Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Shovívavě jsem se usmál. “Ty jsi také součástí naší rodiny, takže je to i pro tebe,“ řekl jsem, ale Saelind jako by mě nevnímala. Hned jsem si všiml, že není ve své kůži, takže jsem nechal jídlo jídlem a starostlivě se na ni podíval. Chtěla mi pomoct, ale zavrávorala a skulila se na zem. “Saelind!“ Přiskočil jsem k ní a pomohl jí na nohy. Přitom jsem si ji zkoumavě prohlížel zblízka. Přišla mi, že oči má nějaké jiné – zorničky byly o něco širší. “Co je ti?“ Zeptal jsem se úzkostlivě. To by mi tak scházelo, aby byla nemocná! Nicméně aspoň je v bezpečí smečky a v našem úkrytu se o ni budu starat. Snažila se nedávat na sobě nic znát, statečně se znovu chopila úlovku a byla připravena vyrazit. Jemně jsem ji odstrčil. “Žádný takový, není ti dobře, nic tahat nebudeš. Pojď se mnou,“ řekl jsem, popadl losici sám a táhl ji do úkrytu. Přitom jsem pozorně sledoval svou milou, připravený kdykoliv k ní přiskočit a pomoct jí.

//úkryt

Konečně jsme dotáhli kořisti do lesa. Zavětřil jsem, abych zjistil, kde se nachází moje drahá polovička. Podle všeho zůstala tam, kde jsem ji nechal – asi nechtěla moc cestovat po lese sama. Takže trpělivě čekala. Usmál jsem se, popadl znovu kořist za nohu a dotáhl ji směrem k ní. “Drahá, jsme zpátky!“ Zahalekal jsem a nadšeně vrtěl ocasem. “Omlouvám se, že se nám to protáhlo, ale prosím – tady si můžeš jako první nabídnout,“ usmál jsem se na Saelind a lehce do ní drcnul. Poté jsem hlasitě zavyl, abych případným členům, které jsem ještě nepotkal, dal vědět, že jednak jsme zpátky a jednak si můžou přijít nabídnout jídlo. Pak jsem si sám odtrhnul kus ze zadní nohy, sednul si vedle Saelind a pustil se do hodování.

Sledoval jsem, jak si vede Ciri se svým úlovkem a byl připravený vyrazit jí na pomoc. Ovšem to nebylo potřeba, protože sotva jsme s Maiou skončili, ona už také ukončovala, takže jsem viděl jen to nejlepší. Že má krásná a něžná sestřička je také zdatnou lovkyní. Srdce se mi zatetelilo. Věděl jsem dobře, lov nebyl její oblíbená činnost. Ale zvládala to s grácií sobě vlastní. “Skvělá práce, sestřičko,“ usmál jsem se na ni. “A ty taky, Maio,“ pochválil jsem naši novou členku a byl rád, že naše řady posílila statná, nebojácná vlčice, která je dobrou lovkyní. A vlastně i stratégem, když mě překvapila a chopila se iniciativy v tom, že my dva složíme matku, zatímco Ciri mládě – ale nijak mi to vlastně nevadilo.
Situace ovšem kolem Thyry a jejího vystavení se nebezpečí byla poněkud vážnější. Rozhodně jsem se do toho nechtěl míchat. Nina dceru kárala, protože neuposlechla jejího rozkazu, zatímco Thyra se bránila argumentem, kterak chtěla být statečná a silná jako my. No, trochu jsem byl z toho nesvůj. Chápal jsem je obě, ale Ninu přeci jen víc. Ale rozhodně jsem se do toho nehodlal míchat. Ostatně k tomu nebyla možnost, protože zatímco Thyra utekla pryč, Nina se vydala jiným směrem, stejně jako Vera. Trochu rozpačitě jsem pohlédl na tátu. Tohle až bolestně připomínalo Vivianne s mámou. Ostatně jak připomněla Ciri. Jen jsem souhlasně podpořil tátu v tom, že by za Thyrou měla jít Ciri. Ne že by táta byl necitlivý pařez, ale sestra přeci jen mohla být trošku empatičtější.
“A my odtáhneme úlovky domů,“ pokývl jsem na Maiu a mladou vlčici, jejíž jméno jsem zatím ještě neznal. “Thyra bude určitě v pořádku, jen asi bude chvilku trucovat,“ věnoval jsem ještě povzbudivý úsměv tátovi. V jádru věci to bylo přeci jen o něčem trochu jiném než tehdy s Viv. Proto jsem popadl námi ulovenou losici, zatímco mládě jsem nechal Maie, a táhl ji směrem k lesu. Už jsem se těšil na Saelind.

