Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Tristan| březen (8/10)

Usmál jsem se, když mě Tristan nazval dobrákem od kosti. "Inu, asi to tak už bude," pokýval jsem zamyšleně hlavou. "Na druhou stranu proč bych se choval neslušně nebo se nesnažil pomoci, když se druhý ke mně také chová slušně." Dokončil jsem svou myšlenku a na okamžik se zaposlouchal do ptačího cvrlikání, které se z různých míst ozývalo v různých tónech. Znovu jsem se zatetelil blahem. Jaro už se začínalo rozjíždět na plné pecky. I kvítků se začínalo kolem nás klubat mnohem více.
Přestal jsem však zkoumat, kolik toho kvete, protože Tristan mě požádal, abych mu připomněl název smečky, ve které žiju. "Mým domovem je Cedrový les. Určitě ho díky těm velkým majestátním stromům, jejichž jméno nese, nepřehlédněte. Ostatně jsme poměrně nedaleko," naznačil jsem čenichem směr, kterým se nacházel můj domov. A vlastně i odtud bylo vidět cedrové velikány. "Když někdy vyšetříte trochu času, klidně se zastavte. Budu rád, když se dozvím, jestli jste byl s hledáním otce úspěšný. Případně bychom se mohli společně zeptat mého otce a jeho partnerky jestli ho neznají," lehce jsem pohodil ocasem a usmál se na důkaz toho, že to myslím vážně.
Pak jsem mu trochu vyprávěl o mém rodném lese. No, možná to znělo dobře, ale... Těžko říct. Vztah s dědečkem ani nikým jiným ze smečky jsem si nestačil vytvořit. A poslední návštěva u Crowleyho v tom lese... Zvláštní. Ale třeba by měl štěstí na právě dědu nebo strýce. Rowena s Belialem by ho jistě hned odpudili. Nebo by si z něj dělali legraci. Nebo byli nějak nepříjemní. Ale to jsem dopředu nemohl tušit. Ani jak by se tvářili jiní členové, které jsem neznal. Pokud tam ještě byla Zurri, Crowleyho kamarádka, ta by na něj možná byla hodná. Už jsem ale moc dlouho dumal a tak jsem jen přikývl. "Arcanus jistě rád poradí," zopakoval jsem jméno Alfy, aby věděl, po kom se ptát a kdo mu jistě nějak poradí.

Tristan | březen (7/10)

Tristan byl moc vděčný za jakoukoliv pomoc. No, kdyby narazil třeba na mého tátu, možná by se od něj dozvěděl víc. Nicméně jelikož jsem doporučil, aby jako první navštívil mou rodnou smečku, pokud by se potkal s dědou Arcanusem, jistě by se dozvěděl nějaké cenné informace i od něj. Tak jsem se zatím jen usmál a mávnul tlapkou, že to nestojí za řeč a nemusí mi být zavázán. "Když můžu, tak pomůžu, aspoň trochu," doplnil jsem ještě.
Mezitím se na krajinu snesla noc. Pohlédl jsem na oblohu, která byla jasná a hvězdy zářily tak, jak jsem snad nikdy neviděl. Nebo aspoň mi to tak přišlo, že se blyští víc než jindy. Škoda, že jsem nevěděl jméno nějaké z nich. Pokud vůbec tedy jména měly. Kdo ví. Zatím jsem vlastně nad tím nikdy nepřemýšlel. A i teď v noci bylo patrné, že je stále tepleji, že jaro už přebírá svou moc. Až jsem se radostně zatetelil.
Přestal jsem zkoumat hvězdnou oblohu a zahleděl se do Tristanových přátelských očí, které měly takový zvláštní odstín - možná podle magie ohně, ale nebyly tak rudé, jako je měla Ciri. Nebyl však čas zkoumat, jak to je, protože se radoval nad tím, že bych ho doprovodil k Asgaarskému lesu. "Ve smečce jsem se narodil, ale moc ji neznám. Byl jsem hodně malý, když jsme s rodiči odešli," začal jsem vyprávěním trochu odhalovat něco o sobě. "Alfou je tam můj dědeček Arcanus a jeho syn, bratr mého otce Sionn. Jinak tam mám možná nějaké strýce či tety, ale nesetkal jsem se s nimi. Nicméně Arcanus vám jistě dobře poradí, kde byste mohl pátrat dál, pokud nebude sám vědět, kde Tonres žije." Odvětil jsem a povzbudivě se na Tristana usmál.

