Gallirea - Příspěvky uživatele

Asi bych se nad bratrovou poznámkou, zda jsem spokojený, měl zamyslet. No, na jednu stranu ano, ale... Těžko říct. Záleží, jaké bude soužití s jeho partnerkou a dětmi. "No já... Asi jo, svým způsobem. Rozhodně bych to chtěl aspoň dotáhnout výš než na Deltu. Ostatně mě tak napadá, že by měl mít aspoň jednoho zástupce, když máma je kdo ví kde. A i kdyby se vrátila, pochybuju, že by chtěla být s ním v jednom lese." Odmlčel jsem se na chvilku. "Ninu asi zatím Alfou neudělá, aspoň co jsem se ptal, jestli bude zatím v téhle funkci sám. Jen jsem se tedy nabídl, že kdyby něco, tak samozřejmě i mimo funkci ochránce jsem k dispozici. Všechno ostatní ukáže čas, jestli bude soužití s jeho novou partnerkou ok. A s nevlastními sourozenci. I když zatím jsou fajn, ale jsou to mimina, nedávno teprve opustili úkryt, takže... Ještě vlastně nevinní a tvární," dodal jsem ještě. Jak jsem zmiňoval předtím, že by bylo fajn vidět do budoucnosti, tak v tomhle ohledu by se nám to taky hodilo - aspoň bychom si ušetřili případné nepříjemnosti.
Podle Crowleyho slov to tedy vypadalo, že Vivianne opravdu založila rodinu. Tedy, pokud se zadařilo, ale já věřil, že ano a měl z toho radost už teď. Také Saelind se tomu smála, že by můj otec byl zároveň dědečkem - a představit si jeho výraz, až se to dozví... "Já na jeho místě bych měl radost, že se moje rodina rozrůstá. Ale já nejsem on, takže těžko říct." Řekl jsem zamyšleně. Každopádně rozhodně by to neměl být důvod být nějak naštvaný. A když se sám zajímal, jestli o ní něco nevím, byl jsem si jist, že by měl radost a určitě, pokud by to dovolila, by je navštívil. Ale tohle už bylo na sestře - třeba se mi na jaře povede ji navštívit a domluvit se, zda se chce s otcem vidět a představit mu svoje děti. Crowley ještě dodal odpověď na mou otázku, takže budit zapamatováno; partner mé sestry se jmenuje Alfredo. Názvem smečky si nebyl jistý na sto procent, ale určitě aspoň jméno by mohlo pomoci, až budu někde cestou ptát. Kývnutím jsem poděkoval za tu informaci.
Následně jsem omlouval tátu, že mohl zapomenout zmínit se o svém setkáním s Crowleym. Oplatil jsem mu škleb. Jasně, asi to bylo zbytečné, třeba to zatajil záměrně... A třeba taky ne. Nemluvili jsme spolu nijak dlouho, ale když se ptal na sestru... Tak nechtěl jsem na něj hned při návratu domů udeřit, proč mi o tom neřekl, protože bych tim prozradil, že my dva jsme se viděli. Holt bych musel počkat, jestli se o tom zmínil sám. Ovšem dušoval jsem se, že si nenechám kecat do toho, s kým se budu bavit a s kým ne. Ušklíbnul jsem se na Crowleyho podobně, jako před chvílí on. "Myslíš, že by mi do toho chtěl kecat? Nebo mi něco zakazovat? Zkusit to může, ale nepochodí. Ale jestli má všech pět pohromadě, tak to neudělá." Pokračoval jsem rozhodně.

//Loterie 30 (3/5)

Dozvěděl jsem se, že bratr není na své povinnosti sám. Spolu s ním tu byla ještě jistá Lilac a krátce mi něco k tomu pověděl. Souhlasně jsem přikývl. Tak měl aspoň oporu ve své pozici ve smečce, i když jak hned doplnil, jeho adoptivní matky byly Betami. Takže ty důležité funkce měl obsazené a to bylo hlavní. A nejspíš také všechno, protože sice tu byl nějaký vlk, ale podle toho, jak o něm mluvil a jak se u toho tvářil, nebyl to evidentně loajální jedinec, co by se řádně zapojil do dění. "Tomu se, bohužel, nedá zabránit. Kéž by šlo vidět nějak do budoucnosti, abys věděl, jestli má cenu daného vlka přijímat. Jestli zůstane a zapojí se, nebo bude flink a za chvíli zmizí," přemýšlel jsem nahlas. "Ale jinak čtyři je celkem fajn počet na malou smečku, to stačí. My byli vlastně nějakou dobu čtyři, než táta s mámou adoptovali jednu nalezenkyni. No a teď jsme... Se krapet rozrostli. Nina má tři potomky a ještě se u nás objevil další sirotek. Ovšem ten prvně jmenovaný jaksi... Nevíme o ní nic, takže... Kdo ví," ukončil jsem hlasitou úvahu mírným ušklíbnutím. Waristooda asi nemělo cenu zmiňovat.
Úkryt Ageronské smečky vypadal zajímavě a byl útulný. Takže jsem neměl důvod nevěřit bratrovým slovům, že slouží dobře. Navíc, kdyby nesloužil, tak by si vytvořil jiný, to dá rozum.
A zatímco jsme se trošku snažili zasytit, dozvídal jsem se o Vivianne. Rozšířil jsem tlamu do širokého úsměvu. To bylo skvělé slyšet, že má partnera a žije s ním v jeho smečce. A možná... "Ty myslíš, že založila rodinu?" Usmíval jsem se jak sluníčko. Pak jsem se rozesmál. "Ale to by bylo dobrý, náš táta podruhé otcem a zároveň poprvé dědečkem. " O to víc jsem ale chtěl za ní na návštěvu, aspoň ji a její rodinu pozdravit, když už jsem ten strýček! Tedy možná. "Víš jméno té smečky? Nebo aspoň jejího partnera?" Zajímal jsem se, abych pak mohl případně podle toho se na jihu poptávat. Zároveň jsem souhlasně přikývl směrem k Saelind, bylo to opravdu skvělé, že se má fajn a je šťastná.
Vzápětí mě Crowley znovu oslovil, takže jsem bedlivě poslouchal, načež jsem přikývl. "Neboj, nic neřeknu, v tom se na mě můžeš spolehnout, ujistil jsem ho. Ostatně, kdyby chtěl, mohl mu to říct sám. Každopádně Ciri by mi neodpustila, kdybych jí neřekl informace o bratrovi. Ale jelikož nám oběma tu nabídl azyl a že to říct můžu, tak to bylo v klidu. K tomu možnému důvodu, proč mi táta nic neřekl, jsem se ale ještě vrátil. "Ne, že bych ho chtěl nutně omlouvat, ale třeba jen zapomněl, i když je to důležité. Na druhou stranu toho měli asi dost, vlčata a sdělení o tom všem nám starším dětem... Ale to je fuk. Bavit se o tobě nebudeme." Ujistil jsem ho znovu. "Každopádně jsem dospělý a on ani nikdo jiný nemá právo mi kecat do toho, s kým se bavit nebo ne. Zvlášť, když je to můj vlastní bratr. Ty ses nepohodl s nimi, ne se mnou. I když mě to mrzelo, že jsi zůstal tam a nevyrůstali jsme spolu. Ale nenapadlo by mě tě kvůli tomu úplně zavrhnout. Pronesl jsem vážně. A doufal, že to nevyznělo nějak dojemně nebo pateticky nebo tak... Prostě jsem jen konstatoval fakt. Maximálně si nechám poradit, před kým se mít na pozoru - ale svůj názor si pak udělám sám.

