Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Měl jsem radost, že taťka nadšeně poslouchal, co jsem mu vyprávěl. Souhlasně jsem pak přikývl, když se zmínil, že to znělo skvěle. Skvělé to taky bylo! Jen škoda, že jsme u toho nebyli všichni. Než jsem se však stačil zeptat, co dělal on a sestřičky, nadšeně jsem znovu přikyvoval a vrtěl ocáskem, to pro změnu tatínek zmínil, že ukáže něco pro změnu on nám.
A další radost jsem měl, jakmile táta vyjádřil stejný názor na ryby – také mu nechutnaly. Pohledem jsem zalétl k Ciri a Vivi, které se nadšeně ládovaly rybami, které jim maminka ulovila. Samozřejmě jsem jim to neměl za zlé, evidentně každý z nás má jiné chutě. Vykulil jsem však očka na tátova slova, že po rybách nám páchne z tlamy a doplnil informaci, že tohle se nám urozeným se tohle stát nesmí. My máme nějakou hodnotu a ať si páchne z tlamy tulákům. “Co je to urozený? Co je to hodnota? A proč tedy sestřičky a maminka ty ryby jedí?“ Tohle mě poněkud zmátlo. Pokud jim ryby chutnají, ale nesmí jim páchnout z tlamy, co tedy mají potom dělat? Zmateně jsem si kecnul na zadek a naklonil hlavičku na stranu. Pozoroval jsem přitom tátu a čekal, až mi to vysvětlí.
Po maminčině ukázce magie jsem se samozřejmě musel zajímat, co umí táta za kouzla. Dozvěděl jsem se, že ovládá magii příkazu a doplnil, že je to mocná magie a navíc ji má málokdo. Jůva, táta je hustej! “To můžeš ostatním něco přikazovat a oni tě musí poslechnout?“ Tohle znělo fakt žůžo, s takovou magií bych mohl vládnout všemu a všem! Samozřejmě ale spravedlivě. A sestřičkám, mamince, tatínkovi a bráškovi bych nerozkazoval.
Přestal jsem přemýšlet, co by se s takovou magií dalo dělat, a zvedl hlavičku do výšky, protože se táta zvedl, tak aby mi neuniklo žádné jeho slovo. “Já budu ovládat všechny magie světa a budu nejlepší a nejsilnější!“ Vypjal jsem hrdě hruď. Táta ještě spiklenecky dodal, že právě existují magie, které nikdo nezní a nikdo o nich neví a mají je díky vlčím bohům. Takže to asi bude další podmínka pro to, abych byl silný, statečný, hrdinný a mocný. “Tati, a ty nějakou takovou tajnou magii znáš? Nebo maminka?“ Zeptal jsem se zvědavě.
Pak se tatínek přitočil k mamince, asi potřebovali něco probrat, takže jsem se tiše připlížil k Vivianne, které ležela opodál a měla hlavu položenou na packách. Ciri ležela vedle ní a měla hlavu položenou na jejím hřbetě. Jelikož jsem chtěl být vedle obou sestřiček, vecpal jsem se mezi ně. Vesele jsem se usmíval, vrtěl ocáskem a oběma sestřičkám olízl tváře. Ani jsem si nikterak neuvědomoval, že jsem mezi nimi takový obřík. Jen se mi přestávalo líbit, že tu s námi není Crowley, takže jsem si usmyslel, že jakmile tatínek domluví s mamkou, navrhnu, abychom šli za ním. Chyběl mi!

Měl jsem takovou radost, že tu byl táta s ním moje sestřičky! Ciri se se mnou přivítala, ale jen krátce, protože pak hned utíkala k mamince, aby se s ní pomazlila a hrála si s jejím ocasem. Ale ještě než to udělala, stihl jsem jí olíznout čenich a lehce se o ni otřít bokem. Byla tak křehoučká!
Tatínek se pro změnu zajímal, jak jsme se měli a co jsme s maminkou dělali. Lehnul si přitom vedle mě a tak jsme měli hlavu na stejné úrovni. Hned jsem si připadal trošku vyšší, i když… Už jsem se nemohl dočkat, až budu velký, silný a mohutný jako on! S úsměvem jsem se k němu přitulil. “Byli jsme na vyhlídce, takže jsme viděli z výšky svět!“ Řekl jsem hrdě, posadil se na zadek a s úsměvem mával ocasem. “Maminka pak lovila ryby… Já taky, ale nešlo mi to,“ přiznal jsem, i když nerad, svůj neúspěšný lov a svěsil přitom trošku oušky. “A moc mi nechutnají,“ pípnul jsem tiše, cítil jsem se provinile, ale… Vážně mi ten tvor ani nevoněl, ani nechutnal a vlastně se mi ani nelíbil. Rozhlížel jsem se, kde je bráška. Táta mi hned neodpověděl, kde je. Začínal jsem mít strach. Přece nemohl být někde sám, bez mamky nebo taťky! Pak mě napadlo, že maminka mluvila o tom, že jsme členy smečky, takže… Bylo dost dobře možné, že byl zkrátka s někým z nich. Ale i tak se mi to moc nelíbilo. Vzápětí jsem si vzpomněl ještě na něco. “A ochutnali jsme šťovík. Ten byl ještě víc fuj, než ryba,“ nafouknul jsem tvářičky a zašklebil se při vzpomínce na tu odpornou kyselou chuť té trávy, kterou nám maminka předtím ukázala.
Vzápětí maminka vysvětlila, co jsou to živly. No, snažil jsem si je zapamatovat, ale vidět je by bylo asi lepší. I když… Ten oheň zněl docela nebezpečně. A vodu jsem vlastně viděl, byli jsme u řeky. Znamenalo to tedy nejspíš, že se s ní umělo kouzlit. Wow. A jelikož je maminka nejlepší na světě, vyhověla i mé žádosti, zda bych mohl vidět, co umí. Přede mnou se náhle zjevila nějaká obrovská květina, která byla tak velká, jako já. Vykulil jsem oči a rozevřel tlamičku dokořán. “Jůva…“ To bylo to jediné, na co jsem se zmohl. Květinu pak obklopilo něco, co vytvořilo celkově něco jiného. Nevěděl jsem, co to je, a otázek jsem měl na jazyku hodně. Každopádně… Tohle se mi líbilo. “To bych chtěl taky umět,“ hlesl jsem ještě. Pak jsem si všiml, že se nějak zvedla voda v řece, udělalo to zvláštní tvar, který se však rozbil a lehce nás pokropil – a i tu květinu. Pak jsem se podíval na tátovy oči, které měly úplně jinou barvu, než maminčiny; vlastně byly docela podobné barvě jeho kožíšku. Aspoň teda té světlejší. “Tati, a co umíš s magií ty? A jakou vlastně máš?“ Zeptal jsem se dychtivě. Byl jsem rád, že jsou tu i sestřičky, takže se mohly také dozvědět něco o magiích. Pokud tedy už nevěděly něco, co já třeba ne.
Teď už ale bylo načase přijmout Viviinu výzvu ke hře – ačkoliv se u toho soustředila i na mamku. Přiskočil jsem k sestřičce, takže jsem stál naproti ní, načež jsem dal přední tlapy před sebe, zdvihl zadek co nejvíc do výšky, vrtěl přitom ocáskem a drsňácky vrčel. Nebo aspoň mi to drsňácké připadalo. Pak jsem poposkočil vpravo, pak zase vlevo a čekal, jestli mě Vivianne chytí. Přitom jsem zaslechl mamku, jak se zmiňuje o tom, že Crowley zůstal někde v lese. Tím se tedy potvrdila moje domněnka, že je snad v bezpečí s někým ze smečky.

