Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Dobré," přikývl jsem rozespale a už už se vydal na cestu, abych si také ulovil nějakou tu ranní pochutinu. Hned na to ale Eberry vydal hlasitý mlaskavý zvuk. Nedalo mi to a já se na něj otočil. Řekl, že ten druhý zajda je pro mě. Překvapeně jsem zamrkal. "Ale - to přece nemůžu přijmout. Dalo ti to určitě dost práce a já... Já bych vůči tobě pak měl dluh. Co když už tě nikdy nepotkám a nesplatím ti ho? Cítil bych se špatně," oponoval jsem mu, avšak můj žaludek jako by se mě snažil překřičet. "Uhh," rezignovaně jsem si povzdechl. "Cestou od Života ti něco ulovím, slibuji," řekl jsem s naprosto vážnou tváří a vzal si mrtvého zajíce do tlamy.
Spokojeně jsem si mlaskal a trhal kusy masa. Doteď jsem netušil, jak velký hlad jsem vlastně měl. Byla to dobrota. "Děkuju," pověděl jsem mezi sousty, protože mi došlo, že jsem to slůvko ještě nevyřkl, což bylo minimálně neslušné.
"Hm?" zvedl jsem hlavu, když už jsem měl skoro dojedeno a Eberry se zmínil o tom, že přemýšlel o mém příběhu. "Já se v soubojích taky nikterak nevyžívám. Když je vlk asertivní a dokáže používat mozek, dá se s ním domluvit. Ale holt po světě chodí nemálo blbců..." povzdechl jsem si.
Najednou se kdesi v dáli ozval jakýsi smích. Zamračil jsem se a rozhlédl se. "Netuším," přiznal jsem a dál stříhal oušky. Vítr utichl a znovu začalo sněžit - hustě a klidně. Vločky se pomalounku snášely k zemi a já si představoval, jak to asi vypadalo mimo území lesů. Sněžení muselo být mnohem hustější. Pomalu jsem si lehl a ještě jednou poděkoval. Momentálně se mi s plným břichem nikam moc nechtělo. Pohodlně jsem se převalil na záda a protáhl si nohy. Doufal jsem, že i Eberry bude ještě chvilku odpočívat.

Ujistil mne, že to nemyslel zle. Prostě mi jen nechtěl přidělávat starosti a vlastně přiznal, že ani on sám nemusí vždy přesně vědět, co se v něm odehrává. Přikývl jsem na znamení pochopení a už to dál neřešil.
Zasmál jsem se. "Já nejsem špatný kluk, ani rváč," zářivě jsem se zazubil. "Jen prostě nebudu nečinně stát a přihlížet, když někdo utlačovaný potřebuje pomoci." Černý ocas se párkrát zahoupal.
Historku? "No... Tak třeba tu nejdůležitější - jak jsem málem oslepl?" Tázavě jsem na něj koukl, co on na to. "Ono to není ani moc dlouhé," ujistil jsem ho. "Víš, můj otec se mně ani mému bratru moc nevěnoval. Stále někam mizel a nás nechával na krku matce. Jednoho dne jsem se rozhodl odejít, protože už mi smečka neměla co nabídnout a já jsem pro ni byl jen přítěží. Pár set metrů od hranic jsem narazil na podezřelého bílého vlka s rudýma očima. Provokoval mě, snad se chtěl trochu pobavit. Zmínil se ale, že se podobám jistému vlku. Vyřkl jméno mého otce a já hlupák jsem si tehdy neudržel kamennou tvář. V ten okamžik bylo rozhodnuto - pustili jsme se do sebe. Tehdá jsem byl ale sotva roční pacholek a vůbec jsem si neuvědomil, že jeho magie mi může být osudná. Dostal mě na lopatky a vpálil mi plamen přímo do oka," na chvíli jsem se odmlčel a povzdechl si. "Nebýt mých přátel, kteří, ač o mém odchodu nevěděli, se mě vydali hledat a následně i zakročili, asi bych nadobro oslepl a nebo i zemřel..." Nic víc jsem k tomu dodávat nechtěl, prostě jsem to jen nechal doznívat v nastalém tichu.
"Pak tedy..." dlouze jsem se nadechl, "musím říct, že jsem moc rád, že jsem tě tehdy v aréně potkal. Opravdu," pousmál jsem se trochu stydlivě a konečně ulehl vedle Eberryho. Netrvalo dlouho a i já usnul tvrdě jako pařez.