//Cedrový les

Sotva jsme se s Ciri a Maiou usalašili v bezpečí ukrytí do křoví, místo toho, abychom jen trpělivě čekali, než nám táta s Ninou naženou vybraný kus, jsme měli před očima drama. S přidušeným výkřikem jsem sledoval Thyru, jak se bezhlavě vrhá směrem k losímu mláděti, aby ho snad srazila sama. Ale byl jsem tak daleko, že by mě neslyšela, a navíc bych ještě na sebe strhnul další nežádoucí pozornost, respektive splašil bych stádo. Takže výkřik zůstal tak mezi námi. Samozřejmě to nedopadlo, přimotala se pod nohy zvířete. Táta s Ninou na okamžik ztuhli, ale bylo jasné, že jí hned vyběhnou na pomoc. Vzápětí se také kolem losice s mládětem vytvořil ohnivý půlkruh. No, sice se samci snažili jí pomoci, ale nakonec se přeci jen sebrali a odběhli si zachránit vlastní životy. Teď přišel náš čas, doufal jsem, že foukající vítr nám situaci nezkomplikuje. Vyrazili jsme a Maia mezitím odpověděla na Ciřiny otázky. Vlastně skvěle, chtěl jsem odpovědět úplně stejně – my dva jsme si vzali na starosti dospělou a ona mládě. Kývl jsem na sestru, že to zvládne, ovšem kdyby potřebovala, jasně stačilo jenom zavolat a hned bych byl u ní.
Ani nebyl čas sledovat, kde jsou zrovna táta s Ninou a zda je Thyra v pořádku, měli jsme s Maiou před sebou jen ten důležitý úkol, abychom tu samici složili na zem. Navíc jsem měl v sobě dost vzteku, abych jí hodně ublížil za to, že zranila malou sestru. Snadno jsme losici zabránili, aby přiběhla ke svému mláděti. Snažila se celkem obstojně poskakovat a divoce kolem sebe vykopla, až mě málem kopytem udeřila do hlavy. Taktak jsem uhnul. Vzápětí už zasáhla Maia, který ji chytila za nohu. Losice se rázem ocitla na zemi, Maia ji pevně za nohu držela. Docela mě překvapilo, že se naše kořist vůbec dál nehýbala – nekopala, neházela sebou, nesnažila se vstát, dokonce ani žádný hlasitý protest se neozýval. Na okamžik mě to zarazilo, pak mě ale napadlo, jestli náhodou Maia, ať už vědomě nebo nevědomě, nepoužila nějakou magii. Vzápětí pustila nohu a přesunula se ke krku. Nenechal jsem ji čekat a hned k ní přiskočil, abych jí pomohl a prokousl hrdlo. Stisknul jsem tak moc a nepustil, dokud mě nezačínala bolest čelist. V tlamě jsem cítil její teplou krev. Než jsem pustil, prudce jsem škubnul hlavou a utrhl kus masa z krku losice. To jsem ale nespolkl, nýbrž vyplivl na zem a pohlédl, jak si vede Ciri. A další pohled byl kontrolou situace, co Thyra, táta a Nina.

