Příspěvky uživatele

< návrat zpět

128

//Omlouvám se, že zase beru roha, ale chceme s Amny stihnout výlet po Sarumenu a následně i akcičku na Mýtině. ^^'

S klidem jsem střídavě pozoroval všechny zde přítomné vlčice, ale můj pohled bezděčně nejčastěji sklouzával k Wolfganii. Musel jsem se vždycky jemně pousmát... Vypadalo to, že s Neyteri řešily něco ohledně funkcí, pravděpodobně lovce. Že by Wolfi měla nové povinnosti? Zamyslel jsem se nad tím a vnitřně se usmál. Určitě si to zaslouží.
Švihl jsem ocasem a zadoufal, že zajdu si někdo co nejrychleji ukořistí. Byla by škoda ho nechat shnít. Vždyť masíčko je nelepší čerstvé, ne? Koukl jsem na Amnesii, která očividně nechtěla Neyteri obtěžovat s otázkami ohledně nejaktuálnějších informací, co se Sarumenu a jeho členů týkalo. Nadechoval jsem se, že svou maličkost nabídnu jako provizorního průvodce, ale puntíkatá vlčice byla rychlejší. Stočil jsem dvoubarevná očka k ní a vyslechl, copak měla na srdci. Pokývl jsem hlavou a dodal: "Jistě. Rád pomůžu, jak jen můžu." Zazubil jsem se a olízl si čenich. To ovšem znamená, že si Ganii budu muset odchytit zase někdy později. Povzdychl jsem si. Ale co, stejně se v dohledné době nechystám Sarumen opustit. Času dost...
Zvedl jsem se a oklepal se. "Pokud tedy dovolíte," koukl jsem na Neyteri a Wolfganii, "uděláme si s Amny okružní prohlídku Sarumenu." Aspoň jim tu nebudu překážet - kdoví, co všechno ještě chtěly řešit. Předtím, než jsem se otočil a vykročil směrem do hvozdu, jsem věnoval poslední pohled šedočerné vlčici a mlčky jsem vyřkl "najdu si tě". Následně jsem konečně začal pokládat jednu tlapu před druhou. Tak kam se vydáme nejdřív? Možná po mně Amneisa bude chtít odpovědi na otázky, které nebudu umět zodpovědět... Ale vynasnažím se být co nejužitečnější.

>>> Sarumen

127
Sarumen <<<

Se zajícem v hubě jsem docestoval k Sarumenskému skalisku. Konečně si budu moci zase odpočinout. A vida, Amnesia tu stále pobývá. A krom ní i Neyteri a... Wolfganie. Oklepal jsem se, abych se zbavil přebytečné vody, jenž mi nemálo zatěžovala kožich. Položil jsem ušáka, abych si mohl oblíznout tlamu a čenich, načež jsem se ho opět chopil.
Pomalu jsem dokráčel do společnosti vlčic. Mrtvé zvíře jsem opět nechal ležet na zemi, abych mohl s klidným výrazem pozdravit zde přítomné. "Zdravím. Neyteri," podíval jsem se na zelenookou vlčici. "Wolfganie, Amnesio," postupně jsem pohledem přejel všechny vlčice a pokývl. "Doufám, že vás neruším," tázavě jsem koukl na alfu a vyčkal, jak bude znít odpověď. Došlo mi, že jedním z témat, která se zde mohla probírat, byl návrat Amnesie do Sarumenu. Nechtěl jsem se do toho zbytečně montovat, ale asi to nebylo nic supertajného, když jim společnost dělala Wolfganie. Koukl jsem na ni a jemně se pousmál. V hlavě se mi vyrojila spousta otázek směrem k její sobě, ale nyní muselo jít vše stranou a počkat na vhodnější chvíli.
"Donesl jsem vám zajíce. Má-li někdo hlad, klidně si poslušte," tlapou jsem dloubl do mrtvoly a poposunul ji tak o kousek dál před sebe, abych naznačil, že si ho kdokoliv může vzít.

Kopretinová louka <<<

Celý mokrý jsem konečně doklusal do Sarumenu. Byl jsem velmi šťastný, že jsem zpět doma, leč doposud mě mrzelo, že jsem s bráškou nepobyl déle. Něco mi ale říkalo, že by se mu mohlo dařit dobře. Snad jsem ho správně namotivoval. Kdoví, třeba si právě teď hledal smečku...
Položil jsem zajíce na zem a zavyl, co mi síly a dech stačili. Už jsem měl krásnou vidinu toho, jak si odpočinu na nějakém odlehlém, tichém místečku. Vůbec to nemusel být smečkový úkryt. Stačil by mi nějaký velký balvan, na kterém by se má maličkost mohla pořádně rozvalit. Předtím jsem ale chtěl najít nějakého konzumenta, kterému bych mohl darovat uloveného zajíce. Vzal jsem tedy ušáka do huby a opět vykročil.
Jak jsem tak ale postupoval hvozdem, došlo mi, že asi jen tak někoho nenajdu. Navíc jsem pchopil, že jeden z nových pachů, které jsem dokázal pochytit, odpovídal onomu slabému závanu na Kopretinové louce. Že by nový člen? Možné to bylo.
Kde jste kdo? Rozhlížel jsem se a čenichal. A kde je vůbec Derian s Newlinem? Snad si to už vyříkali a všechno zajelo do starých kolejí, zadoufal jsem, zatímco jsem uvažoval nad tím, že se půjdu podívat do úkrytu. Třeba tam je nějaká párty beze mě, uchechtl jsem se a začal cválat.

