Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Evidentně můj nápad sestře vyhovoval, takže jsem byl docela rád. Takže jsem se jen usmál. Ostatně jistě by to bylo pěkné překvapení pro její matku. Jen bylo zvláštní, že se potuluje někde pryč. Ale nejspíš vyrazili někam společně s tátou. Holt si užít nějakou takovou chvilku klidu. Ovšem táta se také mohl o něčem zmínit. Sice byli dospělí, takže si mohli jít kamkoliv a kdykoliv, ale co kdybych já nevěděl o tom, že jsou pryč, někam zmizel taky a les by nikdo nestrážil. I když… Proč bych šel někam pryč, měl jsem přece v úkrytu Saelind.
Že jsem tomu kvítí pomohl díky své magii Veru zaujalo také. Jenže byla pochopitelně nedočkavá, kdy ona objeví tu svou. “Hm, to je bohužel tajemství, které nikdo nezná,“ řekl jsem a trochu sklopil uši. “Já jsem svou vlastně neobjevil, prostě se mi jednoho dne zabarvily oči do zelena,“ prozradil jsem jí, jak to bylo se mnou. “Musíš být trpělivá. Jistě to přijde už brzy, třeba už na jaře,“ usmál jsem se na ni povzbudivě. Ale bylo mi jasné, že to bude chabá útěcha. Chápal jsem její nedočkavost, ostatně já jsem v jejím věku nebyl jiný, také jsem se nemohl své vrozené magie dočkat.
Vzápětí se Vera rozeběhla směrem k úkrytu, aby tam odnesla svůj dárek. Souhlasně jsem kývl na znamení, že tu na ni počkám, ale stejně to asi nezahlédla, byla hned pryč. Takže jsem se posadil a pozoroval sníh, který se snažil padat skrz mohutné koruny cedrů. Napadlo mě, že jsem mohl jít s ní, abych se podíval, jestli je Saelind v pořádku. Ale to už se Vera vracela. Nesla se vznešeně jako malá dáma. Věnoval jsem jí jeden ze svých širokých úsměvů, zatímco přicapkala až ke mně spolu s oznámením svého příchodu. Navrhnul jsem tedy, abychom společně vyrazili zkontrolovat hranice, a především obnovit jejich značení. “Nu, náš pach tu musíme zanechávat na stromech a keřích, aby už právě hned na hranicích bylo jasné, že tohle území někomu patří,“ začal jsem trpělivě vysvětlovat, ale zatím jsem nepospíchal s tím, abychom vyrazili. I když jsme mohli mluvit během cesty, to nebyl žádný problém. “Takže počurat, drbat kožich o kůru nebo zanechat rýhy od drápků,“ pokračoval jsem ve výkladu.

Vera nevypadala moc nadšeně. Možná se dokonce i urazila. No, asi chtěla mít prostě v tuhle chvíli mamku pro sebe, ale měla smůlu. Ale chtěl jsem ji trochu povzbudit. “Odnes to jejich ložnice, ona to tam určitě najde. Bude to mít jako překvapení,“ usmál jsem se na ni a zavrtěl ocasem. “Samozřejmě se pochlubíš, že je to od tebe,“ dodal jsem ještě. Bylo jasné, že by nenechala zásluhu někomu jinému. “Kdyžtak zase dopomůžu tomu, aby vypadalo kvítí zase svěží,“ nabídl jsem ještě služby své magie. No, spíš toho mála, co jsem byl schopen vytvořit. Sestru pochopitelně zajímalo, jak se mi to povedlo. Hned vzápětí polemizovala, jestli by to taky zvládla. “No, tohle bylo díky mojí magii,“ vysvětlil jsem. “Zatím ale nevíme, jakou máš ty. Nicméně zkusit to pak můžeš, za to nic nedáš,“ navrhnul jsem s úsměvem. Jen jsem nevěděl, jestli vůbec je možné už zkoušet v mladém věku možnost magie. Ovšem bylo také klidně možné, že její oči zůstanou zlatavé a pak bude těžší přijít na to, jakou magii vlastně dostala do vínku.
Co Veru nadchlo, bylo zjištění, že jsme nejspíš v lese jen my dva. No a možná ještě Saelind odpočívající v úkrytu. Samozřejmě jsem si hned všiml jiskřiček v jejích očích. Mírně jsem se tomu usmál. Jenže moji odpověď ji asi nenadchne. Podle všeho očekávala, že budeme moci dělat… Co vlastně? “Musíme hlavně hlídat, aby sem nepřišli nějací cizinci, kteří by si chtěli naše území nárokovat,“ sdělil jsem důležitě. Protože to důležitý úkol byl. Pak jsem mírně zavětřil a šel očichat několik stromů. “Bude taky potřeba obnovit značení hranic, aby bylo jasné, kam přesně sahají. Už začíná slábnout,“ dodal jsem a mrknul na ni. Jistě že by ji víc zajímalo si hrát nebo provádět lumpárny, což jsme mohli i potom, nicméně teď jsme se museli věnovat takovýmto důležitostem. Navíc to bylo pro ni zase nějaké poučení.