Veledůležitě jsem přikyvoval. Výčet vlastností, které měl mít Ciřin budoucí partner jsem schvaloval. “Přesně tak. A hlavně musí být chytrý a silný, aby tě dokázal ochránit.“ Doplnil jsem ještě. Bylo mi jasné, že případný zájemce o Ciri to nebude mít jednoduché. Nejen táta, ale i já si ho pořádně proklepneme, jestli je jí hoden. Nesmí to být žádný ňouma. Na druhou stranu jsem uvažoval, jak bychom se stavěli k tomu, že by se nám dotyčný nelíbil, ale CIri by už byla zamilovaná. Já bych to asi zvládl respektovat, hlavní by bylo, aby měl Ciri rád. Ovšem těžko říct, co táta. Škoda, že jsem neměl žádné známé nebo kamarády, které bych s ní mohl seznámit a který by mohl být i potenciálním partnerem. Znal jsem jen Tristana a Nicose. Nicméně možná táta možná někoho má schovaného v záloze. Nebo se mu podaří podobný husarský kousek jako se mnou a Saelind. Škoda, že neměla bratra, to bychom byli povedená partička.
No nic, raději jsem zastříhal ušima, když na mě Ciri znovu promluvila. “Abych pravdu řekl, nevím, jak se jmenuje ta mladá slečna, ještě jsem neměl část. Ale ta dospělá vlčice se zajímavou barvou je Maia,“ řekl jsem sestře. Musel jsem to pak hned napravit, protože Maia pak ještě mluvila o nějakém Ikranovi, takže toho jsem taky musel poznat.
“Tak to rád slyším, že je ti lépe,“ usmál jsem se na sestru ještě, když jsem uslyšel kladnou odpověď ohledně toho, že má žebra v pořádku. Ovšem ani jeden z nás nevěděl, kde přesně to bydliště Vivianne je. Každopádně jsme se mohli zeptat aspoň táty nebo Niny, třeba by věděli, jakým směrem se máme vypravit. “Abych nezapomněl, taky jsem se krátce viděl s Crowleym,“ řekl jsem sestře ještě jednu věc. No, možná nebyla až tak důležitá, ale říkal jsem si, že by asi chtěla vědět, jak se náš bratr má.
Zakrátko jsme se zastavili – ucítili jsme, a taky brzy zahlédli, stádo losů. Než jsem se však stačil otce zeptat, jestli je taktika stejná jako minule, ujala se slova Nina. Pozorně jsem tedy poslouchal. Souhlasně jsem přikývl, nemělo cenu nic namítat. “Tamhle!“ Syknul jsem na Ciri s Maiou a ukázal směrem, kde bylo docela pěkné a husté křoví, kam jsme se mohli schovat, než nám skupinka nažene vybraný kus, který máme strhnout. Vzápětí jsem se tím směrem rozběhl, následován oběma vlčicemi. Zaujali jsme pozice a čekali. Adrenalin už divoce proudil mými žilami a já se už nemohl dočkat, až vyrazíme.

Září (5/10) - Nicos

Trochu nervózně jsem se zasmál. "Jako nemyslel jsem to tak, že bys ji musel hned začít svádět," uvedl jsem. Asi blbost, abych se zmiňoval, že je moje sestra k mání. Ať tak či onak, lámat přes koleno se taková věc nedala. Ačkoliv jsem já osobně měl velké štěstí, že Saelind moje city opětuje, nemuselo to být, že... Ona se líbí jemu, ale chce jiného... On se líbí jí, ale jí se nelíbí on... A tak dále. Navíc by si nemuseli rozumět. "Tak s domovem, kdo ví, třeba by překvapila. Ale každopádně to chce nechat věcem volný průběh," Zakřenil jsem se nakonec. Asi jsem měl vážně spíš mlčet.
Raději jsem se tedy zaměřil na výčet toho, co ve smečce dělám. Souhlasně jsem přikývl, že vlastně jsem tak pro všechno. "Některé věci otravné jsou. Ale je zase dobré umět toho víc a mít tak možnost... Abych tak řekl... Rozvíjení sebe sama," zasmál jsem se nevěda, jestli zase neplácám nesmysly. "A není to asi takový stereotyp," dodal jsem ještě něco, co smysl dávalo. Navíc jsem toho chtěl umět co nejvíc, abych mohl být co nejvíc doma nápomocný. Aby na mě táta mohl být dál hrdý. Zazubil jsem se, když do mě Nicos šťouchnul a nazval králem. "No, král je můj táta. Já jsem spíš takový princ," uvedl jsem na pravou míru.
"No a vlastně co ty a Gallirea? Narodil ses tady? A sourozenci? Máš?" Zavedl jsem téma někam jinam, abych se o svém kamarádovi také něco dozvěděl.

