Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Můj nápad, jak Saelind trochu rozptýlit cekem zabral. To jsem byl rád. Překvapeně na mě koukala, když jsem se zmiňoval o další partě sourozenců. “Jo, táta nezahálí, aby zajistil pokračovatele rodu,“ dodal jsem se smíchem. A byl jsem vlastně rád, že našel štěstí, když byla Lucy kdo ví kde. Pořád mě to trochu trápilo, ale už jsem se s tím celkem vyrovnal – zkrátka se rozhodla z naše života odejít. I když se rozhodla poměrně nestandardně, když se s námi ani nerozloučila. Tohle se jí nepodobala. Možná jen neměla loučení ráda a nechtěla nás rozesmutnit, ale i tak. Chtěl bych aspoň vědět, kam bych se za jí mohl jít podívat, nebo abych věděl, že je někde v nějaké jiné smečce a je spokojená. Takhle nezbývalo než doufat a věřit. Raději jsem přestal přemýšlet o tom, jak se má asi moje matka a kde je. Saelind zadoufala, že bude mít snad šanci je poznat. “Noo… Určitě ano,“ řekl jsem a zahleděl se na okamžik na oblohu. Nebyl jsem si jistý, jestli bych měl začínat zrovna teď, ale… Byla to přeci důležitá věc, která se týkala nás obou. Už jsme to jednou nakousli, než onemocněla, ale vůbec jsme se nikam nedostali, takže… Asi bychom to měli probrat. “Vlastně… Jako moje partnerka bys měla být i oficiálně členkou Cedrové smečky…?“ Začal jsem poněkud opatrně.
Zastříhal jsem ušima, když jsem znovu zaslechl Lindin jemný hlas. Souhlasně jsem kývl, ačkoliv jsem si nebyl úplně jistý, jestli to platí vždycky, aby velká rodina byla štěstí. Nicméně v mém případě zatím ano. Tedy – co se mých vlastních sourozenců týkalo, poněkud jsme se rozpadli. Crowley se rozhodl už jako malý. Viv tu s námi žila aspoň nějakou dobu, než se zbytečně rozkmotřila. A Ciri? Trochu jsem byl nervózní z toho, že je už od podzimu také fuč, tohle se jí nepodobalo, stejně jako náhlé zmizení se nepodobalo naší matce. Ačkoliv jsem musel brát v úvahu, že je zkrátka dospělá a může jít kam chce a kdy chce, měl jsem za to, že v Cedrovém lese s námi se cítí nejlépe. A kdyby to chtěla přeci jen změnit, tak by nám to řekla. Ale raději jsem se vrátil k Lindině otázce. “S tebou bych klidně tátovu nadílku překonal,“ široce jsem se usmál. “Ale i kdyby měl být jen jeden potomek… Jen ty můžeš být jejich matkou a žádná jiná,“ opřel jsem si čelo o její.

Užíval jsem si tyhle chvilky plnými doušky. Možná jsem si ještě neuvědomoval, že mi ke štěstí vlastně stačí jen málo. Ale byla Saelindina láska málo? Určitě ne. Ovšem mně to stačilo. Bylo pochopitelné, že si Linda podle svých vlastních slov zimu vlastně nepamatuje. Muselo jí být hodně špatně, ostatně to bylo vidět ještě teď. Každopádně jsem věřil, že se brzy zase uzdraví. Hlavní teď bylo, aby trochu přibrala. Aby měla dost síly na všechno. Zastříhal jsem pak ušima, když se mi omlouvala, že odešla z úkrytu. Olízl jsem jí čenich. “Neměl jsem tě nechat bez dozoru,“ vztáhl jsem zase chybu na sebe. Netušil jsem, že jí je až tak zle. Jenže bylo dostatečnou omluvou, že jsem zkrátka musel plnit povinnosti vůči smečce? Obojí bylo důležité – smečka i Saelind. Jenže jsem neměl po boku nikoho, koho bych pověřil dozorem. Byl sjem tedy nesmírně rád, že to vše dobře dopadlo, že jsem byl teď vedle ní.
Usmál jsem se, když se podivila, že jsem ji pořád hledal. Že jsem to nevzdal. “I kdybych měl projít Gallireu křížem krážem a obrátit každý kámen, abych tě našel, tak bych to udělal. Miluji tě,“ olízl jsem jí pro změnu tvář. A tohle už nikdy nechci zažít, pomyslel jsem si. Na chvilku jsem zavřel oči, ale vzápětí mi došlo, že bych jí mohl říct něco, co by jí zvedlo náladu ještě víc. “A víš, co se stalo na podzim? Já to teda zjistil dost náhodou nedávno, když jsem se potuloval u jezera,“ odmlčel jsem se a podíval se do jejích očí. “Táta s Ninou si pořídili další vlčata!“ Odpálil jsem tu bombu a chvíli čekal, co na to řekne. Až pomine to první překvapení. “Potkal jsem jednu malou slečnu u jezera, tak jsme si povídali. A zjistili jsme, že máme stejného otce a bydlíme ve stejném lese. Mám tedy další sourozence. Dokonce jsou čtyři, jako jsme byli mi tátovi první!“ Pokračoval jsem veselým hlasem. “Tahle sestřička se jmenuje Arvéna. Také jsou dva kluci a dvě holky, jako jsme byli my. Tedy řeknu ti, je to teda gól. Na podzim jsem potkal tátu s Ninou, oni se pak vypařili do úkrytu, nikdo nic nenaznačil, že by se mělo něco stát a bum, Cedrové království se rozrostlo o další prince a princezny,“ dokončil jsem se smíchem.

