Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Sarumen <<<

"Deriaan," houkl jsem už jen tak, aby se neřeklo. Nedělal jsem si moc velké iluze o tom, že ji najdu snadno. Vlastně jsem ani netušil, kam se mohla vydat. Hlavně nedělej žádné hlouposti, řekl jsem jí v myšlenkách, ačkoliv mě nemohla slyšet. Moc dobře jsem ji neznal, ale pochopil jsem, že ona - podobně jako Newlin - umí jednat hodně spontánně. Co když ji napadlo, že by měla nadobro opustit smečku? "To snad ne," bezděčně jsem vyřkl do nastalého nočního ticha. Bude to dobrý. S žíhanáčem si to vyříkají, usmíří se, bude to prostě dobrý. Zvláštní, že i když jsem je ani jednoho moc dobře neznal, dělal jsem si o jejich vztah poměrně velkou starost.
Hrklo to ve mně. Že by se mi vracely ty "zlozvyky"? Asi jsem se tu konečně začínal cítit jako doma. Možná si mé podvědomí uvědomovalo, že ti vlci jsou má rodina. Ač nás nespojovala krev, měli jsme pouto smečkové... Musel jsem nad tím žasnout. Bylo to pro mne zvláštní. Po těch letech, co jsem procestoval absolutně sám... Kriticky jsem se nad svou situací zamyslel. Ale jo, jsem spokojený! Myslím, že mi to chybělo.
"Derian!" křikl jsem do prázdna. A hádejte, co se stalo? Nic. Povzdechl jsem si a zastavil. Koukl jsem za sebe a následně opět před sebe. "Neměl bych se vrátit?" zeptal jsem se sám sebe. Není hloupé mluvit sám se sebou takhle nahlas? Ale co už, nikdo tu nebyl.
Zkusil jsem hlasitě. procítěně zavýt. Pár vteřin má maličkost počkala, zda-li neuslyším odpověď. Bohužel se nikdo neozval.
Oklepal jsem se a olízl si čumák. Kdesi v dáli šuměl jakýsi tok řeky. Mohl bych se jít napít. Moc dlouho jsem neváhal; nohy se daly do pohybu. Stále jsem měl hrdlo poněkud stažené. Trvalo to sotva deset minut, než se můj čenich konečně mohl sklonit k hladině. Dychtivě jsem začal chlemtat vlažnou tekutinu, která mému tělu dodala energii a utišila žízeň.
Medová očka se zvedla k nebesům. Pomyslel jsem si něco o tom, že dnešní noc je poměrně děsivá, ale svým způsobem krásná. Možná bych se mohl v klidu projít, provětrat se... To přeci neznělo jako špatný nápad, ne?

>>> Středozemka (přes řeku)

<<< Úkryt

"Derian?" houkl jsem do lesa a povzdechl si. Z úkrytu jsem vyběhl klusem, ale vlčici jsem již nezahlédl. "Deriaaan!" křikl jsem již hlasitěji. Zastavil jsem a nos zvedl k výšinám. Dlouze jsem nasál vzduch jednou, podruhé, potřetí. Rozhlédl jsem se a opět to zkusil: "Derian, kde jsi?" Nikdo se neozýval.
Stmívalo se. Snad neudělá žádnou hloupost, dělal jsem si o ni starosti. Vážně to od Newlina nebylo hezké. Chtěl jsem však věřit, že si to ti dva v klidu vyříkají a všechno se dá zase správným směrem. "Derian," zabrumlal jsem naposledy a zastříhal ušima. Nic.
Protáhle jsem si povzdechl. Vzápětí jsem hlasitě zavyl, abych dal alfám vědět, že hodlám opustit smečkové území. Něco mi říkalo, že bych vlčici mohl najít právě kdesi mimo les. A nebo ne? Co když se naopak šla schovat do hlubin Sarumenu? Pak bych si možná o ni nemusel dělat zas tak velké starosti... Prekérní situace!
Odfrkl jsem si, olízl si čenich a vykročil. Ne, vážně jsem ji pořádně necítil. Jak se jí to povedlo? Zrychlil jsem do klusu, abych o pár chvil později mohl přejít do vlažného cvalu. A než jsem se stačil nadát, rychlé vlčí nohy mne donesly ke konci smečkového hvozdu.