Prohlížel jsem si skupinku, která měla vyrazit na lov. Ale vlastně jsem nemusel nad ničím přemýšlet, protože v téhle partě, kromě Maiy, jsem už lovil a byli jsme úspěšní. Takže jsem nepochyboval o tom, že budeme i tentokrát.
Slova se ujala Nina, ale mluvila spíš teď k vlčatům. Docela mě překvapilo, že byla na ně docela přísná, nicméně to bylo určitě potřeba. Hlavní bylo, aby se nepletli pod nohy. I když po předchozí zkušenosti v roli diváků snad už věděli. A třeba na jaře, až trochu ještě povyrostou a zesílí, budou moci jít s námi. Ale předtím to bude chtít trénovat lov zajíců.
Ještě než jsem následoval otce a Ninou, zaběhl jsem k Saelind, abych jí věnoval rychlý polibek a ujistil ji, že budeme brzy zpátky. Pak už byl čas vyrazit. Hned vzápětí se ke mně přitočila Ciri, která mě nejdřív znovu pozdravila a tak jsem jí odpověděl úsměvem a kývnutím. Než jsem stačil něco říct já, ještě jsem si vyslechl gratulaci, jak nám to se Saelind sluší. To jsem samozřejmě věděl, ale bylo hezké to slyšet. "Díky, sestřičko. Jsem rád, že sdílí mé city," řekl jsem s úsměvem, ale na mlhu, která se táhla nad krajinou, jsem se zamračil, aniž bych přestal poslouchat, co Ciri povídá. "Neboj, někde na tebe ten, který je tě hoden, čeká. Nebo možná už hledá," usmál jsem se povzbudivě. Pro mou sestřičku samozřejmě jen ten nejvhodnější kandidát. Žádná bačkora. Škoda, že Saelind neměla bratra, byli bychom pěkná partička. "Já bych chtěl navštívit Vivianne, ale nevím, kde přesně ten její domov je," reagoval jsem na její poznámku, že by ještě před zimou chtěla vyrazit na nějaké ty toulky. "A co tvoje žebra? Vypadá to, že už v pořádku? Zajímal jsem se, jestli je sestra v pořádku. Nerad bych ji zase viděl bojující sama se sebou.

//Severní Galvatar

Září (4/10) | Nicos

Dál jsme se o možnostech interakce s vlčaty nebavili. Ovšem to bychom taky mohli polemizovat kdo ví jak dlouho. Já jsem vlastně taky neměl zkušenost s nikým mladším, dokud se mi nenarodili sourozenci. A docela mě překvapovalo, jak mi to celkem přirozeně s nimi šlo. Možná to bylo tím, že oni byli docela fajn a hodní. Možná později, až s nimi bude pořádně mávat puberta, to bude složitější. Ale na to jsme si museli chvíli počkat. To se teprve ukáže, co s Thyrou, Verou a Ezekielem udělá cesta k dospělosti.
Pro změnu jsme tedy chvilku debatovali o tom, že můj táta je evidentně talent od narození na dohazování a hledání si partnerek. Vlastně jsem ale nevěděl, jak na tom byl v době, kdy se seznámil s Lucy. Na to jsem se asi nikdy neptal? Nebo možná ano jako malý, ale už jsem si to nepamatoval. Překvapeně jsem pak mrknul na Nicose, vypadalo to, že i když to vypadá, že je společenský a neví, kdy má přestat mluvit, tak i na druhou stranu je občas těžké udělat první krok. Ale musel jsem s ním pak souhlasit. “No, asi to někdy trochu dře, a někdy to jde úplně samo,“ řekl jsem zamyšleně. “Se Saelind jsem měl pocit, že se známe už dlouhé roky,“ dodal jsem a hrábl tlapkou do písku. “Ještě je vlastně k mání moje sestra Ciri,“ řekl jsem zamyšleně. Moc jsem Nicose ještě neznal, ale vypadal jako někdo správný, spravedlivý a pro svou polovičku by udělal cokoliv, prostě takový já, ale… “Ale myslím, že by asi do jiné smečky nechtěla odejít. Co nemáme matku, i když je dospělá a samostatná, má ráda návraty a oporu ve mně a tátovi,“ dodal jsem zamyšleně a omluvně se usmál.
Ale na chvilku jsme zabrousili i jinam – totiž jaké jsou vlastně moje povinnosti, jakožto Bety. “No, asi vše, co tohle postavení obnáší plus stále zůstávám ochráncem, takže – zástupce táty a Niny, hlídání a značkování našeho území… S přijímáním členů úplně nevím, ale možná i já bych mohl někoho přijmout, kdyby Alfy byly mimo nějakou dobu,“ řekl jsem pomalu zamyšleně, jestli jsem na něco nezapomněl. “A taky se budu pořád dál účastnit lovů jako doposud. To je takový… Jsem prostě všestranně využitelný, když jsem i zvládal hlídat mladší sourozence a učit je používat čenich při hledání kořisti,“ dodal jsem se smíchem.