Trochu jsem sebou zavrtěl. Na mé čichové buňky útočil pach krve. Rozespale jsem otevřel očka a zjistil, že jsem spal asi dost dlouho. Eberry už totiž snídal, což ale nebyl důvod k mému překvapenému výrazu. Kousek od něj ležel další zajíc. Dlouze jsem si zívl a zauvažoval: Je to pro mě? Raději jsem počítal s tím, že ne. Byla by celkem drzost jen tak si vzít poctivě ulovenou snídani. "Dobrou chuť," usmál jsem se na něj a pomalu se zvedl. Uvažoval jsem nad tím, že bych si taky šel něco ulovit. Rozhlédl jsem se a ucítil, jak to ve mně zakručelo. "Hehe, za chvíli jsem zpět," houkl jsem směrem k rudookému a vykročil.

Řeka Tenebrae <<<

Nejspíš ano? zopakoval jsem si ta slova. Najednou jsem se cítil špatně. Co mě to napadlo? Kdyby stál o nějakou moji pomoc, sám by si určitě řekl, povzdechl jsem si. "Dobře," pokývl jsem s lehkým úsměvem a dal se do kroku.
Eberry mi prozradil, že už někdy potkal vlka s takovou magií. A dodal, že kdyby bylo nejhůř, samotná Smrt mi určitě dokáže pomoci. Taktéž jsem se ušklíbl. Hehe, tak to mi zbývá jen doufat v to, že od té... Hm, polobohyně? Odejdu vcelku.
Trochu jsem se do toho zamotal, a když už jsem načal téma poloslepota, neviděl jsem důvod, proč to nedokončit. Eberryho reakce mě donutila se upřímně a od srdce zasmát. "Líbí se mi, jak máš o mně představu nevinného milého vlčka." Pobaveně jsem zavrtěl ocasem. "Kdybys jen tušil, kolikrát za život jsem se popral," řekl jsem tak trochu zasněně, jako bych se to snažil ve vzpomínkách spočítat. Překvapeně jsem zastavil a zvedl hlavu nahoru. Řekl, že ať mi kdokoliv říká cokoliv, vždy je nejlepší zůstat sám sebou. "Jo," nenuceně jsem se usmál, "já vím." Mrkl jsem na něj a aniž bych čekal na jeho reakci, znovu jsem se dal do kroku.
Eberry mi prozradil, že by vlastně moc rád slyšel lichotky směřované na jeho osobu, ale moc často je neslýchává. "A... Od koho bys je chtěl slyšet?" zeptal jsem se s neskrývanou zvědavostí. Trochu jsem v tom tápal. Doufal jsem, že mi řekne konkrténě: "Rád bych je slyšel od mých přátel." nebo "To je jasné, přece od mé partnerky." nebo "Od členů mé smečky." Díky takovým odpovědím bych se o něm dozvěděl zase něco trochu víc.
Konečně jsem došli do Tmavých smrčin. Les působil tajemně a pochmurně, ale to mi vlastně ani moc nevadilo. Byl jsem prostě moc unavený. "Ano," přikývl jsem na souhlas, že bychom se zde mohli na chvíli usadit. Eberry byl během pár sekund na zemi a už zavíral oči. Načal větu, kterou ale nedopověděl. Pobaveně jsem se pousmál a lehl si poblíž něj. "Dobrou," špitl jsem, než se i má maličkost vydala do říše snů.