>>> Úkryt

Středozemka <<<

Poměrně znaven jsem klusal zamlženou gallirejskou krajinou a uvažoval, co na to řeknou v Sarumenu, že jdu domů zase špinavý jako prase. Mám na to talent, ne že ne. Odložil jsem mrtvého zajíce a ohlédl se. Notnou chvíli jsem tam čekal na bratra, který se však, k mému zklamání, neodstavil. Možná se rozhodl konečně podniknout nějaké činy, napadlo mě, když jsem si vzpomněl na náš rozhovor. Doufal jsem, že má motivační řeč zabrala. Therion nebyl špatný vlk, ale občas by měl omezit negativní myšlení.
Povzdechl jsem si a koukl na řeku, která mě oddělovala od Kopretinové louky. No a jelikož jsem na sobě měl kila bahna... Odfrkl jsem si, vzal mrtvolu do tlamy a pomalu vkročil do řeky. Nechtěl jsem to prodlužovat - rychle jsem se dostal do bodu, kdy nohy nedosáhly na dno, což spustilo reflex plavání. Se zajícem v hubě to bylo mnohem těžší, než bych býval čekal, nicméně zdárně jsem se dostal na druhý břeh.
Několikrát za sebou jsem se oklepal, aby se hustá srst zbavila těch největších kapek vody, jenž mi přidávala na váze. Čekala mě ještě nemalá cesta do středu Sarumenu. Zvedl jsem hlavu a začenichal. Větřík ke mně donesl minimálně dva pachy, které jsem však neznal. Možná tu vlci ani nebyli a já cítil jen zbytky jejich přítomnosti. Ať už byla pravda jakákoliv, nechtěl jsem se tu zbytečně zdržovat. Původně jsem si myslel, že bych si tu snědl půlnoční svačinku, ale má nosní houba opět analyzovala další pachy. A mezi převážnou hlinitou a mokrou vůni mého kožichu rozpoznala něco dalšího! Byli to králíci. V hlavě mi to začalo šrotovat. Byl jsem si jistý, že mně by takový průměrně velký králík divoký stačil. Koukl jsem na zajíce. Mohl bych ho dotáhnout do smečky a dát... Prostě někomu, kdo by měl zrovna hlad. A proč by ne? Sil jsem měl dost.
Vyhrabal jsem díru, do které jsem zajíce schoval, a vydal se po stopě králíků. Překvapivě jsem ani nemusel hledat moc daleko. Došlo mi, že kdesi v oblasti jistě měli kolonii, neboť vůně zesilovala. A ačkoliv dost mrholilo, nemohl jsem si nevšimnout šustění trávy a plíživých, nejistých siluet. Modlil jsem se za to, aby se teď neotočil vítr a neprozradil mě.
Postupoval jsem velmi rychle, jinak by mi ušák mohl snadno frnknout. Zastavil a já úplně ztuhl. Plížení už jsem měl plné zuby, chtěl jsem zakročit, než by bylo moc pozdě! A tak jsem počkal, než se králík ujistil, že mu (zdánlivě) nic nehrozilo, abych vzápětí vystartoval. Zvíře ihned zareagovalo a vyběhlo. Ihned jsem se mu přilepil na paty. Jenže stejně jako zajíc, co nyní ležel zakopán v zemi, i tenhle ušák volil zmatenou taktiku uhýbání a kliček.
Už to vypadalo, že mě přelstil a snad i setřásl, jenže já se nedal. Moc jsem si přál se zaslouženě najíst, což ve mně vyvolalo další vlnu adrenalinu. Dostanu tě, dostanu! Bezděčně jsem si zavrčel a vrhl se po něm, jen co mi síly stačily. Zvíře se vysmeklo, ale moje zuby byly rychlejší. Chytil jsem ho za pravou zadní. Králík se otočil, mrskal se, kopal a drápal po mně, ale už bylo pozdě. Zalehl jsem ho a ihned překousl tepnu. Zvíře sebou ještě nějakou chvíli cukalo a svíjelo se ve smrtelných křečích. U nosu a tlamičky se objevila krvavá pěna, jenž následovaly pramínky rudé tekutiny. Konec.
Povolil jsem stisk a vydýchal se. Dnes mám šťastný den! Dva lovy oba pro mě dopadly úspěšně. Kdo to kdy viděl? Oklepal jsem se, uchopil králíka do tlamy a vrátil se s ním k místu, kde jsem zahrabal zajíce. Teprve tam jsem si vychutnal králíka, po němž toho moc nezbylo.
Vyhrabal jsem zajíce, oblízl se a vydal se do Sarumenu.

