Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Táta nakonec po chvíli ticha promluvil. Nezlobil se na mě, ale měl za to, že Crowley mě třeba ani nebude chtít vidět, protože my už jeho rodina nejsme. Zamračil jsem se. Tohle mě nenapadlo. Na druhou stranu já mu přeci nic neudělal, ani on mě. A ačkoliv jsem nechápal, proč se rozhodl a co přesně se mezi ním a tátou, potažmo mámou, stalo, nechtěl jsem úplně tuhle šanci promarnit. “Stejně to risknu. Když mě nebude chtít vidět bratr, aspoň snad bude si chtít popovídat děda nebo Nemesis,“ hlesl jsem pak nakonec. Ostatně, pokud by chtěl, může mi to Crowley říct do očí, že už mě nechce nikdy vidět. Každopádně by mi to musel rozumně vysvětlit a já věděl, že rozumné vysvětlení tohle rozhodně nemá, protože prostě jsme si nic neudělali. I když momentálně jsme byli příbuzní jen tím, že jsme měli stejnou rodinu a pocházeli jsme z jednoho vrhu.
Ze sestřina plánu na to, až se vrátíme domů, měl táta větší radost, ale nijak zvlášť jsem to nekomentoval. Rozhodně jsem se ale v prvé řadě těšil na mamku, protože jsme ji už dlouho neviděli. Souhlasně jsem přikývl, tahle výprava se nám vážně protáhla, Život bydlel evidentně daleko. Asi věděl proč. “Myslím, že se mamka zlobit nebude, ale možná si už dělá starosti, kde jsme. I když ví, že jsme s tebou.“ Řekl jsem pak nahlas svou myšlenku. Nebo si to mohla myslet, že jsme s tátou, odešli jsme i s Vivi a ta teď byla kdo ví kde. Zadoufal jsem, že Život bude vědět, kde sestra je a zda je v pořádku, pokud nebude už dávno doma s mamkou.
Ze zamyšlení mě však vytrhnulo hlasité funění. Překvapeně jsem zamrkal a pohlédl na tátu, který se sotva držel na nohou, funěl… “Tati! Je ti něco?“ Chtěl jsem k němu přiskočit a podepřít ho, aby neupadl, ale najednou tu přede mnou stáli dva tátové. “Co to sakra…?“ Vykulil jsem oči a tlama mi div nespadla na zem. Stáli tu před námi dva naprosto stejní Etneyové, kteří se hádali, kdo je kdo a je náš pravý táta. Tlapou jsem si zamnul oči, jestli se mi to nezdá, ale i poté tam byli oba. Ciri se ke mně celá vyděšená přitiskla, což mě trošku probralo z překvapení. “Neboj se,“ šeptl jsem jí do ucha, naježil se a byl připravený sestru bránit, ať by se dělo cokoliv.
Zatím to však vypadalo, že se ti dva budou jen hádat a přít o to, kdo je náš pravý otec. Nějak jsem ale nevěděl, komu z nich věřit. Za chvilku však jeden z nich běžel pryč s tím, že přivede mámu, která potvrdí, že pravý Etney je on a kdyby něco, tak se potkáme doma. Zavrtěl jsem hlavou, zatímco ten druhý zamířil k Životu, který potvrdí, že on je ten pravý. Odfrknul jsem si. Mámu tohle sice mohlo zmást, takže by nevědomky uvěřila tomu nepravému, ale táta přece chtěl v prvé řadě za Životem, takže jsem věřil, že ten dvojník… Nebo přelud… Nebo co to vlastně bylo… Odešel a náš táta šel na vrchol. “Myslím, že falešník právě odešel. Ale… Byl to falešník? Co to bylo?“ Zamračeně jsem se otočil směrem, kterým ten druhý vlk zmizel. Pak jsem si ale něco uvědomil, jako bych dostal kopanec do žaludku, rozechvěly se mi nohy, hrdlo se mi stáhlo a vyschlo mi v tlamě. Máma! Aby ji tak chtěl oblbnout a ublížit jí! Tohle jsem si připustit nechtěl. “Tati, počkáme tady, ale nebuď tam dlouho, musíme za mámou!“ Houknul jsem na tátu.

//Tmavé smrčiny přes Prstové hory

Byl jsem zvědavý, co mi táta řekne na to, že se chci vidět s bratrem, ale zatím neřekl nic. Asi byl nějak zamyšlený, takže jsem byl ticho, abych ho nerušil. Zatím ještě Ciri pověděla, co má v plánu ona. Usmál jsem se na ni. Také jsem doufal, že bude Vivi už doma, abych s ní i já strávil trochu času, protože i ona pro mě byla víceméně skoro jako cizí. Tedy, to jsem asi nevystihl správně, nicméně… Ano, je mojí sestrou, stejně jako Ciri, ale skoro nic jsem o ní nevěděl. Bylo asi fajn, že se uměla sama toulat po světě, stejně jako Crowley.
Brzy jsme se zastavili a zvědavě se rozhlíželi kolem sebe. Nevěděli jsme, kterým směrem budeme pokračovat, takže jsem se pak podíval na tátu, co navrhne on. Tenhle směr sice víceméně naznačila Ciri a táta jí nic neřekl, takže možná jsme šli k našemu cíli dobře, ale teď asi bylo načase se přeci jen nechat vést.