>>> Kopretinová louka

//111

Dozvěděl jsem se, že ani Derian neuměla číst myšlenky. Vlčice vlastně toto téma celkem rozvedla. Není divu, že je s Newlinem. Oba jsou ukecaní a zdá se, že i věčně dobře naladění, napadlo mne. To jsem však ještě neměl ani zdaleka zdání, co mělo za malou chvíli následovat...
"Dobře, dobře," pokyvoval jsem hlavou a vděčně se usmíval. Amnesia vypadala, že opravdu nechtěla, abych odešel. "Já se jen musel ujistit," švihl jsem ocasem a koukl na Derianm, jenž mne též ujišťovala, že je má přítomnost v úkrytu žádaná.
Situace se prozatím vyvíjela stále dobře. Udržoval jsem si ve tváři milý výraz. Amny nám prozradila, že je vděčná za naši podporu. Myslím, že v tu chvíli žádná další slova potřebná nebyla. No a tak jsem jen mlčky pozvedl koutek tlamy, načež mě do nosu udeřil známý pach. Trvalo to jen pár sekund, než mi došlo, o koho se jednalo. Newlin.
Žíhanáč vešel dovnitř a začal nás zdravit. "Ahoj-" chtěl jsem vyřknout jeho jméno, ale než jsem to stačil říct, vlk už zdravil Amnesii. A to byl ten zlomový bod. Vyvodil jsem sem z toho, že Newlin a Amnesia se důvěrně znali. Šedý měl velmi velkou radost. Snad se ani nemohl udržet - začal po nebohé vlčici skákat. Páni, on je vážně dost spontánní, pomyslel jsem si kriticky.
V tom se mi uši stočily dozadu. Slyším pláč? Rázem jsem otočil celou hlavu, aby můj pohled mohl spočinout na utrápené Derian. Nadechl jsem se. Chtěl jsem jí něco říct, zeptat se, jestli je v pořádku. Než jsem však podnikl jakoukoliv interakci, vlčice vystoupila z kouta. Antenyam... Kdo to je? Že by její bývalý partner? Modrooká vlčice v slzách prohlásila, že jsou všichni stejní. Hrdlo se mi stáhlo. Tohle opravdu od Newlina nebylo hezké. Když má vlk partnerku, měl by se jí věnovat víc, než ostatním vlčicím...
Derian se rozhodla utéct. Před tím však ještě něco dodala: Newlina miluje, ale tohle bolí. Chápal jsem její pocity. Vlastně jsem bezděčně věnoval žíhanému vlkovi špetku vyčítavý pohled. "Omluvte mě." Otočil jsem se a zkusil se vydat za Derian.

>>> Sarumen

//110

Na mou otázku, zda-li je Derian Newlinova partnerka, vlčice odpověděla opravdu obsáhle. Přiznala, že nad ním zrovna přemýšlela, že se jí po něm stýská. "Cože? Ale kde že,"pobaveně jsem zavrtěl hlavou, jakmile se optala, jestlipak náhodou neumím číst myšlenky. "Ty to umíš?" přeptal jsem se a zvědavě zastříhal oušky.
Zůstával jsem dobře naladěn, neb jsem se skvěle vyspal a zdejší společnost vlčích slečen mě bez problému přijala. Na tváři mi tedy víceméně permanentně hrál decentní spokojený úsměv. Vybafl jsem na Amnesii otázkou, jenž se týkala toho, jak se flekatá měla. Předně poděkovala za optání a následně dodala, že se má nervozně. "Eh... Kvůli mně? Opravdu byste nechtěly soukromí?" nejistě jsem zatěkal pohledem mezi vlčicemi. Z nějakého důvodu mě napadlo, že to, co ji činí nervozní, jsem já. A to se mi nelíbilo - nedělal jsem to sice schválně, ale kdyby se po mém odchodu Amny cítila lépe, odešel bych. "Vážně stačí říct a já odejdu. Nevadilo by mi to," mrkl jsem na ně a vyčkal, jakpak bude znít druhý rozsudek.
"To já bych ti měl děkovat," oponoval jsem Amnesii. "Bez tebe bych se o Sarumenu nedozvěděl. Takže děkuji," lehce jsem sklonil hlavu naznak pokorného vděku. "Ále, s tím si nedělej starosti," máchl jsem tlapou a zakroutil očky, když se mi omluvila za to, že mne tam tehdy nechala.
Rázem jsem zvedl zrak k Derian. "Potkali jsme se na severu Gallirei a Amnesia mi o Sarumenu špetku povyprávěla. Její popis se mi zalíbil, tak mě po nějaké chvíli toulavé tlapky zavedly až sem," spokojeně jsem švihl ocasem. Modrofialová vlčice se potutelně usmála, dloubla do mě packou a zeptala se, jestli jsem Amnesiin ctitel. Trošku to ve mně hrklo. Navenek jsem se ale jen pousmál. "Prosím tě, kde na ty nápady chodíš?" Dokázal jsem si docela dobře představit, jak se bíločerná vlčice teď musela cítit. Abych pravdu řekl, tohle téma ani mně nebylo moc příjemné. Tedy ne, že by Amny nebyla hezká vlčice... Ach, jak se naše konverzace mohla dostat do tohoto bodu?
"Alfy o tom ví. Byla to jedna z prvních věcí, které ze mě vypadly, když jsem žádal o členství," přiznal jsem. "Souhlasím s tebou, Derian. Myslím, že si děláš zbytečné starosti," povzbudivě jsem na flekatou mrkl a opět párkrát zašvihal ocasem.