Stříhal jsem ušima na všechny strany, jestli uslyším nějakou odpověď na Veřin vřískot, ale kromě pár poplašených ptáků, kteří vzlétli z korun stromů, se nic jiného nedělo. Hm, tak nejspíš nebyla Nina doma. Jinak by jí aspoň odpověděla vytím z jiné části lesa. A nejspíš nebyl doma ani táta, protože nepřišla odpověď ani od něj. Hm, tak jsme tady byli evidentně sami.
Zajímal jsem se, jestli ji zklamal čenich, samozřejmě by to ale nepřiznala, takže se to snažila zahrát do autu tak, že tohle jí přišlo efektivnější. Přistoupil jsem na její hru a zazubil se. “No, myslím, že by tě slyšeli i u jezera,“ řekl jsem. Pochopitelně jsem přeháněl, jezero bylo dost daleko. Každopádně vedle někde na pláni nebo louce by jistě slyšet byla. Mladá dáma usoudila, že tenhle způsob je efektivnější než se hledat po čichu. “Bohužel se zdá, že jsou všichni někde pryč,“ vydechl jsem, a přitom se vytvořil obláček páry. Pohlédl jsem na oblohu, která už pomalu potemněla a k zemi se snášely drobné sněhové vločky.
Vera si všimla, že jsem pomohl jejím kvítkům rozkvést. Zavrtěl jsem ocasem a usmál se. “Zkusil jsem to,“ dodal jsem skromně. Můj plán vyšel, udělal jsem jí radost. Hned navrhovala, abych některá kvítka vzal Saelind. “To jsi hodná, možná by jí to udělalo radost,“ usmál jsem se. “Donesu jí je kdyžtak později, teď odpočívá,“ řekl jsem.

Jelikož jsme ani jeden nevěděli, jestli se Nina nachází v lese, navrhnul jsem Veře, aby zkusila zapojit čumák. To bylo něco pro akční sestru. Souhlasně jsem přikývl na znamení, že jí kvítek pohlídám. Ale když jsem se na něj podíval, vypadal, že to nejlepší má chudák za sebou. Nejspíš už dlouho čekal, až se dostane ke svému „cíli“. Tedy – ono by to stejně nepomohlo, protože utržené květy přeci jen nevydrží dlouho. A tak zatímco zkoušela svou nově nabytou dovednost, zavřel jsem oči. S maximálním soustředěním jsem se snažil představit si ten kvítek, jak je v plném květu. Trvalo mi to docela dlouho a začínala mě bolet hlava. Přesto jsem se snažil vydržet co nejdéle, aby se zadařilo. Když jsem se po nějaké době rozhodl oči otevřít, zjistil jsem, že dílo se zadařilo – kvítek teď ležel u mých tlapek zcela svěží a rozkvetlý. Spokojeně jsem se usmál a otřel si tlapkou čelo. Hlava mě docela bolela, ale měl jsem z toho radost. I z takové maličkosti. To jsem si nedovedl představit, jak se budu tvářit, až s magií zvládnu větší věci. Nicméně takhle jsem mohl aspoň někomu udělat radost.
Za okamžik mi zalehly uši. Připlácl jsem je k hlavě a ohlédl se směrem, odkud jsem ten hlas slyšel. Bylo mi jasné, že to byla Vera, podle všeho nikdo jiný tu nebyl, nicméně jsem nečekal, že má takovou výšku. Ohlédl jsem se k úkrytu, jestli náhodou nevykoukne vyděšená Saelind. Naštěstí ale nejspíš byla dobře chráněná před okolním hlukem. I když bych řekl, že tenhle vřískot by probudil i mrtvého. “Copak? Nos zklamal?“ Zakřenil jsem se na Veru, která stála opodál, když jsem zase uši narovnal a oklepal se.