Náš úlovek byl sice poněkud baculatý, ale pro tátu už nezbylo. Vlastně jsme byli rádi, že jsme zahnali aspoň ten největší hlad, to pro začátek stačilo. Však nás také brzo čeká něco lepšího a většího na lov. Jelikož už jsem byl skoro stejně vysoký, jako táta, a když jsem se podíval na své tlapky, které už byly také delší a větší, musel jsem si tak nějak uvědomovat, že jsme dost vyrostli. Na svůj odraz na vodní hladině jsem už nějakou dobu nekoukal. Také Ciri se vytáhla, zkrátka už jsme nebyli malá vlčátka. Nu, asi se tomu nedalo zabránit. Ale aspoň jsme teď byli dost velcí a silní na to, abychom mohli lovit s rodiči a pomáhat hlídat les.
Ciri už byla celá nedočkavá, takže zavelela, abychom vyrazili. Táta se na ni jen zazubil, takže jsme se konečně zase vypravili k jednomu z našich cílů. Chvilku jsem mlčky přemítal, kdy se asi projeví moje vrozená magie. Jestli zjistím, která to je, díky zabarvení očí, nebo se nějak projeví. Na to jsem si ale musel ještě počkat. Stočil jsem ucho k tátovi, který se zajímal, co budeme dělat, až dorazíme domů. Nevím proč jsem se mírně ošil, vždyť nebylo nic špatného na tom, co jsem chtěl já. “Chtěl bych se jít podívat do Asgaarského lesa za Crowleym,“ řekl jsem ochraptělým hlasem, takže jsem si musel odkašlat. “Ale nejdřív budu chvíli s mamkou,“ dodal jsem rychle, aby si nemyslel, že se vypařím hned, jak se ocitneme v Cedrovém lese. To určitě ne. Rozhodně jsem chtěl být chvilku s mamkou a popovídat si s ní, možná se i trošku pomazlit. Možná jsem byl už skoro dospělý, ale pořád jsem chtěl menší něžnosti s mamkou. Z toho snad nevyrostu, pomyslel jsem si krátce a pohlédl na Ciri, co má v plánu ona. Samozřejmě bych byl rád, kdyby šla se mnou, ovšem nemohl bych jí mít za zlé, kdyby chtěla jít zkoumat Gallireu po vlastní ose.

//Narrské vrchy (přes Prstové hory)

Zaujatě jsem sledoval tátu, který převzal iniciativu a jal se zajíce srazit k zemi. Skoro mi až zalehly uši, jak to malé stvoření zapištělo, a možná mi to bylo chvíli líto, ale… Holt menší tvorové slouží jako potrava nám větším. S tím se nedalo nic dělat. Pohlédl jsem na Ciri a usmál se na ni, byli jsme vážně prima dvojka na lov, a už jsem se nemohl dočkat, až se zúčastníme lovu vysoké. To bude určitě něco jiného, nicméně s rodiči a se sestrou po boku jsem si byl víc než jistý, že budeme úspěšní.
Pyšně jsem se zatetelil, když nás táta pochválil. Popostrčil jsem mrtvé zaječí tělo k sestře, aby si nabídla jako první. Pak jsem si kus masa utrhnul i já. Spokojeně jsem přežvykoval zaječinu v tlamě a poctivě žvýkal. Konečně jsem zaplnil sténající žaludek, který na chvilku zmlknul, když jsem lovil, ovšem teď už se zase ozýval, protože je prázdný. To jsem měl štěstí, že mi na chvíli přestalo kručet v břiše, protože by to byl trapas, kdyby nám tenhle zvuk ztížil lov. I když ten zajíc vážně nevypadal, že by ho zajímalo něco jiného než dlabanec. Ani jednou nezvedl hlavu, aby se rozhlédl po okolí nebo aspoň zavětřil. Sice by mu to bylo houby platné, protože jsme byli dobře ukrytí v závětří, ale i tak. Vypadalo by to, že je pozorný.
Táta pak prohlásil, že se najíme a vydáme se k životu. Mezitím jsem si ukousnul ještě jeden kousek sousta a souhlasně přikývl. Gestem jsem souhlasil i s tím, abych pak šli co nejdříve domů, protože jsme byli pryč už docela dlouho, mamka si o nás musela už dělat starosti. Také jsem byl zvědavý, co se táta od Života dozví ohledně Vivi. Jen jsem doufal, že je v pořádku a nebude se toulat zase kdo ví kde a kdo ví jak dlouho. Chtěl jsem si s ní popovídat, než vyrazím za bratrem do Asgaarského lesa, ovšem teď bylo otázkou, jestli do té doby sestru uvidím.

Táta se netvářil moc nadšeně, když jsem mu vysvětlil, že jsme první lekci o lovu absolvovali u strýce. Ale nic na to neřekl, jen takové to chápavé „aha“. Ciri pak doplnila, že absolvovala ještě lov s mamkou. No, já jsem měl sice ještě za sebou pokus ulovit rybu, ale tenhle nepříjemný a nepovedený pokus bych raději zapomněl. O důvod víc nemít rád ryby, jsou hnusné, kluzké, a ještě se při jejich lovu můžete utopit. To by tak hrálo. Sice asi s jinými zvířaty, která byla vhodná jako strava vlků by se asi taky mohlo něco stát, nicméně prostě ryby pro mě byly tabu.
Raději jsem se přestal věnovat úvahám o lovu ryb a zase se naplno soustředil na zajíce. Už jsme číhali docela dlouho a zajda byl evidentně hladový, protože se bezstarostně ládoval. Evidentně ho ani nenapadlo být trochu ostražitý, nebo jsme možná stáli pořád s větrem, který vál směrem od něj, takže zatímco nás jeho vůně šimrala v čeniších, on o nás neměl ani potuchy. Začínaly se mi sbíhat sliny, měl jsem už vážně docela hlad. Ciri navrhla, že bychom ho mohli nahnat tátovi, který by ho zakousnul. To znělo jako dobrý plán. Jen jsem doufal, že nebude nijak extra rychlý, protože já jsem neměl pocit, že bych mu mohl stačit. Teda, sám určitě ne, ale se sestřičkou to rozhodně zvládnu. Přeci jen jsem byl vyšší a mohutnější, takže já měl spíš předpoklad k vytrvalosti. Nu, ale o tom se budu moci přesvědčit až časem. Taťka sestřin návrh odsouhlasil, takže se pak vydal jen o kousek stranou, kde se připravil na svůj úkol. Zachytil jsem jeho pohled, mohli jsme vyrazit, takže jsem mrknul na Ciri, zhluboka vydechl a přikrčen jsem se přibližoval v bezpečné vzdálenosti ke kořisti. Těšně před vystartováním jsem ještě zkontroloval, jestli je Ciri připravena a když jsem dostal tichý souhlas, byť ne moc nadšený, hbitě jsem vyskočil z úkrytu směrem k zajíci. Vypadal poněkud překvapeně, zrovna do sebe soukal nějakou květinku, kterou jsem neznal a neměl samozřejmě teď čas přemýšlet nad tím, co vlastně ten tvor žere. Rychle se ale vzpamatoval a vzal nohy na ramena. Dbali jsme však na to, abychom ho hnali směrem k tátovi, který naštěstí nebyl daleko, takže stačilo jen ho udržet a doufat, že nehodí nějakou kličku, kterou by nám zhatil plány.

