Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Pokývl jsem. „Nedokážu si představit, kdybych měl trávit celý rok v takových vedrech. Myslím, že je dobře, že se nám roční období pěkně střídají.“ Neměl jsem srst tak moc hustou, abych mohl žít kdesi daleko na severu, kde je pořádný chlad a mráz, ale ani jsem nebyl dobře vybaven na život v horkých pouštích. Takhle mi to jednoduše vyhovovalo. „Ležení ve stínu je jinak řečeno lenošení,“ zasmál jsem se. „Ono je pak v takových dnech příjemnější a praktičtější odpoledne nic nedělat a lovit v brzkém ránu nebo naopak večer. A během dne se jen s těží dobelhat k vodě.“ Ta představa mě donutila setrvat v usměvavé náladě.
Postavil jsem se a krátce se protáhl. „Dobře, není na co čekat,“ souhlasil jsem a pohodil ocasem ze strany na stranu. Vážně nemělo smysl zdržovat, mohli jsme vyrazit hned. „Za málo, už mi můžeš přestat děkovat. Cítím se pak přeceňovaný,“ ušklíbl jsem se. Opravdu jsem jen chtěl pomoci, nic víc jsem v tom nehledal. Ohlédl jsem se směrem, kterým Amnesia naznačila naši budoucí trasu. „Tak tedy kupředu,“ nahodil jsem s úsměvem a vykročil za vlčicí.
Už jsem přemýšlel, jaké další téma mám nakousnout, abychom nešli jen tak mlčky. Amnesia to ale udělala dříve, než jsem stačil cokoliv vymyslet. Zeptala se mě, co si myslím o smečkách. „Ano, do žádné zatím nepatřím,“ potvrdil jsem. Přeci jen jsem tu jen krátce a myšlenka na smečku mě zatím ani nenapadla. „Musím říct, že doposud jsem o tom moc neuvažoval. Smečky jsou fajn - řekl bych, že je to individuální. Vždycky strašně moc záleží na složení a jednotlivých vlcích.“ Zdálo se, že mi Amnesia nasadila brouka do hlavy. „Když nad tím tak ale přemýšlím, jednou bych se asi rád do nějaké přidal. Chybí mi stabilní zázemí a... No, rodina, řekl bych,“ pověděl jsem trochu nejistě a koukl do fialových oček. Trochu jsem se bál, jak na to vlčice bude reagovat a co si o tom asi tak pomyslí. Doufal jsem ale, že Amnesia nebude nic namítat nebo se mi dokonce vysmívat. Ona taková přeci není. Doufám.

>>> Řeka Mahtaë

„Nápodobně,“ přikývl jsem a usmál se, když se Amnesia zmínila o to, že kdyby zjistila onen jiný způsob, jak se zlepšit v magii, dá mi vědět. A aby hovor nestál, musel jsem reagovat na tu změnu počasí a zeptat se vlčice, jaký názor má na jaro. Myslím totiž, že jsem nebyl jediný, kdo si tu momentálně užíval oteplení a hřejivé sluneční paprsky. Souhlasila a ještě dodala, že její nejoblíbenější roční období je léto. Naklonil jsem hlavu do strany. „Ty pocházíš z nějakých jižních krajin?“ Ano, musel jsem se zeptat. „Totiž léto je taky hezké, ale mně osobně bývá opravdu příšerné horko,“ zasmál jsem se a zkusil si sám sebe představit. „To aby se pak jeden stále jenom válel ve stínu a odpočíval, protože se na víc nezmůže,“ nahodil jsem pobavený výraz a zavrtěl ocasem. Ale je pravda, že každé roční období má jakési své kouzlo. A my, obyčejní smrtelníci, můžeme být rádi, že nežijeme jen ve stereotypu. Koneckonců změna jednou za pár měsíců je vítaná, řekl bych.
Amnesiiny činy se opravdu čím dál víc podobaly Honey. A její sklopení oušek mě v tom jen utvrdilo. Sledoval jsem její nejisté počínání si. A z toho, co jsem prozatím viděl, jsem usoudil, že tato vlčice je dosti submisivní a nejistá. Ale kdoví, třeba jsem se taky jen šeredně mýlil. A nebo - i když přiznám se, že této variantě bych opravdu moc nerad dával za pravdu - to celé jen hrála a předstírala.
Zavrtěl jsem hlavou naznak jemného nesouhlasu. „Dovolím si o tom utvořit názor sám,“ pousmál jsem se. „Zatím je mi totiž ve tvé společnosti příjemně,“ dodal jsem klidným vyrovnaným tónem hlasu a neubránil se dalšímu úsměvu. A jak se zdálo, vlčice to nakonec doopravdy přehodnotila. „Opravdu to nevadí, já žádné plány nemám. Sotva jsem sem přišel.“ Vstal jsem a zavrtěl ohonem. Kratičce jsem se oklepal a koukl do fialových oček. „Takže můžeme hned vyrazit? Nebo bys tu ještě raději chtěla zůstat?“ Byla to přeci ona, kdo nás měla dovést k oné smečce, proto jsem se jí hodlal přizpůsobit.
„Ano, to je ono. Ta vlčecí hravost, něžnost a čistota. Takových vlků je přeci jen třeba,“ souhlasně jsem přitakal. Amnesia měla pravdu; svět bez nich by byl smutnější a chmurnější.