>>> Sarumenský hvozd

Třešňák <<<

V onom háji se mi podařilo poměrně dobře zachytit zaječí stopu. Zvíře zřejmě však tušilo, že jsem mu byl v patách, neboť se dosti rychle pohybovalo kupředu a volilo co možná nejčlenitější terén. Zřejmě doufalo, že se mě zbaví. A málem se mu to i povedlo. Kdyby s nastávající nocí nepřestalo pršte, zřejmě bych jeho stopu nadobro ztratil. Příroda mi ale nyní nahrála a já se této šance pevně chopil.
Ušáka jsem zahlédl téměř na samém konci Třešňového háje. Přikrčil jsem se a nastražil uši. Obě moje očka se upínala jen a jen na chlupáče. Vypadal jsem jako v transu. Teď to nemůžu pokazit! Tep se mi zrychlil a každou chvílí mi tělem prolétla velká vlna adrenalinu. Teď!
Vystartoval jsem jako neřízená střela. Zajíc sebou téměř neznatelně trhl, aby vzápětí a bez zaváhání mohl zvolit únikovou cestu.Donutil jsem ho vykličkovat pryč od okraje háje. Vběhli jsme na širokou zablácenou Středozemní pláň. Oběma nám to šíleně klouzalo, ale já to nemohl vzdát, teď už definitivně ne. Jenže přišla zrada. Nejen, že to tu vypadalo jako bahenní lázně, ale rozprostírala se tu jakási mlha, nebo lépe řečeno mrholení. A to mi ztěžovalo už tak poměrně znevýhodněné pronásledování ušáka.
Měl jsem jediné štěstí, že zajda vybral asi tu nejhorší možnou cestu, která zde byla k mání. Nohy se nám oběma nořily aspoň tři centimetry hluboko no rozvodněné půdy. Teď to bylo kdo z koho. Já pochopil, že jsem nyní dostal šanci to ukončit. Zabral jsem a ještě stále kličkující a o manévry se pokoušející kořist jsem dohnal. Účinně jsem mu uřízl cestu a skočil po něm. Šel jsem samozřejmě po krku, abych to sobě ani jemu neztěžoval. A ono se povedlo!
Čelisti jsem tlačil k sobě jak jen nejvíce to šlo. Odejdi na onen svět, netrap se, prosil jsem škubající se tělo, které chroptivě kašlalo krev. Srdce mi v hrudníku bušilo o sto šest. A jakmile zvíře opravdu nadobro zemřelo, položil jsem ho na zem a sám se pořádně vydýchal. Vnitřně jsem se pochválil. Když ne já, tak kdo jiný? ušklíbl jsem se a úlovek vzal do huby. Nechtěl jsem zůstávat na otevřeném prostranství.

>>>Kopretinová louka

Hbitě jsem se vymrštil a předstíral tak výpad. Vzápětí jsem ale hravě zase skočil zpět. Usmíval jsem se a házel na brášku vyzývavý úšklebek, jako bych ho chtěl vyprovokovat k nějaké akci. Už to vypadalo, že se Therion opravdu rozhoupal k nějakým činům.
Otevřel jsem oči dokořán a snažil se z jeho pohybů vyčíst, co od něj čekat. Rozběhl se přímo na mě, což jsem jednoduše vyřešil dlouhým úskokem do strany. Béžový vlk mě však naprosto minul a ani poté to nevypadalo, že by se snažil o rychlý obrat. Zvedl jsem hlavu a zvědavě natáhl krk, jako bych se chtěl stát žirafou. "Hum?" vydal jsem ze sebe a udýchaně si odfrkl.
Therion se otočil a hodil k mé maličkosti poněkud smutně vypadající úsměv. "Skvělý úlovek," pochválil jsem ho a švihl ocasem. "Přeji dobrou chuť," usmál jsem se. Taky bych si měl něco sehnat. Čenich se zvedl k obloze a opět zavětřil. Zdá se, že tadyten háj nedostatkem zajíců netrpí. Mlsně jsem se oblízl a tentokrát naopak sklonil nosní houbu k zemi. Začal jsem stopovat. "Až dojíš, vystopuj si mě. Budu pravděpodobně někde v tomto háji nebo na Středozemní pláni," houkl jsem k bráchovi a naposledy se na něj otočil, než jsem se směle vydal za půlnoční svačinkou.

>>> Středozemka

"Super," skoro jsem to vykřikl, když mi brácha odsouhlasil lov. Už jsem začínal větřit a analyzovat pachy. Uvažoval jsem: Co by dva vlci mohli skolit v takovém háji? Co by pro nás bylo tak akorát, abychom zbytečně neplýtvali masem? Nepřesuneme se raději na nějakou pláň?
Pak se ale ozval Therion. Mírně překvapeně jsem na něj obrátil pohled. Začal slovem "navrhuji", což znělo velmi slibně! Už jsem si úplně představoval, jak má vlastní názor, chopí se iniciativy, řekne "jdeme tam, ulovíme to"... Jenže ono to bylo úplně jinak!
Vůbec jsem jeho výpad nečekal, takže jsem se chtě nechtě nechal povalit a zalehnout. "Ty prevíte!" zabublal jsem trochu přidušeně, leč pobaveně. Vzápětí jsem sebou začal vrtět, abych se vyprostil z medvědího sevření. Zaválel jsem pár sudů a vítězoslavně zvolal: "Ha!" Na nic jsem nečekal, přiskočil k Therimu, chňapl ho za špičku ocasu a dobíravě ho za něj párkrát zatahal. Pak jsem uskočil jako vyděšená kočka a čekal na další možné nekalosti, které si na mě bratr mohl zkusit.