Jak jsem se tak rozhlížel, dospěl jsem k názoru, že tady je to možná přeci jen lepší – tady je na čerstvém vzduchu, který Saelind určitě nikterak neudělá zle, naopak. A byl jsem rád, že mi ti dva věří, že mě tu s ní nechají o samotě a že se o ni tentokrát postarám, respektive se ani nehnu. “Přimrznu tady a nehnu se,“ ujistil jsem Saturna i Sheyu. Pak jsem zvědavým zeleným pohledem pozoroval Sheyu, která podala své dceři nějaké lístečky, které jí doporučila žvýkat. Naklonil jsem hlavu na stranu, vůbec jsem nevěděl, o jakou bylinu se jedná, ale určitě ona věděla. Jistě by nenabízela své dceři něco škodlivého. Jen mě pořád nekonečně štvalo, že já neznám nic, nestačil jsem se nic naučit od mámy ani od jejího bratra. Možná jsem toho měl využít, když jsem trávil se Sigym čas, ale nebylo zrovna jaro a navíc… koho by v tu chvíli napadlo, že se vidíme naposled? Každopádně jsem si předsevzal, že až se vrátíme do Cedru, zkusím si promluvit s tátou a Ninou, jestli se v bylinkách trošku vyznají. Aspoň natolik, že bychom věděli, co je dobré při horečce, nachlazení, slabosti a tak podobně. Na to přeci nemuseli mít magii země, i když já bych se měl taky trochu pochlapit a něco se pořádného naučit, jako Beta jsem měl mnohem větší odpovědnost, navíc se svou láskou po boku jsem měl co chránit dvojnásob. Svou rodinu.
Ohlédl jsem se na Saelind, která v klidu odpočívala vedle mě, zatímco já pozoroval její rodiče, kterak se chystají na lov. Mrzelo mě, že jsem nemohl jít s nimi, určitě bych jim pomohl, nebo možná by bylo lepší, kdyby Sheya zůstala s dcerou a my se Saturnem vyrazili. Ovšem respektoval jsem rozhodnutí. A tak jsem aspoň doufal, že dorazí ještě někdo ze smečky. Docela mi vrtalo hlavou, kam se poděla Bianca, vždyť ještě před časem šla se mnou. Ale bylo dost dobře možné, že si všimla, že jsem se s rodiči Saelind našel, takže usoudila, že už ji nepotřebuji a šla si po svých povinnostech. Nebo si šla jen tak někam pryč.
“Konečně je tady voňavé jaro,“ usmál jsem se na Saelind, abych tady neseděl jak ten kus ledu, jak jsem před chvíli avizoval, že přimrznu. Zvedl jsem hlavu, zavřel oči a nasával všechny ty bylinky, květinky, stromy. To byla druhá nejkrásnější vůně, kterou jsem znal. Ta první byl pochopitelně Lindin kožíšek. Zase jsem sklonil hlavu a věnoval své milé láskyplný pohled. Byl jsem tak neskutečně šťastný, že je živá a… snad i brzy zdravá… že z mého života nezmizela, to by moje srdce asi puklo. Všiml jsem si jedné pomněnky, která kvetla opodál, zvedl jsem se, utrhnul ji a dal ji své milé za ucho. No, k jejímu kožíšku a očím by se hodilo spíš nějaké červené kvítko, ale co už. Momentálně jsem nic jiného po tlapce neměl. Když jsem se pokochal pohledem na Saelind, lehl jsem si vedle ní, položil si hlavu na její hřbet, jen lehce a na chvilku, abych ji nezatěžoval svou těžkou lebkou a spokojeně zhluboka vydechl. Byl jsem teď a tady na vrcholu blaha.