Doufal jsem, že uslyším něco trochu jiného. No, tak Nina podle všeho byla doma, ale o své sestře Vera nic nevěděla. Jen jsem si tiše povzdychl. Možná byla zpátky v lese a jen někde trucovala, takže o sobě nedala vědět. V úkrytu nebyla určitě, to bych ji v naší části potkal nebo aspoň cítil. I když bylo docela možné, že by se schovala u rodičů.
Ale přestal rozjímat nad tím, kde by mohla mladá vlčice být, protože Vera znovu promluvila. To jsem se musel pousmát, protože se mě chtěla zeptat na to samé. Měla pro svou matku dárek, takže jsem jen omrknul, co měla pro Ninu připravené a kývl. “No, abych pravdu řekl, tak jsem se nezkoušel rozhlédnout nebo zapojit čumák, ale určitě bude mamka někde poblíž,“ mrknul jsem na Veru povzbudivě.

Listopad (3/10) | Zurri

Byl jsem rád, že nejsem zase až tak úplně mimo se zařazením vlčice. Ovšem maličkého poopravení se mi dostalo – nebyla jeho kamarádkou, nýbrž parťačkou. Chápavě jsem tedy přikývl a omluvně se usmál, i když jsem samozřejmě nemohl vědět, jak přesně to mezi sebou mají. Pochopitelně by klidně za tu dobu, co jsme se neviděli, mohli být partneři. Ale to bychom se s ní nejspíš potkali v Ageronském lese, nebo by se o ní aspoň zmínil.
Vzápětí ale pokračovala poněkud smutně, protože si už nebyla jistá, jestli tomu tak je. Takže to potvrzovalo mou domněnku, nejspíš se tedy dlouho neviděli. Už ani ona podle vlastních slov nežila v Asgaarském lese, takže jsem si mohl odpustit původní plán se jí zeptat, jestli neví, jak se má děda. Sice bych se tam mohl vypravit sám, ale… Neměli jsme spolu vlastně žádný vztah a neviděli se několik let, tak jsem si nebyl jistý, jestli bychom se vůbec měli spolu o čem bavit. Možná tak bych mu pověděl o změnách, které u nás nastaly a tím by to haslo. Co se děje v Asgaaru jde totálně mimo mě.
Přestal jsem rozjímat o tématu, které bych tak mohl rozebírat s dědou a raději poslouchal vlčici, která mi potvrzovala mé domněnky dál – nejdřív si myslela, že já jsem on, ale to mi zase vrtalo hlavou, čím si náš pach mohl být podobný – každý jsme žili jinde. Možná však přeci jen máme společného víc, než jsem si myslel. Raději jsem zase pozorně poslouchal. “No, nevím, kde se momentálně zdržuje Crowley, ale ten les se jmenuje Ageronský. Někdy na jaře jsem tam náhodou zabloudil s kamarádkou a bratra jsme tam potkali, takže jsem s ním krátce mluvil. Ale od té doby jsem ho neviděl,“ pověděl jsem, co jsem věděl. Nebo možná spíš nevěděl. Nicméně snad jí aspoň pomůže název lesa, kde Crowley žije. Snad ještě – jelikož byl Alfou, tak jsem předpokládal, že tam je pořád, ale u něj… Kdo ví.