Naše nová členka mi potvrdila, že se jí tu moc líbí. Ovšem já jsem si vzápětí uvědomil, že se ptám asi moc brzy. Nejspíš se tu ještě chudinka rozkoukávala. Což mi vlastně následně potvrdila ještě tím, když jsem se zajímal, jestli ji moji mladší sourozenci moc nezlobili. Ještě se nestihla seznámit, no jasně. Ale trochu mě zarazilo jméno, které jsem neznal, a tak trošku zaraženě zamrkal. “Tak jméno Ikran neznám já,“ usmál jsem se trošku nesměle. “Ale byl jsem docela dlouho pryč, tak… To vypadá, že jsme se rozrostli celkem rychle o další členy,“ řekl jsem spokojeně. Táta z toho má určitě taky radost.
Táta s Ninou se zase vrátili. No, tak to měli vyřešené rychle, což bylo fajn. Krátce za nimi se také vynořily mezi stromy tři postavy – Thyra, Vera a…? Musel jsem se uchechtnout, protože tohle určitě nebyl Ikran – byla to slečna. Takže jsme měli evidentně za tu dobu, co jsem tu nebyl, tři nové členky! No skvělé. Pohlédl jsem na Saelind, kterou jsme vlastně taky mohli považovat za členku smečky. Jen nás ještě čekal úkol oznámit to jejím rodičům. Ale na to byl ještě čas.
A aby toho nebylo málo, zahlédl jsem ještě krásnou vznešenou mladou dámu, která se blížila k naší skupince. Má elegantní sestřička Ciri se nesla tak, jak jsem ji ještě neviděl. A to se mi vážně líbilo, tahle její hrdá chůze jako princezna. Tak se vyskytla celkem vhod, protože táta akorát oznámil, že by se mělo vyrazit na lov. Ciri hned bez váhání souhlasila, že se přidá. To mě taky potěšilo, znamenalo to, že nejspíš jsou její žebra už v pořádku. Mrknul jsem na Saelind. “Půjdu tedy s nimi, ty si zatím odpočiň a pak se budeme seznamovat společně s nováčky,“ usmál jsem se na ni a olízl ji čenich. Vzápětí jsem se přitočil ke své krásné sestře. “Ahoj, má krásná sestřičko, vypadáš půvabně,“ vysekl jsem jí poklonu a ještě přidal olíznutí tváře. Ani jsem si díky přítomnosti Saelind neuvědomoval, že mi docela chybí! Takže jsme to museli pak napravit. Věřil jsem také, že se Saelind budou dobré kamarádky. “Já jsem taky připraven vyrazit, tati,“ řekl jsem a usmál se na Maiu, která se také rozhodla k nám přidat. To bylo naprosto ideální! Mrknul jsem ještě na mladší sestry a jejich kamarádku. Ještě byly docela mladé na to, aby se lovu účastnily aktivně, nicméně mohly se zapojit aspoň do čenichání a hledání stáda.

