Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Gallireada - Antitalenti - 2

<<< Středozemka

Dlouze jsem zafuněl - vítr se mi stále vtíral do nosní houby, takže mi začalo téct z nosu. No a každý nádech byl samozřejmě štiplavý a chladný, až mě to zamrazilo i v hrtanu. Měl bych změnit směr, konstatoval jsem si sám pro sebe. Takže půjdu... Na sever. Tedy aspoň myslím.
Nostalgická nálada mě stále nepouštěla. Hlavou se mi míhaly různé myšlenky a vzpomínky zachycující naše společné chvíle. Byli jsme dobrá parta. Opravdu. Postesklo se mi. Co bych tak dal, abych je mohl znovu vidět, popovídat si, uspořádat společný lov, zažertovat... Tohle všechno bylo pryč. A velmi dávno. Nejvíc starostí mi dělal Finnur. Ne proto, že bych ho snad měl ze všech nejradši - takhle si vybírat nejoblíbenějšího kamaráda nelze, když máte partu. Prostě každý byl specifický a něčím výjimečný. Finnur byl snílek a optimista. Věrný, dobrosrdečný. Snad s mým odchodem nezhořkl. Osten viny mě bodl u srdce. Ztěžka jsem polkl a ze svižné chůze zrychlil do cvalu.
Nejraději bych byl, kdyby si ten pacholek našel novou smečku, ve které by byl šťastný. Svaly se s každým skokem napínaly - ovšem nikterak rázně. Cval to byl velmi vlažný a nonšalantní. A kdyby se Ghario se Zakarem k němu přidali, byla by to ta nejlepší varianta! Představil jsem si, jak všichni společně stárnou, pořizují si rodiny, postupují výš ve smečce, až to jeden z nich třeba dotáhne na Alfu a své dva přátele pověří Beta funkcí. Idylická myšlenka. Ale byla moc pěkná, jen co je pravda.

>>> Kamenná pláž

Gallireada - Antitalenti - 1.

<<< Sarumen

Mlčky jsem kráčel kupředu a tiše rozjímal nad počasím. Do mého těla se opíral divoký chladný vítr, který jako na potvoru vanul přímo proti mně. Klasické sychravé podzimní počasí. Zima se jednoduše blížila. Za chvíli zaklepe na dveře! Jaké jsem měl pocity? Nebudu vám lhát, zdály se být velmi smíšené. Na jednu stranu jsem byl opravdu rád, že mě Morfeus a Neyteri přijali do Sarumenské smečky, na druhou stranu jsem se tam ovšem stále cítil tak nějak nesvůj. Asi jako vetřelec, napadlo mě. Možná to ale bylo jen tím, že jsem v tom kolektivu prozatím nestrávil příliš mnoho času. Ostatní členy smečky jsem také ještě nestihl pořádně poznat. Znám leda tak jména, u některých postavení, bravu srsti a to je vše. Bídně málo informací! povzdechl jsem si. Snad se to poddá časem. Doufal jsem, neb nic jiného mi vlastně ani nezbylo.
"Newline?" houkl jsem do daleka. Nikde nikdo. Ten už bude někde hoooodně daleko, problesklo mi hlavou. Jak může být někdo tak akční? Vždyť si ani nemůže pamatovat,
co všechno včera napovídal. Nebo snad ano? To by musel mít sakra dobrou paměť. Obecně jsem si myslel, že jeho život je lehký. Tolik optimismu v jedné osobě jsem už velmi dlouhou dobu neviděl. Vlastně od té doby, co jsem opustil bandu, připomnělo mi podvědomí. Povzdechl jsem si. Copak asi teď dělají? Netušil jsem. Snad jsou v pořádku a šťastní.