//109

Krásně jsem se prospal, jen co je pravda! Přesně takový odpočinek jsem potřeboval - energie se mi vrátila do žil, svalů i nervů. Sice jsem se ještě chvíli cítil být poměrně ztuhlý, ale to se poddalo. Mohla za to strnulá poloha, v níž jsem bloumal říší snů.
Abych se přiznal, necítil jsem se úplně pohodlně, když jsem zjistil, že vlčice tu sále zůstávaly. Ne že by mi jejich přítomnost vadila, to vůbec, ale něco mi říkalo, že bych tu být asi neměl. Myslím, že by si zasloužily soukromí, promluvilo ke mně mé svědomí a já se sám před sebou trochu zastyděl. Přesně proto jsem se pro jistotu optal, zda mám jít pryč.
Došel jsem k vlčicím a posadil se. Amnesia se jen tiše usmála - nebyl to náhodou spíš úsměv útrpný než milý? Kdoví, do hlavy jsem jí neviděl. Derian ale naopak mlčky vůbec nebyla. Pousmál jsem se a lehce zavlnil ocasem. Rád jsem slyšel, že nemusím odejít pryč. "Super," vděčně jsem se usmál, "moc rád s vámi strávím nějaký ten čas." Ačkoliv jsem teď hleděl na Derian, jenž se ujala slova, vnímal jsem i Amnesii. Byl jsem připravený gentlemansky a patřičně dělit svou pozornost mezi obě vlčí slečny. "Ano ano, byli jsme spolu ve dvojici," potvrdil jsem slova modrooké a souhlasně přikývl. Upřímně se přiznala, že na tu událost naprosto zapomněla, načež jsem se jen pobaveně ušklíbl. To se stává. Nejsem moc výrazná osobnost. "Nabral jsem energii, takže skvěle," odvětil jsem na její otázku ohledně mého spánku. "Děkuji za optání. Mimochodem ty jsi partnerka Newlina, že?" Musel jsem se ujistit, abych se v budoucnu v tomto ohledu neztrapnil. Toho žíhanáče už jsem celkem dlouho nepotkal...
Pak jsem koukl na Amnesii a s vlídným tonem se jí otázal: "A jak se máš ty? Doufám, že tě nic netrápí," pověděl jsem upřímně a lehce sklopil ouška do stran, abych při vyřknutí těch slov nevypadal bezcitně. "Stále platí, že kdybys potřebovala s něčím pomoct," švihl jsem ocasem, "můžeš se na mě obrátit," mile jsem se usmál a věnoval jí důvěrný pohled. Svou pomoc jsem jí nabídl i tehdy u řeky, tak proč ne teď? Nadechl jsem se a směrem k Derian ještě dodal: "Samozřejmě to platí i pro tebe." Též jsem jí věnoval úsměv.

//108

Konečně jsem se vypravil do říše snů. Jestli se mi něco zdálo nebo ne, to vám neřeknu. Pamatoval jsem si leda tak černočernou tmu. Poslední dobou mne všelijaké sny vůbec nepoctily svou návštěvou. Proč? Kdoví. Možná to tak ale bylo dobře. Dřív jsem míval tendence snít o nehezkých věcech...
Pomaloučku jsem rozlepil očka a víčka nechal napůl přivřená. Soudě podle pronikajícího světla do jeskyně již nastalo ráno. Třebaže poctivý spánek trval snad celou noc, cítil jsem se rozlámaně. Svaly mě bolely, jako bych si je všechny natáhl. Povzdechl jsem si a začal se pomalu dávat do kupy.
Jak jsem velmi brzo zjistil, obě vlčice zde zůstaly. Ajaj, doufám, že jsem nemluvil ze spaní. To by byl trošičku trapas. "Dobré ráno," pověděl jsem opět neadresně. "Potřebujete soukromí?" hned na to jsem se optal. "Jestli ano, půjdu pryč," lehce jsem se pousmál a posadil se. Došlo mi, že mou srst stále hyzdí bahno, špína a vybledlé flíčky krve. Opravdu už bylo načase dát si koupel.
Čekal jsem na rozsudek a mezitím uvažoval, jestli mám nebo nemám nakousávat ono téma. Amnesia se tvářila, že je jí s Derian dobře. Proto mne možná dostihly pocity, že jsem tu páté kolo u vozu. Kdyby si o tom chtěla povídat, tak začne. Nebo ne? Nerad bych to zbytečně rozpitvával. Kdoví, jestli to pro ni nebylo moc citlivé téma... Já osobně jsem jí to neměl za zlé. Spíš mě upřímně zajímal ten důvod - co se tehdy stalo?