//Loterie 29 (2/5)
//Ageronský les

"Minulost se změnit nedá, a tak rozhodně nemám cenu se v tom vrtat. Teď jsi tady a všechno lepší je teď před tebou," prohlásil jsem optimisticky a dlouze pohlédl do jeho fialových očích. Rodinu, do které se narodíme, jsme si vybrat nemohli. Ale mohli jsme si zvolit další kroky ve svém životě, i když on to udělal tenkrát dost brzy. Nechtěl jít s námi a tak jsem si říkal, jestli toho někdy nelitoval, ale netroufal jsem se na to zeptat. Ostatně jeho rozpor s tátou byl dost velký, takže kdo ví, jak by se ti dva snášeli, kdyby se ho na nic neptali a prostě ho vzali s sebou. Ale nemělo cenu nad tím dumat. Byl jsem rád, že je spokojený tady.
K mojí poznámce o tom, že jsme se neviděli s Arcanusem jen dodal, že se hodně zdržuje v lese, ale i tak ho on sám moc často nevídal. To bylo docela zvláštní, ale asi to byl samotář. I když my byli jeho vnuci, ne někdo cizí. A k tomu že je naivní a důvěřivý, takže Roweně celkem brzy sedl na lep. Pozvedl jsem obočí, ale nechal bez komentáře. Každý svého štěstí strůjce, takže... Pokud ona s ním umí dobře manipulovat, kdo ví, co si všechno ve smečce díky tomu vydobyla.
Zmínka o Zurri byla evidentně pro bratra bolestivá. Všiml jsem si, jak mírně ztuhnul. Následovalo stručné "ne" na moji otázku, jestli odešla s ním. Vzápětí dodal, že od svého odchodu z Asgaaru ji neviděl. "To je škoda, vypadala docela mile. A že si rozumíte. No a... Je tedy ještě někdo další, kromě vás tří?" Zajímal jsem se, jak vlastně velkou společnost tu má.
K Ciri jsme se už pak nevraceli - k čemu bychom řešili její zranění a fakt, že sem nemohla přijít. Holt přijde jindy se mnou. Nebo ji sem pošlu, ale bylo mi jasné, že se bude obávat a raději bude chtít můj doprovod.
To už jsme ale přišli k úkrytu - respektive vchodu do nory. Kdyby nás Crowley nevedl, asi bych si ho ani nevšiml, jak byl důmyslně nenápadný. Zvědavě jsem se rozhlížel kolem sebe. "To vypadá... Zajímavě. Prohlížel jsem si strop a váhal, zda se mám zajímat, co to je. Byl jsem sice zvědavý, ale nechtěl jsem vypadat jako hlupák. Před námi pak leželo tělo mrtvého losa. Zatímco nás Crowley vybídl, abychom se do toho pustili, on sám se rozvalil do kožešin. Neptal jsem se, jestli si nedá s námi, to přeci bylo evidentní - kdyby chtěl, sedí s námi. Pohledem jsem tedy vybídl Saelind, aby si utrhla kus masa jako první. Chtěl jsem ji zapojit do rozhovoru, bylo mi hloupé, že je zase na druhé koleji - ale zatím jsme řešili věci ohledně rodiny, takže ona by se v tom ztratila. Na druhou stranu, ačkoliv mluvil v množném čísle ohledně nabídky jídla, nijak zvlášť ji nebral na vědomí - dokonce ani neměl slušnost odpovědět na to, že jsem ji představil. Nebo aspoň kývnout hlavou.
"Už ani nevím, kdy jsem naposledy jedl," přiznal jsem a zakousnul se zuby do těla zvířete, ze kterého jsme urval dost velký kus na to, aby mě zasytil, ale zase ne tak moc, abych snědl půlku losa. I když při jeho velikosti by to trvalo dlouho.
Raději jsem se tedy zeptal na Vivianne, bylo mi jasné, že o ní určitě něco ví. "To je mi jasné, že nějakou hádku už hodila za hlavu," pronesl jsem mezi sousty. "Byla to hloupá hádka, ale zdědila horkou hlavu po otci. A prozradíš mi, jestli žije v nějaké smečce, nebo se toulá? Rád bych viděl i ji," ptal jsem se dál.

//Loterie 28 (1/5)

Tedy... Nad tím, co jsem se dozvídal o mladším bratrovi našeho otce, mi zůstával rozum stát. To vážně nebylo pochopitelné. "Je to teda pěkné mizerný hajzl... Abych nebyl moc expresivní," odfrknul jsem si na Sionnovu adresu. Na jednu stranu jsem byl rád, že jsem ho vesměs neznal, na tu druhou mě mrzelo, že jsem tam nebyl také a nemohl bratra bránit. S tím jsem ale nemohl nic udělat. Rozhodně jsem ale věděl, že jestli ho někdy potkám, pokud půjdu navštívit Arcanuse, musím si na něj dávat pozor. Kdo ví, co od něj čekat, byť jsme si byli cizí...
Vybídl jsem bratra, že se mi může klidně svěřit, a překvapil mě, když začal vyprávět. Počítal jsem s tím, že zůstane u toho, že mě nechce zatěžovat. Takže jsem nevěřícně poslouchal jeho povídání. Nemýlil jsem se v tom, že Rowena je mrcha, na kterou je třeba dát si pozor. Dost mě to mrzelo, neměl to evidentně jednoduché. Proto se nejspíš schoval za tvrdou slupku. To bylo dost pochopitelné. Takže jsem jen přikývl jeho varování, abychom si na ni dali pozor. ""Upřímně řečeno... Když už tam nejsi, nemám důvod do Asgaaru chodit. S Arcanusem jsme si stejně nebyli nijak zvlášť blízcí. A docela mě mrzelo, že nás nepřišel aspoň pozdravit, když už jsme tam byli s Ciri. Ale co už," mávnul jsem tlapkou. "A co vlastně Zurri? Ona s tebou sem nepřišla?" Bratr zmínil jméno vlčice, se kterou jsme se tenkrát seznámili, vypadali jako dobří přátelé.
Zmínil jsem se o tom, že Ciri je zraněná, takže nemohla přijít s námi. "No, trochu víc ji sebrala ta tátova novinka. Ona je dost citlivá, ale hodná a mám ji rád. Chtěla být sama, nějak přitom blbla a nejspíš si narazila žebra při pádu. Snad zlomená nebudou, ani nic jiného, ale to by asi nemohla dojít domů, nezabíhal jsem úplně do detailů. Jen jsem doufal, že to nebude nějak zesměšňovat, že naše sestra je holt citlivka, i když se snaží být statečná. Neměla takový tvrdší jádro jako Vivianne
S díky jsme přijali bratrovu nabídku, abychom si dali něco k dnešku a následovali ho do úkrytu. Saelind se držela blízko mě, nejspíš byla trochu nejistá a nevěděla tak úplně, jestli může Crowleyumu věřit nebo co si o něm myslet, nicméně jsem s úsměvem přikývl její poznámce, že to bude vše dobré. "Zatím to docela jde, odpověděl jsem tiše.
Měl jsem pak pocit, že jsem se přeslechl, ale bylo to tak - Crowley mně a Ciri nabízel možnost se u něj nalézt útočiště, pokud budeme chtít mít klid. "Díky, to je od tebe velkorysé," zazubil jsem se na něj. "A co Vivianne, víš o ní něco? Co se pohádala s našima, než jsme šli tenkrát za tebou, jsem ji neviděl. Zeptal jsem se na druhou sestru, ke které měl podle všeho přeci jen blíž, než já.