Byl jsem trochu nesvůj z toho, co Saelind povídala. Evidentně měla vážně horečku a blouznila. Jenže když se pak pootočila, všiml jsem si boule na její hlavě. Svěsil jsem uši a znovu dostal sto chutí si nakopat zadek. Jistě musela někde upadnout a uhodit se. Malinko se mi ulevilo jen tím faktem, že jí evidentně rána nekrvácela. Tak možná to nebude ještě tak hrozné.
Nechal jsem ji chvilku, aby si užila něžností s maminkou. Byl jsem rád, že jsou tu nakonec oba, jen škoda, že Bianca se někam vypařila. Možná by nám i ona mohla poradit. Nebo by mi ona vyprášila kožich, místo jejího bratra.
Najednou, jako kdyby procitla, Lindy si uvědomila, že jsme partneři. Překvapeně jsem zamrkal. Nechtělo se mi věřit, že by na to mohla zapomenout? Ale… To moje oslovení předtím a něžnosti jí přece mohly napovědět, ale… Ztěžka jsem polkl a střelil pohledem po jejích rodičích. Pravda, jim jsme to ještě nestihli oficiálně povědět. Nicméně ani jeden na to momentálně nereagoval, taky dobře. Ačkoliv gratulace v tuhle chvíli nebyly na místě. Teď bylo hlavní dostat mou milovanou na bezpečné a útulné místo, kde by mohla nabrat dost sil. Ale aby nebyl jen nemluvný zaražený kámen, oplatil jsem Saelind něžné olíznutí a zblízka se jí podíval do očí. Jako by do ní někdo tímhle zjištěním, nebo možná uvědoměním si či snad vzpomenutím vlil život. To mě potěšilo, to bylo moc dobré znamení. “To jsme, má drahá,“ ujistil jsem ji s úsměvem.
Trval jsem tedy na tom, že ji odnesu, kam bude třeba. Původně jsem se domníval, že bude nejvhodnější úkryt, kde bude dost soukromí a závětří, ačkoliv zatím nic nenasvědčovalo tomu, že by se mělo zhoršit počasí, ale na jaře bylo možné všechno. Zatím ale bylo vidět krásný východ slunce. Saelind chtěla být statečná a jít sama, ale brzy zjistila, že je na to moc slabá, takže bez protestů se vyšplhala na můj hřbet. Zhluboka jsem se nadechl, napnul všechny svaly a pomalu se postavil. Místo do úkrytu jsme tedy šli k jezeru. Nevěděl jsem, kterým směrem jít, ale Saturn jistil dceru, aby nesklouzla, takže i určoval směr. Všiml jsem si však výrazu jeho i jeho partnerky, když se Lindy zajímala o svou sestru, respektive pronesla přání, abychom ji našli a vše bude v pořádku. Něco mi tu nesedělo, ale nahlas ti dva jen řekli, že Proxima tu teď není a zatím to nemá řešit. To nebylo dobré. Hlavně ty jejich výrazy. Dosti bolestné, ačkoliv se to snažili skrýt. Ale mlčel jsem, jestli mají přijít nějaké ošklivé zprávy, je na to Saelind ještě příliš slabá.
Brzy jsme dorazili na místo. Bylo tu celkem pěkně a příjemně. A ačkoliv jsem neměl ryby rád a jejich lov nebyl mou silnou stránkou, mohl jsem jí zatím nějaké zkusit nachytat, než se Saturn se smečkou vrátí. “Tak přeji, ať jste úspěšní,“ dodal jsem ještě. Pak jsem se zase přikrčil, aby Saelind mohla pohodlně sklouznout na zem. “Jsme na místě odpočinku, má paní,“ usmál jsem se na ni láskyplně.

Byl jsem připravený na vodopád nadávek a spílání, ale to nepřišlo. Ano, byl na mě naštvaný, ale zatím možná ještě nedal najevo všechen svůj vztek. Pochopitelně chtěl vědět, jak je to dlouho. Ovšem já jsem váhal, jestli mám vyklopit pravdu – že celou zimu o ní nevím. To by mě roztrhnul na místě. A ačkoliv jsem neměl v povaze lhát, teď jsem potřeboval ještě chvíli žít, abych mohl najít svou milovanou a vědět, že je v pořádku. Pak se mnou může naložit dle libosti.
Jenže naštěstí se zakrátko ukázalo, že Saelind dorazila do svého rodného lesa. Radost však byla kratičká, jak mě vyděsil její zjev. Byla zjevně také stále nemocná a já prostě nechápal, jak se jí mohlo podařit se dostat někam daleko. Určitě nešla hned sem. To bych ji cítil a šel po její stopě. Evidentně měla stále horečku a nevěděla nic moc o realitě. “Zlatíčko, jsi nemocná,“ řekl jsem láskyplně své milé a olízl její čenich, který byl suchý a horký. I zrak měla poněkud zakalený. “Nejspíš jsi blouznila z horečky a ztratila se mi z úkrytu v Cedru, zatímco jsem řešil věci ve smečce,“ vysvětlil jsem pomalu trpělivě. “Ale teď už se od tebe nehnu,“ ujistil jsem ji a políbil ji na tvář. Pohlédl jsem na Saturna, zatím ještě vypadal, že nechá svůj hněv stranou a nejdřív se postaráme o jeho dceru. Souhlasně jsem kývl, že ji musíme dostat do úkrytu. Stejně jako to, že se od ní nehnu ani na milimetr, i kdybych měl nevím co. Jíst určitě potřebovala. K tomu ještě něco čerstvého, to by bylo určitě ještě lepší. “Později by mohla sníst i nějakou rybu, slyšel jsem, že ty mají také nějaké zdravé živiny,“ hlesl jsem a snažil se nešklebit, protože já jsem je neměl rád, a to se asi nikdy nezmění. “A hlavně hodně vody,“ dodal jsem zamyšleně a pohlédl na Sheyu se Saturnem, jestli má některý z nich magii, která by mohla vytvořit v jejich úkrytu nějakou pořádně velkou kaluž, ze které by se mohla napít podle libosti. “A možná nějaké bylinky?“ Napadlo mě ještě a měl jsem na sebe vzápětí vztek, že ač mám magii země, o bylinkách, které jsou vhodné pro někoho nachlazeného s horečkou, vím velký kulový. Znovu jsem tedy věnoval pozornost rodičům Saelind, co na můj nápad řeknou a jestli budou o něčem vědět. Pak Saturn chtěl podpírat svou dceru na cestě do úkrytu. Zavrtěl jsem hlavou a lehl si na břicho. “Odnesu ji tam,“ řekl jsem pevným hlasem a počkal, až rodiče pomůžou dceři dostat se na můj hřbet.