„I tak se mi to ale moc nelíbí,“ pověděl jsem, když mi Amnesia řekla, že bych se pravděpodobně Smrti neměl moc bát, neboť nevypadám na vlka provokatéra. „Ale jiný způsob, jak se lépe naučit magii nebo rovnou získat novou, neexistuje, že? To už by k ní vlci nechodili...“ tiše jsem se zasmál a hluboce se nadechl vzduchu. Nevím, jak bych to měl správně popsat, ale bylo v něm cítit jaro. Musel jsem se pousmát a jantarovými očky, která byla momentálně osvětlena zářivým sluníčkem - takže vlastně vypadala jako ten nejsladší med -, jsem zaplul kamsi do daleké krajiny. „Cítíš to? Jaro je tady. Máš ho ráda?“ pohled jsem stočil zpět k Amnesii a zvědavě na ni zamrkal. „Abych řekl pravdu, je to mé nejoblíbenější roční období. Které je to tvé?“ zastříhal jsem ušisky a povytáhl koutek tlamy nahoru. Tahle společnost se mi opravdu líbila. Měl jsem dojem, že je vše tak, jak má být. Klid, pohoda a relaxace - to pro mě právě tato konverzace s Amnesií znamenala. Mohl jsem si odpočinout, trochu se odreagovat. A to už se mi nějaký ten čas doopravdy nestalo.
Ač trochu impuzivně, leč upřímně jsem své společnici nabídl, že bych ji mohl doprovodit k její bývalé nebývalé smečce. Rozhodně v tom nebyla žádná zákeřnost ani nic, co by hrálo v můj prospěch. Ba vlastně naopak.
Zasmál jsem se. „Já ti nevím, co lepšího bych mohl dělat. Tvá společnost mi vyhovuje; vůbec mi nevadí, že je to daleko na jihu. Aspoň bys mi tuto zemi ukázala a provedla mě. A navíc bych ocenil, kdybych ti mohl být nápomocen.“ Zavrtěl jsem ocasem a posadil se. „Ale chápu, že asi nepůsobím úplně nejvěrohodněji,“ pověděl jsem jaksi do ztracena a zamyšleně pokračoval, „kdybys ale změnila názor, budu k dispozici.“ Bylo dobře, že se Amnesia nedala hned přesvědčit. Koneckonců naivnost se prostě nevyplácí, bohužel. A její nedůvěru jsem si nebral nikterak osobně - to by ode mě bylo hloupé.
Přikývl jsem na Amnesiina slova o tom, jak statečná Honey musí být. Je to sice víceméně pošetilé, ale zároveň ušlechtilé. Prostě opravdové kamarádství. Zajímalo by mě, jestli mě banda stále hledá, nebo se všichni rozešli a jdou si každý svou vlastní cestou. Tahle myšlenka byla opravdu bolestivá. Chyběly mi ty časy, kdy jsme putovali krajinou jako jedna parta a taková pidi smečka. Přestaň nostalgicky přemýšlet o takových sentimentalitách, Nokte, okřikl jsem se v duchu.
S úsměvem jsem odvětil: „Honey je takové sluníčko. Kopa srandy a optimismu. Ale víš... Myslím, že je občas třeba být více realistický a... No, taktní, řekl bych.“ Vzpomněl jsem si na ten okamžik krátce poté, co jsem ji spatřil. Aniž by pronesla jediné slovo, vyzvala mě ke hře, působila rozpustile a vůbec se neostýchala vstoupit mi do mého osobního prostoru.
„Nezadržuji tě? To bych totiž nerad,“ pověděl jsem trochu starostlivě a s očekáváním na odpověď jsem se zahleděl do fialových oček.

//Omluva za to zdržování, v minulých dnech jsem měla přímo nechuť k psaní postů. Kdybych se k tomu přemluvila, dopadlo by to katastrofálně. :D

Netuším, jestli se mi to náhodou jenom nezdálo, ale měl jsem pocit, že Honey docela jasně cítím. Zvedl jsem čenich a pořádně nasál svěžího ranního vánku. Opravdu, cítil jsem ji. Musel jsem se trochu pousmát, když jsem si ji vybavil. To její optimistické a bezelstné přemýšlení mě aspoň na chvíli rozzářilo a zlepšilo mi náladu.
Tedy řeknu vám, že se mi tomu opravdu moc věřit nechtělo. Znělo to až příliš fantasticky a nereálně. „Vážně?“ přeptal jsem se, když mi Amnesia prozradila, že ona Smrt umí vlkovi zlepšit nebo ho obdarovat novou magií, a následně se rozpovídala o tom, že u ní dokonce nedávno sama byla. „To zní zajímavě... Jak na tebe působila?“ zeptal jsem se zamyšleně a koukl do těch fialových oček. „Nějak si ji nedokážu představit. Už jen to jméno - docela bych se bál k ní jít. Chápeš, nerad bych přišel o život,“ zasmál jsem se. Ale dávalo smysl, že své služby nenabízí jen tak zadarmo. Amnesia se zmínila o drahých kamenech. Jenže kde se takové vůbec dají sehnat? Zatím jsem na žádné takové nenarazil. Vlastně jsem ani netušil, jak bych je měl poznat. Ale to nevadí, třeba mi o tom černobílá vlčice poví víc.
Upřímně jsem se omluvil za to, že jsem načal citlivé téma. Vděčně jsem pokývl, když mi Amnesia řekla, že to nevadí. Byl jsem rád, že se ke mně chovala tak slušně a mile. Takové vlky dokážu ocenit. Chvilku jsem uvažoval nad tím, jestli jí říct to, co mám na srdci. Nakonec jsem se ale odvážil: „Kdybys chtěla, klidně bych tam s tebou zašel. Vím - znáš mě sotva chvíli, ale rád bych ti pomohl,“ pověděl jsem upřímně a pousmál se. Bylo mil líto té situace, do které se Amnesia dostala. A jestliže potřebovala nějakou podporu, byl jsem ochoten se jí stát. Koneckonců ona ke mně byla velmi milá a já bych byl vážně ochotný ji pomoci. Má maličkost se jen tak toulala světem a nenalézala cíle. Nic mě netrápilo a můj život byl vcelku klidný. Ale tahle vlčice měla problém. A já měl možnost jí pomoci. To bych nebyl já, kdybych se o to aspoň nepokusil.
„Podle všeho je to asi název nějaké země. Ona totiž hledá svého dávného kamaráda, který by se v ní měl nacházet,“ vysvětlil jsem a zavrtěl ocasem. „Řekl bych, že musí být opravdu věrná kamarádka, když se rozhodla hledat místo, kde sama předtím nebyla.“ Zvedl jsem se a trochu se protáhl, neboť už mi tak trochu ztuhly svaly. Bylo krásné ráno a ve vzduchu jsem cítil jarní vánek. Opravdu se zdálo, že zima pomalu odchází a jaro už je za dveřmi. Ten fakt ve mně vzbouzel pocit, že svět není tak pesimistický, jak se zdá.