Listopad (2/10) • Zurri

Z přemýšlení mě vyrušil hlas. Byl jsem evidentně dost pohroužený do vlastních myšlenek, protože jsem ani necítil, že by se ke mně někdo blížil. Trochu zmateně jsem pohlížel do zelených očí vlčice, která se těsně přede mnou zarazila. Zjevně si mě s někým spletla, což vlastně vzápětí potvrdila. Zvědavě si mě prohlížela, stejně jako teď já ji. Ano, povědomá mi trochu byla, ale nedovedl jsem ji hned zařadit. Ona byla rychlejší. Tedy, byla na správné cestě, když vyslovila domněnku, zda jsem bratr Crowleyho. "Ah... Ano, to jsem," řekl jsem. Vzápětí mi to došlo - potkali jsme se tenkrát v Asgaarském lese, když jsem se za ním byl podívat. Tehdy se celkem přirozeně přidala k naší debatě. Jenže i kdybych se rozkrájel, na její jméno jsem si nemohl vzpomenout. "No jo, ty jsi ta jeho kamarádka z Asgaarského lesa, viď," pousmál jsem se. Zkoušet hádat její jméno se mi ale moc nechtělo, to by byl trapas. Když jsme se ale s bratrem viděli podruhé, tak s ním už nebyla. A marně jsem si mohl lámat hlavu nad tím, jestli jsem se ho na ni ptal. Ach jo, už jsem taky hlava děravá! zamračil jsem se v duchu.

Listopad (1/10) / Zurri

Zamyšleně jsem kráčel po tmavém břehu jezera. Vlastně myšlenky mi proudily takovou rychlostí… Sotva mi blikla jedna a já nad ní chtěl začít přemýšlet, blikla zase další. A než jsem se stačil soustředit, přišla další. Ach jo.
Na chvilku jsem se zastavil a pohlédl na oblohu. No, doufal jsem aspoň v nějaký uklidňující pohled na hvězdnou oblohu a měsíc, ale bylo zataženo. Takže žádná romantika se nekonala. Nebo aspoň jakéstakés uklidnění myšlenek. Tak nic.
Všude kolem bylo ticho a klid. Dokonce ani vítr nešuměl ve větvích. Jen lehké obláčky páry mi stoupaly od čenichu, jak se srážel můj teplý dech. Zima zkrátka dala najevo, že je co nevidět tady. Jen jsem mohl doufat, že nebude nijak extra dlouhá, tuhá a nepříjemná. Taková normální zima s trochou sněhu a bez komplikací. Ale existuje něco jako „normální“ zima? Asi přeci právě to, nad čím přemýšlím – chladno, sníh, mráz, rampouchy… Každopádně možná bychom toho mohli se Saelind využít a zavzpomínat si na dobu, kdy jsme jako malí ve sněhu dováděli, hrabali díry a v nahrabaných hromadách sněhu si zase dělali další úkryt. Na to jsem se docela těšil. Také jsem se zamyslel nad tím, že bych měl na jaře konečně vyrazit na návštěvu za Vivianne. Neviděl jsem ji tak dlouho! Teď jsme to nějak prošvihli, ale příště to musí vyjít – zkrátka si udělám čas. Ideální by bylo, aby Saelind šla se mnou, aby se seznámily. Možná jsem se mohl cestou také stavit za Crowleym, už jsem aspoň věděl, kde ho hledat, ale na druhou stranu se mi moc nelíbilo, jak posledně Saelind přehlížel a toho jsem ji chtěl ušetřit. Sice kdo ví, třeba by se choval lépe, kdyby měl lepší náladu nebo by věděl, že je oficiálně moje partnerka… Také jsem si říkal, co asi poví na to, že mě táta udělal Betou. No, rozhodně by z toho nebyl vedle jak ta jedle. Jednak to byla tátova věc a jednak asi bylo faktem, že jiná možnost momentálně ani není, kdo by mohl být Beta místo mě. Hmm…