//Taky jen krátce, než se sejdeme všichni :)

Dozvěděl jsem se, co je to magie. Páni, to bylo tak vzrušující! Nasadil jsem chápavý a soustředěný výraz, ale měl jsem spoustu a spoustu dalších otázek. Nicméně zatím mi muselo stačit to, co jsem se právě dozvěděl. Ale mně to nestačilo! Takže si to zopakujeme… Každý vlk má nějakou magii. Takže určitě i já a moje sestřičky a bratříček, ale zatím ještě nevíme, jakou. Maminka říká, že jsou dva Bohové, ke kterým vlci chodí. Hmmm! “A co jsou to živly? A co umíš se svou magií ty? Chtěl bych to vidět, mohl bych? A když chodí vlci k těm Bohům… Můžou mít těch magií víc, než jednu?“ Zajímal jsem se dychtivě. Snad jsem se zase včas zarazil, aby mi maminka mohla v klidu odpovědět. Tohle bylo vážně nesmírně zajímavé, stejně jako objevování světa kolem nás.
Zakrátko jsem však uslyšel povědomý hlas, který volal maminčino jméno. Otočil jsem se tím směrem a spatřil tatínka, jak se blížil k nám. Vyskočil jsem na nohy, roztáhnul tlamku do širokého úsměvu a ocásek se mi rozkmital takovou rychlostí, že se jsem si ho div nevykroutil. “Táta! Táta!“ vypískl jsem a běžel mu naproti. Měl jsem radost i z toho, že udržím dobře rovnováhu a ani jednou jsem neklopýtl. Zastavil jsem se až těsně u něj. Vlastně ani jsem moc daleko nemusel běžet, protože přeci jen táta měl delší nohy, a tak byl rychle u nás. Maminka se s ním přivítala a zajímala se, kde je zbytek. Propletl jsem se tátovi mezi předníma nohama a dychtivě vyhlížel sestřičky, které jistě přišly s ním. “A kde je Crowley?“ zeptal jsem se a upřel zlatá kukadla vzhůru k tátovi, zatímco jsem stál mezi jeho předníma nohama a zatímco jsem měl zbytek těla schovaný pod ním, vykukoval jsem ven a vyhlížel své sourozence, stále vrtíc ocáskem.

Jak jsem se tak pozoroval v hladině, zajímalo mě, jak je to možné, že já a moji sourozenci máme jiné oči, než rodiče. Takže jsem se zeptal a maminka mi trpělivě vysvětlovala, jak tomu je. Jenže místo toho, abych měl odpověď, kterou jsem chtěl slyšet… No vlastně jsem ji měl, ale to vyvolalo spoustu dalších otázek. Vykulil jsem oči. “Juuva, magie? Co je to magie? A jakou máš ty? Tatínek má asi jinou, když má jiné oči, než ty? Je jich hodně? A proč se někomu oči zabarví a někomu ne?“ Začal jsem chrlit jednu otázku za druhou, až jsem se zapomněl skoro nadechnout. Pak jsem si ale uvědomil, že maminka nebude stíhat odpovídat, takže jsem se zase na chvíli odmlčel, aby mi mohla postupně odpovědět. To bylo vážně zajímavé!
Takže další věc k zapamatování: pod vodou se nedá dýchat. To umí jen ryby, které jsem k tomu uzpůsobené. A hýbou se tak, že mají ploutve. Stejně to bylo zvláštní. Doposud jsem netušil, že se dá pohybovat i jinak. Zastříhal jsem ušima a ohlédl se směrem vzhůru, kde jsem zaslechl nějaké švitoření. Kousek nad hlavou se pohybovalo něco, co vypadalo absolutně jinak než vlk nebo ryba. A nemělo to srst jako vlk, ani šupiny, nebo jak se té věci na těle ryby říkalo. “Co je zase tohle?“ Zeptal jsem se spíš polohlasně. Připadal jsem si hloupě, že skoro nic nevím a musím se na všechno ptát. Na druhou stranu jsem toužil toho vědět co nejvíce, takže jiná možnost, než se zeptat maminky, která všechno ví a všechno zná, případně tatínka, jsem zatím nebyla. Jedině pak snad, když nebudou po tlapce rodiče a já něco nebudu vědět, budu se muset zeptat někoho jiného.
Následovala lekce lovu ryby. Vypadalo to celkem jednoduše, ale moc mi to nešlo. Vlastně vůbec mi to nešlo, ačkoliv začátek byl podle mého názoru celkem obstojný. Snažil jsem se dělat přesně to, co před chvilkou maminka. Jenže jsem se nějak přepočítal ve svých schopnostech. Naštěstí tu byla maminka, která mě za kožich vytáhla z vody, když jsem se zakuckal. Měla o mě strach. Také jsem se lekl, ale snažil jsem se dělat hrdinu a nedat to na sobě najevo. “Ano, jsem v pořádku,“ dodal jsem hrdinně a snažil se další kuckání skrývat. Maminka nakonec usoudila, že to necháme na jindy. Zklamaně jsem protáhl obličej. Už jsem se docela vzpamatoval, takže bych to možná zkusil znovu, ale nechtěl jsem odmlouvat. Seděl jsem tedy na břehu a pozoroval maminku, jak to dělá. Všechno naprosto stejně, jako předtím. Jen jsem nevěděl, kde jsem tedy udělal chybu já – přeci jsem ji napodobil dokonale. No… Asi ne, když se mi to nepovedlo.
Maminka mi donesla na břeh kus ryby. Začichal jsem k ní a nakrčil čumáček. Byl to divný pach. Moc se mi nelíbil už předtím, natož teď. Každopádně jsem se nenechal přemlouvat a kousek masa ochutnal. Tedy… Nevěděl jsem, k čemu to přirovnat, zatím jsem znal vesměs jen maminčino mléko… Ale tohle… Vážně nebylo dobré. Nechutnalo to o nic líp, než to vonělo. “Moc ne,“ přiznal jsem v odpovědi na maminčinu otázku, jestli mi chutná. Znovu jsem se tajně zašklebil a oklepal se. Ne, ryby vážně nebudou jídlo pro mě, usmyslel jsem si a poposunul se na břehu blíž, abych na maminku viděl dobře. Ačkoliv jsem si byl jistý, že lovit ryby nebudu, určitě ne pro svoji potřebu, rozhodně je na co se koukat a co se učit. Maminka je nejlepší!