//107

Sarumen <<<

Potácel jsem se lesem a sotva zvedal víčka po každém mrknutí. Sem tam jsem klopýtl, málem se sesunul k zemi a zaryl čumákem do hlíny/sněhu. Nohy a břicho jsem měl stále zablácené - bahno ale vzhledem k chladu ztuhlo a vytvořilo tak malé hrudky. Na krku a kolem tlamy ulpěly malé krvavě růžové flíčky.
Statečně jsem se ale plahočil i s liščí kožešinou v hubě dál. Věděl jsem, že Sarumenské skalisko bylo blízko. Už jsem si úplně dokázal představit, jak dokráčím dovnitř a mrsknu sebou dolů. Nový liščí kožíšek bych si mohl dát pod hlavu a otestovat tak jeho pohodlnost. Hádal jsem, že budu spát nehnutě, jako špalek. Tři lovy, dlouhé cestování a značkování hranic hvozdu přeci jen dokázalo z vlka, jako jsem já, vytáhnout poměrně velké množství energie.
Konečně jsem ho zahlédl. Do nosu mě praštily dva pachy. Jeden patřil Amnesii, druhý náležel Derian. Pousmál jsem se a špetičku zrychlil. Hlavu jsem měl skloněnou - abych ji měl výš, musel bych vydat zbytečně moc energie.
Vkročil jsem dovnitř a povzdechl si. Pomalu jsem došel do místnosti a jemně zhoupl ocasem. Vyplivl jsem zrzavý kožíšek a neadresně pozdravil: "Ahoj." Vzápětí jsem srst znovu uchopil do tlamy a doplahočil se trochu dál od vchodu. Co nejrychleji jsem si ho rozprostřel po podlaze a posadil se. "Jsem moc rád, že jsi zpátky, Amnesio," pomalu jsem mrkl a lehce se pousmál. Ačkoliv jsem do dnešních dnů nevěděl, proč mne tehdy u řeky zničehonic opustila, momentálně mi nepřišlo na mysl řešit to. Byl jsem příliš unavený.
"Pokud vám to nevadí," prohlásil jsem a s dlouhým zívnutím nechal sesunout své znavené tělo k zemi, "jdu nabrat energii." Sotva jsem dokázal rozlepit víčka. Stočil jsem se do klubka a hlavu položil na kožešinu. Vzepřel jsem se a veeelmi pomalu jsem ještě asi třikrát zamrkal, než se mi před očima úplně setmělo. Zasloužený odpočinek.

Cítil jsem se opravdu moc znaven. Věděl jsem, že tu byla hrozba, že mi každou chvílí padnou víčka - přitisknou se k sobě a už je nikdo nikdy neměl šanci rozlepit. Musím to vydržet, musím to vydržet, opakoval jsem si stále dokola a sám na sebe naléhal.
Usmál jsem se, když Netyeri prohlásila, že je to ode mne milé. Pokývl jsem a celičkého bobra alfám přenechal. Cosi na mě ale působilo dojmem, že radost jsem udělal jen jí. Morfeus se vlastně netvářil moc nadšeně. Pousmál se, ale nejevil tolik potěšen jako ona. Třeba si myslel, že jsem to udělal z jiného záměru, kdoví. Vlastně tak nějak obecně od mého příchodu se mi zdálo, že mě černý vlk neměl moc rád. Neyteri působila přívětivě - byla sice alfou, ale nikterak se nepovyšovala, netvářila se, že je něco víc, že je něco významnějšího než já. Na druhou stranu i Morfeus mě pozdravil a dokázal se usmát, což ve mně vzbudilo jistou naději. Třeba jsem mu ležel v žaludku kvůli mé nevýhodě. Řekněme si to na rovinu: kvůli poloslepotě jsem představoval potenciálně nejslabší článek. Mnoho vlků si to o mně často myslelo... A mně se zdálo, že Morfeus patřil mezi ně.
"Za málo." Též jsem se pousmál a znovu zhoupl ocasem. "Mějte se," pokývl jsem na rozloučenou a vlažně se rozkráčel směrem k úkrytu. Jupííí, zasloužený odpočinek se blíží, radostně jsem vnitřně zajásal. Snad nevytuhnu těsně před tím, než tam dojdu. S liščím kožichem v tlamě jsem si to klopýtal k jeskyni.

>>> Sarumenské skalisko

//Lot 6

//Snad alfičkám nebude vadit, když krátce vstoupím do hádky. :D O:)