Bylo to tak, opravdu jsem se nepřeslechl. Amnesia mi vážně potvrdila, že obě smečky navzájem sousedí. „Opravdu to zní zvláštně,“ přitakal jsem na její slova. „Ale řekl bych, že to není nemožné,“ dodal jsem trochu zamyšleně a zkusil si to představit. Když jsou všechny alfy spokojeny a cítí důvěru vy ty druhé, asi by to fungovat mohlo. „Pokud jsou alfy rozumné a neporušují dohody...“ nedořekl jsem souvětí a raději ho nechal vyznít tak nějak do ztracena. Amnesia jistě moc dobře věděla, co jsem tím vlastně chtěl říci.
Zvědavý pohled svých medových oček - jak je mimochodem nazvala Honey - jsem nespouštěl z její tváře. Sledoval jsem její zamyšlenou mimiku, když mi vcelku nejistě odpovídala na mnou položenou otázku. Sama mi prozradila, že nejdříve chtěla říci bezpečí, ale hned na to mi poradila, abych se nepřibližoval k jedlovému lesu. Otočila se a packou naznačila směr. Naklonil jsem se, abych přes ni viděl. A opravdu to vypadalo, že tam jehličnaté stromy rostou. Sice to byla celkem dálka, ale jejich tmavě zelená barva zcela typicky odpovídala popisu jehličnatého lesíku. Amnesia se na mě zase otočila a pokračovala ve vysvětlování. Kamenná věc? A v ní bydlící Smrt? Zamrkal jsem. Dělá si ze mě šoufky? „Počkej... Chceš mi říct, že kousek odtud bych mohl narazit na opravdovou Smrt? Tu, která vládne podsvětí a může komukoliv vzít jeho život?“ Musel jsem se přeptat. Třeba to byl jen špatný vtip. I když zrovna na to bych Amnesii netipoval. „To zní neuvěřitelně,“ přiznal jsem. Třeba to bylo myšleno jinak a já jen neuměl číst mezi řádky. Tohle mě vážně dost zmátlo. Každopádně jsem se nezapomněl usmát, když Amnesia dokončila svůj výklad o zdejší zemi. Takže je to tu vcelku mírumilovné. Teda až na tu Smrt, pobaveně jsem si pomyslel.
Tohoto jsem se bál. Záhy, co jsem se jí optal, zda-li patří do nějaké zdejší smečky, mi řekla, že je to trochu složitější. Povzdechl jsem si: „Promiň mi to, nechtěl jsem tě rozesmutnit.“ Zamrzelo mě, že jsem si vybral zrovna takové citlivé téma. A ačkoliv jsem byl tak nějak zvědav, copak se asi stalo, že se vyjádřila takto neurčitě, moc dobře jsem věděl, že už bych to téma neměl dál rozebírat a vrtat se v tom.
Dřív, než jsem však stihl vymyslet jiný směr našeho rozhovoru, ujala se toho Amnesia. „No, abych pravdu řekl,“ začal jsem s úsměvem, „nejsem tu nikterak dlouho. Vlastně jsem sem přišel jen pár dní zpátky. Stihl jsem potkat jen jednu vlčici.“ Rozhoupal jsem ocas ze strany na stranu. „Myslím, že ji znát nebudeš, neboť sem zřejmě přišla také nedávno. Jmenuje se Honey.“ Na chvilku jsem se odmlčel. „Hledá Gallireu,“ dořekl jsem zamyšleně. „Taková prťavá, béžová, pochází z jihu. Dobře se mi s ní povídalo a na chvíli mi zlepšila smutnou náladu,“ pousmál jsem se a zvedl očka k Amnesii, neboť už jsem stihl mimoděk zaplout pohledem k tomu lesu z jehličnatých stromů.

