Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Květen (4/10) - Nicos

Přiznal jsem se, že jsem na poušti ještě nikdy nebyl. Naštěstí Nicos nehnul ani brvou. Naopak ještě podal návrh, abych dal nějak vědět, aby mi kdyžtak dělal průvodce. "Nebo bychom se tam mohli někdy vypravit společně," dal jsem protinávrh a doufal, že bude souhlasit. Vlastně by bylo vůbec fajn takhle vyrazit na nějakou toulku s někým, kdo toho ví víc než já, byť je zhruba stejně starý. Nebo kdyby se dalo nějak domluvit se s Tristanem a vyrazit na pánskou jízdu takhle ve třech, to by mohlo být taky vůbec super. No, ale to jsem zatím mohl jen tak plánovat. Hlavně jsem neměl ponětí, kde bych mohl Tristana jakožto tuláka hledat...
Raději jsem tedy začal vyprávět o své rodině. Vlastně mi ani nevadilo, že je Nicos vesměs cizí vlk. Doufal jsem, že by z nás mohli být přátelé. A podle všeho jsem to podal dost dobře nebo jednoduše, takže neztratil nit. "Byly tam tenkrát nějaké neshody mezi mým tátou a jeho bratrem, on je Alfa společně s dědou," osvětlil jsem ještě další zajímavý fakt. "Sionn je mladší než můj táta. Ale o co přesně šlo, to nevím. Nestrkal jsem do toho nos. Navíc jsem byl tehdy malý, takže jsem zkrátka šel tam, kam moji rodiče. Mladší bratr v Asgaarské smečce zůstal, ale dnes už má svou vlastní," přidal jsem nějaké další informace. "Ale jinak já jsem v Cedru spokojený, je tam moc pěkně. S mladšími sourozenci si docela rozumím a tátova partnerka se jeví být fajn, jen jsem s ní zatím mluvil jen málo," potvrdil jsem víceméně jeho slova, že se u nás v rodině máme rádi.
Teď jsem se ocitl v roli posluchače zase já. Dozvěděl jsem se, že u nich je zrovna teď pět mláďat. Protáhl jsem obličej, to byla pěkná nadílka, ale neptal jsem se, zda od jedné nebo více vlčic. Když my tehdy byli čtyři, jedna by to klidně zvládla. Alfu měli jednu, ale skvělou. Pokýval jsem hlavou. Mít na vedoucí pozici někoho, kdo je fajn, rozumný a schopný bylo podle mého názoru důležité. Také jsem se dozvěděl, že Nicos původně přišel do smečky se sestrou, ale ona se rozhodla později odejít. Ale nebral to jako tragédii. "Mít dobré zázemí ve smečce, ať už najité nebo rodné je podle mě dost důležité. Tak jsi měl v tomhle ohledu taky štěstí," usmál jsem se na svého společníka. A to nejlepší nakonec - jejich smečkovou magii je prý mlha. Vykulil jsem oči. "Vážně? To musí být super!" Zavrtěl jsem ocasem. Mlha určitě musela být skvělá, aby chránila své obyvatele a totálně zmátla cizince.