Teď jsem se ocitl na druhé koleji pro změnu já. Ale vůbec mi to nevadilo a s úsměvem jsem sledoval, jak ty dvě štěbetají, div si neskáčou do řeči. Dokonce jsem ani nestihl odpovědět, kde se nachází můj domov - sotva jsem se nadechl, Saelind jedním dechem odvyprávěla všechno důležité. Takže jsem se jen zasmál a přikývl. Stejně jako na otázku, že jsem tady už někdy byl. "Ano, jednou na podzim, když jsem hledal svého strýce. A úplně poprvé jsem tu byl a ním, tehdy jsem byl malý, odešli jsme z Asgaaru, naši pro nás hledali nový domov a rozhodli se založit novou smečku. A než se tak stalo, hlídal mě Sigy." Vysvětlil jsem a posadil se na zadek. Bylo příjemné, že mě teď nestudil bílý sníh. A znovu jsem čekal, co ty dvě proberou. Sheya se zajímala, jestli jsem se o její dceru dobře staral. No kdybych mohl, tak bych se červenal, snažil jsem se, aby měla má kamarádka tak nějak vše. Aby se nenudila, nemrzla, nehladověla, neměla strach... Její odpověď byla tedy kladná a mně se ulevilo. "Nějakou dobu jsme byli u mého bratra v Ageronském lese, takže jsme byli v teple." Doplnil jsem Saelindino povídání, kde jsme strávili zimu.
Pak přišel návrh o výletě někam do hor. Znělo to moc dobře, navíc by bylo fajn seznámit se s Lindinými rodiči a sestrou blíže, ale... Já chtěl nejdřív navštívit tu svoji. "Já bych šel moc rád, ale momentálně jsem měl v plánu hledat... Hmm, Vrbovou smečku. Vede ji nějaký Alfredo a měla by tam žít moje sestra Vivianne," Nastínil jsem své plány a zároveň doplnil Lindinu otázku, jestli její matka slyšela o smečce na jihu. Bylo třeba být konkrétnější, protože na jihu bylo jistě smeček víc.

Tristan | březen (6/10)

Souhlasně jsem přikývl Tristanovým slovům. Měl před sebou opravdu takovou pátrací výpravu. Ale třeba by mohl mít štěstí a hned v první smečce se něco dozvědět. Nebo aspoň by mu mohli dát tip na další smečky, o kterých jsem nevěděl. "Není vůbec za co, kéž bych mohl pomoci víc," odpověděl jsem upřímně. No, ještě možná tak bych ho mohl poslat do smečky k sestře, ale jelikož jsem si nebyl jistý názvem, tak jsem nechtěl mluvit neurčitě. A Ageronskou smečku jsem raději vypustil úplně. Tušil jsem sice, že bratr je v jádru svým způsobem dobrý, ale zase si nedovedu představit, že by se k cizinci, který jen někoho hledá, choval shovívavě. I když kdo ví. Kdyby mě třeba zrovna dobrou náladu... Ale to jsem raději nechtěl pokoušet, takže prostě kromě Asgaaru může Tristan zkusit Mech. Pro začátek.
V čenichu mě zašimraly sluneční paprsky, které se prodraly skrz mraky. Párkrát jsem jím zahýbal, ale hlasitému kýchnutí jsem se stejně nakonec nevyhnul. "Pardon," zazubil jsem se omluvně na svého společníka.
Zvědavě jsem pak čekal, co mu leží na srdci, protože momentálně vypadal, a i zněl, trošku nejistě. "No, abych pravdu řekl, tak trochu času mám," odpověděl jsem upřímně a usmál se. "Tak bych vás mohl vyprovodit k Asgaarskému lesu, ten je celkem nedaleko." Dodal jsem s lehkým mávnutím ocasu, abych dal najevo, že jsem s tím v pohodě.