//Asgaar

“Ano, mami,“ přitakal jsem důležitě mamince a dal tak najevo, že její varování ohledně toho, abychom poslouchali na slovo, beru vážně. Samozřejmě, jako všechno, co maminka říkala! Ovšem… Crowley byl v tuhle chvíli pryč. Zeptal jsem se na to maminky. Vypadala v tu chvíli dost vyděšeně. Nejspíš si toho také nevšimla, že sklouzl z jejího hřbetu a nejspíš se vydal někam sám. To se nelíbilo ani mně. Byl jsem už sice o něco větší, ale pořád jsem se cítil nejbezpečněji po maminčině nebo tatínkově boku. Kecnul jsem si na zadek, dost daleko od vody, a čekal, co se bude dít. Ačkoliv by mi bylo milejší jít brášku hledat. Aspoň jsem se tedy rozhlížel kolem sebe, jestli ho někde nezahlédnu, přeci jen se ještě nepohyboval tak rychle. Bylo ale vážně zvláštní, že jsem ho už za sebou necítil, vždyť jsme byli na sebe nalepení! Nejspíš asi ne tak těsně, jak jsem si myslel, nebo jsem se zkrátka tak moc soustředil na to, abych se držel pořádně maminky, že jsem si nevšiml, co se děje za mnou.
Ohlédl jsem se směrem k lesu. Maminka prohlásila, že se nejspíš vydal hledat tátu. Všiml jsem si, že v dálce se mihl Crowleyho černý ocásek – zrovna docela viditelný v záplavě zeleně. Docela jsem si oddychl, že je v pořádku v lese, ale takové starosti dělat mamince, to se nedělá! A i mě polekal. Rozhodl jsem se, že jakmile se ocitneme zpátky v lese, pěkně bráškovi vynadám.
Znovu jsem se zvedl na nohy, když mě maminka vybídla, že zkusíme něco ulovit. Byl jsem celý napjatý a zvědavý. Stoupl jsem si vedle maminky, která se nakláněla nad hladinu. Opatrně jsem ji napodobil. Najednou jsem zahlédl dva vlky. Respektive jednu vlčici a jedno vlče. Maminku jsem poznal hned, protože jsem ji přeci znal. Maminka mi vysvětlila, že to druhé stvoření jsem já. Vykuleně jsem pozoroval vlče – tedy sebe. Takže takhle vypadám? Sledoval jsem svůj šedivý kožíšek. Kam jsem dohlédl standardně svýma očima, to jsem znal, tedy své tlapky, bříško, zadek, ocásek… Ale svůj obličej jsem pochopitelně neznal, takže jsem mu věnoval největší pozornost. Maminka prohlásila, že jsem nejkrásnější chlapeček. Trošku jsem nafoukl tvářičky. Líbil se mi můj nahnědlý čumáček i ta bílá skvrna nad očima. Bylo to zajímavé. Něco jsem tedy měl z maminky, něco z tatínka. A bylo vůbec zajímavé, jak jsme byli rozdílně zbarvení všichni čtyři. Jen oči jsme měli stejné. “Mami, proč máme jiné oči než ty a tatínek?“ Zeptal jsem se a na okamžik se zahleděl do jejích zelených očí.
Dál už však nebyl čas zkoumat svůj odraz – právě začala první lekce lovu ryb. Maminka mě na jednu upozornila. Pozoroval jsem podivné stvoření bez nohou, které se pohybovalo pod hladinou. Naklonil jsem hlavu na stranu. “Pod vodou se dá dýchat? A jak se hýbe, když nemá nohy?“ Zajímal jsem se zvědavě, nespouštějíc z ní oči. Pohybovala se celkem rychle. Dostal jsem sice otázku, jestli ji zkusím ulovit, ale nevěděl jsem jak na to, takže jsem na maminku hodil bezradný pohled. Pro začátek jsem ji ale napodobil a vstoupil do řeky. Zastudilo mě na tlapkách. A zatímco maminka díky dlouhým nohám skoro ani nepoznala, že ve vodě stojí, mně dosahovala skoro na bříško. Udržoval jsem rovnováhu, bylo to trochu jiné, než stát na pevné zemi. Pode mnou to bylo lehce mazlavé, ale ne nepříjemné. Maminka vzápětí řekla, že mi ukáže, jak na to. Trošku jsem tedy couvnul blíž ke břehu, abych nepřekážel, ale zároveň dobře viděl. Pekelně jsem se soustředil a podle toho vypadal můj výraz, i když… Neznalí by si mohli myslet, že mám zácpu.
Maminka pozorně pozorovala hladinu a než jsem se nadál, ve vteřině ji ponořila. A než jsem se nadál podruhé, měla v tlamě velkou tučnou rybu, která sebou mrskala, ale maminka s tím neměla nejmenší problém. Otočil jsem hlavičku, aby mi neunikly další její kroky – to pak rybu zabila. Nasucho jsem polknul. Vypadalo to celkem jednoduše, ovšem maminka měla praxi. Přišla pak za mnou zpátky do vody. Až když se zmínila, že tu jsou i malé ryby, všiml jsem si po chvíli menších stvoření, která plavala celkem blízko nás. Přikývl jsem jejím slovům, že to zkusím a pak půjdeme hledat Crowleyho a tatínka.
Napjatě jsem tedy pozoroval ryby, které bezstarostně pluly kolem. Vyhlédl jsem si jednu z nich, připadalo mi, že je trošku línější než ostatní. S ocáskem rovným na úrovni hřbetu jsem s hlavou těšně nad hladinou číhal. Bylo to skoro jako číhat na Viviannin ocásek. Ale ten aspoň byl na jednom místě, pokud jím tedy nevrtěla. Zhluboka jsem se nadechl a ponořil hlavu pod vodu. Zavřel jsem oči, takže jsem neviděl, kde ryba je. Párkrát jsem naprázdno klapnul tlamičkou. Chtěl jsem se nadechnout, ale do nosu se mi dostala voda. Zafrkal jsem, takže se vytvořilo několik bublin. Až pak mě napadlo, že musím zvednout hlavu, což jsem následně udělal. Nadechl jsem se tlamou a snažil se vyfrkat z nosu zbytek vody. Chtěl jsem si tlapkou čenich otřít, ale bál jsem se, že bych na tom mazlavém povrchu ztratil rovnováhu. Když jsem se jakžtakž vzpamatoval, přestal kuckat a frkat, všiml jsem si, že ryby jsou fuč. Zamračil jsem se a otráveně zavrčel. Nelíbilo se mi, že se mi to nepovedlo, tak jako mamince! Tázavě jsem se na ni podíval, co budeme dělat dál. Chtěl jsem to zkusit znovu, ale jak, když ryby byly pryč?