Byl jsem tak trochu… dost… nervózní. Navíc jsem ucítil nějaký cizí pach, který se k nám blížil. A Bianca byla pořád někde fuč. Nicméně jsem se uklidňoval tím, že mě Saturnus i jeho partnerka znají, takže jsem měl dobrý argument, proč se nacházím uprostřed cizího lesa a momentálně sám. Domníval jsem se, že dotyčný bude nejspíš na pozici ochránce nebo tak něco.
Naštěstí se oba začali zakrátko probouzet, takže jsem si mohl oddychnout. Sheya byla na nohou o něco dřív než její partner. A celkem hbitě vyskočila na nohy, překvapená tím, že mě vidí. Už i Saturn se probudil. Jeho překvapení bylo také očividné. Bodejť by ne. Ukázal jsem se tu bez pozvání, navíc sám. “Ah… ahoj, já… ehmm….“ Odkašlal jsem si, když můj hlas zněl poněkud skřehotavě. To už se u nás objevil i šedý vlk, který mě sledoval ostražitým pohledem a bez pozdravu se hned zajímal, co chci. Otočil jsem se znovu k Saturnovi a jeho partnerce. “Omlouvám se, že vás ruším. Byl jsem tu s Biancou, ale někde se mi v lese ztratila,“ začal jsem na úvod omluvou a vysvětlením, co tu dělám sám. Hodil jsem po očku po šedákovi. Snad by ho mohl také uklidnit fakt, že Alfu zdejšího lesa znám, stejně tak jeho partnerku.
Než jsem se nadechl, abych pokračoval, Saturn mě předběhl svou otázkou. “Já… Vlastně ji tu hledám, ona… Byla celou dobu u nás v úkrytu, necítila se dobře, ale v čase, kdy jsem byl venku a řešil smečkové věci, tak se někam zatoulala a nic mi neřekla. Hned mě napadlo, že nejspíš šla sem,“ začal jsem vysvětlovat a těkal pohledem z jednoho na druhého. A doufal jsem, že mi oba nebo aspoň jeden z nich řekne, že ji tu aspoň viděli. Ale to jsem hned zamítl, vždyť by se mě jinak Saturn neptal. A dostal jsem strach.
Ve chvíli, kdy jsem chtěl začít mektat cosi o tom, že se ji vydám hledat a případně se jich zeptám, jestli má nějaká oblíbená místa, kam se mohla vydat, vánek přinesl k mému čenichu ten pach. Respektive vůni. Srdce mi poposkočilo. To je přece ona! “Je někde u hranic!“ Vydechl jsem, na nic nečekal a běžel tím směrem. Brzy jsem ji spatřil. A hned jsem se zhrozil. Má krásná Saelind! Byla tak hubená. Žaludek se mi stáhl obavami. Vzápětí bych si nejradši nakopal zadek. Jak jsem ji mohl nechat bez dozoru! Jak jsem jí mohl zanedbat pořádnými úlovky masa, když byla evidentně nemocná… I když jsem přece řekl, že si může z našich zásob vzít, co hrdlo ráčí. “Saelind, lásko,“ zašeptal jsem přiškrceným hlasem. “Už jsem u tebe,“ podepřel jsem ji a čekal, jestli její rodiče přijdou za mnou a pomůžou mi ji odvést někam na vhodné místo, případně do úkrytu. Byl jsem připravený na to, že dostanu vynadáno, že jsem se o ni nepostaral, že je v tak bídném stavu. Ale to muselo počkat – nejdřív jsme ji museli zabezpečit – teplé a útulné místo, dost jídla a vody. A… pokud mě Saturn nevyžene, tak samozřejmě s mou osobní stráží. A to se od ní nehnu ani na centimetr.