Tristan | březen (5/10)

Souhlasně jsem přikývl Tristanovým slovům, samozřejmě je fajn být obklopen vlky, kteří mě mají rádi a naopak. I když to teď bylo trošku složitější. Nebo spíš jsme momentálně vytvořili novou rodinu, hlavně teda táta, a já teď musel poznat jeho novou partnerku a své mladší sourozence. Ale to jsem mu v tuto chvíli nemohl a nechtěl vykládat, měl by z toho akorát tak zamotanou hlavou. Navíc jsme se vlastně vůbec neznali, takže to byl ještě druhý důvod. Nebo vlastně první. Nicméně z jeho tónu se mi zdálo, že on něco takového nezná. Nebo možná poznal, ale už to neplatí. Mohl jsem se jen domnívat, co má ten vlk za sebou, ale i jeho četné jizvy napovídaly, že Osud se s ním moc nemazlil. Neměl jsem sice ve zvyku úplně dát na první dojem, ale zatím na mě působil jako někdo, kdo je fajn a komu bych jednou mohl říkat příteli. Nebo to byla jen má velká touha způsobena tím, že jsem žádného kamaráda stejného pohlaví neměl. Jasně, Saelind a Ciri pro mě byly hodně, a mohl jsem se jim svěřit s čímkoliv, ale... Chlapské záležitosti jsou chlapské záležitosti. A i když jsem měl tátu; kamarád je prostě něco jiného.
Přešlápl jsem z nohy na nohu. Musel jsem Tristana zklamat, jméno jeho otce mi nic neříkalo. On ale zklamaný nebyl, evidentně s tím tak nějak počítal. Aspoň jsem ho tedy povzdubil - nebo se o to minimálně pokusil - takovou tou frází, že doufám, že se určitě najdou. Na chvilku jsem se ještě zamyslel. "Bohužel neznám ani moc zdejších smeček, kam bych vás nasměroval, kde byste se mohl zkusit zeptat, jestli tam nežije nebo ho někdo nezná. Ale aspoň dvě, Argaarská, kde jsem se narodil a můj dědeček je tam Alfou - jistě ve svém věku zná spoustu vlků. Nebo Mechová, odkud pochází moje dobrá kamarádka," nabídl jsem tedy možnosti, kde by mohl začít pátrat.

Tak, tak, přizpůsobíme se

Uf, tak to bychom měli, ulevil jsem si, když jsem pomohl Saelind na nohy poté, co se rozplácla jak dlouhá, tak široká před vlčicí, za kterou jsme spěchali. Ujistila mě, že jí nic není, takže jsem se nemýlil, když jsem usoudil tak podle své prozatímní kontroly zelenýma očima. A tak jsem nechal ty dvě, aby si popovídaly. Stejně jako zbrkle přiběhla, tak stejně zbrkle začala vyprávět, jak prozkoumává okolní svět. Takovou jsem ji ještě neznal. Ale bylo to roztomilé, ta její bezprostřednost a nadšení, skoro jako malé vlče. Za to já asi občas... no, možná pořád... musel působit jako nudný patron, co se drží zpátky. A jen tak občas sám vybídne ke hře. A vždycky se samozřejmě nechá strhnout, pokud projde výzva od někoho jiného. No, asi bych se měl nad sebou zamyslet.
Teď ale nebyla k tomu příležitost - vlčice před námi, která dala Saelind za ucho krásnou malou narcisku. No vida, druhá kytka, kterou umíš pojmenovat, pomyslel jsem si kysele, se zajímala, kdo jsem já. Nadechl jsem se a otevřel tlamu k odpovědi, ale Saelind mě předběhla, když vyklopila jedním dechem moje jméno, odkud jsem a kde naše smečka sídlí. Musel jsem se usmát. Skoro mohla ještě povědět, kdo jsou moji rodiče, aby v tom bylo jasno. Pohled jsem zase stočil k vlčici, která se představila jako Sheya. Saelind zase rychle doplnila, že je to její maminka. Znovu jsem se usmál a zavrtěl ocasem. "Těší mě, Sheyo, Reonys." potvrdil jsem, možná trochu zbytečně, slova její dcery. Ale aby si nemyslela, že jsem němý, musel jsem promluvit. "Tak teď už vím, po kom je Saelind tak krásná a elegantní," Vyšvihnul jsem kompliment, ani nevěda, jak. Prostě to ze mě tak přirozeně vypadlo, až jsem se pak na chvilku zarazil, snad jsem to nepřehnal. Vzápětí nám Sheya potvrdila domněnku, že jsou všichni na lovu, ale už si o Saelind také dělali starosti. Na jednu stranu jsem to chápal, ale na tu druhou přeci Saturnus věděl, že je se mnou. I když vlastně jsme se klidně mohli v průběhu rozdělit a každý by si šel po svém... No raději jsem přestal dumat, protože Saelind dychtivě vyprávěla, kde všude jsme byli, takže i když byla její odpověď vyčerpávající, očekával jsem případné doplňující otázky.