//úkryt

//Loterie 27 (3/5)

Crowley mi v klidu vysvětlil, jak to bylo s jeho odchodem z Asgaaru, který nastal celkem krátce poté, co jsme se viděli. Nad její odpovědí jsem se musel mračit. "To by si měli snad vyříkat mezi sebou, a netahat tě do toho, když tebe se to netýká. Nebo si snad myslí, že když jsi jeho syn a on tam není, může si na tobě chladit žáhu? Mračil jsem se a vztekle pohodil ocasem. Jestli jsem něco nesnášel, tak nespravedlnost a neférové jednání. Jasně, nemohl jsem úplně zabránit tomu, aby se to nestávalo, ale... V rodině tohle být fakt nemuselo. I když ta naše byla dost rozbitá v mnoha ohledech. Když bratr ještě zmínil Rowenu s jejím partnerem, kteří byli poslední kapkou, ušklíbl jsem se. Evidentně jsem nebyl jediný, na koho udělali špatný dojem. A ačkoliv jsem se snažil na ten první nedat, podle jejich řečiček jsem ani nevěřil, že jsou snad jiní. "Pokud chceš, klidně se mi svěř. Mrknul jsem na něj povzbudivě. Neměli jsme sice k sobě nijak blízko, ale pořád jsme byli jedné krve s já byl ochotný ho vyslechnout. A pohledem jsem ho ujistil, že ohledně Saelind si nemusí dělat starosti, pokud by je snad chtěl mít ohledně toho, že by ona chtěla někde něco vykládat.
Moje překvapení ohledně matek Crowleyho sice rozesmálo, ale vzápětí mi to trpělivě vysvětlil. "Ach tak, já... Asi jsem se s nimi nesetkal, jména nic neříkají. Ale odešli jsme brzy, takže jsem kromě dědy a Sionna neznal snad nikoho, připustil jsem a hrábnul tlapkou do země. "Ale jsem rád, že jsi měl nějakou oporu a že tady teď nejsi sám, usmál jsem se. A raději pomlčel o tom, že jsem nikdy neslyšel, aby měl někdo dvě matky, byť nevlastní.
Moji funkci ve smečce bratr nijak nekomentoval, ovšem když jsem se zmínil, že otec má novou partnerku a děti, upřímně se rozesmál. No, čekal jsem spíš jinou reakci. Něco na způsob toho, že by nevěřil tomu, že náš rádoby správňácký táta a v jeho očích asi i uťápnutý věrný jedinec by byl schopen odejít od jedné a najít si jinou. Ale co už. Pak dodal, že se s tátou, nebo teda on ho tituloval jménem, že se nějak dohodli. Sice jsem tomu nerozuměl, ale kývl jsem. Asi nemělo cenu ho zkusit přemluvit, jestli tomu nechce dát ještě šanci. A mohlo to být i horší.
Vzápětí ale Crowley změnil téma, a konečně poprvé vzal na zřetel i mou společnici. Nebo tedy spíš poprvé normálně, když se zajímal, jestli nemáme hlas. Saelind pak nadšeně přikývla. Vlastně jsem musel uznat, že to byl dobrý nápad, protože jsem už dlouho pořádně nejed. "Vlastně proč ne, taky bych něco snědl, usmál jsem se a čekal, s čím se bratr vytasí, zdali budeme lovit zajíce, nebo si troufneme na něco většího. "Tohle je Saelind, moje kamarádka," představil jsem vlčici vedle sebe. "Škoda, že je Ciri zraněná, jinak by tu jistě byla s námi. Ale aspoň už víme, že žiješ nedaleko, tak můžu příště přijít s ní... Pokud budeš chtít, řekl jsem a dal snad tím najevo, že my bychom s ním rádi měli nějaký ten přátelský vztah.

//Loterie 26 (2/5)

"Pár zvláštních jedinců by se určitě našlo, usmál jsem se na Saelind. K tomu nebylo co jiného říct. Na druhou stranu jsem ani neznal všechny, takže kdo ví... Třeba se našli ještě větší podivné existence, blázni, pošuci, stejně tak jako třeba moudré hlavy. Kdo ví. Určitě nebylo v mojí moci poznat všechny.