"Nejen to tak zní, ale je opravdu tomu tak. Však se brzy sama přesvědčíš," mrknul jsem na sestru. "Ale když se chodí pravidelně a ve stejných skupinkách, tak skoro není potřeba se domlouvat, to už je pak automatické," dodal jsem ještě. Líbila se mi zvídavost a že jsem ji mohl naučit také něco já. I když od táty byla jistě také dostatečně informovaná. Zatím ale převažovala netrpělivost.
Za chvilku už jsem se nestačil divit. Zaslechl jsem veselé zavýsknutí nad tím, že je tu velký brácha. "Ahoooj, Ezekieli!" Zavolal jsem na něj a zamával na znamení, aby přišel za námi. A než jsem se ho dočkal, zavěsila se mi na krk sestřička Ciri. "Rád tě vidím, sestřičko. Sluší ti to," olízl jsem jí tvář a oplatil objetí. Teď mě docela mrzelo, že se mnou nebyla Saelind, jistě by se jí nás rodinný frmol líbil. Ale pak mě napadlo, že se jistě někdy zúčastní.
Z přemýšlení nad budoucností mě vyrušila šedá vlčice, která k nám přišla a pozdravila mě. "Um... Ahoj," usmál jsem se na ni, vypadala poněkud vyplašeně. "Já jsem jen Reonys," uvedl jsem na pravou míru své jméno. Nejspíš si myslela, že tak jsme pojmenovaní všichni, respektive já a Ekeziel. A než jsem stačil něco dalšího říct, objevila se tu Thyra a spustila výslech, kterému podrobila právě Sesi. Chtěla vědět, odkud je a zda tu s námi také bude bydlet. Chudinka z toho byla ještě víc nesvá, ale odvážně malé vlčici odpovídala. Se zájmem jsem chvíli poslouchal, abych se o ní něco dozvěděl.
Brzy naši skupinku doplnil ještě otec. Věnoval jsem mu poctivý zubatý úsměv a řádné vlnění ocasu. "Ahoj, tati." Odpověděl jsem na pozdrav. Samozřejmě se zajímal, kde mám Saelind. Při slovech, že to pomalu vypadalo na nějaké zásnuby na jaře, jsem se trochu ošil. To viděl hodně dopředu. "Saelind je v Mechovém lese, po dlouhé době se viděla s matkou, tak jsem jim dopřál trochu soukromí. Ale určitě se zase uvidíme," vysvětlil jsem. Myšlenka, že bych se zúčastnil lovu, se mi samozřejmě líbila; dlouho jsem nelovil, takže jsem potřeboval vylepšovat svou praxi. A hlavně jsem už dlouho nic pořádného nejedl. Souhlasně jsem tedy přikývl na otcovu otázku, jestli půjdu také. "Můžeš se mnou počítat," řekl jsem ještě nahlas. Když se ale zmínil, že má pro mě nějakou novinku, trochu jsem se lekl. Jen doufám, že nečekají s Ninou další vlčata, napadlo mě, ani nevím proč, jako první.

Květen (3/10) | Nicos

Nebyl jsem si jistý, jestli jsem podal dostatečně dobrý popis místa, kde žijeme, ale snad ano. I když Nicosovi to jistě bylo neznámé, jak jsem se vzápětí dozvěděl - jeho smečka žila pro změnu úplně někde jinde. "Musím se přiznat, že na jihu jsem vlastně ještě nebyl, zdržuju se vlastně spíš v končinách kolem domova. Ale rozhodně to musím napravit," usmál jsem se vesele. Ale raději jsem nemluvil o tom, že jsem nikdy neviděl poušť. Kolem Cedrového nebo Mechového lesa žádné nebyly... A snad ani když jsme se vraceli z bludiště se Seilah, tak jsme nešli přes poušť.
Dál jsem vysvětlil, že naše smečka asi zatím nemá žádnou vlastní speciální magii, jen těžko říct, jestli to bylo tím, že jsme tam teprve krátce. I když na druhou stranu zase tak málo to nebylo. Kdo ví. "Já jsem se původně se svými sourozenci narodil v Asgaarském lese," uvedl jsem na pravou míru. "Můj děda je tam dodnes Alfou. Ale ještě když jsme byli malí, rozhodli se naši ze smečky odejít. Při hledání vhodného bydliště narazili na Cedrový les a tak jsme se tam usadili."Dokončil jsem povídání. K vysvětlování, že bratr tam zůstal jsem se samozřejmě ještě moc nehrnul.
"Vlastně jsme vesměs rodinná smečka. Kromě mě a otce tam žije ještě moje sestra Ciri. Druhá sestra a bratr žijí jinde. A jelikož má otec novou partnerku a s ní vlčata, to jsou další čtyři. Stav doplňují ještě dvě vlčice, které jsou původně sirotci - tedy, jednu z nich naši adoptovali, takže nevlastní sestra." Dokončil jsem vyjmenovávání členů smečky a doufal, že jsem na nikoho nezapomněl. Waristood se do smečky asi už nepočítal.
Protože jsme se shodli na tom, že by bylo dobré si ulovit k snědku zajíce, vypravili jsme se blíž k lesu, který byl nedaleko jezera. "A co tvůj domov, je vás taky hodně? A má i svou magii?" Zajímal jsem se zvědavě.