>>> Náhorní plošina

<<< Ježčí mýtina

Konečně jsme se dobrali do Sarumenu. Fíha, to byla teda makačka, prolétlo mi hlavou a já konečně pustil tu část jelena, za kterou jsem ho táhl do hvozdu. Hned na to mé nohy udělaly pár kroků vzad a já se mlčky posadil. Sledoval jsem ten shon, šramot a hemžení se. Takové rušno už jsem pěkně dlouho nezažil, napadlo mě.
Teď už stačilo počkat, až se všichni nají. Jelen byl dost velký, proto jsem věřil, že tam snad i pro mě nějaké malé sousto zůstane. Nepotřeboval jsem toho moc, koneckonců nejsem velký vlk. Když se tedy většina členů smečky najedla, nakonec jsem se i já přiblížil ke zvířeti a po krátkém očuchání si ukousl pár soust. Mmm, je dobrý, spokojeně jsem žvýkal. Naposledy jsem měl vysokou... No, asi s mými přáteli, nostalgicky jsem si zavzpomínal na svou bývalou partu. Každopádně netrvalo to dlouho a já byl hotov. Co by si ostatní asi pomysleli, kdybych se tu desítky minut cpal? Asi nic hezkého. I když po těžké práci mi dost vyhládlo, jen co je pravda. Žaludek tedy nezůstal úplně prázdný, leč nebyl ani zdaleka úplně plný. Slušné vychování ještě nikoho nezabilo. Olízl jsem si tlamu a odkráčel do povzdálí. Tam jsem si nejprve sedl, po nějaké chvilce i lehl. Je čas trochu relaxovat.

Po několika desítkách minut nicnedělání se šedočerné tělo zvedla a dalo do kroku. Sice jsem netušil, kam přesně jdu, ale na tom ani moc nezáleželo. Prostě to chce jen klidnou tichou procházku.

>>> Středozemka

Třebaže nás tu bylo opravdu hodně, jelen se bránil vskutku dlouho. Nerssie vybrala pěkně velký kus s tuhým kořínkem, musel jsem uznat. Každopádně lhal bych, kdybych řekl, že jsem po celou dobu lovu měl absolutní přehled o všem dění okolo. Vlastně jsem měl blíže k naprostému opaku. Má tlama v častých intervalech dorážela na sudokopytníka, konkrétněji na jeho slabiny. Úkol to byl nesnadný a mnohdy i nevděčný. Vlk se snaží co nejvíce pomoci - unavit, pořádně zranit a třeba i vychýlit to obří zvíře, které se nekompromisně žene kupředu -, ale zároveň musí dávat pozor na sebe, aby nakonec neskončil s rozdrcenou lebkou. A tak jsem jen kousal, trhal, dorážel, dokud mi síly stačily.
Tím, kdo se býložravci zakousl do hrdla, se stal Newlin. A málem se mu to vymstilo. Kdyby na něj vážně spadl, tenhle vlk by asi skončil jako strakatá placka. Naštěstí ale Žíhanáč stihl uhnout. Hned po něm přiběhla hlavní lovkyně a skolené zvíře dorazila. Následoval kratičký proslov s pochvalou a otázka, zda-li si chceme ještě něco ulovit. Myslím, že všichni tuto variantu odmítli. Přeci jen tento lov nebyl úplně nejsnazší a ještě jsem potřebovali dost energie na to, abychom jídlo odtáhli do Sarumenu. Chopil jsem se tedy srsti mrtvého zvířete a společně s ostatními se dal do práce.

>>> Sarumen

//Příspěvek se mi 2x smazal. -_- Po značné ztrátě nervů nahazuju jen krátký post.