Mlčky jsem sledoval její pohled, kterým mě celého přejela, když jsem jí odvětil na její pozdrav. Neunikl mi její zájem o mé pravé oko, u kterého se při skenování mé maličkosti kratičce pozastavila. Tušil jsem, že ji to asi bude zajímat, ale zdálo se, že vlčice je slušně vychovaná a taktní, jelikož se hned bezmyšlenkovitě nezeptala. Zatím vypadá sympaticky, napadlo mě. Samozřejmě, že jsem jí hned nehodlal svěřit svůj život do tlapek. Koneckonců kdo by to udělal u vlka, kterého zrovna potkal, že. Neznám nikoho, kdo by téměř hned začal věřit cizincům, na které právě narazil. Taková vlastnost podle mě ani není dobrá. Je potřeba být ostražitým a bdělým.
Usmál jsem se, když se mi černobílá vlčice představila pod jménem Amnesia. A jak už to u mě bývá, párkrát jsem si to slovo v hlavě zopakoval. Nebylo by moc pěkné, kdybych jí ho zkomolil. To bych opravdu moc nezazářil. A kdoví, třeba bych ji tím dokonce urazil. Neříkám, že všechny vlčice jsou stejné - to opravdu nejsou. Ale potkal jsem takové, které by snad dokázalo urazit i to, že dýchají stejný vzduch jako já...
Zdálo se, jako by zrovna brouzdala svými myšlenkami. Položil jsem jí pár otázek a zvědavě na ni koukl. Doufal jsem, že mě vnímá. Za kratičkou chvíli se ale opravdu ukázalo, že dávala pozor. První věc, co z ní vypadala, byla informace o tom, že to zná spíše na jihu. Nemohl jsem si pomoct, ale ty její mimické svaly a sklopená ouška mi velmi připomínala Honey. Pousmál jsem se, když po odmlce pokračovala. Přišla s nápadem, že by to možná mohlo být 'společenské' místo, kde se setkávají členové dvou různých smeček. „Dvě smečky? Poblíž sebe?“ překvapeně jsem se přeptal. Nebývá moc obvyklé, že by se nacházely smečky blízko sebe. Tedy nechci tvrdit, že je to něco nemožného, ale většinou to tak není. Na tomto místě musí být něco zvláštního, něco, co je pro ně výhodné. Že by dostatek potravy? Možná.
„Přesně tak,“ s úsměvem jsem přitakal. „Dlouho jsem žádné vlky nepotkal. A pak najednou bum! Tolik pachů, až to jednoho zaráží,“ jemně jsem se zasmál. „Je tu snad něco, kvůli čemu se vlci v těchto krajinách zdržují?“ Možná jsem jen prostě moc fantazíroval. Třeba to byl pouhopouhá náhoda, že se v jednom místě shromáždilo trochu víc pachů, a já z toho dělám vědu. Páni, možná už mi opravdu ruplo v bedně. Snad to není nijak vážné... „A ty patříš do nějaké zdejší smečky?“ otázal jsem se stále vlídným a přátelským tónem hlasu. Nerad bych, aby hovor nějak stál a vlčice nabyla dojmu, že je mi její přítomnost nepříjemná. Zatím to bylo naopak.

Musím přiznat, že po tak dlouhé době, co jsem cestoval hezky sám a v klidu, mě najednou všechny ty pachy neznámých vlků nemálo znervózňovaly. Neměl jsem páru, proč se tak děje. Sice je pravda, že nejsem zrovna nakloněn velkým skupinám, se kterými bych měl trávit čas, ale úplně stejně také nejsem vyloženě samotář, který se velkým obloukem vyhýbá byť jen sebemenšímu kontaktu s okolím. Tento zvláštní jev jsem tedy bezpochyby připisoval své dlouhé cestě, kterou jsem urazil dočista sám.
I kdybych chtěl, pravděpodobně bych neusnul. Nešlo by to. K mému štěstí jsem ale momentálně spánek nepotřeboval. Úplně obyčejný odpočinek bohatě stačil. Stočený do klubka jsem relaxoval u takového menšího křáčí, které aspoň trochu zajišťovalo krytí mých jinak nehlídaných zad. Oči jsem měl mírně přivřené. Užíval jsem si nastalého počasí, které jako by hlásilo, že jaro je za dveřmi.
Zaostřil jsem, neboť jsem v dáli zahlédl jakýsi pohybující se objekt. Zvedl jsem hlavu a čekal, jestli jde mým směrem. Vlk se přibližoval, bylo tedy skoro jisté, že to má namířeno ke mně. Jednak abych nebyl v nevýhodné pozici, jednak abych nepůsobil neslušně, jsem se posadil. Jak jsem za malou chvíli zjistil, byla to vlčice černobílých odstínů kožichu. „Ahoj,“ přikývl jsem jí na pozdrav, který ona pronesla velmi zjemna, opatrně. „Jsem Noktisiel, moc mě těší,“ pověděl jsem s mírným úsměvem ve tváři a na znak dobrých úmyslů jsem zametl svým černým ohonem nějaký ten bordel na zemi. Doufal jsem, že budu mít na společnost štěstí i tentokrát. Moc nerad bych si kazil už tak dost smutnou náladu, která byla chvilkově rozjasněna společností Honey.
„Poslyš,“ začal jsem trochu omluvným tónem, „mohl bych se tě na něco zeptat? Znáš to tu?“ zvědavě jsem naklonil hlavu. „Totiž, abych to uvedl na pravou míru: Zaráží mě, kolik pachů tu je. Ale na smečku to nevypadá. Pár dní zpátky jsem ještě žádné vlky necítil, ale teď...“ vydechl jsem a zase se pousmál. „Je to trochu matoucí.“

<<<Východní úkryt

S jemným úsměvem na tváři jsem se klusem přesouval kamsi dál na sever. Díky Honey se mi zlepšila nálada, která doposud opravdu nevypadala zrovna dvakrát dobře. Mohl jsem být za to rozptýlení vděčný. Nebýt jí, pravděpodobně by mě to smutnění a utápění se v sebelítosti naprosto pohltilo. Nyní jsem byl však nakažen vcelku dobrou náladou.
Dlouze jsem se nadechl. V nose mě zašimraly pachy. Zvědavě jsem se rozhlédl, ale zatím jsem nikoho nezahlédl. Bylo mi ovšem jasné, že tu rozhodně nejsem sám. Už dlouhou dobu jsem na žádné vlky nenarazil. Tak proč tak najednou? Děje se tu snad něco, co vlky nějakým způsobem přitahuje? Opravdu to znělo podezřele.
Krokem jsem se začal přesouvat k velkému jezeru, které jsem měl na dohled. Počasí jako by se umoudřilo, vyřádilo a uklidnilo se. Aspoň tak. Zdálo se, že už je bezpečné pohybovat se v blízkosti vodních ploch a toků. Proto jsem vcelku bezstarostně sklonil hlavu k vodní hladině a hned si dal pár osvěžujících loků. Takhle jsem pil skoro jednu desítku sekund. Páni, ani jsem si neuvědomil, jak moc velkou žízeň jsem měl, napadlo mě. Hlavu jsem zase zvedl a tlamu si olízl. Napadlo mě, že bych si zase mohl dát přestávku. Třeba mi pak dojde, proč by se tu vlci takhle hromadili. Nebyla to smečka, to opravdu ne. Pach nevypadal jednotně. Jednoduše to byly vůně jednotlivců, kteří se pohybují po hodně velkých plochách. Kdoví, třeba jen zbytečně fantazíruju. Oklepal jsem se a vzdálil se od břehu. Našel jsem si pohodlně vypadající místečko, kde jsem zakotvil. Nejdříve jsem se posadil. Znovu jsem se zvědavě porozhlédl, jako bych se chtěl ujistit, že tu opravdu nemám nikoho na dohled. Následně jsem pomalu ulehl, ale neusínal jsem. Jen jsem si chtěl trochu zarelaxovat.