Snažil jsem se mladé dámě vysvětlit, že to není úplně tak jednoduché, naplánovat lov. Nebo spíš správně domluvit, co kdo bude dělat. Pozorně poslouchala a mračila se. Evidentně jsem asi nevysvětlil vše správně, nebo na tom mohla mít podíl její nezkušenost. "V prvé řadě se musí domluvit, kdo bude nahánět vybraný kus a kdo ho pak srazí a zakousne. A taky vybrat vhodné místo, kam se půjde, kde je velká pravděpodobnost, že se tam budou vyskytovat laně, daňci nebo kamzíci," snažil jsem se ještě nastínit, co je potřeba před lovem domluvit.
Také jsem se zajímal, jestli se bude účastnit i tento trojlístek. To už Vera ožila a hrdě hlásila, že ona určitě jde. Sice jsem tedy pochyboval o tom, že by ji otec nechal dělat něco místo sebe, přeci jen byla ještě hodně mladá, ale nakonec jsem to nechal bez komentáře a jen přikývl; jistě je otec soudný. Možná by mohli všichni tři s Ninou nahánět... V tomhle věku mi to však přišlo jako velké riziko.
Blízko skupinky se nacházela cizí šedá vlčice, takže jsem se samozřejmě nemohl nezeptat, koho tu máme. Dozvěděl jsem se, že její jméno je Sesi. Údajně ji potkali někde u jezera a ona je pak následovala sem do lesa. "Třeba ji někdo pozval? Nebo by se k nám chtěla přidat?" Přemýšlel jsem nahlas jen tak, aby mě slyšela jen Vera.

Květen (2/10) | Nicos

Na rozdíl ode mě se údajně Nicolas snažil svou averzi překonávat. "Ale tak to je taky obdivuhodné. Možná kdybych byl donucen okolnostmi, jakože by vymřeli zajíci a vysoká, tak bych asi musel začít lovit ryby, respektive se to nejdřív naučit, ale jinak zatím se do toho nehrnu. Ale pro začátek si asi vedeš dobře," usmál jsem se na něj povzbudivě. Voda samotná mi asi ani nijak nevadila, i když jsem zatím neměl moc možností v ní dovádět nebo pořádně plavat... Úplně jsem to taky nevyhledával. Souš je zkrátka souš.
"Cedrový les vlastně těsně sousedí s Velkým jezerem. Přesně uprostřed mezi Severním a Jižním Galvatarem... To si nespleteš, protože takové velké majestátní cedry snad nikde jinde nejsou," vysvětlil jsem, kde se nachází náš domov. "Musím přiznat, že já zase neznám Sarumenský les," přiznal jsem se. Těch smeček, které jsem neznal, bylo rozhodně víc - ale přeci jen už jsem jich znal více a byl jsem za to rád. Ovšem další otázkou mě poněkud zaskočil - o žádné smečkové magii jsem dosud neslyšel. Ale nechtěl jsem být úplně za idiota. "Nooo.... protáhl jsem nejistě. "Asi zatím ještě žádnou, žijeme tam teprve krátce. Tedy, co jsme byli malí, takže tři zimy určitě. Ale možná je to málo na něco takového," vymyslel jsem snad nějak ucházející odpověď. Kdybychom měli snad něco jiného, táta by mi o tom určitě řekl.
Nicosův návrh, abychom se po něčem poohlédli, se mi docela líbil. Souhlasně jsem přikývl. "Jo, to je dobrý nápad," usmál jsem se a švihnul ocasem. Naplnit si žaludek přišlo docela vhod.

