Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Psáno na mobilu, omlouvám se za krátkost a případný autocorrect. ._.

Přikývl jsem na slova Neyteri. „Šla do Sarumenu se mnou, netuším, proč mi zmizela bez jediného slova,“ povzdechl jsem si. Pokud vím, neudělal jsem nic, co by ji k tomu mohlo vést. Asi k tomu prostě měla svoje důvody. Jinak jsem si to vysvětlit nedokázal.
Brepta? Ten žíhanáč mele pantem neustále, napadlo mě. Jak jen může mít tolik energie? A nebolí ho z toho tlama? Bylo pro mě záhadou, jak někdo dokáže na jeden nádech vypustit takovou spršku slov. Kdyby aspoň byla všechna pravdivá a dávala smysl - to bych možná i ocenil.
Koukl jsem na světle šedou vlčici. Zdálo se, že se jí jako potenciální člen smečky vcelku líbím. Pousmál jsem se a zase špetku rozhoupal ocas. Teď byla řada na Morfeovi. A moc mě nepřekvapilo, když se opět vyjádřil k mému hendikepu. Chápal jsem, že jako alfy nesou zodpovědnost za celou smečku a fungování v ní, přesto se mě ale jeho poznámka trochu dotkla. „Kdybych nebyl přesvědčen, že pro vás nebudu přítěží, nehlásil bych se,“ pověděl jsem upřímně. Nejsem zas tak velký sobec. „Nemám problém ani s lovem, ani s obranou území. Vlk se s tím postupem času naučí fungovat..." pověděl jsem spíše neadresně a pousmál se.
Asi jsem je přesvědčil, když i Morfeus schválil mé členství. „Opravdu? Moc děkuji,“ zazubil jsem se na pár. Byl jsem vážně vděčný, že mě hned na začátku nezavrhli.
Zamyslel jsem se, když se Neyteri zeptala, jestli máme ještě nějaké otázky. „No... Kdyby pak někdo z členů měl čas, rád bych si Sarumen prošel, abych se v něm aspoň trochu zorientoval." Nemuselo to být hned teď.

S úsměvem jsem pokývl na šedou vlčici, která mě tu vítala: „Děkuji.“ Černý ocas jsem rozhoupal do stran. „Prosím, stačí jen Noktis. Jeden by si na mém celém jméně zamotal jazyk,“ nepřestával jsem se tvářit mile. Zatím se mi líbilo, jakým způsobem se náš rozhovor vyvíjel dál. Představila sebe jako Neyteri a černého vlka jako Morfea. „Těší mě,“ vyslovil jsem tu starou, tolikrát používanou větu. Padla otázka, proč bych se chtěl přidat zrovna do Sarumenské smečky. Krátce jsem se zamyslel. „Nedávno jsem potkal Amnesiu, údajně vaši bývalou členku,“ začal jsem a koukl na vlky tak trochu tázavým pohledem, který jako by se ptal, jestli si to ta vlčice náhodou jen nevymyslela. „Byla velmi milá a nějak jsme se dostali k tématům smeček. Vyprávěla mi o Sarumenu a mně se ten popis líbil. Krom toho bohužel na... Galliree nejsem nikterak dlouho a žádnou jinou smečku neznám. Chvíli jsem váhal,“ špetku omluvně jsem se pousmál, „koneckonců takový životní krok neberu na lehkou váhu. Došel jsem ale závěru, že já prostě nejsem tulák. Světem jsem chodil už dost dlouho.“ Chtěl jsem pokračovat dál a zodpovědět tak otázku ohledně toho, co očekávám, že mi smečka dá a naopak co mi sebere. Jenže Newlin jim zřejmě cosi nakukal ohledně mého oka. Nechápavě jsem se zamračil a pohledem loupl na žíhanáče. Neměl jsem rád, když si někdo vymýšlí věci, co nejsou pravdivé. „Myslím, že Newlin trochu přehání,“ pověděl jsem. „Nazval bych to spíše hendikepem. Jeden nepříliš milý jedinec mi ho doslova vypálil, proto jsem poloslepý. Dokážu tím okem rozeznat leda tak matná světla, stíny a obrysy,“ rozvedl jsem to s klidem ve tváři. Nemělo by smysl něco takového skrývat a lhát kvůli tomu, o tom jsem byl naprosto přesvědčen. Byl jsem ale zvědavý na jejich reakci, která mi - ať se jim to líbí nebo ne - o jejich charakteru dost vypoví.
Hluboce jsem se nadechl. Teď byl konečně prostor zodpovědět zbývající dotazy. „Očekávám primárně domov a... Rodinu. Hledám oporu a zázemí, na které se budu moct obrátit. Naopak vím, že ve smečce jsou i povinnosti a jisté závazky. Svůj domov budu bránit a shledáte-li mě užitečným, pak se budu účastnit i smečkových lovů.“ To bylo tak nějak vše, co jsem měl na srdci. Pokud je ještě něco zajímalo, byl jsem ochotný dál odpovídat. Byl jsem ale zvědavý, jak se k tomu všemu postaví s tím faktem, že jsem poloslepý. Kdoví, třeba mě to znevýhodní, napadla mě ponurá myšlenka. Přesto jsem však zadoufal, že alfy na první pohled neklamou a jsou opravdu tak příjmné a vstřícné, jak se jeví.