Vše bylo jasné. Derian se k mému návrhu nějak vlastně ani nevyjádřila - i kdyby ale chtěla protestovat, asi už bylo pozdě. k Wolfagnii se přidala Rudá, která mimochodem vůbec nevypadala v kondici. Je moudré se v takovém stavu účastnit lovu? Nemyslel jsem si, že to je dobré pro ni, ani vlastně pro zbytek smečky. Může nás ohrozit všechny, prolétlo mi hlavou a já si ji prohlédl. Každopádně bylo to její rozhodnutí, pak tedy musela vědět a být přesvědčena, že to zvládne.
Nerssie nám v rychlosti objasnila její plány, upozornila nás na krtince - kterých tu tedy bylo požehnaně! - a pomocí své magie zmírnila déšť. Po jejím odchodu se vedení ujal Sallaré. Zprvu mi připadal trochu nejistý, ale kdoví, třeba se mi to jen zdálo. Ať tak či onak, byla to jen vteřina - nyní tu stál a pevně rozhodnut velel a přikazoval. Kývl jsem a s Derian po boku se přemístil na určenou pozici. „Pokud ti to nevadí, zaměřil bych se na slabiny,“ oznámil jsem modré vlčici a lehce se pousmál.
Chvíli bylo ticho, všichni jen čekali na signál od pruhované vlčice. Přišlo to velmi rychle - jakmile se k nám dostalo hlasité zavytí, všichni vystartovali. Běžel jsem co mi síly stačily a nemrhal časem: ihned jsem začal útočit na slabiny. Toto místo bylo pro jelena velmi zranitelné, avšak zároveň mi zde hrozilo nemalé nebezpečí - útočil jsem do prostoru, v kterém manévrovala zadní končetina. A ta se při rychlém běhu pohybovala sakra rychle! I to byl důvod, proč jsem se ani jednou nezakousl 'napevno'. Vždy jsem jen uždiboval - sic mé útoky nebyly hluboké, ale kompenzoval to vysoký počet. Nehodlal jsem se přesouvat někam dopředu a útočit na krk. Tu čest jsem přenechal někomu jinému. Mým úkolem bylo jelena zpomalovat.

<<< Sarumen

Mé nohy mě nesly kupředu. Dav vlků se přesouval na Ježčí mýtinu, kde nás čekal lov. Jelikož jsem Gallireu z drtivé většiny neznal, docela mě potěšilo, že se mi naskytla možnost procestovat nová území a zase se něco zajímavého dozvědět. Cesta ubíhala rychle; Nerssie, jak se zdálo, nehodlala zahálet. A já se jí nedivil. Počasí se tvářilo velmi nepěkně. Jako bych v kostech cítil, že brzy nastane velká průtrž mračen.
Sotva jsme stačili zastavit, z nebes pomalu ale jistě začaly padat kapky vody. Oči se zvedly nahoru. Teda! Ty mraky se tváří tak... Pochmurně. Zahřmělo. To bude pořádná bouře... Jestli se nám lov zadaří, můžeme být na sebe pyšní! Nerssie se opět ujala slova. Tiše jsem poslouchal. Navrhla, abychom se rozdělili do dvojic. Ajaj. Nenápadně jsem se porozhlédl po přítomných. Sallaré si k sobě chtěl vzít Newlina. Všiml jsem si výrazu té modré vlčice. Oni dva jsou určitě pár. Myslím... Vypadali tak. Wolfganie asi také nevěděla, za kým by měla jít, tak jen neadresně řekla, že by byla ráda, kdyby si ji někdo k sobě přibral. Koukl jsem zpět na Newlinovu (asi)partnerku. Vypadala zklamaně. Napadlo mě, že bych k ní mohl přijít a optat se... Ale váhal jsem. Kdoví, třeba bych ji tím urazil. Kdo by chtěl být v týmu s poloslepým vlkem, že. Povzdechl jsem si. No, můžu to aspoň zkusit.
Udělal jsem těch pár kroků k vlčici a lehce se pousmál. „Ahoj.“ Trochu mě napínala - jestliže to byla Newlinova partnerka, pak bych asi očekával stejnou ukecanost a ztřeštěnost... „Poslyš... Nechceš se mnou do dvojice?“ Na první pohled teď vypadala nejistě. Kdo ví, co se jí honilo hlavou. Každopádně kdyby souhlasila, mohli bychom se hned zařadit k týmu Sallaré + Newlin, takže by aspoň trávila víc času se svým (asi)partnerem.