Potichu jsem se přesunul k Honey, která už se válela na kameni. Ono se to nezdá, ale ten čas opravdu letí. Před chvílí jsme se oba vyhřívali na sluníčku a než jsme se nadáli, už přišla noc. Koukl jsem na malou vlčici, která ležela vedle mě. Nad vyřčenou otázkou jsem se chvíli zamyslel. Popravdě jsem tak nějak nevěděl, co přesně jí na to říct. „Já ti nevím,“ povzdechl jsem si. Když pak ale ještě dodala tu poznámku, že by byla nerada, kdyby mě zadržovala, zvědavě jsem na ni zamrkal. „No po pravdě mi to spíš připadá tak, že já zdržuji tebe, Honey,“ usmál jsem se a zavrtěl ocasem. „Koneckonců jsi to ty, kdo hledá Gallireu a Whiskeye. Já nikoho nehledám, jen se tak toulám světem.“ Byla to pravda. Kdybych chtěl najít nějaké staré známé, pravděpodobně bych se vydal směrem k Belgaardské smečce. Jenže přesně to jsem nechtěl. Zbaběle jsem utíkal před otcem i smečkou. Kdyby mě rodiče nebo Therion viděli až po tak dlouhé době... A s tím poloslepým okem? Brr, ta myšlenka se mi krajně nelíbila. Zkusil jsem si to představit. A musel jsem sám sobě přiznat, že absolutně netuším, jak bych reagoval, kdybych se se svou rodinou opět shledal. Jenže to nehrozilo, a tak jsem tu představu s klidem mohl z hlavy jednoduše vypustit.
„Asi bys tu už se mnou neměla ztrácet čas,“ koukl jsem na ni a jemně se pousmál. „Tedy nechci, aby to vyznělo, jako že už nestojím o tvou společnost,“ zavrtěl jsem hlavou, „ale myslím, že zavrhuješ drahocenné hodiny s tou nepravou osobou.“ Opravdu bych nerad, aby to Honey pochopila jako nějakou narážku na to, že už jí mám plné zuby, protože tak to rozhodně není. Vyřčená slova jsem myslel naprosto vážně. Přátelé jsou důležití, to přeci moc dobře vím. A mně osobně se Honeyino gesto moc líbí - aniž by přesně věděla, kde se ta Gallirea vlastně rozprostírá, vydala se Whiskeye hledat. Tomu říkám orpavdové přátelství, v duchu jsem se nad tím musel pousmát.
Bylo rozhodnuto. Vstal jsem a kvapně seskákal dolů. Zavrtěl jsem ocasem a s povytaženými koutky tlamy řekl: „Moc rád jsem tě poznal, Honey. A doufám, že dojdeš ke svému cíli. Věřím v to.“ Mrkl jsem na ni světlejším očkem. „Tak někdy zase na viděnou,“ pomalu jsem hlavou pokývl na znak úcty. Naposledy jsem na ni koukl a usmál se. Následně už jsem se jen mlčky otočil a rozklusal se neznámo kam.
Takhle to je lepší, problesklo mi hlavou a já si ihned vybavil tu noc, kdy jsem opustil bandu. Tehdy jsem to udělal kvůli nim. Nechtěl jsem je s sebou táhnout ke dnu. Potřebovali svobodu, ne mě. Takhle to prostě bylo správně.

>>> VVJ

//Omlouvám se, že jsi musela na poslední post čekat 2 dny. :D Ale mockrát děkuju, užila jsem si to. ^^

<<< Řeka Kiërb

Honey, jak se zdálo, má slova vzala velmi vážně. Původně jsem to tak nemyslel. Bylo to jen takové 'provokování', ale ona se ihned jala mi vysvětlovat a utvrzovat mě v tom, že své přátele opravdu respektuje. „Klid, já ti věřím. Opravdu,“ pobaveně jsem se usmál, protože její zapálené vysvětlování se mi opravdu líbilo. „Přátelství je o respektu. A kdyby jeden druhému činil něco nepěkného, pak se to ani nedá nazvat přátelstvím.“ To zní přeci logicky, no ne?
Přišlo mi docela zvláštní, jak to byla právě Honey, kdo se z nás dvou ujal titulu vůdce. Moc dobře jsem věděl, jak umí být submisivní a poddajná. Jenže jakmile jsme se někam začali přesunovat, ona byla vždy ta první, kdo se dal do pohybu.
Dostali jsme se k jeskynnímu komplexu a než jsem se stačil nadát, Honey už byla ta tam. Vyškrábala se na nemalý kámen a téměř hned se dala do vyhřívání se na slunečním světle. Zaregistroval jsem její tázavý pohled, který jako by se ptal, jestli se k ní nechci přidat. Usmál jsem se a rozhoupal černý ohon. Pomocí pár skoků jsem se ocitl hned vedle ní. Beze spěchu jsem si lehl a pohodlně se natáhl. Jo, tohle se mi líbí. Kdy jsem naposledy takhle pěkně relaxoval? Už jsem si ani nevzpomínal.
Zastříhal jsem ušima, neboť se malinká vlčice konečně dala do vyprávění o jejím kamarádovi. Rozhodla se to zřejmě vzít trochu podrobněji. Mně to nevadilo, bavil mě způsob, kterým to podala. „Whiskey musí být opravdu dobrý kamarád.“ Toto bylo řečeno velmi upřímně. „Doufám, že Gallireu najdeš a znovu se s ním setkáš.“ Já bych si totiž přál to samé - vidět bandu a Theriona. „Já vlastně ani nevím, kam směřovaly kroky mých přátel či bratra. Kdo ví, Therion možná zůstal v rodné smečce. Rád bych věděl, kde je jim konec,“ povzdechl jsem si a smutně se pousmál. Následně jsem hlavu položil na kámen, přivřel víčka a užíval si hřejícího sluníčka.

