Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Sestřička si nejspíš všimla, že nejsem úplně nadšený, že bychom se měli zase vrátit domů, i když jsem se samozřejmě těšil, až uvidím rodiče. Nicméně její slova byla celkem povzbudivá, v tom měla vlastně pravdu. Bude pro nás jednodušší se pochlubit, jak nám šel lov.
Nemuseli jsme čekat dlouho, vzápětí jsme spatřili mamku i taťku, jak se k nám blíží. Vypadali celkem zamyšleně. Jako první nás přivítala mamka – každému z nás vlepila pusu. Spokojeně jsem se usmál a tohle milé gesto jí oplatil. “Ahoj, mami,“ řekl jsem pak vesele a zamával ocasem. Bedlivě jsem si ji prohlížel – máme nejkrásnější a nejchytřejší maminku na světě. Zbožňoval jsem hlavně její vlídný hlas a krásné zelené oči. Jizvy na čumáčku a u oka jí na kráse vůbec neubíraly. Když jsem se nad tím tak zamyslel, vlastně jsem si neprohlížel ani mámu ani tátu v klidu do nejmenších detailů, takže jsem se rozhodl, že to musím napravit. Ale tak, abych na ně nevejral. To by asi bylo hloupé, i když by jim asi nevadilo, že důležitě zkoumám každý chloupek kožíšku, každou jizvu či odznak, nebo ozdoby, jako měla mamka na hlavě nebo táta na noze. Zavrtěl jsem zamyšleně hlavou nad maminčinou otázkou, zda jsme nezlobili strýčka. Nicméně se zdálo, že je myšlenkami někde jinde, takže jsem zase svou pozornost věnoval tátovi, protože mamka se jala mluvit se svým bratrem.
“Ahoj, tati,“ pozdravil jsem ho vesele, nechal se pohladit a já do něj na oplátku rozpustile drcnul. Možná by byla nálada si s tátou trošku zablbnout, i když mě v břiše trošku tížilo zaječí maso – byl jsem vážně sytý. A když jsem teď vedle něj stál, byl jsem o něco vyšší, než jak jsem si pamatoval naposledy. Teď jsem dosahoval výškou k jeho pleci a špičky uší už koukaly nad jeho hřbetem. Hrdě jsem se narovnal, abych si dodal na výšce a zaměřil na chvilku zrak na své tlapky, které teď byly také o něco větší. Vlastně jsem ani neměl čas vnímat nějaké změny v tom, jak vypadáme, ale zkrátka jsme rostli jako z vody.
Táta se rozplýval nad Cirinou krásou, takže jsem zatím jen tiše stál vedle něj a souhlasně zamručel. Samozřejmě, když máme nejkrásnější maminku pod sluncem, tak moje sestřičky, nemohou přeci být ošklivé! Pak se táta obrátil na mě, že ze mě roste silák a fešák, v tom jsem po něm. Hrdě jsem přikývl a zazubil se na něj. “Za chvíli budu stejně silný, jako ty, taťko,“ prohlásil jsem sebevědomě. K tomu, že prý jednou budu mít po svém boku krásnou vlčici, jako má on, jsem neměl co říct, takže jsem se dál křenil. Na to jsem byl ještě přeci jen hodně mladý. Ovšem byl jsem také přesvědčen, že budu mít za partnerku vznešenou slečnu, která bude nejen krásná a vznešená, ale také chytrá a zábavná.
Pohlédl jsem na okamžik na mamku, která stále mluvila se strejdou, ovšem neposlouchal jsem cizí hovor, to bylo neslušné, navíc táta znovu promluvil, takže jsem zaměřil svou pozornost zase k němu, když nás oslovil. Ohromeně jsem otevřel tlamu dokořán, když prohlásil, že se stěhujeme. Dál pokračoval, byli by s mamkou rádi, kdybychom šli s nimi, ovšem pokud chceme zůstat v Asgaarském lese, můžeme tu zůstat, ovšem bez nich. “Co-ože?“ Vykoktal jsem ze sebe a střelil pohledem z táty na mámu, Sigyho a pak Ciri. “Proč se stěhujeme? Vždyť jsme ani nestačili les pořádně prozkoumat a seznámit se s jeho dalšími členy,“ začal jsem vypočítávat. Nehledě na to, že jsme ani neprozkoumali okolí. Vlastně jsem nevěděl, co život tuláka obnáší, i když…. Když jsem se nad tím zamyslel, možná to znamenalo, že budeme pořád někde na cestách a objevovat nová území. “Líbí se mi tu,“ přiznal jsem bez obalu. Zatím jsme přeci nic jiného nepoznal. A byl tady děda. A strýček. “Ale bez vás nebudu,“ řekl jsem odhodlaně a podíval se na svou mladší sestřičku, co na to poví ona. “A co Crowley s Vivi? Kde jsou? Půjdou s námi?“ Vyhrknul jsem po chvíli. Vůbec se mi nelíbilo, že bychom se snad měli rozdělit, aby ti dva zůstali třeba tady a my šli s rodiči pryč, i když svým způsobem už se docela trhli. Hlavně Crowley…