//úkryt

Když jsem vyšel z úkrytu, musel jsem na chvilku zastavit. Bylo pořádně chladno, až mi šla od tlamy pára, když jsem zhluboka vydechl. No, takže zima už pomalu klepala na dveře. Nebo teprve o sobě dávala vědět, že se brzo ukáže, ale třeba přes den to nebude ještě tak hrozné. Nicméně obloha byla poměrně temná, nikde žádná hvězda, ani měsíc. Nejspíš se také schylovalo k dešti. Nebylo tedy nač čekat. Zapojil jsem čenich, abych zjistil, kdo je mi nejblíže. Jako první jsem ucítil pach Very. A někdo byl s ní, ale ten pach mi povědomý nebyl. Pomyslel jsem si, že by se mohlo jednat o toho Ikrana, o němž se mi zmiňovala Maia. Vydal jsem se tedy tím směrem.
“Vero, ahoj,“ usmál jsem se na sestru a pak věnoval pohled jejímu společníkovi, který byl jen o něco starší než ona. “My se ještě neznáme, já jsem Reonys, nejstarší syn Etneyho,“ usmál jsem se na vlka přátelsky. “Omlouvám se, že vám narušuji debatu,“ oslovil jsem pak oba a znovu zaměřil svou pozornost na Veru. “Jen jsem přišel zjistit, jestli se vrátili všichni z lovu? A co máma s Thyrou? Všechno už v pořádku?“ Zeptal jsem se.

Konečně jsem snad Saelind přesvědčil, aby se v klidu najedla a odpočinula si, a hlavně se neomlouvala za to, že jí není dobře. Jen jsem se na ni starostlivě díval, zatímco dojedla a uložila se ke spánku. Doufal jsem, že to bude jen nějaká viróza, přeci jen byl podzim, venku sychravo a teploty šly pořád níž. Počkal jsem, až si najde vhodnou polohu, lehl si vedle ní a také na chvilku zavřel oči.
No, možná to nebyla jen chvilka, když jsem znovu oči otevřel. Ale Saelind stále spala. Tiše jsem ležel vedle ní a bedlivě poslouchal. Její dech byl klidný, pravidelný, nekašlala, ani to nevypadalo, že by měla mít nějakou rýmu nebo snad něco horšího. To se mi docela dost ulevilo, takže než jsem se zvedl, olízl jsem jí čenich. Pořádně jsem se protáhl, až mi v některých kostech zapraskalo. Oklepal jsem se a začenichal. Slíbil jsem sice, že se od ní nehnu, ale chtělo by to zjistit, jestli jsou všichni členové smečky zpátky a jak dopadla hádka mezi Ninou a její dcerou. Pohlédl jsem na svou milou, znovu ji políbil a vyšel ven z úkrytu.

//les

//les

Pořád protestovala. Zavrtěl jsem hlavou, ale už jsem nahlas nic neříkal, nechtěl jsem se v téhle chvíli hádat. Tedy, já bych se nehádal... Pokud by to nebylo nezbytně nutné. Ale jistě bychom se nějak domluvili. Ostatně to mi připomnělo, že jsme zkrátka ještě neprobírali fakt, že jako partneři bychom měli být v jedné smečce. A když mám důležitý post v té své... Navíc její rodiče by jistě neměli nic proti tomu, že se přestěhuje ke svému partnerovi. Nemluvě o tom, že Mechový les je blízko, takže mohla na návštěvu takřka kdykoliv.
Sice mi tvrdila, že je v pořádku, ale já viděl, že není. Nelíbilo se mi, jak se motá. Nejvíc mě ale trápilo, že nevím, co by to mohlo být. Možná jen obyčejné nachlazení. Také se mi nelíbilo, že mi neříká pravdu - ale zkrátka asi chtěla být statečná.
Naštěstí jsme nebyli daleko od úkrytu, takže brzy jsme se ocitli na místě. Rychle jsem dotáhl kořist na místo, kde se běžně skladovalo maso. A znovu kus odtrhnul, abych ho donesl Saelind. Ta si mezitím udělala pohodlí - v téhle části jsme také měli klid a soukromí. "Tohle sníš a bez řečí. Jestli jsi nemocná, potrebuješ být posilněná," řekl jsem hlasem, který nepřipouštěl žádné námitky. Připadal jsem si v tu chvíli spíš jako přísný otec. Co přísný - zkrátka starostlivý. Pak jsem ještě poodešel, abych přinesl jednu z kožešin. Pod námi bylo příjemně měkko a teplo, chtěl jsem Saelind dopřát pohodlí po všech stránkách. Kožešinu jsem jí přehodil přes záda a lehl si vedle ní.
Zatímco se mi čenichem lehce přehrabovala v srsti na noze, omlouvala se, že mi nepomohla. Protočil jsem oči a olízl jí čenich. "Neomlouvej se pořád. Nemůžeš přeci za to, že ti není dobře a jsi slabá," řekl jsem jemně. "Pořádně se najez, pak se prospíš a jistě ti bude lépe," šeptal jsem jí do ouška. "Já tě budu bedlivě hlídat a nepohnu se dál než k vchodu do úkrytu - ale to jen při případ, že se mnou bude chtít někdo mluvit. Dodal jsem.