<<< Tajemná louka

Doposud jsem si nesl jen kožešinu z lišky. Jenže už jsem poznal, že jsem se blížil k místu, kde jsem nechal zakopaného bobra. A tak jsem se začal psychicky připravovat a hecovat: Vyhrabu bobra, společně s kožichem to donesu k alfám. Odevzdám úlovek a s kožešinou se spakuji do smečkového úkrytu. A tam, tam si dám pořádný RELAX!
Začenichal jsem; pach krve zesílil. Výhružně jsem vyštěkl, když jsem zahlédl zahrabané bezvládné tělo vodního živočicha. Motala se kolem něj totiž jakási lasička. "Můj úlovek!" vrčel jsem a ježil se. Zvířátko se rychle sebralo a uteklo pryč. S námahou jsem začal odhrabávat vrstvy sněhu, ledu a hlíny. Zaber, zaber! Hrabej! Po jisté chvíli jsem již byl schopen zubatce vytáhnout ven na povrch gallireiský.
Vítězoslavně jsem ho uchopil a vykročil směrem ke středu Sarumenu. Pak mě napadlo, že bych mohl oznámit, kde přibližně se nacházím. Proto jsem tedy odložil břímě, jenž jsem nesl v hubě, a dlouze procítěně jsem zavyl. Následně jsem opětovně chytil bobrouše a vyšlápl pravou nohou vpřed.
Tedy řeknu vám, byla to docela tíha! Navíc předcházejícím cestováním a lovením jsem byl dvakrát tak znaven, tudíž jsem musel opravdu velmi často dělat zastávky, abych mohl vůbec popadnout dech a nezkolaboval. Až když jsem začal cítit poměrně jasné pachy alf, narazil jsem na vodu, která vypadala a voněla pitně. Snad se nepřiotrávím. Blaženě jsem zachlemtal a vzápětí se opět dal na cestu.
Ani byste mi nevěřili, jak jsem byl nadšený, když jsem konečně v dáli zahlédl Neyteri a Mofrea. Ovšem jak se zdálo, asi se zrovna na něčem nepohodli. Zaváhal jsem. Mám tam k nim nakráčet? Byl jsem příliš unavený na to, abych vygeneroval stovky špatných konců, tudíž jsem si řekl, že jim prostě předám to, co jsem jim předat chtěl, a pak se vydám na zasloužený odpočinek do úkrytu.
"Ehm," odkašlal jsem si trošku nemotorně, když už jsem byl sotva pár metrů od alf. Skoro jsem zapomněl, že jsem celý byl špinavý - mokrý, s krystalky ledu na konečcích chlupů, s hlinitými ložisky hlavně na nohou a krvavými fleky v okolí tlamy a krku - a celkově jsem působil jaksi pomačkaně, znaveně a jednoduše sešle. Ups. Už je ale pozdě se jít někam čvachtat. Snad je svým vzezřením nepohorším.
Odložil jsem mrtvého bobra a liščí kožich na chladnou zem a konečně si opět dopřál pořádný přísun kyslíku. "Zdravím vás, drahé alfy," chabě jsem se pousmál. Nebýt v přítomnosti těchto dvou vlků, asi už bych na místě začal usínat. "Nerad vás ruším," omluvil jsem se a hodil po nich omluvný výraz. "Jen jsem se chtěl omluvit za to období, kdy jsem byl delší dobu mimo smečku." To jsem se potuloval v té prazvláštní soubojové aréně. "Neberte to jako úplatek nebo snahu vetřít se do přízně," zavrtěl jsem hlavou. "Jen jsem prostě doufal, že... že vám to udělá radost." Vzal jsem bobra a z posledních sil ho donesl k vlkům. Věnoval jsem jim další úsměv a vrátil se ke své nové liščí kožešině. "A teď, pokud dovolíte, bych se rád odebral do úkrytu."
Čekal jsem, jak zazní reakce těchto dvou vlků. A přitom jsem si vzpomněl, že před lovem jsem se přeci věnoval ještě jedné činnosti! "A taky bych vás ještě chtěl informoval, že jihovýchodní hranice lesa jsou čerstvě označkované," spokojeně jsem pohodil ocasem a jen tak tak zadržel blížící se zívnutí.

//Lot 5

<<< Sarumen

Lhal bych, kdybych vám tvrdil, že jsem po předešlém lovu bobra nebyl znavený. Vlastně už mi moc sil nezbývalo, ale měl jsem hlad. A taková vidina chutného zajíce mě dokázala vyhecovat k akci. Cestou s hvozdu jsem neustále čmuchal a větřil. Zároveň už jsem si představoval, jak už budu mít večeři za sebou, jak dotáhnu bobra za alfami a jak se konečně budu moct odebrat k odpočinku. Tedy jen pro upřesnění: k normálnímu odpočinku a relaxaci, ne do věčných lovišť. Na to jsem byl ještě moc mladý a plný života!
Konečně jsem postřehl jakousi čerstvou stopu. Smrdělo to jako liška. Přivřel jsem víčka a mafiánsky zatěkal očima ze strany na stranu. Soustřeď se, peskoval jsem sám sebe. Máš přece hlad, ne? Chceš se najíst, tak buď ve střehu! Přikrčil jsem se a plíživými kroky se pomaloučku přesouval směrem k jakési louce. Zrzavý kožich. Skenoval jsem okolí a hledal náznaky ryšavých chlupů.
Všechno se to najednou semlelo velmi rychle. Sotva jsem si lišky všiml, dala se na zběsilý úprk. Zpozorovala mě jen o pár sekund dříve, tudíž si vytvořila jistý náskok. Sklopil jsem uši, abych má hlava nevytvářela zbytečný odpor větru. Naháněl jsem ji asi jen dvě minuty. Dnes mi asi štěstěna přála, neboť liška skončila zakousnutá v mé tlamě. Vítězoslavně jsem zvedl ocas k výšinám a s úlovkem v tlamě jsem klusal jako nějaký významný elegantní šlechtěný kůň.
Musel jsem se vydýchat, abych mohl začít v klidu hodovat. Jedl jsem poměrně spěšně, ale skoro nic nezůstalo! Vlastně mě napadlo, že i tu kožešinu bych mohl nějak využít.
A tak jsem ji uchopil do zubů a vydal se zpět do Sarumenského hvozdu.