Dělal jsem, že jsem si nevšiml, jak Ciri upadla. No co, stát se to mohlo každému. Holt nebylo jednoduché stíhat takhle rychlé zvíře, které jsme vlastně viděli i poprvé živé. Naštěstí se sestřička rychle vzpamatovala, doběhla mě a zajíce zakousla. Já sám už byl trochu od krve, když jsem zajíce předtím chytil za nohu, ale když sestřička ukončila zajícův život, byla náhle od krve skoro celá. Takže místo toho, aby se nejdřív najedla, začala se čistit. S úsměvem jsem čekal, až dokončí činnost, protože jsem chtěl, aby si také kousla ona první.
A zatímco jsme se spokojeně ládovali, strýček nás chválil. Dál nám další instrukce ohledně toho, jak je to na lovu opravdovém. No, tohle byl také určitě opravdový lov, ale až půjdeme na vysokou, tam nás bude víc a bude potřeba spolupracovat. Žvýkal jsem tedy zaječí maso, které mimochodem chutnalo mnohem lépe než to rybí, tvářil se důležitě a chápavě přikyvoval.
Polkl jsem poslední sousto a také se začal trošku čistit. Krev už byla místy zaschlá, takže to šlo celkem špatně, ale to by mi bylo jedno. Hlavní bylo, že lov byl úspěšný a já si neutrhnul ostudu, jako když jsem se div neutopil při lovu ryby. Při té vzpomínce jsem se ušklíbl.
Už jsem se chtěl dychtivě strýčka zeptat, jestli se teď půjdeme učit něco o bylinkách. Jak mým tělem ještě proudil adrenalin, vůbec jsem se necítil unavený, ale to jsem si pochopitelně neuvědomoval, čím to je. Zkrátka jsem se těšil na nějakou další akci. Zklamaně jsem protáhl obličej, když se Sigy zmínil, že pro nás jdou rodiče, lov tedy nejspíš už skončil. Ale já ještě nechci zpátky domů, zakňoural jsem v duchu odmlouvavě. Byl jsem připravený mamku s tátou přemlouvat, aby nás ještě nechali ve společnosti Sigyho, bylo fajn trávit čas zase s někým jiným, i když mám rodiče samozřejmě nejraději ze všeho na světě. Pohlédl jsem směrem, kterým koukal i Sigy – cítil jsem jejich pach a čekal, s čím přijdou. Mezitím jsem seděl na zadku a cítil se pořád nesmírně hrdý na právě proběhlý lov.

Měl jsem radost, že Sigy souhlasil s tím, že by nás něco naučil. Jeho podmínkou však bylo, že nás vezme někam, respektive ke svému úkrytu, jen když bude souhlasit maminka. Horlivě jsem přikyvoval. Byl jsem už rozhodnutý, že se za ní poběžíme zeptat. Když budeme na mamku dva, abychom ji přemluvili, jestli nám to neodmítne. Jistě jí nebude vadit, že jsme s jejím bratrem, a navíc se učíme něco nového! V tu chvíli mi bylo i jedno, jestli budou s námi i Crowley a Vivi, teď bylo prioritou to, že budeme mít také nějaké zajímavě dobrodrůžo. Byl jsem si naprosto jistý. Tohle určitě nebude žádná nuda!
Tenhle lov… Dá-li se tomu tak už říkat, mě docela bavil. Měl jsem sice určité obavy, abychom to zvládli, ale jak se brzy ukázalo, byly zcela zbytečné. Zachytil jsem pach a vydal se jeho směrem. A protože Ciri šla se mnou, měl jsem za to, že i ona to cítí, takže jdeme správně. Ani na chvilku mě nenapadlo, že by snad měla strach mi řít, že se mýlím a musíme jinam. Takže brzy jsme se ocitli na místě. Tam, odkud byl ten pach nejsilnější, nejspíš tedy bydlel zajíc, kterého jsme úspěšně vyčenichali. Napjatě jsme čekali, co nám na to poví náš učitel. Následujícím krokem bylo, že on zajíce vyžene a my ho musíme zkusit chytit. Ještě nám doporučil, na jaká místa se máme soustředit. Důležitě jsem přikývl, jakože rozumím, mrknul na sestřičku, jestli je také připravená a čekal, až nám strýček zajíce vyžene. Překvapeně jsem zamrkal, jak se to ušaté stvoření vynořilo tak rychle, sotva dozněl strýčkův hlas, který ho vyrušil z klidného pobytu v noře. Na nic nečekal a jal se zdrhat pryč. Já na nic taky nečekal a rozběhl se za ním. “Honem, za ním!“ Křikl jsem na Ciri, až mi vzrušením přeskočil hlas. Měl před námi jen malý náskok. Ani jsem nevěděl jak, podařilo se mi ho chytnout za zadní nohu. Silou se mi vyškubl, až jsem měl pocit, že mi snad vytrhnul všechny zuby. Děsivě přitom zakvičel, div mi nezalehly uši. Bylo ale vážně štěstí, že zranění snížilo jeho rychlost. Několikrát se zapotácel, když se snažil kličkovat, nechtěl se vzdát tak snadno. To však ani já ne. “Však já tě dostanu,“ zabrblal jsem pro sebe. Zakrátko se mi znovu podařilo chytit zajíce za nohu, tentokrát silněji. Divoce sebou zmítal, bylo to vážně těžké. Ale naštěstí už jsem byl o něco větší a silnější, takže jsem spoléhal na to, že tentokrát ho udržím. Podařilo se mi ho přišpendlit tlapkami k zemi a tentokrát jsem gentlemansky počkal na sestřičku, aby ho mohla zakousnout.