Než jsem stačil jakkoliv zareagovat na jeho rádoby děsivé řeči o sériovém vrahovi, Eberry se zastavil. Vypadal zmateně, jako by nad něčím hodně hluboce přemýšlel, ale pak se vzpamatoval. Možná si vzpomněl, že by třeba měl být momentálně někde úplně jinde. Nebo si vzpomněl na něco, na co už dávno zapomněl... Možností tu bylo spousta. Nechtěl jsem se v tom moc šťourat, ale starost mi to přeci jen udělalo. Ačkoliv se tedy vlk jakoby nic zase rozešel, já se otočil a zatarasil mu cestu. Mé oči se zapíchly do těch jeho a s neskrývaným zájmem je sledovaly. "Jsi v pořádku?" optal jsem se trochu nejistě. Třeba už by taky potřeboval přestávku. Odpočinek by nám přišel vhod.
Jak se tomu říká? Snažil jsem se rozpomenout na pojmenování mé magie. "Eh, asi Předměty? Vlastně ani já sám nevím, jak správně to pojmenovat," pověděl jsem trochu zadumaně. Došlo mi, že jsem doopravdy ani jedou do dnešního dne nepotkal vlka, který by mi se stoprocentní určitostí řekl, jak se to jmenuje a jak to mám používat.
"Načal jsem to," přiznal jsem. "Nevidím důvod, proč bych ti o tom neměl povyprávět víc. Ptá se mě na to téměř každý, takže to je pro mne už v podstatě taková rutina," usmál jsem se. "Levé oko mám zdravé, pravé je vybledlé, protože na něj skoro nevidím. Dokážu jím rozeznat stín a světlo a velmi matné obrysy," odmlčel jsem se, aby to stihl Eberry vstřebat, "ale jsem za to rád, protože to mohlo dopadnout hůř... Vlk, který mi to oko vypálil, asi plánoval napáchat mnohem větší škody," nenuceně jsem se zasmál. Teď už se mi o tom mluvilo lehce, ale tehdy... Tehdy mi do smíchu opravdu nebylo. Bolelo to jako čert. Myslel jsem, že mi tím pulzováním praskne lebka. "No a je to taky důvod, proč si tě držím u levé strany těla." Nemám rád, když s ke mně někdo přibližuje zprava.
Překvapilo mě, jak upřímně odpověděl. Na rovinu přiznal, že když si to dle něj někdo zaslouží, prostě mu rád lichotí. Zamrkal jsem. Chvíli trvalo, než mi došel plný význam jeho slov a činů. "No... A jsi rád terčem lichotek?" tázal jsem se, tváříc se, že ono pohlazení ocasem vnímám opravdu jako letmý dotek, který byl způsoben jen omylem.
"Hm," přikývl jsem nedbale na jeho otázku. K mé smůle tu poblíž žádná jeskyně opravdu nebyla. Ale Eberryho návrh, že si odpočineme v tom hustém lese, se mi zamlouval. Opatrně jsem tedy přešel po kmeni stromu na druhý břeh a opět zvedl hlavu. Vypadá to celkem vysoce. Život si teda uměl vybrat, kde si vytvoří své sídlo.