Cítil jsem se trochu nesvůj - tolik cizích a neznámých vlků. Jsem tu jako vetřelec, zaúpělo mé podvědomí. Každopádně tak nějak jsem nehodlal nic moc podnikat. Netřeba tlačit na pilu, časem se určitě postupně se všemi seznámím. Doufám.
Zvláštní pruhovaná vlčice nás sem svolala, abychom mohli vyslyšet její oznámení. Začala nám povídat o plánovaném smečkovém lovu. Tak trochu srabácky jsem se držel u Sallarého, kterého jsem jakž takž znal a víceméně věděl, co od něj čekat. A taky aspoň vím, jak se jmenuje...
A tato vlčice - pokud jsem si to dobře pamatoval - nesla jméno Nerssie. Myslím, že minimálně vzhledem a vystupováním se shoduje se svým postavením a postem hlavního lovce, problesklo mi hlavou. Ale dost už bylo dumání, raději jsem se zaměřil na to, o čem mluvila.
Pečlivě jsem poslouchal a občas přejel pohledem ostatní. S Newlinem tu byla i jakási zvláštně zbarvená vlčice, jejíž kožich nabíral fialovomodré odstíny. Dále kousek opodál postávala menší rezatá vlčice, kterou jsem jen letmo zahlédl, když jsem žádal o členství. A poslední neznámý měl také vcelku zajímavé zbravení, od bílé ,přes různé odstíny šedé až po černou. Možná je to ten syn alf... Jak jen to byl... Ram- Rat- Rarach? Musel jsem se trochu pousmát. Bohužel ať jsem v paměti pátral jakkoliv, stále jeho jméno nenabíralo určitých podob.
Wolfganie i Sallaré vykročili a já se táhl hned v závěsu za nimi. Tohle si přeci nenechám ujít. Můžu jim dokázat, že umím fungovat normálně jako každý jiný vlk.

>>> Ježčí mýtina (přes řeku)

<<< Skalisko

Mlčky jsem následoval Wolfagnii i Sallarého. Asi bych si ještě tak úplně netroufl jít zcela sám - cestou jsem se sice pilně soustředil na to, aby se mi trasa uložila do hlavy, ale přesto mě nahlodávala nejistota. Možná bych se trochu zamotal a trvalo by mi to déle, no... Snad by to nebyla zas tak velká katastrofa.
„Netuším,“ odvětil jsem zamyšleně, když se Sallaré zeptal, copak se asi může dít. Wolfganie nás tak trochu nechala za sebou.
Počasí nám přálo, ošklivý chladný vítr z noci byl tentam. Možná právě díky tomuto počasí mi na mysl přišla Honey. Doufám, že už potkala někoho, kdo jí řekl, jak se tato země jmenuje. Gallirea. Usmál jsem se. Tak přeci jen je zase o krok blíže k tomu, aby našla svého kamaráda. Tento fakt mne činil šťastným. Přál jsem jí to.
Konečně nás nohy donesly k centru dění. „Zdravím,“ pousmál jsem se a tak nějak koukl na všechny okolo. Byli tu i vlci, které jsem vlastně ani neznal. Mám se představovat? No... A nebude to znít jako vnucování se? Asi jo. Když to někoho bude zajímat, zeptá se, že. A tak jsem tiše jako myška koukal na vlky a čekal, co se bude dít dál.