Byl jsem rád, že jsem konečně zase doma, ale zrovna jsem se asi trefil do nějakého plánování, aspoň podle toho, jak to vypadalo. Zakroutil jsem očima, jak jsem si návrat "skvěle" naplánoval. Ale za chvilku už jsem slyšel kroky, které se ke mně blížily - byla to Vera. "Ahoj, Vero, jak se vede?" Usmál jsem se na ni. Ani jsem se nestačil zeptat, co se chystá - malá nevlastní sestra se ujala slova. Totiž, údajně se chystají na lov. Ale jelikož to dlouho trvá, tak ona se pochopitelně nudila. "Aha... No to víš, ono to není snadné, takže se musí domluvit, kdo bude co dělat, aby bylo vše jasné a nebyly pak zmatky," vysvětlil jsem jí. Já sám byl na lovu možná tak dvakrát, ale aspoň už jsem věděl, o co jde. Pak jsem se na ni tázavě podíval. "Vy tři jdete taky?" Zajímal jsem se. Byli teď sice o něco starší, ale přeci jen na lov vysoké se mi zdálo dost ještě mladí. A pokud by šli na koukanou - pokud by lovil táta, Nina a Ciri... Nebo snad i ta cizinka? Vera právě zmínila fakt, že se lovu má účastnit někdo, kdo není členem rodiny, takže jsem se domníval, že to bude ona. Nikdo jiný tu nebyl. Seilah jsem neviděl už hodně dlouho, stejně jako Waristooda. Důvěrně jsem se k Veře naklonil a čenichem ukázal na cizí šedou vlčici. "Kdopak to je?" Zeptal jsem se šeptem důvěrně.

Květen (1/10) | Nicos

Vlka přede mnou evidentně pobavilo moje povídání o tom, kterak jsem se při lovu ryb málem utopil. Tenkrát mi do smíchu nebylo, dneska už jsem to s humorem bral. Nicméně ještě mi vysvětlil, jak je rád, že není jediný, komu to s vodou moc neklape. Zazubil jsem se. "Možná jsem mohl víc trénovat, ale ta zkušenost mě odradila. A když mi ryby stejně nechutnají, tak je nebudu ani lovit," Zakřenil jsem se.
Pak jsem se představil a vzápětí se dozvěděl, že můj společník se jmenuje Nicos. Ovšem název jeho smečky mi nic neříkal... Sarumenský les. Škoda, že není ze smečky, kde žije Viv, abych se o ní něco dozvěděl, ale co už. Kývl jsem na srozuměnou a že mě těší. "Já jsem z Cedrového lesa," prozradil jsem na oplátku kde bydlím já. "A zajíce bych si dal taky, třeba by se nám jich ve dvou povedlo ulovit více," zkusil jsem navrhnout. Možná by to byla zajímavá zkušenost. Nebo spíš určitě. Lovit zatím zajíce s někým, koho neznám... Ale zajíci zase ve své podstatě nepotřebovali extra strategii a důvěru.

Nicos - duben (2/10)

Uf, naštěstí jsem rezavého vlka nevylekal, když jsem na něj promluvil. A ani mě neposlal do háje. Naopak se s úsměvem podělil o své neúspěšné lovení ryb. "No, abych pravdu řekl, já jsem zkoušel jednou jedinkrát lovit ryby, když jsem byl malý. Učila mě to máma. Jenže jsem se málem utopil, když mi zapomněla říct, abych zadržel dech," skoro jsem se u té vzpomínky oklepal. "A ani tak se mi to pak nepovedlo. Vlastně mi ani moc nechutnají. Zajíci jsou lepší. A vysoká tuplem," málem jsem při zmínce začal slintat. Vlastně jsem si uvědomil, že jsem už pěkně dlouho neměl nic v žaludku. "Uh, jsem to ale nezdvořák," plácnul jsem se tlapkou do čela, když jsem si uvědomil, že jsem se ani nepředstavila. "Jmenuji se Reonys," mírně jsem sklonil hlavu a usmál se.