//omlouvám se za prodlevu

Maminka trpělivě vysvětlovala, co je to voda a já pozorně poslouchal. Snažil jsem se zapamatovat si každé slovo, abych to pak mohl říct sestřičkám – že jsme viděli vodu a pak i vysvětlit, co to je. Byla škoda, že teď nebyly s námi, ale co se dalo dělat. Zatím byly stále ještě u tatínka. A ačkoliv jsem se těšil na dobrodružství, které nás ještě s maminkou čeká, už jsem se také těšil na to, až budu zase se všemi svými sourozenci. A pochopitelně i s tatínkem. Jestlipak má pro nás nějakou dobrodružnou výpravu připravenou i on? Přemýšlel jsem. Také se mi honilo hlavou, jestlipak se něco dozvěděly něco nového i Vivi s Ciri. Byl jsem si však jistý, že ano. Takže bylo jasné, že až budu moct vysvětlit, co jsme viděli mi bratři, budou nám pak vyprávět, co se naučily a co viděly ony.
Byl jsem tak ztracený v myšlenkách, že jsem pomalu ani nepostřehl, že jsme bez Crowleyho. Jen jsem tak zběžně zaznamenal, že něco našel a zakrátko jsme se zase ocitli na zemi – to cestování, byť rychlejší, bylo i tak poněkud náročné na udržování rovnováhy a napínání svalů.
A najednou jsem byl s maminkou sám. Překvapeně jsem zamrkal. “Mami, kde je bráška?“ Zajímal jsem se.
Maminka pak mluvila dál. Vlastně dokud to nezmínila, ani jsem si neuvědomil, že bych mohl mít hlad. Jenže sotva to dořekla, zakručelo mi v bříšku! Samozřejmě jsem hned pomyslel na to, jak se přisaju k cecíku a dám si pořádný lok mléka od maminky, abych bříško zaplnil. Ovšem zmínka o tom, že bychom si mohli ulovit… Rybu… Byla dosti zajímavá! Mamka vzápětí vysvětlila, že je to tvor, který žije právě v té nebezpečné vodě. Je však těžké ji ulovit, ale je moc dobrá. Hmmm… “Není nebezpečné ji lovit, když je nebezpečná voda?“ Zeptal jsem se nahlas. Vlastně jsem už ani nevěděl, jak se mi podařilo tu větu zformulovat. Ale nejspíš to tak bylo správně. Formulovat myšlenky tak, aby měly hlavu a patu, a pak je i vyslovit, mi už celkem šlo, stejně jako držet dobře rovnováhu v rychlejší chůzi. Byl jsem tomu rád, protože jsem byl zase o něco blíž k tomu být velký a nezávislý!
Zastříhal jsem oušky, to když maminka mluvila o tom, že jsme zpátky v našem lese. Když se zeptala, zda cítíme nějakou vůni, zvedl jsem čumáček k nebi a začenichal. Cosi jsem cítil, ale nebyl jsem si jistý, jestli to bylo to, co měla maminka mysli. Každopádně se zdálo, že cítím vlka. A ne jednoho, nejspíš to tedy byli ti ostatní členové. A cítil jsem také vůni stromů, květin, bylinek a trávy. Neměl jsem však možnost rozlišovat, jak co voní jednotlivě, takže jsem v té směsici měl spíš guláš. Ovšem tvářil jsem se důležitě, jakože jasně, cítím všechno a je mi to jasné.
Pak už jsme pokračovali dál v cestě a já si zase zapamatoval maminčina slova, abychom byli opatrní.