Naklonil jsem hlavu a velmi pozorně sledoval každý Therionův pohyb, reakci. Zopakoval po mně onu část se štěstím - zdálo se, že se nad tím konečně doopravdy zamyslel. Jakákoliv slova od mé osoby by nyní působila nadbytečně, proto z šedé tlamy nevyšel žádný zvuk. Mlčky jsem přihlížel. Bráchovi to v hlavě pravděpodobně šrotovalo na sto padesát procent. Chtěl bych, aby si to přiznal, pověděl jsem sám sobě. V jistém slova smyslu to mohlo vyznít jako "chtěl bych, aby se Theiron změnil"... Ale tak jsem to nemyslel! Já ho zbožňoval takového, jaký byl. Ale ubíjelo mě, když jsem ho viděl smutného. Každý si zaslouží být šťastný, pokud tedy jeho štěstí nezávisí na škodění ostatním tvorům. Toť má životní filosofie.
Povzbudivě jsem se na béžového vlka pousmál. Že by konečně došel k tomu uvědomění se? Prosím, prosím, ať je to pravda! Nechtěl jsem si po zbytek života vyčítat, že jsem roli sourozence nezvládl. Že jsem selhal v podpoře, důvěře. Tohle by mě nesmírně bolelo.
Jenže pak to jaksi stočil zpět k mé osobě. Zavrtěl jsem hlavou a přerušil ho: "O mě tady nejde." Hlas zněl rázně, leč nepřekypoval zbytečnou přísností. Když však dokončil načatou větu oním kouzelným slůvkem, obměkčil mě. Vlídně jsem se usmál, protože i na Theriho obličeji se zavlnil náznak úsměvu.
Překvapeně jsem zamrkal. "Jako já?" špetku nechápavě jsem zastříhal oušky. "Ale proč? Vždyť mám chyby jako každý jiný. Nejsem ničím výjimečný," dvoubarevný pohled zabloudil někam do neznáma. "Jen se snažím žít, ne přežívat." Koukl jsem zpět na vlka. Nešlo to, nemohl jsem odolat - mým ciferníkem se opět prohnala převeliká puklina, která se obvykle nazývá úsměv. "Výtečně!" prohlásil jsem, když mi Therion prozradil, že chce mít smečku i partnerku. "Tak na co čekáš? Neodpírej si to! Proplouvej životem, užívej si ho. Chop se každé šance," zavrtěl jsem ocasem, vyskočil jako nějaká hračka na pružince a poněkud spontánně bráchu objal - stejně jako když jsme se prvně spatřili a přivítali. Sám sebe jsem tímto činem poněkud překvapil. Obvykle jsem v přítomnosti vlků neměl tendence projevovat zbytečně moc emocí. Jenže tohle bylo jiné, tohle byl Therion.
Neochotně jsem se odtáhl. Zamyslel jsem se nad jeho otázkou. "Jasně." Proč by nemohl být ve stejné smečce jako já? Aspoň bychom trávili více času společně! pomyslel jsem si nadšeně. V tom mi zakručelo v břiše. Potutelně jsem se usmál a významně mrkl na bráchu. "Nezalovíme si trochu?"

Neodpovídal. Nechce mi nic říct? Proč? Copak je těžké odvětit alespoň slůvky ano / ne? Vnitřně jsem si povzdechl. Něco bylo špatně. Ale co? Mohl jsem za to já osobně? Měl bych si to konečně přiznat. Opustil jsem Theriona, matku i... Otce. Smečku, rodinu. To je ta chyba? Ta příčina, proč se mnou Theri přestal komunikovat? Nebo... Nebo si to jen špatně pamatuji? Co když jsme si my dva nikdy nebyli tak blízcí, jak to vidím ve svých vzpomínkách? Možná jsem si vsugeroval, že náš vztah byl hezký. Možná to byl jen výmysl, chabá iluze vsazená do mého mozku. A rostla. Každým dnem byla větší, lepší, uvěřitelnější. Má osoba o ní neměla zdání. Nabyl jsem dojmu, že je to pravda... Až teď mi dochází, že věci možná nejsou takové, jaké si je pamatuji. Zidealizoval jsem si to? Prostě jsem si připadal velmi zmatený, to bylo vše. Ona prvotní radost z našeho setkání začínala pomalu chřadnout.
Z vlkova výrazu tváře jsem vyčetl něco jako zoufalost? Nebo nejistotu? (Sebe)lítost? Sakra Therione! Vzpamatuj se! Vnitřně jsem mu vyhuboval, ale můj zevnějšek zůstával klidný. Znovu jsem na něj pohlédl a nalezl velmi výraznou emoci - smutek. Therion touto emocí doslova sršel. A to mě též donutilo být smutným. Kde bychom asi teď byli, kdybych tehdy býval neodešel? Kdybych se jednoduše vrátil, ukázal se tam a všem řekl, co se mi přihodilo... Zůstala by naše rodina celá? Těžko říct. "Proč mi to ztěžuješ?" špitl jsem. Kdoví, jestli to můj bratr slyšel, ale hned vzápětí jsem si dlouze povzdechl. Tohle bylo vyčerpávající.
Nahodil jsem do tváře výraz jemného, povzbuzujícího úsměvu. "Přestaň být tak sebekritický. Když na sebe budeš klást moc velké nároky, zklameš nejen své okolí, ale především sám sebe. Věř mi, vím, o čem mluvím..." Poslední větu jsem nechal záhadně viset ve vzduchu, jako by snad měla doznít a nenápadně se vytratit. Medový pohled jsem odvrátil někam do hlubin Třešňového háje. Takhle jsem si to nepředstavoval, přiznal jsem si a začal přemítat nad tím, co dalšího bráchovi říct, aby se vzchopil. "Zdrojem radosti není žádný osud, štěstí, ani vlci okolo tebe. Zdrojem jsi ty, víš?" zvědavě jsem na něj koukl. Zajímalo mě, jak na to zareaguje. "Problém je možná v tom, že ty nechceš být šťastný." Zapátral jsem po nějaké pozitivní odezvě z jeho strany - mimika tváře, pohyb uší, ocasu, celková řeč těla. Tohle mi nedělej, Therione. Prosím. Vnitřně jsem zaúpěl, strašně to bolelo. Ranilo mě vědomí, že jsem možná bráchovi zkazil život svým náhlým odchodem...