Už jsem jen přikývl Lindině poznámce, že musíme doufat v lepší zítřky. To já jsem se snažil být optimista a věřil jsem, že všechno bude fajn. Tedy především aspoň z mého vztahu ke Crowleymu a Vivianne. Tedy, neměl jsem s nimi špatné vztahy, ale holt jsme se viděli málo. Holt to patřilo k životu. Každý se rozhodl jít svou vlastní cestou. Jediný stín byl ohledně mamky. Samozřejmě jsem doufal, že se třeba ukázala doma a s tátou si to vyříkali. Ale kdo ví. To se ukáže, až se vrátím domů a promluvím si s tátou.
Teď ale jsem byl na návštěvě. A protože jsem nadšeně souhlasil, se stejným nadšením má společnice se chopila role průvodkyně. Nejdřív mi vysvětlila, že smečku vede její otec a její teta. Naklonil jsem hlavu na stranu. A co maminka? Nahlas jsem se zatím nezeptal. Ale je fakt, že o ní Saelind zatím nemluvila. Bylo tedy možné, že třeba je na nižší pozici v hierarchii než Saturnus, takže smečku nevede... Každopádně jsem se rozhodl se zatím neptat. Podle všeho i jejich smečka byla takové fajn místo pro rodinu, protože spousta členů se tu narodila a zůstala. "To je dobře. Tak se aspoň všichni dobře s dlouho znáte," dodal jsem s úsměvem. Doufal jsem, že moji mladší sourozenci se rozhodnou zůstat v Cedrovém lese.
Zakrátko jsme zaslechli zavytí. Takže nejspíš někdo v lese přeci jen zůstal. A do Saelind jako když střelí. Hned mě vybídla, abych ji následoval, takže jsem se samozřejmě nenechal pobízet a honem ji následoval. Podle jejího nadšení se jednalo o někoho hodně blízkého. Takže jsem tipoval sestru. Nebo snad maminka?
Než jsem se nadál, Saelind se sklouzla po skrytém náledí. I já měl co dělat, abych udržel rovnováhu. Trochu jsem zpomalil a snažil se víc zaúkolovat drápy, aby mi aspoň trochu pomohly udržet se na nohou. Ale Saelind to evidentně nevyvedlo z rovnováhy, odevzdaně čekala, kam ji setrvačnost na břiše doveze, přičemž jsem si nemohl nevšimnout, že pořád radostně kormidluje ocáskem. Konečně se zastavila. "Jsi celá? Není ti nic?" Zajímal jsem se starostlivě a prohlížel si ji. Žádné viditelné zranění ale neměla, aspoň co jsem mohl tak nějak soudit. Ve tmě bylo špatně vidět. "Pomůžu ti na nohy, nabídl jsem se galantně. Z toho všeho leknutí a starosti o její zdraví jsem si ani nevšiml vlčice, u které jsme se vlastně momentálně ocitli a kterou Saelind pozdravila.

Tristan - březen (4/10)

"Já jsem vlastně asi nikdy nepřemýšlel nad tím, že bych se chtěl stát tulákem. Jsem spíš takový domácí typ, takže je fajn mít zázemí. Ale samozřejmě k nám můžou přijít i cizinci..." Zmínil jsem se, kdyby náhodou hledal nějaké to místo, které by se mohlo stát jeho novým domovem. I když jsem spíš čekal, že by se chtěl usadit ve stejné smečce, jako jeho otec, pokud se mu podaří jej najít. Všiml jsem si změny v Tristanově výrazu, i když byla docela nepatrná. Bohužel neví, kde jeho otec žije. Zmínil i jeho jméno, ale i když jsem se snažil zapojit mozek, věděl jsem, že vlka s tímto jménem jsem nikdy nepotkal. "No, je mi líto, nic mi to jméno neříká," nerad jsem ho zklamal, ale patrně jsem jen první. Mohl bych být i poslední, třeba příště potká někoho, kdo jeho otce zná a nasměruje ho správným směrem. Ale pokud aspoň věděl, že žije zde na Gallirei, tak je velká šance, že buď ho potká on sám, nebo potká někoho, kdo Tonrese zná. "Ale věřím, že se zadaří a s otcem se potkáte," dodal jsem povzbudivě a mávnul ocasem. Zatím jsem ani nenabízel možnost, že bych se zeptal třeba svého otce, jestli někoho takového nezná, protože kdo ví, kdy se s ním potkám a tou dobou už na své misi může Tristan o dost pokročit.