Sestřička se zajímala, co je to šťovík. “To je taková jiná tráva, která je strašně kyselá. Takže ten ochutnat nechceš,“ vysvětlil jsem jí důležitě. Ale bylo mi jasné, že i když se snažím svým popisem a šklebem ji odradit od toho, aby ho chtěla ochutnat, stejně její zvědavost zvítězí, takže pokud někdy na něj narazí, určitě ho stejně okusí.
Zajímal jsem se, jestli Sigy také umí čarovat se zemí jako maminka. Ten má slova potvrdil, měl jsem z toho tedy nesmírnou radost, že jsem se trefil. Zmínil jsem se o tom, že bych také chtěl umět znát rostliny, květiny a stromy a umět je využít. Proto mě strýčkova nabídka, nesmírně nadchla. Rozkmital jsem ocásek ze strany na stranu a roztáhl tlamku do širokého úsměvu. Horlivě jsem přikyvoval. “Ano, strejdo, to bych moc rád!“ Vykřikl jsem ještě nadšeně, aby jako to bylo jasné, že vážně bych chtěl, aby mě učil. Sice mohla i maminka, ale ta měla teď jinou práci. A já se aspoň budu moci pochlubit, co všechno už umím díky jejímu bratrovi. Nejraději bych začal hned, ale teď jsme tu byli z jiného důvodu, takže jsem se musel soustředit na ten.
Ciri měla správnou otázku. Evidentně také něco zachytila, ale nebyla si jistá, jestli je to kořist. Stočil jsem tedy svůj zlatavý pohled na strýce, co nám k tomu poví. Musel jsem uznat, že to mělo logiku – prostě zkusíme za tím pachem jít a uvidíme, kam nás dovede. Souhlasně jsem přikývl, povzbudivě se usmál na sestřičku a nejprve nesmělými krůčky šel tím směrem, kterým jsem cítil ten pach. To jsem ještě nevěděl, že to je zaječina a jsme na správně cestě. Ten pach však celkem sílil a já už jásal, že jsme na správné cestě. Navíc jsme brzy dorazili k podivné díře v zemi, kde bych ten pach nejcennější. Hurá, něco jsme našli! Zajásal jsem v duchu a podíval se z Ciri na strýčka. Bohužel jsme ještě nevěděli, kde zajíci sídlí a jak bydlí, nicméně tohle bylo hodně nadějné a čekal jsem, co nám na to Sigy poví.

Sestřička byla všímavá. Já jsem si sice také všiml, že strýček špatně chodí na jednu tlapku, ale nechtěl jsem se na to ptát, třeba ho potkalo něco ošklivého a on na to nechtěl vzpomínat. Ale samozřejmě jsem také byl zvědavý. A tak jsem napjatě vyslechl jeho vysvětlení, že ta bolest v tlapce není nic, na co by se nedalo zvyknout. Zamračil jsem se. Znal jsem bolest a nebyl to žádný příjemný pocit. Nechtěl bych, aby mě něco takového doprovázelo třeba po zbytek mého života. Ne! A už vůbec ne, pokud je ta bolest větší než taková, kterou jsme si způsobili sami svou nešikovností, neopatrností, nebo při hře s ostatními sourozenci. Ovšem další Sigyho slova mě naprosto zaujala. Prý si může opatřit právě takové bylinky, které mu s tou bolestí pomůžou. Vykulil jsem oči. “Vážně? A jaké to jsou? Já znám jen šťovík,“ zašklebil jsem se při vzpomínce na tu kyselou trávu, kterou nám maminka nechala ochutnat. “Ty také umíš čarovat se zemí, jako maminka?“ Zajímal jsem se dál. Sigyho oči byly stejně zlatavé, jako naše, takže jsem nemohl takhle odhadnout, s jakou magií umí kouzlit. “Také bych chtěl umět znát všechny bylinky, kytky a stromky, a také je umět používat k dobru,“ řekl jsem a důležitě vypjal hruď. Tohle mi přišlo vážně zajímavé a nesmírně důležité.
Až jsem málem díky tomu zapomněl, proč jsme vlastně tady. No jasně, lov. Raději jsem už neodbíhal od tématu a pozorně poslouchal, jak Sigy souhlasí se sestřiččiným tvrzením, že to chce být o něco větší, protože vysoká jsou zvířata stejně velká, nebo dokonce i větší než my. To tedy bylo něco! Doposud jsem nikdy takové zvíře neviděl! Škoda, že jsme teď nemohli být s ostatními ze smečky, určitě by to stálo za to.
Má lítost však netrvala dlouho, byl jsem přesvědčen, že se s těmi zvířaty stejně jednou setkáme. Takže teď bylo na řadě něco jiného. A sice něco, co zvládneme ulovit i my. Jen jsem doufal, že to bude snadnější a chutnější úlovek než ryby. Dostali jsme tip, abychom zkusili nasát do čenichu pachy, protože to bylo prvním úkolem lovu – najít kořist. Měli jsme se soustředit na stejný nebo podobný pach, jaký jsme cítili, když nám rodiče donesli něco uloveného. Matně jsem si vzpomněl na zajíce, matně jsem si vzpomněl na jeho chutné maso, avšak neměl jsem šanci si vzpomenout na jeho pach. Rozhodně ale, když jsem zvedl nakrčil čenich poté, co jsem ho zvedl o něco výš nad hlavu, jsem zachytil něco, co smrdělo jinak, než my a okolí. Pohlédl jsem na Ciri, jestli to také čuchá.