Dle Theriho výrazu jsem soudil, že absolutně neměl zdání, o čem jsem to blábolil. "Ty jsi tu nezažil nic magického? Téměř každý, koho jsem zde v Galliree potkal, mi prozradil něco nového! Věděl jsi, že vlci můžou mít více magií naráz? A že tu sídlí i polobozi?" Nadšeně jsem zavrtěl ocasem. "Kousek od mé smečky, která sídlí na jihu, se tyčí Narrské kopce. A tam údajně žije samotný Život - vlk s velkou mocí a prý vlídného srdce... Už pár týdnů přemýšlím, jestli se k němu nevydat," zamyšleně jsem se svěřil svému bratru a záměrně udělal pauzu, aby si to všechno stihl přebrat.
Zamračil jsem se, když se Therion začal hihňat, jakmile jsem mu prozradil, že se ze mě stala myš. "Hééj, co ti na tom přijde vtipného? I jako myš bych ti klidně pěkně nabančil!" pobaveně jsem se uchechtl a plácl pravou tlapu na jeho čelo. Vzápětí jsem jí položil dolů a hodil po bráchovi drzý pohled. Tohleto mi šíleně chybělo! S ním jsem se mohl chovat přirozeně, bez zábran. Mohl jsem - chtěl jsem - být svůj. "Jen počkej, až se ti přihodí něco podobného. Vsadím se, že se proměníš na šneka," vyplázl jsem na něj jazyk. Aniž bych si to uvědomoval, asi jsem se ho bezděčně snažil vyprovokovat ke hře.
Konečně jsme se dostali k vlčici a její slavné větě. Pověděl jsem ji bratrovi a vyčkal, co z něj vypadne. Therion se ale dost pravděpodobně zamyslel a málem přestal vnímat okolí i mě. Vlídně jsem se pousmál a medovým pohledem zapátral v jeho obličeji po nějakých znatelně čitelných emocích. Mlčky jsem ho pozoroval do té doby, než zas promluvil. Jediné, co z něj však vypadlo, byly posměšky. "Helé!" zvolal jsem rádoby vyčítavě a šťouchance mu oplatil. Therion se však zvedl a začal se kolem mě motat a dovádět... Jako by to byla opožděná reakce na mé předešlé podvědomé výzvy ke hře. Vyskočil jsem na nohy a obratně se otočil. Už už jsem se chystal ho hezky sejmout, když v tom veselí ustalo a béžový vlk jako by ztratil energii i jiskru v oku. Jen nevýrazně špitl omluvné slůvko. "Ale jdi," odbyl jsem ho ledabyle, načež jsem k němu přiskočil a ukořistil jeho pravé ucho. Nedržel jsem ho silně ani jsem ho netahal příliš urputně, leč poškádlit jsem ho musel!
Nadějeplně jsem na něj vyvalil očka a čekal, copak z něj vypadne na téma "Therion a smečka". "Ano?" pobídl jsem ho, když vyslovil jen osobní zájmeno. Notáák, nějaký názor na to přece musíš mít, vnitřně jsem mu fandil, ať už se vymáčkne. Nicméně ani potom to nebyla žádná sláva. Povzdechl jsem si, nicméně úsměv mi z tváře nezmizel. "Brácha," oslovil jsem ho a zadoufal, že mi pohlédne do očí. Do oka. To máte jedno! "Tvé obavy nejsou oprávněné, víš? Protože jsi můj sourozenec a já bych za tebe dal tlapu do ohně!" Posadil jsem se. "Všechny gallirejské smečky by se o tebe měly přetahovat. Máš své kvality a přednosti... Věřím v tebe. Opravdu!" Tak nějak jsem vycítil, že by Theri potřeboval vlídná slova a příval motivace. Možná o to nestál, ale já si to nemohl odpustit. Nešlo to. Sám jsem moc dobře věděl, že když mne přepadly chmurné myšlenky, musel mě z toho někdo dostat. Nakopnout mě do zadele a říct "Nokte, ty to zvládneš!", ať už se jednalo o jakoukoliv situaci. "Doufám, že víš, že já tu jsem pro tebe vždycky." Polkl jsem. Až na to, že jsi se posledních pár let toulal daleko od své rodné smečky, a na to, že jsi ho tehdy opustil, připomněl mi vyčítavý hlásek a já se za sebe opět zastyděl.