Zvedl jsem hlavu, když jsem ucítil blížící se pach, který mi nebyl povědomý. Samozřejmě jsem zpozorněl a zaujal postavení hodné Bety. Nebo aspoň jsem si to myslel, že vypadám tak nějak slušně a jako druhý nejvýše postavený jedinec ve smečce. Také jsem samozřejmě byl připraven být ochráncem své milé, i když pach napovídal, že se jedná o vlčici. Za několik okamžiků jsem spatřil vskutku originální kožíšek, který se k nám přiblížil. Naklonil jsem hlavu na stranu a pohlédl krátce na Saelind, která se také zvedla, ale stála spíše nesměle.
Netvářil jsem se nepřátelsky, ale byl jsem ostražitý. I když mi něco říkalo, že tahle vlčice se tu jen tak neproducíruje v rámci toulkách po kraji a náhodou zabloudila do Cedrového lesa. A jak se vzápětí ukázalo, měl jsem pravdu. Vlčice se tvářila přátelsky, slušně pozdravila a hned správně odhadla, že jsem syn Etneyho – soudě podle mého vzhledu. Nesměle jsem se usmál a podíval se do jejích očí, z nichž každé bylo jiné. “Ahoj Māio, rád tě poznávám. Máš pravdu, jsem Reonys,“ potvrdil jsem její domněnku. Z toho by měl táta radost, kdyby slyšel její tvrzení, že vypadám jako on, i když to asi beztak ví. “Tohle je Saelind, moje partnerka,“ představil jsem slečnu po svém boku. Jen jsem na chvilku zaváhal, zda mám vysvětlovat, že ještě není členkou smečky. Ačkoliv to by se mohla dovtípit podle toho, že voní jinak. “Takže jsi tu krátce, říkáš. A zatím se ti u nás líbí? Doufám, že moji mladší sourozenci tě moc nezlobili, pokud jsi už měla tu čest,“ usmál jsem se na ni, ale vzápětí jsem si uvědomil, že vlastně se mohla zatím poznat jen s Thyrou, protože Vera s Ezekielem byli se mnou. Ale oni jsou dost rychlí na to, aby i během té chvilky, co jsme byli zpátky, se seznámili se všemi a se vším, co ještě neznali.

Září (3/10) | Nicos

Filozofovat na téma, jestli je lepší znát a vědět vše dopředu, nebo to řešit za pochodu, bychom mohli asi dost dlouho. Ale to se mi nechtělo, takže jsem jen sdělil, jak to vidím já. Nicos uznal, že na tom něco také je, nicméně dál jsme to už neřešili. Raději jsme tedy přešli na téma spousta vlčat u nich ve smečce. Stříhnul jsem uchem, když se zmínil o kamarádovi, který vlčata rád nemá a má chuť mu je představit. Samozřejmě jako srandu. “No, ještě, aby ho z nich nekleplo,“ zazubil jsem se. A zadoufal, že to bude ta lepší možnost, než aby na chtěl zaútočit. Ale to snad ne – to už by byla asi vyloženě nenávist. Co se jeho osoby týkalo, takže zatím byl s tím v pohodě, protože od něj nic nechtějí. Zazubil jsem se znovu. “No, to taky může přijít,“ uchechtl jsem se při představě, že si najednou všimnou strýčka Nicose a chtějí si s ním hrát. Možná kdyby měl nějakou tu funkci učitele, tak by mu to přišlo asi jiné, to by měl pak slušnou školku, ale trávil by s nimi asi víc času. I když jsem se taky mohl jen domnívat, protože u nás nic takového nebylo. Ostatně – do nějakého toho učení jsme se zapojovali svým způsobem všichni, takže na co by byl někdo určitý.
Pak jsem vyprávěl, jak to bylo se mnou a Saelind. Vesele do mě šťouchnul, podle něj to znělo jako z pohádky. No, možná. Já jsem si dovedl představit nějakou lepší a snad i dramatičtější. Pro mě to byl spíš sen. “Hm, vzhledem k tomu, že i sobě rychle našel partnerku, když moje máma je už nějakou dobu kdo ví kde… I když podle jeho slov to bylo nečekané no. Nicméně klidně se u nás můžeš zastavit, zeptám se ho. Nebo se ho zeptám, jestli neví o nějaké další slečně, i když…“ Na chvilku jsem se zamyslel. “Saelind má sestru Proximu. Jen nevím, jestli je zadaná,“ řekl jsem pak nahlas, co mě napadlo. To by bylo fakt super, dva kamarádi randí se dvěma sestrami!