„Aha, děkuji za vysvětlení,“ pohodil jsem ocasem a pousmál se na Sallérho - tak se mi představil vlk, který přinesl Newlinovi rybu. Darkie a Rannath, Darkie a Rannath, Darkie a Rannath? Nebudu to okecávat, těch jmen se na mě hrnulo ze všech stran opravdu hodně a já se tak trochu bál, že dřív nebo později to královsky pohnojím a buď si vlky spletu nebo ani nebudu vědět, jak bych je měl správně oslovit. Achjo. Snad se nic takového nestane. Doufám.
Medové oči jsem otočil na Wolfganii, která navrhla, že už bychom se pomalu mohli vrátit k těm dvěma vlčicím. Z toho, jak ona souvětí formulovala, jsem vyrozuměl, že jedna z vlčicí je ve smečce teprve čerstvě. Ale která z nich to je? Neměl jsem páru.
Newlin už byl dávno ten tam. Měl jsem snad čekat něco jiného? Určitě ne. Pobaveně jsem pozvedl koutek tlamy a pomalu se rozešel směrem, kterým nám všem zdrhnul. Už zdálky jsem ale zaslechl svou novou přezdívku, která padla s dalšími mnohými slovy z tlamy Newlina. Kdoví, co jim tam o mně napovídal. Můžu jen doufat, že to nejsou nějaké negativní věci. Možná právě to mě donutilo trochu zrychlit v kroku.
Zastavil jsem u skupinky, která se rozrostla o dva nové vlky. Malá ryšavá vlčice a černý vlk, který měl na sobě podivné znaky. „Zdravím,“ prohodil jsem s úsměvem a koukl na všechny zde přítomné. „Jmenuji se Noktisiel a přišel jsem žádat o členství ve smečce, jak vám již Newlin jistě řekl,“ loupl jsem po žíhanáčovi očky a nechal ocas, ať se aspoň trošku zhoupne do stran. Prozatím jsem raději nechtěl víc mluvit, spíše jsem čekal, jaká reakce přijde ze strany alf. Které se mi, doufám, taky představí. Tipoval bych, že alfa vlkem byl ten černý - Morf? Připadal jsem si ztracený. Výborně, já si lepší chvíli na svůj příchod fakt vybrat nemohl. Jak typické. V duchu jsem si povzdechl, fyzicky jsem se ale stále lehce usmíval a snažil se působit co nejpřívětivěji, avšak ne nějak vlezle. To by mi tak chybělo.

Než jsem stačil od Newlina nebo Gani dostat odpověď, zjevil se tu nový pach a s ním i jeho vlastník. Páni, tady to doopravdy žije. Tak trochu jsem měl strach, že jsem sem přišel úplně zbytečně, protože pro alfy představuji jen další hladový krk, který je proto nepotřebný. Mohlo mě to napadnout, zanadával jsem si. Ale kdyby měli stop stav... Tak by mě snad z území vyprovodili hned, ne? to znělo logicky. Nebo jsem aspoň chtěl, aby mi to dávalo smysl.
Každopádně jsem se neváhal usmát a s pokývnutím odvětit: „Zdravím.“ Hned na to mu Gani vysvětlila, co tady jako vetřelec vlastně dělám. Z Newlinových úst padlo jméno Larry, ale znáte ho, myslím, že moc rád vlkům zkratkuje jména a vytváří si přezdívky. „Jsem Noktisiel,
moc mě těší,“ švihl jsem ocasem na znak přátelství. Pak mi tedy Wolfganie dopověděla to, na co jsem se víceméně ptal. Věc, která mě hodně překvapila, byla poznámka ohledně jedovaté vody v tůňkách. „Vážně? To jsem netušil...“ zamyšleně jsem zamlaskal a otočil se k žíhanáčovi, který, když už měl tedy rybu od Larryho sežranou, dodal ještě něco ohledně černé řeky. No tedy mají to tu pěkně zaopatřené proti cizákům a neznámým vlkům, prolétlo mi hlavou. „Uhm, kdo je Darkie?“ To jsou samí Gangwolf, Ney, Morf, Larry, Nerssie, Darkie... Když se nezeptám, asi těžko budu vědět, o koho se jedná, že.
A teď vážně, co se tam řeší tak dlouho? Nebudu popírat, že mě to čím dál víc znervózňovalo, a já se rozhodně necítil být ve své kůži. Tolik pachů, tolik vlků. Očividně se jedná o velmi živorodou smečku. Začal jsem pochybovat, jestli jsem sem měl vůbec lézt. Možná to nebyl tak dobrý nápad, jakým se zdál být na začátku...