Asi jsem se začínal cítit zmateně, neb Therion na mé omluvy a vlastní výčitky moc nereagoval. Možná mi na to nechce odpovídat. Možná... Si to ani nezasloužím. Nebo jen neví, co mi na to říct? Hrdlo se mi silně stáhlo a já napjatě čekal - přál jsem si, aby něco řekl. Cokoliv, hlavně aby nemlčel. Avšak mé přání se nevyplnilo a já tak nevěděl, na čem jsem byl. Co jsem si o tom měl myslet? Co jsem měl od Theriona čekat? Moc jsem zadoufal, že to mého brášku nezasáhlo nějak fatálně. Už tak jsem se cítil hrozně.
Nicméně nyní přišla řada na vyprávění. A to mi povětšinou šlo moc dobře. Má maličkost se nechtěla zabývat nudnými detaily, tudíž jsem se pokusil těch pár let převyprávět jen ve dvou minutách. A myslím, že se mi to pěkně povedlo. Therion stále mlčel; vypadalo to, že duchapřítomně poslouchal každé mé slůvko. Trošinku jsem vnitřně zpanikařil. Jak ho mám rozpovídat? Nechci, aby takhle mlčel. Nechci mluvit o sobě. Ale jaké téma by mého bráchu donutilo, aby se do dialogu (nebo monologu?) aktivně zapojil?
Vyřkl jsem první věc, která mě napadla. Týkalo se to Wolfganie. Therionova tvář se rozzářila - nebo alespoň já to tak bral, když jsem na jeho obličeji uviděl úsměv. Zahřálo mě to u srdíčka. A mimo to konečně také ustal déšť a obří kroupy! Super, situace zase nabírá správný směr! Modrooký vlk do mě šťouchl packou a já se jen uchechtl. "Noo," pověděl jsem velmi protáhle. Co teď? "Abych řekl pravdu, nevím, jaký vztah s ní mám... Ale na smečkové mýtině se nám stalo něco velmi zvláštního! Už víš, že Gallirea je magické místo? Každou chvíli se tu dějí podivné věci. Abych to neprotahoval - já a ještě dalších pár členů smečky jsme se proměnili na myši!" To byla jízda! "Prožili jsme velké dobrodružství a já... No..." Jak to říct, abych nevypadal jako egoistický narcista? "Prostě jsem nás zachránil," stydlivě jsem se usmál a zatěkal pohledem ze strany na stranu, jako bych nevěděl, jak mám v tuto chvíli správě vystupovat. "A na konci, když jsme se opět stali vlky, mi poděkovala a řekla něco jako 'Půjdu odpočívat do smečkového úkrytu - to kdybys mě náhodou hledal.' Nevím, jak si to mám vyložit," pátravě jsem koukl na bratra a zadoufal, že mi řekne, jak to je. Možná byl větší expert na vztahy než já.
"A ty neuvažuješ o smečce?" nadšeně jsem zavrtěl ocasem a významně pozvedl obočí. Už vysvitlo i slunko - nové ráno bylo zde! Kožíšek mi již začínal usychat. Teď jsem byl vážně spokojený.