Bratrovu následující poznámku jsem nechal bez povšimnutí. Nebo spíš bez reakce. Tak nějak jsem nerozuměl tomu, proč se takhle vyjadřuje na něčí adresu. Možná by to bylo jiné, kdybychom se všichni tři znali léta, byli dobrými přáteli a dělali si ze sebe legraci, ale takhle? A i když jsem to nechápal, možná to byl jeho způsob chování, kdo ví. Nebo to měl být možná humor. No ale v téhle situaci, kdy pro něj Saelind byla cizí, naprosto nemístný. Takže jsem uznal za vhodné, abych už nic na to neříkal. Pouze v případě, že by začal být vulgární nebo nevybíravý - to bych svou kamarádku samozřejmě bránil.
A tak jsem raději změnil téma. Nejspíš to bylo dobře. Crowley se podivil nad tím, že nevím o tom, že z Asgaaru odešel, protože se potkal s otcem. No, to muselo být bouřlivé setkání. Nebo je vůbec s podivem, že se ti dva spolu bavili. I když... Snad mohly jít staré křivdy na čas stranou a mohli spolu čas od času slušně mluvit, ne? Ale vážně bylo zvláštní, že se otec nezmínil, když jsme spolu mluvili naposled. Raději jsem přestal přemýšlet, proč mi to neřekl a poslouchal důvodům, proč se bratr rozhodl odejít z Asgaaru.
"Aha. No, když jsme se viděli posledně, vypadalo to, že jsi tam spokojený." Řekl jsem. Nicméně zdání mohlo klamat - třeba se tak přetvařoval kvůli nám s Ciri. Pak ještě dodal, že se usadil tady a nežije si špatně. Rozhlédl jsem se. Nemohl jsem moc soudit, protože jsme byli na kraji lesa, nicméně asi měl důvod, proč si vybral tohle místo. A došlo mi, že žije vlastně blízko Cedrového lesa, protože cestou sem jsme jen přeběhli plán. Přikývl jsem. "Tak to je fajn. Jsem rád, že se ti vede dobře, usmál jsem se na něj a myslel to vážně. Pak jsem se zarazil, když mi zpětně došlo, co mi řekl; kdo sem šel s ním. "Tvoje kdo?" Zeptal jsem se překvapeně.
Crowley se zajímal, jak se vede mně. Skromně jsem se usmál. Nebyl jsem Alfa, jako on, byť možná malé smečky, ale já byl zatím spokojený. "No já... Zatím zůstávám v Cedrovém lese. Momentálně jako Delta s funkcí ochránce." Ani jsem nevěděl, proč jsem se o tom zmínil, na něj jsem přece dojem nepotřeboval udělat. Ale asi jsem chtěl, aby věděl, že nejsem zamrzlý na pozici Kappy a nic nedělám. "No a kdyby tě to zajímalo... Nevím, jak je to dlouho, co jste se potkali, ale otec má jinou partnerku. A mají spolu tři vlčata, řekl jsem a čekal, jestli o tom ví, nebo jaká bude jeho reakce.
Zatím jsem se zdržel toho, abych představil Saelind, jejíž přítomnost zatím nikterak jinak nebral na vědomí. Bylo ale hloupé, že se zase ocitla u toho, že já něco řeším a ona musí čekat. Že je na druhé koleji. Každopádně jsem musel zatím chvilku počkat, jak se rozhovor vyvine - jestli bude v pohodě a přátelský, nebo se vrátí zase k nějaké jízlivosti. V prvním případě bych Lindy zapojil, v tom druhém bych zatroubil na ústup a zase šel někam dál.

//Loterie 25

Saelind tedy o mně zase věděla něco víc. I když... To už snad bylo všechno. Mám čtyři sourozence, dva s námi nežijí, jaký vztah mám s Ciri, to mohla sama vidět. Zbytek byl takový... S Crowleym rozhodně nulový, od posledního setkání po pár letech jsme se neviděli. Co se týkalo Viv, to byl momentálně jeden velký otazník.
"Před časem jsme s Ciri za bratrem byli, viděli jsme se po dlouhé době, to bylo takové rozpačité. Tehdy s ním byla nějaká jeho kamarádka, už nevím jméno. O něco později pak přišli Rowena a Belial - jak jsme zjistili, Rowena je nevlastní sestra naší mamky, ale jelikož byli oba dost podezřelí a působili nepříjemně, brzy jsme se sebrali a šli pryč. Měl jsem trochu strach o Ciri." reagoval jsem na Lindinu poznámku ohledně možnosti navštěvování bratra. K věci ohledně mámy jsem mohly jen pohodit hlavou. Byl jsem si jistý, že by se jí Saelind líbila, ale když jsem neměl tušení, kde momentálně je, nemohl jsem je seznámit. Jen stále doufat, že je v pořádku.
Raději jsme změnili na chvíli téma, respektive si vymysleli lepší zábavu. Tedy, o změnu se postarala má společnice. Nebyl problém ji najít, když se hihňala na celý les, když se mi pokoušela na chvilku schovat. Napadlo mě, jestli by zvládla být potichu při hře na schovávanou. I když to jistě věděla, že je důležité být potichu, teď jen zkrátka byla rozdováděná ze hry.
Brzy jsem si ale uvědomil, že jsme tak trochu nezvanými hosty na území smečky. Upozornil jsem na to Saelind, která si to vzápětí uvědomila, nad její omluvou jsem mávl tlapkou, nebyla to její vina. Zkrátka v zápalu hru, to se mohlo stát, že si jeden neuvědomí, že některé lesy jsou obydlené. I když asi nám dospělým by se to stát nemělo, asi bychom si to měli uvědomovat včas. Ale co už, stalo se.
Chtěl jsem navrhnout, že bychom měli jít zase honem rychle pryč, než nám přijde někdo vyprášit kožich, když tu jsem ucítil, že se k nám někdo blíží. A ten někdo byl povědomý. I když byl cítit jinak, než co jsem si pamatoval naposledy. Když se však jeho postava objevila mezi stromy, nebylo pochyb. Tmavý vlk, s tou prapodivnou maskou na hlavě, která, jak jsem si minule všiml, skrývala veliké jizvy. Netvářil se kdo ví jak přátelský nebo nadšeně. A nelíbil se mi jeho podivný úsměv, který nám věnoval. Až se mi znovu mírně zježily chlupy v zátylku. Vážně je tohle můj bratr? Nejen vzhledově jsme byli úplně rozdílní. "Také tě zdravím, bratře," přinutil jsem se ke klidu. Žádné emoce. Klidný, rozvážný hlas. Chtěl jsem sice říct, že ho rád po dlouhé době vidím, ale způsob, jakým se vyjádřil o mé společnici, mi to nedovolil. Tohle nemusel. Neměl právo někoho bezdůvodně urážet. "Žádné koště nevidím," ušklíbl jsem se. "Jen vlčici. dodal jsem a švihl ovšem. Vzápětí jsem si uvědomil, že vlastně vůně bratrova kožichu je shodná s vůní, která byla cítit všude, kde byly hranice lesa. Navíc o nás mluvil jako o návštěvě. Zastříhal jsem ušima, jestli neuslyším nějaké blížící se hlasy. Nebo vůbec jinou známku toho, že tu není sám. "Ty žiješ tady? Neměl jsem ponětí. Myslel jsem, že jsi stále v Asgaaru, změnil jsem téma. Přitom jsem se lehce o Saelind opřel na znamení, že se nemá čeho bát.