//Medvědí řeka

Crowley se se mnou moc dlouho nahoře nezdržel. To mě překvapilo, myslel jsem si, že se mu tu se mnou líbí. Anebo holt chtěl zase někde pobíhat a zkoumat jiná místa, což jsem vlastně dozajista chápal. Škoda, že tady nebylo víc vlků, na které bych mohl koukat! Aspoň bych si zapamatoval, kdo tu s námi je a koho se nemusím bát… Že by snad mohl být ve smečce někdo, kdo nemá vlčata rád, nebo je nějaký protiva obecně, mě samozřejmě vůbec nenapadlo.
Takže jsme se s maminkou pomocí ocitli zase dole na zemi. Chvilku jsem přemýšlel, kam bych se šel podívat teď. Neměl jsem pochopitelně vůbec žádné tušení, co kde můžu ještě vidět, když jsem to neznal. Bráška však našel hned novou zábavu – začal se urputně válet v nějakých bylinkách. Přišel jsem blíž a díval se na něj, jak si to užívá. Zvědavě jsem pak přičichl k té zelené věci. Vůbec jsem nevěděl, co to jako má být, ale ta vůně byla poněkud zvláštní… Rozhodně omamná. Tázavě jsem se podíval na maminku. Vonělo to určitě jinak, takže to nebyl šťovík, a nejspíš ani ta věc na žaludek, kterou nám ukazovala před chvilkou.
Než jsem však stačit napodobit Crowleyho a začít se také válet, maminka promluvila. A jelikož její hlas zněl vážně, s nastraženými oušky jsem jí věnoval svou maximální pozornost. Že prý se půjdeme podívat k vodě, ale musíme slíbit, že se budeme chovat naprosto vzorně, protože je nebezpečná a mohla by nás strhnout. Další slova mě vyděsila – sice jsem úplně nerozuměl tomu, co nás čeká, ale fakt, že by se mohlo stát něco a maminka by nám nemohla pomoci… To bych samozřejmě nemohl připustit! Co bych si bez maminky počal? Sice jsme byli dychtiví na to, abychom zkoumali svět kolem sebe, ale bez maminky to samozřejmě nešlo. Důležitě jsem přikývl. “Co je to voda?“ Zajímal jsem se zvědavě. A měl jsem ohromnou radost z toho, že jsem konečně dal dohromady celou větu! Sice to nebylo kdo ví co, ale nějak se začít musí, ne.
Maminka mě vzala za kůži na krku do zubů a rázem jsem se ocitl na jejím hřbetu. Hned za mnou se tam objevil Crowley. Maminka nám vysvětlila, že nás sveze. To jsem si nechal líbit! Sice objevování světa kolem bylo super, nicméně už jsem se pomalinku začínal cítit hladový a unavený, takže tuhle pomoc jsem rozhodně uvítal. Přikrčil jsem se a přitiskl se k mamince, snažil se udržet rovnováhu a zároveň se pevně držet. Netroufal jsem si otočit se, abych se ujistil, že bráška nepadá a nepotřebuje pomoci, ale cítil jsem, že je hodně blízko mě, takže zatím to bylo snad dobré. Maminka sice nešla nijak zvlášť rychle, tohle bylo nejspíš takové normální tempo, ale ona na rozdíl od nás měla delší nohy. My zatím ještě měli nožky krátké, takže jsme dělali malé krůčky.
Až jsem skoro přeslechl další maminčina slova, že najdeme vodu a pak půjdeme zase najít tatínka. Zaradoval jsem se a dychtivě přikyvoval. “Ano, najdeme tátu!“ Zvolal jsem pak nadšeně. A v duchu dodal, že samozřejmě i sestřičky. Byl jsem si jistý, že už se jim po nás určitě také stýská. Tohle bylo zatím první naše rozdělení. Možná ne kdo ví jak dlouhé, ale mě už to začínalo připadat jako věčnost. Že tomu v budoucnu bude jinak, mě také v tuhle chvíli ještě ani nenapadlo. Jen jsem nyní doufal, že příští výpravu podnikneme zase pěkně všichni společně.

//Asgaar

Nechtělo se mi čekat moc dlouho na to, jestli Crowley půjde zkoumat tu vyvýšeninu se mnou. Stejně momentálně byl víc zaujatý nějakou věcí, kterou všelijak posunoval a bouchal do ní tlapkami. Vypadalo to sice zábavně, ale já teď měl v hlavě zkoumání něčeho jiného. Chtěl jsem vidět svět z větší výšky. Než jsem se však začal drápat nahoru, něco kolem mě prosvištělo. Lekl jsem se, ale nedal jsem to najevo. Ukázalo se, že to byla ta věc, se kterou si bratr hrál. Maminka ho napomenula, aby dával pozor. Důležitě jsem přikývl.
Pak už jsem se začal škrábat nahoru. Maminka mi pomohla. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Nebyl jsem nijak extra vysoko, ale mně to tak připadalo. Nadšeně jsem vrtěl ocáskem a dychtivě pátral, jestli něco neuvidím. Nebo někoho. Abych mohl dát mamince vědět. Ovšem k mému velkému zklamání se nic nedělo. Tedy kromě toho, že společnost mi za chvilku dělal i Crowley. Posadil jsem se na zadek a hrdě vypjal hruď. Připadal jsem si nesmírně důležitě. Pak jsem zaklonil hlavu a pohlédl na oblohu. Zdálo se mi, že je vidět o něco hůře, než když jsme se sem vypravili, ale nevěděl jsem, čím to bylo. Tázavě jsem se pak podíval na maminku. Vlastně tu bylo skoro tak šero, jako v úkrytu, kde jsme byli úplně na začátku naší cesty.
Krátce jsem zívl, ale necítil jsem se unavený. Zase jsem se zvedl a jak mi dovolil prostor, štrádoval jsem si to sem a tam. Chtěl jsem vědět, kam nás maminka vezme teď, nebo co nám vysvětlí. Tady nahoře se mi však líbilo, tak jsem si nebyl jistý, jak bych to měl udělat, abych současně zůstal tady a současně mohl zkoumat další místo. Nicméně asi to nešlo. Každopádně cestu jsem si zapamatoval. Byl jsem tedy přesvědčen, že jakmile budu moci, zase se tady zastavím. Navíc, pokud sem příště půjdou i Ciri a Vivi, odtud na ně dobře uvidím, abych je mohl varovat, kdyby se blížil nějaký vetřelec.
V myšlence jsem se ještě vrátil zpátky k tomu, co maminka povídala a co se Crowleymu podařilo vyslovit. Že jsme členy smečky. Hmm, to bylo samozřejmě jistě nesmírně důležité. Takže maminka, tatínek, já, Crowley, Vivi a Ciri jsme členy smečky… A co ta vlčice, která k nám také přišla? Ta také sem patřila? Zamyslel jsem se, ale nakonec jsem došel k názoru, že i ta vlčice patřila k nám, protože jinak by ji tatínek určitě od nás odehnal. Nebo kdyby nám od ní hrozilo nebezpečí. Škoda, že jsem neměl možnost se s ní seznámit, ale doufal jsem, že k tomu budu mít ještě možnost. Teď bylo přednější dobrodružství s maminkou!