//řekla Tenebrae

Byl jsem v tu chvíli tak zabraný do svých myšlenek a snahy vybavit si vše o lovu zajíců, až jsem nejdřív neslyšel, že si sestřička zpívá. Teprve po nějaké chvíli, když jsem se probral, jsem si to uvědomil. Táta to také zaregistroval. Neznal jsem tu písničku, takže jsem se nemohl přidat. Pokud to nebylo něco, co si Ciri právě vymyslela, ale znělo to vtipně. A měla docela příjemný hlásek. “To znělo dobře,“ zazubil jsem se na ni a přidal mrknutí. Počkali jsme na ni, vůbec nedávala najevo, že by se té rozvodněné řeky bála. Nebo možná ten zpěv byl její obrana proti strachu. Každopádně teď jsme prošli mezi několika stromy a ocitli se v lese. Už jsem ani nepočítal, kolik jsme jich prošly. Ale tenhle působil… Poněkud smutně. Tiše jsem se rozhlížel. Nejen díky absenci slunce tu bylo přítmí. Když jsem zvedl hlavu, viděl jsem dost hustě rozrostlé stromy. Snad by to mohly být smrky, pokud jsem si správně pamatoval. Na zemi bylo jehličí a docela příjemně vonělo. Vypadalo to, že by tu mohla být docela dobrá schovka před deštěm. Táta ostatně moji domněnku potvrdil.
Na jeho slova, že v lese určitě najdeme něco k jídlu, jsem zvedl čenich a znovu nasál vzduch. Snažil jsem se najít něco, co by bylo cítit stejně jako zajíc. Pamatuju si to vůbec ještě? Mrknul jsem na Ciri, jestli se také pustila do čenichání. Šel jsem vpřed, ale několik metrů od táty, abych zmapoval trošku jinou část lesa, kdyby náhodou jeho nosu něco uniklo, i když jsem vůbec nepředpokládal, že by se mohlo něco takového stát. A zrovna ve chvíli, kdy mě do nosu uhodila povědomá vůně, táta se zastavil a upozornil nás. Zatetelil jsem se radostí, že jsem si to pamatoval dobře a po čichu našel zajíce. Zhluboka, ale hlavně tiše, jsem nasával jeho pach, abych si ho zapsal do paměti ještě lépe.
Pak jsem nakouknul na tvora, který se nacházel nedaleko. Byl poměrně buclatý, to bychom se z něj mohli najíst snad všichni. Každopádně jsem si byl jist, že tu určitě nebude sám. “My jsme byli na prvním lovu zajíců se strýčkem Sigym,“ vysvětloval jsem tátovi. Mrknul jsem na Ciri, protože jsem nevěděl, jestli ona od té doby lovila, já ale určitě ne. A měl bych se za to asi stydět. Jak pak mám být zdatný lovec, když trénink zanedbávám! Hned jsem si tedy usmyslel, že se musím polepšit. Třeba bych mohl zkusit lovit v každém druhém nebo možná radši třetím lese. Tolik zajíců bych možná nesnědl, ovšem nebylo by asi špatné, kdybych je zvládl nanosit do smečkového úkrytu, abychom měli zásobu. Tím pádem mi na okamžik vytanula na mysli mamka, jak se asi má. Vzápětí jsem se ale přikrčil v očekávání, jestli nám dá táta ještě nějaké instrukce.

//Klimbavý les (přes Travnatý oceán)