Zdálo se, že se mé příchozí maličkosti Wolfganie nelekla. Trochu se zamyslela, než dořekla to, co měla původně v plánu. Poté mi vysvětlila, že chtěla přát dobré ráno, ale momentálně to na ráno úplně nevypadá. Na mé tváři se objevil úsměv - ne škodolibý. „Chápu.“ Zavrtěl jsem ocasem a posadil se kousek od ní.
Chviličku jsem přemýšlel, co bych asi mohl vypustit z tlamy. Bohužel mě toho moc nenapadalo. Proto mě potěšilo, že se tohoto ujala vlčice. Zeptala se, jak se mi líbí les a zda-li nemám dalších otázek. Hluboce jsem se nadechl - foukal docela chladný vítr, takže mě to v čumáku zastudilo. „Jsem rád, že mě do Sarumenu přijali. Myslím, že jsem si lépe vybrat nemohl,“ pousmál jsem se. I když jsem vlastně žádné jiné smečky neobhlížel... „Nic mě nenapadá. A i kdyby se pak něco objevilo, určitě se někoho optám. Momentálně mě asi stále nejvíc zajímá ona pitná voda,“ zazubil jsem se. Samozřejmě jsem to nemyslel jako urážku či výčitku, že mi Wolfganie ani Sallaré tak úplně neodpověděli. „Zkusím se pak někoho ještě optat, nerad bych se přiotrávil,“ pobaveně jsem se ušklíbl.
V ten okamžik se z jeskyně ozvaly poměrně hlasité zvuky. Sallaré? Ano. Po chvíli vyšel ven a přidal se k nám. Pozdravil a hned na to pravil, jak krásně je venku. Nenápadně jsem zvedl oči k nebi a znovu se nadechl chladného vzduchu. Wolfganie na to nic neříkala, já trochu starostlivě polkl. „Je...“ váhal jsem. „Je všechno v pořádku?“ Zadoufal jsem, že nejsem moc vlezlý a zvědavý. Snad mi to nemá za zlé, že se o to zajímám. Vypadal totiž, že ho něco trápí. Možná to byl zlý sen... Noční můry umí být pěkně zákeřné.
Medové oči se otočily zpět na vlčici (//mám tendenci psát 'wlčici' :'D), která navrhla jít zpět do lesa. Bez jediné hlásky jsem přikývl. Proč ne. Stejně to vypadá, že už ani jeden z nás nemá v plánu spát.

>>> Sarumen

Chvilku jsem medovýma očima prohlížel celou místnost. Ač tu bylo značně vlhko, nedá se říct, že by se mi tu nelíbilo. Myslím, že to je odpovídající pro členy smečky, jež mají nižší postavení. Nefoukalo na nás, nepršelo, sluníčko nepražilo... Co víc si přát?
Wolfganie i Sallaré vypadali, že nemají nic proti odpočinku. Možná byli také unavení, nebo jen potřebovali trochu relaxu. Ať už byla pravda jakákoliv, faktem zůstávalo, že já se cítil vcelku unavený a tak nějak vyždímaný. A taky vděčný, že mě tu nechají oddechnout si.
Loupl jsem pohledem po Wolfganii, zamával ocasem a usmál se. „Dobrou,“ broukl jsem. Šedá hlava se beze spěchu položila na zem, která příjemně chladila. „Dobrou noc i tobě, Sallaré,“ zabrumlal jsem a velmi spokojeně zamlaskal. Tlama se divoce rozevřela v dlouhém zívnutí; víčka se bezpodmínečně klížila. Je to tu, usínám. Cítil jsem se dobře a spokojeně. Nastražené slechy nepochytily žádný zvuk zvenčí, pravděpodobně už přestalo pršet. Mmmh, miluju ten čerstvý vzduch po dešti. Ač jsem si to neuvědomoval, lehce jsem se pousmíval. Mám se tu dobře.

Netuším, jestli byla ještě noc nebo už brzké ráno, když se mi očka rozlepila. V jeskyni (a zdá se že i venku) byla úplná tma. Líně jsem se porozhlédl, Sallaré ještě spal, ale kam se poděla Wolfganie? Hlava se zvedla a nos zavětřil. Zdá se, že není daleko. Tiše jsem se zvedl a zívl.
Šel jsem přímo za nosem, což mě nakonec opravdu zavedlo za šedou vlčicí. „Ehm, ahoj,“ pozdravil jsem tiše, abych ji upozornil na svou přítomnost. Zastavil jsem se metr od Wolfganie a mlčky se posadil. Koukal jsem před sebe a užíval si výhledu.