>>> Sarumen

//Lot 4

Možná bych býval značkoval déle, kdybych měl větší močový měchýř... Takhle jsem pokryl plochu sotva jednoho a půl kilometru. Asi jsem měl dělat větší mezery mezi jednotlivými... Hmm, stanovišti. No nic, aspoň jsem ponaučen propříště. Nedělala jsem si z toho moc velkou hlavu. Koneckonců už jsem velmi dlouho nežil ve společenství smečky a některé zvyky se mi trošičku vzdálily... Ale nebojte, já se do toho zase dostanu!
Zakručelo mi v břiše. Hlad. A docela velký. Copak se dá ulovit v tomto hvozdě? Vysokou jsem vyloučil. Jednak jsem byl sám, jednak jsem nepředpokládal, že by se zdržovala v tak hustém lese... Takže co mi zbývalo? Jistojistě nějaké malé hlodavce, snad i zajíce, a při troše štěstí možná nějaké šelmy - třeba lišku nebo lasičku. Tomu jsem však moc nevěřil. Možná bych ale měl... Při slídění a plížení se zmrzlým Sarumenem jsem se zároveň věnoval i úvahám o své osobnosti. Jsem pesimista? Nechci být pesimista. Chci být realista! Co mi v tom brání? Asi já sám... Soustředěně jsem se kradl podél stromů a pěkně při zemi. Najednou jsem cosi zaslechl. Ve zlomku sekundy jsem vyskočil a díky své hbitosti se mi podařilo ulovit malého hraboše. Kamaráde, kde ses toulal? optal jsem se ho v myšlenkách, zatímco jsem ho párkrát požvýkal, abych jeho ještě teplé tělíčko mohl téměř vcelku spolknout. Proč jsi nebyl zalezlý někde v teple domova? Zakroutil jsem nad tím šedou hlavou.
Jelikož jsem ale pociťoval, že tato malá jednohubka nezaplnila můj žaludek dostatečně, usoudil jsem, že se musím dále věnovat honu na večeři. Pár chvil jsem kráčel jen tak "naslepo", jak se říká. Pár pachů jsem sice cítil, ale všechny byly nezřetelné, nebo staré. Už jsem skoro vyšel pryč ze Sarumenu, když tu jsem pocítil velmi specifickou vůni. Bobři! Znejistil jsem. S těmito zvířaty si nebylo radno zahrávat. Jejich velké zažloutlé řezáky vypadaly hrůzostrašně. Polkl jsem. Tohle sousto bylo hodně velké, snad bych se z toho býval nažral, až bych praskl. A to já nechtěl. Jeden bobr by byl akorát dobrý pro pár vlků. A v tom se mi rozsvítila žáááárovička. Co takhle to darovat alfám? Ne, že bych se chtěl nějak vnucovat. Spíš jsem to myslel jako omluvu za svou delší nepřítomnost ve smečce. Zazubil jsem se. Zní to jako dobrý nápad. Ale jak jsem věděl, s jeho realizací to nemělo být zas tak lehké.
Takže jaký byl plán? Ulovit bobra, schovat ho, ulovit něco menšího pro sebe, nažrat se, vrátit se pro bobra a vzít ho k alfám. Uff, to si ještě máknu.
Ale já byl odhodlán, že to, co jsem teď vymyslel, taky splním. Takže jsem zastavil dostatečně daleko a strategicky si obhlížel hráz. Pár jedinců se trochu vzdálilo. A hle, zdálo se, že jeden dokonce kulhal na zadní! To byl ideální cíl. Vítr foukal proti mně, což mi neskutečně hrálo do karet. Rychle, rychle, než se obrátí! naléhal jsem sám na sebe. Plížil jsem se, jak jen nejdále to šlo. Když už vážně hrozilo, že mě tihle zubatí vodní medvědi odhalí, vystartoval jsem plnou parou vpřed. Kulhavému bobru se běželo velmi špatně a já se k němu přibližoval rychlostí blesku.
V jisté chvíli už jsem na něj začal dorážet. Mým cílem byl samozřejmě krk a v něm tepna. To je sice teoreticky hezky řečeno, ale v praxi to bylo téměř nemožné. Zubatec se svižně oháněl a já se vážně nechtěl nechat poranit těmi děsivými řezáky. A tak jsem kousal do stehen, do boku, ocasu... Uskakoval jsem a dělal obraty. Najednou mi ale došlo, že jeho rodina se podezřele přibližovala. Netušil jsem, jak moc jsou bobři agresivní zvířata, ale nechtěl jsem riskovat, že to dnes zjistím na vlastní kůži. Konečně jsem ho uchopil za krk. Rázem jsem začal škubat a zároveň silně tisknout čelisti k sobě. Bobr se ovšem nevzdával, ba naopak sebou mrskal, ječel, kopal. V zápalu lovu jsem začal vrčet a s ještě živou kořistí jsem se snažil "utéci" - aspoň tak daleko, abych neměl jeho příbuzné hned za patami. Hnědochlupému zvířeti, jenž se svíjelo ve smrtelné agonii, se podařilo vysmeknout se, ale bylo pozdě. Z šíje mu pulzujícím tryskáním vytékala horká krev. Vodní savec se jen potácel a motal, načež padl naznak. Opět jsem k němu přiskočil a zakousl se. Umři, prosím, umři. Chtěl jsem aby to měl rychle za sebou.
Konečně ten okamžik přišel. Zajásal jsem a spěšně začal hrabat jámu. Hrabal jsem dobrou čtvrthodinu - šlo to ztěžka, takže jsem se rozhodl, že v rámi šetření času i sil vyhrabu jen mělkou díru. Shodil jsem do ní mrtvého bobra a rychle to zase zahrabal.
Ještě s čerstvou krví na tlamě jsem se vydal ze Sarumenského hvozdu pryč - s vidinou, že si ulovím ještě něco pro sebe.