//Les

Nadšeně jsem capkal vedle Sigyho a začínal se nesmírně těšit. Konečně se zase něco dělo! Sice jsem chtěl jít lovit s mamkou nebo taťkou, ale maminčin bratr byl jistě také dobrý učitel, stejně jako naši rodiče. Musel jsem však dávat pozor, kam šlapu, protože se všude možně válely větve. Tohle místo jsem poznával, protože jsme tu byli s maminkou. Jen se právě trošku lišilo těmi větvemi.
Ostražitě jsem se otočil a sledoval sestřičku. Vypadala stejně natěšeně jako já. Vesele jsem na ni zamával ocasem. Pak jsem zase svou pozornost věnoval strýčkovi, který zastavil a vypadal zamyšleně. Následně se nás zeptal, co bychom se chtěli naučit ze všeho nejdříve. Vykulil jsem oči. Samozřejmě že úplně všechno všecičko, co jde! Ale bylo mi jasné, že asi zase tolik času nemáme. Pohlédl jsem s otázkou v očích na Ciri. “Když šli lovit dospěláci, my bychom také mohli něco tedy ulovit!“ Řekl jsem po krátkém přemýšlení. “Ale… Tady asi na ně nemůžeme nejdříve koukat, oni šli asi jinam?“ Doplnil jsem ještě otázku. Kam chtěl jít dědeček s ostatními lovit, jsem nezaslechl, nebo možná o místě rozhodl, až když jsme odešli. A já nevěděl, jestli se chodí někam jinam, nebo i sem. Každopádně jsem si říkal, že by nebylo špatné nejdřív vidět, jak se to dělá a pak to zkusit se strýčkem. Samozřejmě mě nenapadlo, že myši a zajíci se loví úplně jinak, než vysoká, protože ani jednoho zvířete jsem bohužel zatím pořádně nevěděl, jak vypadá. Zadoufal jsem, že se to však brzy změní a my budeme zase o něco chytřejší a zkušenější.

Dědova slova mě celkem uklidnila. Byl jsem si jist, že Vivi i Crow jsou bystří, stejně jako já a Ciri, tak si dají pozor a určitě je s nimi někdo dospělý. Zeširoka jsem se na něj usmál a zavrtěl ocáskem. Děda je boží. A blízkost mamky mě uklidnila úplně, takže jsem si mohl prohlédnout vlka, který přišel s ní. Vypadal docela sympaticky, Ciri se hned běžela s ním seznámit. Maminka nám hned vysvětlila, že je to náš další strýček – tentokrát to však byl její bráška. Usmál jsem se na něj zavrtěl ocasem. “A já jsem Reonys,“ představil jsem se vlkovi, jehož jméno bylo Sigy. Bylo fajn, že bylo jednoduché, takže celkem snadno zapamatovatelné, jako bylo maminčino. Ohlédl jsem se k dědovi, tátovi a strejdovi, zaslechl jsem jen útržky rozhovoru. Nebyl jsem si však jistý, jestli je to pro nás důležité, ale na druhou stranu, všechno, co se týkalo naší rodiny a smečky bylo důležité, no ne?
Než jsem se však stačil strýčka na něco zeptat, zaslechl jsem dědův hlas, tentokrát svá slova věnoval nám, takže jsem se na něj otočil, aby mi nic neuniklo. Jestli se chceme dívat, jak se loví vysoká? No jasan! Roztáhnul jsem tlamu do širokého úsměvu. “Anooo!“ Zavýskl jsem nahlas a podíval se na sestřičku, to byla určitě skvělá příležitost se něčemu přiučit! Pak promluvil Sigy, takže jsem zase putoval pohledem ke strýčkovi. Nabídl se, že by nás mohl vzít na lov zajíců nebo myšek. Dodal, že dříve působil jako učitel. Nevěděl jsem, co to je, ale znělo to zajímavě. A hlavně nás chtěl naučit taky něco lovit! Jen jsem váhal nad tím, co bude lepší; koukat na nějaký lov, jak to dělají ostatní, nebo lovit sám? Rozhodně bych chtěl oboje. Strýček však neotálel a vybídl nás s Ciri, že můžeme jít s ním. Já jsem také neotálel. Zvedl jsem se a chtěl se rozeběhnout za ním, ale vzpomněl jsem si, jak se nepěkně zachovali moji dva mladší sourozenci. Ačkoliv teď se vědělo, kde budu a s kým, přeci jen jsem to oznámil, jak se sluší a patří. “Mamiii, tatiii, já jdu se strýčkem!“ Zavýskl jsem, nečekal na další pokyny a běžel za Sigym.

//Údolí

Nějak jsem nevěděl, na co se dřív zeptat, protože jsem se do toho zamotal. Do svých vlastních myšlenek. Všechny otázky mi přišly důležité a já prostě měl guláš v tom, co chci vědět jako první. Nicméně strýček mi pomohl změnit proud myšlenek tím, že nám prozradil, že Karma umí dobře lovit, třeba myš. A zajímal se, jestli už jsme někdy lovili. Nadšeně jsem přikývl. “Ano, s mámou jsme lovili ryby!“ Vypjal jsem hruď, ale vzápětí jsem pohasl, když jsem si vzpomněl, že mi to vůbec nešlo a málem jsem se místo toho utopil. “Je to docela těžké,“ pípnul jsem zklamaně. Nechtěl jsem vypadat jako úplné jelito, nicméně přeci jen jsem tehdy lovil poprvé. Sice jsem měl co vylepšovat, každopádně ale jsem věděl, že mi ryby nechutnají, a tak je ani nemusím lovit. Takže se nikdo nedozví, že to vlastně pořádně ani neumím. “Chtěl bych umět lovit třeba taky myšky! Ale ještě nebyl čas,“ dodal jsem a hrábnul tlapkou do trávy.
Ciri se zajímala, co se Karma dozvěděla. Nemesis nám trpělivě vysvětlil, že někde za lesem je silný vítr, takže bychom tam neměli chodit. Úplně mi vyschlo v krku a vyděšeně jsem vyvalil oči. “Ale kde je Crowley a Vivi? Někde se toulají!“ Vyskočil jsem na nohy a začal panikařit. “Co když se jim něco stane? Co když je ten vítr někam odnese a my…“ Ani jsem to nemohl vyslovit. “Už je neuvidíme?“ Strach o mé mladší sourozence mě úplně ochromil a já nevěděl, co dělat. Stál jsem na nohou, které se mi chvěly, měl jsem nepříjemný pocit u žaludku a v očích mě štípaly slzy. Další Nemesisova slova o nějakém kopci jsem už ani nevnímal.
Všiml jsem si, že přišel děda a povídal něco o tom, že zůstaneme v lese. Tady bychom měli být chráněni, ale kdyby něco, můžeme se schovat ve skalách. “Dědo, ale co Vivi a Crowley? Oni nejsou v bezpečí? Kde jsou?“ Zmateně jsem se k němu rozběhl, ale přes slzy jsem neviděl, takže jsem včas nezastavil a vrazil do něj. V tom děda hlasitě zavyl. Za jiných okolností bych obdivoval jeho hlas, ale teď jsem byl úplně mimo. A zaslechl jsem známý hlas. Od nárazu do dědy Arcanuse jsem seděl na zadku a otočil se za hlasem. “Mami,“ zaskřehotal jsem a nevěděl, co dělat. Jen jsem snad potřeboval slyšet, že Vivianne i Crowley jsou jistě někde v bezpečí a někdo na ně dává pozor, nebo dokonce je někdo přivede domů. V první chvíli jsem si ani nevšiml vlka, který šel vedle mamky.