//Velké vlčí jezero

Sotva jsem se ocitl v lese, hned jsem byl chráněn, alespoň na tolik, abych si mohl dopřát ten luxus a oklepat se. Vodu jsme musely mít snad až na kostech. "To je zase jednou počasí," odfrknul jsem si. Zkrátka klasické jaro. Aspoň že bylo v plném proudu.
Rozhlédl jsem se kolem sebe, ale nikoho nebylo vidět. Kdo by se také zdržoval na kraji lesa... Proto jsem raději využil svůj čenich. To už byl lepší pomocník. Podle všeho byli všichni zde. To jsem měl tedy štěstí! Aspoň jsem nemusel oznamovat svou přítomnost vytím, rovnou jsem se vypravil do míst, kde jsem cítil povědomé pachy své rodiny. O několik okamžiků později jsem mohl spatřit i jejich kožíšky - Ezekiel, Vera i Thyra. Byli mnohem větší, než jsem si pamatoval naposledy. Ale to byla ještě zima a oni sotva začínali poznávat svět kolem sebe. To jsem tedy byl pryč dlouho. Také táta tu byl, stejně jako Nina. A spolu s nimi ještě nějaká vlčice, kterou jsem neznal. Hm, že by nová členka?
"Ahoj, rodino," usmál jsem se na skupinku. Pohlédl jsem i na cizinku s mírným úsměvem.

//Mechový les

Pomalu jsem se ploužil od hranic Mechového lesa. Vlastně jsem ani nevěděl, co mě to najednou popadlo; pospíchat domů. Bylo mi jedno, že se už kdo ví kdy spustil děsný slejvák, takže jsem byl za chvíli úplně mokrý. V dálce se blýskalo a hromy duněly. Já pokračoval kolem jezera, nekoukal nalevo, nekoukal napravo. Nejraději bych se otočil a šel zase zpátky. Ale to bych vypadal jako blázen. Musel jsem dát Lindě šanci, aby taky strávila nějaký čas s matkou a dalšími členy smečky. Nebo také bych klidně rád zaslechl její hlas, jak mě volá zpátky.
Přede mnou už se objevily cedry. Aspoň že byl můj domov blízko. V tu chvíli jsem uslyšel takovou ránu hromu, až jsem leknutím nadskočil. Raději jsem tedy přidal do kroku, abych už byl aspoň chráněný hustým lesem.

//Cedrový háj

Pořádně jsem se rozpovídal o své rodině. Souhlasně jsem přikývl na poznámku, že je nás hodně. A kdybychom byli kompletní i s Viv a Crowleym, to by teprve byla pořádná rodinka. Jen mě nepřestávalo mrzet, že pořád nevím, co je s mou matkou.
Sheya a Lindy dál vesele štěbetaly, pro změnu o cestování. Já jsem zatím na půl ucha poslouchal, pokud by po mně chtěly nějaké vyjádření, ale spíš jsem se rozhlížel kolem sebe. Zatím tu moc živo nebylo, lov se nejspíš protáhl. Nebo se vrátila jen část smečky, která dotáhla kořist... Kdo ví. To nebyla moje starost. Jen jsem doufal, že se seznámím s Proximou.
Zajímavé bylo dozvědět se, že Saturn zná snad všechny hvězdy. Zatím jsem neznal nikoho, kdo by to svedl, zasloužil si jistě velký obdiv. Sheya pak upozornila na přívěsek, který má od něj. "Je moc krásný," usmál jsem se. Všiml jsem si ho už předtím, ale neměl jsem možnost se na něj zeptat. Tak jsem měl konečně odpověď. Tedy, možná by se k tomu ještě vázala nějaká zajímavá historka. Ale to bychom si mohli nechat na setkání i samotným dárcem, aby nám o původu ozdoby jeho partnerky něco pověděl.
V následujících chvílích jsem si ale začal říkat, že bych se asi měl stavit doma, aby věděli, že jsem v pořádku. Nechtělo se mi od Saelind, bylo mi s ní fajn, i když jsme spolu byli už docela dlouho. A divil jsem se, že mě ještě nemá dost. "No já..." Nechtělo se mi do toho. "Asi bych se měl taky na chvíli ukázat doma. Sheyo, rád jsem tě poznal. Saelind, děkuji za tvou společnost, bylo mi s tebou moc fajn, a..." zarazil jsem se, jak upřímně ze mě ta slova vylétla, byla to pravda. "Jistě se zase brzy potkáme a něco podnikneme, třeba i s mojí sestrou," usmál jsem se zase na Saelind a ač šíleně nerad, vzdálil jsem se.