Tristan| březen (3/10)

Usmál jsem se na Tristana znovu. A ačkoliv jsem neviděl svůj výraz v odrazu vodní hladiny, byl jsem si jistý, že tentokrát už to opravdu bylo přirozené. Měl takový příjemný hlas a vůbec celé jeho vystupování, byť pro mě nezvyklé kvůli vykání, mi nebylo nepříjemné. Takže jsem samozřejmě hned přemýšlel, jestli bych ho mohl zařadit do kategorie kamarádů. Nebo aspoň známých. Kromě Jerryho jsem vlastně neměl žádného kamaráda stejného pohlaví. Což byla docela ostuda. Jelikož se Tristan vyptával dál, věnoval jsem mu zase plnou pozornost. Přikývl jsem na jeho první otázku. "Ano, narodil jsem se zde. Žiju v Cedrovém lese spolu se svou rodinou." Dodal jsem kladnou odpověď. Hned jsem se také zarazil, než jsem mu začal vyprávět o svém narození v jiném lese. Na to bylo ještě dost brzy. "Rozhodně se tady nějakou dobu minimálně zdržte. Spousta krásných míst na objevování a navštívení tu určitě je." Potvrdil jsem mu domněnku, že by se v našem kraji mohl nějakou dobu zdržet, než bude pokračovat v hledání otce. "Pokud máte informaci, kde váš otec žije, možná v některé zdejší smečce? Třeba budu vědět, navrhnul jsem. I když to byla hloupost. Tedy na jednu stranu. Třeba zrovna zmíní smečku, kterou znám a budu ho noci nasměrovat.

//Severní Galvatar

"No jo, nevíme, jak bychom se zachovali na jejich místě. Možná stejně, možná jinak, kdo ví. Takhle teoreticky může být každý děsně chytrý nebo radit. Ale když sám v takové situaci nebyl..." uvažoval jsem zamyšleně. "Každopádně minulost nezměním, co se mělo stát, se stalo a co se má stát, se stane. Tedy... Víš jak," zazubil jsem se. Nějak jsem se do toho zamotal, ale věděl jsem, že má krásná společnice bude mít přehled, co jsem tím chtěl říct.
"Nemůžu se dočkat jara," reagoval jsem s úsměvem na její poznámku, že se snad už blíží. A důvodem nebyly jen mé zelené oči, které měla na "vině" vrozená magie. Obecně mi přišlo jaro jako nejlepší období. Možná i léto, pokud nebylo příliš vedro, i když jeden se mohl aspoň zchladit v potoce, řece nebo jezeře. Nicméně mi přišlo na mysl, že je docela škoda, že s námi nešla Ciri - aspoň jsme mohli vyzkoušet, jestli díky její magii zvládne vykouzlit takový malý ohníček, který by stačil jen na to, abychom si zahřáli zmrzlé čenichy. A tlapky. A zadky. No dobře, tak dost velký ohníček na to, abychom se mohli zahrát pořádně. Takže to bude asi úkol pro příští zimu. A také zjistit, jestli to takhle třeba nezkoušela sama.
Mezitím jsme prošli mezi stromy, které tvořily hranici Mechového lesa. Zavětřil jsem, stejně jako Saelind, ale čekalo nás zklamání - smečka nejspíš využila toho, že se mírně oteplilo a vyrazili na lov. Podle všeho tu nebylo ani živáčka. Na jednu stranu dobrý nápad, vyrazit lovit hned, jak byla příležitost, aspoň pro případ, že by se zima chtěla snad vrátit, ale nechat smečku bez dozoru? I když jsem musel uznat, že u nás se to taky stalo. Nicméně hranice byly dobré označené i tedy, takže případní vetřelci by se snad měli na pozoru.
Přikývl jsem tedy Lindinu návrhu, že tu počkáme; ovšem ten další byl ještě lepší, takže jsem se široce usmál a zavrtěl ocasem. "Prosím, krásná slečno průvodkyně, jsem jedno velké ucho a oko, račte mě, prosím, provést po svém rodném lese," zašaškoval jsem a doufal, že ji rozesměji.