Opět jsem se dozvěděl tolik nových věcí, až jsem z toho byl jelen. „Takže,“ načal jsem nejistě a koukl nejdříve na Gani a později na Newlina. „Lady Mlhahule je ta mlha, co se nachází v Sarumenském hvozdě... A nějakým způsobem komunikuje se členy smečky,“ ujasňoval jsem si nahlas. „A Život a Smrt jsou... Dejme tomu polobozi, kteří vlkům plní přání?“ No tak to je teda něco. Dozajista bych vám lhal, kdybych tvrdil, že tyto informace pro mě nebyly překvapující a já se vůbec necítil zmateně a zároveň fascinovaně. „No a kde bych vlastně ty dva sourozence mohl najít, teda jestli to není nějak tajné?“ Kdoví, třeba by mi to v budoucnu mohlo být k něčemu užitečné.
Dlouze jsem vydechl a usmál se. „Nejsem ani tak vyděšený, jako spíš překvapený a fascinovaný,“ pověděl jsem pobaveně a zavrtěl ocasem. Pochopil jsem, že nemůžu brát všechna žíhanáčova slova příliš vážně, protože se mi zdálo, že se občas prostě nechá trochu unést. „Takže je to všechno, co bych měl vědět?“ zeptal jsem se zvědavě. Pak mi došlo, že je tu ještě jedna věc: „Tedy já vlastně ještě vůbec nevím, jak se tato země jmenuje. Má jméno? Ptal jsem se pár zdejších vlků, ale ani jeden z nich mi nebyl schopen dát odpověď.“ To by mě opravdu zajímalo! „A jinak... Kam chodíte lovit? Vysoká se,
předpokládám, v tak hustém hvozdu neobjevuje... Cestou sem jsem viděl nemálo tůněk, takže s pitím asi problém nebude...“ přemýšlel jsem nahlas a spoléhal na to, že kdybych se v nějakém ohledu mýlil, vlci by mě dozajista opravili.
Ach jo. Copak se to tam řeší tak dlouho? Vážně jsem neměl ponětí, ale čím déle jsem se s Newlinem a Gani bavil, tím víc jsem se cítil ve stresu a nedočkavě. Přeci jen jsem stál na cizím území a bez vyjádření alf už nějakou tu dobu.

Přikývl jsem, když se Newlin rozčiloval nad tím hnusným hnusákem. Zpátky to vzít nejde; minulost nezměním. No co, bylo to za mnou a já se k tomu vracet rozhodně nechtěl.
Myslím, že Wolfganie docela jasně věděla, jak zněla nevyřčená otázka z mé strany. Povzdechl jsem si, když se ušklíbla a přikývla na odpověď. A tak jsem rychle pochopil, že jakmile se Newlina na něco zeptáte, je na devadesát devět celých devadesát devět procent jisté, že se na dané téma rozpovídá. A tak jsem se dozvěděl všechno možní i nemožné o jeho rezavých pruzích. Vážně jsem netušil, jak je ksakru možné, že je tak energický a optimistický. A možná mu to trochu i závidím...
V lese se objevil další pach. Zdálo se, že dorazila druhá alfa. Jak že se vlastně jmenuje? Zmínil to vůbec některý z vlků? Snažil jsem se opravdu poslouchat vše, o čem tu byla řeč, ale je dost možné, že mi to uniklo. Každopádně ať už se jmenuje jakkoliv, doufal jsem, že on i jeho družka nebudou ty alfy alá 'naženu ti strach, že z toho budeš mít bobky, a pak tě stejně vyženu pryč z mého území'. I když jak tak koukám na Newlina, tyhle dvě alfy snad budou mírnější...
Žíhaný vlk se opět rozpovídal. A jak už je to zvykem, půlku z toho jsem mu absolutně nerozuměl. Lady Mlhahule? Smrt? Život? „Počkej. Tím Životem a Smrtí myslíš... Myslíš tím nějaké božstvo? Nebo nadpřirozené bytosti?“ Ajaj, byl jsem nemálo zmatený, tak jsem se prostě musel zeptat! Newlin mi to jistě vysvětlí. A možná dodá nějaký bonus navíc. Či dva. Nebo tři..? To je jedno. Trochu nedočkavě jsem se porozhlédl, jestli se tu nááhodou někde poblíž neobjeví jedna z alf. Zatím nic, povzdechl jsem si. Klid. Měl bych zůstat trpělivý. No jo, to se snadno řekne, hůř udělá.