Dál jsme kráčeli za naším cílem, až jsem si začínal říkat, jak daleko asi ještě půjdeme. Vlastně jsem ani neměl ponětí, kde takový mocný vlk, jako je Život, může přebývat. Rozhodně to ale muselo být nějaké výjimečné místo, protože přeci jen by neměl žít v nějakém nevýrazném brlohu, i když… Možná zdání mohlo klamat. Nicméně musel jsem si zatím počkat. Nechtěl jsem začít otravovat s otázkami, kdy už tam budeme. Nebyl jsem přece už malé vlče.
Také Ciri měla hlad, takže zatím to táta uzavřel s tím, že si něco dobrého k snědku najdeme. Jak jsem se ale tak rozhlédl kolem nás, nevypadalo to, že by tu bylo nějak extra živo a na výběr. Navíc podle oblohy se zdálo, že bude dost pršet. Ostatně táta měl na to stejný názor. Zatím jsme na nejvhodnějším místě, tedy kde byla voda nejklidnější, pomalu přehopsali řeku. Měl jsem docela na mále, musel jsem hodně dávat pozor, abych neuklouzl. Vypadalo to docela nebezpečně a vlastně jsem ani nevěděl, jestli umím plavat. Natož zda bych to zvládl v nějakém divočejším vodním toku. Ve vodě jsem byl zatím jen jednou jedinkrát, když mě máma učila lovit ryby a já se málem utopil. Při té vzpomínce jsem se mimoděk oklepal. Doufal jsem jen, že táta nenavrhne, abychom ulovili nějakou rybu k jídlu teď, protože to bych asi umřel hlady. Naštěstí ale nic takového nepřišlo, pokračovali jsme dál do nějakého neznámého lesa. Táta navrhnul, abychom se tam schovali před deštěm a třeba si tam taky pak najdeme něco k jídlu. Respektive spíš ulovíme. Souhlasně jsem přikývl a nedočkavě se zatetelil. Bude rozhodně fajn zjistit, jestli jsem nezapomněl nic z toho, co nás Sigy učil o lovu zajíce. Případně by nám táta přidal nějaký tip, který by se nám mohl hodit.

//Tmavé smrčiny

// Jezevší hájek (přes Vřesoviště)

Nevěděli jsme toho o Životě moc, takže táta se pustil do vyprávění a my s Ciri tiše poslouchali. Přitom jsem si zkoušel představit, jak takový hodný velký bílý vlk asi působí a jak vypadá ve skutečnosti. Jelikož jsme za ním právě mířilo, tak jsem si mohl později ověřit, jestli moje představa byla správná, nebo ne. Nicméně se zdálo, že ať vypadá, jak chce, nejspíš je to velký dobrodinec. Když se ale táta zmiňoval o jeho sestře Smrti, zachmuřil jsem se. I když jsem se nemohl vyhnout tomu, zda potkám dobrého nebo zlého vlka, takovému bych se přeci jen raději vyhnul. Na druhou stranu podle toho, co jsme se dozvěděli, když dáme tomuto mocnému stvoření nějaké blyštivé kamínky, které má ráda, možná by nám na oplátku pomohla vylepšit naše znalosti ohledně magií nebo našich schopností. Tiše jsem si pomyslel, že na vylepšování magie mám ještě nějaký čas, protože jsem ještě ani nevěděl, jakou mám vrozenou, natož abych s ní něco dělal.
Současně s posloucháním tátova povídání jsem se rozhlížel po okolní krajině. Zrovna jsme byli v docela příjemném listnatém lese, kde to docela hezky vonělo. A i když bylo zrovna zataženo, protože před chvíli pršelo, čehož jsem si ani snad nevšiml, tak bylo teplo. Takové ideální počasí na putování. Jenže zrovna v tu chvíli mi zakručelo v břiše. Už jsem si ani nepamatoval, kdy jsem naposled něco pořádného snědl. Než jsem se však táty stačil zeptat, jestli bychom se nemohli poohlédnout po nějakém zajdovi k snědku, sám se zeptal, jestli nemáme hlad. Nechtěl jsem čekat, až přijdeme domů, jak nejprve navrhnul, ale vzápětí se zmínil o svačince na cestu, což jsem s nadšením odkýval. “Já už mám docela velký hlad,“ přiznal jsem se. A aby to mělo váhu, můj žaludek se v tu chvíli znovu ozval a to tak hlasitě, že jsem se divil, že se nevyplašilo hejno ptáků, které bylo v koruně stromu nad námi. Omluvně jsem se zazubil a pohlédl na Ciri, jestli je i ona hladová. Kromě toho, že zajíc by nám přišel vhod, měli bychom se pořádně procvičit v lovu, protože od té doby, co nás poprvé vzal Sigy, jsme nelovili. Nebo aspoň já ne. Navíc už jsme byli docela dost velcí a řekl bych, že i silní na to, abychom mohli brzy jít lovit vysokou. Což táta za chvilku znovu navrhnul, že až přijdeme domů, mohli bychom se vypravit na lov s mamkou. Nadšeně jsem přikyvoval. Naučím se lovit a já pak půjdu hledat Crowleyho. Snad budu mít štěstí a bude v Asgaarském lese. A když ne, aspoň tam pozdravím dědu a strýčka,“ přemýšlel jsem, zatímco jsme opustili les a mířili o něco dál.

// Tenebrae (přes Travnatý oceán)

//Jezevčí plácek

Táta nějakou dobu nic neříkal. Aspoň co jsme se vraceli cestičkou zpátky do… řekněme normálního světa. Ani já jsem neměla náladu nic říkat, měl jsem v hlavě pořádný zmatek. I Ciri byla zamyšleně tichá. Tohle bylo vážně zvláštní setkání a já pořád tak nějak nevěděl, co si o tom všem mám myslet. Nechtěl jsem se vyptávat, ale i tak jsem potřeboval odpovědi na otázky. Nakonec jsem se ale rozhodl, že to nechám zatím na tátovi, jestli nám bude chtít vysvětlit, proč na něj byla babička tak zlá. Proč si myslí, že se na Crowleyho táta vykašlal, když to přece bylo jeho rozhodnutí, že chce zůstat tam, kde se narodil. Teda aspoň tak mi to tlumočili a já tomu věřil. Neslyšel jsem bratrovu verzi, ani jsem neměl možnost si promluvit s Vivianne, jestli o tom něco ví. Na druhou stranu asi bylo něco na tom, že Crowley byl moc malý na to, aby se uměl rozhodnout. Ale… Tak nějak jsem předpokládal, když je někdo tak malý, jako jsme byli v době, kdy se naše cesty rozdělily, chce být vlk přece se svými rodiči a sourozenci. To mi fakt hlava nebrala. Leda by ho někdo přinutil. Nebo mi namluvil o nás a rodičích něco nepěkného. Takže mi prostě nezbývali nic jiného, než se vydat do Asgaaru za bratrem a zjistit od něj osobně, co se stalo.
Teď však jsme zamířili jinam, táta rozhodl, že se vypravíme za Životem, který by mohl vědět, kam se zatoulala Vivianne. “Já osobně toho o Životu moc nevím, co všechno umí a co je vlastně zač,“ odpověděl jsem na tátovu otázku, jestli nám někdy o něm vyprávěl. Pohlédl jsem na Ciri, jestli má nějaké info, které mě minulo.