Připadal jsem si opravdu zvláštně. Již velmi dlouhou dobu jsem se nedovážil tolik toho o sobě někomu říci. Z toho tedy vyplývalo, že jsem vlastně tak trochu i zapomněl, jaké to je, když má vlk někoho důvěrného, komu dovolí aspoň na chvíli vstoupit do jeho osobního prostoru. Tato myšlenka mě přivedla k jisté vzpomínce. Zasnil jsem se a v hlavě vyhrabal jistou událost z mé minulosti. Byl to ten okamžik, kdy jsem opustil svou partu. Vzbudil jsem se uprostřed noci. Doteď si naprosto přesně pamatuji, jak jsem rozlepil jantarové oči a uvědomil jsem si, že mě cosi tíží na boku. Zvedl jsem hlavu a pochopil. Finnur ke mně ležel kolmo ve velmi prazvláštní pozici a své zadní nohy měl položené na mně. Dodnes mi to přijde vtipné.
Pousmál jsem a zavrtěl ocasem. Honey mi prostě a jednoduše mého kamaráda velmi připomínala. Ta dobrosrdečnost, ten kožich... Snil jsem o tom, že své přátele a Theriona zase jednou potkám. Doufal jsem v to.
„Doufám, že přeháníš,“ ušklíbl jsem se na ni a pousmál se. „Koneckonců ty nejsi ten typ vlka, který by svým přátelům dělal něco, co se jim nelíbí. Nebo se mýlím?“ Šibalsky jsem na ni mrkl poloslepým okem a zastříhal oušky.
Myslel jsem si, že mě v tom nenechá. Koneckonců byli bychom si kvit. Chvilku vyprávěla ona, chvilku zase já. A tak jsem se střídali snad u každého tématu. Já jsem měl své vyprávění o Finnovi za sebou, proto jsem věřil v to, že Honey v našem zvyku bude pokračovat a také mi něco málo prozradí o někom, kdo je pro ni důležitý.
„Dobrá,“ usměvavě jsem přikývl. Napínala mě snad do poslední chvíle, jen co je pravda. Ale to nevadí, já si na její vyprávění trpělivě počkal.
Spokojeně jsem vykročil za vlčicí, která už byla zase v pohybu. Páni, ta snad nikde neposedí příliš dlouho, napadlo mě a já se nad tím pousmál.

>>> Východní úkryt

S její poznámkou jsem naprosto souhlasil, tu myšlenku jsem s ní sdílel. Doteď nevím, kvůli čemu nebo komu nás Essonté tolik zanedbával. Ale možná je to tak lepší. Možná jsem jednoduše pravdu ani nechtěl znát, neboť by mohla být tak krutá, že bych již v otci neviděl toho, koho jsem v něm vidět chtěl. Čestného, spravedlivého vlka.
Když už jsem to nakousl, rozhodl jsem se, že Honey řeknu takovou tu smutnou část z mé minulosti. Usoudil jsem totiž, že je pro mě již dost důvěrná. Byl jsem přesvědčen, že můj příběh bude u této malinké písčitě zbarvené vlčice v bezpečí. S detaily jsem šetřil, rozhodl jsem se to raději zkrátit. Nechtěl jsem, aby vlčice nabyla dojmu, že je mě třeba pro můj handicap litovat či utěšovat. Jen to koneckonců nebylo zrovna téma, které bych chtěl dopodrobna rozebírat. A tak jsem jí stručně popsal, jak jsem ke svému bledému očku přišel. Rozhodně ji to nenechalo chladnou, dost jasně vyjádřila své pocity. Pousmál jsem se a nahodil takový ten výraz, který jako by říkal, že je to všechno v pořádku. Místo chmurných příhod jsem se raději rozhodl téma hovoru stočit veselejším směrem. Vybral jsem si frázi z našeho setkání. Honey se koutky úst zvedly nahoru, ale jak jsem tušil, neměla v plánu předešlé téma nechat bez jakéhokoliv vyjádření.
Její činy ale předběhly slova. Dřív, než cokoliv řekla, se ke mně přiblížila, sklonila hlavu a zabořila ji do bílé srsti na mé hrudi. Zcela zaskočen tímto činem jsem zadržel dech a nevydal ani hlásku. Tentokrát mi to nevadilo tak moc, jako když to udělala poprvé. Přeci jen už jsem ji poznal lépe. A asi by ode mě bylo nepěkné, kdybych na její soucit a vyjádření emocí nezareagoval. Pomalu jsem položil svou hlavu na horní část Honeyina krku. „Já vím, děkuji,“ vděčně jsem se pousmál a hlavu zase odtáhl, abych jí mohl kouknout do modrých oček. To, jak se na mě tvářila, mě hřálo u srdce. Přesvědčila mě, že jsou její úmysly křišťálově čisté.
„Teď je řada na tobě. Povyprávěj mi o někom, kdo je pro tebe důležitý,“ vybídl jsem ji a zavrtěl ocasem. Přijde mi, že jsem se teď jaksi podezřele rozpovídal. To pro mě nebylo úplně typické. Logicky jsem od toho chtěl zase upustit a stát se opět posluchačem, neboť vše, o čem mi Honey povídala, se poslouchalo velmi dobře.