//Asgaar

Mermomocí jsem se snažil udržet krok s maminkou. Jsem přece už velký a silný kluk! Nechybí málo a budu tak velký a silný, jako tatínek. Abych tohle myšlení demonstroval, když jsem byl na úrovni maminčiných zadních nohou, vypjal jsem hruď, zvedl hlavičku a čumáček vysoko k nebi a snažil se jít elegantně a hrdě. Brzy jsem však za sebou zaslechl nějaké zvuky. Pištění jsem původně přiřazoval k některé ze sestřiček, ale když jsem se otočil, běžel za námi Crowley. Nebo se spíš o to pokoušel, ale nějak se mu nedařilo udržovat důstojnost. Zakroutil jsem očima. Brácho, trochu elegance a hrdosti! Zastavil jsem se, abych mu neutekl ještě já. Maminka se určitě snažila, abychom jí stačili a jistě by nedovolila, abychom se jí ztratili z dohledu, ale jeden nikdy neví. Povzbudivě jsem na něj štěknul a vrtěl ocáskem. Rozhodně jsem se mu nemínil smát za to, že neudržel rovnováhu, když zakopnul. Nebyla to žádná legrace!
Sice jsem si myslel, že zůstane se sestřičkami a dá na ně pozor, ale i jen s tatínkem byly Viv a Ciri v dobrých tlapkách. Konečně mě Crowley dohnal a mohli jsme kráčet společně s maminkou, která nás povzbuzovala. Takže o důvod víc nést hrdě hlavičku pěkně vzhůru!
Díval jsem se na místo, kam nás zavedla. Vypadalo to vážně úžasně! Úplně jinak, než co jsem doposud znal. Až se mi zatajil dech. Když se maminka znovu ujala slova a trpělivě vysvětlovala, na co se díváme, bedlivě jsem ji pozoroval a pozorně poslouchal a snažil si všechno zapamatovat. Bylo to jistě velice důležité, ostatně jako všechno, co maminka kdy řekla. Takže smečka a smečkové území, zajímavé, naklonil jsem hlavičku na stranu. Na okamžik jsem zase věnoval svůj zlatavý pohled na údolí, ve kterém jsme se ocitli. Došli mi, že se maminka na něco ptá. Střelil jsem po ní pohledem. Co že nesmíme? Kam nesmíme! Safra, já nedával pozor! Zatvářil jsem se zahanbeně, ale jen na zlomek vteřiny, aby si maminka ničeho nevšimla. Nechtěl jsem se ptát, co říkala, přeci bych vypadal jako ignorant! Důležitě jsem tedy přikývl a sledoval brášku, jestli dělá to samé. Mohl jsem se ho přeci zeptat později, co bylo to poslední, co maminka zmínila.
Ušli jsme několik dalších kroků a maminka povídala dál. Tak rád jsem poslouchal její sametový uklidňující hlas. Ukazovala nám nějakou rostlinku, kterou nazvala šťovíkem. Vybídla nás, abychom to zkusili, že je to kyselé. Jaké to je? Díval jsem se, jak sama utrhla jeden lístek, který sežvýkala, a pak se srandovně zakřenila. Pohlédl jsem na lístek, který vypadal nachlup stejně, jako ten, který právě snědla. Naklonil jsem k němu hlavičku a začenichal. Zoubky jsem měl jako jehličky, také nebyl problém to utrhnout a dostat do tlamičky. Se zvědavým očekáváním jsem lístek rozžvýkával. Jeho šťáva nejdřív chutnala tak nějak… Normálně, ale to se pak změnilo. Až mě to donutilo hodit takový škleb, jako udělala předtím maminka. “Bléééé,“ udělal jsem a zbytek toho lístku se snažil vyplivnout. K čemu to je, když to není dobré? Vystraším snad tou směšnou grimasou případného nepřítele? Zamyslel jsem se. Podíval jsem se na Crowleyho, co na to on.
Maminka teď mluvila o nějaké bylince, která je dobrá na žaludek. Tázavě jsem se na ni podíval, když kousek také ochutnala, jako předtím šťovík. Tentokrát se ale nezašklebila. A ani nás nevyzvala, abychom to také zkusili. Sice jsem byl zvědavý, jak to chutná, ale po té předešlé zkušenosti se mi do toho moc znovu nechtělo. Proto jsem raději jen rostlinku očichal. Voněla úplně jinak, než tamta kyselá věc. Podíval jsem se mamince do očí. Teď jsem si všiml, že její mají jinou barvu, na rozdíl od Crowleyho a sestřiček. A jaké oči mám já? Napadlo mě vzápětí. Mohl jsem je mít stejné, jako moji sourozenci, nebo se snad také lišily? Marně jsem se snažil vybavit si, jakou barvu mají tatínkovy oči. Ale moc jsem se mu do nich asi nekoukal. Rozhodl jsem se, že jakmile se vrátíme, rozhodně to musím napravit. Čím to ale je? Chtěl jsem se na to maminky zeptat, ale přišli mi poněkud složité to správně zformulovat. Tak jsem si to zapamatoval, abych se na zeptal později. Maminka to určitě bude vědět. Je tak chytrá!
Nyní jsme zamířili k nějakému místu, které bylo výš než my. Vypadalo to dost lákavě! Pohledem jsem vybídl Crowleyho, že to půjdeme prozkoumat. Než jsme však stačili něco udělat, maminka nás olízla a zhluboka vdechla náš pach. Mám tě rád, mami, řekl jsem ve své mysli. I tato slova mi přišla složitá, takže jsem si vymínil, že pak někde v soukromí začnu pořádně trénovat, abych to mohl mamince říct nahlas a hlavně, abych se mohl ptát na všechno, co mě zajímá. Zavrtěl jsem na ni ocáskem a pak hodil očkem po bráškovi, připravený prozkoumat tu skalní vyvýšeninu.