//Velké vlčí jezero

Nicos - duben (1/10)

Spokojeně jsem se rozvaloval na zádech v trávě. Zhluboka jsem vdechoval ten krásně voňavý vzduch. Byla to prostě balada! Když jsem ale pohlédl na oblohu, moc radost jsem z toho neměl - mraky byly šedé jako tátův kožich. Tedy v místech, kde barva byla nejtmavší. Otráveně jsem si odfrknul. "Snad nebude pršet," zamrmlal jsem si pro sebe polohlasně. Přetočil jsem se na bok a všiml si neznámého vlka, jak běží jezerem, až voda cáká všude kolem. Pak se zastavil a ponořil hlavu prudce pod hladinu. Dovtípil jsem se, že je na lovu ryb. Ušklíbl jsem se, evidentně se u nich nic nezměnilo... Ovšem, co by taky. Jednou byly hnusně kluzké a chuťově nic moc. Zvedl jsem se na nohy a osmělil se jít blíž k němu. Možná jsem se mohl zase jednou s někým seznámit. "Jsou to mrchy, že," prohodil jsem neutrálně mírným hlasem a snažil se tvářit přátelsky.

Docela mě překvapilo, že Sheya o mě už slyšela, respektive že o mě její partner mluvil. A ještě jsem se mu údajně zdál jako fajn, to mě potěšilo. Docela dost. Mohl jsem být v klidu, určitě mi tedy nezakážou být ve společnosti jejich dcery. I když... Pokud by to bylo opačně, určitě by svůj nesouhlas dal dávno najevo.
Sheya tedy zjistila, že bydlíme docela blízko sebe, na to jsem přikývl. A jelikož následovala otázka ohledně sourozenců... Zazubil jsem se. "Co se týče těch, co se narodili se mnou, tak dvě sestry a bratr." Začal jsem a vypadalo to jednoduše. "Můj táta si ale nedávno našel novou partnerku a pořídil si s ní další děti. Takže další dvě sestry a bratr. No a ještě jedna adoptivní sestra. Jednoho našli rodiče sirotka, nabídli mu domov a osvojili si ho. Takže je u nás nadvláda holek," Dokončil jsem vysvětlování, jak to máme s rodinou.
Zkusil jsem pak štěstí, jestli náhodou Sheya nezná smečku mojí sestry. Bohužel ale znala nějakou jinou, která taky byla někde na jihu. Zachmuřil jsem se, i když jsem to vlastně trochu čekal. Nejspíš to byla nová smečka, kterou nedávno založili a ne všichni ji znají. Takže jsem mohl mít buď štěstí, kdybych se zeptal Saturna, nebo se tam prostě vypravil. Lindina maminka zmínila nějaké moře a pláž s mušličkami - možná mohla být Vrbová smečka někde v těchto místech. Raději jsem nic neříkal a zamýšleně přikývl. Sice jsem úplně nevěděl, co to pláž je, dokonce jsem ani nikdy neviděl moře... Ale moc mi to nesedělo k tomu, aby tam poblíž rostly vrby, po kterých se jistě ten les jmenuje. I když... Kdo ví. Přeci jen jsme kraj, kde musíme čekat i nečekané.
Ze zamyšlení mě vytrhl Sheyin hlas. Upozornila nás na hvězdy. Napodobil jsem tedy ty dvě a zvedl hlavu k obloze. Byla to opravdu krásná podívaná, hvězdy zářily snad víc než bylo obvykle. Sice jistou zásluhu určitě měla jasná obloha, ale... Třeba v tom tentokrát bylo i něco tajemného nebo kouzelného. A také bylo, že Saturnus by určitě znal jejich jména. Než jsem se stačil zeptat, Saelind byla rychlejší, takže jsem si počkal na odpověď, zda se Saturn zajímá o hvězdy.