>>> Tajemná louka

//Lot 3

"Huumh," zahučel jsem, když jsem pocítil, že se pomaloučku probouzím z bezesného spánku. Nejprve se pozvedlo levé víčko, přičemž ho o pár sekund později následovalo i to pravé. Líně jsem zamrkal a pomalu převalil očka z jedné strany na druhou. Došlo mi, že jsem v Sarumenu. A že mám totálně promrzlé packy. Sice se má maličkost stočila u kořenu stromů v jakési prohlubni, ale během spánku jsem sebou trochu šil, až jsem nakonec přední končetiny natáhl daleko od zbytku těla... A jelikož to byly koncové části těla, velmi rychle mi začaly mrznout. Zívl jsem si a pečlivě se zase stočil do klubka. Oči už jsem ale nezavíral. Chviličku si tu ještě polenoším, ať se mi aspoň trošičku nožky zase prohřejí.
Přemýšlel jsem. Kolem mě se stále rozprostírala černočerná tma a já nebyl úplně s to se energicky zvednout a radostně si pobíhat zamlženým hvozdem. Do rána času dost, ušklíbl jsem se a zvedl pohled k nebesům. Dumal jsem nad tím, jak se vlastně mám. Myslím, že mi nic nechybí. Mám suprovou smečku a pár přátel... Sice se mi občas postesklo po mé rodině či po bývalé partě přátel, ale to byla prostě minulost, s kterou jsem se musel smířit. Důležité je koukat vpřed! Olízl jsem si trošku namrzlý čenich a opět rozevřel tlamu v dlouhém zívnutí.
Tak je čas vstát a jít něco dělat, snažil jsem se mou maličkost nakopnout k nějaké akci. Zamlaskal jsem a začal se pomalu zvedat. Hned na to jsem se dlooouze protáhl a důkladně oklepal. Je čas vyrazit. Pousmál jsem se a zamrkal. Rozhodoval jsem se, jakým směrem se vydat, ale nakonec jsem usoudil, že tomu nemusím přisuzovat moc velkou váhu. Koneckonců se chci jen projít a v mezičase značkovat území.
A tak mé bílé tlapky vykročily. Nikterak jsem nepospíchal, neb jsem nemusel. Napadlo mě, jestli náhodou cestou třeba na někoho nenarazím. Bylo by fajn, kdybych se blíže seznámil s někým, koho moc neznám, rozjímal jsem, zatímco jsem se blížil k hranicím. Avšak v mém plánu nebylo docestovat až k ohraji lesa. Chtěl jsem si držet nějakých sto metrů odstup. No a sem tam jsem prostě zvedl nohu a trochu kůru nahodilých stromů obdaroval svým odérem. Nepřeznačkovával jsem pachy ostatních členů smečky.