Tatínek nám vůbec nepomáhal. Spíš nám ještě práci přidělával! Klidně si zvednul nohu do výšky, abychom jo měli problém se k té nebezpečné věci dostat. Viv moji pomoc uvítala, takže jsme chvíli společně tahali, vrčeli a škubali sebou, ale marně. Ta věc se nehnula.
Otráveně jsem odfrknul. To se mi moc nelíbilo, zpackaná mise. Hodil jsem očkem po taťkovi, který chválil Ciri. Další pohled patřil Crowleymu, nechápal jsem, proč se od nás drží dál. Na další úvahy však nebyl čas, protože než jsem se nadál, ucítil jsem zatahání za ucho. Prudce jsem se s kniknutím otočil. Au! Co to…? Nemusel jsem pátrat dlouho, to měla na svědomí Vivianne. Skočila po mě, chvíli mi s vrčením žužlala ouško, načež slezla a s vyšpuleným zadečkem, vrtíc ocáskem, mě vyzývala ke hře. Samozřejmě mě nemusela dvakrát pobízet!
Dvěma neobratnými skoky jsem se přiblížil k ní a bokem do ní žďuchnul. Viv ztratila rovnováhu a přistála na zemi. Takže jsem nad ní stál, vítězoslavně se usmíval, a tak jsem mohl pro změnu žužlat já její ucho. A dal jsem mu co pro to. Zoubky jsem měl jako jehličky, ovšem dával jsem dostatečně dobrý pozor, abych jí nijak neublížil. Ocásek si žil vlastním životem – lítal ze strany na stranu jako pominutý, aniž bych si to uvědomoval.
Když jsem poodešel kousek stranou, aby Viv mohla vstát, všiml jsem si, že maminka někam odchází. Nejdřív si nás ani nevšimla, ale za chvilku nás vybídla, jestli půjde někdo s ní. Hned na to jsem zaslechl i tatínkův hlas, abychom maminku nenechali jít samotnou. Otočil jsem se na tátu a zase na mámu. Kecnul jsem si na zadeček a naklonil hlavičku na stranu. Já ale chci být s maminkou i s tatínkem! A se sourozenci! Zoufale jsem zakňučel a nevěděl, co dělat. Pak jsem dospěl k názoru, že půjdu s maminkou – mohl jsem přeci jen učinit průzkum blízkého okolí, takže bych mohl pak jednak sourozencům povyprávět, až se to pořádně naučím, a jednak bych mohl dělat průvodce, protože už bych to místo znal. Navíc jsem mohl tímto objevovat nová místa a nové věci. A hlavně dát pozor na maminku! Otočil jsem se znovu na tátu, který se věnoval sestřičkám. Ty byly v bezpečí – táta a Crowley. Takže tímto bylo rozhodnuto, já se postavil na nožky a sebejistějším krokem jsem mířil za maminkou. “Ma – mi!“ zavolal jsem na ni. Pak se mi podařilo se rozeběhnout. Chvíli jsem musel vychytávat balanc, ale naštěstí se mi to celkem dařilo a já se nerozplácnul na zemi.

//Elisino údolí

//Úkryt

Čím víc jsme se blížili k východu ven, tím víc jsem byl jednak nedočkavý a jednak jsem měl obavy. Ale věděl jsem, že pokud mi bude maminka na blízku, já se bát nebudu. A bát se nebudu, protože jsem nejstarší a musím také dodávat odvahu svým mladším sourozencům! Musím tedy ukázat, že jsem statečný. A kdyby něco se dělo, tak je budu bránit!
Maminka nám pomohla dolů. Každého z nás postupně svými zuby přemístila. Když jsem přistál na zemi i já, pozorně jsem poslouchal, jak nám maminka vysvětluje, co je kolem nás. Bedlivě jsem se rozhlížel kolem sebe. Vypadalo všechno úplně jinak. A tak zajímavě! Trošku jsem zvedl čumáček a zavětřil. Cítil jsem toho tolik, až se mi trošku zamotala hlava. Nevěděl jsem, co všechno to je, ale určitě nám to maminka později vysvětlí, co všechno náš čumáček zachytne. Něco však bylo zvláštní. Měl jsem pocit, že můj kožíšek je těžší a těžší. Podíval jsem se nad sebe. Cosi studeného mi spadlo přímo do oka. Začalo to nepříjemně štípat. Nespokojeně jsem zamručel, bolestně zakňučel a jednou přední tlapkou si začal oko třít. Co je to? Nelíbí se mi to! To do oka bolelo! Když mi to ale padalo do kožíšku, kromě té tíhy jsem necítil bolest. Zvláštní, zamračil jsem se, ale nahoru už jsem znovu nekouknul, aby mi to nezpůsobilo bolest znovu.
Obezřetně jsem se začal batolit kolem maminky. Jantarovým pohledem jsem lustroval, jestli náhodou neuvidím něco podezřelého. Zahlédl jsem dva vlky, kteří se k nám blížili. Jedním z nich byl táta! Všichni ostatní běželi za ním a já samozřejmě nemohl zůstat pozadu. “Táááá!“ Vykviknul jsem. Můj hlas teď ale zněl zase jinak, než předtím. Nebyl ale čas přemýšlet nad tím, proč tomu tak bylo. “Taaa,“ dokončil jsem hrdě to, co jsem chtěl říct. Posadil jsem se vedle Ciri, která těsně předtím, než jsem k ní doběhl, spadla na zem. Byla ale kupodivu rychle na nohou, ovšem vypadala, že se brzo rozbrečí, takže jsem jí povzbudivě šťouchnul, jakože se nic nestalo. Byla celá, možná jen trošku její světlý kožíšek vzal jinou barvu, ale zraněná nebyla, a to bylo hlavní. Teď jsem však hrdě vypínal před tatínkem hruď a vrtěl zběsile ocáskem.
Samozřejmě jsem zvědavě pokukoval po tom druhém vlkovi, který přišel s tatínkem. Byl tmavý, skoro jako Crowley. No, možná to byla spíš vlčice, protože nemluvila tak hlubokým hlasem, jako taťka. Mile nás pozdravila, ale já se raději obezřetně zatím držel dál. Tatínek předtím prohlásil, že nám někoho přivedl, ale dokud jsem neznal podrobnosti, raději jsem ještě vyčkával, než se s dotyčnou půjdu seznámit.
Další věcí, nebo spí osobou, k pozorování, byla Vivanne, kterak se zuřivě snažila pomoci tatínkovi sundat něco z jeho nohy. Naklonil jsem hlavu na stranu. Předtím jsem si té věci nevšiml. A to jsem si myslel, že jsem si tatínka i maminku dobře prohlédl. Co je to? Něco nebezpečného? Neměl bych sestřičce pomoci? A proč se vůbec tatínek nesnaží tu věc sundat sám? Dál už jsem se nerozmýšlel a přešel k sestřičce, která odbojně na tu věc vrčela. Šťouchnul jsem do ní. Velký brácha je tady, pomůžu ti!