Zdálo se, že z našeho setkání měl Therion dobrý pocit. Jelikož jsme žili dosti dlouhou dobu odloučeně, netroufal jsem si tipovat, jestli měl aspoň z části stejně velkou radost jako já... Ale že jsem ji měl ohromnou! Neskutečně mě fyzický kontakt s ním povzbudil, utěšil. (//Nějaké obšťastnění na obzoru? >:D :D) Užíval jsem si vůni jeho kožíšku. Tohle mi nikdo jiný prostě a jednoduše nabídnout nemohl. "Já tebe taky!" nadšeně jsem Therionovi odvětil, když mi prozradil, že mě viděl rád. "Ani nevíš, jak jsi mi chyběl!"
Konečně jsem mu zase koukl do očí, ale jeho modravý pohled se odtáhl. Co je špatně? Moje otázky? Náhle jsem se za sebe zastyděl. Choval jsem se bezstarostně, vesele, jako bych zapomněl na to, co jsem mu udělal. Nedivil bych se, kdyby mé osobě vyčítal spousty věcí. Povzdechl jsem si. Therion možná ani nevěděl, jak správně konverzaci se mnou začít. Nicméně na mém obličeji stále přívětivě tančil lehký úsměv, který měl mého brášku povzbudit. Zároveň ale měl vyjadřovat i jakousi nevyřčenou omluvu.
Vlk mi řekl, že tu je zhruba druhým rokem. Přikývl jsem. Jenže to, co přišlo poté, mě bodlo u srdce. Byla to jen dvě obyčejná slůvka... Hrklo to ve mně. "Já..." Hrdlo se mi zúžilo a já sotva mohl dýchat. "Moc mě to mrzí, Theri. Nechtěl jsem tě opustit. Nechtěl jsem opustit rodinu." Hlas se mi postupně vytrácel, až jsem nakonec musel mlčet, neb by ze mě nic jiného nevyšlo. Trhaně jsem se nadechl. "Přihodila se mi zvláštní věc a já se bál vrátit... Moc mě to mrzí." Tentokrát jsem i já odvrátil pohled. Pokorně jsem ho zabodl do země. "Odpusť mi, prosím," špitl jsem, rychle zamrkal a nejistě zvedl zrak ke svému bratru. Prosím, moc prosím, nezavrhuj mě.
"Už nejsi opuštěný. Nikdy jsi nebyl," chabě jsem se pousmál a opět se opovážil mu krátce položit hlavu na kohoutek. "Promiň," špitl jsem. Tohle bolelo. To vědomí, že jsem mu udělal tak ošklivou věc a neomluvil se mu. Opustil jsem ho. To se nedělá. Jsem sobec? Jsem sobec.
"Já?" Co mu říct jako první? "Začalo to tím, že mě kousek od smečkových hranic napadl vlk. Nevím, o co mu přesně šlo, ale došlo mi, že znal našeho otce... Býval by mě zabil, kdyby mě nezachránila parta," opět jsem nervózně odklonil pohled někam do pryč, abych nemusel čelit modravým očím Theriona. "Ovládal magii ohně, vypálil mi pravé oko. Takže... No jsem na něj skoro slepý. V takovém stavu jsem se nemohl vrátit, nešlo to. A tak jsme se s parťáky vydali do světa. Už si nevzpomínám, jak dlouho jsem jim činil přítěž. Ale nakonec jsem je opustil. Bylo to tak pro ně lepší." Knedlík v krku. "Tady v Galliree jsem potkal pár milých vlků a nakonec se přidal do Sarumenské smečky. Jsou tam velmi hodní. Dokonce mám pocit, že už je pomaloučku začínám považovat za... Novou rodinu." Moc jsem doufal, že si to Therion nevyloží nějak špatně. "Nejsem si úplně jistý, ale zdá se mi, že se ke mně má jedna vlčice," pobaveně jsem se ušklíbl. Napadlo mě, že tahle informace by naši konverzaci i atmosféru mohla trochu rozčeřit, odlehčit.

Sem tam mi po těle zatančilo pár studených kapek, ale nebylo to nic strašného. Nejsem žádné tintítko, pomyslel jsem si poměrně sebejistě. Prozatím mne nic neodradilo od toho, abych na padlém stromu hodil krátkého šlofíka.
Vzhledem k tomu, že jsem se již v Sarumenském skalisku stihl pěkně vyspat a nabrat tak energii, o tvrdý spánek moje tělo zájem nejevilo. Spíš mě lákala představa ležení, tichého oddechování, přivřených víček, naslouchání bouřkové melodie... A jelikož mi v tom vlastně nic nebránilo, učinil jsem tak. Víčka se navzájem dotkla a já v nastalé černočerné tmě jen otáčel, rotoval a stříhal oušky. Zdálo se, že jediným vlkem v tomto lesíku jsem byl já.
Déšť neustával, ba spíše nabíral na intenzitě. A když už se kapky tvarovaly do velikosti uzrálého hrachu, mé uši cosi zachytily. Kroky? Oči se otevřely a nosní houba nasávala pachy, avšak vítr byl v tomto ohledu proti mně, a to doslova. Návštěvník už o mně jistě delší dobu ví. Možná bych měl slézt dolů a ujistit se, že... Myšlenky ustaly, zastavily se, jako by je někdo hodně ostrým nožem prostě a jednoduše uťal. Therion, naskočilo mi v hlavě toto jediné slovo.
Vzchopil jsem se rychle jako ještě nikdy předtím. Zamračeným pohledem jsem sledoval své okolí. Kde je? Kde? Z výšky jsem měl vcelku dobrý rozhled, ale hustý déšť mi to znepříjemňoval. V tom jsem konečně zahlédl siluetu. Byl to on. Musel to být on.
Šedočerné tělo se sneslo a jistě přistálo na zem. Vlk vyřkl jedno slovo, nic víc. Ale stačilo to, neb to bylo moje jméno. "Therione!" zvolal jsem poněkud hlasitěji, než jsem se obvykle vyjadřoval. "Jsi to ty?" Můj hlas právě teď obsahoval nemalé stopy překvapení, nevěřícnost. Samozřejmě jsem tam nemohl jen tak stát.
Svižným krokem se má maličkost přesunula k vlkovi. "Jsi to ty!" zaradoval jsem se a ani nezastavil. Ihned jsem dokráčel přímo k němu a hlavu mu položil na krk (nebo spíš na kohoutek, neboť byl Theri větší než já). "Tak rád tě zase vidím!" Stále jsem tomu nemohl uvěřit! Můj bratr. MŮJ BRATR! Jaká byla pravděpodobnost, že se opět setkáme?
Po několika vteřinách jsem se neochotně odtáhl a s vrtícím ocasem se zeptal: "Jak dlouho tu jsi? Kdy jsi vlastně opustil smečku? A máš nějakou novou rodinu? Povídej, vyprávěj mi, prosím." Nad našimi hlavami to monumentálně zahřmělo a šero pročísl zářivý bleskl. To však nic neměnilo na mé momentální náladě. Ach, já jsem tak šťastný! Tohle je úžasný okamžik... Nikdy bych nevěřil, že se to může stát. V tuto chvíli začínaly z nebes padat kroupy. Zprvu se jednalo o malé kuličky, ale o pár chvil později už padaly pořádné kusy. Některé bych dokonce přirovnal k šiškám! Tohle už začínalo být nebezpečné. Přesto se má osoba nechtěla vzdávat tohoto okamžiku. Navíc mi došlo, že v dohledné době lepší úkryt, než je Třešňový háj, nenajedeme.