Zamrkal jsem na ni, když se opět dala do řeči. Vyprávěla mi o své sestře Cynthii, matce a otci. Pokyvoval jsem, abych jí dal najevo, že opravdu poslouchám a projevuji o její minulost zájem. Zdálo se, že její rodina odpovídala běžným standardům. Zatím to vypadalo, že její dětství bylo příjemné, takové, jaké by mělo být. Ale to samozřejmě byla jen má dosavadní domněnka. Věděl jsem toho o ní tak málo. Nemohl jsem z toho vyvozovat nějaké převeliké závěry. „Moje matka byla taky moudrá, starostlivá, úžasná,“ usmál jsem se. „O otci to bohužel říci nemohu. Ne, že by nás s Therionem - to je můj bratr - neměl rád, ale trávil s námi strašně málo času. On i matka byli lovci, ale matka s námi trávila všechen svůj volný čas. To se o otci ale říci nedalo.“ Na tváři se mi objevil posmutnělý výraz. „Neustále někam mizel, tvářil se, jako by měl haldu tajemství. Doteď nevím, co pro něj bylo důležitější než jeho synové,“ zavrtěl jsem hlavou a povzdychl si. Jantarová očka jsem zvedl k těm modrým. „Ale víš, co mě mrzí nejvíc? Jednoho dne jsem se zatoulal mimo území smečky. Čirou náhodou jsem narazil na rudookého bílého vlka. Už od pohledu to byl takový ten falešný, sebevědomý drzoun. Dal se se mnou do řeči, a když zjistil, jak se jmenuje můj otec, děsivě se usmál,“ suše jsem polkl. Nebyly to hezké vzpomínky. Opravdu jí to chci říct? Věřil jsem jí. Odpověď tedy zněla ano. „Zničehonic zaútočil. Nezbývalo mi nic jiného, než se bránit. Bránit sebe, čast své rodiny a smečky. Nebyl to lehký boj. Měl jsem jediné štěstí, že Finnur, Ghariolus a Zakar mě tajně sledovali. Přiběhli mi na pomoc, ale mezitím Rudooký udělal něco, čím mě poznamenal na zbytek celého mého života. Ohnivým proudem mi poškodil oko,“ zamrkal jsem pravým bledším očkem a smutně se pousmál. „Po tom činu se jen uchechtl a řekl mi, že to je vzkaz pro mého otce.“ Odmlčel jsem se a zamyslel se nad tím. „Kluci mě utěšovali, že to bude dobrý, že to je jen dočasné. Nebylo. Jsem na to oko téměř slepý. Rozeznám jen světlo a tmu, rozmazané stíny. Nic víc.“ A bylo to venku. Nevím, co přesně jsem teď měl cítit. Měl mi spadnout kámen ze srdce? Měl jsem se utápět v sebelítosti? Kdoví. Raději jsem se proto rozhodl necítit nic.
„No jo, měla jsi prostě pravdu. Jsi skladná,“ usmál jsem se a připomněl jí jedny z jejích prvních slov, která ke mně pronesla. Být malým mělo výhody i nevýhody. Ale to samé bych mohl říct i o tom být velký.
Zavrtěl jsem ocasem. „A víš ty co? Docela mi ho připomínáš. Myslím, že vy dva byste si opravdu rozuměli.“ Zastesklo se mi po něm, zbytku bandy, Therionovi... Packou jsem šťouchl do vody a zamyšleně zkoumal vlnky, které postupně zmizely. Stejně jako všichni, které jsem měl tak rád. Nebyl to jen Finnur, koho jsem postrádal. O Zakarovi ani Ghariolovi jsem se zatím moc nezmínil, ale oni byli stejně tak dobří přátelé, kteří mi rozuměli a kdykoliv mi podali pomocnou tlapu.

<<< Březina (přes Kopce Tary)