Klimbavý les (přes Vřesoviště)

Začínala mi z toho všeho jít hlava kolem. Nevěděl jsem, co si mám myslet. No… Nechtěl jsem věřit tomu, že by táta udělal to, co babička řekla o jeho bratrovi. Na druhou stranu… Proč by lhala? O něčem takovém se nelže ani nežertuje. Takže jsem se staženým žaludkem pokukoval po tátovi, co on na to. Už toho asi také začal mít dost, protože se tón jeho hlasu změnil. I jeho celkový postoj. Mírně jsem couvl a svěsil uši. Mrknul jsem na Ciri, jestli je z toho také celá vedle. Každopádně jsem ani nevěděl, jestli se máme ptát táty na detaily, nebo to nechat být, protože to se evidentně stalo už dávno. Babička na závěr tátovi oznámila, ať za ní už nikdy nechodí a není jejím synem. Tohle asi muselo zabolet. Na druhou stranu on přeci nevěděl, že se tady setkáme, nebo snad jo? Nevěděl sem, že když půjdeme za tím jezevcem, že se tu setká s přízrakem své matky. Tedy… To bylo vážně… Uf.
Také Ciri se vyjádřila na ten způsob, jak bude hrdě nosit naši krev, nebude sebou nechat zametat, nebude ubližovat své rodině a hlavně se bude snažit být lepší, jak nás babička ponoukala, i když ani ona nevěděla, v čem přesně by to mělo být. Každopádně na tohle téma se už babička nevyjádřila. Dokonce ani nekomentovala, že Vivianne zničehonic zmizela, až mě to překvapilo. “Půjdeme za ním, stýská se mi a pořád je to můj bratr,“ řekl jsem na babiččinu poznámku, abychom Crowleyho navštívili. Rozhodně jsem na něj nechtěl zanevřít, ani na Asgaarský les a jeho obyvatele. Vždyť jsme se tam narodili a mně se tam nic zlého ani nepříjemného nestalo, takže jsem neměl důvod. Stejně jako jsem si byl jistý, že by mi to rodiče nezakazovali, abych tam šel.
Se slovy, že když budeme potřebovat, máme se za ní zastavit, babička zmizela. Hlasitě jsem vydechl. Docela mě z toho všeho bolela hlava a byl jsem nesmírně zmatený. Pohlédl jsem tázavě na tátu, co budeme dělat dál. Nejraději bych se hned vydal do Asgaarského lesa a ideálně sám, abych si utřídil myšlenky. Maximálně bych dovolil Ciri, aby mi dělala společnost, pokud by se jí chtělo. Táta ale navrhoval, abychom se podívali po sestře. Možná bychom se mohli zeptat Života, jestli o ní něco ví. Souhlasně jsem přikývl. “Snad nám poradí, kde ji hledat a co se stalo,“ připustil jsem. Protože hledat Vivi sami by bylo asi hodně těžké. Mohla být prakticky kdekoliv. Následoval jsem tedy tátu cestičkou, kterou jsme sem přišli. Už jsem se docela těšil na normální les a normální vlky kolem sebe.