Středozemka <<<

Vběhl jsem do lesa jako malé rozdováděné vlče. Můj kožich nasál snad všechnu vodu světa a já se díky tomu cítil jako oblak, který se přejedl duhy... Nicméně právě to ošklivé, chmurné počasí mne z nějakého důvodu udělalo veselým.
Ráno kapky na chviličku ustaly. Zpomalil jsem do klusu, abych si mohl pořádně prohlédnout místo, kam jsem doběhl. Třešňový háj většinou patřil mezi ta oblíbenější místa. Tedy alespoň já jsem tu svůj volný čas trávil poměrně rád. Avšak díky hustému, objemnému oparu toto romantické území rázem začalo působit tajuplně, skoro až děsivě.
Slunce se pomalu vyhouplo do nejvyššího možného bodu. A s touto událostí se do mých slechů začínaly z dálky nést zvuky typické pro bouřku. Zase? Předtím jen padal deštík, teď už to vypadalo na pořádný liják!
Došlo mi, že než bych stihl přiběhnout do Sarumenu, fujavice by si mě pěkně podala. Ono se nic nestane, když tu strávím pár chvil navíc... Vyhlédl jsem si zajímavé místečko. První, co mne zaujalo, byl velký padlý strom, který musel být skolen nedávno, neb ještě nepostrádal kořeny, korunu, ani nevypadal dutě. Pousmál jsem se. Tedy ne, že bych chtěl být škodolibý vůči tomu skolenému kolosu... Ale naskýtala se mi teď možnost luxusního odpočívadla.
Hbitě jsem se vymrštil nahoru a plácl sebou na kmen. Ležel jsem tak nějak obkročmo - kdoví, jak dlouho mohla být tato poloha pohodlná. Nicméně prozatím mi to absolutně vyhovovalo! Šedá hlava se položila dolů a já líně zamrkal. Začalo pršet. Díky bohu za husté koruny ostatních třešní...

Kopretinová louka <<<

Šouravým krokem se má maličkost pomalu posouvala po poměrně širé pláni. Jednou za čas se mi do kožichu opřel dosti silný, chladný severní vítr. Když jsem nedával pozor, občasně to se mnou dokonce i špetku zakolísalo. Musel jsem přivírat víčka, neb "vánek" s sebou nesl spousty suvenýrů. Krom toho jsem také zjistil, že vzduch celkově čpěl takovou tou mokrou, vlhkou, skoro až houbovitou vůní. Blíží se bouřka. Nejspíš bych se měl urychleně schovat. Přimhouřil jsem očka a odfrkl si. Pořádně jsem proskenoval okolí, avšak nezdálo se, že bych měl moc možností na výběr. Nejblíže se nacházel jen malinký Třešňový háj.
"Tak tedy do háje," smutně jsem se pousmál. Vlastně nikdy jsem si nemyslel, že můj obličej vypadal sklíčeně. Já se tak tvářil normálně, nicméně velmi často ke mně chodili vlci a ptali se, copak se stalo, že jsem se tvářil tak, jak jsem se tvářil. Má osoba se vždy jen omluvně pousmála a vysvětlila, že se nic neudálo, že se tak tvářím vždy...
Zasněně jsem si povzdechl a ponořil se do nostalgických vzpomínek. Jakpak se asi má teď moje rodina? A kluci? Doufal jsem, moc jsem chtěl věřit, že byli živí, zdraví a šťastní... V tom jsem přestal být živým zombíkem a koukl na noční oblohu. Do mé srsti začaly narážet zprvu malinké, později větší dešťové kapky. Ajaj. Bezmyšlenkovitě jsem zrychlil do klusu. Třešňový háj se však stále zdál být tak daleko! No a tak jsem zrychlil do cvalu.
Kapičky se rázem změnily v ostré, bodavé střely, které mě bombardovaly v plné síle. za pár minut už se má srst celkem solidně promočila a ztěžkla. Ale já se usmíval, užíval jsem si to. Zubil jsem se od ucha k uchu a dokonce se i hlasitě smál. A když už jsem se poměrně značně přiblížil k lesíku, zpomalil jsem a začal jaksi hopsat, dělat otočky a skákat spíše do výšky, než do dálky.

>>>Třešňový háj