//Moc se omlouvám, nějak jsem ztratila pojem o čase. ._.

<<< Sarumen

Tiše jsem kráčel po boku Wolfganie a Sallarého, kteří mě provázeli lesem. Našim cílem bylo Sarumenské skalisko - smečkový úkryt. Ani teď jsem nelelkoval, ba naopak jsem se snažil co nejpozorněji vtisknout trasu do mé fotografické paměti. To by mi tak ještě scházelo, nevědět kde mám hledat úkryt. K mému štěstí se ale zdálo, že cesta není zas tak složitá.
Wolfganie se pozastavila a udělala pár kroků vzad. Asi se nad něčím zamyslela. Otočil jsem se a vydal se po jejích stopách nahoru. Vysvětlila mi, že místo pro kappy je to úplně zadní. Přikývl jsem.
Vešli jsme dovnitř. Možná se mi to jen zdálo, ale přišlo mi, že jen pár chvil poté, co Wolfganie dořekla svou poznámku o dešti, se rozpršelo. Na mé tváři se objevil úsměv. Snad to není jen omyl, vážně slyším déšť. Teda aspoň doufám. „Nebojím,“ odvětil jsem pobaveně a stejně přívětivě, jako se ona zeptala, zda-li se nebojím tmy.
Konečně jsme byli na místě. Rozhlédl jsem se, Wolfganie už se vydala hledat nejpohodlnější místečko. Byl jsem rád, že mě lesem prováděli zrovna tito dva vlci. Oba se totiž zdáli být moc fajn. Párkrát jsem pohodil ocasem a následně se také vydal najít plac, který vypadal nejvhodnější pro můj odpočinek. A jelikož nejsem moc vybíravý, netrvalo dlouho a já ulehl. Mlčky jsem položil hlavu dolů a přivřel víčka, zatím mě ale svět snů neuchvátil. Ještě nějakou chvíli bych vydržel neusínat. Ale musel jsem přiznat, že po dlouhé cestě sem a následném stresu při žádání o místo se nyní dostavovala únava.

K mému překvapení Sallaré naprosto přesně věděl, kdo je hlavní smečkový lovec. Byla to vlčice, prý pruhovaná, s jedním okem červeným, druhým zeleným a s přívěskem na krku. Páni, tak to je vážně dobře zapamatovatelné. Myslím, že až ji potkám, ihned budu vědět, o koho se jedná. Stačilo si v mysli jen párkrát zopakovat slovo Nerssie, abych si ono jméno pořádně zapamatoval. To by mi tak ještě scházelo, udělat si takový trapas, kdy bych nějakým způsobem zkomolil nebo dokonce zapomněl, jakpak se vlčice jmenuje.
Mírně jsem naklonil hlavu, když se Sallaré zmínil o Skalisku, jakožto o úkrytu, a najednou se uchechtl. Chvilku se mu po tváři pomalu roztahoval úsměv a pak to nevydržel a doopravdy se nahlas rozesmál. Jeho smích byl tak nakažlivý, že jsem musel zavrtět ocasem a tlamu roztáhnout také do vřelého úsměvu. Hned na to nám vlk vysvětlil, že si jen vzpomněl na jistou příhodu, proto má tak dobrou náladu. Jo, to je přesně to, co potřebuji - někoho usměvavého a naladěného na tu správnou vlnu, díky komu nebudu upadat do těch svých věčných depresí a melancholických myšlenek!
Každopádně krátce jsem pokývl a vydal se po stopách obou vlků. Cestou jsem se soustředil na to, abych si co nejdetailněji zapamatoval onu trasu ke Skalisku. Jak to tam asi bude vypadat? Snad je to dostatečně prostorné... Samozřejmě jsem věděl, že pro obyčejné členy to taky nebude žádný luxus, ale přeci jen - představa, že tam budeme všichni namačkaní, se mi taky zrovna dvakrát nezamlouvala. Mně by jen stačilo, aby každý z vlků měl hezky svůj osobní prostor bez jakéhokoliv narušitele, aby se tam dalo třeba aspoň přespat.