//Jezevčí les

Šokovaně jsem pozoroval vlčici, která dala život našemu otci. Její slova byla ostrá jako to nejostřejší žihadlo, které kdo mohl dostat. A přímo do srdce. Viděl jsem, tak tohle tátu mrzí, jak ho to bolí. Nechápal jsem, proč je na něj babička taková. Nejspíš se muselo stát něco vážného v době, kdy my ještě nebyli na světě, kdy byl táta v našem věku. Naklonil jsem hlavu na stranu. Je fakt, že o svých rodičích moc táta nemluvil, nebo aspoň jsme se na tohle téma nedostali. Ani děda toho moc nenamluvil, ale s ním jsem měl ještě menší možnost mluvit. Krátce nato jsme odešli z Asgaaru a měli jsme na starosti jiné věci, hlavně táta, než řešit jeho mámu. Každopádně tohle bylo o důvod víc se tam vrátit. Chtěl jsem vědět, co tak strašného táta provedl.
Překvapeně jsem pak zíral, když mluvila o tom, jak může být vlče spokojené, když ho vlastní rodiče odkopnou. Střelil jsem pohledem po svém tátovi. Tohle by táta nikdy neudělal! Vykřikl jsem v duchu. Táta se samozřejmě hned ohradil tím, že ona u toho nebyla. Nebo snad mohla vědět, co se tehdy stalo? Těžko říct, co mrtví vědí a co ne. Souhlasně jsem ale přikývl, a nepřemýšlel jsem nad tím, jestli mě někdo vidí, že se bratr rozhodl sám. Aspoň já to tak slyšel a měl jsem za to, že je to pravda. Určitě by mi rodiče netvrdili, že se rozhodl zůstat v Asgaarském lese, zatímco pravda by byla taková, že třeba už nás bylo na ně moc, nebo ho snad dokonce neměli rádi, tak ho tam nechali. To rozhodně ne! Štvalo mě, že jsem si nemohl o tom promluvit s Vivi, ta toho asi věděla nejvíc, nicméně ona se mohla přece ozvat a říct, jak to bylo.
Babička pak obrátila svou pozornost na nás a byla najednou úplně jiná. Milá. Prohlásila, že nás ráda poznává. Pravda, my jí nic neudělali, takže neměla důvod být na nás přísná jako na tátu, ale… Kdo se v tomhle měl vyznat. Sice jsem poslouchal, jak nám rádoby předvídá naši budoucnost, nebo možná spíš vykresluje naše možnosti, nicméně měl jsem z toho vážně zvláštní a nepříjemný pocit. Nevěděl jsem, co si o tom myslet. Střelil jsem rychlým pohledem po sestrách, ale Vivi jsem nikde neviděl. Nespokojeně jsem se ohlédl. Kam se zase vypařila? V takovou důležitou chvíli? Zamračil jsem se. “Já svou rodinu mám nade vše rád a nikdy bych nikomu neublížil. Rozhodně ne vědomě. Své rodiče poslouchám a mám je v úctě, stejně jako dědu, i když jsem zatím neměl možnost se s ním pořádně poznat. Ale to napravím. Své sestry budu vždycky chránit,“ pronesl jsem sebevědomě. Pak jsem si uvědomil, že nemám co příliš říct na adresu Crowleyho. “A s bratrem se snad znovu sblížím,“ řekl jsem nakonec zadumaně. Nechápal jsem však, co myslí tím, abychom byli lepší než naši rodiče a ona s dědou. Pohlédl jsem z její postavy na tátu a zase zpět. Nevěděl jsem, zda snad někdo provedl někomu něco ošklivého? To jsem si nedovedl ve své naivitě a víře v to, že naši jsou nejvíc a nejsprávnější, vůbec představit.
Nevěděl jsem však, jak tátu vyrušit a říct mu, že tady nikde není Vivianne. Dokonce ji ani nebylo cítit, jako by se do země propadla. A zrovna teď, když babička nadávala tátovi! Jenže to se hned „vyřešilo“ samo – táta si toho všiml. Samozřejmě propadl panice. “Já nevím, tati,“ řekl jsem přiškrceným hlasem a narůstala ve mně panika. “Neviděl jsem ji odcházet a ani nic neřekla,“ dodal jsem zkroušeně. Mrknul jsem na Ciri, jestli neřekla něco jí. Další pohled jsem věnoval babičce a preventivně jsem se zamračil. Nechtěl jsem, aby mu začala vyčítat, že se jeho dcera rozhodla z ničeho nic zmizet.

Nic moc jsem se na téma magie už nedozvěděl, akorát mě táta ubezpečil, že to určitě poznám a je možné, že když má magii země maminka i její bratr, je dost možné, že ji zdědím také. I když ale to záleželo na více věcech, evidentně se podle jeho slov mohlo vyskytnout nějaké dědictví po prarodičích nebo tak. Hm, takže mi nezbývalo než čekat, jak to bude se mnou. Dál už jsem se raději neptal, protože táta už byl myšlenkami někde jinde.
Všichni jsme souhlasili, že se po té cestě, kam nás poslal jezevec, vydáme. Byl jsem rád, hlavně jsem byl zvědavý, ale také dost nesvůj. Bedlivě jsem se rozhlížel kolem sebe a snažil se zachytit sebemenší podezřelý pohyb nebo pach. Jenže nikde nikdo. Nikde nic. Na jednu stranu asi dobré znamení. Na tu druhou jsem si nebyl jist, jestli by to mělo být dobře. Bylo to tady takové ponuré. Vůbec jsem nevěděl, k čemu to přirovnat, protože takovou okolní krajinu ani atmosféru jsem ještě nezažil. Loupnul jsem pohledem po tátovi, který byl také poněkud nesvůj a nabádal nás, abychom se drželi u něj. Vivianne však bezstarostně pobíhala kolem a prozkoumávala okolí. Ani ona nic zajímavého neobjevila. Zamračil jsem se. Měl jsem dojem, že nás ten jezevec jen sprostě napálil.
Za několik okamžiků jsem však zůstal překvapeně stát. Stíny kolem se zhmotnily a vyloupla se před námi postava vlka. Respektive vlčice, která poněkud nevlídně promluvila směrem k tátovi. S tlamou dokořán jsem sledoval jeho reakci. Takovou jsem doposud nezažil. Hned poté, co jsem se dovtípil, že tedy před námi je naše babička, osočila tátu, že on sám hodil svého syna na krk někomu jinému, a přitom evidentně ji někdy nazval špatnou matkou. Nevěděl jsem, na koho koukat dřív. Byl jsem z toho celý vedle, až jsem se musel posadit na zadek. Přitom jsem ale ještě vrhnul rychlý pohled na sestry, co na to říkají ony. Držel jsem se trošku zpátky. Ne ze strachu. Tohle bylo evidentně mezi tátou a babičkou. Táta byl najednou jako malé vlče, které si není jisté ani samo sebou. Tentam byl náš sebevědomý Alfák Cedrové smečky. V mých očích neklesl, to vůbec ne, jen… Bylo to zvláštní, vidět ho v takové situaci. Evidentně litoval spousty věcí.
Postava se pak obrátila na nás a pozdravila nás. Vivivanne byla z nás nejrychlejší v odpovědi. Asi jsem byl moc dlouho ticho, pořád ještě překvapený, protože nás táta vybídl, abychom babičku pozdravili. Konečně jsem se vzpamatoval, asi jsem musel vypadat jako tydýt. Odkašlal jsem si a usmál se. “Ahoj, babi, já… jsem Reonys, eh…“ zarazil jsem se na okamžik. “Rád tě poznávám,“ dodal jsem po krátkém zaváhání. Bylo to hodně zvláštní setkání, ani jsem nevěděl, že něco takového je možné. Každopádně bylo jasné, že budu chtít na tohle téma později vysvětlení. Teď jsem však zatím tiše čekal, až pozdraví i Ciri a co se bude dít dál. Jestli se babička s tátou budou hádat, nebo se udobří. Zda si s námi bude povídat, nebo nad námi ohrne nos a půjde po svých. Vzápětí jsem se zamyslel nad tím, jak je možné, že babička ví o tom, že Crowley není s námi, ale zůstal v Asgaarském lese.