Strýcova odpověď, jak se seznámil s tím ptákem, byla celkem strohá. Na jakém ostrově? A s kým jsi tam byl? Jak ses tam dostal? A co je to vlastně ostrov? Můžu se tam někdy jít taky podívat? Měl jsem na jazyku otázky. Spoustu otázek! A chtěl jsem se ptát, jako každý správně zvídavý vlček. Přenechal jsem ale také slovo své sestřičce. Ta měla jednu otázku, a sice moc dobrou! Usmál jsem se na ni a hned zase věnoval pohled Nemesisovi, jestli bychom také mohli mít nějaké zvířátko, které by s námi mluvilo. Vážně by to bylo fajn. Klidně i kdyby to byl stejný pták, jako byl tenhle. Nebo nějaký nenápadný tvor, který se dobře schová a vleze všude, takže zjistí třeba nějaké tajné info. Strýček si však nebyl jistý, jestli to je možné, ačkoliv zná jednu vlčici, která má podobného kamaráda, avšak neví, jak k němu přišla ona. Tiše jsem si povzdychl. Zase jsem nemohl běhat za každým opeřencem a ptát se ho, jestli bude můj kamarád, že jo. I když jak jsem tak pochopil ze strýcova vyprávění, našla Karma spíš jeho.
To už se však konečně Karma vrátila. Zavrtěl jsem ocasem a nedočkavě čekal, až sdělí strýčkovi, co zjistila. Než jsem se ale stačil na něco zeptat já, abych zjistil, jestli mi rozumí, Nemesis pohnul ramenem a poslal ji, aby sdělila, co zjistila, dědovi. Tázavě jsem na něj pohlédl. Vůbec jsem tomu nerozuměl. Nicméně jsem měl pocit, že se neděje vůbec nic dobrého a začal jsem mít strach. O maminku a o brášku. Byli pryč tak dlouho! Doufal jsem však, že se jim nic nestalo. A navíc teď ještě zmizela Vivianne. Neměli by se někde toulat, hlavně ne moji sourozenci, vždyť jsme ještě malí!

Strýček nám vysvětlil, že jeho kamarádka se jmenuje Karma. Byl celkem trpělivý a svědily mě na jazyku další otázky, ale snažil jsem se krotit. Také jsem chtěl nechat prostor sestřičkám, ale nevypadalo to, že by měly další otázky. Nebo možná by měly nějaké doplňující podle toho, co se ještě dozvíme. Takže další věcí, kterou jsem se dozvěděl bylo, že asi ne všichni se s ptáky kamarádí. Ovšem tenhle tvor by prý rozuměl i nám. Každopádně jsem shledal možnost kamarádit se s ptákem jako celkem dobrou věc, on viděl z oblohy to, co já ze země ne! Škoda, že byl malý, takže by mě asi neunesl, abych se mohl podívat na svět také z výšky. Třeba by to šlo, kdyby se tu objevil nějaký větší pták, než byla Karma, ale nevěděl jsem, jestli ještě nějaký takový existuje. Nicméně strýčkův nápad, abychom se Karmy zkusili na něco zeptat, až se vrátí, se mi moc líbil, a tak jsem horlivě přikývl.
Pohlédl jsem na Viv, která doposud mlčky stála opodál, kterak se sebrala a odběhla někam pryč. Zamračil jsem se. Tohle se mi teda moc nelíbilo, přišli jsme se seznámit se členy rodiny, ona je tu jak chudá příbuzná, tváří se vlastně, že tady není a pak se sebere a bez jakéhokoliv slova odejde? Zavrtěl jsem hlavou, ale nechal jsem to být. Měla svoji hlavu, takže bylo by zbytečné na ni volat, ať nikam nechodí nebo se dokonce ptát, kam jde. Jen jsem doufal, že nebude pryč tak dlouho jako Crowley. Ovšem tátovi se to taky nelíbilo, protože jsem ho zaslechl nadávat. Tiše jsem na něj pohlédl a povzdechl si. Také jsem se chtěl někam podívat, ale chtěl jsem především nejdřív strávit nějaký čas s dědou a strýčkem, i když evidentně teď si spíš uzurpoval dědu pro sebe táta a něco s ním probíral. Tak jsem tedy zatím věnoval svou pozornost opět strýčkovi. Karma se zatím pořád ještě nevracela. “Strejdo, a jak ses vlastně s Karmou seznámil?“ Zeptal jsem se, abych nějak ukrátil čas. To muselo být určitě hodně zajímavé setkání! Mrknul jsem na Ciri, jestli se bude také na něco ptát, nebo se snad sebere a odejde také pryč.