//Loterie 24 (3/5)

//Cedrový háj (přes Galvatar)

Zamyšleně jsem zavrtěl hlavou. "Myslím, že neví. Táta ji taky dlouho neviděl, aby si to s ní mohl vyříkat. Já... Naposledy jsme tady měli trošku dusno, když jsme chtěli jít na návštěvu do lesa, kde jsme se narodili a kde žije můj bratr, který se rozhodl s námi tenkrát nejít. Plus dědeček a nějaké další příbuzenstvo, tetičky a strýčci, naše rodina pochází původně z Asgaarského lesa, takže tam bys našla další, co jsou stejné krve, ale já je moc neznám, odešli jsme, když jsme byli malí," svěřil jsem Saelind další část svého života. Ale nemluvil jsem o tom s nějakou hořkostí v hlase. Prostě to byl už takový fakt.
"To jsi hodná, že to říkáš," usmál jsem se na svou společnici, když vyjádřila svůj názor, že tahle situace je zapeklitá, ale my ji zvládneme. "Nějak se s tím popereme," dodal jsem s úsměvem. Hlavní bylo, že v prvé řadě máme s Ciri oporu jeden v druhém. Pro všechny případy. V tuhle chvíli mě napadlo, že bych vlastně jednou chtěl i takovou partnerku - abych v ní měl absolutní důvěru a podporu, abychom si mohli otevřeně promluvit o čemkoliv a v klidu také všechno řešit, v rámci možností. Abychom si rozuměli beze slov, uměli se spolu smát i se podpořit při trápení. Pak jsem pohlédl na Saelind, která... By možná... Ale hned jsem tu myšlenku zaplašil. Sotva jsme se poznali, nemohl jsem přece o ní uvažovat jako o své partnerce. Navic... Ona má na někoho lepšího, než na takového ňoumu, jako jsem já.
Tak jsem se raději nechal strhnout ke hře. Snažil jsem se nezahanbit, a na příjemné měkké trávě vy se mi to možná i dařilo, abych nevypadal až tak neohrabaně při běhu a hlavně, že nemám žádnou rychlost. Ve sněhu to však bylo hodně náročné. Brzy jsem se začal mírně zadýchávat, ale snažil jsem se to potlačit, nebo aspoň nefunět nahlas, aby si Saelind nemyslela, že jsem nějaký chcípák, co zdechne po pár cvalových skocích.
Jenže Saelind i navzdory sněhové nadílce, ve které jsme museli občas skákat, byla mrštná a hbitá jako lasička. Proběhli jsme mezi dalšími stromy, začal tu nějaký neznámý les. A zmizela mi z dohledu. Zastavil jsem se a tiše se vydýchával. Přitom jsem se rozhlížel a nahlas přemýšlel: "Kdepak ta rychlonožka Saelind může být,. Předstíračka dobrá, ale má drahá kamarádka se tak smála, že jsem ji podle hlasu našel hned. Vlastně se v záchvatu smíchu skutálela k mým nohám, vzdávajíc se. "Jsi vážně dobrá, takhle metelit ve sněhu, vysekl jsem jí poklonu a pomohl na nohy. Pak jsem se rozhlédl po okolí. "Kde to vlastně jsme? Vůbec mi to tu nebylo povědomé, takže jsem tu nejspíš nikdy nebyl. Následně jsem zavětřil a mírně se mi zježily chlupy v zátylku. Sakra, určitě jsme na území cizí smečky! Začal jsem se bedlivě rozhlížet, jestli na nás nevyběhne nějaký drsňácký Alfa, který by nás chtěl vynést v zubech - snad by to mohl být někdo rozumný, kdo by pochopil, že... No, že jsme sem vtrhli v zápalu hry, by asi nebyla dobrá omluva pro nás vpád, nicméně kdybychom tvrdili, že jsme se ztratili a chtěli jsme se zeptat na cestu... Mno, možná by nám to někdo zbaštil. Ale nejlepší by přeci jen bylo zařadit zpátečku. Aspoň zpátky na Galvatar. "Errr... Nevím, jak se to tu jmenuje, ale pokud mě čich nezklame, tak jsme na území smečky, sdělil jsem Saelind svůj poznatek a pohlédl na ni, jestli mi mou domňenku potvrdí, i když jsem věděl, že je správná.

//Loterie 23 (2/5)

Dozvěděl jsem se od Saelind, že u nich ve smečce jsou také nalezenci, ti jsou však členy dodnes. Usmál jsem se a přikývl. Na jednu stranu jsem to bral jako samozřejmost, projevit nějakou loajalitu smečce, která se někoho ujme, poskytne mu zázemí, stabilní prostředí, dostatek jídla i teplý úkryt, tak v ní také zůstane. Na druhou stranu asi je pochopitelné, že někdo zatouží po toulkách, takže nechce zůstávat v jedné smečce, kde by stejně neplnil povinnosti. Nebo se s někým nepohodl tak ošklivě, že by se rozhodl raději odejít. I když u nás to nebyl tenhle případ. Nicméně ačkoliv to byla každého věc, považoval jsem rozhodně za slušnost aspoň něco říct. Ne, žádné vysvětlování a zbytečná omáčka okolo, ale prostě říct: odcházím, nazdar.
Na to jsme naší nové kamarádce vysvětlili, jak to vlastně s našimi pocity ohledně téhle situace je. "Ano, nezbývá, než se s tím nějak vyrovnat. Nemůžu to mít přece tátovi za zlé," řekl jsem zamyšleně s mírným úsměvem. "Hlavně, že je šťastný. Jen mě mrzí, že nevím, kde je maminka a jestli je v pořádku. Ale snad ano, je to rázná vlčice, která se umí o sebe postarat, dodal jsem a odkašlal si, nechtěl jsem, aby emoce prostoupily můj hlas a já vypadal jako slaboch. I když jsem si předtím dovolil pár slz kvůli Sigymu.
Ale tohle všechno jsem teď hodil za hlavu - měl jsem tu teď společnost a té jsem musel věnovat maximální pozornost, přeci jen byla u nás hostem. A já nechtěl, aby se nudila, ani ji příliš zatěžovat. I když bylo fajn se trošku svěřit - a někomu jinému, než jen sestře.
Moje rozhodnutí - rozpoutat menší sněhovou válku - se zřejmě jevilo jako správné, aspoň tím, že Saelind moji výzvu přijala. Ani se netvářila překvapeně, že skončila na zemi přikrytá sněhovou přikrývkou. Naopak celkem hbitě vyskočila zpátky na nohy a varovala mě. S vypláznutým jazykem jsem vzal na vědomí a přikrčený čekal, co si vymyslí. No, původní záměr asi úplně nevyšel - i když překulení se přese mě asi taky neplánovala. "Tý jo, dobrý salto mortale! zakřenil jsem se na ni, zatímco mě obdarovala sněhovou sprškou. Opět se elegantním způsobem dostala zpátky na nohy. Ovšem kdybych to zkoušel já, spíš bych se hrabal jak medvěd. Spokojeně jsem vypjal hruď, když se Saelind vzdala a uznala, že jsem vyhrál. Jenže moje spokojenost netrvala dlouho. Všiml jsem si, jak se krátce zamyslela, načež do mě drcla tlapkou, kterou mi předala babu a rozběhla se směrem pryč. "No počkej, však já tě dostihnu!" řekl jsem spíš pro sebe, protože ona už si to metelila k hranicím lesa.