//Jezevčí les

Chvíli jsem na odpověď čekal, táta se nejdřív asi hlavně soustředil, aby jezevce neztratil z dohledu. Tenhle les působil poněkud zvláštním dojmem, byl úplně jiný, než náš nebo Asgaar či Mechový. Podezřele jsem toho tvora před námi také zkoušel sledovat. Pohyboval se překvapivě hbitě, vzhledem ke své tělesné schránce, která byla poněkud zavalitá s krátkýma nohama.
Zastříhal jsem pak oušky, když táta znovu promluvil. Bedlivě jsem poslouchal, že i když mi zůstanou oči jantarové, tak ucítím, že se moje magie objevila. No, to jsem si ale nedovedl dost dobře představit. Navíc mě odkázat na mámu, abych měl dva názory. Pak ale ještě dodal, že on měl také stejnou barvu očí, jako máme teď my, celkem dlouho, jemu se zabarvily až krátce před tím, než jsme se narodili. Naklonil jsem hlavu na stranu. “A jak jsi poznal, jakou magii máš ovládat? Nebo to jsi prostě v sobě nějak ucítil?“ Zeptal jsem se. “Já mám rád květiny, zajímají mě byliny, jak mohou léčit. Také stromy se mi líbí,“ začal jsem přemýšlet spíš nahlas. “Myslíš, že bych mohl mít stejnou magii, jako máma a Sigy?“ Zeptal jsem se. Vzápětí mě napadlo, že bych se pak měl zeptat sestřiček, jakou by magii chtěly mít. I když mi bylo jasné, že určitě chtějí být tak šikovné, jako já takže nejraději by chtěly ovládat úplně všechny.
Z úvah mě však vytrhnul hlas, který nepatřil nikomu z nás. Překvapeně jsem sebou trhnul a rozhlédl se. Vzápětí mi došlo, že na nás mluví ten jezevec. Zakroutil jsem nevěřícně hlavou. Nevěděl jsem, že jezevci mluví naší řečí! Pohlédl jsem na tátu. Nedal na sobě sice nic moc znát, ale byl docela napjatý a především zvědavý, stejně jako my. Jezevec nás, respektive hlavně tátu, protože nás si nevšímal, popoháněl. Tátovi se tohle jednání moc nelíbilo, ale když se chtěl ohradit, ten tvoreček ho rychle odbyl. Nakrčil jsem čenich a mírně naježil srst na krku. Nějaký drzý, ten tvor! Nespokojeně jsem zamlaskal, ale raději jsem nic neříkal. Následně jsme se zastavili u cesty, na kterou jsme se měli vydat. Tam prý nás, respektive tátu, někdo očekává. Tázavě jsem se na něj podíval. Vypadala celkem tajemně a podezřele. Chvíli váhal a podíval se na nás. Vivianne samozřejmě hned nadšeně souhlasila, že se tam půjdeme podívat. No, já jsem váhal jen chvilku, protože jsem pochopitelně nemohl vypadat před sestrou jako srabík. Navíc jsem potřeboval nějaké dobrodružství, vždyť jsem dosud skoro nic nezažil! Vesele jsem se usmál a přikývl. “No jasně. Jak jinak bys našel, co hledáš, nebo zjistil, kdo tam na tebe čeká, kdybychom tam nešli,“ povzbudivě jsem se na tátu usmál. Něco mi říkalo, že žádné nebezpečí nám nehrozí. Pohlédl jsem pak ještě na Ciri a doufal, že se nerozhodne tu na nás čekat. Nerad bych ji tu nechával samotnou!