>>> Skalisko

Ač se Sallaré jednou nebo dvakrát tak trošku zasekl (možná přemýšlel, jak by měl ve vyprávění dál pokračovat - v tom jsem ho chápal, taky jsem nebyl rozený řečník), docela jsem s ním sympatizoval. Ono kdyby si vlk vybral špatnou smečku, mohlo by to skončit nepěkně. Napadala mě spousta věcí: od jízlivého alfa páru, který by mohl členy doslova vykořisťovat až po úplný rozpad smečky... No joo, to jsem celý já, samé katastrofické a depresivní myšlenky. Kde je Honey, která měla tak moc optimistický pohled na svět? Docela by mi bodlo, kdyby mě zase aspoň na chvilku trošku nakazila.
Snažil jsem si poctivě zapamatovat cestu, kterou nám šedohnědý vlk ukazoval. Kdo ví, kdy se dozvím, jak je to s tou vodou doopravdy. A když jsme konečně k té údajně čisté vodě dorazili, zavrtěl jsem ocasem. Až teď jsem si uvědomil, že jsem měl docela velkou žízeň. Ale udržel jsem se - abych nevypadal jak nevychovanec, co se přiřítí k tekutině a cáká to všude kolem sebe - a pomalu se přiblížil k tůňce, beze spěchu sklonil hlavu a konečně smočil jazyk. Chlemtal jsem tam docela dlouho. Když už jsem tu, měl bych to využít, že.
Po nějaké chvíli jsem konečně zvedl hlavu, chvatně si olízl mokrou tlamu a otočil medový pohled na Wolfagnii. „Děkuji, ale hlad zatím nemám,“ krátce ale s úsměvem jsem zavrtěl tou svou šedou palicí. Prozradila mi, kde všude se tu dá lovit. V případě lovu na vysokou bychom ale museli počkat na nejdůležitějšího smečkového lovce. Koukl jsem na Sallarého, který byl vlčicí tázán, zda-li ví, kdo má funkci hlavního lovce.
Znovu jsem zavrtěl ocasem. „To zní jako dobrý nápad,“ přitakal jsem, když mi Wolfganie nabídla, že by mi mohli ukázat smečkový úkryt. Ačkoliv jsem byl nedávno přijat, tušil jsem, že pocit vetřelce se mě bude držet jako klíště ještě dlouhou dobu. Neměl bych na to myslet... Ačkoliv jsem se snažil uvolnit, šlo mi to jen stěží. Holt to chce čas.