//Ageronský les (přes Galvatar)

//Loterie 22 (1/5)

S odpovědí ohledně přijímání do smečky mě předběhla Ciri, takže jsem aspoň přikývl na souhlas, že opravdu přijímáme i cizí vlky, ale momentálně se tu holt nacházíme jako rodina. No, a i když je Nina také pro nás cizí, budeme se muset naučit ji brát jako členku rodiny. “To máš pravdu, s Waristoodem jsem se seznámil a od té doby jsem ho neviděl,“ souhlasil jsem. A vlastně mi to na jednu stranu nevadilo. Na tu druhou – doufal jsem, že bychom mohli být přáteli, ale holt to dopadlo jinak. “Nicméně Delta je nalezenec a také Seilah. Tu naši adoptovali, takže je to naše nevlastní sestra. Jakože teda s tou nemáme společného žádného rodiče. Ale taky jsem ji tu dlouho neviděl,“ dodal jsem zamyšleně. Takže těžko říct, zda ti dva jsou stále ještě členy smečky. U prvního jmenovaného by mě to nemrzelo tolik, jako u Seilah. Sice jsem s ní strávil jen omezený čas a měli jsme za sebou jen jedno bláznivé dobrodružství, ale to spíš kvůli rodičů. Když už se jí tak ujali a přijali takto do rodiny… Škoda, ale nedalo se asi nic dělat.
Lehce jsem se usmál na Lindinu poznámku, že tátovo nalezení partnerky a založení nové rodiny byl docela fofr, ale my že vypadáme v pohodě. “No… V pohodě se snažím být navenek, ale jsem z toho tak nějak zmatený. Ale nic s tím neudělám, odcházet ze smečky kvůli tomu nebudu, zejména, když už takhle odešla naše sestra Vivi…“ přiznal jsem, jak to cítím já. “A když se tenkrát bratr Crowley s námi neodstěhoval a zůstal v Asgaaru, tak naši mají jenom mě jako syna,“ dodal jsem spíš věcně než smutně. Nechtěl jsem ji zatěžovat ještě tímhle, ale… I tohle jsem cítil, že jsem tu aspoň já jako jejich syn, možná jednou jako nástupce otce, pokud se nerozhodně dát přednost Ezekielovi, ale na takové úvahy bylo brzo. Navíc, kde řekl, že by Alfování musel táta předat jednomu ze synů – klidně za pár let přijde někdo cizí a vypracuje se na tak spolehlivého zástupce, že bude Alfou on. Nechtěl jsem si ale ani připustit, že bych smečku opustil – ať už jen tak, nebo kvůli někomu… To bylo pro mě v tuhle chvíli nemyslitelné.
Ovšem když se znovu slova ujala Ciri, přejel mi mráz po zádech z toho, co jsem se doslechl. S hrůzou v očích jsem se na ni podíval. Všiml jsem si, že nebyla fyzicky úplně ok, i když se to snažila maskovat, ale říkal jsem si, že to nebude nic vážného. Snad… “Teda… Na tohle nemám co říct,“ vydechl jsem překvapeně. “Mohla sis vážně ublížit!“ Vykřikl jsem, ale hned jsem se zase uklidnil – nechtěl jsem na ni křičet ani jí nadávat, jistě si to sama uvědomovala, jaká to byla blbost. Ostatně se o tom hned zmínila. Zachmuřeně jsem se na ni podíval. “Myslím, že zlomené nic nebude, to bys asi nepřišla,“ přemýšlel jsem nahlas, i když jsem samozřejmě neměl o zlomeninách ani ponětí. Ale hlavně jsem chtěl pozitivně myslet a nějak to přenést i na ni, aby věřila, že to je jen naražené, i když ani to není jistě žádná slast. Lehce jsem se o sestru opřel a olízl jí tvář. “Neboj, všechno už bude dobré,“ zašeptal jsem jí do ouška povzbudivě a snažil se, aby to znělo věrohodně – nemohl jsem to sice zaručit, ale mohl jsem tomu věřit.
Chtěl jsem děvčata trochu rozptýlit, takže po názorné ukázce, jaké jsou Cedry prima drbátko, jsem je ohodil sněhem. Ale byl to asi hloupý nápad, aspoň vzhledem k Ciri – určitě na tom nebyla tak dobře, jak jsem si myslel. “Pořádně si odpočiň!“ Zavolal jsem ještě za ní, když se rozhodla, že půjde do úkrytu. Ovšem Saelind moji výzvu ke hře přijala, takže se rozeběhla, skočila blízko mě, a tudíž jsem byl také vzápětí nahozený sněhem. Nebylo ho sice moc, ale pro začátek slušné. Se smíchem jsem se oklepal a rozběhl se směrem k ní. No, běžet jsem úplně nemusel, protože byla blízko, ale aby to splnilo můj účel – potřeboval jsem trochu větší sílu – sice jsem byl mohutnější než ona, takže bych k tomu moc síly nepotřeboval, ale jistota je jistota; pěkně jsem do ní šťouchnul. Samozřejmě dost opatrně na to, abych ji nezranil, nebo aby se nezranila při pádu, ovšem jakmile skončila překvapeně na zemi, nahrabal jsem na ni menší vrstvu sněhu. Pochopitelně jsem se vyhnul hlavě – aby mohla dýchat, i když vrstva nebyla přehnaně veliká – ale přikryla ji pěkně. “Hmm, máme tady sněhovou vlčici,“ zazubil jsem se, když jsem se posadil před ni s jiskřivým pohledem a vrtěním ocasu.