Já vám nevím, vážně jsem se nechytal. Je vůbec fyzicky možné vypustit tolik slov na jeden nádech? U Newlina bylo možné asi cokoliv. A já tam jen tak stál, mlčky poslouchal vše, co vypustil z tlamy. Půlce z toho jsem samozřejmě vůbec nerozuměl. Takže jsem jen tak sem tam přikývl, občas rozhoupal ocas, jindy se zase pousmál. Jednou za čas jsem očima zabloudil k Wolfganii. Můj výraz musel vypadat, jako bych se ptal: 'To je takhle ukecaný vždycky?' Vlastně mě ani moc nepřekvapilo, když si pro mě Newlin vymyslel speciální přezdívku. Nosiel. To je zvláštní, takhle mi ještě nikdy nikdo neříkal...
Salva slov pomalu končila. Poslední vlkův dotaz se týkal mých očí. Věděl jsem, že se dřív nebo později zeptá. Bylo jen otázkou času, kdy na tohle téma přijde. „Na pravé oko jsem poloslepý,“ pověděl jsem vcelku klidně, smířeně, protože tohle už jsem vlkům vysvětloval nespočetně krát. „Není to tak, že bych na něj vůbec neviděl. Ale dokážu rozeznat jen hodně matné obrysy, trocha světla a stínů a pár barev...“ usmál jsem se. „Jako malé štěně jsem ho měl v pořádku. Jenže jeden nepříliš hodný vlk mi ho doslova ohněm vypálil.“ Tak to bychom měli z krku. „A ty máš tyhle proužky od mala?“ otázal jsem se, aby řeč nestála. Trochu mě mrzelo, že jsme si povídali s Newlinem "sami" - i když přiznejme si, mluvil tu hlavně on. Jenže já si připadal, jako bychom Wolfganii tak nějak odstrkovali. „No... A vy jste v Sarumenu už dlouho?“ Záměrně jsem zvolil množné číslo, abych zapojil do řeči i Wolfganii.

//Jen velmi krátce, abych nezdržovala.

Nevadilo, že jsme popošli o kousek dál. Zdálo se, že dvě vlčice si prostě a jednoduše musí cosi vyjasnit. A to by bylo zvláštní, kdyby si nechali cizince u nějakého rozhovoru, který je dost možná nějakým způsobem tajný, nebo spíš soukromý.
„To bych byl moc rád,“ usmál jsem se na Newlina. Protože tahle smečka působí...
Momentálně trochu rušně, ale za obyčejných dnů je jistě klidnější, pomyslel jsem si a už zase otáčel uši směrem k vlkovi, který opět spustil salvu slov. „Máš pravdu, je dlouhé,“ přikývl jsem, nemohl jsem nesouhlasit. „Proto mi můžete říkat jen Noktisi, to je snad pohodlnější.“ Netušil jsem, jestli mě Newlin vůbec slyšel, protože už se vyptával na Amnesiu. „No vyprávěla mi o tobě; říkala, že jsi její nejlepší kamarád.“ Říkala ještě něco? snažil jsem se rozpomenout. „A také se zmínila o tom, že by se chtěla vrátit do Sarumenu, ale bojí se, že už ji tu všichni zavrhli,“ pověděl jsem trochu vážněji. „Snažil jsem se ji uklidnit, že to určitě nemůže být pravda,“ pověděl jsem s jistým tázavým tónem na konci. „Nabídl jsem se jí, že s ní sem zajdu, aby na to nebyla sama,“ pokračoval jsem ve vyprávění. „A tak jsme se sem vydali podél řeky Mahtaë, jenže když jsme zastavili a já se šel napít, zničehonic zmizela,“ povzdechl jsem si. „Ani se nerozloučila,“ dodal jsem spíš polohlasem a pro sebe. Doteď mě to mrzelo.
Překvapeně jsem zamrkal. Samozřejmě jsem čekal spousty otázek, ale že se mě budou ptát na mou oblíbenou barvu? To byla rána pod pás. „Emm, asi černá,“ pohodil jsem ocasem, mile se usmál a snažil se vypadat, jako že mě tenhle dotaz vůbec nevykolejil. Medovým pohledem jsem loupl po Wolfganii, které Newlin z nepochopitelného důvodu říkal Gangwolf. Já už odpověděl, teď byla řada na ní. Newlin asi ujíždí na barvách a přezdívkách, jinak jsem si to vyložit nedokázal. A vlastně jsem se ani nedozvěděl, jaká že to barva je vlkova nejoblíbenější - vyjmenoval je minimálně tři. „Ponaučení?“ nechápavě jsem se přeptal. „No... Ptej se ostatních na jejich oblíbené barvy, aby byl tvůj život barevnější?“ Vážně jsem netušil, jak mu na to rozumně odpovědět.
Páni, když si vzpomenu na Finnura a jeho optimismus, vedle Newlina to byl jen slabý odvar, napadlo mě a já si pomyslel, jak bezstarostný život tenhle žíhanáč (//asi si to slovo nechám patentovat :D) musí mít.