//Narvinijský les

Sestřinu poznámku nakonec dokončil sám táta. Trošku nechápavě jsem na něj koukal. Když nebyla babička mezi živými, trochu jsem nepobíral, jak bychom se s ní mohli setkat. Ale v tomhle světě bylo evidentně možné i nemožné, takže… Asi bych neměl být překvapený, kdybychom s ní mohli nějak mluvit. Na jednu stranu jsem byl zvědavý, to jo. Chtěl jsem vědět, jak vypadala a jaká byla… Bylo to rozhodně lepší, než co nám mohl táta napovídat. Na druhou stranu jsem z toho měl trošku zježené chlupy za ušima. Ovšem zvědavost a touha po dobrodružství, a hlavně moje hrdinnost mi nedovolovaly, abych snad jen pomýšlel na to, že bych si to snad měl rozmyslet. A pak, nemohl jsem být bačkora před sestrami!
Další věc k zamyšlení jsem měl ohledně magie a kouzel. Táta tvrdil, že to je jen podobné, protože kouzla, na rozdíl od magie, se dějí sama a nemůžeme je ovládat. Ciri pak přidala nějaké příklady, což znělo celkem logicky. Ten její motýl byl zřejmě kouzlo, a rozhrnutí vody, abychom prošli do úkrytu, byla magie. To nám samozřejmě tenkrát vysvětlil i Sigy. I tak to bylo trošku matoucí. Raději jsem nad tím už nepřemýšlel, táta totiž zmínil, že bychom se po návratu mohli pokusit zjistit, jestli už bude na objevení našich magií. To bylo samozřejmě zajímavější, protože já i byl celý nedočkavý, jakou jsem asi dostal do vínku. “A jak se to vlastně pozná? Když třeba naše oči zůstanou pořád jantarové… Nebo se zabarví později? Budeme zkoušet všechno?“ Začal jsem pálit jednu otázku za druhou.
Měl jsem na jazyku i další, ale vyrušil mě nějaký podivný šramot. Zbystřil jsem a zastříhal ušima. Všiml jsem si, že i táta zpozorněl. Nasál jsem zhluboka vzduch a vpustil do čenichu všechny možné pachy. Pro mě většinou neznámé. Vlka jsem však necítil žádného, kromě nás, evidentně se tu nikdo jiný nenacházel. Brzy se však přiblížilo jakési dupání a chrochtání, jehož původcem byl pro mě prazvláštní tvor. Nechtěl jsem se hloupě ptát, naštěstí však táta na něj upozornil. Naklonil jsem hlavu na stranu. Tak jezevec, pozoroval jsem zamyšleně to stvoření, které, ač vypadalo celkem neškodně, asi by bylo lepší ho nepodceňovat. Zůstal jsem v klidu, táta nás nabádal, abychom ho nevyrušili, možná by se pak to zvíře mohlo naštvat, že tu okouníme, ale… Jak jsem pozoroval jeho bystrá černá očka, nevypadalo to, že by si z nás něco dělal. Ovšem za chvilku se po nás tak podíval a lehce snad kývnul hlavou. Až jsem si myslel, jestli jsem se nespletl. Evidentně to gesto zpozoroval i táta. Vážně asi chtěl, abychom šli za nám. Nechal jsem tedy tátu, ať jde první. Přeci jen byl ještě větší a silnější než já. Já navíc mohl sestřičky jistit zezadu. Vivianne už vyrazila, takže jsem očima pobídl Ciri, abychom se drželi pěkně pohromadě. Adrenalin mi začínal rozlévat do žil, srdce mi netrpělivě tlouklo. Byl jsem šíleně napjatý, zvědavý a žaludek jsem měl trošku stažený. Co nám asi chce ukázat, proběhlo mi myslí. Zapudil jsem myšlenku, že by nás snad mohl vlákat do pasti a se svými druhy na nás zaútočit. Proto neměl důvod. Nebyli jsme také ani lovná zvěř. Leda by to zamýšlel jako trest za narušení klidu v jeho lese. Ale to jsem si raději nepřipouštěl, nebo bych se musel zbláznit.

//na Jezevčí plácek

//Východní hvozd (přes řeku Midiam)

Celý napjatý jsem kráčel vedle táty. Byl jsem vážně zvědavý, kam jdeme a co nás tam vlastně čeká. Nebo kdo. On vlastně táta ani sám nevěděl, co hledá, takže mi na mou otázku odpověděl dost neurčitě. Pak ale rozvinul teorii o tom, že mu možná někdo chybí, a ukázal směrem ke svému srdci. Dodal vysvětlení o nějakých přátelích, které už dlouho neviděl. Na okamžik jsem se zaradoval. Rozhodně by bylo fajn potkat nějaké další vlky. Ani jsem si nepamatoval… No vlastně jo, poslední, s kým jsem se seznámil, byl Saturnus v Mechovém lese, a to bylo už relativně dost dlouho, takže… Ovšem zmínka o naší babičce, že bychom mohli potkat ji, mě poněkud zarazila. Vivivanne to evidentně zaujalo také, nicméně jsou větu o tom, že ona už mezi námi není, nechala nedopovězenou. Letmo jsem na sestru pohlédl, nechápal jsem, co tím táta myslí.
Dokud jsme byli doma v Cedrovém lese, byli jsme docela dobře chráněni, ale jak jsme teď kráčeli místy, která jsem doposud neznal, nepříjemně nám moknuly kožíšky. Tlapky se nepříjemně bořily do země, respektive spíš do směsi bláta. Oklepal jsem se a odfrknul si. Tohle nebylo moc vhodné počasí na výpravu, ale co už. Hlavně, že jsme neseděli doma na zadku. I když tam bychom taky neseděli, měli bychom čas to tam pořádně prozkoumat a já jsem si mohl promluvit s Vivi.
Z úvah mě vyrušil tátův hlas, když se nás ptal, jestli věříme na kouzla. Překvapeně jsem zamrkal. Samozřejmě jsem nevěděl, co to kouzlo je. Ale podle toho, co následně popisoval… Vivianne vyslovila poznámku dříve než já, protože vážně to znělo jako magie. Takže to možná bylo to samé? Nebo jen něco podobného? Ciri zmínila nějakého motýla, který mohl být také kouzelný. No, vlastně asi proč ne, zatím jsem se nesetkal s hmyzem, který by komunikoval s vlky, vždyť oni mluvili úplně jinou řečí, pokud vůbec nějakou. Kdo ví, jak se mezi sebou domlouvají. Pohodil jsem tedy hlavou a raději se vyhnul velké kaluži. Tátova poznámka o tom, že nás má rád, ať se děje cokoliv. Že by pro nás zemřel, pro nás totiž dýchá a žije. Dodal, že pro všechny tři. Takže tímhle dal najevo, že Crowley je pro něj nejspíš už… Spíš raději cizí, než abych jen myslel na to, že táta svého mladšího syna v duchu pohřbil a kdyby ho potkal, už by s ním nikdy nepromluvil.

//Jezevčí hájek