Tristan| březen (2/10)

Byl jsem tak zaujatý sněženkou, že jsem si nevšiml, že se ke mně někdo blíží. Takže jsem se trošku lekl, když jsem uslyšel nad sebou hlas, který mě pozdravil. Naštěstí jsem se lekl jen vnitřně, to by byl vážně trapas, kdybych sebou škubnul nebo to dal jinak najevo. Zvedl jsem tedy zrak a zaměřil ho na původce toho hlasu. Stál tu cizinec (no jasně, ty tele, jinak by tě oslovil jménem, ne?) tmavšího kožichu s náprsenkou a spoustou jizev, aspoň co takhle bylo z prvního pohledu vidět. I když vzhled přeci nebyl důležitý. Pokračoval v povídání, takže jsem ho zatím nepřerušoval, nicméně jsem se div nestyděl - kdo ví, co si myslel, když jsem takhle mluvil se sněženkou. Hned si však povšiml mých zelených očí, tak mu snad i došlo, proč vlastně tak konám, i když... Kdo ví, jestli je moje magie oprávnění k mluvení s květinami bez toho, aniž by si někdo mohl myslet, že jsem tak trošku mešuge.
Vzápětí se omluvil za svou neslušnost. Představil se jako Tristan a zajímal se, kde se to vlastně nachází, protože kráčí zdaleka. Svitlo mi, že nejspíš bude tedy odjinud - logicky, ty tele. Jinak by se přece neptal. Navíc mluvil zvláštně; nikdy jsem nezažil, aby mi někdo... Hmm, jak je to správné slovo. Ah, jo! Vykal. Přestal jsem čučet jak tydýt a raději se jak odpovědět. Protože pak by si mě vážně zapsal jako duševně chorého. "Těší mě, Tristane, mé jméno je Reonys," představil jsem se slušně. "Tenhle kraj se nazývá Gallirea." Vysvětlil jsem a místo normálního úsměvu se spíš zatvářil, jako bych kousl do kyselého citronu. Proč se na cizince neumíš usmát normálně, ty tupoune? Napomenul jsem se v duchu a zkusil to znovu. No vida. Druhý úsměv už určitě vypadal o něco vlídněji.

Tristan| březen (1/10)

Zvolna jsem kráčel a zelenýma očima s potěšením sledoval, jak studená bílá pokrývka pomalu ubývá a místo ní se pomalu klube příjemná zelená. Jaro už opravdu klepalo na dveře a já z toho měl radost. Jen mi ji ale kazil fakt, že jsem neměl žádného učitele pro květiny, rostliny, bylinky, stromy. Kdysi jsem uvažoval nad strýcem Sigym, ale jelikož byl po smrti, nepřipadal v úvahu. Pak tu byla moje matka - ale ta je zase momentálně nezvěstná. To mě mrzelo že všeho nejvíc. A určitě jako někdo s magií země bych také měl tohle všechno znát. Tedy, ne je jen pojmenovat, ale také vědět, k čemu jsou dobré nebo na které si dávat pozor. Jenže mě momentálně nenapadal nikdo další, koho bych s touto magií znal. Táta ani Nina nejspíš ne. Saelind také ne. A co jsem si vzpomínal na Jerryho, také neměl zelené oči. Navíc jsem si musel přiznat, že tím byl výčet mých známých vyčerpán - samozřejmě kromě stejně starých sourozenců. Ti mladší měli do objevení vrozené magie daleko.
Sehnul jsem se k jednomu bílému kvítku, který se statečně prodral skrz sníh a hrdě se nastavoval slunečním paprskům. "Tebe znám, ty jsi sněženka. A uznej - je to se mnou docela bída, viď. "Nečekal jsem samozřejmě žádnou odpověď. Tiše jsem si povzdychl a pohodil ocasem.