>>> Tmavé smrčiny

Kopretinová louka <<<

Soustředěně jsem pozoroval, jak Eberry hledá ta správná slova a rozmýšlí, jak mi má odpovědět. Nejdříve mi prozradil, že jsem ho příjemně překvapil. Ale to nebylo vše. Nemyslel to v souvislosti s bojem. Tak jak jsem ho překvapil? A ještě k tomu příjemně? Nastražil jsem černá ouška a čekal. Nakonec z něj vypadlo slovo "osoba". To znělo jako... kompliment? Dle mého určitě. Trochu mě to vyvedlo z míry, a tak jsem uši zase sklopil dozadu a nejistě se zasmál: "Hehe, ehm... To je od tebe hezké." Co to bylo za reakci? Káral jsem sám sebe. Bože. Teď určitě působím jako svéprávný inteligentní vlk, napadlo mě ironicky.
"Uh, to zní děsivě," poznamenal jsem, když Eberry řekl, že by se možná nedokázal ovládat a touha ochutnat mé tělo by v něm převládla. "Nějaké kanibalistické sklony? Rawr!" poškádlil jsem ho rádoby zavrčením a pobaveně zavrtěl ocasem.
Měl jsem rád, když se tenhle vlk rozpovídal a já mohl jen tiše poslouchat. Mluvil o své magii a o tom, jak ji objevoval a poznával. Přiznal, že teď ji sice ovládá dobře, ale zato už v tomto ohledu nenalézá žádná dobrodružství.
Zrychlil, tudíž jsem i já musel přidat do mého lehkého cupitavého kroku. Kdyby se Eberry snažil ještě víc, už bych snad chvílemi musel přecházet do klusu. Povzdechl jsem si. "Já jsem na tom celkem bídně. Prozatím jsem nepotkal žádného vlka, který by mi mou magii přiblížil. A občasný trénink nikterak nepomáhá," svěřil jsem se mu.
A bylo to tu zase. Zavřel jsem tlamu a mlčky poslouchal, co měl můj společník na srdci. Vyprávěl mi o Životu, ale i o Smrti. Už jsem si ji úplně představil: šílený smích, drzé a nevraživé poznámky, lhostejná nálada vůči obyčejným smrtelníkům... Opravdu bych chtěl takové místo navštívit? Medová očka se zvedla k těm rudým. S ním za zády asi ano... "Budu na tvá slova pamatovat," jemně jsem se pousmál.
"Eeeh, no..." teď mě dostal. "Můžu vidět svůj odraz ve vodě! Nejsem přeci slepý... Teda ne úplně." Krásně jsem si naběhl. Tenhle vlk mě uměl dostat do rozpaků jako jen málokdo. A když řekl, že o hodně přicházím, když se nevidím, vnitřně to ve mně hrklo. "Ty lichotníku," usmál jsem se nonšalantně a pokračoval v chůzi. Tentokrát už jsem se dokázal ovládnout, hurá. Prostě jsem se rozhodl hrát to tak, aby už tolik neviděl, že mě jeho slova a činy nutí koktat a cítit se podivně.
"To ano," přikývl jsem. "Nevíš, jestli není někde poblíž toho Životova sídla nějaká jeskyně?" Přísahal bych, že jsem posledních pár minut myslel jen na svou únavu, bolavou nohu a to, jak by se mi opravdový relax hodil. U jezera jsem si téměř neodpočinul. Levá přední začínala bolet víc a víc, ale já nechtěl Eberrymu kazit radost z cestování. Proto jsem se snažil skrýt nejen bolest, ale i kulhání. Jestli to můj spolucestovatel objeví, to záleželo jen na jeho postřehu. Byl bych raději, kdyby si toho nevšiml.
Oba jsme zamířili na jih. Řeka se hold nedala přebrodit ani přeplavat bez následků. Ale naše "oklika" se vyplatila, neboť kousek od Sarumenu na nás čekal most v podobě padlých stromů.
Smečka! Už jsem tam dlouho nebyl... Měl bych se vrátit. Hleděl jsem mezi stromy a dumal. Málem jsem nepostřehl, o čem Eberry mluvil. Nakonec jsem se otočil a odvětil: "Klidně půjdu první." Pohodil jsem ocasem. Snad mě alfy pochopí. Hbitostí lišky jsem vyskočil nahoru a tichounce sykl. Zatracená noha. Mít tak kočičí zatahovací drápy, bylo by to pro nás snazší. Ale stromy naštěstí nebyly žádná tintítka, takže nabízely poměrně komfortní plochu k balancování. Rozvážným krokem jsem tedy vyšel na improvizovaný most a doufal, že nezahučím do té ledové řeky.

Ohnivé jezero <<<

Vlastně jsem ho docela chápal. Jako by to místo mělo nějakou magickou energii či co... Prostě měl vlk najednou pocit, že by se vlastně chtěl strašně moc (a bezdůvodně) prát, přičemž by nejraději vyhrál, logicky. Ona vlastně celá ta oblast byla taková zvláštní. Zatřepal jsem hlavou a koukl na svého společníka. Vyprávěl mi o tom, jak tam potkal divnou bytost, která se jemenovala Válenda. A ta je prý jaksi sblížila a navodila jim touhu po vítězství. Přikývl jsem, když spekuloval nad tím, že to byla magie. „Ani takoví udatní bojovníci jako já?“ hodil jsem po něm se strašně drsňáckým výrazem, když si povzdechl, že už ho snad nic nedokáže překvapit.
Na vypláznutí jazyka zareagoval jen prázdným cvaknutím a poznámkou o případném ukousnutí. Zakřenil jsem se a oponoval: „Pff, to bys přeci neudělal. Sám jsi to říkal, ne?“
Od Ohnivého jezera nás naše nohy donesly na velkou louku. Netvrdím, že to v létě nebo na jaře nebylo hezké místo, ale momentálně se mi pochod touto krajinou moc nezamlouval, neboť foukal dost silný vítr. A zde nevyrůstaly žádné stromy, které by jeho proudění tříštil, tudíž se do nás opíral vší silou. Proto se má víčka přivřela a uši padly dozadu. „Pár stupňů pod nulou ještě zvládnu,“ odvětil jsem s úsměve na Eberryho starostlivý dotaz.
Najednou špetku zpomalil, což způsobilo, že má osoba ho dosti předehnala (ano, hádáte správě, kvůli velikostnímu rozdílu jsem musel kráčet v rychlejším intervalu než ten drsňák vedle mě). Zmateně jsem zastavil a ohlédl se. Hned na to jsem opět vykročil a sledoval, jak sníh před námi doslova taje. Překvapeně jsem znovu koukl na Eberryho. „Oooh,“ bylo to jediné, co ze mě v tu chvíli vyšlo. „To je... Super! Ovládáš svou magii hodně dobře,“ žasl jsem, vrtíc ocasem.
Tichnouce jsem přikyvoval na znak souhlasu. Abych pravdu řekl, moc se mi nechtělo dál šťourat v takovém pesimistickém tématu. Ovšem když na mě vlk koukl a prohlédl si mě, cosi se ve mně ozvalo. Byla to myšlenka. Vděčná myšlenka. Je snad jedním z mála, kteří se mnou tráví delší čas a ani jednou nenaznačil nebo se dokonce nezeptal, co to mám s tím divně bledým okem. To byla příjemná změna.
Šest let - tak dlouho se Eberry toulal Gallireou. Nebo byl ve smečce? To je jedno. Prostě žil v této zemi už delší čas. „Hmm, já se tu toulám asi tak půl roku.“ Já že jsem sladký? „Pff, nejsem moc sladký. Vlastně vůbec nejsem sladký!“ oponoval jsem mu, zatímco mě nohy nesly dál.