<<< Mýtina

2

Ach, ani jsem si neuvědomoval, jak moc jsem se loudal! Moje hlava ale byla příliš zaneprázdněna zmatenými myšlenkami na to, co se na smečkové Mýtině odehrálo. A tím jsem vlastně nemyslel jen to prazvláštní dobrodružství, kdy jsme okusili, jaké to je být myškami... Tedy ne, že by to nebylo dostatečně vzrušující a nezapomenutelné - to tedy bylo! Ale dost mě trápilo to, co se stalo poté. Ta kratičká nevinná událost, kdy mi Wolfganie vlepila olíznutí na tvář. A navíc tu byla ta slůvka... To, jak mi oznámila, že si jde odpočinout do Sarumenu nebo rovnou do úkrytu, kdybych ji hledal, tak ať vím, kde je. Co když si to celé vykládám špatně? Co když to takhle vůbec myšleno nebylo...? V hlavě se mi každou chvíli vyrojily desítky podobných otázek. Možná to prostě bylo jen obyčejné vděčné gesto. Ach, jak jsem měl vědět, co je pravda? Tohle byla složitá situace.
Ploužil jsem se mezi stromy a přemýšlel, co budu dělat, až znovu Wolfagnii uvidím. Už jen při představě našeho dalšího setkání jsem se cítil trochu nervózně. Ale nakonec jsem usoudil, že je zbytečné se tím stresovat. Prostě se budu chovat přirozeně! Hotovo, problém vyřešen. Tedy aspoň prozatím...
Spokojeně jsem nasál do nosu ten čerstvý zimní vzduch. Jako vždy mé tělo obklopovala typická sarumenská mlha. Musel jsem se pousmát. Už jsem se viděl, jak odpočívám. Ono dobrodružství bylo dosti namáhavé a já měl dojem, že si ten relax zasloužím.
Konečně jsem dokráčel tak nějak do středu, kde se většinou shromažďovalo nejvíce vlků. Cítil jsem pár členů a dokonce i jeden naprosto cizí pach, avšak tušil jsem, že tohle už měly alfy pořešené. Dlouze jsem se nadechl a pak i dlouze zafuněl. Z nosu mi každou chvíli unikala bělavá pára. A já se konečně rozhodl zastavit.
Šedavé tělo ulehlo do sněhu a hlava se unaveně snesla na přední nohy. Líně jsem zamrkal a znovu začenichal. Teď jsem dokonce pochytil pach i Nerssie... Ta se tu dlouho neobjevila, prolétlo mi hlavou. A ještě někdo! Amnesia, to je pach Amnesie, došlo mi. Musel jsem se jemně pousmát. Tak přeci jen se její kroky opět stočily k Sarumenu. Byl jsem za to rád. Třeba mi vysvětlí, proč se ke mně onehdy otočila zády a jednoduše odešla, aniž by se se mnou rozloučila. Nevyčítal jsem jí to, ale byl jsem zvědavý.
A tak jsem tedy jen ležel, dumal a přemítal. Očka se mi pomaloučku klížila. Jen se krátce prospím... Jen na chviličku... Zasloužím si to... Pak hned půjdu na obhlídku území, určitě!

Děkuji za deltu a gratuluji povýšeným. <3 A vítám Aseti. :)

Najednou se toho odehrálo strašně moc. Skoro jsem to všechno nestihl pochytit. Každopádně vyšlo najevo, že Úředníček - ano, ten malý slizký myšák - byl ve skutečnosti opravdový padouch, kterého se zdejší myši snažily dopadnout. Byl jsem na sebe tak trochu pyšný, snad právem. Naše činy dopomohly chytit toho pacholka, radoval jsem se, že jsme byli ku prospěchu.
A tak to tedy vypadalo, že naše výprava došla ke zdárnému konci. Ale pozor, to byla mylná domněnka! Místnost (a vše kolem ní) jako by se začal bortit a propadat. Sotva jsem stačil popadnout dech na to, abych začal utíkat pryč, rázem se tu zjevil Morfeus s jeho kouzelnou bublinou. Nabral nás na palubu a tudíž zachránil naše malá křehká myší tělíčka, z kterých se mohl stát shake.
Vylétli jsme na Mýtinu a bezpečně přistáli. Nadechl jsem se čerstvého vzduchu a zaradoval se, že zas vidím oblohu a sníh. Hromadu sněhu. V mžiku jsme se začali zvětšovat, ouška se nám zašpičatila a na ocase nám opět vyrašily chlupy. Spokojeně jsem se usmál. Nikdo z nás nechtěl přijít o vlčí podobu, což bylo pochopitelné. Páni, ten svět je najednou nějaký malý... zadumaně jsem se rozhlédl a uvědomil si, jak moc jsem rád, že jsem se narodil jako vlk.
Stvrdili jsme tuto událost pomocí našich otisků tlap, načež nás všechny Morfeus pochválil. V nitru jsem se dmul pýchou, jak jsme všichni šikovní! No a tady naše dobrodružství končilo... Tak a teď by to chtělo minimálně jeden den poctivého a nefalšovaného odpočinku. Skupinka se rázem začala rozpadat, jak se jednotliví vlci rozutekli zpět do Sarumenu.
Koukl jsem na Wolfganii, která mi poděkovala za záchranu života. Zářivě jsem se usmál. "To by přeci udělal každý," zavrtěl jsem ocasem a ještě dodal: "Musím říct, že jsi byla statečná myška!" uculil jsem se na ni. Jejího dodatku, kdy mi řekla, že kdybych ji chtěl hledat, tak si jde odpočinout, bych si býval nikterak nevšímal. Koneckonců mi nedošlo, proč bych ji měl zrovna já chtít najít. Jenže pak ke mně přiskočila a olízla mi líci. Zmohl jsem se jen na zmatené zamrkání a zadržení dechu. Než jsem stačil cokoliv říct, už byla pryč. Polkl jsem a zauvažoval: Jak... Jak si to mám vyložit? Byl jsem tak trošku v šoku. Bylo to jen nevinné olíznutí naznak vděku? Nebo to mohlo znamenat něco víc? Se zaraženým výrazem jsem vstal, oklepal se a vykročil. Najednou jsem pocítil trému. Jak zareaguji, až se s ní opět uvidím?

>>> Sarumen