Pozdravil jsem tátu s Ninou, i když mě trochu mrzelo, že jsem jim vpadnul do láskyplného mazlení se. Něco mi říkalo, že nejspíš se taky zrovna vítali po kratším nevidění se. A tak jsem se omluvně usmál, i když to vypadalo, že se na mě nezlobí. Minimálně táta ne. Nina se s mou drahou ještě nejspíš nesetkala, když se zajímala, koho jsem to přivedl. Trochu jsem pátral v paměti. Byla tu se mnou v zimě, krátce se seznámila s mými mladšími sourozenci, ale Nina vlastně s nimi tehdy nebyla. Než jsem se však stačil nadechnout a svou milou představit, a abychom tedy slavnostně oznámili, že jsme pár, slova se ujal táta. A tak jsem vykulil oči, že to vlastně všechno zvládla shrnout sám. Přitom jsem na okamžik střelil pohledem po Saelind. Jak to ví?"
Ani jsem nemusel dlouho tápat, kde je lovkyně pokladů Vera, protože za několik okamžiků se propletla mezi stromy a veselé halekala. Nejspíš někde odbočila jinak než my, ale hlavní bylo, že byla zpátky taky. A celá, jak se mohli její rodiče přesvědčit. Takže... Zakrátko táta s Ninou odběhli do úkrytu s tím, že potřebují něco řešit spolu. Popošel jsem tedy k Saelind. "Tak to bychom tedy měli," řekl jsem se smíchem a opřel si své čelo o její.

Září (2/10) | Nicos

Byl jsem rád, že tohle snad změnilo Nicosovy myšlenky. Aspoň na chvíli – to naše společné šaškování. Ale musel jsem souhlasit, že nečekané věci jsou asi nejlepší. “No, pokud jsou to věci příjemné a milé, tak proč ne. Ale kdyby to měly být komplikace, asi by bylo někdy lepší vědět to předem a připravit se,“ začal jsem poněkud filozofovat. “Ale holt nevíme, co nám Osud chystá, tak vše musíme řešit za pochodu,“ uzavřel jsem s úsměvem co nejdříve.
Kamarádova úvaha, aby naše oznámení, že jsme pár, bylo dokonalé, byla také fajn. “No, myslím, že pro tátu to překvapení nebude. A myslím, že ostatní nám to snad budou přát,“ řekl jsem skromně, ale věděl jsem to víc než jistě. O tátovi a Ciri jsem nepochyboval. Vlastně pro ni to překvapení jistě bude.
A také jsem se slušně zajímal, jak se Nicosovi vede doma v Sarumenském lese, jestli je tam vše v pořádku. Takže jsem si oddychl, když odpověď byla vesměs kladná. Ovšem šest vlčat – wow. To asi taky občas dá jednomu zabrat. “Ty jo, tak to je někdy pořádný šrumec, co? Šest mládežníků,“ zazubil jsem se. Nemohl jsem z vlastního pohledu soudit, co jsme tenkrát zvládli my – vlastně tři. I když my jsme spíš byli ti klidnější, po Crowleyho odchodu. No a co jsem pozoroval trojčata od Niny, tak to zatím celkem ušlo. Nebo jsem jen byl ušetřen jejich velkého řádění. A samozřejmě mi to nedalo, abych si – znovu – nezkusil představit, jaké by to bylo – nebo spíš jaké to bude, až jednou budeme mít se Saelind svoje děti. Ale nenechal jsem se těmi představami unést, protože to by bylo setkání s Nicosem u konce. Ztracen ve svých myšlenkách a představách; tomu jsem se mohl oddávat, když jsem byl sám. Takže jsem raději odpověděl na otázku, kde jsme se vlastně se Saelind poznali. “Vlastně nás seznámil můj táta. Oni dva byli u jezera a já se tam zrovna nějak taky vyskytl, tak nás seznámil. Jinak všechno přišlo tak nenápadně časem, který jsme spolu trávili, v Cedrovém lese i u ní doma v Mechovém lese, pak sami…“ Rozpovídal jsem se, ale pak jsem se včas zarazil. Nebyla to asi kdoví jaká romantika. Nebo pohádka. “Zkrátka nebylo to jako blesk z čistého nebe, jako možná někdo to zažil, ale přišlo to postupně.“ Řekl jsem ještě tak nějak na shrnutí. Ale nechtěl jsem, aby se řeč točila jen kolem mě, takže jsem začal přemýšlet, co bychom tak mohli ještě probrat.