>>> Řeka Tenebrae

Snažil se mě ujistit, že se ho vlastně nemusím bát. To jsou ale jen slova, pomyslel jsem si stále nejistě a koukl do rudých očí. „To je fakt,“ uznal jsem, když se Eberry zmínil o tom, že již přeci měl možnost mi ublížit a neudělal to. „Hmm, proč jsi toho tehdy vlastně nevyužil? Hlásal jsi přeci, že se chceš prát,“ ušklíbl jsem se na něj a provokativně vyplázl jazyk.
Mlčky jsem přikyvoval, neboť jsem vlkovi nechtěl skákat do řeči. Jeho názor se mi celkem líbil, cítil jsem to podobně. „Pěkně řečeno.“ Následně dodal, že vlastně věří v... hmm, reinkarnaci? Nebo spíš posmrtný život někde na Druhé straně? Asi tak nějak. To znělo jako zajímavé filozofické téma, ale moje hlavinka na takové věci opravdu nebyla uzpůsobena. Z hlubokého myšlení a bádání by mi tak akorát klesla nálada do negativních mezí. Když ale poznamenal, že je každý svého štěstí strůjce a že nelze svalovat to velké břemeno jménem můj život na někoho jiného, zvedl jsem koutky úst. „To máš pravdu!“ souhlasně jsem pokývl a stále se spokojeně usmíval. „Vlci si vždycky budou hledat tu snazší cestu - obvinit někoho jen proto, že nejsou schopni přijmout prostá fakta a realitu, to je přeci jednodušší,“ povzdechl jsem si a sledoval, jak si mě vlk prohlížel. „To je docela smutné, nemyslíš?“
Ačkoliv si Eberry údajně nebyl moc jistý, kde přesně leží Životovo sídlo, cítil jsem, že mi tato informace nezpůsobovala nikterak velké obavy. Přesně jak řekl - stačilo mi vědět, že se projdeme, trochu zahřejeme a já zase poznám novou část Gallirei. Brr, už je mi ale vážně zima. Souhlasně jsem začal houpat ocasem, dokud mě můj společník zase neuvedl do rozpaků. Vzpurně jsem zkřivil tlamičku. Ono ho to baví! Usmíval se. A dokonce to vypadalo, že to byl úsměv upřímný a od srdce. Asi jsem dobrá zábava.
Jako čertík z krabičky jsem vyskočil na nožky. Jsem plný energie! Vzhůru na dobrodružství. „Dobře,“ přitakal jsem a vykročil. Už jsem vlastně úplně zapomněl, jak byl proti mně Eberry velký. Hodně mi připomínal Ghariola - dokonce měl i magii ohně! Ach ta nostalgie... „Jak dlouho jsi na Galliree? Vypadáš, že to tu už celkem znáš.“