Procházeli jsme lesem. Nic nenasvědčovalo tomu, že by tu Saelind mohla být. Necítil jsem nikde ani slaboučký závan její vůně.
Nakonec jsem se lehce od Biancy trhnul, abych zkusil ještě se porozhlédnout, jestli neuvidím někoho, kdo bych se mohl zeptat. V lepším případě samozřejmě jejího otce. Momentálně jsme ale byli zřejmě v místech, kde široko daleko nikdo nebyl, což mi přišlo zvláštní. Každopádně jsem se ale necítil komfortně. Ne proto, že bych se bál, že na mě někdo zaútočí. Ostatně měl by na to plné právo, pořád jsem byl vetřelcem na území smečky.
“Saturnus,“ zamumlal jsem a rozběhl se tím směrem. No, tak to byl jeden světlý bod – aspoň jsem nemusel zkoušet nakukovat do smečkového úkrytu. I když to bych asi přeci jen doběhl zpátky za jeho sestrou, abych měl jakousi spojku. Takhle jsem ale naštěstí nemusel. Brzy jsem spatřil hnědého vlka, který právě odpočíval po boku své partnerky. No nazdar, zamračil jsem se. To jsem si zrovna nenačasoval moc dobře. Rozpačitě jsem se zastavil opodál, nechtěl jsem do něj hned šťouchat a rušit ho ve spánku. Na druhou spánku jsem s ním potřeboval mluvit. “Ehmm, ehmm,“ odkašlal jsem si zdvořile a doufal, že tohle malé gesto splní svůj účel.

Jelikož nepředpokládám, že se Saelind vrátí do hry, touto cestou se pokouším najít někoho pro Reonyse

Jaký je Reonys?
Je to takový vlčí rytíř se srdcem ze zlata, snaží se být ideálem - milý, přátelský, spolehlivý, spravedlivý, svou vyvolenou by na tlapkách nosil a snesl jí modré z nebe. Rodinný typ, určitě by chtěl tedy mít vlastní potomky a zajistit tak pokračování cedrového královského rodu.
Avšak pozor, momentálně má zlomené srdce a je zmatený z nevysvětlitelného zmizení první lásky, takže cesta k jeho srdíčku bude asi složitější a pozvolná.

Koho hledá?
Někoho, kdo bude vlastně on - jen v "sukni"; zkrátka správnou, milou, veselou a nezákeřnou slečnu, která bude mít pochopení pro jeho nemocné srdce a pomůže mu ho časem uzdravit.

Kontakt
Zde do vzkazů Aranel nebo na Discord

Březen (1/10) | Arvéna Nina

Připadal jsem si jako učitel. A bylo to vlastně fajn. Měl jsem dobrý pocit, že sestru něco málo naučím. Bylo to skoro jako s Verou. I ona byla taková zvídavá žačka, která toho chtěla vědět co nejvíc. Počechral jsem Arvéně srst na hlavě, když se ke mně přitiskla. No jasně, že měla momentálně otevřené srdíčko pro každého. A také nepochybovala o tom, že jsou naši rodiče, respektive její maminka, a hlavně náš táta nejlepší. Důležitě jsem přikývl. “No jasně. Táta by za nás všechny položil život, kdyby to bylo nutné. Rodina pro něj znamená hodně. Vlastně pro nás všechny. Ale jistě brzy zjistíš sama,“ řekl jsem s úsměvem, i když jsem si nebyl jistý, jestli teď tomu bude rozumět.
K otázce ohledně věku jsem se už raději nevyjadřoval, protože jsem si nebyl jistý, jestli to dokážu ještě nějak jinak popsat vlčeti, které zatím nemá o plynutí času potuchy. Však tohle také brzy zjistí! Takže jsme se věnovali tomu, že se jaro blíží. “Ještě to pár dní potrvá, ale první změny jsou už vidět,“ upozornil jsem. Těžko říct, jestli vážně cítila ten teplejší vzduch, nicméně jistě by mi nelhala. No, v případě, že by nechtěla vypadat hloupě. I když tohle bych si samozřejmě vůbec nemyslel. Nyní ji zajímalo, jestli vlastně všechno tohle dokola střídá. “Vlastně ano. Říká se tomu roční období, jaro, léto, podzim, zima. To je takový koloběh. Teď byla zima, která právě končí. Je sice občas dost nepříjemná, ale je potřeba, protože příroda si potřebuje odpočinout a nabrat síly, aby mohlo na jaře zase všechno kvést, růst a rodí se mláďata. Když se oteplí ještě víc, nastává léto. To také umí někdy dost potrápit, když je velké sucho. A když přejde léto, o slovo se přihlásí podzim, kdy se příroda zase pomalu chystá k odpočinku,“ vysvětlil jsem a doufal jsem, že dost jednoduše a pochopitelně.