//Jestli jsem někoho předběhla, tak se omlouvám. :D

Abych pravdu řekl, nepřipadal jsem si moc příjemně, když jsem tam mezi ně "vtrhl" a vyrušil je z jejich konverzace. S tím jsem ale přeci musel počítat, že. Ale i tak... Mít roli vetřelce pro mě nebylo nic, co bych si užíval.
Zamrkal jsem, když jsem se dočkal velmi rychlé reakce od šedého žíhaného vlka, který je - jak jsem posléze zjistil - nesmírně upovídaný. Naklonil jsem hlavu, mluvil tak rychle! Na jeden nádech toho stihl říct vskutku mnoho. „Tak... To mě těší,“ pousmál jsem se, když prohlásil, že jsem tu správně správně. „No ano, Amny,“ přikývl jsem a zamyšleně koukal do modrých očí. Páni, to jeho nadšení, když jsem vyslovil její jméno... A pak mi to došlo. „A... ty musíš být Newlin!“ Hodil jsem po něm zvědavý pohled. Byl jsem si tím jistý na devadesát procent.
Každopádně jsem byl trochu zmatený. Tlama šedého se zase rozjela a já se jen snažil pochytit vše, co z ní vypadávalo. Otočil jsem hlavu, když ukázal na šedočernou vlčici, kterou označil za jakousi Gangwolf. Je to její jméno? Nebo snad přezdívka? Nebudu vám lhát, šla mi z toho hlava kolem. Ale nedal jsem se! Zachovej klid a chovej se přirozeně, velelo podvědomí. Usmál jsem se na vlčici i na vlka a slušně dodal: „Moc mě těší, já jsem Noktisiel.“ Ach, bylo to tak uspěchané. Jistě, že mi neuniklo, jak se šedý vlk vzdaluje od hnědé a světle šedé vlčice. Hned mi to ale bylo vysvětleno - on a ta, ehm Gangwolf měli na starosti návštěvy a uchazeče... Prostě vetřelce. Z toho tedy vyplývalo, že ani jeden z nich není alfa. Koneckonců tak vlastně ani nevoněli. No nic, budu se muset spokojit s jejich společností, alfa je momentálně zaneprázdněna, ohlédl jsem se za sebe. Netušil jsem, která z vlčic tady tomu velí. Holt jsem si musel počkat.
Jako by toho nebylo málo, odněkud z lesa se vinul další pach. Vlčici jsem ale zatím nezahlédl. Moje pozornost ovšem stále patřila oné dvojici, která se mě ujala. Přikývl jsem na poslední položenou otázku. „Ano, to bych rád. Myslím, že už jsem se toulal moc dlouho.
Hledám...“ odmlčel jsem se a nakonec dodal: „Domov,“ opět jsem se pousmál. „Měl jsem to štěstí, že jsem potkal Amnesii, která mi o Sarumenu řekla. Z jejího vyprávění jsem usoudil, že bych chtěl patřit právě sem.“ A to bylo vše. Tak nějak jsem netušil, co víc dodat. Asi bych ocenil, kdyby spíš z jejich strany přicházely další otázky, na které bych mohl odpovídat.