Ciri neváhala a běžela se k dědečkovi přitulit. Vlastně jsem ani nevěděl, z čeho mám obavu, byl to přeci jen člen rodiny. A já byl rád, že konečně poznávám někoho dalšího nejen z rodiny, ale vůbec z celé smečky. Takže jsem za neustálého vrtění ocásku přišel také blíž k dědečkovi a zvědavě ho očichal. Voněl podobně jako táta, ale přeci jen se jeho pach v drobnostech lišil. Také Viv už se představila, ale držela si ještě větší odstup než já. Dědeček se představil svým jménem. Usmál jsem se, jak znělo jeho hlasem jinak. Spokojeně jsem přimhouřil oči. Velcí silní kluci mají drnčivé jméno! Uchichtl jsem se. Vzápětí jsem si uvědomil, že tátovo jméno nedrnčí. Ani vlastně strýčkovou. Ale to nemění nic na tom, že i oni jsou vznešení a siláci. Zřejmě tedy byly se jmény výjimky… Jen jsem se poněkud do svých úvah o jménu a jeho drsnému znění díky písmenku R začínal zamotávat a tak jsem toho raději nechal.
Zvědavě jsem pokukoval po strýčkovi, který se také představil jménem. Přišel jsem blíž k němu, aby si nemyslel, že se ho bojíme nebo chceme ignorovat, když Ciri byla u dědy a Viv raději u nikoho. Posadil jsem se na zadek před Nemesisem, doširoka se usmál a vrtěl ocáskem. Fascinovaně jsem si prohlížel jeho ozdoby mezi očima. Táta, jako by četl mé myšlenky, nás vybídl, že se můžeme obou vlků na cokoliv zeptat. “Strejdo, a k čemu je tohle dobré?“ zeptal jsem se tedy. Pohlédl jsem na tátu – ten měl zase něco na noze, před nějakou dobou jsme se mu to pokoušeli sundat. “S tím se dá taky kouzlit?“ Naklonil jsem zvědavě hlavu na stranu.
Znovu jsem pak ucítil podivný pohyb pod tlapkami. Nebyl jsem nejspíš jediný, kdo si toho všiml. Děda sice prohlásil, že nejsme v nebezpečí, ale u strýčka se objevil barevný ptáček. Překvapeně jsem vykulil oči – zatím jsem žádného podobného neviděl. Jen něco poznamenal a ten tvor ihned vzlétl a někam se vypravil. “Juu, to je tvůj kamarád? Vlci se kamarádí s ptáky?“ Ptal jsem se překvapeně Nemesise. “A ty mu rozumíš? Nemluví jinou řečí?“ Bylo to tak zajímavé, zase jsem se měl dozvědět spoustu nových věcí!

Vesele jsem poskakoval vedle táty, zatímco on trpělivě vysvětlovat Ciri, co je to sníh. Znělo to docela dobře, ale nedovedl jsem si to moc dobře představit. Takže jsem se už teď těšil, až se ta věc začne snášet na okolní krajinu, a já to budu moci prozkoumat a hrát si. Táta také slíbil, že celá rodina půjdeme na návštěvu k Životu. To byla další věc, na kterou jsem se mohl těšit. Byl jsem moc zvědavý, jak takový mocný vlk vypadá a jaký asi je. Rozhodně asi musel být hodný, když pomáhal nám obyčejným vlkům vylepšovat dovednosti.
Ciri se mnou vesele souhlasila, když jsem řekl, že máme nejlepší mámu na světě. Zazubil jsem se na svou malou sestřičku a spokojeně přikývl. Nevěděl jsem, jaké jsou ostatní mámy, ale rozhodně žádná z nich jistě nebyla jako ta naše!
Když jsme přišli do středu lesa, pozoroval jsem zvědavě tátu, když prohlásil, že už ví, kde najdeme dědu. Naklonil jsem hlavu na stranu. Jak to ví? Zamyslel jsem se, ale než jsem se stačil zeptat nahlas, pokračovali jsme v cestě. Začínal jsem být trošku nervózní. Poznáme tátu našeho tatínka! Souhlasně jsem tedy přikývl, když se táta zeptal, jestli se na dědu těšíme.
Netrvalo dlouho a přímo před námi se objevili dva vlci, před kterými jsme zastavili. Pohlédl jsem na taťku, který pozdravil. Následně jsem tedy věnoval pozornost nejdříve černému vlkovi. Měl bílé břicho, špičku ocasu, uši a podobně podivné znaky, jako táta, ale jen jiné tvary a barva. V jednom uchu měl ozdoby, podobně jako maminka. Tak tohle byl on – náš děda. Vlastně nebyl našemu tatínkovi podobný, co se barvy týkalo, tak mě napadlo, jestlipak zdědil barvu po své mamince. I když to asi také nutně nemusela být pravda, Ciri neměla barvu ani jednoho z rodičů. Zato Viv a Crowley asi měl velké barevné dědictví od dědy Arcuse. Trhnul jsem sebou, když táta pokračoval v povídání a rychle pohlédl na Ciri s Vivi, co říkají na dědu ony. Vzápětí už tatínek zdravil svého bratra, takže jsem si prohlédl druhého vlka. On si nás také prohlížel. Nebyl jsem si jistý, jestli nás vidí rád, nebo ne. Strýček byl podobně šedivý, jako táta. On pro změnu neměl žádné klikyháky po celém těle, ale kolem očí, fialové drápy a podivné ozdoby právě mezi očima. Další věc, která mě zaujala, bylo to, že měl růžový čenich. Všichni vlci, které jsem zatím znal, ho měli tmavý. Byl jsem sice zvědavý, jak je to možné, ale zatím jsem se na to nechtěl ptát. Jeho pozdrav se mi zdál poněkud odměřený. Tatínke nás vybídl, abychom si dědovi a strýčkovi představili. “Ahoj, dědo, strýčku,“ kývl jsem na každého z nich během oslovení. já jsem Reonys,“ řekl jsem hrdě a přišel jsem k nim o trošku blíž. Přitom jsem se culil a vrtěl ocáskem. Náhle jsem měl pocit, že se země pod mými tlapkami nějak zvláštně pohnula. Polekaně jsem poskočil. Co to bylo? Pohlédl jsem na ostatní, jestli to také cítili.