Dychtivě a napnutě jsem čekal, co maminka navrhne. Určitě něco moc zábavného a zajímavého! Konečně promluvila, krátce poté, co se také podívala směrem ven, stejně jako jsem koukal já a Crowley. Souhlasně jsem přikývl, spinkat se nám vážně nechtělo! Aspoň tedy mě ne, a podle všeho ani mým sourozencům – zkrátka jsme byli všichni vzhůru a připraveni objevovat svět kolem sebe. Takže jsem začal znovu zběsile vrtět ocáskem a poslouchal dál maminčina slova. Otevřel jsem tlamičku dokořán. Půjdeme tatínkovi naproti! Půjdeme poznávat okolní svět! Ten nápad se mi líbil. Dával jsem to najevo širokým úsměvem. “Juuu!“ Vypískl jsem radostně. Zvuk mého hlasu mě překvapil. Nejdřív jsem se rozhlédl, co to jako bylo. Pak jsem si zaraženě uvědomil, že to bylo asi z mého hrdla. Nejistě jsem se zamračil. Bylo to tedy poněkud zvláštní. Znělo to úplně jinak, než v mé mysli!
Nebyl však už čas lámat si hlavičku nad tím, jak zní můj hlas, zda je to správný tón nebo ne, či zda je normální. Neslyšel jsem zatím mluvit žádného ze svých sourozenců, takže jsem neměl s čím srovnávat. Něco mi však říkalo, že naše hlasy budou určitě jiné než našich rodičů. Maminka v závěsu s pomalým šouravým krokem Vivianne vyrazila směrem z úkrytu. Nezůstával jsem samozřejmě pozadu, takže jsem se zvedl a nejistě se rozešel. S dalšími krůčky jsem nabýval na jistotě, takže jsem už nešel tak vrávoravě. Crowley však skončil na čumáku, ani jsem nevěděl, jak se mu to povedlo. Došel jsem za ním a nabídl mu pomoc vstát. Jsem přeci brácha podporovatel a ochranitel, jsem nejstarší! Pohledem jsem ho vyzval, aby si pospíšil, nerad bych, aby nám maminka se sestřičkami utekly. Nechtěl jsem o nic přijít!
Naštěstí s mou pomocí se Crowley vyškrábal zpátky na nožky, netrpělivě jsem do něj žďuchnul čumáčkem a drobnými krůčky cupital za maminkou. Co nás tam čeká? A co asi uvidíme? A budou tam i další vlci, jako jsme my? Nebo velcí, jako maminka s tatínkem? Hlavičkou mi běžela spousta otázek. Srdce mi vzrušením bušilo jako zběsilé a kolem žaludku jsem cítil příjemné chvění.

//Asgaarský les

Ospale jsem zamrkal, rozkošnicky se protáhl a pořádně zívnul. Chvilku jsem se rozkoukával kolem sebe. Můj malý dokonalý svět. Moje maminka, bratříček, sestřičky, tatínek… Tak moment… Kde je tatínek? Rozhlédl jsem se lépe, ale nikde jsem ho neviděl. Na chvilku jsem zpanikařil, ale pak jsem se uklidnil. Možná jen někam na chvilku odešel a brzy se vrátí. Přeci by nenechal maminku s námi samotnou! I když… Úplně klidný jsem nebyl, dělal jsem si starosti.
Po chvilce jsem se ale rozhodl, že přijdu o něco blíž. Ani jsem nevěděl, jak jsem se od nich dostal tak daleko. Mohl jsem se snad přemístit, aniž bych o tom věděl? Prolétlo mi hlavou. No, nakonec jsem došel k názoru, že sám asi ne. Možná mě přemístila maminka. Nebo tatínek. Ale proč? Chci být přeci s nimi! Opatrně jsem se postavil. To byla docela fuška, udržet se na těch vratkých válečcích, o kterých jsem měl pochyby, že mě vůbec unesou. Pomalinku jsem dovrávoral až k mamince. V poslední chvíli jsem začal ztrácet rovnováhu, takže jsem si rychle kecnul na zadeček a tvářil se, že to byl vlastně úmysl. Přeci si nepokazím důstojnost a eleganci, že…
Usmíval jsem se na maminku, která nám povídala o tom, na co se těší. Naklonil jsem hlavičku na stranu a hltal její slova, i když jsem úplně nevěděl, co tím vším myslí. Každopádně jsem si ale byl jistý, že to, co nás čeká, bude jistojistě zajímavé!
Pohlédl jsem na druhou sestřičku, která vyspávala. Původně jsem do ní chtěl šťouchnout, aby nespala a vyslechla, co nám maminka bude ještě vyprávět. Přeci to bylo dost důležité, jako všechno, co maminka a tatínek říkali. Nakonec jsem ji ale nechal, vypadala unaveně.
Natáhl jsem přední nožky před sebe a položil se na bříško. Ležel jsem hned vedle maminky, čelem k východu z úkrytu, aby mi nemohl uniknout tatínkův návrat… Důležité bylo, aby se mi nezačalo chtít spát. To bych vážně nerad, abych zmeškal jeho příchod. Hlavně bych se od něj mohl dozvědět něco dalšího zajímavého. Třeba o tom, co tam venku je a co viděl. Začínal jsem hořet nedočkavostí. Upřel jsem zlatavá očka na maminku. Přijde tatínek brzy? A nebo půjdeme my za ním? Nedočkavě jsem ňafl a zavrtěl ocáskem.