>>> Kopretinová louka

Zastříhal jsem oušky a pozorně sledoval, jak se tvářil, když k mé maličkosti promlouval. Černá kebule se naklonila, když Eberry prohlásil, že bych se měl chovat slušně, jinak mě donutí litovat toho, že jsem ho kdy poznal. Suše jsem polkl a zamrkal. Vlk s rudýma očima totiž pokračoval. Dodal, že by se musel hodně snažit, protože toho doposud nikdo nelitoval. Jeho smích mi prozradil, že to naštěstí nemyslel vážně. Ale co přesně nemyslel vážně? Dodatek zněl dost egoisticky, takže umělý smích se na něj určitě vztahoval. Ale co ta předešlá poznámka o tom, že bych litoval setkání s ním? To bylo myšleno vážně? Cítil jsem se poněkud nekomfortně a nejistě. Přesto jsem mu úsměv opětoval.
Medová očka pozorovala, jak se zasněně zahleděl směrem ke Slunci. „Osud,“ zopakoval jsem tiše. „Myslíš, že něco takového existuje?“ Můj hlas zněl zvědavě a tak trochu snílkovsky. Chtěl bych věřit, že to je pravda... Ale nejde to. Občas jsem vlkům, kteří si uměli nasadit růžové brýle a koukat na svět jako ti největší optimisté na světě, celkem záviděl.
„Huh?“ vypadlo ze mě. Navštívit Života? „A... Ty víš, jak se k němu dostat?“ otázal jsem se trochu ustaraně a omluvně, neboť má osoba vážně netušila, jakým směrem vykročit.
Rychle a prudce jsem se nadechl - jeho otázka mě zaskočila. „N-no...Vlastně... N-ne, nemusíš se bát. Nechci tě obtěžovat. Já...“ Co to bylo za ránu pod pás? To se dělá, takhle mě vyvádět z míry? „...to zvládnu, nejsem zas takový křehký kvítek,“ dořekl jsem už o poznání klidněji a souvisleji. Co ho vedlo k takové otázce?
Vypadá zamyšleně, napadlo mě, když jsem ho tak trochu nejistě pozoroval. Hmm, asi už přemýšlí, jak se vykroutit z mé společnosti. Nedivil bych se, ostatně já nebyl nikterak zábavný vlk.
Pohyb? Kopce? Zahřátí? Zamrkal jsem. „Tak tedy vzhůru na cestu. Rád se s tebou projdu po Galliree. Moc to tu neznám...“ Přiblížil se. Proč tohle dělá? To ho baví mě takhle znejisťovat? Ouška padla do stran, já trochu ucouvl (stále vleže, což mohlo působit kostrbatě) a následně jsem se konečně taktéž postavil.

Mlčky jsem pozoroval to prázdno před mou maličkostí. Hnědé oči se pomalu přesouvaly ze strany na stranu. Stmívalo se. Asi není moc dobrý nápad zůstat tady přes noc. Měl bych si najít nějaký úkryt. Šedé tělo dál leželo na břiše. Hlava se nezvedla. Nikam se mi nechce, došlo mi. Stejně než bych došel do nějakého lesa, už by byla dávno tma. Asi to vypadalo, že dnešní noc hodlám opravdu strávit sám na břehu jezera a s mrazem, jenž pocítím až do morku kostí.
Mé myšlenky se stočily do minulosti. Tedy ne té úplně daleké. Vzpomenul jsem si totiž na Honey. Jestlipak už se od někoho dozvěděla, že zdejší kraj je ta její bájná Gallirea? Pokud ano, bylo dost možné, že už svého dávného kamaráda našla. Koutky tlamy mi pomalinku a nepatrně vyjely nahoru. To je hezká představa. Taky bych si přál znovu setkat s rodinou a přáteli...
Ach, v mé hlavě se nashromáždilo tolik sentimentu a nostalgie, až mi úplně unikl fakt, že se k mé osobě vlastně někdo blížil. Černé slechy si toho všimly teprve tehdy, kdy se daný vlk ocitl jen pár metrů za mými zády. Ihned jsem zvedl hlavu a koukl za sebe. Málem už jsem se rychlostí blesku zvedal na nohy, abych měl aspoň o špetku lepší pozici v případě podlého útoku. Jenže pak mi to docvaklo: Tuhle tvář přece znám!
Oslovení "xicht" použil, když jsme se před nějakým časem prvně potkali v soubojové aréně. „To jsi ty... Eeee?“ Zatvářil jsem se trochu omluvně, že si nemohu vzpomenout na jeho jméno. Kecám. „Eberry,“ vyloudil jsem lišácký úsměv a zvědavě pozoroval, jak si přede mne lehá. „Náhoda? Hloupost. Přiznej se, že's mě sledoval?" hodil jsem po něm významný pohled a pobaveně párkrát zahoupal ocasem. „Polehávám tu vyčerpáním a únavou,“ konečně jsem mu začal odpovídat na jeho otázky, „a zima mi je, ale úkryt bych před nocí nesehnal, a tak svou maličkost nechávám napospas osudu.“ Podezíravě jsem ho přejel pohledem. „A copak tedy děláš ty?“