Únor (4/10) | Arvéna Nina

Arvéna mi prozradila, že má ráda všechny, i když je nezná. Usmál jsem se na ni a lehce mávnul ocasem. Vlastně nebylo divu, byla to ještě taková nevinná dušinka. A doufal jsem, že nepříjemné zážitky, a hlavně zlí a podlí vlci se jí budou plést do cesty do nejméně. Především bylo na místě si také přát, aby se tak stalo co nejdéle, aby neztratila důvěru v hodné vlky. Její cestu životem jsem však nemohl ovlivnit. “Je dobré mít otevřené srdce pro spoustu vlků, především pro rodinu,“ začal jsem filozofovat. Jen jsem nevěděl, jestli hned mám také přednášet o tom, jak si bude muset dávat pozor, s kým se kamarádí, nechtěl jsem ji děsit. Nicméně by asi bylo lepší, aby byla připravena. No, v téhle chvíli jsem byl spíš v roli učitele než bezstarostného staršího bratra.
Také se chápavě dovtípila, že naše narození bylo v úkrytu – teple a bezpečí než venku na sněhu. Se smíchem jsem přikývl. “To ano. Ale kdyby se to stalo, že by maminka nestihla do úkrytu dojít, jistě by nás tam potom s tátou odnesli,“ řekl jsem. Vlastně jsem si nedovedl představit, jaké to je, když přichází vlčata na svět. Nina to zvládla dokonce tolikrát! Ve dvou vrzích přivedla na svět sedm vlčat. To bylo úctyhodné. Každopádně jsem si byl tak nějak jist, že to není nic jednoduchého.
Vzápětí jsem se rozesmál, když sestřička uzavřela úvahu o tom, jak na tom vlastně jsem s věkem – i když měla pravdu. Nebyl jsem ani vlče ani staroch. “Prostě dospělý jedinec v nejlepších letech a na vrcholu sil,“ zazubil jsem se a hrdě na chvilku vypjal hruď.
Pak jsme si povídali o dalších důležitých věcech. Respektive jsem předvedl názornou ukázku, kdy jsem tlapkou hrábl do sněhu a odhalil trávu, načež jsem pomocí magie vykouzlil květinku, aby věděla, jak to asi bude vypadat. Samozřejmě mě potěšilo, jakou měla radost. Vzal jsem chrpu, utrhnul ji a dal jí ji za ouško. “Ano, a bude toho ještě víc, protože je spousta květin, které mají různé tvary, velikosti, vůně a barvy! Dokonce ani já všechny neznám,“ řekl jsem nadšeně a zabouchal ocasem do země. Přitom jsem si všiml, jak se náš úkryt trochu pohnul. Hm, vypadalo to, že začíná být teplo na to, aby držel pohromadě, proto jsem vylezl raději ven a vybídl Arvénu, aby mě následovala. “Cítíš, jak je tepleji? Ale těžko říct, jestli už se opravdu blíží jaro, může to pěkně zmást. Pár dní vše vypadá, že jaro už je tu – sníh dočista roztaje, ledy na vodních plochách povolí, není taková zima… A pak bum, jednoho dne zase začne chumelit a mrznout!“ Varoval jsem ještě sestru, než jsem skočil na hromadu sněhu, která nám před chvilkou dělala úkryt, až se rozprskl na všechny strany. Vesele jsem se podíval, jestli mě napodobí.

Únor(3/10) | Arvéna Nina

Arvéna nakonec usoudila, že si maminku tedy nechá. I když přeci jen musela ještě přiznat, že není jen její. Souhlasně jsem kývl a usmál se. “Je vás sice hodně, ale vaše maminka má velké srdíčko a v něm dost lásky pro vás všechny a stejně,“ řekl jsem a mávl ocasem. “Táta samozřejmě taky,“ dodal jsem rychle, aby si snad nemyslela, že by nás táta měl rád o něco méně. To v jeho případě vůbec nehrozilo.
Také byla trochu překvapená, když jsem se zmínil o svém narození touhle dobou. Chudák si hned myslela, že jsme se narodili venku na sněhu. Zasmál jsem se a zavrtěl hlavou. “Ale ne, maminka nás přivedla na svět v teplém úkrytu Asgaarského lesa. Stejně jako vy, i když to tedy bylo v jiném lese,“ vysvětlil jsem. Pochopitelně ale neměla ponětí o tom, jestli jsou čtyři roky hodně nebo málo. No… a jak jsem to viděl já? Asi to nebylo moc dlouho. A rozhodně jsem se měl stále co učit. Těžko říct, jestli však někdo dokáže mít během života dost znalostí. Nebo snad dokonce všechny? Existuje možnost znát úplně všechno? To asi ne. To možná umí jen Život a Smrt. “No… Je to víc, než vy i vaši starší sourozenci,“ začal jsem zamyšleně. “Mnohem víc. Nicméně řekl bych, že to je ještě docela málo,“ uzavřel jsem nakonec.
Když jsem zmínil jaro, to ji samozřejmě také zaujalo, protože nevěděla, co si pod tím představit. Zasněně jsem hleděl ven, kde všechno bylo přikryto bílou pokrývkou. “Všechno, co je teď bílé, bude zelené, skoro jako moje oči,“ začal jsem. Pak jsem vytáhl tlapku z úkrytu a odhrábl vrstvu sněhu, pod kterou byla schovaná tráva. “Tohle je tráva. Ta pak bude mít právě skoro takovou barvu. Není tak nepříjemně studená jako sníh a krásně voní,“ pokračoval jsem v popisu. Pak jsem zavřel oči a začal se hodně soustředit. Tentokrát to netrvalo tak dlouho a nebolela mě tolik hlava. Zvláštní, od té doby jsem to nezkoušel, ale… Byl jsem samozřejmě rád. Na místě, kde byl odhrnutý sníh a koukala na nás bledě zelená tráva, se objevilo světle modré kvítko.[/b] Spokojeně jsem zavrtěl ocasem. “Takových a jinak vypadajících i všelijak barevných květin bude kolem spousta. Voní moc pěkně, ale jinak než tráva,“