//Cha, drahá Neytreri aka fretko, máš tady od drzého Noktíka další trýznění v podobně příspěvku. O:)

<<< Středozemka

Konečně jsem se ocitl na okraji neutrálního a smečkového území. Zastavil jsem a nasál vzduch. Tady je bezpochyby jejich teritorium, pomyslel jsem si a trochu nejistě se rozhlédl. Doufal jsem, že mě odsud nevynesou v zubech, nebo nějak ještě hůř. Suše jsem polkl a odvážil se udělat první krok.
Byl jsem docela zvědavý, za jak dlouho narazím na obyvatele tohoto hvozdu. Nerad bych se tu nějakým způsobem ztratil či zatoulal a vyvolal v nich tak dojem, že tu cíleně špehuji. No jo, samé katastrofické scény. Výborně, mozku. Nechceš přepnout na optimističtější vlnu? Bohužel, odpovědí mi byly další nepříjemné výjevy o reakci na mou přítomnost v jejich teritoriu. Měl jsem smůlu, očividně jsem měl momentálně dost tragédistickou náladu a představivost.
Nikam jsem nepospíchal, ale také jsem se netáhl jako nějaký smrad. Prostě a jednoduše jsem co nejvíce větřil a čenichal, abych neztratil stopu. I když on je celý ten les pohlcen pachem smečky... Odněkud se ale přeci jen vinuly vůně docela zřetelné a asi i čerstvé. Co když jim přeruším nějakou smečkovou poradu?! Svraštil jsem čelo a kratičce se zamyslel nad tím, co mi právě prolétlo hlavou. Ó vlčí bože, já už fakt nevím, co dalšího vymyslet. Měl bych se prostě uklidnit a nechat tomu přirozený průběh. Potřeboval jsem se nějak zabavit. Přemýšlet nad něčím příjemnějším. Vybavil jsem si mé přátele. Co by mi asi řekli? Finnur by mi asi poradil, ať se chovám tak, jak se chovám normálně. Abych byl svůj, usmál jsem se při vzpomínce na ten jeho veselý ksichtík. Zakar by dodal, ať se chovám racionálně a ať takticky přemýšlím nad slovy, která vypustím z úst. No jo, to byl celý on. Rád si plánoval skoro všechno. A Ghario? Představil jsem si ten jeho pobavený úšklebek. 'Kdyby to náhodou nevyšlo, tak koukej utíkat pořádně rychle, aby ti nestihli nakopat zadnici!' Zasmál jsem se, jo, moje představa byla naprosto přesná. Tohle by mi kluci poradili...
Zpozorněl jsem a zasněný výraz byl ten tam. Slyšel jsem jejich hlasy. Dlouze jsem vydechl, napřímil uši dopředu. Tak jo, je to tady. Nezastavoval jsem, dotáhl jsem to přeci až sem. To by nebylo moc důstojné, kdybych se sebral a vzdal to.
Polkl jsem a uvědomil si, že už jsem v jejich zorném poli. „Zdravím,“ vypadlo ze mě. Hlavně nezmatkovat. „Jsem tu správně v Sarumenu?“ tázavě jsem pohledem přejel po skupince čtyř vlků. Jeden z nich musel být alfa, určitě. Ale kdo? Nebyl jsem tak blízko, abych si to mohl ujasnit. Jednoduše jsem musel počkat na reakci z jejich strany. Zastavil jsem v uctivé vzdálenosti - tak, abych nikomu nezasahoval do osobního prostoru a abych v případě nutnosti měl dost prostoru pro manévrování při ústupu... „Přišel jsem za alfami; rád bych se přidal do smečky.“ Zvědavě jsem znovu přítomné podrobil medovému pohledu. „Dozvěděl jsem se o vás od Amnesie...“ pověděl jsem nakonec. Teď už mi nezbývalo nic jiného než čekat, jaká slova přijdou z jejich strany.

<<< Medvědí jezero

Z kroku jsem zrychlil do cvalu. Koneckonců počasí bylo pěkné a já už jsem se dost dlouho flákal. Nebyl tu Ghario, který by mě zaměstnal soubojem, ani Zaky, který by mi určitě dokázal položit nějakou logickou otázku. A Finnur? To je kapitola sama o sobě. V hlavě jsem si povzdechl: Ach jo, chybí mi ty staré časy. Nostalgie se dostavila v celé své kráse. Ale notak! Nejsem žádný sentimentální prďola. Udělal jsem dobře - jinak bych je s sebou táhl ke dnu. Kluci si zasloužili lepší život...
Doběhl jsem na velmi velkou a rozlehlou pláň. Zpomalil jsem opět do kroku a udýchaně se rozhlížel po okolí. V dálce jsem skoro všude viděl zeleň, lesy. Takže kam teď? Jih. Musím na jih. A kdyby to nevyšlo, tak holt budu muset hledat dál, pozorněji. Momentálně jsem ale měl namířeno přímo za čenichem.
Zakázal jsem si přemýšlet o minulosti, ještě bych z toho chytil depku. Raději jsem si zkusil představit, co se bude dít, až onu smečku najdu. Budou mě vůbec chtít? Možná jim budu se svým handicapem k ničemu... Nebo už mají třeba plno a živit další hladový krk pro ně bude zbytečné... No, dámy a pánové, ať přemýšlím o čemkoliv, zdá se, že ve všem vidím jen to pesimistické. Chjo.
Oklepal jsem se. Tak třeba... Když se mě zeptají, čím bych mohl být užitečný, tak jim odpovím, že můžu dělat cokoliv. Od hlídání až po lov. Jistě, že jsem měl v plánu hned na začátek vybalit to, že jsem poloslepý - aby náhodou nedošlo k nedorozumění. Snad mě kvůli tomu nezavrhnou... Byl jsem napjatý, cítil jsem, jak se mi pomalu navyšuje adrenalin.
Došel jsem k řece, kterou jsem musel překonat. Za ní se ale rýsoval hvozd, který vypadal hodně nadějně. Že bych došel k cíli? Jediná možnost, jak to zjistit, bylo samozřejmě dojít tam a omrknout to.