Všichni tři jsme se vcelku rychle oddělili od Neyteri s Morfeem, kteří očividně toužili po chvilce, kterou budou mít jen sami pro sebe. Měl jsem radost z toho, že mě vzali do Sarumenské smečky. Ale nemůžu říct, že to byl jednoznačný pocit. Momentálně se mi hlavou míhaly spousty myšlenek a citů, zdálo se to hrozně moc zamotané a smíšené. Každopádně právě ona radost byla tou jedinou věcí, kterou jsem dokázal naprosto přesně a jistě rozeznat. Zbytek se tvářil jako takový obří chuchvalec nejistoty, strachu, očekávání a všemožných otázek. Leč i přesto jsem tam někde hluboko v srdci cítil, že jsem si vybral správně - neřeknu vám, jak jsem k tomuto závěru došel. Jen jsem věděl, že to tak cítím. Proč? Sám sobě odpovědět neumím...
Každopádně nohy mě nesly kupředu, kráčel jsem po boku Sallaré a Wolfganie, kteří se mě tak obětavě ujali. Můžu jim být vděčný, že si mě vzali na krk - takového bažanta. Vlastně se oba zdají být moc milí, napadlo mě. To vše zapříčinilo lehký úsměv na mé tlamě a dobrý pocit, že mě tu nenechali napospas svým osamoceným toulkám. Kdo ví, kam bych se dostal.
Zdálo se mi, jako by Sallerého můj dotaz trochu rozhodil. Asi to nečekal. Pozorně jsem poslouchal, jak mi odpoví. No musel jsem přiznat, že moc moudrý jsem z toho nebyl. „To zní jako dobrý nápad,“ přikývl jsem s vděčným výrazem a rozhoupal ocas, abych mu naznačil, že si jeho návrhu cením. Hned na to se slova ujala Wolfganie, která si vlastně taky nebyla úplně jistá. Tak pro jistotu bych se později měl zeptat ještě někoho dalšího. Snad na to nezapomenu.
Podle všeho jsme tedy šli pod vedením Sallarého, který nám měl ukázat nejedovatý zdroj vody. Tentýž vlk se opět ujal slova, snad aby hovor nepříjemně nestál. Jeho otázkou bylo to, proč jsme si vybrali Sarumen. Medový pohled se upřel na vlčici, která nám prozradila, že to celé byla vlastně pěkná náhoda. Nakonec nás ale ujistila, že díky známostem vstup do smečky neměla nikterak lehčí. Teď je řada na mně... Co jim mám říct, když to vlastně ani já sám pořádně nevím? Ach, zazmatkoval jsem. A tak ze mě vypadlo jen nejisté: „Noo...“ Přemýšlej, přemýšlej- „U mě za to do jisté míry může taky náhoda. Vděčím za to Amnesii, kterou jsem potkal u Velkého vlčího jezera. Zdála se být moc fajn a tak jsem si řekl, že smečka, do které patřila, bude taky určitě bezva...“ Bravo, Noktisi. Určitě ti všichni rozuměli, pronesl jsem v myšlenkách ironicky sám k sobě. Je čas na zbabělé řešení situace! Rozhodl jsem se hovor stočit k někomu jinému. „No a co ty?“ otázal jsem se Sallarého a zadoufal, že se ani jeden z nich nebude chtít vracet k mému 'vysvětlení'. Protože já prostě nevím.

Opět jsem zavrtěl ohonem a usmál se. Byl to úsměv upřímný a nestrojený - jednoduše jsem měl radost z toho, že jsem byl přijat do Sarumenu. Každopádně hned na to jsem se otočil na Sallarého, který se tak ochotně nabídl, že mě hvozdem provede. Zamrkal jsem, jako bych byl trochu zmatený z vlkovy pohotové reakce, ale za pár sekund jsem se již vzpamatoval. Překvapilo mě, že se nabídla i Wolfganie. Pokývl jsem na ně na oba: „To bych vám byl moc vděčný.“
Dal jsem se do kroku; přiblížil jsem se tak k mým průvodcům. Neyteri s Morfeem chtěli mít očividně chvilku klidu, takže jsem si přál co nejrychleji vypařit a nerušit je. Každopádně musel jsem čekat, co mi Sallaré s Wolfganií řeknou. Provedou mě celým územím? Ukážou mi smečkový úkryt? Ha, už vím, co mě zajímalo nejvíc! „Ehm, mohl bych se zeptat, jak poznám špatnou vodu od té dobré?“ otázal jsem se neadresně. Myslím, že to je momentálně asi ten nejdůležitější dotaz. Kdybych se teď nezeptal a zůstal někde v hvozdu sám, klidně bych se mohl přiotrávit. I když na druhou stranu by tady ode mě měli klid... K čertu, už zase mě to chytá. Ach, potřeboval bych po svém boku nějakého věčného optimistu, posteskl jsem si a vzpomněl si na svou bývalou partu. Kde je jim asi konec? To jsem opravdu netušil, ale z celého srdce jsem doufal - a věřil - že se mají dobře, jsou zdraví a šťastní.

//Kraťoušký postík, abych nezdržovala a moc nemanipulovala.