Únor (2/10) | Arvéna Nina

Bylo hezké, jak se Arvéna snažila myslet na to, abych měl také svým způsobem maminku. Ale raději jsem to už nechal být. “No, jistě by to zvládla, nicméně jsem už docela velký, tak se musí věnovat hlavně vám nejmladším,“ řekl jsem ještě.
Raději jsem pak vymyslel nějakou činnost, abych nevypadal jako nějaký suchar, co jenom vypráví a učí. I když Árny se tvářila, že ji všechno zajímá. Jistě to tak i bylo, ale nechtěl jsem, aby si myslela, že nic jiného neumím. Ačkoliv moc příležitostí si hrát s mladšími sourozenci jsem vlastně neměl. Většinou to – nevím jak – skončilo učením lovu nebo povídání o magiích, hierarchii a kdesi cosi. Možná jsem měl pro to větší předpoklady. Kdo ví. Nicméně teď jsem nám aspoň vytvořil skromný úkryt před sněhem a větrem. Jakmile bylo hotovo, nabídl jsem sestřičce, aby vstoupila jako první. Byl jsem rád, že se jí to líbilo, a dokonce ho nazvala podobným tomu našemu v lese. “No, to jsem ani nezamýšlel,“ usmál jsem se skromně a lehl si pod hroudu sněhu vedle ní. “Vlastně jsem se já a moji sourozenci v tuhle dobu narodili,“ řekl jsem po chvilce mlčení. Uprostřed zimy. Ovšem když jsme se vybatolili z nory v Asgaarském lese, už nebylo po sněhu ani památky a začínalo jaro. Tak jsem si říkal, že pro změnu museli se ti nejmladší narodit na podzim. A na začátku zimy začali objevovat svět. Ale byl jsem si jistý, že jaro a léto se jim bude líbit také. “Ale moc si to nepamatuju, připadá mi to dávno. Přitom jsou to čtyři roky,“ pokračoval jsem zamyšleně. “Nicméně v době, kdy jsme my vyšli poprvé z úkrytu, začínalo jaro,“ pustil jsem se do povídání. No, to jsem si moc nenapravil reputaci v tom, že bychom si mohli hrát, ale začínalo zase sněžit. Naštěstí mi to vnuklo nápad. Zatím jsem ale počkal, jestli bude mít Arvéna nějaké doplňující otázky.

Zima se mi dostávala snad až do morku kostí. Začínal jsem mít toho počasí dost. Zlaté jaro. Krásné jaro. Voňavé jaro. Teplé jaro. Už jsem se nemohl dočkat, až pod tlapkami místo chladného sněhu budeme mít svěží šťavnatý zelený koberec. A všechno bude příjemně vonět, protože květiny, rostliny a stromy budou v plném květu. Jenže na to jsem si ještě musel počkat. Evidentně zima se ještě nechystala svou vládu ukončit. No nic.
Rozkašlal jsem, když se u mě objevila šedá vlčice, asi jsem musel vypadat jako vyplašený puberťaček. Ale zachovala dekorum a nijak to nekomentovala, takže jsem byl rád. To se prostě občas stane, že jedinec ochraptí v tomhle studeném počasí. A vypadala poněkud překvapeně, kdy jsem nazval Saelind svou partnerkou. No… Jasně, ona to přeci ještě nestihla nikomu říct. Kývl jsem na potvrzení svých slov. Vzápětí se mi představila jako Bianca, druhá Alfa. Takže jsem konečně poznal její tetu, Saturnovu sestru. Mírně jsem se usmál. Úsměv mi ale vzápětí zamrznul, protože mi Bianca potvrdila domněnku, na kterou jsem ale nechtěl vůbec přistoupit. Vlastně nebylo zvláštní, že ji tu necítila, protože dlouho byla se mnou, ale kdyby byla doma… Než jsem ale stačil uvažovat, kam bych se měl vydat dál, Bianca mě vybídla, abych ji následoval, mohli bychom se zeptat jejího otce. Souhlasně jsem kývl a následoval šedou vlčici vně lesa. “My jsme ještě vlastně nikomu z její strany nestačili říct, že jsme spolu – je to krátce, teprve od léta,“ vysvětloval jsem mezitím a byl rád, že se mi už nezasekává hlas. “Byla celou dobu u nás v Cedrovém lese, respektive v úkrytu, protože se necítila dobře. Šel jsem mezitím ven, mluvil jsem se sestrou, ale nebyl jsem daleko od úkrytu. Přesto se jí však podařilo nějak proklouznout. Možná když jsem zrovna značkoval les,“ pokračoval jsem zamyšleně. “Ale vůbec se jí to nepodobá, aby odešla a nic neřekla.“ Řekl jsem vážně. “Každopádně jsem doufal, že když už by někam šla, tak do svého rodného lesa,“ dodal jsem ještě a nedokázal skrýt obavy v hlase.