„Překvapený jsem byl, ale nevidím důvod, proč bych si o tobě měl myslet něco zlého,“ ujistil jsem ji a abych své tvrzení ještě víc podpořil, zavrtěl jsem ohonem.
„Z toho tedy vyplývá, že i ty musíš být moudrá,“ usmál jsem se, když mi Honey řekla, že oba její rodiče byli moudří.
„Rozumím. Koneckonců je rozdíl v tom, jestli chráníš jen sama sebe, nebo někoho, kdo se sám ochránit nedokáže,“ přikývl jsem. Tohle bylo logické. Většina vlků, kteří nejsou sobečtí pokrytci či nechutní zbabělci by přeci za každou cenu chránila vlčata. „Já a utíkat? To rozhodně ne,“ řekl jsem pevným hlasem. Čest a nesobeckost byly jedny z mých velmi výrazných vlastností. Kdybych něco takového učinil, nesmírně by mě hryzalo svědomí, velmi bych si to vyčítal a nadosmrti bych na to nezapomněl. Tohle bych prostě nebyl schopen udělat.
Honeyina nesobeckost se mi potvrdila, když ochotně přinesla tu dávno zahozenou liščí mrtvolu přímo pod můj čenich. Byl jsem jí za to moc vděčný. Napadlo mě, jestli i ona už bere mou maličkost jako svého kamaráda. Protože já jsem ji už určitě zařadil do nepříliš velkých řad svých přátel. „Ale moje chráněná vlčice by si taky mohla dát aspoň kousek, abych pak vůbec měl co chránit,“ oponoval jsem, abych jí ukázal, že jsem opravdu ochoten se rozdělit. Byl jsem rád, že mezi námi panovala dobrá nálada a vše se urovnalo. Její strach už byl ten tam a na písčité tvářičce hrál veselý úsměv.
O pár chvil později jsme již kráčeli dál touto zajímavou zemí. Netušil jsem, co přesně mi na ní přijde zvláštního, ale cítil jsem, že je to tu prostě jiné než kdekoliv jinde. Vysvětlit jsem to ovšem nedokázal. Zanedlouho jsme již kráčeli vstříc vodnímu toku. Řeka se teď hodí, pomyslel jsem si a už si olízl tlamu při představě, že za chviličku mým hrdlem poteče chladivá tekutina.
Udělal jsem poslední krok, bez zbytečného ztrácení času sklonil hlavu a mlsně se dal do pití mrazivě studené vody.
Myslím, že teď jsme oba s Honey mohli být opravdu spokojení - plná břicha, ukojená žízeň a milá společnost. Tedy aspoň doufám, že ona to cítila stejně. Už jsme spolu strávili dost času, takže myslím, že tomu tak opravdu bylo.
Jazykem jsem zachytil poslední kapku, která klouzala po bílé tlamě a chtěla spadnout zpět do řeky Kiërb. Zvědavě jsem koukl na vlčici, která se optala na mého přítele. Hlavou mi probleskl obrázek celé mé party. „Jmenoval se... Totiž jmenuje se Finnur.“ Samotného mě zarazilo, jak nečekaně ze mě vyklouzl minulý čas. Proč o něm mluvím, jako by už nežil? položil jsem si otázku. „Má podobnou barvu kožichu jako ty, jen trochu více do béžova,“ pousmál jsem se, když jsem si ho vybavil. „On je to takový veselý vlk, který dokáže všem vykouzlit na tváři úsměv. Je upřímný a bezelstný, věrný přítel.Velmi dlouhou dobu jsem s ním cestoval a v každé situaci jsem se na něj mohl spolehnout...“ zasnil jsem se. „Cestovali s námi ještě další dva vlci - Ghariolus a Zakar -, tvořili jsme takovou mini smečku,“ zasmál jsem se. „A on byl jako takové naše lepidlo. Vždy, když se něco stalo, jeho optimismus a humor v nás vzbouzel naději, víru v to, že bude zase lépe.“ Doufal jsem, že jsem ji svým vyprávěním nenudil. Snad by hovor stočila jiným směrem, kdyby jí to tak nevyhovovalo.

Samozřejmě jsem to nemyslel tak, že když jsem já nezažil lišky, které by se sjednotily a daly se do útoku společně, není to vůbec možné. Jen mi to přišlo zvláštní. „Jak jsi na to přišla?“ zasmál jsem se. Neměl jsem důvod si o Honey myslet, že si to celé jenom vymyslela. „Věřím, že to je pravda. Vážně si nemyslím, že bys byla lhářka.“ Zavrtěl jsem ohonem a zastříhal ušisky.
Její vysvětlení ale dávalo smysl, musel jsem souhlasit: „Tvoje maminka byla jistě moudrá.“ Jak se říká: zoufalá situace si žádá zoufalé činy. Na tom není nic neobvyklého, každý chce přeci přežít. Je jen otázkou, jak moc daleko jste ochotni pro své přežití zajít. Zrovna u lišek vlastně nebylo divu, že si udělaly zálusk na nechráněné vlčí doupě.
„Poznal jsem vlky, kteří by tam mladé nechali a sami sobě si zachránili kožich,“ oponoval jsem na její poznámku ohledně statečnosti. „Bohužel jsou mezi námi i tací,“ povzdechl jsem si. Na svět jsem se vlastně nikdy nekoukal skrz růžový filtr. A to ani ve štěněcím věku. Samozřejmě nechtěl jsem Honey zkazit její iluze, ale bylo to tak. Je jen otázkou času, kdy vlk narazí na takového bezpáteřního jedince...
Ztracen ve svých nepříliš veselých myšlenkách jsem vlastně ani nestihl cosi smysluplného říci, když se Honey zvedla a kamsi odběhla. Zmateně jsem se za ní ohlédl. Vypadalo to, jako by snad něco stopovala. Vydechl jsem, zvedl se a s myšlenkou, že zachytila pach nějaké potencionální snídaně, jsem pomalu vykročil. Než jsem se ale stačil nadát, byla již zpátky. Překvapeně jsem na ni zamrkal. V tlamě totiž držela lišku. Až o pár sekund později mi došlo, že je to ten samý lišák, kterého jsem si ulovil v Loščích norách. Zarazilo mě to. Byla opravdu všímavá, to se musí nechat. „Mockrát děkuji,“ odvětil jsem s úsměvem. „Opravdu si nedáš?“ Musel jsem se přeci ujistit. Připadal bych si neurvalý, kdybych měl jíst před někým, komu jsem nenabídl.
Spokojeně jsem se pustil do té dobroty. Cítil jsem, jak se mi postupně plní žaludek, který přestal naříkat a žadonit o kus žvance. Sice to nebylo tak dobré, jako kdybych se do toho pustil ihned po ulovení, ale nemohl jsem si stěžovat. Lepší než-li prázdný žaludek.
Spokojeně jsem si olízl tlamu a vděčně koukl na Honey. S mým návrhem souhlasila, proto nebylo na co čekat. Její poznámka o tom, že se jí jen tak nezbavím, mi vykouzlila úsměv na tváři. „Teď nevím, jestli se mám radovat nebo brečet,“ popíchl jsem ji a zasmál se. To už ale utíkala kamsi do dáli. Vydechl jsem, oklepal se a vykročil za Honey.

>>> Kiërb (přes Kopce Tary)

// V pohodě, já to nebrala jako narážku. Jen jsem měla potřebu ti to sdělit. :D