Shovívavě jsem se usmál. “Ty jsi také součástí naší rodiny, takže je to i pro tebe,“ řekl jsem, ale Saelind jako by mě nevnímala. Hned jsem si všiml, že není ve své kůži, takže jsem nechal jídlo jídlem a starostlivě se na ni podíval. Chtěla mi pomoct, ale zavrávorala a skulila se na zem. “Saelind!“ Přiskočil jsem k ní a pomohl jí na nohy. Přitom jsem si ji zkoumavě prohlížel zblízka. Přišla mi, že oči má nějaké jiné – zorničky byly o něco širší. “Co je ti?“ Zeptal jsem se úzkostlivě. To by mi tak scházelo, aby byla nemocná! Nicméně aspoň je v bezpečí smečky a v našem úkrytu se o ni budu starat. Snažila se nedávat na sobě nic znát, statečně se znovu chopila úlovku a byla připravena vyrazit. Jemně jsem ji odstrčil. “Žádný takový, není ti dobře, nic tahat nebudeš. Pojď se mnou,“ řekl jsem, popadl losici sám a táhl ji do úkrytu. Přitom jsem pozorně sledoval svou milou, připravený kdykoliv k ní přiskočit a pomoct jí.

//úkryt

Konečně jsme dotáhli kořisti do lesa. Zavětřil jsem, abych zjistil, kde se nachází moje drahá polovička. Podle všeho zůstala tam, kde jsem ji nechal – asi nechtěla moc cestovat po lese sama. Takže trpělivě čekala. Usmál jsem se, popadl znovu kořist za nohu a dotáhl ji směrem k ní. “Drahá, jsme zpátky!“ Zahalekal jsem a nadšeně vrtěl ocasem. “Omlouvám se, že se nám to protáhlo, ale prosím – tady si můžeš jako první nabídnout,“ usmál jsem se na Saelind a lehce do ní drcnul. Poté jsem hlasitě zavyl, abych případným členům, které jsem ještě nepotkal, dal vědět, že jednak jsme zpátky a jednak si můžou přijít nabídnout jídlo. Pak jsem si sám odtrhnul kus ze zadní nohy, sednul si vedle Saelind a pustil se do hodování.

Sledoval jsem, jak si vede Ciri se svým úlovkem a byl připravený vyrazit jí na pomoc. Ovšem to nebylo potřeba, protože sotva jsme s Maiou skončili, ona už také ukončovala, takže jsem viděl jen to nejlepší. Že má krásná a něžná sestřička je také zdatnou lovkyní. Srdce se mi zatetelilo. Věděl jsem dobře, lov nebyl její oblíbená činnost. Ale zvládala to s grácií sobě vlastní. “Skvělá práce, sestřičko,“ usmál jsem se na ni. “A ty taky, Maio,“ pochválil jsem naši novou členku a byl rád, že naše řady posílila statná, nebojácná vlčice, která je dobrou lovkyní. A vlastně i stratégem, když mě překvapila a chopila se iniciativy v tom, že my dva složíme matku, zatímco Ciri mládě – ale nijak mi to vlastně nevadilo.
Situace ovšem kolem Thyry a jejího vystavení se nebezpečí byla poněkud vážnější. Rozhodně jsem se do toho nechtěl míchat. Nina dceru kárala, protože neuposlechla jejího rozkazu, zatímco Thyra se bránila argumentem, kterak chtěla být statečná a silná jako my. No, trochu jsem byl z toho nesvůj. Chápal jsem je obě, ale Ninu přeci jen víc. Ale rozhodně jsem se do toho nehodlal míchat. Ostatně k tomu nebyla možnost, protože zatímco Thyra utekla pryč, Nina se vydala jiným směrem, stejně jako Vera. Trochu rozpačitě jsem pohlédl na tátu. Tohle až bolestně připomínalo Vivianne s mámou. Ostatně jak připomněla Ciri. Jen jsem souhlasně podpořil tátu v tom, že by za Thyrou měla jít Ciri. Ne že by táta byl necitlivý pařez, ale sestra přeci jen mohla být trošku empatičtější.
“A my odtáhneme úlovky domů,“ pokývl jsem na Maiu a mladou vlčici, jejíž jméno jsem zatím ještě neznal. “Thyra bude určitě v pořádku, jen asi bude chvilku trucovat,“ věnoval jsem ještě povzbudivý úsměv tátovi. V jádru věci to bylo přeci jen o něčem trochu jiném než tehdy s Viv. Proto jsem popadl námi ulovenou losici, zatímco mládě jsem nechal Maie, a táhl ji směrem k lesu. Už jsem se těšil na Saelind.