Únor (1/10) | Arvéna Nina

Moje malá sestřička viděla, že je mi líto toho, že moje maminka je někde pryč a já nevím, co s ní je. Její slova byla utěšující, tak jsem se na ni mile usmál a pak jsem se rozesmál, když mi nabídla svou maminku. Pocuchal jsem jí srst na hlavě. Nevěděl jsem, kolik Nině je, ale tušil jsem, že o moc starší, než já nebude. “To jsi hodná,“ řekl jsem Arvnéně. “Myslím, že tvoje maminka se sedmi dětmi toho má už tak dost,“ dodal jsem. No, beztak jsem ve věku, kdy člověk vesměs rodiče… Nepotřebuje? Je vůbec nějaký takový věk, kdy stoprocentně nepotřebuješ rodiče, protože všechno víš, všechno znáš, případně si to zjistíš sám? Hm, já jsem se tedy vždycky rád poradil s otcem. Navíc jsem už pomalu měl věk na to, abych měl také potomky, ale věděl jsem dost na to, abych je vůbec zvládl něco naučit?
Nad těmi filozofickými otázkami jsem raději zase přestal honem přemýšlet, nebo bych zamrzl do jara a chudák Arvéna by se nudila. Místo toho jsem se tedy jal odpovídat na její otázky ohledně „lezení“ sněhu. “No, on ten sníh ve skutečnosti roztaje. Jak se oteplí, tak se změní jeho skupenství na vodu a voda se většinou vsákne do země,“ vysvětlil jsem, ale nebyl jsem si jist, jestli je to pro malou slečnu dost pochopitelné. Nicméně názornou ukázku ostatně brzy uvidí sama. Tedy, snad to bude brzy. Ale protože se do nás teď opřel studený vítr, rozhodl jsem se, že když si tady tak povídáme, vytvořím nám úkryt. Začal jsem tedy kousek dál od místa, kde jsme seděli, hrabat předníma nohama a vrstvit sníh na jednu hromadu. Bylo ho naštěstí celkem dost, takže to netrvalo nikterak dlouho. Spokojeně jsem pohlédl na nevzhlednou hromadu, která byla o něco vyšší než já. Pak jsem ji obešel a na potřebných místech trochu uplácal, načež jsem se pak pustil do dalšího hrabání – tentokrát ale ne tak zuřivého a jen jednou tlapkou, čímž jsem vytvořil otvor, kterým se dalo vejít dovnitř. “Prosím slečno, až po vás,“ zazubil jsem se na Arvénu s pobídkou, aby si vlezla dovnitř. “Tam budeme chránění před větrem, a možná nám bude trochu tepleji,“ dodal jsem na vysvětlenou.

Leden (7/10) | Arvéna Nina

Malá sestřička jen valila očka na informace o své rodině. Dřív nebo později by se stejně všechno dozvěděla, tak určitě bylo pro ni lepší, aby to bylo dřív. I když asi si neuměla ten náš počet představit. Třeba se ale jednou poštěstí a sejdeme se tak, jak momentálně v lese jsme. Vlastně velká rodina. Jen jsem nevěděl, jestli mám zmiňovat Seilah a Deltu. Ovšem jelikož ani jedna z nich nebyla v lese už pěkně dlouho a nebyl jsem si tedy jist, jestli jsou vůbec ještě členkami, nechal jsem to zatím plavat. Kdyby se některá z nich objevila, dá se informace doplnit.
Momentálně se ale zajímala o další věci. "No, byl to jeden z hlavních důvodů," reagoval jsem na první dotaz ohledně neshod Crowleyho s otcem. Víc jsem do toho šťourat nechtěl, ostatně to všechno bylo hlavně mezi nimi. "Moje maminka v lese není. A vlastně vůbec nemám ponětí, kde je. Prostě jednoho dne, krátce po hádce s Vivienne, se šla projít a od té doby jsem ji neviděl," řekl jsem trochu posmutněle. Stále mě mrzelo, že o ní nic nevím, ale holt bylo nutné počítat s tím, že už se nevrátí. Na to byla moc dlouho pryč - hlavně jako Alfa.
Pak jsem si poslechl jména vlčat, která se narodila spolu s Arvénou. Když jsem se nad tím tak zamyslel, vlastně kromě Ezekiela jsme měli všichni kluci ve jméně drnčivé r. Možná to byla náhoda. Jistě, kdyby to byl úmysl, Zeki by se jmenoval jinak. No ale to nebylo samozřejmě důležité. Jen takový fun fact.
Árny také nadšeně souhlasila, že spolu vyrazíme na nějakou výpravu. V tu chvíli jsem si vzpomněl na Veru, když jsme vyrazili spolu. "Jen musíme počkat, až sleze sníh a trochu se oteplí, aby se nám šlo lépe," vysvětlil jsem. "Snad to bude brzy, ale teď to moc nevypadá, že by se zima chystala rozloučit," pokračoval jsem.