<<< Středozemní pláň

Se zkroušeným pohledem jsem se dál belhal Gallireou a nadával na bodavou bolest v levém zápěstí. Co takhle zkusit s tím zajít za Životem...? Třeba by věděl, co by mi mohlo pomoci. Nebo by aspoň zmírnil pocit bolesti. Naděje - krásná to věc.
Povzdechl jsem si a rozhlédl se po okolí. Trmácel jsem se tak dlouho, až mě mé nohy donesly k jakémusi jezeru. Podezíravě jsem na něj koukl. Něco tu nehrálo: voda zde byla zbarvena dočervena. Zlé znamení? Možná.
S nepříliš velkou důvěrou se má maličkost přemístila na břeh a postrádajíc bezstarostnost přičichla ke kapalině. Voněla docela normálně. Hmm, kdybych si dal jen pár doušků, snad se mi nic nestane, ne? Jedovatější než v Sarumenu to snad nebylo.
Hlava se pomalu sklonila k narudlé hladině a naposledy párkrát přičichla. Ačkoliv bylo dozajista pod nulou, zdejší voda nebyla tak studená, aby se nedala pít, proto jsem ve finále měl vlastně ještě radost, že jsem na toto místo narazil.
Jakmile jsem zažehnal žízeň, spokojeně jsem se opatrně protáhl. Jsem celkem unavený, došlo mi. Prvně jsem se na chvíli posadil, o pár okamžiků později mé tělo ulehlo. Párkrát jsem zavrtěl ocasem a hnědým pohledem zabloudil kamsi do neurčita.

// Osud a jeho slavná úchylka na stromy. :D Vždy tak fascinující!

<<< Vesnička

Pomalu - snad rychlostí šneka - jsem opouštěl Gallirejskou vesničku. Vlky a neobvyklá místa jsem nechal za sebou. Medová očka se neohlížela; mířila přímo a jen k tomu, co se nacházelo přede mnou.
Do tváře se mi obul chladný vítr, ale ve zlomku vteřiny byl pryč. Bylo to jako by mi snad vzduch chtěl dát krátkou facku, a pak se rychle vypařil. Přivřel jsem oči a zafuněl. Hlava se sklonila a uši klesly do strany. Za co? Poč jsem zrovna já musel dostat tak pěkný "dárek" v podobě bolavé nohy? Ach ta sebelítost. Je to špatná vlastnost? Asi ano.
Cosi jsem si zabručel pod fousy a dlouze si zívl. Zamlaskal jsem a hlavu opět pozvedl. Kudy teď? Zamračil jsem se. Neříkej, že si nepamatuješ cestu, ozval se pochybný hlásek v mé mysli. Suše jsem polkl a zamrkal.
Asi prostě půjdu rovnou za nosem... Snad by mě alfy nesežraly, když jim řeknu - upřímně -, že jsem se prostě a jednoduše ztratil.

>>> Ohnivé jezero

Mlčky jsem kráčel Středozemní plání a pozorně sledoval cestu před sebou. Tolik pachů... Kampak asi všichni jdou? Zdálo se mi to přinejmenším podezřelé, když se mnoho vlků sešlo na jednom místě, nebo tedy spíše jejich pachy směřovaly na jedno jisté území. Děje se tam neco, u čeho bych neměl chybět? Kdybych mohl, pokrčil bych rameny.
Z kroku jsem zrychlil do svižného klusu. Myšlenkami se mi míhalo vícero důležitých témat, ale pravděpodobně tím nejhlodavějším byla otázka, zda-li nejsem na toulkách již příliš dlouho. Copak by si asi pomysleli? Že se flákám a kašlu na smečku...? Nedivil bych se jim, protože to je vpodstatě pravda... Zaskřípal jsem zuby.
Chtěl jsem zjistit, kam se všichni sbíhají. Tak jen na chviličku tam zaskočím, mrknu na to, jestli se tam děje něco zajímavého a pak se hned vydám zpět... Domů. Asi. Odfrkl jsem si a z netrpělivého klusu opět přeřadil na vyšší rychlost. Měl bych tam být co nejrychleji. Ať to mám z krku.