>>> Sarumen

<<< Mahtaë

S hlavou skloněnou jsem pokračoval podél řeky. Od Mahtaë mě tlapy zanesly až k Medvědí. Bohužel jedinou indicií bylo to, že mám hledat hodně hustý hvozd. Jenže takových je... No spousty. Ale nakonec to není zas tak velký problém. Stejně nemám co jiného dělat. Nikam nepospíchám, nejsem v žádném časovém presu. Prostě se budu jen tak toulat krajinou. Musím být hodně pozorný, to je vše. A krom toho - předpokládal jsem, že narazím na nějaké ty vlky, kteří mi budou schopni poradit.
Z jihovýchodní strany ke mně dovál slabý pach smečky. Na chvíli jsem se pozdržel. Pak mi ale došlo, že kdyby to byla ta smečka, o které mi Amnesia vyprávěla, mohli jsme do lesa vstoupit už dávno. Vlastně hned poté, co jsme opustili Velké vlčí jezero. A krom toho říkala, že je to hodně daleko na jihu.
A tak jsem zase vykročil, tentokrát už o něco energičtěji. Ale ať jsem se snažil sebevíc, nemohl jsem přestat myslet na to, jak jsem u Mahtae zůstal sám. Proč? Co se vlastně stalo? Doufal jsem, že je vlčice v pořádku, živá a zdravá. Zmizela ale tak tiše a nepozorovaně... Myslím, že to bylo z vlastní vůle. Kdyby ji někdo napadl, určitě by se bránila... Ať to bylo jakkoliv, doufal jsem, že se jednou dozvím důvod osobně od Amnesie.

>>> Středozemka

Dokonalý protějšek

Hledá se dušička milá,
taková, která by chtěla
snílka za druha,
romantického dobrodruha.

Dobré srdce a duše,
taková, když sem nakluše,
Noktovo srdce dokáže získat,
může pak radostí výskat.

Bezelstná a klidná?
Hodná a empatická?
Pojď blíž, neboj se,
jen si tě prohlédne.

Nevinně na tebe zamrkal?
Drahá, nestyď se,
vždyť si tě vybral!
Daruje ti celé své srdce.

//Je to víc jak měsíc a já mám konečně zase hlavně čas, chuť i náladu psát, tak snad se na mě nebudeš zlobit, když se trochu hnu dál.