"Inu, do hlavy druhému nevidíme, pokud nemáme magii myšlenek. Tak pak těžko říct. Ale buďme rádi, že tohle dopadlo relativně dobře. Uzavřel jsem kapitolu bratrova přijetí. Bylo zkrátka zvláštní, ale bylo relativně klidné. A za to jsem byl samozřejmě rád. Mohlo to dopadnout také nějakým fiaskem, což bych vážně nerad. Takhle jsem měl naději, že aspoň budeme mít jakžtakž nějaký klidnější vztah. I když takoví velcí a nerozluční bratři, jak jsem doufal v dětství, už asi nikdy nebudeme. Ale co už.
"Vlastně Ciri ani já jsme se s ním nerozešli ve zlém, neměli jsme žádný spor nebo tak, takže není důvod, aby se k nám nechoval... Aspoň tak nějak normálně. Nemůžeme za to, jak se tehdy rozhodl a co se dělo dál." Pokročil jsem rameny k vysvětlení, že to mezi námi sourozenci bude ok. Že by byla nějaká šance s rodiči, to už bylo vyloučeno. Rozhodně ze strany s tátou, jak se dohodli. Ale byl jsem si jist, že ani máma by se už nesnažila něco změnit. I když jsem pochopitelně nemohl vidět do její hlavy.
"Abych pravdu řekl, těžko posoudit, vlastně jinou, než svoji, neznám. Ale aspoň máme nějaké privilegium," zasmál jsem se společně s ní nad tím, že naše rodina je zvláštní a to ještě s velkým Z. Ovšem při poznámce, že jsem její favorit, jsem se lehce zatetelil. No, snažil jsem se být dobrým přítelem a ochráncem v rámci možností. Aspoň něco. Pro začátek. Ale raději jsem si nemaloval nic na růžovo, abych nebyl zklamaný.
"Ta obloha je taky pěkně zvláštně bílá, všimla sis? Zeptal jsem se své společnice, ale hned jsem zase sledoval dění před sebou. Konečně se před námi začal vynořovat náš cíl. Původně nebyl tak daleko, ale díky téhle kalamitě to působilo, že je tentokrát dvakrát tak daleko a to minimálně. Takže se mi docela ulevilo. Nejhorší jsme měli pomalu za sebou. I Saelind evidentně pookřála, hned také zjišťovala, kdo všechno je doma. "Určitě to pochopí, všichni vidí, jaká je tu situace," Mrknul jsem na ni povzbudivě.

//Mechový les

//Stříbrná nora (přes Ageronský les)

Pozorně jsem poslouchal, jaký má Saelind názor na mého bratra. Bylo fajn, že to brala víceméně s rezervou. Ani jeden jsme zkrátka neprožili to, co on. Takže těžko říct, jestli by byl takový i kdyby žil s námi. Zamyšleně jsem přikývl. "To těžko soudit, jak se chová k cizincům na svém území. Ale tak pokud bys nepřišla vyloženě škodit, jistě by se choval slušně. V rámci možností. A ten jeho styl vyjadřování... Holt je úplně jiný no. Ale jsem rád, že tohle setkání dopadlo docela dobře. Ciri asi bude trochu zklamaná, že o to přišla, na druhou stranu má ale trochu připravenou půdu, takže když dostane pár rad, jistě to zvládne," přemýšlel jsem nahlas, zatímco jsme se rozhodli opustit úkryt. Na jednu stranu se mi do toho chladného počasí moc nechtělo, něco mi říkalo, že to není o nic moc lepší, než když jsme přišli. Ovšem na co bychom se dál zdržovali, bratr měl nějakou práci v lese a to víceméně důležité jsme už probrali. Takže nejvyšší čas se přesunout. A Lindin nápad s mezizastávkou v Mechovém lese se mi samozřejmě líbil. Ale mně bylo stejně jedno, kde jsme, hlavně, že jsme byli spolu. Aspoň zatím. S úsměvem jsem teď přikývl jejím slovům, že se mi určitě bude její sestra líbit. Bylo by fajn mít ještě jednu kamarádku, a kdybychom pak vytvořili skupinku ještě s Ciri, mohla by být zábava společně někam na jaře vyrazit na toulky po Galliree. Nicméně na to jsme měli ještě dost času.
Musel jsem se pak také zasmát, když mě Saelind ujistila, že poznávat moji rodinu je vlastně cool. "Inu... Teď jsme taková dost... Zvláštní rodinka, abych tak řekl," zazubil jsem se a odkašlal si. Bylo to trošku složitější, ale takhke se do toho docela dostala, bylo to možná i jednodušší, než kdybych vše jen popisoval. Takže jsem ještě mohl doufat, že její otec bude vědět, kam přesně se vydat, abychom navštívili moji druhou sestru a její rodinu.
Mezitím jsme se plahočili sněhem po Galvataru. "Nevím, kdy to napadlo, ale je to otrava," odfrknul jsem na otázku své společnice ohledně té bílé nadílky. Pak jsem ji dvěma rychlými kroky předběhl, abych svým mohutnějším tělem jakžtakž vyšlapával cestičku, aby se jí šlo lépe. Od tlamy mi šla pára, studený vzduch štípal v plicích, až jsem párkrát zakašlal a doufal, že z toho nebudu nemocný, to by nám docela udělalo čáru přes rozpočet, což bych vážně nerad.