>>> Gallirejská vesnička

Gallireada - Antitalenti - 4

<<<Kamenná pláž

Dovláčel jsem se k vodě. Tak vida, je to řeka. Mahtaë tu protékala velmi vhod, protože po mém zběsilém úprku jsem jednoduše potřeboval uhasit žízeň. Pomalu jsem sklonil hlavu a vychutnal si to utišení základní životní potřeby. Chlemtal jsem vcelku dlouho, dokud jsem neměl pocit, že prasknu. Ono by to možná chtělo i nějaký oběd, problesklo mi hlavou. Dokud jsem na to přímo nepomyslel, vlastně jsem si ani neuvědomil, že mám celkem velký hlad. Zamračil jsem se. Tady to moc nevpadá, že by si mohlo zadařit. Ale na druhém břehu řeky se situace zdá být jiná. No překonávat tu masu vody se mi rovna dvakrát nechtělo. Neměl jsem žádné speciální schopnosti v podobě vyvolání ohně či oteplení vzduchu, což znamenalo, že si nějaké to kilo v podobě mokrého kožichu ponesu ještě nemalý kus cesty. A při takové fujavici? Brrr! Tak jinak: Mám já vůbec na výběr? Teoreticky bych se mohl vydat podél řeky a jít proti proudu, dokud bych nenašel místo, kde pramení. Jenže ani do toho se mi moc nechtělo pouštět. Hmmm, tak která varianta je lepší? Zamžoural jsem na opačný břeh. Stromy a závětří. Cosi jsem si zahuhlal pod vousy.
Bylo jasno. Párkrát za sebou jsem rychle zamrkal, protože mi cosi vlétlo do dravého oka. Zívl jsem a zašklebil se. Bude mi zima, suše jsem zkonstatoval. No nic, švihl jsem ocasem a krůček po krůčku se vnořil do Mahtaë. Ne, vážně není teplá, postěžoval jsem si a zadrkotal zuby. Neztrácel jsem čas a ihned se dal do plavání čubičky. Tok sice nebyl úplně nejsilnější, ale za to celkem dost široký. Takže ať jsem chtěl nebo ne, vyplaval jsem o několik desítek, možná i stovek metrů níže. To ovšem ničemu nevadilo.

>>> Úzká rokle

Gallireada - Antitalenti - 3

<<< Náhorní plošina

Začínal jsem být velmi unavený. U konce území Náhorní plošiny se můj běh totiž změnil ve zběsilý trysk krajinou. Nemělo to žádný smysluplný účel, prostě jsem jen běžel, o mi síly stačily. Černošedé tělo se prodíralo svištícím větrem jako nůž máslem. Myšlenky se utlumily, jen jsem slyšel, jak mě podvědomě povzbuzuje: Běž, běž! Utíkej a nezastavuj, dokud nepadneš na čenich. S každým skokem únava stoupala. V krku mě to pálilo, plíce jako by i zatěžkával velký balvan, nohy se mi snad každou sekundou měly utrhnout od trupu.
Konec. Začal jsem zpomalovat, neboť už jsem nemotorně zakopával o kameny, kterých tu bylo požehnaně. Co je tohle za území? Vypadalo to jako pláž. V dáli se nacházela voda - zatím jsem netušil, jestli stojatá nebo tekoucí. Úplně jsem zastavil. Zběsile se zvedající plíce a permanentně vyplazený jazyk, kterého přímo lily vodopády slin napovídali, že jsem běžel opravdu na své maximum. Nedovolil jsem si odhadnout, jak dlouho jsem tam takhle stál a prostě se jen snažil dostat kyslík do svého těla. Možná dvě minuty, možná celých pět - čas se mi jaksi slíval dohromady.
Když už se tepová i dýchací frekvence jakž takž vrátila do normálu, pozorně jsem se rozhlédl. Stále nikdo nikde. To je tu vždy takové pustoprázdno v této části Gallirei? No, nebyl tu nikdo, kdo by mi mou domněnku potvrdil nebo vyvrátil. Pomalým, rozvážným krokem jsem vyšel vstříc vodní ploše. Žízeň, to bylo to, co jsem v dohledné době musel vyřešit. Ale jinak? Ne, opravdu mě žádný nový cíl nenapadal. A krom toho, co by si o mně Sarumenští asi pomysleli, kdybych se dlouhé týdny nevrátil do smečky? Pravděpodobně nic hezkého! sdělilo mi mé svědomí. Když to tu ale oběhnu rychle a moc se nezdržím... namítl dobrodružný oponent v mé hlavě. Svět se snad nezblázní.

>>> Mahtaë