//VVJ (se Saelind)

U stromů jsme mimoděk zpomalili, ačkoliv Vera pelášila o sto šest, aby se pochlubila svým pokladem. “Tedy, ani jsem nečekal, že se tak zdržíme, když jsme vyráželi na stopování,“ řekl jsem zamyšleně a doufal, že mi táta nebo Nina nebudou nedávat. I když se snad domnívali, že jsem spolehlivý chůva.
Pak už bylo načase slušně ohlásit náš příchod. Zvedl jsem tedy hlavu a hlasitě, nadšeně a snad i rádoby hrdě jsem zavyl. Chvíli jsem tiše poslouchal, jestli dostanu nějakou odpověď, i když to se vlastně u nás moc nestávalo. Ohlédl jsem na svou milou, která začínala být poněkud nervózní. “Půjdeme?“ Usmál jsem se a lehce do ní drcnul, aby věděla, že tu jsem jako její opora a že se nemá čeho bát. Moji rodinu už přeci znala a teď do ní patřila i ona. Vlastně teď jsem si tak naplno uvědomoval, co to znamená. Odteď bude členkou naší velké rodiny, kde bude v bezpečí, chráněna a mnou rozmazlována. Zachvěl se mi žaludek, jako když jsme si vyznávali city poprvé. Vážně se to dělo, nebyl to jen sen. I když jsem občas měl pocit, že bych se měl nechat štípnout.
Pomalu jsme kráčeli směrem, kterým jsem cítil tátu a Ninu. Byli naštěstí nedaleko. “Hm, možná půjdeme zase na lov. Tak ty si tady pěkně odpočineš, nebo se tu porozhlédneš, a já s ostatními zase složíme nějaký pořádný kus vysoké a dostaneš ten nejlepší flák masa,“ řekl jsem Saelind, upřel na ni své zelené oči a počechral jí srst na tváři.
“Tati, Nino!“ Usmál jsem se na svého otce a… nevlastní matku? Ne, to ne. Jeho partnerku. “Zdravíme vespolek! Neradi rušíme,“ trylkoval jsem vesele a po očku sledoval, zda není má milá až moc nervózní. “Hledači pokladu tu nejsou? Nejspíš ještě lítají někde mezi stromy,“ ohlédl jsem se, čekal bych, že Vera už tu bude.

Díky tomu, jaká byla Vera horlivka, to netrvalo dlouho a něco našla. Respektive začala se ke svému pokladu dostávat. Se Saelind jsme se mezitím v klidu posadili, blízko sebe a pozorovali mou sestru. Počasí k tomu bylo příjemné, na obloze jen pár mraků, takže zatím jsme se nemuseli bát, že bychom zmokli. Navíc teploty byly akorát, to zase pro změnu jsme nemuseli řešit, zda Vera z toho úsilí nechytne úžeh.
Zakrátko už mladá slečna vesele jásala – svůj poklad nesla směrem k nám. Saelind nadšeně vyskočila a Veru chválila. “Dobrá práce, jsi šikulka,“ usmál jsem se na ni. Nestihl jsem se však pořádně podívat, jaký kamínek to vlastně našla – okamžitě ho popadla zase do zubů s tím, že to musí ukázat matce. Na nic už nečekala a pelášila směrem k lesu. Usmál jsem se a pohlédl na svou milou. “Asi bychom se také měli ukázat a podělit se o tu skvělou novinku,“ řekl jsem a políbil ji na čenich. “Táta bude určitě radostí bez sebe,“ dodal jsem a při té představě se musel culit. Bylo mi jasné, že svým způsobem si připíše zásluhy; přeci jen nás dva seznámil on sám. A protože Saelind nic nenamítala, hned jsme se vypravili po stopách Very do Cedrového lesa.

//Cedrový les (manipulace se Saelind povolena)