//Medvědí řeka

Tatínek se znovu zaradoval, když jsem odpověděl správně. A já jsem zase vypjal hruď a nafoukl tvářičky. Nicméně moje otázky mi přišly dost jednoduché. Aspoň prozatím, bylo možné, že později dostanu nějakou těžší, na kterou nebudu vědět odpověď.
Když jsem zmínil, že ryby mi moc nechutnají, táta mi dal za pravdu. Mluvil pak nadšeně o nějakém zajíčkovi. Hmm, to znělo hned lépe, když se zmínil o tom, že má měkké maso. Jen při té myšlence se mi začaly sbíhat sliny, i když jsem vlastně ani pořádně nevěděl, co je vlastně maso a jak zajíc vůbec vypadá. V téhle oblasti, co se týkalo stravování, jsme měli – nebo aspoň já – celkem mezery. Vždyť jsem znal jen mámino mléko a ryby. Odfrknul jsem si a zadoufal, že brzy ochutnám i toho zajíce. Tatínek také dodal, že moc vlků ryby rádo nemá, nicméně jsem si předtím všiml, že mamince a sestřičkám docela chutnaly, takže jsem byl celkem zmatený, když taťka zmínil i fakt, že ryby jsou spíš pro bezdomovce. Holky byly určitě výjimky!
Ciri byla celá nešťastná z toho, že nevěděla odpověď na otázku, kterou táta položil jí. A vlastně jsem ji nevěděl ani já, protože o ročních dobách se nám nezmínil ani jeden z rodičů. Tatínek však hned sestřičku začal uklidňovat. No… Já bych byl asi spíš naštvaný, že něco nevím, měl jsem zatím docela radost a dobrý pocit, kolik toho už vím a znám. Ovšem mě ani nenapadlo, že Crowley, který s námi už tak dlouho není, toho může vědět a znát mnohem víc.
Jelikož jsem tedy o ročních dobách nic nevěděl, pozorně jsem tatínka poslouchal, když vysvětloval, o co vlastně jde. Podle toho, co popisoval, teď tedy bylo léto, protože bylo celkem teplo. Rozhodně jsem vnímal, že je tepleji, než když jsme před časem vyrazili na procházku s maminkou. Nedokázal jsem však ještě úplně vnímat plynutí času. Takže kromě změny nějakého ročního období jsem ani nijak nepozoroval, že jsme o něco starší a také jsme povyrostli.
Takže jaro – všechno kvete, léto – je teplo, podzim – barevné listí a prší… Cože to? A zima… Všude sníh a dají se v něm dělat blbosti. Cože to? Měl jsem tedy samozřejmě doplňující otázky, ale protože původně tuhle otázku dostala Ciri, pohlédl jsem na sestřičku a počkal, jestli se na něco zeptá ona, abychom se oba neptali na stejnou věc. Já bych mohl tedy případně nějakou otázku dodat nebo změnit.
“Máme nejlepší mámu na světě!“ Vypískl jsem nadšeně na tátovu otázku poté, co jsem odpověděl, jak nám povídala o Životu a Smrti. Potvrdil má slova, respektive to, co předtím tvrdila maminka, a sice, že pokud budeme chtít zlepšit své dovednosti, musíme je navštívit. Ovšem něco za to budou chtít. No, asi to bylo fér, my něco od nich chtěli, tak bychom jim za to měli něco dát – Život má rád květiny a Smrt zase nějaké kamínky. Naklonil jsem hlavu na stranu. Květiny bych chápal, byly krásné a voňavé, momentálně byly všude, ale bohužel jsem dosud uměl pojmenovat jen šťovík, což bylo hodně málo. Nicméně jsem neklesal na mysli a doufal, že brzy budu znát všechny květiny, které tu rostou. Ovšem co se té Smrti líbilo na kamínkách, to jsem nechápal. Byly divné a vlastně k ničemu. Možná byla sranda je chytat do zubů a vyhazovat do vzduchu. Samozřejmě jsem zatím ještě neměl potuchy o tom, že by existovaly nějaké cenné a mnohem krásnější kameny, než jsem doposud znal.
Táta ještě dodal, že ví, kde Život bydlí a mohli bychom se za ním vydat. Radostně jsem zavrtěl ocáskem a s úsměvem se podíval na své sestřičky. “Anooo, půjdeme za ním!“ Zajásal jsem nahlas. Samozřejmě nejraději bych za ním vyrazil hned. Ale pak jsem se zarazil. “Ale maminka a Crowley půjdou taky, že jo?“ Upřel jsem na tátu zlatavá očka. Maminka s bráškou by si rozhodně neměli nechat tuhle výpravu ujít!
Vivianne položila zajímavou otázku, a sice, jestli budeme také velcí. Táta ji ujistil, že budeme velcí jako on s maminkou, ovšem prý to chce čas. A dodal, že se mu líbíme tak, jak jsme. Pohlédl jsem na Ciri s Viv a na tátu. Teď jsem mohl postřehnout, jak jsme povyrostli, protože předtím jsme se klidně mohli schovat pod tátu. No, já už bych se mu asi otíral o břicho, sestřičky by se tam možná ještě dobře vešly.
“Anooo, najdeme dědu Arcuse!“ Zajásal jsem znovu vesele. Ani jsem si neuvědomil, že jsem zkomolil dědovo jméno. Měl jsem radost, že poznáme nejen dalšího člena smečky, ale především že poznáme tatínka našeho táty.