Měl jsem velmi dobrou náladu, jen co je pravda! Všechno tak pěkně kvetlo, ožilo. A Amnesia byla příjemná společnost. Mohl bych si snad přát něco víc? Jistě, mohl. Ale to nebyl můj styl. Zastával jsem ten názor, že je třeba si vážit toho, co vlk má. Vždycky mohlo být lépe, ale i hůře. A já se momentálně neměl špatně, opravdu ne.
Usmál jsem se na ni a trochu zpomalil. „Nevadilo by ti, kdybychom si dali přestávku? Celkem mi vyschlo v krku...“ houkl jsem jejím směrem. Nevypadala, že by byla proti. Rozhoupal jsem ocas a přiblížil se k hladině řeky. Olízl jsem se ještě dřív, než jsem stačil čumák smočit - tak velkou chuť jsem měl. Konečně jsem sklonil hlavu a pár chvil pořádně hltal plnými doušky tu osvěžující vodu. Tak trochu jsem čekal, že se ke mně přidá i Amny, abychom pak nemuseli dělat vícero přestávek. I když to není zas tak velký problém, koneckonců jsem přeci nikam nepospíchali. Zvedl jsem hlavu a párkrát se olízl. Dobrota, spokojeně jsem si pomyslel a otočil se k odchodu.
Ocas klesl níž a přestal se pohupovat. „Amny?“ usměvavý výraz byl rázem vystřídán zmateným. „Jsi tu někde?“ Překvapeně jsem se rozhlížel po okolí, vlčici jsem ale nezahlédl. Kam se mohla podít? Možná to byla jen hra. Udělal jsem pár nejistých kroků dopředu, ale následně jsem se opět zastavil. „Amnesio? Jestli je to hra na schovávanou, tak se nechávám podat...“ Nic. Trochu zoufale jsem těkal do všech stran. Prostě tu není. Ale proč? Co se mohlo stát? Řekl jsem něco špatně? Nebo si na něco vzpomněla... Možná se mě chtěla jen zbavit. Řeknu vám na rovinu, tohle jsem si nedokázal vysvětlit. A celkem mě to mrzelo.
Trochu jsem se oklepal a naposledy se ohlédl. No co, nemůžu tu stát jako solný sloup na věky. Ať se stalo cokoliv, doufal jsem, že je v pořádku. Třeba ji ještě potkám a dozvím se, co se stalo a proč odešla.
Každopádně už jsem se asi rozhodl, co se svou budoucností. Smečka zní jako to nejrozumnější možné řešení. Já přeci nejsem vlk, který by se nadosmrti toulal sám, bez přátel, rodiny, známých... Bez Amnesie to pro mě bude o dost těžší, ale snad to zvládnu. Smečka, kterou mi popsala, zněla moc fajn. A krom toho, ona sama kdysi bývala součástí. A když se tem líbilo jí, předpokládal jsem, že by se tam mohlo líbit i mně.

>>> Medvědí jezero přes Medvědí řeku

<<< VVJ

Zdálo se, jako by mi momentálně skoro nic nedokázalo zkazit náladu. To jaro dělá s vlky vážně divy, napadlo mě a já zadoufal, že nejsem jediný takhle 'očarovaný' jedinec. Přál jsem všem smutným vlkům, aby je aspoň to přicházející jaro rozveselilo. Ze všech nejvíc jsem to ale přál Zakymu, Gharimu a Finnurovi. Bylo strašně užírající nevědět, kde jsou, co dělají a jestli jsou v pořádku. Nezbývalo mi nic jiného než v to věřit.
Zvědavě jsem na ni koukl a pousmál se. „Hmm, smím vědět, před čím tě to přesně chráním?“ Hlavu jsem musel mít maximálně otočenou, protože řeka se vinula po mém levém boku a vlčice kráčela napravo - kvůli téměř slepému oku jsem musel nemálo namáhat krční svaly. Zvláštní náhoda. „Já jsem totiž asi rozený ochranář, protože i Honey po mně chtěla, abych ji před jistou věcí chránil,“ a já ochotně souhlasil, zasmál jsem se a nechal ocas, ať se ladně rozhoupe z jedné strany na druhou.
„Teplo v zimě? Kdoví, třeba by to uměla zařídit Smrt...“ zauvažoval jsem nahlas a to, že jsem se nad tím doopravdy zamyslel, způsobilo, že jsem měl ve tváři vtipně roztomilý výraz. Z mého zadumání se mě vzbudila další Amnesiina věta. „Páni,“ vydechl jsem a stočil k ní pohled. „Čím víc mi o té smečce vyprávíš, tím víc se tam těším,“ přiznal jsem a uvědomil si, že mi tím Amny nasadila nemalého brouka do hlavy. Cítil jsem se tak trochu rozpolcen. Na jednu stranu bych už se rád někde usadil a získal novou rodinu, na tu druhou jsem se ale cítil nejistě. Je tohle opravdu to, co chci? Kéž bych věděl. Ale nevadí, snad mám ještě čas, než na ten jih opravdu dokráčíme. Třeba mi Amny poví něco víc, co mi pomůže se rozhodnout.
Musel jsem se zase pousmát, když se opět rozpovídala, proč a jak se vlastně dostala do té smečky. „Myslíš, že tam Newlin stále je? Chci říct - co když tě šel hledat?“ Dávalo by to přeci smysl, ne? Když je podobný Honey... A Hnoey hledá Whiskeye... Ale kdoví. To se uvidí, až tam dorazíme.
Opět jsem zavrtěl ocasem a na znak souhlasu pokývl: „To bych moc rád.“ Její návrh se mi líbil, aspoň nebude takové to trapné ticho a třeba se i dozvím něco zajímavého. Pobaveně jsem se zazubil, když se mě zeptala, jestli nechci jít rychleji nebo naopak pomaleji. „Půjdu takovým tempem, které bude vyhovovat tobě,“ vyplázl jsem na ni jazyk a neubránil se spokojenému úsměvu.