//Cedrový les

Sotva jsme se s Ciri a Maiou usalašili v bezpečí ukrytí do křoví, místo toho, abychom jen trpělivě čekali, než nám táta s Ninou naženou vybraný kus, jsme měli před očima drama. S přidušeným výkřikem jsem sledoval Thyru, jak se bezhlavě vrhá směrem k losímu mláděti, aby ho snad srazila sama. Ale byl jsem tak daleko, že by mě neslyšela, a navíc bych ještě na sebe strhnul další nežádoucí pozornost, respektive splašil bych stádo. Takže výkřik zůstal tak mezi námi. Samozřejmě to nedopadlo, přimotala se pod nohy zvířete. Táta s Ninou na okamžik ztuhli, ale bylo jasné, že jí hned vyběhnou na pomoc. Vzápětí se také kolem losice s mládětem vytvořil ohnivý půlkruh. No, sice se samci snažili jí pomoci, ale nakonec se přeci jen sebrali a odběhli si zachránit vlastní životy. Teď přišel náš čas, doufal jsem, že foukající vítr nám situaci nezkomplikuje. Vyrazili jsme a Maia mezitím odpověděla na Ciřiny otázky. Vlastně skvěle, chtěl jsem odpovědět úplně stejně – my dva jsme si vzali na starosti dospělou a ona mládě. Kývl jsem na sestru, že to zvládne, ovšem kdyby potřebovala, jasně stačilo jenom zavolat a hned bych byl u ní.
Ani nebyl čas sledovat, kde jsou zrovna táta s Ninou a zda je Thyra v pořádku, měli jsme s Maiou před sebou jen ten důležitý úkol, abychom tu samici složili na zem. Navíc jsem měl v sobě dost vzteku, abych jí hodně ublížil za to, že zranila malou sestru. Snadno jsme losici zabránili, aby přiběhla ke svému mláděti. Snažila se celkem obstojně poskakovat a divoce kolem sebe vykopla, až mě málem kopytem udeřila do hlavy. Taktak jsem uhnul. Vzápětí už zasáhla Maia, který ji chytila za nohu. Losice se rázem ocitla na zemi, Maia ji pevně za nohu držela. Docela mě překvapilo, že se naše kořist vůbec dál nehýbala – nekopala, neházela sebou, nesnažila se vstát, dokonce ani žádný hlasitý protest se neozýval. Na okamžik mě to zarazilo, pak mě ale napadlo, jestli náhodou Maia, ať už vědomě nebo nevědomě, nepoužila nějakou magii. Vzápětí pustila nohu a přesunula se ke krku. Nenechal jsem ji čekat a hned k ní přiskočil, abych jí pomohl a prokousl hrdlo. Stisknul jsem tak moc a nepustil, dokud mě nezačínala bolest čelist. V tlamě jsem cítil její teplou krev. Než jsem pustil, prudce jsem škubnul hlavou a utrhl kus masa z krku losice. To jsem ale nespolkl, nýbrž vyplivl na zem a pohlédl, jak si vede Ciri. A další pohled byl kontrolou situace, co Thyra, táta a Nina.