Tristan| březen (10/10)

Evidentně se mému společníkovi docela líbila představa majestátnosti našich cedrů. Takže jsem si byl jist, že na návštěvě jistě nebude zklamaný. "Asi jsou hodně staré a dost pamatují," přikývl jsem zamyšleně. Táta s mámou tohle místo vybrali dobře, i když to jistě nebylo jen kvůli stromům. Nebo možná jo, vlastně jsem se na to nikdy neptal. Asi to budu muset změnit, až se vrátím domů, aby táta pověděl, čím je zaujal les, který vybrali jako náš nový domov. A byl jsem si jist, že kdyby žil Sigy a přišel k nám na návštěvu, jistě by také ty krásné stromy ocenil jakožto někdo s magií země.
Teď jsme se ale vydali na cestu k lesu, kde jsem se narodil. Doufal jsem, že děda bude doma, protože on by byl prostě nejvhodnější na to, aby Tristanovi poradil. Tedy aspoň jsem v to věřil.
Po chvilce ticha se mě tmavý vlk zeptal na rodinu. Nebo spíš konstatoval, že to vypadá, že patřím do velké rodiny. S úsměvem jsem přikývl. "No vlastně ano. Když vezmu tu nejbližší - mám dvě sestry a bratra. Otec si teď našel novou partnerku a s ní má další vlčata - takže mám ještě nevlastní, dvě sestry a bratra. A jednu adoptivní sestru - naši našli sirotka, kterého přijali za vlastního." Řekl jsem krátce a odmlčel se. Jmény jsem ho zatím nechtěl zatěžovat, aby v tom chudák neměl guláš. Pak jsem pokračoval. "Co vím, tak můj otec má ze svého vrhu dva sourozence, ale ty jsem nikdy nepoznal. Pak jeden mladší bratr, který je s dědou Alfou. A ještě dva nejmladší - sestru a bratra, které jsem taky nepotkal." Začal jsem vypočítávat. "Co se mamky týče, ta o svých sourozencích moc nemluvila. Poznal jsem jen jejího bratra Sigyho, který se o mě chvíli staral, než rodiče našli vhodný les, který se stane naším domovem, když jsme opustili Asgaar. A co jsem pochopil, tak má ještě také nějaké nevlastní, ti mají myslím jinou matku. Z těch jsem potkal její sestru, ale nebyla moc příjemná, taková... Neupřímná, takže ještě poradím, pokud potkáte Rowenu a jejího partnera Beliala, mějte se před nimi radši na pozoru," dokončil jsem povídání o své rodině a doufal, že svého společníka nenudím. Ale aspoň nám cesta pěkně utekla a my se ocitli blízko Asgaarského lesa. "A jsme skoro tu," ukázal jsem tlapkou k mému prvnímu domovu.

Tristan | březen (9/10)

Oplatil jsem Tristanovi úsměv, měl stejný názor, jako já, takže jsem i přikývl. "Ano, to máte asi pravdu," souhlasil jsem s jeho dalším tvrzením o tom, že by nemuselo být kolem nás tolik zla, kdyby tohle heslo zastával každý. Asi tedy za sebou měl dost nepříjemné zkušenosti, protože já osobně jsem se s vyloženě s nikým zlým nepotkal. A byl jsem za to rád. I když jsem si moc dobře vzpomínal na Beliala s Rowenou. Ale to bylo krátké setkání. Dobrý dojem neudělali, ale Rowena spíš působila neupřímně a Belial tak... Podivně slizce a záludně. Tak jsem byl rád, že jsme brzy zvedli kotvy a netrávili s nimi víc času.
Jelikož odsud byly vidět cedry, který tvořily můj domov, mohl jsem na ně ukázat. Podle něj se rozhodně nesplete, až bude chtít dorazit na návštěvu. Zněl rozhodně nadšeně. Kývnutím jsem svá slova potvrdil. "Z blízka vypadají cedry ještě lépe. A vlastně vůbec celý les." dodal jsem. Podle následující reakce jsem svou pozvánkou na návštěvu udělal svému společníkovi velkou radost. Trochu mě to překvapilo, i když... Asi holt něco takového od cizince nečekal. Kdo by asi jen tak zval na návštěvu vesměs cizince. Ovšem mně něco říkalo, že Tristan není žádný zlý zákeřák. A kdo ví, třeba bychom se při dalším setkání spřátelili. Třeba by se s ním seznámila i Ciri a hned by měl přátele dva. Ale nechtěl jsem zatím předbíhat a těšit se. Vše se ukáže až časem. Pokud se nám podaří setkat se. Teď však jsem ho chtěl doprovodit k Asgaarskému lesu. "Tak tedy půjdeme k Asgaaru?" Zeptal jsem se s úsměvem a vydal se směrem na jih.