Vesele jsem vrtěl ocáskem, když táta naše odpovědi vyhodnocoval jako správné. Hrdě jsem vypjal hruď, tohle bylo pro začátek vážně snadné. Měl jsem radost, že tatínek má radost. Díky nám. Nejsme hloupí, i když jsme malí a máme se ještě hodně co učit!
Pak následovala zase otázka na mne – jestli si pamatuji, jak se jmenuje zvířátko, které jsme s maminkou ulovili ve vodě. Zašklebil jsem se a přikývl. “Ano, to byla ryba,“ řekla jsem a zase hrdě nafoukl tvářičky. “Reonys ryby rád… Nemá,“ řekl jsem k tomu a zazubil se. Bylo vtipné, jak písmenko na začátku mého jména a některých jiných slov tak drsňácky drnčí.
Ale jakmile zazněla otázka na sestřičky, zamračil jsem se. Naklonil jsem hlavu na stranu a krátce se ohlédl směrem k mamce. Roční období jsem já tedy neznal, k tomu jsme se nějak nedostali. Možná to ale táta holky naučil, takže tohle byla příležitost, jak se dozvědět něco nového. Tázavě jsem tedy pohlédl na Ciri a Vivi, jak odpoví. Pak jsem pohlédl na oblohu. Nevěděl jsem, že tomuhle se nějak říká… Že sluníčko svítí a prohřívá nám kožíšky, ale… Moc toho slunka vidět nebylo. Spíš se víc schovávalo za mraky, ale tu a tam vykouklo ven.
Tatínek se pak zajímal, jestli nám někdy vyprávěl o Životu. Zavrtěl jsem hlavou. “Maminka říkala, že existují dva Bohové. Jeden je Život, a druhý…“ Krátce jsem se zamyslel a snažil se vybavit, jaký byl název toho druhého. Byl takový krátký a nezněl moc přívětivě. “Už vím, Smrt!“ Vzpomněl jsem si nakonec a radostně zavrtěl ocáskem. “A prý k nim vlci chodí, aby si vylepšili svoje magie!“ Dodal jsem ještě nesmírně hrdě, jak dobrou mám paměť. “Tati, ty víš, kde ten Život bydlí? A jaký je?“ Zajímal jsem se dychtivě a upřel na tátu jantarová očka. Přitom jsem ho následoval, když se vypravil směrem zpátky do lesa. Krátce jsem se ohlédl, jestli jdou Ciri a Vivi s námi. Nerad bych, abychom se rozdělili!

//Asgaar

Sledoval jsem své sestřičky, jak si hrají se zbytky ryb. Bylo to vtipné, ale… Připadal jsem si trochu odstrčený. Já… Rozhlédl jsem se, ale další kostru jsem neviděl, abych tady běhal také a házel s tím nad hlavou. Sice mi moc nevoněla ani celá ryba, ani její zbytky, nicméně pro hru to asi nevadilo. Tak jsem si kecnul na zadek a přemýšlel, co teď. Mamka s tátou pořád něco probírali a mně pořád víc a víc chyběl Crowley. Trochu jsem nafouknul tvářičky. Hnětlo mě, že nevím, kde je. Že nevím, s kým je. Že nevím, co prožívá. A nelíbilo se mi, že pro něj rodiče nejdou, neměl by přece být od nás tak dlouho pryč!
Tiše jsem vzdychnul a hrábnul tlapkou do trávy, když jsem zaslechl hlas Ciri. Pohlédl jsem na sestřičku a zastříhal oušky. Navrhovala, abych hledal kousky ryb, které ony zahrabou. Usmál jsem se a zavrtěl ocáskem na znamení, že rozumím pravidlům hry. Otočil jsem se tedy zády a koukal na stromy. Neznal jsem ještě jejich názvy, ale byl jsem si jist, že brzy budu umět názvy všech stromů, bylinek a kytiček. Pak jsem stočil svůj zrak zpátky k řece, která zvolna protékala kolem nás, její hladina se třpytivě leskla a tiše šuměla. Začínal jsem být netrpělivý, už jsem chtěl, aby zavolaly, že můžu hledat.
V tom však naši hru přerušil táta. Nedalo se nic dělat, on měl teď slovo, takže jsem se musel otočit, ale nekoukal jsem, jak jsou na tom sestřičky se zahrabáváním kostí. Nu, dohrajeme to později, kosti se přeci neztratí a počkají, až je najdu.
Posadil jsem se před tátu. Jeho nápad se mi líbil, on nám bude dávat otázky a my na ně budeme odpovídat. Bezva, aspoň jsem si mohl prověřit, zda jsem si zapamatoval všechno, co jsem se naučil. A v duchu odpovídal i na otázky, které dával sestřičkám. Tatínek je Etney… Maminka Lucy… Odpověděl jsem si v hlavičce na otázku, kterou tatínek dal Viv. Pak následovala otázka pro Ciri – jak se jmenuje náš rodný les. Byl to docela těžký název. Asgaa… rský. Radostně jsem si pro sebe zavrtěl ocáskem a čekal, jak odpoví Ciri a jak její odpověď vyhodnotí táta. A nakonec konečně otázka pro mě – jak se jmenují moji sourozenci. Pohlédl jsem na sestřičky. “Vivianne, Ciri a Crowley!“ Vyhrkl jsem a zavrtěl ocáskem ještě radostněji. Vypjal jsem hruď, protože jsem si byl jistý, že jsem odpověděl správně.