//Loterie 20

Informace, že je matčin bratr na onom světě, s tátou moc nehnula, ale vlastně jsem ani nic jiného nemohl čekat. Jednak si asi nebyli moc blízcí a jednak asi si také dobře pamatoval, když se mě snažil dostat k nim do Mechové smečky, protože nevěřil tomu, že se o nás dovedou s mámou postarat. Takže by jistě cítil určitou satisfakci, kdyby se to Sigy dozvěděl – že naši založili smečku a postarali se o nás dobře. Jen jsem tedy pak mlčky přikývl jeho poznámce o tom, že tohle je prostě život, jednou odejde i on, máma, jednou i já. Jen jsem doufal, že tohle všechno bude za hodně dlouho. Rozhodně jsem na to ale teď nechtěl myslet.
Jen jsem tedy koukal, jak malá Thyra, která se seznámila s Ciri, pak zase odtančila do úkrytu, aby si odpočinula. No, trošku jsem doufal, že budu mít s malými sourozenci delší interakci, ale na druhou stranu bylo dobře, že nám Nina nechala trochu soukromí. Ale bylo fajn, že aspoň Thyru a Ezekiela jsem trošku poznal. Tak jsem mohl doufat, že třeba příště budeme mít zase možnost se poznávat. Tedy, pravděpodobnost byla přeci jen dost velká, když jsme jedna rodina a žijeme v jedné smečce, ale chtěl jsem, aby poznali i naši novou kamarádku, kterou by mohli brát jako tetu – no nic, tak příště.
Ciri tedy souhlasila s tím, že půjde s námi, ale roli vypravěče jsem měl vzít spíš já. Ušklíbnul jsem se. No, to jsem si myslel, jak se z toho dokonale vyvlíknu, protože já jsem přeci jen asi nebyl úplně ten nejlepší řečník – i když Thyra nevypadala zmateně, když jsem jí předtím pár věcí vysvětloval. Nebo byla už jako takhle malá skvělou herečkou a nedala to najevo. “Nu, zatím si tu tak žije skromně jedna rodinka, takže asi není moc co vyprávět,“ začal jsem povídat a vybídl Saelind, aby mě následovala. “Takže to nejpikantnější… Nebo nejzajímavější, co stojí za zmínku, jsi asi viděla teď – jak si náš taťka našel novou partnerku a pořídil vlčata,“ zazubil jsem se. Pak jsem se po několika krocích zase zastavil. “Díky těmto stromům vlastně máme i název našeho lesa, potažmo smečky. Znáš cedry?“ Ukázal jsem Saelind mohutné stromy, které tu jako tiší strážci lesa stáli všude kolem. “Ta hrubá kůra je taky super drbátko!“ Provedl jsem názornou ukázku, když jsem si o jeden ze stromů pěkně poškrábal záda. Vzápětí jsem si uvědomil, že v jiné smečce by asi nebylo dobré, kdyby na některém ze stromů ulpěla vůně cizí vlčice, nicméně jsem se hned zase uklidnil – byl by přeci jen jeden a navíc táta ji zná, takže by to nepovažoval za snahu vetřelce si tu něco značkovat. Pak jsem ukázal na zem. “Na zemi je také spousta jejich jehličí, a co jsem vypozoroval, tak díky tomu tu není až taková vrstva sněhu. Ale je ho aspoň dost na nějaké to blbnutí,“ zazubil jsem se znovu a mohutně zahrabal nohama do sněhové pokrývky, která se rozlétla všude kolem a dostatečné množství přistálo Saelind i Ciri na hlavě, takže měly pěkné ozdůbky. Vesele jsem poposkočil, kdyby se mi náhodou ty dvě rozhodly pomstít – přeci jen byly jako holky v převaze.

//Loterie 18

Chvíli jsme na sebe koukali jako tydýti. No, spíš asi chudák Ciri nestíhala sledovat, co se děje. Odpovědi se ujala Saelind a já jsem jen přikývl. Konečně jsme všechno pořešili, takže jsme mohli naší nové kamarádce ukázat, jak to v našem lese vlastně vypadá. I když v zimě to bylo samozřejmě úplně jiné než na jaře, ale tak to byl fakt asi všude. Nicméně měl jsem aspoň štěstí, že jsem si Mechový les prohlédl ještě bez sněhové nadílky. Ano, musel jsem uznat, že i v zimě má všechno své specifické kouzlo.
"Chceš se ujmout role průvodkyně? A já to budu dělat pobočníka, zeptal jsem se ještě sestry. Mohli jsme pak využít čas ještě k nějakému dovádění ve sněhu. Nebo zase pokračovat v cestě někam na průzkum, pokud budou ty dvě chtít, i když... Asi by bylo bezpečnější držet se poblíž lesa, kdyby se náhodou strhla nějaká sněhová bouře, abychom se měli kam rychle uchýlit. Jen jsem doufal, že se Saelind ještě nebude chtít vrátit zpátky, i když na druhou stranu by to bylo pochopitelné - byla pryč už nějakou dobu. I když její otec věděl, že v mojí společnosti. No, ale pro něj jsem byl přeci jen pořád víceméně cizinec. Každopádně jistě své dospělé dceři věřil.
A tak jsem zatím s úsměvem čekal, jak se Cítí rozhodne. Přitom mě napadlo, že nejen máma tu dlouho nebyla - stejně tak i Seilah. Neviděl jsem ji od té doby, co jsme se vymotali z toho bludiště. "Ciri, a nevíš náhodou o Seilah? Dlouho jsem ji neviděl. Nebo o Vivi? Táta se na ni ptal, taky bych ji rád viděl, ale nemám ponětí, jestli se někde toulá nebo si našla nový domov, zeptal jsem se ještě sestřičky, než jsme vyrazili na průzkum lesa.

//Loterie 17 (2/5)

Zakončil jsem své vysvětlování, co se vlastně událo v naší rodiny a z čeho jsem vlastně byl tak rozhozený. Saelind chvilku mlčela, načež ze sebe vypravila jen překvapené citoslovce. "Asi tak, okomentoval jsem to, protože k tomu nebylo víc co říct. Ale přeci jen jsem se musel trošku zasmát. Byl jsem rád, že je tu se mnou. Já byl oporou pro Ciri a pro mě zase ona. Což bylo překvapivé, když jsme se skoro neznali, ale evidentně jsme si sedli a zatím si i rozuměli, takže jsem asi nemusel mít strach z toho, že bych se jí s něčím svěřil. Vlastně byla i docela škoda, že tenkrát se mi Jerry tak náhle a rychle ztratil, třeba bych si dobře rozuměl u s ním... A i kdyby třeba se rozhodl, že nechce zkusit žít v naší smečce, aspoň bych věděl, že někde na území této země mám dalšího kamaráda. Ale kdo ví, třeba až se zase jednou potkáme, tak se zase o něco víc spřátelíme. Nicméně nad tím nemělo teď cenu moc dumat.
Proti tomu, že ji vedu jako tetičku, nic nenamítala, za což jsem byl rád - pochopitelně jsem ji nechtěl do ničeho nutit, na druhou stranu by si tu mohla o něco víc připadat skoro jako doma, nebo minimálně mezi přáteli, ne jako cizinec, který je na území jiné smečky a musí se mít na pozoru. A jistě tomu dopomohl i tátovo vřelé přijetí a kromě nás svou znala i Ciri.
No a jakmile se táta dozvěděl, že jsme byli předtím u Jezera, tak samozřejmě vyzvídal. Tak jsem nechal odpověď na své společnici. "Popravdě předtím jsme byli v Mechovém lese, zjistil jsem, že jejího tátu vlastně znám, ale byl jsem tehdy malý - jestli si pamatuješ, když mě hlídal pár dní Sigy. Chtěl jsem ho navštívit, když jsem se dozvěděl, že je Saelind ze stejné smečky, ale... Saturnus mi sdělil, že se Sigy před nějakou dobou utopil v moři, řekl jsem tátovi. Už sice ne se stopami smutku v hlase, ale stejně mě to mrzelo.
Z nějakého dalšího nepříjemného tématu máš vyrušila Delta, která k nám přiťapkala a zajímala se, kdo je Saelind, která se hned představila a vysvětlila, že je z jiné smečky. A vzápětí se zase ozval táta s návrhem, že by šel s mladší dcerou někam na procházku, když Nina vyrazila s ostatními sourozenci pryč. Samozřejmě Delta, které se nabídka také týkala, vesele souhlasila. My jsme rozhodně soukromí, jak to táta nazýval, určitě nepotřebovali, ale byl jsem si jist, že Thyra určitě neodmítne. A tak jsem se pro změnu podíval na Ciri, jestli se rozhodne ujmout role průvodkyně po našem lese, nebo to uděláme společně a každý povíme něco.