Zatímco jsem popisoval situaci ve smečce, respektive fakt, že já bych to chtěl přeci jen dotáhnout dál, Crowley tiše naslouchal. Vlastně bylo fajn se takhle svěřit, protože jsem vlastně také pořádně přemýšlel o tom, jaká by měla být moje budoucnost ve smečce. A nejen kvůli mě samotnému, ale také kvůli mé rodině... kterou snad... jednou budu mít. Takže samozřejmě jsem chtěl mít ta nejvíc možná privilegia hned po otci a tím samozřejmě mít to nejlepší pro svou partnerku a své děti. Crowleyho varování však bylo asi také na místě, a trochu působilo jako ledová sprcha. Nějak bych si nechtěl připustit, nebo snad přestavit, že by mohl upřednostnit Ezekiela. Na jednu stranu jsem mohl být možná klidný, protože bratr byl teď přeci jen sotva narozený, já jsem měl před ním větší náskok - ale pokud otec nebude chtít, mohl bych se i na hlavu stavět, Betou se třeba nikdy nestanu. No a myslet na to, že bychom smečku vedli spolu, otec a syn, jako tomu bylo v Asgaaru, který vedl děda Arcanus s mladším synem Sionnem, pokud jsem si dobře pamatoval, na to jsem už raději ani nezkoušel pomýšlet. Nicméně mi tom nasadil brouka do hlavy, to teda jo.
Na další rozhovory ale nebyl čas, protože se bratr zvedl. Krátce na to jsem i já z venku zaslechl nějaký hlahol. A neznělo to kdo ví jak... přátelsky... nebo klidně... Chtěl jsem nabídnout svou pomoc, ale když se s námi rychle rozloučil, bylo mi jasné, že by to byla marná snaha, že si své území bude bránit sám. "I já tě rád viděl, pozdravy vyřídím. Opatruj se!" Zavolal jsem za ním, ale nebyl si jistý, jestli mě ještě slyšel. Zhluboka jsem vydechl a s úsměvem se podíval do Saelindiných zářivých přívětivých očí a na chvilku se mě zmocnil takový zvláštní pocit, něco jako... Něha? Raději jsem se rychle zvedl a protáhl se se. "Je to trochu podivný brouk, ten můj bratr, že? Holt... Asi okolnosti a co si zažil, nedivím, že se schoval pod tvrdou slupku," hodnotil jsem svou návštěvu u svého bratra. Bylo fajn, že jsme na sebe měli víc času než minule, i když mě docela štvalo, že Saelind víceméně ignoroval. Na druhou stranu asi by si neměli moc co říct, oba byli úplně jiní, ale aspoň ji vzal na milost tím, že nás vzal do úkrytu společně a najíst jsme se taky mohl oba. Takže nějaké slušné vychování přeci jen má.
"Ano, asi bychom měli jít. Zdá se, že mají nějakou nelehkou záležitost. Přikývl jsem a přemýšlel, kam bychom se mohli vrtnout dál. Úplně zpátky do Cedru se mi zatím nechtělo, i když jsem chtěl vědět, jestli je na tom Ciri už lépe. Ale nemusel jsem přemýšlet dlouho, protože Lindy sama dala návrh - a sice ten, že bychom se mohli podívat do Mechového lesa. S úsměvem jsem přikývl. "Bylo by fajn poznat tvoji sestru, tak snad budeme mít štěstí. A jistě i tvůj otec rád uvidí, že jsi v pořádku. Dodal jsem vesele. Za její další návrh jsem měl sto chutí ji obejmout. Pokud bude vše v pořádku a počasí to dovolí, mohli bychom se vydat hledat nynější domov mé sestry. "Pokud tě má společnost nenudí a seznámení s mým bratrem tě neodrazuje poznat mého třetího sourozence, jsem rozhodně pro," vyrazil jsem s širokým úsměvem směrem ven a doufal, že venku není už tak nepříjemný mráz. "Ale žádný strach, Vivianne není takový podivín, jako Crowley. I když je také svá," uklidňoval jsem svou společnici předem. "A pokud potkáme v lese i tvého tátu, třeba bude vědět, kterým směrem se pak máme vydat, až budeme hledat... možná Vrbovou smečku... určitě Alfreda, dodal jsem optimisticky.

//Galvatar (přes Ageronský les)