být každý děsně chytrý nebo radit. Ale když sám v takové situaci nebyl..." uvažoval jsem zamyšleně. "Každopádně minulost nezměním, co se mělo stát, se stalo a co se má stát, se stane. Tedy... Víš jak," zazubil jsem se. Nějak jsem se do toho zamotal, ale věděl jsem, že má krásná společnice bude mít přehled, co jsem tím chtěl říct.
"Nemůžu se dočkat jara," reagoval jsem s úsměvem na její poznámku, že se snad už blíží. A důvodem nebyly jen mé zelené oči, které měla na "vině" vrozená magie. Obecně mi přišlo jaro jako nejlepší období. Možná i léto, pokud nebylo příliš vedro, i když jeden se mohl aspoň zchladit v potoce, řece nebo jezeře. Nicméně mi přišlo na mysl, že je docela škoda, že s námi nešla Ciri - aspoň jsme mohli vyzkoušet, jestli díky její magii zvládne vykouzlit takový malý ohníček, který by stačil jen na to, abychom si zahřáli zmrzlé čenichy. A tlapky. A zadky. No dobře, tak dost velký ohníček na to, abychom se mohli zahrát pořádně. Takže to bude asi úkol pro příští zimu. A také zjistit, jestli to takhle třeba nezkoušela sama.
Mezitím jsme prošli mezi stromy, které tvořily hranici Mechového lesa. Zavětřil jsem, stejně jako Saelind, ale čekalo nás zklamání - smečka nejspíš využila toho, že se mírně oteplilo a vyrazili na lov. Podle všeho tu nebylo ani živáčka. Na jednu stranu dobrý nápad, vyrazit lovit hned, jak byla příležitost, aspoň pro případ, že by se zima chtěla snad vrátit, ale nechat smečku bez dozoru? I když jsem musel uznat, že u nás se to taky stalo. Nicméně hranice byly dobré označené i tedy, takže případní vetřelci by se snad měli na pozoru.
Přikývl jsem tedy Lindinu návrhu, že tu počkáme; ovšem ten další byl ještě lepší, takže jsem se široce usmál a zavrtěl ocasem. "Prosím, krásná slečno průvodkyně, jsem jedno velké ucho a oko, račte mě, prosím, provést po svém rodném lese," zašaškoval jsem a doufal, že ji rozesměji.

Tristan| březen (2/10)

Byl jsem tak zaujatý sněženkou, že jsem si nevšiml, že se ke mně někdo blíží. Takže jsem se trošku lekl, když jsem uslyšel nad sebou hlas, který mě pozdravil. Naštěstí jsem se lekl jen vnitřně, to by byl vážně trapas, kdybych sebou škubnul nebo to dal jinak najevo. Zvedl jsem tedy zrak a zaměřil ho na původce toho hlasu. Stál tu cizinec (no jasně, ty tele, jinak by tě oslovil jménem, ne?) tmavšího kožichu s náprsenkou a spoustou jizev, aspoň co takhle bylo z prvního pohledu vidět. I když vzhled přeci nebyl důležitý. Pokračoval v povídání, takže jsem ho zatím nepřerušoval, nicméně jsem se div nestyděl - kdo ví, co si myslel, když jsem takhle mluvil se sněženkou. Hned si však povšiml mých zelených očí, tak mu snad i došlo, proč vlastně tak konám, i když... Kdo ví, jestli je moje magie oprávnění k mluvení s květinami bez toho, aniž by si někdo mohl myslet, že jsem tak trošku mešuge.
Vzápětí se omluvil za svou neslušnost. Představil se jako Tristan a zajímal se, kde se to vlastně nachází, protože kráčí zdaleka. Svitlo mi, že nejspíš bude tedy odjinud - logicky, ty tele. Jinak by se přece neptal. Navíc mluvil zvláštně; nikdy jsem nezažil, aby mi někdo... Hmm, jak je to správné slovo. Ah, jo! Vykal. Přestal jsem čučet jak tydýt a raději se jak odpovědět. Protože pak by si mě vážně zapsal jako duševně chorého. "Těší mě, Tristane, mé jméno je Reonys," představil jsem se slušně. "Tenhle kraj se nazývá Gallirea." Vysvětlil jsem a místo normálního úsměvu se spíš zatvářil, jako bych kousl do kyselého citronu. Proč se na cizince neumíš usmát normálně, ty tupoune? Napomenul jsem se v duchu a zkusil to znovu. No vida. Druhý úsměv už určitě vypadal o něco vlídněji.

Tristan| březen (1/10)

Zvolna jsem kráčel a zelenýma očima s potěšením sledoval, jak studená bílá pokrývka pomalu ubývá a místo ní se pomalu klube příjemná zelená. Jaro už opravdu klepalo na dveře a já z toho měl radost. Jen mi ji ale kazil fakt, že jsem neměl žádného učitele pro květiny, rostliny, bylinky, stromy. Kdysi jsem uvažoval nad strýcem Sigym, ale jelikož byl po smrti, nepřipadal v úvahu. Pak tu byla moje matka - ale ta je zase momentálně nezvěstná. To mě mrzelo že všeho nejvíc. A určitě jako někdo s magií země bych také měl tohle všechno znát. Tedy, ne je jen pojmenovat, ale také vědět, k čemu jsou dobré nebo na které si dávat pozor. Jenže mě momentálně nenapadal nikdo další, koho bych s touto magií znal. Táta ani Nina nejspíš ne. Saelind také ne. A co jsem si vzpomínal na Jerryho, také neměl zelené oči. Navíc jsem si musel přiznat, že tím byl výčet mých známých vyčerpán - samozřejmě kromě stejně starých sourozenců. Ti mladší měli do objevení vrozené magie daleko.
Sehnul jsem se k jednomu bílému kvítku, který se statečně prodral skrz sníh a hrdě se nastavoval slunečním paprskům. "Tebe znám, ty jsi sněženka. A uznej - je to se mnou docela bída, viď. "Nečekal jsem samozřejmě žádnou odpověď. Tiše jsem si povzdychl a pohodil ocasem.