>> https://gallirea.cz/index.php?p=cedrovy-haj#post-232837
>> další značkování do 12. 3. 2025

//Loterie 14

Etney
Táta vypadal překvapeně, že jsem nevěděl nic o tom, kam se Vivienne vydala. No, nejspíš to tehdy nevěděla ani ona sama. Takže kdo ví, jak se její situace vyvinula od té doby. "Vlastně jsem si říkal, že bych chtěl zkusit na jaře, až nebude cestu komplikovat sníh, zjistit, kde se nachází. Asi to bude dost práce, kromě bratra nemáme společné známé vlky, kterých bych se mohl zeptat, jestli o ní něco ví, začal jsem zamyšleně odpovídat na jeho Poznámku, že se třeba někdy vydáme ji hledat spolu - ve dvou nám to aspoň půjde líp. V tom měl asi pravdu. Asi určitě. Rozhodně jsem aspoň chtěl vědět, kde žije a zda je šťastná a spokojená. A zjistit ji, že klidně může přijít na návštěvu - a kdyby se mnou šel táta, jistě by si jednak spolu všechno vyříkali a jednak by jí určitě řekl to samé; že se u nás v Cedrovém lese může kdykoliv zastavit.
Pak jsem tátovi nabídl, že kdyby potřeboval s něčím pomoct, kromě toho, co už na starosti mám, může se na mě obrátit. Tak mě zatím s úsměvem ujistil, že o tom bude přemýšlet. Na to navrhoval, že by bylo fajn, kdyby se k nám přidali nějací noví členové. Přikývl jsem. "To by bylo fajn, i když jako rodinná smečka je to taky bezva, zazubil jsem se. A jeho návrh, že by Ciri mohla verbovat nováčky, byl také docela dobrý. "Lov ji moc nebaví a ochranářku je to taková naše princezna, začal jsem uvažovat nahlas. "I když kdyby chtěla, jistě by uměla být drsná. Ale zkus jí to navrhnout, nápad zní fajn. Případně by mohla Nině pomáhat s vlčaty, jistě budou spolu v pohodě, napadlo mě ještě.
Pak už byl čas vydat se pro Saelind. "A cestou pro návštěvu bych asi měl označovat území, že, usmál jsem se a vydal se vstříc své povinnosti.
Matně jsem si vzpomínal, že jsem značkoval jen jednou a to někdy na podzim. Jinak mezitím to bylo na tátovi... Takže nejvyšší čas. Obešel jsem několik stromků, které jsem náležitě označkoval. Tu jsem některý stromek pokropil víc, některý stromek či keřík o něco méně, ale i tak jsem tam zanechal dostatečnou pachovou stopu. O několik stromů jsem se také pořádně podrbal - a to byla i odměna pro mě v podobě úlevy od nepříjemného svědění, které se občas dostavilo. Hlavně na hřbetě, kam jsem normálně nedosáhl, takže kůra stromů byla ideální. Hlavně teď, když sníh pokrýval zem a tak jsem se nemohl podrbat válením se na nějakém drsnějším povrchu. No a nakonec jsem také nějaké ty stromy obdařil svými škrábanci od drápů. Nedaleko místa, kde na mě čekala Saelind, jsem se spokojeně oklepal a olízl si čenich. Povinnost splněna.

Saelind
Měl jsem sto chutí se omluvit ještě několikrát, i když ne Saelind ujistila, že je to v pořádku. No, chvilka to určitě nebyla, to zmínila asi jen ve slušnosti, ale nechtěl jsem se hádat. Každopádně jsem byl ujištěn, že se mnou půjde pozdravit mého tátu ráda. Pak na chvilku zaváhala, jestli je všechno v pořádku. Přešlápnul jsem z jedné nohy na druhou. Rozhodně jsem jí dlužil vysvětlení. "Víceméně ano, ale táta nám připravil pořádný šok a překvapení, začal jsem vysvětlovat a lehce jsem se pousmál. "Jak jsme se potkali s Ciri u jezera, tak mi řekla, že náš táta má jinou partnerku. Což byl docela šok, protože jsme netušili, že by mezi ním a naší mamkou bylo něco špatně - aspoň to tak vysvětluje on. Teda jako že jim to poslední dobou neklapalo, pak potkal Ninu a zamilovali se do sebe, odmlčel jsem se na chvilku a tiše povzdychl. "No a tady přišel šok číslo dvě - už si dokonce stihli pořídit vlčata. Takže jsem se vlastně právě seznámil s mými mladšími nevlastními sourozenci. A teď jim přivedu tetičku Saelind," usmál jsem se na ni povzbudivě a zavrtěl ocasem.
Pak jsem ji pohledem vybídl, aby mě následovala - ostatně nebyli jsme daleko, takže během jen několika málo chvil jsme byli na místě. Naštěstí se zdála být celkem v pohodě, nebo se naučila nervozitu dobře skrýt, zatímco na mě čekala. Žádnou jsem z ní necítil. Nebo možná maličkou, držela se blízko mě, ale zároveň se pozdravila se všemi. No, tedy s těmi, co tu zůstali, kromě táty jen Ciri a Thyra, ostatní dva mrňousci běželi s mamkou Ninou někam na procházku.

Thyra Nina
Zdálo se, že Thyra chápe rychle a že jsem snad mluvil jednoduše. "Správně, usmál jsem se na ni, když prohlásila, že teď tráva spinká. A dál jsem povídal o tom, jak to bude na jaře. "Jsem si jistý, že na jaře se ti bude líbit svět kolem. Je úplně jiný, než teď. ujistil jsem ji. Škoda, že neexistuje magie, kterou bych jí mohl ukázat, jak to na jaře vypadá. Nebo jsem aspoň o takové nevěděl. Mohl jsem jí to sice popsat, ale když to ještě nezažila, tak asi bylo těžké si to představit, když neznala jednotlivé květiny, stromy ani zvířata. Ale rozhodně se měla na co těšit.